Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) je dodnes hraný jedinečný dramatik. Jeho hry bychom měli inscenovat pravidelně každých 5-6 let, aspoň z důvodu mravního zdraví, řekl slavný německý režisér Peter Stein. Co víc by si Čechov mohl přát, aby se o jeho díle psalo.

„Do Moskvy! Do Moskvy! Do Moskvy!“ (Tři sestry)

Když v lednu roku 2010 proběhly oslavy 150 výročí narození Antona Čechova,
sešlo se v Moskvě 26 inscenací ze 14 zemí. Rusko se stalo hlavním místem, kam se z celého světa sjížděli představitelé kulturního světa a divadla, aby vzdali hold a úctu Čechovovi, aby se podělili o své úvahy ohledně jeho nesmrtelného díla.

Budeš-li kdy potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej.
Nic není lehčí, než klamat a pomlouvat.
Važ si sebe, nedávej rukám volnost, když je mozek líný.
Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.
Stručnost je sestrou talentu.
Bojíte-li se samoty, nežeňte se.
(Citáty z děl A.P. Čechova)

Mezinárodní festival Čechova v Moskvě ukázal, že z obrovského tvůrčího dědictví Antona Čechova, což je téměř 900 děl, jsou i nadále nejatraktivnější jeho hry:
„Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904)

A nová vlna zájmu vynesla na povrch také nescénické žánry spisovatelova díla: povídky, novely, deníky a dokonce „laboratorní“ poznámky z jeho zápisníků.
Čechov ale zdaleka není námětem pro činohru, ale jeho postavy k nám promlouvají v opeře, baletu nebo dokonce jsou viděny na cirkusových představeních.

A.P. Čechov je neporovnatelným malířem života, jehož dílo je blízké nejen ruskému člověku, ale každému člověku vůbec“, zmínil se o něm Lev Tolstoj.
Čechov tolik zaníceně mluví o krásné beznadějnosti našeho života, tvrdí známý divadelní režisér Lev Dodin, o jeho tragickém rozporu s našimi přáními a o tom, jak je třeba zachovávat přitom věrnost sobě, lidské důstojnosti. Není proto náhoda, že zůstává nejen v Evropě vedle Shakespearea nejčastěji inscenovaným autorem.

Jeho geniálnost se projevuje tím, že skutečně zásadní myšlenky vložil do obyčejných, srozumitelných vět.

„Milé sestry, náš život ještě neskončil. Budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a zdá se, že ještě trochu času a my se dovíme, proč žijeme, proč trpíme…
Kdybychom to věděly, kdybychom to věděly!“
(Tři sestry)

„Za dvě stě, tři sta let bude život na zemi nepředstavitelně krásný, úžasný. Člověk takový život potřebuje, a jestli ho zatím nežije, tak by ho měl tušit, očekávat, snít o něm, připravovat se na něj, a proto musí vidět a umět víc než viděl a uměl jeho děd a jeho otec.“

(Tři sestry)

Anton Čechov – stručné charakteristiky hlavních her:

Ivanov (1887)
Tragédie unaveného intelektuála v depresi. První velká hra, téma ztráty smyslu života a společenského tlaku.

Racek (1896)
Manifest nového divadla. Umění, láska, zklamání mladých talentů, symbol racka znamená zničená krása. Tragikomedie o divadelním světě.

Strýček Váňa (1897)
Promarněné životy na venkovském statku. Marnost, iluze, láska bez návratu a každodenní dřina. Nejintimnější a nejdojemnější Čechovova hra.

Tři sestry (1900)
Touha po lepším životě („Do Moskvy!“). Nuda provincie, marné naděje, rezignace a víra v práci a budoucnost. Asi nejvíc filosofická hra.

Višňový sad (1903)
Konec staré šlechty a příchod nové doby. Smrt višňového sadu znamená symbol konce jedné epochy ruské historie. Směs komedie a tragédie, nostalgie a pokroku.

Jednoaktovky (nejznámější)

Medvěd – Bouřlivá komedie o lásce z nenávisti.
Námluvy – Absurdní fraška o manželství a majetku.
Svátky (Jubilej) – Satira na byrokracii a chamtivost.
Táňa (Labutí zpěv) – Dojemný monolog starého herce.

Mimořádná inscenace podle Čechova, Medvěd (1961). V hlavní roli Jan Werich.

Česká televize v hlubokém socialismu uvedla také Námluvy (1961). Vzácný klenot české televizní tvorby, který Česká televize uvádí bohužel maximálně jednou za jedenáct let /poprvé jsem tuto inscenaci viděli v roce 1999 v rámci celodenního archivního vysílání.
Ukázka toho, jaký skvost lze vytvořit na malé ploše s minimálními náklady.

The post Anton Pavlovič Čechov. Dodnes hrané divadelní hry ve kterých skvěle hrál i Jan Werich first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) publikoval už na vysoké škole v Moskvě. Své první humoristické povídky psal pod pseudonymy „Antoša Čehonte“ a „Bratr mého bratra“ v časopise „Builnik“.
Tento satirický časopis založil v roce 1865 v Petrohradu umělec Nikolaj Stepanov. V roce 1872 se publikace přestěhovala do Moskvy.
(Časopis mimo jiné publikoval raná díla – básně o Volze – budoucího slavného novináře a spisovatele Vladimira Giljarovského. Ilustrace pro časopis vytvořil slavný ruský umělec a architekt Fjodor Šechtěl, autor návrhů budov Moskevského uměleckého divadla, Polytechnického muzea a kina Kudožestvennyj.)

Z té doby známe povídku Chameleon, která svým názvem i obsahem je nejen symbolickým krédem jeho dalšího psaní, ale i důkazem jeho mistrovské schopnosti napsat nadčasový příběh.

Jaké bylo osudové memento A.P. Čechova? 
Čechov žil proto, aby obsahem svých knih odkrýval dalším generacím skutečnost, že ubohost i sláva lidské civilizace je odpradávna spojena s hloupostí a pudovou prázdnotou, ve které pravda není jenom jedna.

Na jeho vizitce bylo ale vždy napsáno: „Doktor A.P. Čechov.”
To je vše. Tedy ani spisovatele, ani dramatika, díky čemuž se proslavil po celém světě, ani čestného akademika Císařské akademie věd v kategorii belles-lettres, ani nositele Řádu svatého Stanislava, ani ctitele říšské akademie věd v kategorii belles-lettre. a tak dále, ale prostě lékař. Tuto profesi vždy považoval za svou skutečnou.

Jak psal aneb proč bude slavný po další stovky let.
Celé generace čtenářů ví, že své povídky uměl Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) vystavět mistrně a bez zbytečných vět. Dokázal napsal příběh, který je i po stech letech čtivý a  aktuální. Jeho povídky se vyznačující jak úsporností stylu, tak dramatickým spádem a hlavně velkým uměním charakterizovat postavy i prostředí děje přesnými odpozorovanými detaily.
Byl proto příkladem pro mnoho spisovatelů 20. století, jako například pro dalšího velikána světové povídky, Hemingwaye.

Anton Pavlovič Čechov napsal v dopise svému bratru Alexandrovi frázi, která se stala velmi populární:
“Stručnost je duší vtipu.”

Navzdory veškeré stručnosti jeho jazyka hloubka významů skrytých za slovy na jedné straně umožňuje čtenáři pokaždé objevit něco nového pro sebe nebo možná i v sobě, a na druhé straně činí samotné slovo maximálně výstižným a přesným.

„Čechov psal tak, aby slova byla těsná a myšlenky prostorné.“
Maxim Gorkij

Čechov je pro mě pěšinkou v poli hýbajícím se ve větrném počasí. Zdá se, že ji není, ale jakmile se podíváte pozorněji, už se zde objeví tu a tam. Ale dokud se nenaučíte naslouchat, dělat pauzy a dívat se trochu dál, neuvidíte to.
Nikita Michalkov, režisér

Jeho mistrovské povídky málokdo překoná.
Z jeho povídek není snadné některé vyzdvihnout. Ale asi nejpopulárnější jsou povídky psané v devadesátých letech 19. století.
Rozhodně zajimavé je literární zpracování jeho cesty na trestanecký gulag na poloostrově Sachalin v povídce Sachalin.
A pak celý cyklus povídek, které natočili vynikajícím způsobem v Českém rozhlase jako je:
„Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894). „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Souboj“ (Duel, 1891).

Bez špetky soucitu nám ukazuje své postavy z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky.
Ale paradoxně se jim nemůžeme jen smát.
U Čechova je totiž vše komedie a zároveň to komedie není.
Čechov moc dobře věděl, že těžiště toho, čemu říkáme pravda, záleží jen na úhlu pohledu a jako schopný spisovatel nám naznačuje, že pravd je tolik, kolik je lidí. 
A v tom je jeho největší mistrovství a jedinečná nadčasovost.

Čechov o ruské hostině

No, když vejdete do domu, stůl už by měl být prostřený, a když si sednete, okamžitě si natáhnete ubrousek přes kravatu a pomalu si nabídnete karafku s vodkou. Nejlepší chuťka, chcete-li vědět, je sleď.

Snědli jste si ho s cibulkou a hořčicí, a teď, drahý příteli, dokud ještě cítíte v žaludku jiskry, snězte ikru samotnou nebo, chcete-li, s citronem, pak obyčejnou reďku se solí, pak zase sleď, ale nejlepší, drahý příteli, je slaná rybička, když ji nakrájíte na malé kousky jako ikrku a, chápete-li, s cibulkou, s provensálským olejem… to je lahůdka! Ale jaterka je tragédie!

No, jakmile přinesou z kuchyně kulebjaku, hned, okamžitě, je třeba vypít druhou sklenici.

Kulebjaka musí být chutná, nestydatá, ve vší své nahotě, aby lákala. Mrknete na ni očkem, nakrájíte si takový kousek a prsty nad ní pohrajete takhle, z přebytku city. Začnete ji jíst, a z ní vytéká máslo jako slzy, plná, šťavnatá náplň s vejci, s drobem, s cibulkou… Jakmile skončíte s kulebjakou, hned, abyste si nezkazili chuť, nechte podávat šťovík…

Šťovík musí být horký, ohnivý. Ale nejlepší, drahý příteli, je boršč z červené řepy po chlupcům, s šunkou a s klobásou. K tomu se podává smetana a čerstvá petrželka s koprem. Skvělé je také rozsolnik z drobů a mladých ledvin, a chcete-li polévku, tak z polévek nejlepší je ta, která se zasype kořením a zeleninou: mrkev, chřest, květák a všechno takové právní vědomí. Jakmile skončíte s borščem nebo polévkou, hned nechte podávat rybí, drahý příteli.

Z tichých ryb je nejlepší smažený kapr ve smetaně. Ale ryba nenasytí, to je jídlo nedůležité, hlavní věc u večeře není ryba, ani omáčky, ale hlavní jídlo. Když vám, například, podají k hlavnímu jídlu pár bažantů, a k tomu přidáte-li křepelku nebo pár tlustých křepelčích kohoutků, pak zapomenete na všechen kašel, čestné slovo. A smažená kachna?

Bílá, tlustá, šťavnatá, víte, jako nymfa… Po hlavním jídle člověk je nasycen a upadne do sladkého zatmění. V té době je člověku dobře i na duši milostivě.

Pro potěšení můžete vypít tři sklenky zapečenky*. Domácí zapečenka je lepší než jakékoliv šampaňské. Po první sklenici vás zahltí vůně, takový zrcadlení, a zdá se vám, že nejste v křesle u sebe doma, ale někde v Austrálii, na nějakém nejměkčím pštrovi…

Během zapečenky je dobré zakouřit doutník a házet prsteny, a v té době v hlavě přicházejí takové snové myšlenky, jako byste byli generálissimem nebo ženatým s nejkrásnější kráskou na světě, a že tato kráska celý den plave před vašimi okny v nějakém bazénu s zlatými rybičkami. Ona plave, a vy jí říkáte: „Drahoušku, pojď mě políbit!“

* Zapečenka — vodka s medem, naložená na koření v peci, v zapečené nádobě.

Melichovo. Bývalý statek Čechova.

Milan Kundera před pár lety řekl, že velké dílo se nemá posuzovat podle toho, jaký člověk ho napsal. Je to podle mě velmi nešťastná myšlenka.
Charakter člověka velmi ovlivňuje jeho dílo a lidé by se měli učit, že obsah knih a charakter člověka spolu úzce souvisí.
Pochopení této souvislosti je základem smysluplné cesty směrem k hledání sebe sama ve vztahu ke společnému, kolektivnímu myšlení.

Čechovovy povídky jsou psány v souladu s jeho humanistickým pohledem na svět.
Proto v jeho knihách nalézáme jak nesmírné sociální cítění, porozumění pro lidské ztráty a lidské sny, ale také nesmlouvavé pohrdání lidskou ješitnou hloupostí, kterou často s ironií i nadsázkou pranýřuje jako nejubožejší vlastnost, s kterou se lidská společnost potýká.
To se týká hlavně jeho postav, které nazýváme termínem “zbytečný člověk”, rusky lišnyj čelověk.
Ten termín je charakteristický nejen pro některé postavy z jeho knih, ale často se objevují v ruské literatuře 19. století vůbec.
Koneckonců “lišnyj čelověk” povstal už v roce 1858, kdy vychází román Gončareva “Oblomov“.

Obecně lze poetickou strukturu Čechovova díla přirovnat k ledovci, jehož podvodní část je mnohem silnější a hlubší než to, co vidíme.
A Čechovova próza mi připomíná stezku v trávě. Je to prakticky neviditelné, všechny podtexty, všechny významy jsou skryté, ale když přiblížíte oči, ukáže se, že se jedná o velmi jasné a dvojité, trojité a dále větvené významy, ale zvenčí jsou zcela neviditelné. a hned.
Teprve když se přiblížíme a vykročíme na cestu, začneme to fyzicky cítit. Ale když se podíváte zvenčí, možná si toho prostě nevšimnete. Celý Čechov je pro mě tato cesta v poli pohybujícím se ve větru.

Jeho mistrovská dramata se hrají dodnes v celém světě
Povídky mu ale paradoxně literární slávu nepřinesly. Ta se dostavila až po odehrání jeho dramat a jednoaktových humoresek. Z těch jsou pak kvartet „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), největšími majstrštyky v jeho dramatické tvorbě a dodnes se hrají na všech velkých divadlech světa, stejně jako hry norského dramatika Ibsena, na jehož tvorbu Čechov svým osobitým způsobem navazuje.

„Višňový sad… Kolik v něm bylo stromů, kolik v něm bylo života. Rostly, rozrůstaly se, táhly se k nebi, a pod nimi, ve stínu, zůstal ten život, který jsme ztratili, ten, který možná nikdy nezískáme zpět. Tento sad je symbolem radosti i smutku, života i smrti, a stal se pro mě jediným útočištěm před chladným a lhostejným světem.“
A. P. Čechov, „Višňový sad“

Ve svých poznámkách ke hře Tři sestry si napsal:

“Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům.”

Osobní život a tragická nemoc
Přesto, že vystudoval lékařskou fakultu, je celý jeho krátký život poznamenám tuberkulózou. Ta se projevila už za jeho studií, ale poprvé ho z větší silou zasáhla na jeho dvouroční cestě na Sachalin v roce 1890, která do velké míry ovlivnila jeho humanistické názory.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů na Krym, do Jalty, kde se postupně potkává s dalšími ruskými spisovateli, (s L. N. Tolstým a M. Gorkým, etc)
V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou, ale většinu života žijí odděleně. Ona hraje divadlo v Moskvě, on se léčí na Krymu.
Tuberkulózu ale nedokáže zastavit a tak 15. července roku 1904 Čechov ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá v sanatoriu v německém Badenweiler. Pohřben je v Moskvě.

ČTĚTE ČECHOVA!
Pokud hledáte a chcete číst dobré knihy, bez obav nalistujte Čechova.
Je to autor, jehož knihy budete obdivovat a milovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života.

Povídky

Pavilon č. 6  (1892)
Dáma s psíčkem (1889)
Záchvat
Člověk ve futrálu (1898)
Tlustý a tenký
Dům s mezaninem (1896)
Anna na krku (1895)
Step (1888)
Mužici (1897)
Černý mnich (1894)
Chameleon (1884)
Ostrov Sachalin (1893)
Rodschildovy housle

Dramata

Platonov (1881)
O škodlivosti tabáku (1886)
Ivanov (1887)
Medvěd (1888)
Námluvy (1888-1889)
Lesoduch (1889)
Racek (1896)
Strýček Váňa (1899)
Tři sestry (1901
Višňový sad (1904)

Ukázky:

Ukázka z povídky Angrešt.

Jen se podívejte na tento život: drzost a lenost silných, nevědomost a bestialita slabých, nemožná chudoba všude kolem, přelidněnost, degenerace, opilství, pokrytectví, lži…

Mezitím je ve všech domech a na ulicích ticho a klid; Z padesáti tisíc žijících ve městě by ani jeden nekřičel nebo nebyl hlasitě rozhořčen. Vidíme ty, kteří chodí na trh pro zásoby, jedí ve dne, spí v noci, mluví své nesmysly, žení se, stárnou, samolibě tahají své mrtvé na hřbitov, ale nevidíme ani neslyšíme ty, kteří trpí, a co je v životě hrozné, to se děje někde v zákulisí. Všechno je tiché, klidné a jen němá statistika protestuje: tolik lidí se zbláznilo, tolik kýblů se vypilo, tolik dětí zemřelo na podvýživu…

Anton Pavlovič Čechov: Kniha stížností.

Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý “uložen o nádražního strážníka”, ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst:
“Velectěný pane! Zkouška pera!”
K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno:
” Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje.”
“Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin.”
“Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše.”
“Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev.” “Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev.”
“Nikandrov je socialista!”
“Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev.”
“Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař.”
“Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D.”
“Panstvo! Tělcovskij fixluje!”
“Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku.”
“Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov.”
“Žer, co je…”
“Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…”
“Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij.”
“Zušlechťujte se ctností.”
“Kátinko, šíleně vás miluju!”
“Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7.”
“Jak jsi sedmej, tak jsi blbej.”

Přeložil Libor Dvořák

Nudná historie – Ze zápisků starého muže / výpisky.

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.

Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.

„Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné…“

„To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“

 

Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.

„Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

„Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost…“

„Některé typy jsou k popukání. Taková… dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin… A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“

 

Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.

 

Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

 

Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu… Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí…

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:

 

Orlové níž než slepice se někdy snesou, však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.

Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Tak tedy zkouším sebe: co chci?

The post Anton Pavlovič Čechov a jeho generacemi obdivované majstrštyky first appeared on Čítárny.

Kdo byl Molière?  Známý je od 15. ledna 1622, to byl den křtu (datum narození není známé) Jeana Baptista Poquelina. Ten se později proslavil po celém světě jako Molière. Slavným se stal díky králi Ludvíku XIV, který si ho nesmírně oblíbil. Pro většinu obyvatel v Paříži byla ale pouhý fraškář a nebyl ani členem Akademie. Což byl titul, kterého dosáhl kdejaký abbé sloužící jako vychovatel u šlechty.
Jenže Moliere (1622 – 1673) byl génius. Jeho nadčasové hry se hrají dodnes.

V čem je spočívá velikost Molièra?
Poté, co katolická reakce zničila velké divadlo italského a španělského renesance a puritánská anglická revoluce zbourala londýnská divadla a proklela Shakespeara, Molière spojil ve své tvorbě nejlepší tradice francouzského lidového divadla s pokrokovými myšlenkami humanismu a vytvořil nový druh dramatu – „komedii“.
Žánr, který pro svou dobu představoval rozhodný krok směrem k realismu.

Stendhal o něm píše toto:

“Pravá komediálnost a směšnost Alcestova je v tom, že se zatvrzele brání vlivu režimu, v němž žije. Je to člověk, který chce zadržet oceán zahradní zídkou.”
Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi, proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci,” píše Stendhal ve svých Energických múzách vyznání Molièrovi a pokračuje: “Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.”

Největším přínosem Molièra kumštu zvaného divadlo, byl jednoznačně nadčasový sarkasmus a humor.
Říká se také, že prý sám chtěl napravovat lidi a svět zábavným způsobem. Ale asi takový idealista nebyl, velmi dobře totiž pochopil svůj talent a uměl ho prodat. Dokázal se stát i oblíbencem krále Ludvíka XIV a řekněme si na rovinu, kdyby nebylo krále, nebyl by ani Molière.
Ale rozhodně nebyl jen prospěchář.
Sám řekl:

“Jsme zodpovědní nejen za to, co děláme, ale také za to, co neděláme.”
Věta, která by měla viset v každé poslanecké sněmovně světa.

Něco o tom píše v předmluvě ke hře Tartuffe:

“Je-li úkolem komedie napravovat lidské neřesti, nevidím, proč by měly být některé chráněny. Nejkrásnější šlehy vážného mravního kázání mají velmi často slabší účinek než šlehy satiry a většinu lidí nepokárá nic řádněji než vylíčení jejich chyb. Lidské neřesti nejkrutěji zasahuje, vydáme-li je na pospas smíchu veřejnosti. Důtka se lehce snese, ale žert se nesnáší. Být v očích lidí zlý, to jde, ale být směšný je hrozné.”

Faktem je, že Molière musel být člověk inteligentní, který dokázal vnímat svět jasných konturách a s humorem sobě vlastním reagoval na různé lidské nešvary.
Například Ludvík XIV. se prý jednou informoval u Molièra, jak ho Mauvilain (osobní lékař) léčí.
Moliere mu odpověděl s humorem sobě vlastním:

“Se svým lékařem si povyprávím, pak si nechám předepsat léky, které však vůbec neužívám, a proto jsem zdravý.”

A to platí dodnes! Čím míň léků, tím více zdraví! Věřte tomu!

A na toto téma můžeme navázat ještě citátem ze hry Tartuffe:

“Jeden velmi počestný lékař, jehož pacientem mám čest být, mi slibuje, že mi zajistí ještě třicet let života. Já jsem mu na jeho slib odpověděl, že na něm tolik nežádám a že budu spokojen, když se mi zaváže, že mě nezabije.”
Se svým vztahem k lékařům i nemocným se pak vypsal ve hře Zdravý nemocný.

Molièrovy hry dodnes tvoří klasickou podstatu divadelních repertoárů a jeho citáty a bonmoty zdobí světovou sbírku aforismů.
Několik z nich:

Příroda, pokud jí není bráněno, sama postupně nastolí pořádek.
Od knižní moudrosti je hlupák dvakrát hloupější.
Pokud mají manželé něco na čele, ať viní sami sebe – ne manželky a ne osud…
Všichni velcí lidé jsou trochu blázni, očividně začínají dělat divy díky učenosti.
Pokrytectví je módní neřest a všechny módní neřesti se považují za ctnosti.’
Před zlomyslností se nelze chránit. Je lepší ignorovat klepy úplně. Nám se hodí žít a přemýšlet vznešeně. A nechme kecálky říkat si, co chtějí.
Mohu se zbláznit, když musím mít nepravdu, i když vím, že mám pravdu.

Foto: Molière a Ludvík XIV. Obraz z roku 1863 od Gérômeho

Ukázky z jeho her:

DOKTOR / Říkat málo slovy hodně je krásná vlastnost a příliš hovorní lidé nebudí u posluchačů nikdy pozornost, nýbrž jsou naopak velmi často obtížní, takže jim nikdo nenaslouchá. Virtutem primam esse puta compescere linguam!
Ano, nejkrásnější vlastností slušného člověka je mluvit málo. Sókratés doporučoval svým žákům velmi důrazně tři věci: zdrženlivost v jednání, střídmost v jídle a stručnost v řeči. Povězte všechno několika málo slovy, bez jakýchkoli okolků a samolibých rozvláčných řečí, vyřkněte všechno jednou obsažnou větou! Vystříhejte se všech zbytečných slov!
/ ze hry Žárlivý břídil

URANIE / Nechtějme šlehy všeobecné kritiky pokládat za útok na svou osobu, a můžeme-li, těžme z poučení, aniž dáme znát, že se týkalo nás. Na všechny směšné postavy, které se uvádějí na divadle, se máme dívat bez jakéhokoli hněvu. Jsou to nastavená zrcadla a není dobře dávat najevo, že se v nich vidíme. Pohoršovat se nad tím, že se tepe ta nebo ona chyba, znamená veřejně se ke jmenované chybě hlásit.
/ ze hry Kritika školy pro ženy

Uznávám, že byly časy, kdy komedie upadla. Ale co na světě denně neupadá? Není věci tak nevinné, aby lidé nemohli do ní vpašovat zločinnost, umění tak blahodárného, aby nemohli zvrátit jeho úmysly, nic samo o sobě tak dobrého, aby to nemohli obrátit ve špatnost.
Lékařství je užitečné umění a každý si ho váží jako jedné z nejznamenitějších věcí, kterou máme. A přesto byly doby, kdy se zvrhlo, a často se z něho dělalo umění jak otravovat lidi.8 Před lidskou zkažeností nejsou jisty ani nejsvětější věci; denně vidíme různé zloduchy zneužívat zbožnosti a zlovolně si jí pomáhat při největších zločinech.
/ ze hry / předmluva Tartuffe

SGANAREL /Mohu, na mou duši, mohu namítnout… Nevím, co namítat. Vy to totiž točíte tak šikovně, že se zdá, jako byste měl opravdu pravdu. Ale ono je zatím pravda, že opravdu pravdu nemáte. Měl jsem báječné nápady, a vaše řeči mi to všechno v hlavě popletly. Vy se ale dočkáte. Já ty svoje myšlenky jednou sepíšu a budu se s vámi hádat.
DON JUAN / Pomalu, pane hlupáku, jen pomalu! Už jednou jsem ti myslím řekl, že nemám mravokárce rád.
/ ze hry Don Juan

A já vám říkám: Ne! Mají být galeje za každé přátelství, jež předstírané je. Jsme lidé, proboha! Ať v každém okamžiku ze srdce vytrysklo, co máme na jazyku! Kéž srdce mluví jen! A kéž se ryzí vzněty nekryjí pod maskou jalové etikety.
/ ze hry Misantrop

„Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší a k lidské povaze hleďme být laskavější.
S takovou přísností je radši nezkoumejme a pochopení víc pro její chyby mějme.
Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít a mravnost přehnaná může až ublížit.“
/ ze hry Misantrop

BERALD / Medicínu pokládám za jednu z největších hloupostí vládnoucích mezi lidmi. Když se na ty věci dívám jasnýma očima, musím říci, že jsem neviděl žertovnější komedii, že jsem nikdy neviděl nic, co by bylo tak směšné jako člověk, který si troufá léčit druhého.
ARGAN / Co má podle tebe tedy člověk dělat, když je nemocen?
BERALD / Nic. Nic než zůstat pěkně v klidu. Když ji necháme, příroda si pomůže sama a pomalu dostane tělo ze všeho toho nepořádku, do kterého je uvedla. Náš nepokoj a netrpělivost všechno jenom pokazí.
ARGAN / Nu ale musíš přece uznat, že můžeme té přírodě nějak napomoci.
BERALD / Ach, my se dáváme rádi unášet pouhopouhými domněnkami. Lidé byli odjakživa posedáni krásnými představami, kterým věřili, jelikož je konejšily, jelikož by bylo dobře, aby nebyly liché. Když lékař říká, že napomáhá a ulehčuje přírodě, že jí odnímá, co jí škodí, a dává, čeho se jí nedostává, že obnovuje její správný stav a uvádí její funkce v hladký chod, když zkrátka říká, že zná tajemství, jak prodloužit život, vypravuje právě jenom pohádky o medicíně. Ale když dojdeš ke zkušenosti a pravdě, nic z toho všeho nevidíš. Má se tomu jako s krásnými sny, z kterých ti po procitnutí nezbude nic jiného než nelibost, že jim věřil.
BERALD / Nemusíš nic než mluvit v taláru a v baretu, aby se každý nesmysl hned stal učeností a každá hloupost moudrostí.
/ ze hry Zdravý, nemocný

The post Byl Molière geniální? Proč nás dodnes baví nadčasovým sarkasmem a humorem? first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček napsal několik her z hudebního prostředí, Například Třináct krásných let (1978), Zrání (1979), Interview (1980), Variace na Paganiniho téma (1982), Kontrapunkty (1983), Z mého života (1984), Hodiny u Bachů (1985), Podzim v Novém světě (1986).
Pro televizi připravil s dlouholetým spoluautorem Svatoslavem Gosmanem Obrazy z dějin české hudby a balet Alenka v říši divů.
Jeho rozsáhlejší rukopisy byly dostupné pouze v samizdatových opisech.

První oficiálně vydanou publikací se stalo Rekviem za kantora Bacha (1988); od té doby následovala řada dalších.
František Kautman o jeho tvorbě napsal:

“Jan Kameníček se v próze vyznačuje úzkou symbiózou literární, hudební a výtvarné inspirace. Po debutu, analýze Bachova díla sepsané se záměrnou nadsázkou, následoval experiment, poznamenaný šedesátými léty, ale kombinovaný s mikroskopicky precizní metaforičností blízkou ‚novému románu‘ včetně detailního ponoru do psychického světa postav. Postupně se Kameníčkovi podařilo spojit experiment s vyprávěním, aniž by jedno potlačovalo druhé, jak se stávalo postmodernistům. Kombinace experimentu s vyprávěním a psychologickou, analytickou drobnokresbou zpřístupňuje jeho díla i širším čtenářským vrstvám a dokazuje to i jejich úspěch v zahraničí.”

Je psaní pro rozhlas, s nímž máte tak bohaté zkušenosti, lehčí, než tvorba pro jeviště? Ne každý spisovatel se může stát i dramatikem.
Psaní pro rozhlas, televizní hudební scénáře a práce pro divadlo, to se nedá absolutně srovnat. Práce pro rozhlas je jednodušší, méně složitá pro vlastní stavbu díla, více narativní, stavěná na vyprávění a náladách vytvářených zvukem; což je úžasné pro fantazii samotnou, stejně tak, jako když čtete knížku. Jen vy sami si můžete pro sebe představovat krásy komnat, neobyčejný půvab princezny a mohutnost příšerného draka. Přesto všecko musíte, stejně jako u dramatu, dodržovat i zde Aristotelova pravidla daná už od antiky. Ta platí v rozhlasové tvorbě stejně jako v divadle.

Ovšem divadlo, a to je podmínka, je založeno na akci; tam dlouho jen s vyprávěním tří osob nevystačíte.
Jak se říká: za každou cenu musíte válet těsto; pořád se musí vizuálně něco dít. I když současné divadlo se od tohoto trendu odklání a hrdina stojí a deklamuje. Aldo Nikolaj a jeho hra Tři na lavičce se hraje už řadu let – jako vděčný, i když nijak objevný dramaturgický nápad pro tři starší herce v souboru; ovšem je to stejně původně rozhlasová hra. Takže pokud chcete napsat hru, musíte pamatovat na akci. Kulisy, kostýmy, choreografie, to všechno napomáhá k většímu spádu, ke gradaci. A akce musejí gradovat, aby po krizi přišlo rozuzlení i katarze.

Krom toho musí být příběh pro divadlo nosný; musí být „o čem hrát“, aby to nebyla krátká povídka, ale to dramaturg pozná. Ve výsledné formě je pak divák šťastný, že vidí zblízka herce ozářené reflektory, je rád že se účastní i drobné chyby na jevišti, a jde s sebou, když herci vypadne text. Někdy jsou herci takzvaně odbouráni reakcí publika nebo kolegy, ale obyčejně je to předem dohodnutá věc. Vždyť je to divadlo! Divadlo, které je úžasný fenomén; jev, který nikdy nezmizí, tak jako kniha; tak jako vyprávění člověka člověku.

Máte zato, že disponujete nějakým ryze osobním přístupem k téhle práci?
Hledám jen intimnější prostředky, a proto raději píšu knihy. Ale pokud dojde ke spolupráci s rozhlasem nebo divadlem, vždycky se na ni těším. Ovšem je tu jedno zásadní pravidlo: pokud autor zasedne při zkoušce do tmavého hlediště, hluboko za osvětlený režijní pult, nesmí do práce herců a režisérů mluvit. Je lepší ani nechodit na zkoušky, ono už jen to závěrečné klanění dá člověku zabrat.

Mrtvý autor, nejlepší autor?
No, něco v tom smyslu. Práce autora skončila, teď je to na hercích a režisérovi. Fakt je, že když už jsem nevystupoval v rozhlase jako autor, ale později jako režisér, obyčejně vznikl (ne vždycky) podivný vztah, či odborně přenos mezi režisérem a herečkou. Intenzivně jsem zažil tento pocit třikrát. A jednou kvůli tomu došlo u mě málem k rozvodu.

Při tvorbě dojde k podivnému splynutí, rádo se říká, že je to chemie, ale je to vážně tak. Divadlo, divadelní soubor, technici, zvukaři, kulisáci, maskéři, to je svým způsobem sekta; se vším, co k tomu patří. Zajímavé: jen skončí zkoušky a premiéra, všechno se rozplyne. Dojde k vakuu. Jako když přijdete navštívit lékařský personál, poté, co vás před měsícem pustili, anebo navštívíte po prázdninách školu, kterou jste vystudoval. Setkáte se jen s odtažitým nezájmem, už tam zkrátka nepatříte. A v divadle začne další obsazování rolí, kdy herci čtou ferman zásadně odspodu. (Mimochodem, jeden moc milý herec Národního divadla, herec středních rolí, si přečetl ferman taky a samozřejmě odspodu a s údivem zjistil, že je obsazený do hlavní role. Pro sebe si zamručel: „Začínají problémy…“).

Ono totiž vlastní zkoušení, čtené zkoušky a rozbory postav je práce neobyčejně namáhavá. Nevděčná. Jste v divadle deset, dvanáct hodin denně. Mám moc rád herce (i když prý herci nejsou, jsou jen herečky), ale nevěřím jim. Ani slovo. Herec je nepředstavitelně vnímavá bytost, mimóza, leč a jenže a avšak velmi tvárná. Někdy i toho charakteru je míň. Samozřejmě, že jsou výjimky. Ale herce miluju. Moc.

Vím, že jste v poslední době napsal několik divadelních monodramat. Kolik tu vězí racionálního přístupu a kolik je tak říkajíc čirou inspirací?
Vlastní děj se musí umět říct (jak jsme o tom spolu psali v knize Zdánlivé zbytečnosti, 2015) producentovi ve výtahu, a to během pěti minut. Nosnost tématu je paralelní s dobou, kdy se hra hraje.

Anebo?
Anebo musí přijít režisér a dramaturg a paralelu se současností najít, to v případě, že je text už napsaný.
Pokud se hra teprve píše a téma je nosné pro tak dvouhodinovou, vnikne kostra a text se piluje. V dialozích se ale stále a znova, a jak řečeno ve filmu Dveře v podlaze: „Co tatínek píše?“
„Jeden den napíše tečku za větou, druhý den ji vymaže, a třetí den napíše tři tečky, ty pak vymaže a napíše tečku.“

Někdy se ovšem repliky škrtnou proto, že bude lepší, když postava akci zahraje. Má hra Hrobník je o negaci. O tom, že člověk slouží na hřbitově mrtvým. Nápad vznikl, když jsem jednou v září (bylo příšeří) vešel na Vyšehrad a tam svítilo mnoho svíček. A napadlo mě, že se přece někdo o tyto slavné mrtvé musí starat, že ten člověk musí někde bydlet, má třeba rodinu…

V čem jste našel drama?
Hrobník nevydrží samotu, byť mu otec, který mu předává všechny odborné zkušenosti a tradici, přivede Kristýnu. Hrobník ale po smrti otce Kristýnu vyhodí. Zažije chvíli svobody a bezstarostnosti. Pak ale samozřejmě končí hra tragicky; dobrý příběh končí vždycky smrtí, jak řekl Hemingway. Jde o zcela účelové, racionální finále.

To je typické i pro další vaše hry?
Druhá hra je o stárnoucí herečce, Kocourku můj, já pro Tě pláču. Je jí asi čtyřicet, vrací se ze zámořské lodi, kde s manželem měli několikaměsíční práci; zpívali národní české písničky; a ona se vrací zpátky do svého divadla v Šumperku. Ovšem závist vykoná své, ještě v noci raději zas odjíždí.
Když pak natočí krátký pořad pro rozhlas, ozve se jí mladý muž, který se afektovaně zamiluje  do jejího hlasu. V té době už herečka žije bez muže, a tak románek přivítá. Bohužel, i tahle etapa v jejím životě končí tragicky, sebevraždou mladého milence.
Každá hra je víceméně bilanční a tady hrdinka (teoretici používají termín antihrdinka, což je ale lapsus, protože i antihrdina je hrdinou a průvodcem děje) poznává, kolika omylům v životě nezabránila a kolika lží vůči sobě a druhým se záměrně a vědomě dopustila.

Napsal jste čtyři monodramta?
Přepracoval jsem Milovaný hlas od Cocteaua. Původně Jean Cocteau napsal hru o dvou mužích, což by bylo zakázané, hru sem přivezla Olga Scheinpflugová, myslím, že premiéra se nikdy nekonala. Tato verze se odehrává v současnosti mezi ženou a mužem, ovšem v hlavní roli je šílená jízda autem.

A čtvrté monodrama?
Je o takovém malém veksláčkovi, který všechno kolem sebe ovládá, i když uboze jen jedním mobilem. Dělá tzv. „do nemovitostí“, ale akorát tak čeká, kdy jeho matka zavře oči a on bude moci prodat její tři plus jedna s výtahem. Hlavní smysl jeho činnosti je, že se může po večerech bavit s neznámými lidmi, prodávat byt na inzeráty, které si zadal a provokovat a manipulovat. Je rozvedený a jediné, na kom mu zaleží, je jeho syn; ovšem díky prolhanosti a věčné manipulaci přichází i o něho.

Vzpomněl byste v téhle souvislosti i na úplný začátek vlastní dramatické tvorby?
Bylo to rozhodně veliké riziko. Bylo nám dvaadvacet a pozvali nás se Sváťou Gosmanem, mým dlouholetým kolegou do rozhlasu, kde už jsme před tím předložili návrh psát pro rozhlas životopisné hry a povídky o skladatelích. Vím, že mně rychle a uctivě zavolali odpoledne, na podzim a pršelo. Doběhl jsem do rozhlasu ze Šafránky, to je deset minut běhu, a tam mi nabídli několik stránek ruské životopisné hry. Byl to paskvil. Což i šéfredaktor komunista, moc slušný člověk, věděl. Řekl mi, zkus s tím něco udělat, jinak jim to pošleme nazpátek. Asi po roce poslali naši hru, Rusové si ji vyžádali rovnou i s překladem. Ovšem peníze jsme nedostali, žádné tantiémy. A ani, a to dost bolelo, nám neřekli, že hra měla úspěch. Dnes jsou hry ve Zlatém fondu. Jednou nám bylo zaplaceno (a to minimálně) a teď jsou všechny sedmdesát let majetkem rozhlasu.

Kdy tedy člověk začne profesionálně psát?
Podívejte, pokud bere člověk psaní jako profesi opravdově, velmi brzy se dostane do prostředí redakcí a studií, kde ho vnímají ti zkušenější kupodivu velmi vážně. Proč? Asi vycítí, že ten mladý blázen to myslí s psaním zodpovědně, a autorů není nikdy dost, tak proč to nezkusit. Samozřejmě, že staří scénáristé si hlídají svoje témata a svoje zájmy, ale mluvím teď o lidech, s kterými přijde autor do styku, a to jsou redaktoři a dramaturgové. Takže dost brzy dojde k hovoru u kávy, kde se přetřásají témata, která jsou žádaná šéfem, nebo která by byla vhodná pro trh. A v tu chvíli začne pro mladého autora dilema. Mám se stát nájemným psancem? Začnu pracovat na zakázky pro televizi? Neví. Nebo jde o peníze, tak už ví. Na každém seriálu v televizi se samozřejmě podílí množství autorů, kteří podléhají supervizi a píší na zadaný námět (téma); takto už psal Balzac, Jaroslav Dietl, Jiří Štaidl a jiní. Tantiémy už šly na jejich konto. Ale pak je tu druhá sorta spisovatelů, kteří zvolili možnost psát při zaměstnání a stanou se takzvaně nedělními písaři. A to jsou ti, kteří bez rizika a pro radost a s velkým alibi svého životního a finančního zabezpečení píší po nocích. A kupodivu, ti mívají i největší radost z díla.

A další skupina?
A třetí skupinou je skutečný spisovatel na volné noze, který shání zakázky a píše a píše, bez jakéhokoliv odéru spisovatele, jak se ještě stále traduje. Tedy jako bohém, který čeká na inspiraci. Přitom inspirace je jen otlačený zadek.

Opravdovým autorem na volné noze jste se stal; nicméně v jiné době. V čem to bylo horší a co vidíte při pohledu zpátky jako lepší konstelaci pro psaní, jestli vůbec něco bylo výhodnější?
Jsou dnes podmínky pro spisovatele příznivější?
Kdo v osmdesátých letech nemohl psát kvůli roku 1968, ten psal do šuplíku; pokud jen nenadával a nechrlil trapná hesla na Husáka. Jenže mladší generace nebyla a ani nemohla být tolik zatížená rokem 68 a chtěla psát básně, písničky, chtěla psát povídky. Dokonce byla přijímána jako snad jakási naděje, a doufalo se, že se přizpůsobí, a jak se říkalo, dost ošklivě „přitulí“ k nomenklatuře, novodobé kastě.
Slavilo se čtyřicáté výročí ukončení války a U Topičů v Salonu Československého svazu spisovatelů (mě tehdy nenapadlo, že po převratu tam budu mít čtení ze své knihy a hrát mi tam bude můj milý spolužák Libor Kaňka, člen Kvarteta Martinů), tam roku 1985 probíhala výstava našich velkých spisovatelů s Janem Kozákem v čele, a tehdy zde visely velké portréty všech těch přisluhovačů i s mnoha tituly, protože co titul, to větší důchod a pobyt na Dobříši.

Jen tam jaksi chyběli pan Hrabal, Vaculík, Kundera a hlavně Jaroslav Seifert, i když rok před tím dostal Nobelovu cenu. Ona výstavka byla na volný vstup, nic se neplatilo, a tak na Národní třídu vcházeli prostí čtenáři a glosovali do knihy návštěvníků. Denně se ta kniha hostů musela měnit, protože tam byly připisovány stále nové připomínky a názory, takže do knihy byly vkládány nové bílé listy, až byl – nakonec – s velkým debaklem Salon tiše uzavřen.
Pro činovníky Svazu spisovatelů to byl těžký šok. Podraz; rána do vazu. Normalizace let sedmdesátých skončila, to bylo jasné, a tady si prostý člověk dovolí psát do knihy hostí svá přání a pravdy. To se předtím tady smělo jen na záchodcích.

Byla to situace dalšího uvolňování, jak na ni vzpomínáme všichni.
Bezesporu. Právě v téhle době jsem nabral sílu. Nota bene, když jsem šel odpoledne z Alfy z Gándhího, kde se mluvilo v závěrečných titulcích o pravdě, která vyhraje. Jistě je to fráze, ale komunisti tam ten titulek nechali. Šel jsem prázdnou Prahou a opravovali v neděli kostel Svaté Voršily. Ne, nedošlo mi ještě, že přijde Gorbačov a tady vzniká nová Národní třída. Nu, vzniká… Z jedné strany byla omítnutá, z druhé obložená trubkami s lešením; jak mi to ukazovala ze střechy redakce ve Spisovateli paní redaktorka Kovářová. A já šel celý opojený změnami do Slavie na čaj za tři koruny. Kavárna byla v oněch letech prázdná, až na pár pasáků a snědých Arabů a hezkých prostitutek, kteří se později přestěhovali ke „Golubům“. Ale intuice uvnitř mi říkala, že to všechno začíná mít smysl a doma jsem si napsal na pivní tácek: „Je dáno.“ No, a bylo. A v té době, leže ze zvyku v ateliéru na posteli, jsem začal psát svoji první knihu. Programově. Bez ohledu na to, jestli vyjde; a když, tak za jak dlouho.

Takže naprosto žádné stopy ryze vnitřní inspirace? Přeháníte.
Aby nedošlo k nedorozumění! Své hry a povídky pro rozhlas jsem psal, protože mě živily, ale i tam jsem si rozhodně vybíral náměty, které mě bavily a nebyly nijak proti mým zásadám. Samozřejmě, že se musíte naučit říkat ne. Jako písař Bartleby od Hermana Melvilla, který zodpovědně přepisuje listiny, ale jednou, když mu šéf řekne, aby opět opsal nějaký dopis, kupodivu tiše odpoví: „Já bych, prosím, raději ne…“ A nikdo s ním víc nehne.
A nikdo ani nerozumí jeho vnitřní pohnutce. Prostě, já bych raději ne. To je nutné umět. Mít v hlavě srovnané hodnoty. A cíle.
A jistěže nastal okamžik, kdy jsem si přál námět a čekal na něj. Jako rybář u řeky. Hleděl jsem do stropu a napadl mě. Námět na knížku. Ale o ambicích stát se romanopiscem, nad tím jsem neuvažoval, a to první, co jsem věděl, bylo, že potřebuji milieu, tedy prostředí, a to tak věrohodné, že budu znát každý pokoj. Že budu vědět, kde jsou dveře, kde schodiště, kde okna. Ale kreslit si plánky a ulice, jako to dělal Georges Simenon, to mě zdržuje. Napadlo mě nicméně začít ten román ve třicátých letech. Inspirovala mě doba malíře Schikanedera a tehdejší prostředí. Začal jsem psát o mladém muži, který se vzepře rodině a uteče z Královských Vinohrad. Na nich jsem totiž vyrůstal a znal je tudíž dopodrobna.

Prvních čtyřicet stránek bylo posléze na světě, ale já nevěděl jak dál. Napadlo mě, že bych mohl použít metody písňové formy, část A zaměnit za B a později se vrátit do A. Udělal jsem to a střední sekvence románu se proto odehrává v současnosti a z děje začíná vysvítat, že se hrdina ocitá v jakési podivné léčebně. Jednalo se o paralelu doby, ve které jsme žili.
Noci ten muž prožívá po Václavském náměstí, prolézá divadla a bary a kina a prožívá svoje první vztahy se ženami. Ale nakonec se stavba románu vrací k části A, k třicátým létům. Ta knížka se jmenuje Vznik románu v sonátové formě a je to jedna z mých nejmilejších. Musím však zmínit, že na mě zapůsobila v té době kniha Giuseppe Berto Il mare oscuro, Temné zlo, řekl bych z roku 1965. Zapůsobila na mě svou stavbou, kdy autor používá nezvykle dlouhá souvětí.

Tato vaše knížka vyšla i podruhé, a to totálně přepracovaná (1992).    
To je pravda. Měl jsem termín dodat rukopis do tiskárny a ještě předtím jej donést doktorce Sobotkové k závěrečným korekturám. Celou noc jsem knihu nadšeně upravoval a nevyspalý pak mířil přes žhavou letní Prahu, protože tramvaje nejezdily; opravovaly se koleje. Chtělo se mi brečet vztekem a lítostí a hlavně únavou. A najednou mně došlo, že právě tohle každý nedokáže; že jen ten, kdo si projde takovými zkouškami, má právo dočkat se vítězství.

Vnitřními zkouškami, dodal bych. Protože tohle zrovna není příklad překonání vnější tragédie.
Ale byly i vnější. Předtím. Bohužel taky potom.

A užil jste si své? I při práci na dalších knížkách?
Nevím o žádné, která by se psala snadno a zlehka a jen tak levou rukou, jak se říká. Myslím, že jen knížku Dům jsem psal, jako bych téma odstřihl z nebe.

A prakticky? Nevznosně řečeno?
Využil jsem popisu domu, ve kterém, jsem vyrůstal a použil klasicky modelovu situaci, která se používá od antiky, se základními postavami commedia dell arte. Ale psaní je těžké řemeslo a v těchto dnech léta 2015 jsem rád, že vůbec dokážu napsat slovo. Mám ošklivou migrénu od nemocné páteře a ruce se mi tak třesou, že se stěží strefím na klávesnici. Cítím někdy, a je to nesporně věkem, jak moje hlava stěží vymýšlí nové vlastnosti postav, jejich nová jednání, gesta, slovník i prostředí. To, co jsem už napsal, si ale pamatuji. Dobře. Dnes už si ale velmi rozmýšlím, do čeho se pustím. A zda bude téma zpracováno beletristicky nebo divadelní formou; jen rozhlas už mě tolik nezajímá, byť prý budou točit nějaké moje povídky. Televize už vůbec ne, svým prostředím, morálkou, špatnými vzpomínkami. S televizí jsem se rozloučil dost nepříjemně.
Dnes vím, že mě ještě čekají tři knihy, abych dostál svých trilogií. Chci napsat třetí díl Zdánlivých pochybností, dokončit Biblickou trilogii a udělat revizi Času rozpustilých písní, ukončit i trilogii japonských překladů veršů Měsíc na nesmírném nebi nazvané Procity.
Užívám si přitom své, to máte pravdu, ale je to krásná práce a už se jí tolik nebojím jako v mládí. Tak je to. Nebojím se ani prázdné obrazovky. Ono to přijde.

The post Jan Kameníček. Opravdu vynikající spisovatel a dramatik o svém profesionálním psaní first appeared on Čítárny.

Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) napsal své nejslavnější dílo, kterým je Faust. Dále je autorem mnoha lyrických básní, srdceryvného románu Utrpení mladého Werthera, vynikajícího cestopisu Italská cesta, pedagogických románů o Vilému Meisterovi, básnické autobiografie Z mého života, novely Spřízněni volbou, teoretických spisů o přírodě a rozhodně byl i dramatikem, ba divadelníkem.

Jako vlivný ředitel slavného výmarského divadla, pro které psal své hry Schiller, znal Goethe snad všechno z divadelního života. Ostatně svůj divadelnický nadhled vložil i do Předehry na divadle, která uvádí samotného Fausta. Samotný Faust je však mnohem spíše básní, či jak se říká „dramatickou básní“, než divadelní hrou, a to platí do značné míry i o všech jeho dalších dramatech a o celém Goethově díle. I jeho věda je vlastně poezie.

Goethe, podobně jako Shakespeare či Dante, nebyl pouze kníže básníků, ale získal si i značnou popularitu a na svém díle vydělával peníze.
Jeho Werther (1774) spustil v Německu vlnu sebevražd z nešťastné lásky, diktoval také nějaký čas módu v oblékání. Ve své populární rané hře Götz z Berlichingen, kterou napsal podle svého nejvyššího vzoru, totiž Shakespeara (jenž byl také víc básníkem než dramatikem), ztělesnil ideály hnutí Sturm und Drang a vynalezl pak velmi oblíbenou nadávku „vyliž mi…“ (aspoň podle anglické verze wikipedie).

Mezi další Goethova dramata patří Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, Egmont, slavnostní hry na motiv bájí o Prométheovi atd. Vybral jsem si pro účel této krátké recenze jednoho starého vydání Goetheových dramat (Výbor z díla II, Nakladatelství Svoboda Praha 1949) Ifigenii a Egmonta spolu s nahlédnutím do podobenstvích o Prométheovi.

Zatímco Faust (první díl 1808) je drama opravdu niterné, kde Goethe dost možná zapomněl na to, že píše pro publikum (a snaží se to zmírnit Předehrou na divadle), jeho dramata jsou jasně psána – a v kontrastu se Shakespearem – pro potřeby dobového publika bez jasného přesahu.
Jistě, publiku se Goethe snaží sdělit to, co je přesahuje, ale způsobem rozhodně nepohoršlivým, aby snad nezpůsobil dojem, že ušlechtilé principy, které propaguje (ano, Goethe propaguje!) jsou v rozporu s tváří dobré společnosti.

Ilustrace Goethova Fausta od Harryho Clarka (17.3. 1889 – 6.1. 1931) odrážejí vlivy secese a art deco. Jsou z roku 1920 a v knize jich najdete 30.

Právě už Goethe byl zajatec měšťáka. Dokáže sice oživit své postavy, ale třeba v Egmontovi jde mnohem více o jejich argumenty než o ně.
Dívka, jež miluje vévodu Egmonta, má nakonec jen velké myšlence svobody učinit romantické, tragické pozadí citu, který se vzepře – neboť vlastně i láska ke svobodě je cit. Ačkoli naprosto sdílím Goethovy hodnoty, cítím velmi zřetelně, že Egmont je hra manipulativní, či možná ještě lépe řečeno: lidově-politická.
Na druhou stranu Goethe zcela shakespearovsky využívá situací tak, aby vyjádřil mnohé obecné postřehy o životě, nedopouští se černobílého vidění (i když přece jen balancuje na hraně) a soustřeďuje se opravdu na to podstatné, neplýtvá časem. Jeho hra má spád, má i obrovskou sílu, pokud si člověk uvědomí, že boj měšťanstva za svobodu proti králům a císařům zdaleka nebyl v Goethově době skončen.
Čili hra vychází z velmi dobře známých událostí, předcházejících nizozemskému povstání pro španělské nadvládě, onomu ideálnímu boji obchodnického měšťanstva proti staré feudální monarchii z jihu. Nemoudře se král, neznající fakta a nerozumějící situaci, rozhodne do Nizozemí poslat bezcitného vojáka, vévodu z Alby, který má krvavě potlačit neposlušnost nizozemského lidu.
Jako první na tuto změnu králova postoje doplácí vévoda Egmont, dosud přední zastánce svých krajanů před umírněnou regentkou.
Egmont přitom svou urozeností patří do starého světa a počítá s tím, že král bude jeho pravidla ctít, leč Alba dostal plnou moc a nechává Egmonta popravit. Ten ale nepodléhá strachu ani před jistotou smrti. To je konec hry, který by asi nemohl být koncem, kdyby všichni nevěděli, že Nizozemci nakonec Španěly vyženou. Egmont se díky Goethovi stal dobovým symbolem boje za svobodu proti vrchnosti, jak pochopil nejspíše i Beethoven, který ke hře napsal krásnou předehru – velice podobnou jeho Eroice (oslava Napoleona).

Ifigenie na Tauridě se vrací k řecké mytologii, což Goethe rád činil častěji. Je v ní zpracováván konflikt mezi vděčností a rodinným poutem, a to velmi ušlechtile, bez vadného charakteru.
Na jedné straně je tu kněžka Ifigenie, kterou bohyně Artemis odnesla z Aulidy na dalekou Tauridu dávno tomu, aby ji zachránila před smrtí. Na druhé straně je tu vladař této části světa, sice barbar, ale v nitru ušlechtilý (vliv Rousseaua?) a vnímavý k „civilizační misi“ Ifigeniině. On by si ji rád vzal za ženu a má na to vlastně právo za všechna dobrodiní, která vykonal, Ifigenie ale nechce; ona touží po domově.
Když se pak v Tauridě objeví její bratr Orestés, kterému hrozí podle dávných pravidel z její ruky smrt, všechno se začne rozbalovat a z nitra minulosti, plné krve, se ukáže, že pouze odpuštění a pochopení může léčit, nikoli však msta a krev. Přijme to nakonec i zhrzený král, jemuž je Ifigenie „ukradena“ Orestem. Hra plní svou roli, má oslovit publikum, vzbudit v něm ušlechtilé pohnutky. Není dlouhá, má nádherné verše v antickém stylu, ostýchavě šetří se sentimentalitou… prostě, dobrý kus, pro svou dobu a svůj účel přímo skvělý. Ale oproti celé Goethově velikosti je to nezajímavé nic.

Slavnostní hry jsou opravdu slavnostní, jsou to jakási baletní představení, mající jen dramatický rámec, nikoli podstatu – možná ještě lépe řečeno: jsou to féerie.
Vše je vznešené, gesta i verš, hlavním tématem je Goethův helenismus, jeho pohádkově-filozofické uchopení řeckých bájí, které v mnohém připomíná a je jakýmsi předchůdcem druhého dílu Fausta. Je tu cítit síla a niternost, tady je proud, který Goetha autenticky strhl, a ne jen pro potřeby svého publika.

Právě na rozdílu mezi jinými Goethovými dramaty a Faustem lze nejlépe vidět, jak moc velký rozdíl spočívá v umění mezi tím, co se dělá z přesvědčení, a tím, co se dělá zcela autenticky.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Johann W. Goethe. Dramata Faust, Egmont, Ifigenie na Tauridě first appeared on Čítárny.

Henrik Ibsen jako lékař hovoří o událostech, o kterých si myslí, že ohrožují veřejné zdraví. Kritizuje politiky a majitele nemovitostí, že jim jde jen o obchod a ne bezpečnost společnosti. Nabízí řešení, ale není vyslyšen, ale naopak dehonestován a označen za extrémistu.

Jak červená nit jdou dějinami podobné příběhy od starověku. A ne jinak tomu je dnes, v době koronavirové hysterie, kdy nikdo neví nic, ale přesto existuje jen jeden správný názor na řešení, zatímco ostatní názory jsou cenzurovány a negativně nalepovány.
Viz zákaz besedy J. Duška, na které se vyzývá lékařská veřejnost, aby vyzkoušela nové způsoby léčby tzv. nemoci Covid-19 / březen 2020.
Nebo dehonestace vědecké pracovnice dr. Soňi Pekové / březen 2020, která veřejně označila vir za uměle vytvořený.

Hra Henrika Ibsena Nepřítel lidu (1882) popisuje přesně tento způsob chování.
Ve hře dr. Stockmann píše článek pro městské noviny, které veřejnosti odhalují stav lázní. Společnost je ohrožena bakteriálním znečistěním lázní a pitné vody.
Když starosta města dostane zprávu o nadcházejícím zveřejnění, okamžitě se mu postaví a přesvědčuje ho, že opravy koupelí by měly ochromující náklady, dokončení a zničení městské ekonomiky by trvalo dva roky.
Dr. Stockmann ale dál apeluje na veřejnost i na majitelé lázní, pouští se do nerovného boje s politikařením. Ale není vyslyšen. Nakonec je označen za nepřítele lidu, jeho dům je zničen, děti vyloučeny ze školy. A prchá pryč.

V této souvislosti je třeba vzpomenout zajímavou definici stupidity prof. Koukolíka:

Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů. Nejstrašnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé velmi mocní s velmi vysokým inteligenčním kvocientem.

Ve srovnání s ostatními Ibsenovými hrami má Nepřítel lidu poměrně jednoduchou zápletku, která slouží k jsnému a nekomplikovanému sdělení, které je zde zřejmé. Politický a businessový zájem je nad zájmem rozumu a společnosti.

Zajímavá a možná souvislost s Čechami.
Příběh Nepřítele lidu je podobný s osudem lékaře teplických lázní Eduarda Meissnera, který byl téměř totožný s osudem Stockmannovým, jak uvádí Karolína Stehlíková v článku Norský klasik na cestách.

Nepřítele lidu do češtiny přeložili:
Jakub Arbes, Eliška Pešková, Milada Lesná-Krausová, František Vrba (z angličtiny), František Fröhlich.

Výpisky z dramatu Henrika Ibsena.

Věc se totiž má tak, abyste věděli, že ten nejsilnější člověk na světě je ten, co stojí nejvíc sám

Dr. Stockmann: Celé zařízení v lázních je bělavý, otrávený hrob, říkám vám – nejzávažnější možné nebezpečí pro veřejné zdraví! Veškerá nepříjemnost v Molledalu, celá ta smradlavá špína, infikuje vodu v potrubích vedoucích k nádrži; a stejný prokletý, špinavý jed vytéká také na břeh.

Starosta: Rozhodně máš vrozený sklon chodit vlastními cestami. A to je v dobře uspořádané společnosti skoro stejně nemístné! Jednotlivec se opravdu musí podrobit celku, nebo, lépe řečeno, úřadům, jejichž povinností je bdít nad blahem celku.
Dr. Stockmann: Možná. Ale co je mi u všech čertů po tom?

Hovsad: Ne, ale ti, co nejsou úředníci, jsou aspoň přátelé a přívrženci úředníků; jsou to všichni bohatí; ti nás řídí a rozhodují o nás. Ano, měl jsem v úmyslu roztrhnout tento kruh starých, umíněných zkostnatělců, kteří mají v rukou všechnu moc. Je nutno otřást pověstí o neomylnosti lidí, kteří jsou u vesla. Takovou věc třeba vyplenit jako všechny jiné takové pověry. Soudíte jistě jako já, že pravda má přednost před všemi jinými ohledy. Vím dobře – v táboře velkých tomu budou říkat pobuřování a takové věci; ale ať dělají, co se jim chce. Jen když budu mít dobré svědomí.

Dr. Stockmann:Člověče, ten pramen je otrávený! Copak ses zbláznil? Živíme se hokynařením s nečistotou a hnilobou! Celý náš vzkvétající společenský život saje výživu ze lži!
Starosta: Muž, jenž vrhá tak urážlivé narážky v tvář svému rodnému městu, je zřejmě nepřítel společnosti.

Aslaksen: Vrhne-li se člověk na vládu, pak v žádném případě společnosti neuškodí; protože, víte, ti muži toho nedbají; – oni stojí stejně pevně.

Dr. Stockmann: Většina nemá nikdy právo na své straně, říkám já. Tohle patří k těm společenským lžím, proti nimž se svobodný, myslící člověk musí bouřit. Kdo utváří většinu obyvatel, a to v každé zemi? Lidé chytří, nebo lidé hloupí? Shodneme se asi na tom, že hloupých je všude na celém světě děsivá naprostá většina. A to přece krucihergot nemůže být správné, aby hloupí vládli chytrým! (Hluk a křik) Jistě, jistě – klidně mě můžete překřičet, ale nemůžete mi oponovat. Většina má moc – bohužel; ale právo nemá. Právo mám já a těch pár ostatních; jednotlivci! Právo má vždycky menšina.

Dr. Stockmann: Ať si přijdou jako obyčejně a říkají, že to jsou vrtochy a výmysly blázna! Jen mi dopřejte čas, dovíte se všechno, jak my lidé dovedeme usuzovat jako nejslepější krtci. Myslí, že jsem potřeštěný; ach ano, pozoroval jsem, že více lidí si to myslí taky. Ale teď občánkové uvidí –; teď uvidí –! Bude velké pobouření! To si nedovedeš představit. Psal jsem proti nim. Ale nikdo mě nechtěl vyslechnout. No, věřte mi, že jim to dám po lopatě.

Hovstad. Ano – a podle mého názoru nese novinář velkou odpovědnost, pokud zanedbá příznivou příležitost emancipovat masy – pokorné a utlačované. Vím dost dobře, že ve vznešených kruzích budu nazýván agitátorem a vším takovým; ale mohou volat, co se jim líbí. Pokud mě mé svědomí nevytrhne, pak –

Aslaksen: …úředníci nejsou obecně velmi připraveni jednat podle návrhů, které přicházejí od jiných lidí. Proto si myslím, že by nebylo vůbec špatné, ​​kdybychom předvedli malou demonstraci.

Dr. Stockmann: Tu se mi otevřely do široka duševní oči a první, co jsem spatřil, byla nesmírná hloupost nadřízených úřadů. Vedoucí muže nemohu k smrti vystát; – takových lidí už mám za svůj život dost. Jsou jako kozli v mladém sadě; všude tropí škodu; stojí v cestě svobodnému muži, ať se hne kamkoli – a já bych nejraději viděl, kdybychom je mohli vyhubit jako jinou škodnou.

Dr. Stockmann: Většina nemá nikdy právo na své straně. Nikdy, povídám! To je jedna z oněch společenských lží, proti nimž se svobodný, myslící člověk musí vzbouřit. Kdo to je, kdo tvoří většinu obyvatelstva v zemi? Jsou to chytří lidé, nebo jsou to lidé hloupí? Myslím, že se můžeme shodnout, že hloupí lidé jsou přítomni na celém širém světě ve strašně převládající většině. Ale nemůže přece, u všech ďasů, být správné, aby hloupí lidé vládli nad chytrými.

Dr. Stockmann: To je učení, které jste zdědili po předcích a které bezmyšlenkovitě hlásáte široko daleko – učení, že prostý lid, dav, masa je jádrem lidu, to že je lid sám – že prostý muž, že tito nevědomí a nehotoví ve společnosti mají stejné právo odsuzovat a schvalovat, vést a řídit jako jednotlivé duševně vznešené osoby.

Dr. Stockmann: Nezáleží na tom, je-li zničena lživá společnost! Povídám, že by měla být srovná-na se zemí. Všichni ti, kdo žijí ve lži, by měli být vyhubeni jako škodlivý hmyz. Nakonec zamoříte celou zemi, přivedete to tak daleko, až celé zemi se stane po zásluze, bude-li zničena. A dojde-li to tak daleko, tu pravím z plna a hloubi srdce. Ať je celá země zničena; ať je všechen tento lid vyhuben!

Dr. Stockmann: Člověk by si nikdy neměl oblékat své nejlepší kalhoty, když jde bojovat za svobodu a pravdu. Chápeš, neběží mi tolik o kalhoty, protože ty mi můžeš vždycky spravit. Ale jde o to, že dav a masa si troufají se do mne pustit, jako bychom si byli rovni – to je věc, kterou za živého boha nemohu strávit!

Dr. Stockmann: Polovina obyvatelstva je šílená; a jestli druhá polovina neztratila rozum, je to proto, že to je dobytek, který nemá rozum, jejž by mohl ztratit. – Copak? Neříkám snad pravdu? Neobracejí všechny pojmy naruby? Nemíchají právo a bezpráví v jednu kaši? Nenazývají lží všechno, o čem vím, že to je pravda? Ale ze všeho nejšílenější je, že tady žijí davy dospělých liberálních lidí a namlouvají sobě i jiným, že jsou svobodomyslní! V takovém svinstvu už nechci žít.

Dr. Stockmann: A i kdyby to byla pravda? Pokud si snad budu hlídat svou pověst poněkud úzkostně, je to v zájmu města. Bez morální autority nejsem schopen řídit veřejné záležitosti, jak se podle mého názoru jeví pro nejlepší dobro. Z tohoto důvodu – a také z různých jiných důvodů – se mi zdá, že je důležité, aby vaše zpráva nebyla Výboru doručena. V zájmu veřejnosti ji musíte zadržet. Poté položím otázku a my uděláme maximum, soukromě; ale nic z této nešťastné aféry, ani jediné slovo – nesmí přijít k uším veřejnosti.

Aslaksen: Jsem muž se svědomím a to je vše. Pokud zaútočíte na vládu, tak komunitě nijak neubližujete; tito chlapi nevěnují pozornost útokům, jak vidíte – pokračují stejně, jako jsou, navzdory nim. Místní úřady se však liší; je možné, že se jim podaří dosáhnout, a pak možná dostanete do nevědomosti spoustu věcí, které mohou nenapravitelným způsobem poškodit domácnosti a všechny ostatní.

Dr. Stockmann: Poslyšte, není ta svinská zbabělost zvláštní? Pojďte, ukáži vám něco! Hleďte, tady leží všechny kameny, které nám sem hodili. Jen se na ně podívejte! Na mou duši, v celé hromadě není víc než dva velké, řádné kameny, ostatek nejsou nic jiného než oblázky – drobné oblázky. A přece stáli venku a řvali a přísahali, že mne zabijí, ale skutek – skutek – ne, skutků člověk tady v městě mnoho neuvidí!

Starosta: Spolek majitelů domů sestavil listinu, která se nosí od domu k domu. Všichni dobře smýšlející občané jsou vyzýváni, aby nepoužívali tvých služeb. A troufám si ručit, že ani jediný otec rodiny se neodváží odepřít svůj podpis. Prostě si nebude troufat.

Dr. Stockmann: Tak – teď poslouchejte! Je nutno vyhubit vůdce stran. Protože, vidíte, vůdce strany je jako vlk – je jako hladový šedý vlk. Má-li vydržet, potřebuje ročně tolik a tolik kusů bravu. Jen se podívejte na Hovstada a Aslaksena! Kolik kusů bravu ti odpraví! Nebo je zhanobí a roztrhají, takže z nich nikdy není nic jiného než majitelé domů a předplatitelé „Posla lidu“! (Zpola se posadí na stůl.) Pojď sem, Katrino, – podívej se, jak slunce dnes krásně zapadá. A ten požehnaný svěží jarní vzduch, který teď ke mně může

The post Henrik Ibsen. Nepřítel lidu. Nadčasová hra o stupidtě těch, kteří vedou společnost first appeared on Čítárny.