Padesát let bylo Hajajovi 2. ledna 2011. Tehdy se poprvé objevil na ČRo legendární cyklus pohádek pro malé děti spolu s melodií flétny Václava Žilky. Z původních pěti minut se stal desetiminutový pořad. Rozhodně stojí za pozornost, že symbol pořadu skřítek Hajaja, dodnes nemá svou oficiální podobu, je to totiž skřítek neviditelný a tím jedinečný.

Legendy pořadu HAJAJA
Vlastimil Brodský byl první, který děti oslovil 2. ledna 1961 „Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“  Brodský dokonce obdržel Cenu hlavního města Prahy za vytvoření rozhlasového Hajaji.
K Brodskému se postupně přidali Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo Jana Brejchová. Během 50 let tak byly v tomto pořadu odvysílány tisíce příběhů mnoha autorů v podání stovek herců.

Pohádky pro Hajaju vymýšleli
Václav Čtvrtek, Zbyněk Malinský, Olga Hejná, Marie Kubátová, Alois Mikulka, František Nepil, Jiří Suchý, ale také nesmíme zapomenout na Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou Pavla Šruta, Irenu Obermannovou, Jindřicha Balíka, Melitu Denkovou, Arnošta Víta a vlastně každého, kdo v literatuře pro děti a mládež něco znamenal nebo znamená.

Kdo Hajaju vlastně vymyslel?
Za vznikem pořadu stála redaktorka Vlasta Váňová, mimochodem manželka Václava Čtvrtka. Konkrétní název vymyslela spisovatelka a výtvarnice Olga Hejná, která při sestavování každodenních pohádek s rozhlasem spolupracovala. Sama o tom řekla:
“Tenkrát byly děti ještě malé a já si vybavila, že jim říkám – půjdete hajat. Název se líbil, a tak u něj už zůstalo”.

I dnes, kdy Hajaju poslouchá třetí generace dětí, usedá k rozhlasu kolem 30 000 malých posluchačů, ale i jejich rodičů nebo babiček a dědečků.

V některých knižních výborech samozřejmě jistou představu skřítka Hajaji naleznete:
Olga Hejná: Pohádky na dobrou noc (ilustrovala Olga Čechová)
Olga Hejná: Pohádky pro skřítka Hajaju (ilustroval Jan Kudláček)
Václav Čtvrtek: Hajaja: Pohádky na dobrou noc (ilustroval Miloslav Disman)
Václava Ledvinková: To nejlepší z Hajaji
Milena Lukavská: Kde je doma Hajaja

Starosti s jarem (ukázka z knihy Kde je doma Hajaja)

Bylo to kolem jednadvacátého března. To je slavný den, protože má začít jaro. Jenže studeně foukalo a počasí se jaru ani v nejmenším nepodobalo.
Večer jsem zaslechla zvenku dupání, funění a vzdychání. Našla jsem baterku, ale na zápraží jsem se sama neodvážila.
Hajaja se vrátil z procházky teprve před chvílí a jen řekl, že má velké starosti s jarem, nic víc. Zavřel se v pokoji a nechtěl, abych ho rušila v přemýšlení. Jenže toho dupání a funění na dvorku neubývalo. A to jsem Hajajovi přece říct musela.
Odvážně vyšel na zápraží, rejdil světlem baterky sem a tam, až kolečko světla zachytilo temný kopeček se špičatým čumáčkem.
„Podívejme, ježek Emil!“ divil se Hajaja. „Celý podzim se jen cpal a cpal, aby měl pod kůží dost zásob, až bude muset prospat zimu. Když začalo foukat, byl už pěkně tlustý a řekl mi: ‚Hajajo, na shledanou na jaře.‘ Potom zalezl v kůlně do hromady sena a spal. Teď se probudil a nemůže najít žádné slimáky, brouky ani žížaly. Pomohl by mu kousíček masa.“
Skočila jsem pro pár nudliček masa a zmizely v ježkovi natotata.
„To jaro mě spletlo,“ řekl a poděkoval.
„Jaképak jaro,“ povídám. „Podívej se na tuhle kaluž, vždyť ji vroubí plátečky ledu. Jaro ještě vůbec nepřišlo.“
„Právě že přišlo,“ vzdychl Hajaja. „Ale ještě je mrňavé a podle hvězdářů je staré sotva hodinu. Ale za tu chvilku už nadělalo v našem lese škodu. Probudilo křečka na poli, probudilo pár ježků, a v lese šťouchlo i do medvěda. Ještě je hloupoučké, a až ho najdu, domluvím mu.“
„Nebude daleko,“ zívl ježek. „Před chvílí za mnou vlezlo do sena v kůlně a strkalo do mě tak dlouho, až jsem se probudil.“
Hajaja zanesl ježka zpátky do sena. Jen ať si ještě pár dní schrupne! Pak s baterkou prohledával dvorek. Do kdejakého koutu si posvítil, až našel, co hledal. Maličké Jaro se krčilo ve slepičím kurníku jako hromádka neštěstí a div se nerozbrečelo.
„Já jsem asi něco pokazilo, viď, Hajajo. Ale musím přece budit zimní spáče, ježky, jezevce a medvědy. Musím ukázat světu třešňové květy a sedmikrásky. Musím poručit slepicím, aby už vyseděly kuřátka. Jenže…,“ a Jaro se rozplakalo. „Jenže, každý mi jen nadává.“
„Kvok, kvok, bodejť by ne, ty popleto!“ kvokla zasloužilá slepice Kdákalka. „Jistěže musíš světu ukázat kytky, selátka, vzbudit zimní spáče a poručit slepicím, aby seděly na vejcích. Ale ze všeho nejdřív, ty nezkušené jarní pachole, musíš od nás vyhnat zimu!“
„Moudrá slova,“ kývl Hajaja. „Musíš jaksepatří vyrůst a zesílit, milé Jaro. Pak zimu vyženeš raz dva.“
A maličké Jaro už vědělo, jak na to, a samou radostí kousek povyrostlo. Rostlo nám rovnou před očima. Když mu pomůže sluníčko, bude z něj brzy pořádný silák.
A opravdu, za pár dní se Hajajany probudily do pravého jarního dne. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali a stavěli hnízda. Tráva na loukách i v příkopech udělala místo květům sedmikrásek a pampelišek. Slepice v Hajajově kurníku střádaly vajíčka, aby vyseděly hodně kuřátek.
Z maličkého Jara opravdu vyrostl pěkný chlapík.

The post Hajaja. Stručná historie legendární pohádkové postavičky v rozhlase first appeared on Čítárny.

Martina Drijverová, úspěšná česká spisovatelka a scénáristka, četla knížky jednu za druhou už v dětství, jen co se naučila číst. Není tedy divu, že jí láska ke knihám vydržela až do dospělosti. Dnes je, mimo jiné, autorkou mnoha dětských knih (např. Kouzelná píšťalka, Kouzelná zvířátka, Tamarín a pomeranč). V její tvorbě se setkáme jak s převyprávěnými lidovými pohádkami, tak se skutečnými příběhy dětí a mládeže vycházející ze života okolo nás.

Jaké knížky jste četla jako malá holka?
Všechny co mi padly do ruky. K nejmilejším patřily (od 2. do 9. třídy) postupně: Děti z Bullerbynu, Podivuhodné putování Nilse Holgerssona Švédskem, cokoliv od Artura Ransoma (knihy o Vlaštovách a Amazonkách), Verneovky,Tři mušketýři.

Prozraďte nám něco o zrození Vaší první knížky.
Dlouho jsem vyprávěla o tom, jak jsme se sestrou žily bez tatínka, až nakonec můj muž zařval: „Tak to proboha napiš!“ Učinila jsem. (Táta k příštím Vánocům).

Studovala jste na vyhlášené pařížšské Sorbonně, tatínek byl Holadaň. Jak vás tyto dvě národnosti ovlivnily?
Paříž mě ovlivnila hodně – hlavně jsem se naučila starat se sama o sebe, což je velice užitečné. Otec, který se zjevil jednou za rok jako duch, mě příliš neovlivnil. Vzpomínám ráda, hlavně na všechny prodělané lásky (několik Francouzů, Američan, Mexičan). Studium mi nepřidalo tak důležité, ale byla jsem vcelku úspěšná.

Nepíšete jen knihy, ale jste autorkou scénářů pro rozhlas i televizi. Šest let jste byla redaktorkou dětského vysílání Čs. rozhlasu. Kterou činnost máte nejraději?
Nejradši píšu knížky, protože ty pak můžu po letech vzít do ruky. Pustit si CD nebo DVD s mým dílem už mě tak nebaví.

Na svém kontě máte kromě knížek pro děti také literaturu pro dospělé. V nakladatelství Motto Vám vyšly dvě knihy zabývající se rodičovstvím a péčí o dítě „ To první a to druhé dítě“ a „Moje miminko“. V čem se liší podle Vás tvorba pro děti a pro dospělé?
Děti věří na zázraky. (Já taky). Ale většina dospělých ne, to je ten zásadní rozdíl. Proto taky dospělým nemám moc co říci. Leda o dětech.

Kterou svoji knihu pro děti máte nejraději a proč?
Domov pro Marťany. Protože čekal na vydání 8 let a já už ztrácela naději, že si ho někdo přečte. Přitom mi téma (mentálně postižený sourozenec) připadalo důležité.

Máte nějaké své rituály při psaní knih?
Sedím na židli a u nohou mi leží pes. (V průběhu mé kariéry už třetí).

Odkud čerpáte náměty pro svoje knihy?
Odevšad. Natahuji uši v metru, bavím se s dětmi, oslovuji veverky a krysy…

Vaše knížky byly přeloženy do mnoha cizých jazyků. Který je nejexotičtější?
Exotické jazyky se mi spíš vyhnuly – mé knihy vyšly v angličtině, francouzštině, němčině, ruštině… Že by byla exotická polština? To asi ne…

Dočetla jsem se o Vás, že často zamíříte na besedu se svými čtenáři. Vzpomenete si na nějaký kuriózní dotaz? Na co se Vás děti ptají nejčastěji?
Častá otázka je: „Kolik vám to hází?“ Nejtajemnější otázka (od holčičky z 2. třídy) zněla: „Máte ráda tlačenku?“ Když jsem kývla, dítě zašeptalo: „Tak děkuju…“ Nezjistila jsem, zda šlo o nenáviděné jídlo či zakázanou pochoutku. Možná ta holčička byla řezníkova dcera…

Jaká knížka podle Vás děti zaručeně zaujme?
Ta pravá. Musíte ji ovšem dostat v pravý čas a podle toho, jací jste. Abyste se s hrdiny mohli ztotožnit. (Chlapec z osmé třídy už „Děti z Bullerbynu“ číst nebude).

Děkuji paní spisovatelce za poutavé vyprávění.

The post Proč populární spisovatelka Martina Drijverová věří na zázraky first appeared on Čítárny.

Je to už třetí povedená kniha Martiny Drijverové z trilogie pro děti. I ty dvě už vydané, Zlobilky a Nezbedníci,  jsou také o zlobivých dětech. Martina Drijverová nám bohužel  neprozrazuje, zda za zlobivými dětmi nejsou hloupí rodiče, ale Zlobilky dokáže pomocí kouzel řadně vytrestat.

Stanou se z nich jezinky, příšerky a podobné pohádkové osoby velmi nemilého vzhledu.
Rychlý spád čtivého textu, komiksově laděné ilustrace Markéty Vydrové děti určitě do příběhu vtáhnou. A protože Zlobilky nejsou žádná přiblblá reality show pro děti, ale milé pohádkové vyprávění, nakonec všechno dobře dopadne.
Jenom dospělí, kteří budou dětem knížku číst nebo si v ní večer u čaje zalistují, se mohou zamyslet, zda ten konec je skutečně pro děti dobrý a proč děti vlastně zlobí…

Příšerní zlobilky / Martina Drijverová / Ilustrovala Markéta Vydrová / Albatros, 2014

Ukázka z knihy… Holčička a slova

Byla jedna holčička a té se odmalička líbilo opakovat po lidech slova. To se rozumí, že z toho měli všichni radost, když holčička v kočárku opakovala táta, máma, auto, pes…
Později opakovala i slůvka, která by říkat nemusela, jako sakra, fujtajbl nebo krucipísek. Za to ovšem mohli dospělí, kteří si taková – a někdy ještě horší – slova před ní vyměňovali.
Jak holčička rostla, slovník se jí značně rozšířil. Poslouchala, o čem lidé kolem ní hovoří, a naučila se opakovat i dlouhá slova, například tyranosaurus nebo chameleon.
Na tom by nebylo nic špatného, naopak! Je hezké, když mají děti velkou slovní zásobu a neomezují se jen na věty: „Byl jsem tam. Byl tam táta. Bylo tam toho moc…“
Jenže holčička se s počtem slov, která znala, jaksi pořád nemohla spokojit. Hledala stále nová a nová slova. A nejen to! Ona si začala se slůvky hrát. Zkoušela rýmovat, třeba
myška-šiška, veverka-ještěrka, tužky-hrušky a podobně.

Holčičku opakování a přetváření slov bavilo čím dál víc. Dávala si jenom pozor, aby ji neslyšeli rodiče, jinak se v ničem neomezovala. Spolužačce, která se těšila na Vánoce a nahlas se zamyslela „Jaký asi dostanu dárek?“, zapištěla za zády:
„Párek… párek… párek!“ Něco takového by pod stromečkem nikoho nepotěšilo, ale to bylo holčičce jedno, stejně jako to, že spolužačku zarmoutila.
Holčička polekala i jednu babičku, která si povzdychla:
„Budu chodit s holí.“ Holčička hned křikla: „Bolí… bolí… bolí!“ A nic na tom, že to nebylo pěkné, nemění skutečnost, že stařenku nohy skutečně bolely. Proč jí to připomínat? A ještě s posměchem?
Holčičce prostě bylo jedno, že její hra může někomu ublížit.
Na paní, která hledala štěňátko a volala „Není tu můj pes?“, houkla holčička: „Kdes… kdes… les… les!“ Vůbec nedbala na to, že až k lesu by malé štěně nedoběhlo. Paní naštěstí pejska našla za rohem ulice, ale i tak byla vyděšená. Co všechno by se mohlo štěněti v lese stát!
Tak to šlo pořád dál. Holčička stále poslouchala, stále opakovala a stále měnila slova.
Jednou vyděsila k smrti výletníky, kteří hledali hrad. Holčička totiž vykřikla: „Had… had… had!“ Taky změnila „med“ na „jed“, když si kamarádka chtěla namazat chleba. A skončilo
to tím, že na pána, který řekl „Nevíte, kde mám mobil?“, zavolala: „Debil… debil… debil!“

 

The post Příšerné zlobilky. Poslední z trilogie o zlobivých dětech Martiny Drijverové first appeared on Čítárny.

„Jsem z těch tkalců, co pracují současně na více stavech,“ prozrazuje na sebe spisovatelka Martina Drijverová. Po dlouhých čtrnácti letech se Albatros vrátil ke knize Domov pro Marťany. Už její první vydání se vleklo neuvěřitelných 8 let. Nakladatelé, jako kdyby se této knížky báli. Veřejnost odborná ji vřele přijala – získala pět literárních cen – veřejnost laická se k ní ráda vrací. Ráda jsem si povídala s paní Martinou Drijverovou, autorkou knížky, nejen o „Marťanech“.

Paní Drijverová, proč už u prvního vydání této nádherné, laskavé a velmi potřebné knížky bylo tak složité?
Myslím, že důvodem je téma: mentální postižení. Obava, že lidé budou považovat knížku za smutnou nebo nedůležitou (proč by moje zdravé dítě mělo číst o postiženém?) a tudíž ji nebudou kupovat. Ale přece vyšla, teď už podruhé! Takže to nakladatel riskl…

Vaše kniha, kde bratříček hlavní hrdinky, Martin, má Downův syndrom, přináší hodně pomoci rodinám, jejichž děti jsou „jiné“ a potřebují víc péče. Jak reagují čtenáři na příběh Michalky a jejího bratra Martina?
Jeden příklad za všechny – z Opavy. Tuto knížku četla dětem paní učitelka. Když dočetla, přihlásila se nedávno přistěhovaná holčička: „Mám taky takového bratra…“ a děti spontánně volaly: „Tak ho přiveď!“ Neuplynul týden a děti připravily pro malého Ondru program (mohl si třeba zahrát na klavír a malovat na tabuli) a pohoštění. Při jedné z mých besed jsem Ondru a jeho maminku poznala i já. Paní mi přišla poděkovat, díky „Marťanům“ prý děti vědí, jak se k postiženému dítěti chovat a brání ho před lidmi, kteří by třeba ubližovali. Kdyby to byl jen jediný případ, že moje knížka někomu pomohla, tak stojí za to. A pokud vím, většina dětí, které o „Marťanech“ četly, získaly trochu jiný pohled na problematiku postižených. Knížka jim smutná nepřipadala.

Jsou reakce dnešních čtenářů jiné, než byly před čtrnácti lety?
Ne, nemám ten dojem. Reakce – při mém autorském čtení – jsou prakticky totožné. Rozdíl je jen v tom, že děti vidí víc postižených lidí než dřív. Umí si představit, že někdo nevidí, neslyší, je na vozíku. Ale s mentálním handicapem si nevědí rady. Ten jim má tahle knížka trochu objasnit.

Domov pro Marťany je zařazen v projektu Čtení pomáhá – osobně si myslím, že tato knížka pomáhá sama o sobě. Kdy jste se dozvěděla, že „Marťani“ jsou zařazení do tohoto projektu?
O projektu jsem se dověděla z médií a samozřejmě jsem hned na internetu pátrala, jaké knížky byly vybrány. Že je tam i „Domov pro Marťany“, to mě moc potěšilo.

Tatínka jste vykreslila jako zodpovědného, správného chlapa. Ne vždycky se tak muži postaví „problému“ a neutečou. Byl to váš prvotní záměr, nebo se tatínek takhle sám vykrystalizoval?
Myslím, že jsem hned věděla, že tatínek rodinu podrží. Znám spoustu rodin s postiženými dětmi a ve většině otec nezklamal. Přijal svoje „začarované“ dítě a dělá pro ně maximum. Ovšem jsou i výjimky…

Michala je skvělá sestra, bezvadná dcera, ale v novém kolektivu dětí si hledá, zpočátku nešťastně, místo. Setkala jste se sama v dětství s kamarádkou-nekamarádkou, která si z vás chtěla vytvořit jen zrcadlo svých úspěchů, jako se to přihodilo vaší hrdince?
Ano, setkala – a ne jednou. Takže Míšiny zážitky jsou do jisté míry i mými.

A dneska? Dokážete prohlédnout, jak to kdo s vámi myslí?
Myslím, že ano. Snažím se setkávat jen s lidmi, co to se mnou myslí dobře…

V loňském roce jste vydala také knížku o láskách českých spisovatelů devatenáctého století. Jak se vám pátralo v životech slavných?
To byla téměř detektivní práce. Hledala jsem nejen reálie (kdo koho miloval, kdo si koho vzal, a kdo byl nevěrný), ale i ukázky z děl, které bych do textu mohla zařadit. Hlavně jsem se snažila pochopit, proč ti lidé jednali tak, jak jednali. Uvažovat nad jejich citovým životem.

Budete pokračovat v pátrání a představíte mladým čtenářům spisovatele dvacátého století z úhlu tohoto pohledu?
V žádném případě. Potřebuji jistý časový odstup (nehledě k tomu, že spousta autorů 20. století svůj citový život ještě neuzavřela). Ale chystám „Lásky českých malířů“ a „Lásky českých hudebníků“ – opět z 19. století.

Ve vaší bibliografii se najde víc knížek, které voní historií, jaký je váš vztah k ní?
Mě vždycky v dějepisu zajímaly takové ty poznámky pod čarou – třeba jak kardinál Piccolomini, prchající před husity, ztratil v křoví svůj kardinálský klobouk. Hned jsem začala uvažovat, co to asi znamenalo, že ho třeba lidé bez klobouku nepoznávali, jak byl nešťastný, atd. A takový pohled na dějiny jsem chtěla dětem zprostředkovat. Vždyť jsou to strašně zajímavé příběhy – ne jen samé letopočty! Proto se jedna z mých knížek jmenuje „Čeští panovníci byli taky jenom lidi“.

Osobně mám moc ráda vaše Dějiny očima psa – proč jste zvolila právě psa, aby mapoval historii?
Pes přece doprovází člověka odjakživa. A nabízí pohled z opačné strany: je lepší být statečný a pak mrtvý – nebo se schovat, přežít a v klidu okusovat kost? Je to vlastně konfrontace názorů a děti by si měly uvědomit, že na události se dá dívat různým způsobem.

Píšete ráda knížky pro děti od tří do 16 let. Zatím jste tuto hranici nepřekročila. Nebo se dočkáme románu pro starší čtenáře?
Ne, nedočkáte. Mám radši děti než dospělé (až na výjimky). Dospělí mi (opět až na výjimky) vesměs připadají nudní. Představte si, oni nevěří na kouzla ani na zázraky! Co bych jim měla sdělovat?!

V osmdesátých letech jste pracovala v Československém rozhlase v jeho dětské redakci, co se vám dnes vybaví, když se řekne rozhlas? Máte ráda rozhlasové hry a čtení na pokračování?
Mám. Velice. Poslech vám nechává hodně velký prostor pro vaši vlastní představivost. Často poslouchám mluvené slovo (hlavně CD ze Zlatého fondu Českého rozhlasu) a velice si to užívám. Höger, Medřická, Cupák, Brodský, Werich a další a další, kteří už tu nejsou, to je nádhera.

Jaké knihy čtete ráda? Kterou byste ráda připravila jako audioknihu nebo jako rozhlasovou dramatizaci. Nebo jste si v této oblasti splnila své sny?
Knih, co čtu ráda, jsou hromady. Pokud jde o moje vlastní knížky, některé z nich byly zdramatizovány. Kdybych si mohla sama připravit dramatizaci, asi bych zvolila knížku „Zajíc a sovy.“ Nedávno jsem ji totiž viděla v provedení dětského souboru DIPAČÁPI a samotnou mě udivilo, jak dramatický děj ta knížka má. Bylo to skvělé představení!

Co píše Martina Drijverová právě teď? Prozradíte třeba, kdy asi vyjde připravovaná knížka Malé věci, velké věci, kterou připravujete v nakladatelství XYZ, jež se stalo součástí společnosti Albatros media?
Na termín vydání knížky „Malé věci, velké věci“ zatím čekám. Obávám se, že je to taky trochu „Marťanský“ problém: knížka o rozvodu a dítěti s Williamsovým syndromem! Ale snad nakonec vše dobře dopadne a knížka se brzy objeví. Kromě „Lásek“ chystám i dvě další knížky. První se jmenuje „Tajemný kůň čili cesta za památkami“. Ta druhá bude o jednom závažném současném problému – pro čtenáře od 10 let. Víc zatím neprozradím (mám ráda tajemství). Jak vidíte, jsem z těch tkalců, co pracují současně na více stavech. Tak mi to vyhovuje. Když se zaseknu na jednom tématu, nevadí, přesunu se na další…

Blíží se prázdniny. Jaké bývaly vaše? Jaké byste přála dnešním dětem?
Moje prázdniny byly pokaždé nádherné. Hodně jsem si vymýšlela, hodně četla a zažívala úžasná dobrodružství s milující maminkou. Těžko bych mohla dětem přát něco víc.

A kterou knížku byste čtenářům doporučila pro chvíle volna?
Všechny knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách. Jsou vyloženě prázdninové. Ze svých bych těm mladším doporučila „Zlobilky“ a „Nezbedníky.“ Protože jsou k zasmání – a smích přece k prázdninám patří. Starším „Domov pro Marťany“ a „Lásky českých spisovatelů“. Obě jsou o citech. A lásky přece není nikdy dost…

Děkuji za rozhovor
Jana Semelková

Foto: Karel Kestner

The post Martina Drijverová a její staronový bestseller Domov pro Marťany first appeared on Čítárny.

V roce 2006 se spisovatelka Martina Drijverová skutečně činila. Mohla proto na konci roku s radostí konstatovat, že ji vyšlo dokonce pět knížek pro děti. Je to druhý díl vtipného a originálního průvodce našimi dějinami České dějiny očima psa, knížka pro malé čtenáře o dobrodružství opičky v zoologické zahradě Tamarín a pomeranč, podivuhodný lexikon Příšerné bytosti žijící ve vodě, knížka pohádek z celé Evropy k obrázkům z pozůstalosti Heleny Zmatlíkové Posílám ti pohádku a Příroda pro nejmenší, která umožní těm maličkým poznávat přírodu a nahlédnout do jejích rozmanitých tajemství.

A NA ČEM PRACUJETE PRÁVĚ TEĎ?
Pracuji na knížce s pracovním názvem Zvířata pro děti. Bude to knížka z oblasti chovatelství domácích zvířátek.

OD KOHO JSTE ZÍSKALA VZTAH KE ČTENÍ A LITERATUŘE?
Měla jsem úžasnou maminku. Uměla mi najít ve správný čas tu správnou knížku, takže vztah ke knížkám a k literatuře jsem získala určitě od ní. Do knihovny mě ale ve druhé třídě zavedla babička. To už jsem měla přečtené všechny dětské knihy, které jsme doma měli. Život bez knížek (svých i těch vypůjčených) si neumím představit. A lituju všechny, co si k nim cestu nenašli.

TAKŽE VÁM MAMINKA URČITĚ I PŘEDČÍTALA, KDYŽ JSTE BYLA MALÁ.
Ano, maminka mi četla denně. Nepamatuji se, jak stará jsem byla, když mi maminka začala číst, ale četla mi až do deseti let – a nebylo to jen čtení, byla to také láska, když seděla na kraji mé postele a usmívala se na mě. Byly to úžasné večery a nedělní dopoledne. Maminka měla výdrž, dokázala číst i dvě hodiny a četla nádherně, s přednesem.

NA JAKOU KNÍŽKU Z DĚTSVÍ RÁDA VZPOMÍNÁTE?
Nejradši vzpomínám na knížku “Podivuhodné putování Nilse Holgerssona Švédskem” od Selmy Lagerloffové. Měla 450 stránek a celou mi ji (poprvé) přečetla právě maminka. Já jsem ji pak četla ještě asi padesátkrát. Četla jsem ji také svým dětem.

KDY JSTE NAPSALA SVÉ PRVNÍ TEXTY?
Moje první texty byly dopisy, které jsem psala mamince z táborů. Takže vlastně i za mým spisovatelstvím stojí ona.

MÁTE NĚJAKOU „ŠUPLÍKOVOU“ KNÍŽKU, KTEROU BYSTE RÁDA VYDALA?
V počítačovém šuplíku mám rukopis Udělej si vlastní knížku. Je to knížka pro práci rodičů s dětmi, příběh, do něhož děti samy zasahují. Je to náročný projekt, zejména výtvarně. Ale před vánočními svátky jeden nakladatelský dům předběžně projevil zájem, tak snad…

PÍŠETE RADĚJI PRO MENŠÍ DĚTI NEBO PRO DOSPÍVAJÍCÍ?
Píšu ráda pro všechny, kteří mají méně než dvacet let. Protože pak (většinou) bohužel přestávají věřit na zázraky.

The post S Martinou Drijverovou o knížkách a psaní first appeared on Čítárny.