Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.

Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000.
Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl.
10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.

Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

CO SE STALO V LIDICÍCH
Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice
bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech
340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.

Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

The post Lidice. Kdo a proč postavil památník dětem, které zavraždili němečtí okupanti first appeared on Čítárny.

Ladislav Fuks (23.3. 1923 – 9.8. 1994) patří k nejvýznamnějším českým autorům psychologické prózy 20. století. Jeho debutní, ale mistrovský román “Pan Theodor Mundstock” z roku 1963 je neobyčejným zachycením hrůzy protektorátní Prahy v letech 1941–1942, za německé okupace Československa.

Kniha není jen příběhem schizofrenního židovského muže, je to univerzální výpověď o tom, jak jakýkoliv totalitní režim ničí lidskou psychiku, naději i důstojnost pomocí strachu.
Je to varování před tím, jak snadno se člověk může ztratit v iluzi kontroly nad nesmyslným zlem.

Hlavní hrdina Theodor Mundstock je bývalý úředník v konopné firmě, který po německé okupaci Československa je vyhozen z práce a skončí jako pouliční metař.
Žije osaměle v garsonce se slepičkou, která mu dělá společnost. Každý den čeká na “bílé psaní“ neboli povolávací list k transportu do koncentráku. Strach ho postupně rozkládá: komunikuje se svým stínem, imaginárním „Monem“, který ho utěšuje a radí mu.

Rozhovor Theodora Mundstocka s fiktivním Monem:

Všecek rozrušen nese sáčky za závěs, kde má jakýsi kuchyňský kout, a myslí si, ještě dobře, že ten Mon tak snadno odešel, alespoň mě nebude trápit, ale pak ho spatří stát opodál. Moc daleko neodešel, myslí si, chce mě trápit. A dělá, že ho nevidí.

„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. Otře se mu o nohu a odstoupí, ví proč. Aby na něho snad nekřičel, že se mu při vaření plete pod nohy. Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale vtom promluví Mon.

Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne. Už je to zde, vzdychne a hledá pod stolkem, přece to řekl! Kvůli Šimonovi. A poradit se o Frýdě! Přece to napsala jasně. A karty staré nebohé. Ale karty i jí, paní Šternové, myslí si v duchu, té první ze všech, propána, oni mě zvou už i kvůli kartám…

„Ale to je pošetilost,“ mávne k mžikajícím očkám tvora, „to mě naučila cikánka u Váhu, když jsem tam jednou o dovolené zabloudil. Dal jsem jí za to peníze a šňůry na prádlo…“

Zjistí, že pod stolkem už nic nemá a že zapomněl vzít chléb, ale je pozdě. Stejně ho dnes nepotřebujeme, když budou hody, myslí si a řekne: „Ale naučila mě to dobře, vždyť ty karty Šternům úplně vycházejí.“

– Až na to smutné, o čem nemluví, řekne Mon, tak proč ho zvou?

Když Mon zmizí, Mundstock najde „postup“ – absurdní, ale systematickou přípravu na život v táboře. Nacvičuje nošení těžkého kufru, spí na žehlícím prkně, posiluje ruce, trénuje odolnost vůči bolesti. Všechno má svůj řád, protože „na všechno existuje postup“.

Mundstock se snaží pomáhat sousedům Šternovým, zvláště malému Šimonovi, kterého upřímně miluje. Lže jim o brzkém konci války, vykládá karty, utěšuje. Ale realita je neúprosná. Když přijde povolávací list i pro něj, spěchá s připraveným kufrem na nádraží.
V rušné ulici ho srazí nákladní auto. Zemře na dlažbě, (podobně jako Orten) ironický, tragikomický konec, který podtrhuje marnost všech jeho příprav.
Román končí bez patosu, v tichém, drtivém zoufalství.

Fuks mistrně mísí realitu s fantazií, tragiku s groteskou a ironii s hlubokým humanismem.
Román je plný opakujících se motivů – stín, dlažba, prach, růžová barva na stínidle lampy s Kolumbovou plachetnicí.
Ukazuje, jak strach deformuje člověka jeho myšlení a rozhodování. Zároveň ale volá po lásce a soucitu.

Výpisky z textu: Ladislav Fuks / Pan Theodor Mundstock.

„Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají větší kapku naděje, a já bych jim pomohl.“
xx
„Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.“
xx
„Olam chésed jibánech. Svět musí být vybudován na lásce.“
xx
„Bože, co se to stalo… co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil…“
xx
„Mám zničené nervy, Mone,“ řekne svému stínu s pohledem upřeným na loď, „když se ve schránce něco bělá, hned vidím předvolánku, a zatím není na obálce ani úřední razítko.“
A v duchu si myslí: mám zničené nervy, ale teď by už můj stín Mon mohl jít.
Stín se z něho stáhl a na jeho čelo a hruď dopadlo bledé světlo lampy.
„Bohu díky,“ zašeptal a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tílko, jasně červená očka a žlutý zobáček a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.
„Šťastně jsem přišel z nákupu, ale mám zničené nervy, slípko,“ řekne smutně, „je to normální dopis a já hned vidím předvolánku. Vždyť se na tu schránku nemohu ani kouknout.“
xx
“Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá.
Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se paradoxně stává příčinou jeho smrti.”

The post Pan Theodor Mundstock. Fuks napsal příběh o totalitě, strachu a lidské bezmoci za okupace first appeared on Čítárny.

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.

To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy.
To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí.
Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal Golombek v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech.

Výpisky z knihy: Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise:

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí.
Že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat.
Že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi.
Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti…
xxx

“Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk.
xxx

Následkem těchto „nepokojů“ a toho, že si „české obyvatelstvo“ nepřeje setkávat se s židy, byla ustanovena doba, kdy smějí židé nakupovat, a byly určeny podniky, které byly ryze židovské. Mezi těmito podniky byla v Brně také kavárna Esplanade.

Jednoho dopoledne v té době jsem se setkal s holandským žurnalistou, který měl na mne doporučení od mých holandských přátel. Chvíli jsem s ním mluvil, ptal se mne na poměry u nás, chtěl, abych mu všechno upřímně řekl. Pravil jsem mu, že ovšem může všechno sám vidět, jestli vidět chce, zatím že se ještě nic neděje, zatím že se jenom kradou naše veliké podniky, a to že na ulicích vidět není a v novinách že se o tom nepíše.
Vykládal jsem mu, že český národ ani netuší, jak je každý den zabavován ohromný majetek. A potom jsem mu líčil, jak Němci lačně vyprázdňovali vojenská skladiště a jak nakládali znamenité pistole vidlemi na nákladní auta a jak ještě dosud nestačili vybrat ze skladiště všechny ty ohromné zásoby, co měla naše velmocenská armáda. Vykládal jsem mu o celých jezerech benzínu, kterým byl podpořen válečný potenciál Německa, a o tancích, které byly poslány do Itálie patrně jako podíl na kořisti, které jim připadlo jako výpalné za mlčení ve věci rakouské.
Tak jsme spolu hovořili, když jsem dostal telefonickou zprávu, že se něco děje u kavárny Esplanade.

„Pojďte rychle se mnou,“ pravil jsem Holanďanovi, „něco uvidíte!“

Nebyl by to novinář, aby na sebe rychle nehodil lehký cestovní plášť a neuháněl se mnou. Od vchodu do kavárny daleko na ulici směrem k divadlu byl špalír Němců. Byli tam slušně oblečeni lidé, páni, mohli to být advokáti, majitelé domů, mohli tam být zámožní živnostníci a byly také mezi nimi jejich ženy – Němkyně, které se tehdy ještě nijak přepychově nešatily.

Nebyla tam žádná lůza. Slušní byrgči, lidé, kterým byste každému byli dovolili za normálních okolností, aby si přisedli k vašemu stolu, kterým byste druhdy dali klidně připálit cigaretu anebo byste jim byli ochotně ukázali cestu, kdyby se na ni byli ptali. Opakuji znovu vysloveně: nebyl mezi nimi ani jediný člověk, na němž bychom byli viděli, že je lotr.
Všichni měli hákové kříže na kabátech a všichni byli v tak veselé náladě, jako by byli očekávali nějakého svého předáka, který má výjimečný smysl pro smích a pro humor.
Někteří ti lidé ve špalíru se tak smáli, že při tom až kroutili rameny a chytali své ženy za paže, aby neupadli, když se tak prohýbali. Byla tu zřejmě náramná legrace.

„Podívejte se,“ řekl jsem holandskému kolegovi, který nic netušil, „podívejte se na Němce, když se baví a jsou veselí. Uvidí se to málo kdy! A dejte dobrý pozor, co je přivedlo do té dobré míry!“

V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!
Ale ku podivu! Nablízku stála záchranná stanice a čeští strážníci, kteří na to všechno museli bezmocně hledět, mohli zařídit jenom tolik, že ten člověk byl rychle odvezen.

Byl jsem neobyčejně pohnut. Neviděl jsem dosud, ačkoli jsem zažil mnoho, neviděl jsem do té chvíle zabít člověka jaksi tak veřejně a z jakéhosi žertování.
Počítal jsem, že se rozveselení Němci nyní stydlivě rozejdou. Ale naopak.
Vytáhli si nového žida.

The post Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně first appeared on Čítárny.

Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Román byl jako blesk v socialistickém realismu a byl hned podezřelý duchem nepřátelské anglo-americké svobodomyslnosti. Neslýchané! Samozřejmě, že kniha nebyla přivítána s jásotem v komunistických komisích, zvláště, když popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války.
Poprvé se objevuje autobiografická postava Dannyho Smiřického, dvacetiletého gymnazisty, který má rád jazz, což byla hudba považována komunisty za buržoazně zpátečnickou a tudíž nebezpečnou.

A tak kniha Zbabělci byla zakázána.
Škvorecký byl vyhozen z pozice redaktora Světové literatury a mohl potajmu publikovat pod jménem svého přítele. A teprve po roce 1963 mu strana a vláda dovolila vydat několik málo knih. Nekontroverzních. A pak už Škvorecký odchází do emigrace. Odstěhoval se do kanadského Toronta, kde byl až do konce svého života.

Zbabělci vyšli 13 let po válce a 10 let po komunistickém parlamentním převratu v roce 1948.
Zrůdnost a hektičnost války byla mezi lidmi ještě velmi aktuální, stejně jako totalita nastupujícího komunistického režimu, který v 50 letech prošel tou nejzrůdnější části.
Škvorecký proto v knize uvádí citát Hemingwaye:

“Osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu doby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou.”

Přesně tak, jak by tomu mohlo být v podobné knize 10 let po roce 1989. Přisluhovači režimu dělají vždy všechno možné, aby se na jejich udavačství a zrádné chování zapomnělo.

Román popisuje jedno z nejhektičtějších období naší historie v malém pohraničním městě. Je to doba osvobozování ČSR po 2. světové válce.
Osm dní od pátku 4. května do 11. května 1945.
Po necelých 6 letech zrůdné německé okupace, po miliónech zavražděných lidí, po neskutečných genocidních zvěrstev, milónech padlých vojáků na frontách, po období, kdy se v novinách vyvěšovaly seznamy popravených občanů za jejich názor, přichází konečně svoboda. Po vyčerpávajících bojích se přibližuje Rudá armáda a její spojenci a osvobozuje Československo.
Jenže mnozí němečtí vojáci nikam neutíkají a z různých důvodů se nevzdávají. V československých městech dochází k povstáním, lidé berou do ruky zbraně, aby Němce vykopali z okupované země.
Začíná jedno z mnoha období skutečného hrdinství, ale i převlékání kabátů. Udavači a zrádní Jidáši cítí, že se definitivně otáčí kormidlo světa a snaží se být aktivní v boji proti svým chleobodárcům a zachránit si tak na poslední chvíli život. Však také po válce se vyrojilo několikanásobně víc partyzánů a odbojářů než jich vůbec bylo. Od nepaměti typické chování pro každý takový převrat.

A o takovém čase vypráví Škvorecký příběh dvacetiletého Dannyho, který má stejný zájem o hru na saxofon a o černošský jazz, jako o holky a samozřejmě jako každý chce, aby němečtí fašisti a banderovci odtáhli a a přijela Rudá armáda.

Prozrazovat děj nechci. Knihu si přečtěte.
Je nejen o neuchopitelném traumatu konci války, ale svým způsobem i o roce 1989 jakož o každé velké změně epoch a systémů. Je to příběh plný zvratů a střetu mladických pohledů na svět a kruté reality válečných časů. Je o hrdinech i zbabělcích. Mnoho napoví o morálce, jak o ní psal Karel Čapek:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“
Karel Čapek

Každopádně na svou dobu mimořádně drzý nesocialistický závěr knihy bez oslavy falešných socialistických hrdinů musel cenzory ještě dlouho strašit. Byl to totiž po 10 letech jeden z prvních náznaků svobodného myšlení.

Výpisky: Škvorecký Josef / Zbabělci

První věta:
4. V. 1945. Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: “Tak revoluce se vodkládá na neurčito.”

Sobota, 5. 5. 1945
To byl můj život. Tohle byl můj život. Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena.
Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo…

Neděle, 6. 5. 1945
Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolóry a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli
v pivováře budou taky ostatní Balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní.

Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme po pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru.

Najednou mi napadlo, že bych měl myslet na Irenu, když ji miluju. Tak jsem na ni začal myslet. Ze začátku mi to nešlo. Snažil jsem se si ji představit, a nešlo mi to, tak jsem si vzpomněl, jak jsem jí nedávno v lázních viděl za ňadra, a už mi to šlo. Myslel jsem, že by bylo dobré s ní spát a že Zdeněk s ní spí, a začal jsem příjemně žárlit a bylo to dobré. Přišlo na mě tenorové sólo a já se začal zalykat ve středních polohách, jak je to na tenoru nejlepší, a zapomněl jsem na Irenu, jenom jsem si tak jí byl vědom a hrál jsem svoje velké sólo z Bob Catse.

“Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,” říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil.

Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a pantherů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky.

Poslední věta:
Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

The post Josef Škvorecký. Zbabělci o zrůdnosti války, udavačích pohledem 20letého jazzového muzikanta first appeared on Čítárny.

Přepisování historie a pamětních desek. Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ. Přepisování historie jak ji neznáte.

V létě 2004 vrcholily zuřivé útoky rakouských politiků proti válečnému veteránovi Horalovi, který v Českém Krumlově na nádvoří jím vlastněného hotelu postavil bystu prezidenta Edvarda Beneše.
Více než samotné vyobrazení státníka jim vadil nápis, (jedna deska byla v češtině a jedna s překladem do němčiny), citace slov, která adresoval Beneš především vězňům koncentračních táborů:

”Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali.
A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku,”

Nakonec došlo dokonce k tomu, že někdo urval a odnesl desku s německým překladem.(viz. poznámka redakce)

President Dr. Edvard Beneš v r. 1947… (o přepisování historie)
Vážení spoluobčané!
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika.
Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

V té době jsem byl na českobudějovické radnici ve funkci náměstka primátora. Události mne vyprovokovaly k čemusi, co jsem si již dlouho chystal.

Popíši dva proudy, z nichž se slilo to, co se stalo.

1/ V památníků v koncentráku v Mauthausenu (kde byl mimochodem vězněn můj strýc) je mnoho zajímavých dokumentů.
Například fotokopie dopisu selky ze statku ležícího naproti dodnes zlověstně působícího lomu, která protestuje proti dění v okolí lágru.
Protestuje? Ano, proti “špatně zastřeleným”, kteří potom dlouho dodělávají v příkopě a lidé se na to musí dívat. Paní říká, že se takové věci mají dělat v lágru, a ne u jejího statku.

Je tam ale také fotka lineckého mostu, který se stavěl ku větší slávě největšího z Rakušanů, narozeného nedaleko odtud a který údajně sám mostu při návštěvě svého milovaného Linze přiřkl jméno Nibelungenbrücke.

Popisek se vztahuje k jednomu z nejstrašnějších symbolů nacistické hrůzovlády, ke kamenolomu v koncentračním táboře, kde SS vlastněná firma těžila kámen, a kde denně umírali děsivým způsobem desítky lidí.
Říká se v něm, že stavba mostu v Linzi byla zásobována právě granitem z lomu.

2/ Ten druhý proud je jenom stručný a krátký. Kdysi jsem při procházce po Linci zdálky uviděl na zábradlí předmostí připevněnou pamětní desku. S ulehčením jsem si řekl, že je přece jenom vzpomenuto těch, jejichž krev je v základech mostu. Vztek, který následoval po přečtení, mne nikdy docela nepřešel. Na desce je totiž nápis

»Mit dem Überschreiten dieser Brücke endeten im Jahre 1945 die Schrecken der Vertreibung für zehntausende Sudetendeutsche«
Přechodem tohoto mostu skončily v roce 1945 hrůzy vyhnání pro desetitisíce sudetských Němců.

V červenci toho roku vzpomenutého v úvodu jsem si vyhodnotil, že okurková sezóna by mohla pomoci publicitě a vytáhl jsem do boje. Téma jsem nabídl regionálnímu reportérovi ČT, vyrazil jsem s vlastní digitální kamerou do Mauthausenu a Lince.
Výsledkem byla večerní zpráva, která říkala, že českobudějovický náměstek primátora Kubín vzkazuje hejtmanu Pühringerovi, že než začne příště mluvit o Benešově bystě v Krumlově, měl by se zasadit o to, aby na mostě postaveném z kamene vytěženém vězni, byla alespoň nějaká připomínka jejich utrpení.

Trefa do černého! Rakouští politici vylítli jako čertíci z krabičky. Jak se říká – napříč politickým spektrem, ale nejvíce se vztekali poslanci z Haiderovy FPÖ. Dostával jsem vzkazy o tom, že má slova jsou ungeheuerlich a že se jim nemá provinční politik co plést do jejich dějin.

Z jejich dopisu jsem se dozvěděl, že oni se se svou minulostí vyrovnali a my naopak ne atd. Linecký sociálně demokratický starosta Dobusch všemu nasadil korunu, když prohlásil, že to s tím granitem není jisté a že si nechají prověřit, zda některé kameny nepocházejí z Mauthausenu.
Panu starostovi jsem tedy opatřil oficiální vyjádření z jednoho historického institute ve Vídni, kde mu pan Lechner vzkázal, že z lomu v Mauthausenu pocházejí VŠECHNY kameny použité na mostě. Jaksi pod čarou zůstává několik mailů z rakouských adres sdělujících mi, že jsem Arschloch a že prý Heil Hitler, du Jude!

Proč to všechno vyprávím? Závěr přece znáte sami, že?
Přesně tak, nic se nezměnilo. Hejtman prohlásil, že on žádný dopis nedostal a město Linec si najednou vzpomnělo, že most není v jejich kompetenci.
Vše vyvrcholilo výrokem, že kámen v lomu lámali dobrovolníci. (!!!)

Jestli se letos půjdu podívat na Vánoční Christkindlmarkt do Linze a zajdu na most, najdu tam zase jenom tu tabuli o ubohých sudeťácích.
A víte proč?

1/ Protože v Rakousku nacismus nikdy nevyšuměl, protože v Rakousku mohli mít po válce ve vládě člena Einsatzgruppen a prezidentem důstojníka Wehrmachtu.
2/ Protože poměrově k počtu obyvatel bylo vrahů v koncentrácích Rakušanů dvakrát více než Němců. Protože právě v tomto kraji se odehrál strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
3/ A protože nikdy nebyli obětí, do kteréžto role je pasovala vypočítavost politických zájmů Rusů, ale pachateli.

Jestli někdy pojedete do Rakouska, udělejte si takový malý výlet, začněte v muzeu v Mauthausenu, potom jeďte do Lince, na most před Dunaj a hoďte dolů na ty kameny třeba nějakou kytku.
Zkuste si představit, že mezi mým příběhem a letošním rokem leží právě tak málo let, jako mezi vítězstvím nacistů ve volbách a začátkem masového vraždění na východě. Že už se to nemůže stát?

Poznámka redakce:
(1) Busta je nyní v zahradě českobudějovické vily společnosti, na kterou přešlo dědictví majitele hotelu Růže pana Horala. Deska s textem je prý někde uložena a nikdy už nebyla vyvěšena.
Pokud se někdo zeptá, kam deska zmizela, občanům se sdělí, že radnice Českého Krumlova desku nemá a že ji má majitel.
Ten pak odpoví, že o instalaci desky ho město nepožádalo. Důležité je, aby deska zmizela a Sudeťáci se nezlobili.

Autor: Tomáš Kubín / Zdroj článku: www.shekel.cz

The post Přepisovaní historie. Benešovy dekrety, zničené pomníky, koncentrák Mauthausen first appeared on Čítárny.

Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná genocida nakonec zastavena.
Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti.

Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961
Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů.

Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením.
O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:

Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému :

Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané.
V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany.
Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů.

Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.
Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory?
Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost?

Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany .

Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.
Heydrich jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137)

Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.

Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.

Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.
To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.
Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.

Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat.
Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit.
A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci.
Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území.

Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem.

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.
První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.

O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.
A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit.

Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit.

A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti.
K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak.

Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941

The post Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

V roce 2007 byla Irena Sendlerowa nominována na Nobelovu cenu míru. Cenu ale dostal populista Al Gore za projekt o globálním oteplování. Je to jen další důkaz jak zoufale slaboduchým způsobem pracuje porota této světové ceny a jak nedokážeme nebo záměrně nechceme rozpoznat skutečné hodnoty člověka, který obětoval společnosti maximum.

Koneckonců i poslední ocenění prezidenta Obamy, jako frontmana země, která v ten čas byla ve dvou válkách a po dvou měsících vládnutí je další směšnou ukázkou rozhodování zkorumpované poroty. Cena Míru proto dnes nemá žádnou vážnost a měla by být zrušena.

Kdo byla Irena Sendlerowa?
Během druhé světové války pracovala ve Varšavském ghettu. Po dlouhou dobu vynášela na dně tašky s nářadím malé děti z ghetta a v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Štěkot pomohl zamaskovat zvuky, které děti mohly svou neopatrností vydávat.

Během let 1942 – 43 se jí podařilo zachránit přes 2500 dětí. Chytili ji v roce 1943 a nacisti ji při výsleších přelámali nohy, ruce. Co všechno se tam dělo, ale nikdo neví. Sama Irena o tom nikdy už nemluvila. Zachránila ji odbojová organizace Żegota, která podplatila dozorce, jenž ji umožnil útěk a zapsal ji do knihy popravených.

Irena Sendlerowa si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit.
V té době spolupracovala s mnoha sirotčinci, kam děti byly začleněny pod falešnými papíry. Údaje o dětech se zachovaly ve sklenici zahrabané pod stromem na její zahrádce. Ještě v roce 2008 žilo přes 700 děti, které zachránila.

Je zajímavé, že i po válce byla v nemilosti komunistické strany v Polsku. Její děti dokonce nemohly studovat etc. Důvodem byla její činnost za druhé světové války jako členky Żegoty (komunisty pronásledovaného nekomunistického (západního) odboje.

Irena Sendlerowa zemřela  ve věku 98 let 12. května 2008  ve Varšavě.
Pohřbena byla na hřbitově Cmentarz Powązkowski, nejstarším a nejslavnějším hřbitově Varšavy.

Od roku 2002 se v Kansasu 10. března slaví jako “Irena Sendler Day”.
V roce 1999  Norm Conard, středoškolský učitel z Kansasu, zadal čtyřem studentkám, aby prozkoumaly příběh Ireny Sendlerowé. Původně předpokládali, že jde o tiskařskou chybu v počtu zachráněných dětí. Výsledkem projektu byla mimo jiné jednoaktová divadelní hra Life in a Jar  (Život v zavařovačce). Představení založené na činnosti Ireny Sendlerowé mělo v březnu 2008 za sebou více než 240 představení v Severní Americe i Evropě.

Tento článek je napsaný nejen na její počest, ale taky proto, že existují hloupí ignoranti, kteří šíří informace, že nacistický holocaust vlastně neexistoval.
Například katolický biskup Williamson, řekl, že nebyly žádné plynové komory v nacistických koncentračních táborech, a že během holocaustu nezemřelo šest milionů Židů, ale pouze 300.000.

Více Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendlerowa

Poznámka pod čarou…
Siru Nicholasi Wintonovi všechna čest.
V roce 1939 zachránil 669 židovských dětí z území okupovaného nacistickým Německem, ale za úplně jiných okolností než Irena Sendlerowa. Na rozdíl od ní nenesl žádné osobní riziko.
Děti zachránil tím, že musel jednat s pražským Gestapem. Finančně vše zařizovat pracovník British Comittee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC) Trevor Chadwick.
Ten však nejen nedostal vyznamenání (in memoriam), ale nepadlo o něm v našich mediích při této příležitosti ani slovo.
Snad proto, že připomenout faktické vykupování těch dětí by neznělo tak hrdinsky?
Pak ovšem nezbývá než povzdechnout si s Henrym Fordem: Historie je humbuk!
Siru Nicholasi Wintonovi bylo propůjčeno vyznamenání za záchranu spousty židovských dětí (českých, ale i německých a rakouských, které dlely po Mnichovu a anšlusu Rakouska v Praze) před nacismem.

The post Irena Sendlerowa zachránila 2500 židovských dětí, ale komise ji odmítla dát Nobelovou cenu first appeared on Čítárny.

Sudety, české pohraničí 1938. To, co se dělo v tomto roce v našem českém pohraničí, nám dnes připadá jako promítání dějů z dávno minulého krutého a nelidského světa. Jenže ještě dnes žijí pamětníci těchto událostí. Že by znacizovaní henleinovci o tom všem mluvili pravdu? Že by dnešní jejich souběžníci nám se snažili vykreslit tehdejší svět takový, jaký byl?
V žádném případě!
Dobře víte, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), zvláště pak jeho někteří členové vůbec popírají, že Čechy vyhnali násilně z jejich domovů v českém pohraničí. Vyhnání se podle nich nekonalo, jde o bohapustý výmysl a pomluvu.

“Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů.
Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že “vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů”. Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´
Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“
(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8. 2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

V době, kdy se připravoval pomník v Plzni na památku vyhnaných Čechoslováků z českého pohraničí v r. 1938,
v německém tisku jsme mohli číst výsměšné články o tom, že pomník vyhnaným sice zřejmě bude, ale že čeští vyhnanci nikdy nebyli, že prostě nejsou. Bude to pomník pro nikoho. Ale nechť, když chtějí, ať si ho postaví.

Je zde ještě jedna sorta lidí.
Četl jsem, autorem textu byl jeden inženýr, že v pohraničí v r. 1938 sice létaly facky, ale krev jistojistě netekla.
To je také výmysl.
My všichni víme, že tekla nejen krev, ale zhasínaly i životy mnoha hraničářů. Jen Freikorps měl v době od 19. září do 1. října na svědomí 110 lidských životů, 50 těžce raněných a přes 2 tisíce občanů Československa odvlečených do Německa. (Komu sluší omluva, Praha 1992, Erika, str. 27). Někteří z nich se vrátili s podlomeným zdravím nebo se dokonce nevrátili vůbec.

Jiní výtečníci, jak jsem sledoval, ač Češi, nechali se inspirovat bájemi SL, že odcházeli z Němci okupovaného pohraničí jen státní zaměstnanci.
A to vzhledem ke změněným poměrům bylo nutné. Ano, ale to je jen část pravdy. Odcházeli ze svých domovů též Čechoslováci, kteří se v pohraničí narodili, jejich předkové v pohraničí sídlili i několik generací. Takže opět nám landsmani lžou, někdy i s podporou Čechů, kteří se jinak vydávají za vlastence.

Mluvíme o vyhnaných Čechoslovácích, tedy o občanech Československa, a to jak české, tak německé národnosti.
Dokonce i o Židech, kteří měli naše občanství.
Nejvíce vyhnaných byl Čechů, pak následovali českoslovenští občané německé národnosti, kteří byli též označování za německé antifašisty.

Mezi Němci, kteří žili v našem pohraničí došlo k ostrému rozdělení.
Všichni byli občany ČSR, ale jedni z nich, především henleinovci. byli postupně znacizovaní. Ve svých soukmenovcích levicového smyšlení viděli zrádce a pronásledovali je, jak mohli. Tak i Němci se prali mezi sebou, stříkala krev. Henleinovci chtěli v pohraničí zavést nacistické pořádky, němečtí antifašisté bránili československou demokracii a republiku. Přes tyto skutečnosti, dnes mezi námi žijí rádobyvědci, kteří všechny „naše Němce“ shrnují pod termín sudetští Němci. Je to lež jako věž.
Němečtí antifašisté takovéto označení silně odmítali. Slovo sudetský jim čpělo nacistickým peklem. Považovali se za československé občany německé národnosti. Neodmítali ani označení němečtí antifašisté.

Hodně našich hraničářů od doby, kdy podali písemné svědectví o svém utrpení z r. 1938, již zemřelo.
Další jsou nemocní. Jen část dosud žije. K nám o svých osudech však promlouvají všichni bez rozdílu. Vyslechněme si jejích líčení z oné kruté a krvavé doby. Čtěme pozorně! Sdílejme jejich svědectví! Přeposílejme je svým známým. Jen tak se mohou dozvědět pravdu o událostech z českého pohraničí v r. 1938, dříve i později.

S Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jsme vydali souhrnně tyto vzpomínky již dvakrát.
U nás máte jedinečnou příležitost se s onou dobou, o níž se hodně mluví, seznámit z vyprávění naších hraničářů. Několik set svědectví jsme zachovali nejen pro současnost, ale i pro ty, kteří po nás přijdou.

Nechme mluvit svědky o bojích, které probíhaly o naše pohraničí. I oni za republiku trpěli, krváceli a přinášeli i oběti nejvyšší – své životy. Vzpomínejme na ně s úctou a hrdostí!

Dr. O. Tuleškov

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech. Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei.
Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Zdeněk Mahler
Zdeněk Mahler. Proč někdo chce tak urputně měnit historii českou. Sudety etc.

ČESKO-NĚMECKÁ DEKLARACE Z ROKU 1997
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní.
O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet?
Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců?
Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít, jak lze dovodit z výše uvedeného.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet?
Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují. Hrubou chybou některých našich politických a dokonce i ústavních činitelů je, že přejímají zčásti či plně německou argumentaci.
Co si máme myslet, když Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí ČR, v rozhovoru s německými novináři, zjednodušeně řečeno, prohlásil, že se necítí jako Čech, ale jako Böhme? I tzv. sudetští Němci o sobě prohlašují, že jsou Böhme.
Dr. O. Tuleškov

The post Sudety. Násilné vystěhování Čechů z českého pohraničí v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Lidice a Ležáky jsou symbolem nacistické zrůdnosti během německé okupace Československa (1938-1945), na tzv. území Protektorátu Čechy a Morava. Během té doby bylo německými vojáky vypálených a vyvražděných mnoho vesnic a samot. Všechno začalo v červnu 1942, kdy pro výstrahu vypálili a vyvraždili Lidice, jako pomstu za atentát na Reinharda Heydricha.

Vedle nich však existuje i řada dalších vypálených vesnic. Viz seznam.
Na Slovensku to byla víc jak stovka vesnic.
Naštěstí nešlo o masové vypalování jako v Bělorusku, kde Němci vypálili, vyvraždili tisíce vesnic.

Vypálené a vyvražděné vesnice na dnešním území České republiky
během německé okupace 1938-1945.

Lidice, 10. června 1942
Ležáky, 24. června 1942
Životice, 6. srpna 1944
Zákřov, 18.- 20. dubna 1945
Ploština, 19. dubna 1945
Prlov, 23. dubna 1945
Přestavlky, 1. května 1945
Vařákovy paseky, 2. května 1945
Javoříčko, 5. května 1945
Leskovice, 5. a 6. května 1945
Konětopy, 8. května 1945
Lejckov, 9. května 1945

Lidice, 10. června 1942
Nacisté jako odplatu za atentát na Reinharda Heydricha (27. 5. 1942) vyhladili českou vesnici Lidice u Kladna.
Muži a chlapci (173–192, od 15/16 let): ráno zastřeleni v Horákově statku.
Ženy (203): odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück (desítky zahynuly).
Děti (105): 82 zavražděny v plynových autech v Chełmnu, několik „rasově vhodných“ germanizováno, ostatní zemřeli.
Vesnice Lidice byla vypálena, vyhozena do vzduchu a srovnána se zemí. Celkem z Lidic zemřelo kolem 340 lidí.
Tato hrůza měla zastrašit český odboj a Lidice jsou dodnes symbolem nacistického teroru.
Dnes stojí na místě památník.

Ležáky, 24. června 1942
Němečtí nacisté, gestapo SS vypálili a zničili osadu Ležáky (u Chrudimi) jako odplatu za atentát na Reinharda Heydricha. Důvod: V Ležákách se údajně ukrývali a podporovali parašutisty ze skupiny Silver A (vysílačka Libuše).
Všech 33 dospělých obyvatel (muži i ženy) bylo odvezeno do Pardubic (Zámeček) a téhož večera zastřeleno.
Osada byla vypálena a srovnána se zemí.
Děti byly odvezeny: většina zavražděna v Chełmnu (plynové vozy), několik „arizováno“ do německých rodin.
Ležáky byly druhou vyhlazenou obcí po Lidicích (o 14 dní dříve). Celkem tragédii nepřežilo 51 obyvatel Ležáků.
Dnes je na místě velký památník.

Životice, 6. srpna 1944
Němečtí nacisté (gestapo, wehrmacht a četnictvo) obklíčili obec Životice (dnes součást Havířova) a okolní vesnice jako odplatu za partyzánský útok, při němž zemřeli 3 příslušníci gestapa. Zastřelili 36 nevinných mužů (28 Poláků a 8 Čechů), kteří neprokázali německou státní příslušnost. Obec se přezdívala „slezské Lidice“.
Celkový počet obětí (včetně pozdějších úmrtí v táborech) dosáhl kolem 44.

Zákřov, 18.- 20. dubna 1945
Večer obklíčil Zákřov (u Tršic na Olomoucku) prapor Vlasovců v německých službách (547. kozácký prapor) spolu s gestapem. Důvod: podezření z podpory partyzánů.
Kozáci vyrabovali domy, několik zapálili, zatkli 23 místních mužů a chlapců (17–50 let). Čtyři propustili, 19 odvezli do školy ve Velkém Újezdě, kde je brutálně mučili (včetně židovského chlapce Otty Wolfa, který neprozradil úkryt své rodiny).
20. dubna 1945 je odvezli do lesa u Kyjanice, zastřelili ranou do týla, těla hodili do boudy a spálili (někteří zřejmě ještě žili).
Tragédie vyšla najevo až po osvobození v květnu 1945. Oběti jsou pohřbeny v hromadném hrobě v Tršicích, událost připomíná pomník Zákřovský žalov.

Ploština, 19. dubna 1945
Německé jednotky SS a gestapa (včetně slovenských kolaborantů) vypálily pasekářskou osadu Ploština (u Drnovic na Valašsku) jako odvetu za podporu partyzánů (oddíl Jana Žižky). 24 obyvatel zastřeleno nebo zaživa upáleno v domech. Další 3–4 lidé zavražděni při akci. Spáleno 10 z 12 domů.
Stalo se to jen několik dní před koncem války. Dnes je na místě památník.

Prlov, 23. dubna 1945
Německé nacistické jednotky (SS komando Zur besonderen Verwendung Nr. 31 a příslušníci Hlinkovy gardy) obklíčily obec Prlov na Vsetínsku/Vizovicku asi 600 muži. Za podporu partyzánů vypálily 8 stavení a zavraždily 23 obyvatel (někteří uhořeli zaživa, další zastřeleni nebo oběšeni). Šlo o jednu z posledních brutálních represí na Moravě jen týdny před koncem války (podobně jako Ploština).
Dnes je v obci památník a každoročně pietní akt.

Přestavlky, 1. kvetna 1945
V noci z 30. dubna na 1. května 1945 napadla malou hanáckou obec Přestavlky (u Olomouce/Tršic) německá jednotka SS, gestapa a Vlasovců (574. kozácký prapor).
Byla to nacistická odvetná akce za předchozí podporu partyzánům v obci. Vrahové vypálili 5 domů (včetně hostince) a zavraždili 7 mužů (stříleli je na křižovatce u hostince). Oběti byly převážně místní a několik lidí z okolí.
Tato tragédie patří k tzv. „Krvavému jaru 1945“ na Moravě (spolu s Javoříčkem, Zákřovem apod.).
V obci stojí pomník umučeným z roku 1947.

Vařákovy paseky, 2. května 1945 (u Lačnova na Valašsku)
Odlehlá pasekářská osada, která podporovala partyzány, byla vypálena ustupujícími německými jednotkami (Wehrmacht, trestné komando). Ráno dorazili 4 němečtí vojáci, došlo k přestřelce s partyzány (1 Němec a 1 partyzán padli).
Večer osadu obklíčili, 8 domů zapálili (pomocí pancéřových pěstí).
Následně odvlekli a popravili několik obyvatel (celkem kolem 4–15 obětí v souvislosti s událostí, další popravy 4. května).
Tragédie se odehrála jen pár dní před koncem války v Evropě. Dnes je místo připomínáno pomníkem.

Javoříčko, 5. května 1945
Německé nacistické komando SS (Lüdemannovo komando) vypálilo moravskou vesnici Javoříčko (u Litovle, okres Olomouc) a zavraždilo 38 mužů ve věku 15–76 let.
Z 34 domů se zachovala pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.
Důvodem byla pravděpodobně msta za podporu sovětských partyzánů v okolí. Ženy a děti byly vyhnány, domy zničeny pancéřovými pěstmi a zápalnými granáty.
Stalo se to jen 3 dny před koncem války v Evropě.
Dnes je na místě památník obětem.

Leskovice, 5. a 6. kvetna 1945
Ustupující německé jednotky Waffen-SS (pod velením SS-Hauptsturmführera Waltera Haucka, tzv. „Krvavého Waltera“) obec Leskovice u Pacova.
Obyvatelé 5. května povstali (odstraňovali německé nápisy, vyvěšovali vlajky, odzbrojovali Němce).
Němci v odvetě vesnici vypálili (31 domů shořelo) a zavraždili 25 civilistů (včetně žen a dětí; nejmladší oběť bylo malé dítě). Někteří lidé byli zastřeleni, jiní uhořeli v domech.
Šlo o jeden z posledních nacistických masakrů na českém území.
Dnes je událost připomínána památníkem v obci.

Konětopy, 8. května 1945 (okr. Praha-východ)
Ustupující německá jednotka Wehrmachtu (trestná výprava) jako odvetu za předchozí útok českých partyzánů (při němž zahynul mj. Ladislav Čermák) obec obsadila, vyrabovala a zapálila. Shořelo přes 40–48 domů a další objekty. Několik obyvatel bylo zavražděno (např. František Svoboda u kovárny). Většina lidí utekla.
Stalo se to v samém závěru války, den po německé kapitulaci.
Obec byla těžce poškozena a patří k tragickým případům posledních hodin WWII v Čechách.

Lejckov, 9. květen 1945
Den po německé kapitulaci) došlo v malé vesnici Lejčkov u Tábora k masakru. Ustupující německé jednotky (pravděpodobně Waffen-SS nebo zadní voj) střílely do neozbrojených civilistů, kteří se shromáždili u silnice, aby sledovali příchod Rudé armády.
Zemřelo 24 lidí (civilisté, včetně žen a dětí).
Shořelo 8 domů a stodola (použito zápalné střelivo).
Masakr patří mezi poslední válečné zločiny nacistů na českém území.
Vesnice byla později částečně vypálena a dodnes tam stojí památník s jmény obětí.

The post Lidice, Ležáky, Javoříčko a další vypálené vesnice během německé okupace 1938-1945 first appeared on Čítárny.