Vybíráme knihy pro děti, za které se nemusíte ve vaší knihovně stydět. Knihy, jejchž kvalita je ověřena nejen generačním čtenářským zájmem, ale také kvalitními autory, překladateli, a ilustrátory.

Povídání o pejskovi a kocicce / Josef Čapek
Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929).

K této knížce je dobré přiřadit také na svou dobu mimořádné knížky Karla Čapka Dášenka a Pudlenka, které ilustroval Josef Čapek.

Knihy džungli / Rudyard Kipling / ilustrace Adolf Born / překlad Skoumal
Kipling pro děti a skoro dospělé psal vlastně všechny své novely. Vynecháme-li první dvě, které ale nedosahují Kiplingových kvalit, pak v každé knihovně zjistíme, že nejznámější je Kniha džunglí (The Jungle Book, 1894, The Second Jungle Book, 1895).



Malý princ / Antoine de Saint-Exupéry / ilustrace Antoine de Saint-Exupéry
Jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury je z roku 1943 a je něčím, co by mělo být v knihovničce snad každého. Nadčasově psaná knížka v sobě skrývá obrovský poklad, celou pokladnici lidských vlastností, dobrých i zlých a pokaždé vás přinutí se zamyslet. Nad smyslem příběhu o malém galaktickém cestovateli, nad svoji současnou situací i nad svojí vlastní minulostí

První strom pohádek / Jan Vladislav / ilustroval Stanislav Kolíbal
Sbírka krátkých i delších pohádkových příběhů, napínavých, veselých i poučných zaujímá přední místo v knihovničkách několika generací českých čtenářů, a nepotřebuje proto příliš představovat. Dvanáct mandelů pohádek českých, slovenských, anglických, německých, ale i tatarských, čínských, portugalských, japonských či senegalských, zavede děti do podivuhodného světa, kde na ně čekají chytrá zvířátka, stateční pasáčkové i zlatá jablka. Roste tam i krásný zlatý strom, který má dvanáct větví, na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.

Opici král / Wu Čcheng-en / ilustrace Zdeněk Sklenář
Klasický román čínské fantastické literatury o putování mnicha Tripitaky pro posvátná buddhistická písma. Na nebezpečné cestě jej doprovází opičí král Sun, znalý čar a kouzel, a pomáhá mu překonávat nástrahy, které mu kladou zlá božstva. Nadpozemská dobrodružství a líčení bojů s démony milují celé generace čtenářů.

Alenka v kraji divů aneb jak vystoupit z klece své omezenosti s ilustracemi M.Prachatické
Hlavní postava, neustále ohromená Alenka, v bezděčných reakcích na imaginativní svět plný podivuhodností. Tvrdohlavá dívka s rázným řešením fantasijních zápletek, způsobených obyvateli říše divů.
Zjevně ochotná a přívětivá, ale i neústupná až tvrdošíjná, přitom stále dětsky sympatická. Carroll logicky svazuje absurdum světa v celé šíři, líčená přirozenost i znalost dětského chování, zaručily dílu světové uznání a přerod v klasiku.

České pohádky Jana Drdy s ilustracemi Josefa Lady
Ve své době však lidé považovali Drdu za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.” jak napsal Jan Martinec v knize Nejlepší dramatik je život. Jan Drda dělal ve svém životě osobní rozhodnutí podle svého nejlepšího svědomí. Jako všichni v té době velkých společenských proměn, ale v jádru byl člověl dobrý a v jeho knihách to je cítit. V knihách čtenář velmi lehce pozná, kdo lže a kdo je upřímný.

Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky
Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku. Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata. To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Carl Sandburg – Pohádky z bramborových řádků s Pacovskou a Skálou
První kniha „pohádek“ vyšla Carlu Sandburgovi v roce 1922. Sandburg je prý psal pro své tři dcery. A pak si vědomě stanovil cíl – vytvořit moderní pohádky jako protiklad evropské pohádkové tradici s jejími rytíři, draky a princeznami. Vznikl vskutku jedinečný text. Je to text psaný básníkem, pro něhož není primární vyprávět příběh, ale především vyvolávat obrazy.

The post Pohádky pro děti. Tucet oblíbených a také velmi kvalitních knížek first appeared on Čítárny.

Jan Martinec kombinuje vzpomínky na známé i pozapomenuté kulturní osobnosti se zajímavými úvahami o české a německé kultuře 20. Století, ironická reflexe „bohužel tak velkého století“ s neobyčejně lidským humorem, s nímž se Martinec zmocňuje každého tématu.

V této knize poznáváme jeho osobitý rukopis a přesvědčení, že život stojí za to žít jak v době stojatých vod, tak i v době otřesů a krizí.
Hodnotu života totiž vytvářejí ony zápasy o přítomnost a budoucnost. Martincovy vzpomínky nejsou vůbec knihou obrácenou do minulosti. Jan Martinec se dožil téměř osmdesáti let a až do konce života se stále zajímal o všechno kolem sebe, o zahraniční dění, o ekonomiku, o velké změny, které se na konci osmdesátých let daly do pohybu.

Pokud události z historie srovnáte s dneškem, pak je kniha velmi poučným čtením o tom, jak se lidé v čase a ve společnosti skoro nemění. Mohu říci s naprostou jistotou, že každý, kdo poctivě hledá v historii, nachází stále nové věci, o nichž budeme mít pocit, že jsou nepravdivé, nepřesvědčivé či nepříjemné.

Nejlepší dramatik je život / Jan Martinec

Ukázky z knihy:

Byl, žil zámecký pán.
Vysoké šlechtě smrděl hnojem.
Zemané, kteří se snažili v potu svých mozkových závitů získat co nejvíce plodů ze svých tvůrčích lánů ho obdivovali. Přinejmenším.
Lid obecný ho považoval za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.
Nejpodivnější ovšem je, že nežil v nějakém dávném, zašlém věku, ale v létech 1915 až 1970.
Byl to český spisovatel Jan Drda
V pětadvaceti se stal klasikem knihou Městečko na dlani. Po svém zrodu v brdských lesích působilo toto dílo v počátcích okupace německými fašisty jako pulzující srdce, které brdskými lesy vždy znovu okysličovanou krev posílalo jako dar naděje do žil milionů českých čtenářů.
Po krachu uchvatitelů mu bylo celých třicet let.
V Národním divadle uvedli jeho více než aktuální komedii Hrátky s čertem.
Na sklonku jeho života, po dalším znásilnění naší země, šla z repertoárů, protože diváci četnými “nemístnými” potlesky opět nadržovali lidem proti Belzebubovi a jeho spřízněncům.

Nechám zatím stranou úspěchy a zklamání i vlastní omyly, jež mu bylo souzeno protrpěti. Jistě za mnoho jiných mu děkuji za to, že v pětačtyřicátém zabral zámek Dobříš pro naše i zahraniční písmáky. Díky, Honzo, za tvou vytrvalou lásku k Pobrdí, k jeho rybníkům, tykadlům bohatství, kterým českou zemi v šestnáctém století obdařil pan Jakub Krčín z Jelčan, za lásku k rozmanitým jehličnatým i listnatým lesům i lesíkům, ke kopcům, co z dálky vypadají mnohem vyšší než jsou, k rovinám, které nečekaně klesají k Vltavě.

Mne se ujali prozaik Josef Sekera, jehož nejúspěšnější román Hliněná vesnice překypuje láskou k Romům, a básník Jan Noha, vždy znovu pro svou upřímnost upozaďovaný dogmatiky, vždy znovu vyzvedávaný jako dělnický bard. Měl jsem už po premiérách svých dvou prvních – nevalných – her v profesionálních divadlech. To umožnilo Sekerovi a Nohovi prosadit, abych se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů. Byla to nezanedbatelná morální pomoc, šance, abych dostal pevnou půdu pod nohama. Našli se další přátelé, kteří pomáhali, ale také křiváci, jejichž hlavním obsahem života je snaha připostrčit člověka, aby spadl do močálu, kde ho omámí jedovaté páry násilí a nenávisti, ještě než se může vydrápat na druhý břeh.

Tehdy už bylo v plném proudu, že si kdekdo “vylepšoval” třídní původ.
Syn fabrikanta napsal do životopisu, že pochází z maloburžoazního prostředí, syn velkostatkáře, že jeho rodiče byli prostými rolníky. Nejlépe to chytali potomci prostitutek a pasáků, kteří nevlastnili za republiky ani za války výrobní prostředky.

Vladimír Neff těmito kejkli pohrdal – zdánlivě je nebral na vědomí.
Naopak! Nikdy nezapřel, že pochází z gründerských předků. Byl ovšem příliš vzdělaný, moudrý a zvídavý, aby nepostřehl, kam jde vývoj, aby neviděl své vlastní předky kriticky. To byla živná půda pro jeho nejslavnější dílo, pro pentalogii, ve které vývoj české buržoazie popsal pravdivě a poutavě. Vynesla mu kromě závisti to, že se pro čtenáře stal národním umělcem s malým začátečním písmenem. Tento neformální titul má mnohem větší cenu než ten, který je podle dekretu uvozován velkým “N”. Teprve ke konci života, po novém a novém ponižování, mu mocní přidali tento titul. Neodpouštěli mu nikdy, že ve všem vždy zůstal svůj.

V srpnu 1945 jsem se stal referentíkem v Ústřední radě odborů, kde jsem pracoval do roku 1948.
S radostí tedy mohu označit za hloupou lež, že mnoho historiků a “historiků” od roku 1989 tvrdí, že aparát odborové ústředny tehdy opanovali komunisté.
Měli jsme tam tři závodní organizace, sociálně demokratickou s pěti sty, národně socialistickou se dvěma sty a komunistickou se třemi sty členy. Jaképak tedy diktování!
Pravda je ovšem, že mezinárodní věhlas Zápotockého měl nemalou váhu. On ji používal k tomu, že zejména nám, příliš horlivým komunistům, znovu a znovu říkal:
“Chcete-li něco prosadit, neargumentujte tím, že je to podle usnesení strany a vlády. Snažte se lidi přesvědčit o tom, že to, co na nich chcete, je v jejich nejvlastnějším zájmu.”
Jsem dodnes hrdý na to, že mě v duchu toho pravidla sice dvakrát pochválil, ale také že mi šestkrát vynadal.

V druhou nebo třetí srpnovou neděli jsme se s Aničkou probudili poměrně pozdě. Když jsme krátce po půl deváté slezli z věže, viděli jsme v levém rohu nádvoří, před jídelnou něco, co se podobalo špatné operetní inscenaci. Několik paniček mistrů a velmistrů se v drahých letních šatech a zástěrách ohánělo košťaty. Zametaly dávno vymetený chodník. Možná, že by komedie tohoto dne bývala méně pobuřující a groteskní, kdyby Jan Drda nebyl zrovna mimo republiku, takže nemohl zasáhnout.
V jídelně nám došel smysl tohoto “proletářského” mumraje. Dozvěděli jsme se, že na odpoledne je ohlášena návštěva člena spisovatelského svazu, vedlejším zaměstnáním prezidenta republiky Antonína Zápotockého.

The post Nejlepší dramatik je život. Překvapivé vpomínky na éru socialismu Jana Martince first appeared on Čítárny.