Van Helsing sňal těžké víko a dychtivě jsme nahlédli do rakve. Lucy tu ležela v celé kráse, ale v mém srdci nebylo už lásky, jen hrozná nenávist – k tělu, které mělo její podobu, ne však duši. “Je to vážně její mrtvola, profesore, anebo před námi leží duch v lidské podobě?”

“Je to její tělo, a přece není. Počkejte chvíli, uvidíte.” Mechanicky z brašny vyndával operační nože, rozkládal je po vedlejší rakvi, vytáhl i zahrocený osikový kolík a kladivo na roztloukání uhlí. Musím říct, že na mě podobné přípravy k operaci pokaždé působí povzbudivě a osvěživě…
“A teď osvobodíme její duši,” rozhlédl se profesor s úsměvem. “Uvažujte. Čí ruku by si vyvolila, je tu někdo takový?”
Pohlédli jsme na Arthura a on se díval na Van Helsinga vděčně:
“Můj nejmilejší příteli. Z hloubi zlomeného srdce vám děkuji.”
Předstoupil před ni zmužile, ale ve tváři bledší než padlý sníh.

Abraham “Bram” Stoker, autor těchto vět, se narodil roku 1847 v Irsku za strašlivého hladomoru, kterému podlehlo milion lidí. Byl třetí ze sedmi dětí úředníka s nizozemskými předky.
Do sedmi let nevstal pod vlivem záhadné nemoci nevstal z lůžka a upadal do divné strnulosti a čekalo se, že zemře, čarovně se ale uzdravil a na univerzitě již vynikal jako atlet i hráč ragby. Celý život holdoval sportu, zůstal velmi vitální a objevil v sobě i herecké vlohy. Stal se ovšem inspektorem smírčích soudů.

Naštěstí to Stokerovi nebránilo v obdivu k básníku Waltu Whitmanovi a v psaní divadelních kritik. Jako schopný vyzpovídal posléze i mladého Churchilla, avšak tíhl k tajemnu i společnosti Golden Dawn – vzešlé ze spolku svobodných zednářů.

Od pitoreskních pohádek (Za soumraku, 1881) dospěl k povídkám plným hrůzy a kupř. jeho Squaw (neboli Indiánská žena) je inspirována norimberskou železnou pannou.

Jeho kratší, ale výtečné práce naposledy česky vyšly v knize Drakulův host (2009) doplněné i precizním doslovem Ondřeje Müllera.
Stoker je však celkem autorem více než dvaceti titulů i vč. románů Brloh bílého červa (1911) a Drahokam sedmi hvězd (1903), druhý z nichž zahájil linii příběhů o oživlých mumiích.

Už v jeho románu Hadí průsmyk (1890) najdeme předobraz upířího hraběte, ale i první variantu lovce upírů Helsinga. Na Draculovi (1897) pracoval celá devadesátá léta a dnes je to kniha známá ve čtyřech tisících adaptacích.

Uhranutý Mefistem i Macbethem, přítel Henryho Irvinga
Vraťme se však do jedenatřicátého roku Stokerova života. Tehdy jej potkalo terno: stal se tajemníkem nejslavnějšího herce viktoriánské éry Henry Irvinga (od roku 1895 rytíře). Tito dva muži byli k sobě puzeni jako magnety, ale Stoker se také oženil s krásnou Florence Balcombovou, první láskou Oskara Wildea, jehož rodiče dobře znal. Občas ho ovšem “uhranuly” i další osobnosti a za Irvingova turné se roku 1895 setkal s policejním šéfem New Yorku Theo Rooseveltem, budoucím presidentem.

Té noci, tvrdil, se mi zdálo o vysokém, příšerném starci s orlím nosem, srostlým obočím a krutými rty. Byl to Dracula?
Ano, ale ještě hlubší inspirací se stal Irving v roli Mefista, kvůli jejímuž nastudování se Stokerem dokonce navštívil zmíněný Norimberk. Irvingovi oddaný manažer pečoval na cestách i doma o egocentrického, nepraktického a arogantního herce a sledoval z příšeří sálu právě i reprízy Fausta, jichž bylo 792.

To je ono! pochopil – a můžeme tedy říct, že inspirací pro Draculu byl rovněž sám Goethův ďábel. Ale taky Macbeth, jehož syžet vykazuje překvapující podobnosti.

Irving a Stoker tuto “skotskou hru” (jméno pověrčiví herci raději nevyslovují) uvedli v prosinci 1888 v temně gotickém hávu a s každou reprízou znělo z jeviště znovu slovo krev. Vždy šestatřicetkrát. Vliv na slavný upíří román měly i lidové pověsti a zkazky, které autor zkoumal s akribií hodnou Sherlocka Holmese (jehož autora ostatně osobně znal), a konečně je Dracula i poslední ozvěnou gotických románů hrůzy…

Odhodlal jsem se dojít až na konec strachu, nechal se Stoker slyšet a upírem sledovaného hlavního hrdinu knihy vylíčil podle scénografa Harkera, vlastního přítele, nicméně se jak nějaký láčkovec umně vložil i do těl dalších mužů, kteří Draculovi čelí, a dokonce do submisivního šílence Renfielda, který v Draculovi vzývá “Mistra” (asi jako Stoker vzýval Irvinga).

Pseudovědeckou upírologii navíc spisovatel probral s maďarským profesorem Arminiem Vamberym, který je v románu přímo jmenován, a námět uchopil aktuální technikou sci-fi, kterou těsně předtím objevil H. G. Wells, a tak není Dracula duch, nýbrž živočišný druh. Po anglicku a suše Stoker vylíčil průnik toho transylvánského druhu do britského světa a rozevřel nůžky kontrastu mezi vášní a chladem.

Potlačený sex se prolíná jeho romány
Žádná kniha od času Frankensteina paní Shelleyové se nemůže s tou tvou rovnat co do originality, napsala mu nadšeně matka, ale kritici chválou nehýřili. I tak se dílo četlo, překládalo a česky poprvé vyšlo roku 1919.
Je pravda, že o vampýrech psali už Goethe, Heine, Hoffmann a Byronův homosexuální lékař Polidori (který přetavil v pijáka krve samotného Byrona), je fakt, že dávno existoval viktoriánský krvák Varney, vampýr neboli Krvavé hody (1847) Thomase Presta, je skutečností, že “Helsingy” byli už Gautierův abbé Serapion (s kropenkou svěcené vody v ruce) nebo baron Vordenburg z klasické povídky Carmilla (1872) od Sheridana Le Fanu, která má lesbický charakter, nicméně teprve Dracula je onou “ryzí biblí vampyrismu”.

Díky pokrytectví éry však i symbolem (a sublimací) potlačené sexuality. A archetypem, což je prvou z dvou krůpějí, které přispěly k jeho nesmrtelnosti. Tou druhou se stal film. Bylo jich natočeno nespočet, ale stačil by už první Murnuaův Upír Nosferatu, při jehož sledování si můžete přečíst i hojně citovaný magický titulek od scenáristy Henrika Galeena: Jakmile přešel most, uvítaly ho přízraky.

Stínem geniálního herce Irvinga
I Abrahem (Bram) Stoker zůstal tak trochu přízrakem – i stínem geniálního herce Irvinga, za něhož počítal tržby a za něhož napsal prý půl milionu dopisů.
Když Irving zemřel (1905), Stokera brzy poprvé ranila mrtvice a posledních pět knih napsal jen díky lupě. Zemřel nad poznámkami k příběhu inspirovanému několik dní starým potopením Titaniku, v dubnu tomu bylo sto let.

The post Stvořitelem Draculy, mýtické nestvůry je Ir Abraham Stoker first appeared on Čítárny.