Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

Klasická pohádková kniha Hastrmani vynikajícího vypravěče Jana Drdy je o lásce vodníka Toníčka k pohledné Aničce. A jak už to v pohádkách, a nejen v nich, bývá, otec lásce nepřeje a pošle Aničku sloužit do Prahy.

Vodník Tonda se však nevzdává a vydává se na dobrodružnou cestu po českých řekách, rybnících a dokonce i kašnách, aby svou Aničku našel. V tom mu pomáhají všichni čeští vodníci, které potkal. A nakonec všechno dopadne jako ve správné pohádce.

Kniha zbytečně opomíjeného Jana Drdy dnes patří k těm nejlepším původním českým pohádkám a rozhodně si zaslouží vynikající ilustrátory.
Těmi určitě jsou Luděk Vimr a v novějším vydání Eva Sýkorová-Pekárková. A mít takové knihy v knihovně je rozhodně známka vytříbeného vkusu neboť takové knihy se dědí z generace na generaci.

Ukázka z audioknihy. Vypráví Vlastimil Brodský.

Textové ukázky z knihy a ilustrace…

Ilustrace Luděk Vimr

A ty večery krásný, dyž hvězdy cinkaly jak zlatý plíšky vo hladinu, vzduch nad řekou byl plnej vůní ze suchejch trav a z lípovýho květu, světluškama se to v křoví jen hemžilo, jako dyž tam někdo natřásá zlatý nitky, boleni vyskakovali nad vodu, srny vbíhaly předníma kopejtkama až do řeky, pily a přitom větřily jemnejma slechama při sebemenším šramotu, a zorničky těch velkejch srních světel se jim blyštěly jako zelený vohníčky docela blizounko vode mě, jen ruku natáhnout a pohladit je po teplej šíji…

Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková

Kdepak aby se bály, to byly holky vod vody a mně bylo spíš ouzko z nich, dyž tak směle dorážely. A leckterá byla i pěkná, líčka jak malovaný, dolíčky ve tvářích, ruce a nohy vod sluníčka krásně bronzový, kukadla jiskrný a nezbedný — potkat ji vo samotě, možná že bych si dodal kuráže k ňákýmu veselýmu popovídání. Ale jich bylo dycky čtyry pět, štěbetaly jedna přes druhou a chichotaly se jak blázínkové, nebo po mně z rozjívenosti i házely vobláskama, a tak sem jim radši jenom zamával a potopil se zas ke dnu, i dyž mi to pokaždý bylo drobátko líto . . .

The post Klasičtí Hastrmani Jana Drdy a stejně vynikající ilustrace Vimra a Sýkorové-Pekárkové first appeared on Čítárny.

Jan Drda se narodil 4. dubna 1915. Když nastane den stého výročí narození populárního spisovatele a scénáristy, neozve se ani jeden novinář mainstreamu. Vlastně je chápu. Nedovzdělanost, zaneprázdněnost školeními ohledně tupého rozeštvávání lidí a strach o místo. Jan Drda (4. 4. 1915 – 28.11. 1970) je dodnes zvláště mládeži předkládán jako vzor komunistického nadšeného spisovatele. Což je jeden z velkých mýtů.

Jenže jen letmé nahlédnutí do historie nás poučí, že autor vyššího principu mravního, Němé barikády vydal 25. srpna 1968 v Rudém právu v souvislosti s příchodem sovětských vojáků článek s názvem:
„Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“.!!!!!!!!!!!
Pak je vyloučen z KSČ a r. 1969 vyhozen z místa šéfredaktora týdeníku Svět práce, který sám založil. A přesto je dnes, po roce 1989, v českém mediálním mainstreamu opomíjený. Samozřejmě včetně zmínky o několika skvělých pohádkách, které dnes točí jen Zdeněk Troška. Komunismus, Troška, Drda…
Když to shrneme, tak máme pro český mainstream samé blbé klíčová slova. :o)

Ve své době však lidé považovali Drdu za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.” jak napsal Jan Martinec v knize Nejlepší dramatik je život.
Jan Drda dělal ve svém životě osobní rozhodnutí podle svého nejlepšího svědomí. A nebyla to jednoduchá doba. JAn Drda, ale byl člověk dobrý a v jeho knihách to je cítit. V knihách čtenář velmi lehce pozná, kdo lže a kdo je upřímný.

Takže to napravíme a připomeneme pár poučných a dnes už legendárních pohádek, které vychází z jeho známé knihy České pohádky.
Podle vzpomínek Adolfa Branalda knihu Drda napsal v dřevem táflované pracovně Dobříšského zámku. V té době byl předsedou Svazu československých spisovatelů (1949-56).

Hrátky s čertem (1956)
O další rok později (1956) zadaptoval sám spisovatel Jan Drda pro film svou vlastní divadelní hru Hrátky s čertem (1946). Výtvarné podoby tohoto podobenství se necelé dva roky před smrtí ujal Josef Lada (1887-1957) a také tady zní tři písničky. Káču hrála Eva Klepáčová (nar. 1933) a hlavního hrdinu, vojáka Martina Kabáta, Josef Bek (1918-95). Alena Vránová (nar. 1932) ztvárnila roli Dišperandy a Jaroslav Vojta se objevuje jako pověstný loupežník Sarka Farka. Neumann tentokrát hrál čerta Omnibora, Vinklář Luciuse, Ráž čerta Solferna a Ladislav Pešek samotného Belzebuba. Kostýmy vytvořili Karel Postřehovský, František Zapletal a Miloslava Skořepová.

Dařbuján a Pandrhola (1959)
Česká pohádková filmová komedie z roku  režiséra Martina Friče s Jiřím Sovákem, Rudolfem Hrušínským a Václavem Lohniským v hlavní roli. Film byl natočen na námět pohádky Jana Drdy, který byl i spoluautorem scénáře k tomuto snímku.

Zlaté kapradí (1963)
Podle předlohy Jana Drdy natočil režisér Jiří Weiss film o prostém ovčákovi, jenž získá přízeň lesní víly – a od ní dokonce čarovné kapradí. Jenže daru si nerozvážný hrdina neváží, lehkomyslně se nechá naverbovat na vojnu, kde jej okouzlí vypočítavá a sobecká generálova dcera, takže na divoženku zapomene… V hlavní roli Vít Olmer, pozdější režisér.

O princezně Jasněnce a létajícím ševci  (1987)
Další Drdovy předlohy O princezně Jasněnce a ševci, který létal se roku 1987 zhostili scenárista Karel Steigerwald a režisér Zdeněk Troška s kameramanem Jaroslavem Brabcem. Titulní létající hrdiny vytvořili Michaela Kuklová a Jan Potměšil, jen dva roky poté bohužel těžce postižený při autohavárii. Helena Růžičková zde hrála čarodějnici a výstava nepostrádá ani křídla z tohoto filmu.

Z pekla štěstí (1999)
Jiná Drdova pohádka Český Honza (1958 v knize České pohádky) otáčí po ladovsku naruby známá klišé. Drak je najednou hodný a princezny nežere, princezna není hodná a div by ho nesežrala. Díky scenáristovi a režiséru Zdeňku Troškovi se tento veselý příběh stal i předlohou jeho filmu Z pekla štěstí (1999), k němuž dodal hudbu Karel Svoboda (a mj. tu zpívala i Iveta Bartošová). Hlavní role ztvárnili Miroslav Šimůnek (jako Honza) a Michaela Kuklová co Markýtka, dále hráli Lukáš Vaculík (Honzův kamarád Kujbaba), Radek Brzobohatý, Sabina Laurinová, Milena Dvorská, Filip Blažek anebo Vladimír Brabec i zpěvák Daniel Hůlka (jako králové). Film je nejnákladnějším pohádkovým projektem v celých dějinách naší kinematografie, mimo jiné i proto, že obsahuje deset minut trikových scén, při nichž byla částečně využita i počítačová animace vkládající do předtočených záběrů draka Bucifala. Kostýmy do Z pekla štěstí vytvořil Josef Jelínek.

Nejkrásnější hádanka (2008)
Česká filmová pohádka, kterou na námět pohádek Jana Drdy natočil režisér Zdeněk Troška. Pohádka spojuje a propojuje příběhy dvou Drdových pohádek, O princezně, která hádala, až prohádala a O Matějovi a Majdalence, které pocházejí z knihy České pohádky.

Celkově se Drda podílel na těchto filmech:

2008     Nejkrásnější hádanka – kniha
1999     Z pekla štěstí (TV seriál) – kniha
Z pekla štěstí – kniha
1990     O hloupé havířce (TV film) – kniha
1988     Motanice (TV film) – kniha
1987     O princezně Jasněnce a létajícím ševci – kniha
1985     Vodník v pivovaře (TV film) – kniha
1984     Zlaté kapradí (TV film) – kniha
1981     Pohádka o mokrosuchém štěstí (TV film) – povídka
1979     O hruškách ušatkách a jablíčku parohátku (TV film) – kniha
1970     Byly noci májové (TV film) – povídka
1969     Hádavá pohádka (TV film) – kniha
1963     Hlídač dynamitu – povídka
Zlaté kapradí – kniha
1960     Hlídač dynamitu (studentský film) – povídka
Nenávist (studentský film) – povídka
Stopy (studentský film) – povídka
Vyšší princip – povídka
1959    Dařbuján a Pandrhola – kniha
1949    Němá barikáda – povídka
1942    Městečko na dlani – kniha
1940    Druhá směna – kniha
1938    Stříbrná oblaka – kniha

The post Populární Jan Drda. Šest jeho filmových pohádek a dlouhodobý nezájem mainstreamu first appeared on Čítárny.

Jan Martinec kombinuje vzpomínky na známé i pozapomenuté kulturní osobnosti se zajímavými úvahami o české a německé kultuře 20. Století, ironická reflexe „bohužel tak velkého století“ s neobyčejně lidským humorem, s nímž se Martinec zmocňuje každého tématu.

V této knize poznáváme jeho osobitý rukopis a přesvědčení, že život stojí za to žít jak v době stojatých vod, tak i v době otřesů a krizí.
Hodnotu života totiž vytvářejí ony zápasy o přítomnost a budoucnost. Martincovy vzpomínky nejsou vůbec knihou obrácenou do minulosti. Jan Martinec se dožil téměř osmdesáti let a až do konce života se stále zajímal o všechno kolem sebe, o zahraniční dění, o ekonomiku, o velké změny, které se na konci osmdesátých let daly do pohybu.

Pokud události z historie srovnáte s dneškem, pak je kniha velmi poučným čtením o tom, jak se lidé v čase a ve společnosti skoro nemění. Mohu říci s naprostou jistotou, že každý, kdo poctivě hledá v historii, nachází stále nové věci, o nichž budeme mít pocit, že jsou nepravdivé, nepřesvědčivé či nepříjemné.

Nejlepší dramatik je život / Jan Martinec

Ukázky z knihy:

Byl, žil zámecký pán.
Vysoké šlechtě smrděl hnojem.
Zemané, kteří se snažili v potu svých mozkových závitů získat co nejvíce plodů ze svých tvůrčích lánů ho obdivovali. Přinejmenším.
Lid obecný ho považoval za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.
Nejpodivnější ovšem je, že nežil v nějakém dávném, zašlém věku, ale v létech 1915 až 1970.
Byl to český spisovatel Jan Drda
V pětadvaceti se stal klasikem knihou Městečko na dlani. Po svém zrodu v brdských lesích působilo toto dílo v počátcích okupace německými fašisty jako pulzující srdce, které brdskými lesy vždy znovu okysličovanou krev posílalo jako dar naděje do žil milionů českých čtenářů.
Po krachu uchvatitelů mu bylo celých třicet let.
V Národním divadle uvedli jeho více než aktuální komedii Hrátky s čertem.
Na sklonku jeho života, po dalším znásilnění naší země, šla z repertoárů, protože diváci četnými “nemístnými” potlesky opět nadržovali lidem proti Belzebubovi a jeho spřízněncům.

Nechám zatím stranou úspěchy a zklamání i vlastní omyly, jež mu bylo souzeno protrpěti. Jistě za mnoho jiných mu děkuji za to, že v pětačtyřicátém zabral zámek Dobříš pro naše i zahraniční písmáky. Díky, Honzo, za tvou vytrvalou lásku k Pobrdí, k jeho rybníkům, tykadlům bohatství, kterým českou zemi v šestnáctém století obdařil pan Jakub Krčín z Jelčan, za lásku k rozmanitým jehličnatým i listnatým lesům i lesíkům, ke kopcům, co z dálky vypadají mnohem vyšší než jsou, k rovinám, které nečekaně klesají k Vltavě.

Mne se ujali prozaik Josef Sekera, jehož nejúspěšnější román Hliněná vesnice překypuje láskou k Romům, a básník Jan Noha, vždy znovu pro svou upřímnost upozaďovaný dogmatiky, vždy znovu vyzvedávaný jako dělnický bard. Měl jsem už po premiérách svých dvou prvních – nevalných – her v profesionálních divadlech. To umožnilo Sekerovi a Nohovi prosadit, abych se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů. Byla to nezanedbatelná morální pomoc, šance, abych dostal pevnou půdu pod nohama. Našli se další přátelé, kteří pomáhali, ale také křiváci, jejichž hlavním obsahem života je snaha připostrčit člověka, aby spadl do močálu, kde ho omámí jedovaté páry násilí a nenávisti, ještě než se může vydrápat na druhý břeh.

Tehdy už bylo v plném proudu, že si kdekdo “vylepšoval” třídní původ.
Syn fabrikanta napsal do životopisu, že pochází z maloburžoazního prostředí, syn velkostatkáře, že jeho rodiče byli prostými rolníky. Nejlépe to chytali potomci prostitutek a pasáků, kteří nevlastnili za republiky ani za války výrobní prostředky.

Vladimír Neff těmito kejkli pohrdal – zdánlivě je nebral na vědomí.
Naopak! Nikdy nezapřel, že pochází z gründerských předků. Byl ovšem příliš vzdělaný, moudrý a zvídavý, aby nepostřehl, kam jde vývoj, aby neviděl své vlastní předky kriticky. To byla živná půda pro jeho nejslavnější dílo, pro pentalogii, ve které vývoj české buržoazie popsal pravdivě a poutavě. Vynesla mu kromě závisti to, že se pro čtenáře stal národním umělcem s malým začátečním písmenem. Tento neformální titul má mnohem větší cenu než ten, který je podle dekretu uvozován velkým “N”. Teprve ke konci života, po novém a novém ponižování, mu mocní přidali tento titul. Neodpouštěli mu nikdy, že ve všem vždy zůstal svůj.

V srpnu 1945 jsem se stal referentíkem v Ústřední radě odborů, kde jsem pracoval do roku 1948.
S radostí tedy mohu označit za hloupou lež, že mnoho historiků a “historiků” od roku 1989 tvrdí, že aparát odborové ústředny tehdy opanovali komunisté.
Měli jsme tam tři závodní organizace, sociálně demokratickou s pěti sty, národně socialistickou se dvěma sty a komunistickou se třemi sty členy. Jaképak tedy diktování!
Pravda je ovšem, že mezinárodní věhlas Zápotockého měl nemalou váhu. On ji používal k tomu, že zejména nám, příliš horlivým komunistům, znovu a znovu říkal:
“Chcete-li něco prosadit, neargumentujte tím, že je to podle usnesení strany a vlády. Snažte se lidi přesvědčit o tom, že to, co na nich chcete, je v jejich nejvlastnějším zájmu.”
Jsem dodnes hrdý na to, že mě v duchu toho pravidla sice dvakrát pochválil, ale také že mi šestkrát vynadal.

V druhou nebo třetí srpnovou neděli jsme se s Aničkou probudili poměrně pozdě. Když jsme krátce po půl deváté slezli z věže, viděli jsme v levém rohu nádvoří, před jídelnou něco, co se podobalo špatné operetní inscenaci. Několik paniček mistrů a velmistrů se v drahých letních šatech a zástěrách ohánělo košťaty. Zametaly dávno vymetený chodník. Možná, že by komedie tohoto dne bývala méně pobuřující a groteskní, kdyby Jan Drda nebyl zrovna mimo republiku, takže nemohl zasáhnout.
V jídelně nám došel smysl tohoto “proletářského” mumraje. Dozvěděli jsme se, že na odpoledne je ohlášena návštěva člena spisovatelského svazu, vedlejším zaměstnáním prezidenta republiky Antonína Zápotockého.

The post Nejlepší dramatik je život. Překvapivé vpomínky na éru socialismu Jana Martince first appeared on Čítárny.