D. Adams skrze Forda Prefecta v knize Stopařův průvodce po Galaxii říká: “Bez ručníku jsme namydlení.” Nemáte ručník? Nepropadejte panice! Mít po ruce pořádný ručník je ve vesmíru naprosto zásadní věc.

Ručníkový den je 25. května.
A to i přesto, že superpočítač Hluboká Myšl po 7,5 milionech letech výpočtu píše:
„Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok.“

Oslavujeme spisovatele Douglase Adamse, autora knihy Stopařův průvodce po Galaxii.
Když autor v roce 2001 náhle zemřel, rozšířila se na jeho památku po celém světě akce nazvaná Ručníkový den. Zapojit se může každý. Stačí si vzít ručník a vyrazit s ním do ulic nebo jen tak do práce. Takže 25.května  bez ručníku ani ránu.  Žijeme totiž na planetě v Mléčné dráze a ta je tak obrovská, že nikdy nevíte, kdy se vám ručník může hodit.

Co se dá dělat v tento den? Hlavně nepropadejte panice!
Ručník má při celé akci důležitý význam, podle něj se příznivci mezi sebou snadno poznají.

Účastnící akce se navzájem zdraví asi takto:
Ahoj jsem ten a ten a toto je můj ručník. Vaší povinností je pozdravit ručník přítele a podat jednomu rohu ručníku svoji ruku.
S ručníkem můžete chodit kolem pasu nebo jen tak ležérně si ho přehodit přes rameno a jít na obchodní schůzku.
Pokud chodíte školy, vysvětlete svým učitelům, co děláte.
Podle jejich reakce poznáte čím vaši učitelé myslí. Někteří vás dokonce překvapí svým učitelským ručníkem
Pokud se vás někdo zeptá, co děláte s ručníkem, řekněte mu, ať si koupí knihu.

Kdo tyhle knihy na střední škole nečetl, jakoby nebyl!

Co říká Stopařův průvodce po Galaxii o ručnících.

Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře.
Především má značnou praktickou cenu:
Můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta.
Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří.
Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu.
Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth. 
Můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale zato značně žravá).
Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc.
No, a samozřejmě se jím můžete utřít, pokud vám ještě připadá dost čistý.

Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku.
Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou ‘ztratil’. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.

Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu.
Lze například říct:
“Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.”
(sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).

Tento kousek textu ze Stopařova průvodce po Galaxii, knihy zná mnoho čtenářů.
Příběh Arthura Denta, který jednoho dne přišel dvojnásobně o svůj domov (nejprve byl jeho domek zničen demoliční četou a krátce po té byla zničena i celá planeta Země, jinou demoliční četou), spatřil světlo světa v sedmdesátých letech a dočkal se nejen  rozhlasového, ale i knižního a televizního zpracování.

A protože nevíme zda Adamsův příběh je vize nebo jen scifi, je třeba mít stále po ruce ručník. Pak vás nemůže překvapit ani případná scéna, o které se v knize píše:

Zemi zasáhlo náhlé ticho. Bylo to přinejmenším horší než předchozí hluk. Chvíli se nedělo nic.

Obrovské lodi nehybně visely na obloze, nad všemi pozemskými státy. Visely bez hnutí, obrovité, masívní, nehybné proti obloze, ztělesněné rouhání proti přírodě. Spousta lidí utrpěla šok, když se pokoušeli pochopit, co vidí. Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam viset nemohly.

A pořád se nic nedělo.

Pak se ozval téměř neslyšný šepot, náhlý kosmický záchvěv zvuku pronikajícího atmosférou. Všechny hi-fi přístroje na světě, všechna rádia, všechny televizní přijímače, všechny kazetové magnetofony, všechny nízko i vysokofrekvenční reproduktory a všechny středopásmové zesilovače na celém světě se samy od sebe bez hluku zapnuly.

Každá plechovka, každá popelnice, každé okno, každé auto, každá sklenice, každý kus rezavého plechu se rázem aktivoval jako akusticky dokonalý reproduktor.

Zemi, těsně předtím než zanikne, mělo být dopřáno vyzkoušet nejdokonalejší způsob reprodukce zvuku, největší veřejný rozhlas, jaký byl kdy vybudován. Ale nevysílal se žádný koncert, žádná hudba, žádná znělka, pouhá zpráva.

„Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení,“ řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal.

„Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy,“ pokračoval hlas. „Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty.
Děkuji vám.“

Rozhlas umlkl.

Děs nepochopení zachvátil přihlížející pozemšťany. Hrůza se zvolna sunula shromážděnými davy, jako by to byly železné piliny na listu papíru, pod nímž se pohybuje magnet. Vtom vypukla panika, zoufalá touha prchat, jenomže nebylo kam.

Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas:

„Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch.“

Rozhlas opět zmlkl, jen ozvěna se nesla krajinou. Obrovité lodi se na nebi zvolna a bez námahy obrátily. Na spodku každé z nich se objevil otvor, čtverec černé prázdnoty.

Za chvíli se někomu někde zřejmě podařilo zmocnit se vysílačky, zaměřit vlnovou délku a odvysílat vogonským lodím zprávu, orodující za planetu. Nikdo neví, co se v ní říkalo, zato všichni slyšeli odpověď. Rozhlas znovu zlobně naskočil. Hlas zněl tentokrát hodně otráveně.

„Co tím chcete říct, že jste nikdy nebyli na Alfě Centauri? Proboha, lidstvo, vždyť je to přece jen čtyři světelné roky! Je mi líto, ale když se neobtěžujete zajímat ani o místní záležitosti, je to vaše chyba.

Energetizujte demoliční paprsky!“

Z černých otvorů vytrysklo světlo.

„Taková pitomá apatická planeta,“ dodal hlas na stejné vlnové délce, „s tou se přece nebudu párat!“ Kdosi vypnul rozhlas.

Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

Ozval se děsivý hrůzyplný zvuk.

Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

Vogonská stavební flotila odplula do inkoustové prázdnoty poseté hvězdami.

Velmi stručné charakteristiky všech dílů:

1. Stopařův průvodce Galaxií
Země je zničena kvůli hyperprostorové dálnici. Arthur Dent s Fordem Prefectem stopují vesmírem, potkají prezidenta galaxie a depresivního robota.

2. Restaurant na konci vesmíru
Posádka lodi Zlaté srdce utíká před vesmírnými policajty a navštíví restauraci na konci času, kde se dá jíst a sledovat zánik vesmíru.

3. Život, vesmír a vůbec
Arthur a spol. řeší kriketovou apokalypsu, válku Krikkitů a hledají smysl života, vesmíru a vůbec (42).

4. Sbohem, a dík za ryby
Arthur se vrací na znovuzrozenou Zemi, zamiluje se do Fenchurch a objeví, proč delfíni opustili planetu.

5. Převážně neškodná
Trillian má dceru Random, Arthur dělá sendviče na zapadlé planetě a všechno končí totálně špatně (nebo ne?).

6. A ještě jedna věc… (Eoin Colfer, 2009)
Závěrečný díl: galaxie je v krizi, Arthur a banda se snaží zachránit vesmír před úplným zničením (oficiální pokračování jiného autora).

WWW stránky a Douglas Adams

The post Douglas Adams vzkazuje: Nepropadejte panice! Slavný Ručníkový den na jeho počest je 25. května first appeared on Čítárny.

Douglas Adams napsal knihu Stopařův průvodce po Galaxii jako neuvěřitelně vtipné vyprávění Denta Arthura, který se pokouší zastavit dálniční obchvat směřující středem jeho domu a jeho planety Země. Tuto rekonstrukci ve vesmíru připravují mimozemské rasy vogonské. Arthur uniká ze Země jen sekundy předtím, než je roztrhána na kusy, díky kamarádovi Fordu Prefectovi, který je ve skutečnosti intergalaktický cestovatel z planety Betelgeuse.

A začíná neuvěřitelné dobrodružství při kterém budete propukat v huronský smích. Samozřejmě si při tom i vy budete klást otázky o smyslu života vesmíru a vůbec…

„Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího. Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.“ 

Cokoliv se stane, se stane. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu. Nemusí k tomu docházet nutně chronologicky.

Na cestě stopem napříč vesmírem využívají naši hrdinové tzv. Stopařův průvodce, který Adams vymyslel jako intergalaktický průvodce od Forda Prefecta. Ten vám řekne vše, co potřebujete vědět o vesmíru.
Příručka obsahuje jakékoliv definice mimozemských ras a jejich zvyků, ale také detailní popis pití čaje a čtení poezie.
Planeta Země je zde například popsána jako “Převážně neškodná”.

Douglas Adams přišel s nápadem na Stopařova průvodce v roce 1971.
To mu bylo 18 let. Údajně ležel opilý na poli v rakouském Innsbrucku. V roce 1977 se spojil s producentem Simonem Brettem proměnit myšlenku v realitu. Původně byl koncipován jako rozhlasový pořad, ve kterém Země byla zničena jiným způsobem.

“Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a většinou se to považovalo za chybný krok.“
“Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam cihly viset nemohly.“
“Život si můžeš hnusit nebo jej můžeš ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu.“
(Marvin, paranoidní android)

První série byla vysílána na BBC Radio 4 s malou fanfárou.
Brzy však získal kultovní pokračování a seriál se objevil na tv v roce 1981. Tím se Stopařův průvodce po Galaxii stává definitivně kultovní záležitostí.
V roce 1980 prodal Adams koncept Columbia Pictures a přestěhoval se do Hollywoodu, aby na něm pracovat s režisérem Ivanem Reitmanem, ale nebyli schopni se dohodnout na scénáři. Nakonec byla stávající filmová verze produkována britskou společností Hammer and Tongs. Scénář více méně zůstává věrný předloze knihy.

Faktem ale je, že i tento film je oproti knížce docela nudný nebo spíš tragédie, jakou ve vesmíru nenajdete. Natočený tv seriál je sice přesnější, ale nudnější snad ještě víc…
Knížka ovšem nemá chybu.
V Česku byla série upravena do vynikající rozhlasové série s Markem Ebenem, Lábusem etc.!!!!

České překlady: Douglas Adams / Stopařův průvodce.

1. Stopařův průvodce Galaxií
Země je zničena kvůli hyperprostorové dálnici. Arthur Dent s Fordem Prefectem stopují vesmírem, potkají prezidenta galaxie a depresivního robota.

2. Restaurant na konci vesmíru
Posádka lodi Zlaté srdce utíká před vesmírnými policajty a navštíví restauraci na konci času, kde se dá jíst a sledovat zánik vesmíru.

3. Život, vesmír a vůbec
Arthur a spol. řeší kriketovou apokalypsu, válku Krikkitů a hledají smysl života, vesmíru a vůbec (42).

4. Sbohem, a dík za ryby
Arthur se vrací na znovuzrozenou Zemi, zamiluje se do Fenchurch a objeví, proč delfíni opustili planetu.

5. Převážně neškodná
Trillian má dceru Random, Arthur dělá sendviče na zapadlé planetě a všechno končí totálně špatně (nebo ne?).

6. A ještě jedna věc… (Eoin Colfer, 2009)
Závěrečný díl: galaxie je v krizi, Arthur a banda se snaží zachránit vesmír před úplným zničením (oficiální pokračování jiného autora).

Douglas Adams / Stopařův průvodce po galaxii >>

Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru.
Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaždí jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a pravě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek.

Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
xxx

Oh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.

Výpisky: Douglas Adams:  Stopařův průvodce Galaxií…

„Běžnou chybou, které se lidé při navrhování blbuvzdorných věcí dopouštějí, je hrubé podcenění vynalézavosti blbců.“

„Vesmír je obrovský. Opravdu obrovský. Prostě neuvěříte, jak nesmírně, neuvěřitelně, ohromujícím způsobem obrovský je.“

„Umění létat spočívá v tom, naučit se vrhnout se k zemi a minout ji.“

„Nic neletí rychleji než rychlost světla, s možnou výjimkou špatných zpráv, které se řídí svými vlastními zákony.“

„Technologie je slovo, které popisuje něco, co ještě nefunguje.“

„Á, paranoidního androida! Jo, toho bereme.“

„Čas je iluze. Oběd je dvakrát takový.“

„Alespoň pro jednou nemusíte mít strach z ranní kocoviny – prostě proto, že žádné ráno už nebude!“

„Většina všech ras ve vesmíru věří, že vesmír stvořil nějaký bůh. Jen jedna rasa si myslí, že vesmír vyfrkl z nosu velký zelený křečopažout.“

„Zajímavé je, že jedinou věcí, která prošla hlavou misky petunií, když padala, bylo: Ach ne, ne zase.“

„Jestli je něco důležitějšího než moje ego, chci to zastřelit.“

Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno. Věděl, kde má ručník.

„Život? Nemluvte mi o životě.“

Studený pot vyvstával na Fordově čele a kanul po elektrodách, připevněných k jeho spánkům. Od elektrod vedly dráty k celé baterii elektronických přístrojů – zesilovačům metaforiky, rytmickým modulátorům, aliteračním rezidulátorům a zlaciňovačům přirovnání -, zkonstruovaných k prohloubení prožitku básně a k zachycení i těch nejjemnějších odstínů básníkových myšlenek.
Arthur Dent seděl a chvěl se. Netušil sice, co ho čeká, věděl jen, že všechno, co se mu až doposud přihodilo, se mu ani trochu nelíbilo, a nepředpokládal, že by se věci nějak výrazně změnily.
Vogon začal číst – krátkou, leč nechutnou pasáž z vlastní tvorby.
“Ó fretná chrochtobuznosti…,”zarecitoval. Křeče zmítaly Fordovým tělem – bylo to horší, než čekal.
“… Tvé mikturace jsou mi / Co zprudlé žvastopunktsery na plzné včele.”
“Áááááááhhhhh! zavyl Ford s hlavou zvrácenou dozadu pod bušícími poryvy bolesti. Ve vedlejším křesle nezřetelně viděl Arthura, jak se střídavě svíjí a ochabuje. Zaťal zuby.
“Škvrrrk, já zapřísahám Tě,” pokračoval nemilosrdný Vogon, “svými frůnícími kvrdlovrzy.”
Jeho hlas se došplhal k příšerné výšce a vášnivé vřeštivosti. “A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty /nebo Tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!”
“Nnnnnnnneeeeeeehhhhh!” zařval Ford Prefect a zhroutil se v posledním poryvu křeče, naplno zasažen do spánku elektronicky zesíleným účinkem posledního verše. Zplihl.
Arthur bezvládně seděl.
“A teď, pozemšťané…,” předl Vogon (nevěděl, že Ford Prefect je ve skutečnosti z jedné malé planety v okolí Betelgeuze, a kdyby to byl věděl, bylo by mu to úplně jedno) “vám dám na vybranou! Možnosti jsou jednoduché… Buď zemřít v kosmickém vzduchoprázdnu, nebo…,” odmlčel se, aby dosáhl melodramatického účinku. “Nebo mi povíte, jak dobrá byla podle vás moje báseň!”

Ukázka z prvního dílu: Douglas Adams:  Stopařův průvodce Galaxií…

Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.

Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.

Hlavní problém této planety spočívá – nebo spíš spočíval – v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.

A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně – dokonce i majitelé digitálních hodinek.

Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.

A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu – tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.

Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.

Toto však není její příběh.

Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.

Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha – na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.

Možná že jde o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.

Je to kniha pozoruhodná, ale i velmi úspěšná – je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je ten Pámbů zač ?

V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.

Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.

Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.

Začíná jedním domem.

—————— poznámka redakce ——————————-
Ale prosím, nepropadejte panice! Don´t panic, please !

The post Douglas Adams. Stopařův průvodce po Galaxii, Nepropadejte panice, vzkazuje z vesmíru first appeared on Čítárny.

Už je to víc jak 30 let, co příběh Douglase Adamse Stopařův průvodce Galaxií poprvé vyšel a dnes ho znají milióny. Douglas jednou provždy změnil naše názory na Vogony, dvouhlavé pozemšťany, ojeté propisovačky nebo ručníky, které se každoročně, 25. května, stávají symbolem uctění jeho památky. Douglas Adams zemřel 2001.  A pokud o tom ještě nevíte, pak málo čtete. A ještě něco. Douglase Adams nás přesvědčil, že trilogie má pět dílů. Vlastně to není pravda, už šest.

Ten šestý díl se jmenuje And Another Thing. A ještě něco.
Je volným pokračováním této podivné double trilogie. Se souhlasem manželky pana Douglase knihu napsal Ir Eoin Colfer a to opravdu skvěle.

Eoin Colfer, který byl k napsání pokračování přemluven, možná i klasickým irským násilím v jednom nejmenovaném pubu.
Zřejmě proto musel už v počátcích vydání knihy čelit silné kritice jedné z hlavních postav knihy, Arthura Denta, kterou sám probouzí z říše mrtvých, aby měl o čem psát. Dent byl tímto činem velmi rozmrzen a promlouvá ke svému autorovi přímo ze stanice BBC.. Zde v originále možné poslechnout.
A aby to nebylo málo, ve světě narůstá organizovaný odpor vůči této knize, který připravují  fanoušci předcházejích pěti dílů trilogie Douglase Adamse Stopařův průvodce Galaxií.

Všechno začíná na planetě Zemi, Jak jinak. )) A opět budou všichni putovat vesmírem a bojovat s Vogony. Ale pozor ! Úplnou novinku je planeta Nano a její nové majitelé, kteří pořádají konkurs na nového Boha planety.
Je zajímavé, že Dent už není úplně hlavní postavou, spíš sledujete příběhy ostatních. Ale i tak Zafoda Bíblbrox, svůdná Trillian, pubertující Čina, flegmoš Ford Perfect to pěkně rozjedou.
Ač nerad musím říct, že Colfer si s vnuceným úkolem poradil velmi vtipně. Anglická verze je vtipná, čtivá a chvílemi jsem i slzel smíchy, stejně tak i česká verze Vita Penkaly.

Colfer napsal další díl vesmírné skopičiny, která nás nutí myslet, zatímco upadáme v kolaps hysterického smíchu.

Ukázka z knihy. Úvod…

Pokud víme… Imperiální galaktická vláda jednoho dne nad kbelíkem krabů posázených drahokamy rozhodla, že v nijak módním cípu západního spirálního ramene Galaxie je potřeba hyperprostorová dálnice. Navenek se hlásalo, že toto opatření má předejít dopravním zácpám v daleké budoucnosti, ale ve skutečnosti se mělo jen nějak zaměstnat pár ministerských bratranců, co se věčně poflakovali po vládním obchoďáku. Na trase plánované rychlodráhy byla bohužel Země, pročež byla vypravena stavební flotila plná nelítostných Vogonů, která měla obtížnou planetu s jemnou dopomocí termonukleárních zbraní odstranit.

Přežily dvě osoby, kterým se podařilo stopnout vogonskou loď: Arthur Dent, mladý Brit, zaměstnanec regionální rozhlasové stanice, který toho rána zrovna neplánoval, že by si nechal zpod pantoflí odstřelit a rozprášit rodnou planetu. Kdyby lidské plemeno vyhlásilo referendum, Arthur Dent by byl patrně zvolen tím nejméně vhodným, kdo by měl do vesmíru nést naděje lidstva. V univerzitní ročence se o Arthurovi po pravdě řečeno psalo, že „nejspíš skončí v nějaké díře na Skotské vysočině a společnost mu budou dělat jen jeho ulítlé včely“. Arthurův kamarád z Betelgeuze Ford Prefect, terénní výzkumník pro onen proslulý mezihvězdný almanach jménem Stopařův průvodce Galaxií, byl naštěstí větší optimista. Kde Arthur viděl jen mraky, Ford si byl jistej, že jsou zlatem lemovaný mraky černý, takže oba dohromady tvoří jednoho protřelého kosmického cestovatele, pokud je ovšem jejich cesty toulavý nezavedou na planetu Junipella, kde mají mraky opravdu zlaté lemování. Arthur by tam nepochybně zakormidloval s lodí přímo do nejbližšího mraku chmur a Ford by se skoro určitě pokusil to zlato ukrást, což by skončilo kataklyzmatickým vznícením plynu, z nějž místní chmurné mraky sestávají. Exploze by to byla nádherná, ale jakožto hrdinský závěr by neobstála; něco by tomu chybělo – konkrétně hrdina v jednom kuse.

Z ostatních Pozemšťanů už zůstala naživu jen Tricia McMillanová, aneb Trillian, abychom jí neupřeli její sexy kosmo jméno, zuřivě ambiciózní astrofyzička a navíc začínající reportérka, která vždycky věřila, že život stojí za víc než za život na Zemi. Navzdory tomuto přesvědčení byla Trillian přímo u vytržení, když ji vystřelil ke hvězdám sám Zafod Bíblbrox, nekonformní dvouhlavý galaktický prezident.

Dá se o prezidentu Bíblbroxovi vůbec říct něco, co by ještě nebylo vytištěno na tričkách a nekoluje po celé galaxii jako bonus ke každému nákupu na LeeBay? Nejslavnějším z těchhle tričkových sloganů je asi ZAFOD ŘÍKÁ ZAFODOVI ANO, byť ani jeho vlastní psychiatrický tým nechápe, co to vlastně znamená. Druhým nejoblíbenějším je nejspíš BÍBLBROX. BUĎTE PROSTĚ RÁDI, ŽE JE.

The post Trilogie Stopařův průvodce naší Galaxií nemá pět, ale šest dílů first appeared on Čítárny.