V pohádkách Martina Jirouse je fantazie všudepřítomná. Od reálných příběhů autor přechází tiše do čarovného světa plného magických bájí a to vše popsáno jazykem jednoduchým a srozumitelným. Tak jako byl Jirous citlivý člověk,  jsou i jeho pohádky něžné a vyzařuje z nich dobrota. Přesto je třeba zvýraznit jedno varování. Při jejich čtení zapomenete úplně na čas.

Příběh Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze je o tom, jak kohouti obarvili svět. Ivan Martin Jirous napsal Velikonoční pohádku svým dětem ve Valdicích, 25.3.1984.
Text vyšel prvně ve sbírce Magor dětem z roku 1986, ale knížka je z roku 1984.
Autor ji psal pro své dcery, když byly malé. Schválně, přečtěte si s dětmi Magorovu pohádku o tom, jak vajíčka, kohouti, bouřka a duha obarvily svět – třeba na Modré nebo Žluté pondělí, Šedivé úterý, na Zelený čtvrtek nebo na Bílou sobotu…

A jak to všechno začíná?
Tohle je pohádka o tom, jak kohouti obarvili svět. Tak poslouchejte. Dřív byla země šedivá a tmavá a smutná na pohled. Všechno, co na zemi rostlo, splývalo, šedivé a hnědé. I pávi byli tenkrát šediví jako popel a oheň doutnal tmavou barvou. Taky blesky byly tmavé, nebyly vidět na nebi, hustém a šedivém. Tam vládla bouřka, nejtmavější ze všeho. Občas dělala na nebi velké prádlo. Prala mraky, oblohu a vítr a hrozně si přitom zpívala…

Kurníky, kohouty, vejce a bouřku do knihy po magorsku nakreslil výtvarník a typograf Luboš Drtina.

Básník a publicista Ivan Martin Jirous (1944 2011) patřil mezi významné osobnosti českého undergroundu. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně.

Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze | Ivan Martin Jirous | Ilustrace Luboš Drtina |  Vydal Meander, 2011

Na Podzimním veletrhu v BH získala knihu cenu za Nejkrásnější dětskou knihu 2011

“Nevyčte nikdo z tlustejch knih, co tajemství skryto ve vejcích! Podivuhodná je to věc: nebyl by život bez vajec!” Když byla rokle plná, kohouti nad ní mávali radostně ocasy. Vajíčka přetékala z rokle, kutálela se po stráních a válela se v jehličí. Bouřka je uviděla shora z oblohy.
“To dovedu taky!” křičela.

Přilétla k mraku, na kterém měla hromadu krup, převrhla ho a na celý svět se vysypaly kroupy jako spousta malinkých vajíček. Ale bouřka zapomněla, že má pod kroupami schovanou duhu. Duha se protáhla po nebi, jako vějíř se rozprostřela od východu k západu.
Bouřka ji uviděla: “Á, ty potvoro!” zakřičela hrozným hlasem, popadla zástěru z černého mraku a začala duhu honit po nebi. Ale duha byla rychlejší, byla rychlá jako sluneční paprsek (nezapomeňte, bylo to dítě slunce!), šup – sklouzla na zem a vběhla do jednoho kurníku na kuří nožce. Tam byli zrovna všichni kohouti, pletli si ocasy do copánků jako pomlázky, byly totiž právě Velikonoce. A tu uviděli duhu. Zůstali celí zkoprnělí.

“Co to je?” křičeli. “Je to pták nebo řeka? Proč nemá nožičky? Kde to má hnízdo?”
A byli zase rozčilení a šlapali po vajíčkách, která ještě nestačili odnést do rokle.
“Au,” křičela vajíčka, “au, au!”. Všechny barvy světa byly na duze. Kohouti nikdy nic tak krásného neviděli. Duha se třásla a šlehaly z ní plameny divokých barev. Kohoutům od nich začaly hořet ocasy a hořely všemi barvami duhy. Kohouti nevěděli, že je duha dítě slunce a deště, ale viděli barevnou záři a viděli, že je duha krásná….
Namáčeli ocasy do barevné záře a začali barvit velikonoční vajíčka. –

…A když už byli skoro hotoví, přiletěla bouřka na hrozném větru, vlétla do rokle a do kurníku a objevila duhu. Větrem ji vyzvedla i s hromadou vajíček vysoko do mraků. Vajíčka se rozprskla po celém světě. A jak bylo od bouřky všechno mokré, barva z vajíček pouštěla. Modré skořápky obarvily nebe, chrpy, čekanku a vodu v rybníkách, šmolku a bandasky na mléko. Zelené skořápky obarvily trávu a modříny. Červené jahody, jeřabiny a maliny. Žluté obarvily rozvité jehnědy jív a blatouchy. Fialové obarvily pávy a šištičky olší. Šištičky olší šustili v listí:
“Jak je to všechno nové! A jak je všechno lepší! Teď když jsme fialové, tak je celý svět hezčí!”
Kohouti radostí šlehali ocasy sníh z rozbitých vajíček. Začalo chumelit, bouřka se utišila a za chvilku sníh roztál. A bylo vidět modré nebe a na něm beránky, skořápky vajíček, které kohouti nestačili obarvit. A vyšlo slunce – na něm se usadily žloutky z rozbitých vajíček, a svítilo na svět. A lehký vítr vesele pásl stáda beránků na modrém nebi. A ty nejtenčí skořápky z vajíček liliputek dodnes poletují po světě. To jsou motýli.

The post Magorova Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze first appeared on Čítárny.