Fotka, kterou jsme zde zveřejnili, má velkou historickou cenu. Viktor Fischl je na své terase v Jeruzalémě v době, kdy poprvé přiznal, že má v šupliku i knížky pro děti. A tak se stalo, že paní Stáňa Zábrodská a Gabina Dubská (dcera ilustrátorky)  přivezly do Čech poprvé rukopisy knih Říkali mu Sefi a Hrajeme si na sto věcí, které pak vyšly v Albatrosu.

Později se dal přemluvit a v Olympii vydal knihu Modrý kolotoč (s ilustracemi Petra Poše, který za ně získal Zlatou stuhu), a předtím ještě vyšla kniha pro mládež Strýček Bosko, kterou vydal Atlantis.
Ve svých vzpomínkách, které navyprávěl Viktor Fischl, pro Český rozhlas, ale o knížkách pro děti taktně mlčí.
Kdoví proč?

Ten kohout, který je v pozadí je symbolem Fischlova velkého sběratelského nadšení.
Velmi náruživě sbíral kohouty. Jakékoli. Dokonce při jedné ze svých posledních návštěv v Praze obdivoval v pracovně Karla Čapka velkého porcelánového kohouta, který se později nešťastně rozbil. Tu návštěvu hezky okomentovala paní Anna Langerová, manželka Františka Langera (v té době již měla pár let přes devadesátku a Viktor Fischl kolem 88).
Viktor Fischl si totiž sedl křesla, ve kterém u Karla Čapka sedával T. G. Masaryk. Když to na fotce paní Langerová viděla, pravila: “No, co si to ten cucák dovolil, do toho křesla se přece po TGM nesedá!”

Sběratelem kohoutů se stal Viktor Fischl náhodou.
Inspiroval ho jeho kamarád Langer svými těžítky a velbloudy. Prvního kohouta dostal v Polsku, když tam působil jako vyslanec státu Israel. Jak příznačné pro autora knihy Kuropění. Kohouty měl ze všech možných materiálů, ale také na grafikách a obrazech. Několik jich dostal i od přítele Kristoforiho.

Měl však radost i z úplně obyčejných.
Jeho paní Stela si vždy jen povzdychla, když hovořil o své sbírce, neboť na ní pečlivě otírala prach a sbírku udržovala v bezvadné čistotě. Ale jejich vztah byl opravdu mimořádný a Viktor Fischl často a věřím, že i s patřičnou hrdostí připomínal, že Stela znamená hvězda. A ona jeho hvězdou určitě byla.

Viktor Fischl (1912 – 2006)
Vystudoval práva na UK v Praze, pracoval jako novinář, za války žil v exilu v Anglii, kde byl spolupracovníkem Jana Masaryka. Po únoru 1948 odešel do Izraele, věnoval se diplomacii. V Izraeli také přijal jméno Avigdor Dagan.
Mezi jeho přátele patřili např. František Langer s jeho ženou Annou nebo malíř Jan Kristofori.
Psal převážně česky a jeho nedotčená krásná čeština i po dlouhodobém životě mimo české území je skutečně lahůdkou pro čtenáře. V pozdějších letech, kdy už měl velmi slabý zrak, mu velkou oporou byla jako vždy jeho žena Stela.

Přečtěte si!!
Nezapomenutelné jsou jeho vzpomínkové knihy Zátiší s houpacím koněm, Žlutý dům nebo opravdu jedinečná povídková kniha Kafka v Jeruzalémě. Strýček Bosko, Modrý kolotoč. Jedním slovem, knihy od Viktora Fischla umí nejen pohladit po duši.

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

The post Viktor Fischl. Okouzlující vypravěč, kohouti, Čapek i knihy pro děti. Nedotčená krásná čeština first appeared on Čítárny.

Literární díla Daisy Mrázkové (5. 5. 1923 – 14.12. 2016) jsou přeložena do slovenštiny, angličtiny, němčiny, japonštiny, litevštiny a slovinštiny. A životním osudem zůstává spjata s svým manželem, malířem Jiřím Mrázkem (1920). Já sám teď ale začnu uprostřed vlastního dětství. Roku 1971 mi bylo sedm, a ne hned, ale brzy poté mi matka-učitelka přinesla z městské knihovny mezi jinými i knížku Byla jedna moucha (1971) pojednávající o jisté Rudolfince. Kniha pak už zůstala neodmyslitelnou součástí mých tehdejších let…

Pátého května dopoledne navštívím paní Daisy Mrázkovou (1923), jak jsem slíbil, a jí bude zase o rok víc. František Holešovský kdysi označil její místo ilustrátorky knih pro děti za ojedinělé. „Přes zdánlivou jednoduchost jsou její prózy rafinované a náročné,“ napsala o ní Růžena Hamanová v publikaci Čeští a slovenští spisovatelé knih pro malé děti. Daisy Mrázková spojila svými knihami literaturu s výtvarnem, ale výtvarno přišlo v jejím životě dřív. O to dokonaleji pak ovlivnilo její psaní. Vydala více než deset knih a před několika týdny vyšla v reedici její publikace Můj medvěd Flóra (1973), kde vystupuje „oživlý“ dětský medvídek. Podobně jako v knížce Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem (1969), ale tu paní Mrázková neznala.

Vzpomněla byste na ni, prosím?
Ano, ale moucha Rudolfína měla především ten osud, že byla psána až jako druhá v pořadí.

Jak to? Vždyť vaší druhou knížkou je Chlapeček a dálka (1969).
Jenže to byly jednotlivé pohádky, které se mi nehodily do vůbec první knížky, Muchomůrky.

Tak tedy k vaší prvotině Neplač, muchomůrko (1965). Vzpomínáte?
Jistě. Ale odevzdat prvotinu je povážlivá věc. Člověk je šťastný a zároveň zjistí, že už nemůže přestat psát. Takže hned po vyjití Muchomůrky jsem velice provinile volala jejímu tehdejšímu redaktorovi Karlu Černému, že nemůžu přestat psát a že jsem už zase napsala další příběh o Kateřině. „Víte,“ řekla jsem na omluvu, „když člověk má tu postavu v knize promyšlenou dost důkladně, tak ona se pak pohybuje už sama… Já za to nemůžu…“

Co na to odpověděl Karel Černý?
„To nevadí,“ pravil laskavě. On to totiž ve své zkušenosti čekal. „Nepospíchejte,“ říkával mi, kdežto já, začátečník, jsem byla celá žhavá, aby knížka už vyšla. „To nic neškodí,“ řekl, „tak jen pište klidně dál, uděláme druhé, rozšířené vydání…“ A k tomu skutečně také došlo.

A hned Muchomůrka dokonce dostala nakladatelskou cenu (1966).
Byla jsem ráda a oceněné knížky se tehdy uplatňovaly na Mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni a byly automaticky překládány do angličtiny a pak i do ostatních jazyků. Mne však toto štěstí minulo.

Jak to, proč?
Protože tenkrát bylo všechno těžké. Celá cena byla vzápětí anulována. Pokusila jsem se tedy Muchomůrku přeložit do angličtiny sama, ale nebylo to dobré. Nechala jsem toho.

Ale ptal jsem se vlastně původně na tu Mouchu, která mi na obrázcích ani nepřipadá nijak špinavá…
Kniha o mouše byla tedy má druhá, protože jsem na ni přešla rovnou od Muchomůrky, ale nemohu si pomoci, Muchomůrka je lepší.

Rovnou jste na ni přešla, říkáte?
No, až teprve po delší době, když se Kateřina nadobro vyčerpala. Pak jsem začala psát Mouchu a měla hlavně starost, aby ta druhá knížka nebyla slabší než ta první, což…

Je stejně pěkná, aspoň podle mého názoru.
Ne, myslím, že se mi to nepovedlo a že Muchomůrka je opravdu lepší.

Čím vším?
Je jadrnější. Mouše, té jsem pak říkala sonda do dětství. Měla to být knížka obecnější, a ne z prostředí tak vyhraněného. Chtěla jsem si posvítit na rané dětství, kam až paměť sahá, a vysvětlit různé vlastnosti. Případně aspoň trochu ovlivnit tyto vznikající vlastnosti.

Což se jistě dá.
Právě že ne. Vlastnosti ovlivnit nelze. Vlastnosti už tam jsou. V dítěti. Ale aspoň trochu… Snad jsou děti ve věku tří, čtyř a pěti let ještě tvárné… Chtěla jsem je aspoň trochu postrčit žádoucím směrem, aby, až to celé vyroste a ztuhne, nebyl výsledek úplně špatný. Víte, měla jsem jednou azalku v kořenáči, krásně mi kvetla a ráda jsem se jí obírala, suché kvítky a lístky jsem jí odštipovala. A přitom jsem jí jednou nerada nehtem prokrojila jeden ten lístek.

Smrtící zákrok?
Ne, nic to nebylo. Ranka malá. Doufala jsem, že to zaroste, zapomněla na to. Příští rok jsem ale na své azalce s překvapením našla jeden velký list podivně, esovitě vykrojený. „Od čeho to má?“ Vzpomněla jsem si… Ano. Ta zodpovědnost je strašná, víte? A nejlepší je… Ale na to ať si přijde každý sám, co je nejlepší. Ale ještě k té Mouše. „Máte to hezké, ale trochu pedagogické,“ bylo mi řečeno v redakci, když jsem ji odevzdávala. Byla jsem si toho vědoma. I pojala jsem úmysl napsat něco nepedagogického, něco jen tak. Něco aby byl člověk šťastný… A tak začala vznikat knížka Haló, Jácíčku (1972).

Na kterou měl velký vliv i váš manžel.
Jiřímu vždycky perly padaly od huby. Stačilo sbírat a dávat je na papír. A moje knížky plynou jedna z druhé. Psala jsem, byla jsem šťastná.

S vydáváním bez problémů?
Paradoxní bylo, že se to dělo v době, kdy lidi nemohli svobodně psát. Nesmělo se jim nic vydávat. Ale já to politické zákulisí redakce neznala a nepřišla s tím do styku a nikdo se se mnou o tom nebavil.

Tak o čem se s vámi v Albatrosu bavili?
„Vy se tak krásně umíte sklánět k těm maličkým,“ řekla mi jednou paní redaktorka Dubská. A já: Propána, oni si myslí, že se skláním. Vždyť já se neskláním. Já jsem pořád tak nízko!

Pořád jako dítě? Snad i proto jste potom dostala šanci zahájit novou edici První čtení?
Krásný úkol jsem tehdy v Albatrosu dostala. To mohlo být asi roku 1972. Byla jsem požádána, abych udělala zahajující knížku Prvního čtení a velice si toho považovala.

Jaké byly podmínky?
Neměla to být knížka, již předčítají rodiče, ale taková, co se dá do ruky dítěti, které právě zvládlo písmenka: „Tady máš knížku, čti si!“ Tedy pro dítě asi v pátém, šestém roce. Někdy i dřív.

Jak jste k tomu přistoupila?
Vzpomněla jsem na první knížky svého dětství.

A to byly?
The Oxford Reading Books, First Infant Leader anebo Steps for Tiny Folks.

Anglické knížky?
Posílala nám je anglická babička, matčina matka. V dobré víře, že se z nich naučíme anglicky. Víte, babičky mají o rodný jazyk vždycky velkou péči a tuto zkušenost si české matky potěžkaly i ve vlnách emigrace po válce. A já jsem dostávala v dětství Reading Primere, malé sešitky s pečlivě, zodpovědně sestaveným textem, aby to byla jednoslabičná slova, věty krátké a holé.

Třeba?
Tom has a cat. His cat is Fluff. Pip is a kitten. Atd. Nic moc. Zajímavé to teda nebylo, nemohlo ani být, ale milovala jsem to, okouzlovalo mě to, mělo to krásné obrázky. Jenže angličtina má pro začínající čtenáře jiné, větší problémy. V češtině zato stačí naučit se abecedu – a už se může skládat. Nechtěla jsem ale udělat české První čtení nějak nezáživné. Chtěla jsem, aby si dítě hrdinu své knížky mohlo zamilovat, aby obracelo listy prostě v touze dovědět se, co bylo dál…

Co vás při psaní ještě ovlivňovalo?
Poučila jsem se na Helen Beatrix Potterové (1866–1943). O té vznikl loni film s Renée Zellwegerovou. Ona začala publikovat knížkou Příběh o králíku Petrovi (1902). Její malé knížky o zvířatech začaly vycházet v Anglii začátkem dvacátého století a vychovaly mnoho generací čtenářů a ona sama si pro ně určila formát asi čtrnáct krát deset centimetrů. „Do malých rukou malou knížku,“ říkala. Po jedné straně vždycky stručný text větším písmem, naproti barevný obrázek. Zpočátku se dítě dá vést jen těmi obrázky, ale brzy začne velké dobrodružství. Také jsem s ním začala a neváhala užít i tříslabičná slova…

Konkrétně třeba v knize Neposlušná Barborka (1973)?
Ta vznikla jako redakční úkol pro časopis. Zněl: „Udělejte nám něco o barvách!“ Redaktorkou byla tehdy Olga Štruncová. A v témže roce vychází poprvé i Můj medvěd Flóra. A tam je mnoho tříslabičných slov. Nevadí to. Myslím si, že proces, o který se ve Flóře jedná, děti zásadně baví. Něco zachránit, něco zlepšovat…

Flóra je prý přitom příběh skutečný. Čím vším?
O Flórinku se zasloužil můj syn Cyril, dnes žijící ve Švýcarsku, a všechno se to stalo, opravdu. Vše, co je v knize, ale nebylo mu už šest, ale osmnáct, když Flórinku našel. A on – ten medvídek – je tady až dodnes s námi a jak vidíte, sedí si dokonce rovnoprávně za stolem.

Takže ten příběh není ani trochu vyfabulovaný?
Ne. Jenom to auto je tam navíc.

A jste asi ráda, že roku 2007 došlo k reedici, že…
Jsem ráda. Horváthovi si Flóru vyžádali! A já si od toho slibuju i zlepšení distribuce, s tou jsou jinak potíže. A snad i možnost překladu, což sama neumím zařídit.

Vraťme se ale ještě k prvnímu vydání Flóry, tedy do roku 1973…
Udělala jsem pak ještě podobně členěné bilderbuchy Nádherné Úterý (1977) a Slon a mravenec (1982), jen formát byl větší.

A už roku 1975 vyšlo Auto z pralesa.
Ano, to jsou jednotlivé pohádky, ale napsané už dřív.

A publikace Kluk s míčem (1978)?
Knížka spíš čtivá, charakterizovala bych ji.

Roku 1980 pak vyšla publikace Co by se stalo, kdyby… A ta září barvami!
To jsem si užila barev na velkém formátu. Je to pro tříleté děti. Takže čtou rodiče. Nebo je to vlastně společné prohlížení obrázků a povídání nad knížkou. Výchova ke čtenářství.

Mělo by být. Od té doby už ale uplynulo skoro třicet dalších let…
…a po roce 1989 nastaly v Albatrosu jiné časy. Mělo se tam tehdy jít, mluvit s novým ředitelem, ale to jsem prošvihla. Pak už mě nepotřebovali.

Ne?
Ne. Připadala jsem si zaživa pohřbená. Ale podrželi mě přátelé z Vysočiny.

Kdo to byl?
Pan farář Václav Vacek z Letohradu, který vychová snoubence mým Jácíčkem a který rozdal těm snoubencům už Jácíčků několik set. Vydavatel ing. Vlastimil Bartoš, který vytiskl už čtyři moje knížky v reedici. Redaktorka letohradského farního časopisu Okénko Iva Marková a její manžel, lékárník Josef Marek. Markovi, ti prodávali mé věci ve své lékárně pod heslem: „Když bude chtít někdo něco na nervy, prodáme mu knížku!“

A Albatros se vám už neozval?
Až po letech. Ale to jsem tam zase už nešla, abych nebyla kam vítr, tam plášť. Víte, tyhle problémy v nakladatelstvích jsou už dneska na mne moc.

Jaký vliv na váš osud měli vaši rodiče? Psaním anebo malováním se alespoň částečně nezabývali?
Má matka Elsie Rice (1885–1980) byla, jak už řečeno, Angličanka. Otec byl Čech, krejčí (1879–1973). Do Anglie v mládí odjel za prací, žil v Londýně, ale bylo tam těch českých krejčíků víc. O poledních přestávkách chodili do parku s anglickými švadlenkami odnaproti a mezi nimi žila i moje maminka. Seznámili se, vzali se roku 1908 a roku 1911 si ji táta přivezl do Prahy. Vyučená ale nebyla.

Jak to?
To se v Anglii tenkrát nemuselo. Měla však ráda jemné, zdobné šití a krásně to dělala celý život – pro rodinu. A já, když jsem kolem roku 1980 kreslila černé kresby z čárek, z tisíců jemných čárek perem, říkávala jsem si: „To jsou ty její stehy.“

Za války jste studovala uměleckoprůmyslovou školu, ale roku 1944 jste z ní odešla. Proč?
Ne, z té školy jsem neodešla. Tak se to nedá říct.

Co se tedy stalo?
Roku 1944 nám přece Němci zavřeli Umprum – a žáci měli jít někam na práci. Byl mezi nimi i můj spolužák Jiří Mrázek. A já chodila ke Strnadlovi a Jiří zatím ještě na grafickou školu. Na Umprum se teprve chystal. Byl starší a válečné zavírání škol ho velice postihlo. Situaci jsme ale zvládli.

Jak?
Situaci jsme řešili podle svého mladého rozumu: vzali jsme se (1944) a odjeli k přátelům na Vysočinu. Tam jsme bydleli v malé světničce jedné chalupy u lesa, což se později promítlo do knihy Chlapeček a dálka. Na jaře 1945 jsme se ovšem vrátili do Prahy. Umprum tehdy dostala statut vysoké školy. Jiří studoval u profesora Kaplického a já získala studijní odklad, už jsme čekali rodinu. Veronika se pak narodila v létě. A další rok? Zase jsem žádala odklad – a zase mi ho dali. Nevím, jak jsem si to představovala, ale nemyslete si, moje touha po škole byla veliká.

I ten následující rok?
To jsem už o odklad nežádala, čekala jsem další dítě. Anna se narodila roku 1947, Cyril roku 1949… A když mu bylo šest a začal chodit do školy (1955), to už mi bylo devětadvacet. A už jsem studovat nešla.

Ale výtvarničila jste stejně.
Kreslila a malovala jsem sama doma v Nuslích. Nejdřív to byly portréty. Jiří mi přinesl z Letné malé štafle a materiály. A byl dobrý učitel!

Jak se to projevovalo?
Nikdy mu nebylo líno vysvětlovat, rozebírat, nosit knížky, papíry. A dokud mohl, myl doma nádobí.

Nádobí?
Ano. Mne poslal spát a pomalu, důkladně všecko umyl, takže ráno jsem našla v kuchyni třpytné pyramidy čistých hrnců, talířů a všeho, a navrch nikdy nechyběla cedulka s verši, jejichž obsah mě nahlas rozesmál. To ho probudilo – a mohli jsme snídat.

Zajímavé. A ukázala byste mi ty verše, paní Mrázková?
Já je skutečně schovávala. Máme jich plné šuple. Víte, spolužáci říkali Jiřímu Otec Mrázek.

Ale druhým proudem vlivu na vaše knížky byly samozřejmě i vaše děti, že ano.
Ty byly báječné! Ne, bez nich by moje knížky nevznikly.

Jak, paní Mrázková, vzpomínáte na ilustrování Irských pohádek (1959)?
Tehdy byla k použití jen čerň plus ještě jedna barva a výtvarníci to vesměs řešili černou kresbou s podtiskem, což mě ale nebavilo. Zvolila jsem si tedy barvu okrovou a udělala kresby, kde byly černá a okrová stejně důležité.

Autorů, kteří v knížkách pro děti pravidelně pojí obrázky s texty, je víc. Třeba i Olga Hejná, dnes žijící v Klatovech, anebo brněnský Alois Mikulka…
S Olgou jsem se kdysi setkala v Umělecké besedě a její půvabné pohádky jsem četla. Mikulku taky znám. Je mi ale nedostupně humorný. Já jsem vždycky všecko musela mít vážné. „Na Mrázkovou pozor, bere všecko vážně,“ říkalo se o mně v redakci.

Vaše knížky vyšly v mnoha jazycích. Vydání v jaké zemi máte nejradši?
Z překladů do jiných jazyků mě nejvíc těší ten od Viery Švenkové. Je to překlad Jácíčka do slovenštiny, který vyšel jako Haló, Hopkáčik! (Mladé letá, 1978).

Co sochařství – a vy? Jak jste se kupříkladu dostala ke spolupráci s Vlastou Prachatickou?
Seznámily jsme se v Umělecké besedě a seděla jsem jí modelem na hlavu! Vlastu Prachatickou, manželku sochaře Stanislava Kolíbala, zajímala lidská tvář. To jsme měly společné. Proto jsme spolu také roku 1961 vystavovaly.

Byla to vaše první výstava. A jinak jste ilustrovala řadu knih, často od zahraničních autorů. Přesněji řečeno: spíše autorek.
Ilustrací k jiným autorům jsem si ve skutečnosti moc neužila. Nejvíc mě těší výsledek pro knížku maďarské autorky Kláry Fehérové Budu mít svůj ostrov (1978). Dobře se mi to kreslilo!

Ale ty autorky jste si nevybírala sama. A jak jste tedy souzněla s redaktory, kteří to dělali? Např. s Olgou Krejčovou?
Redaktorka Albatrosu Olga Krejčová je pro mne důležitá, protože s ní to pro mne celé začalo. Já si vždycky přála ilustrovat knížku pro děti, ale nemohla jsem se k tomu dostat. Až Olga mě potřebovala, abych jí ilustrovala její knížku Malenka a stětec (1963). Dělala jsem to s rozkoší, seznámily jsme se nad tou prací blíž, a tak jsem si troufla přinést jí pár svých pohádek, které jsem měla doma v šupleti.

Jen pár?
Bylo jich asi šest. A byly napsány na popud z rozhlasu, kde tenkrát vznikal pořad Dobrou noc, děti. Zvaný Hajaja. Olga si moje Pohádky z myslivny přečetla a naočkovala mi, že by z toho byla knížka. A tady vlastně máte i začátek toho všeho.

Rozhovor připravil pro Čítárny (C) Ivo Fencl

The post Daisy Mrázková. Rozhovor s renesanční autorkou knih pro děti first appeared on Čítárny.

Kdo pracoval u knížek, dobře ví, že mají stejné osudy jako lidé. S výročím Václava Čtvrtka jsem si vzpomněla, jak jednoho dne do nakladatelství Albatros došla žádost o práva na Pohádku o ptáku Klabizňákovi. Tato pohádka byla panem Čtvrtkem převyprávěná legenda, a až v roce 1988 vyšla jako bilderbuch s ilustracemi Gabriely Dubské.
Text byl tak úsporný, že Japonci knížku vydali česky a japonský překlad pouze přiložili. To bylo v roce 1996. Titul pak zařadili do série nejkrásnějších obrázkových knížek světa. Toho se pak chytli Korejci a vydali knížku v roce 1997 a nakonec i CD, ještě bych možná někde našla svůj neohrabaný překlad do angličtiny pro nabídku ke korejskému vydání.

Výtvarnice Gabriela Dubská mi tenkrát vyprávěla, jak ilustrovala Kočičiny kocourka Damiána. Makovou panenku napsal Václav Čtvrtek pro ni, pak pro televizi začala pracovat na víle Amálce, tu však potom realizoval režisér Bedřich.  

O vzniku trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek by mohla vyprávět tehdejší redaktorka Milada Matějovicová, kterou Václav Čtvrtek sám ustanovil editorkou svého díla.

Vladimíra Gebhartová vytvořila pěkný výbor Kotě z Kocourkova v roce 1986. Připomněla další příběhy pro dospělé čtenáře z Nezbedných pověstí, které zůstaly ležet v Památníku národního písemnictví a nakonec její zásluhou vyšly v roce 2008.

Hana Doskočilová by mohla vyprávět, jak těžké je dopisovat příběhy pro knižní vydání, kde se dochoval jen scénář k filmové podobě, a jak lehce pak při čtení působí.

Možná prvním literárním pokusem Václava Čtvrtka bylo Čtení o vepříkovi a kůzleti s ilustracemi tehdy začínající ilustrátorky Aleny Ladové.
Bylo to v dětském válečném časopisu a jednotlivé listy mi do redakce donesla výtvarnice Milada Čvančarová, která je náhodou doma objevila. Knížku pak vydal v roce 2001 Amulet a dva roky nato ji opět přeložili a vydali Japonci.

The post Václav Čtvrtek. Neznámé osudy jeho několika bestsellerů first appeared on Čítárny.

Čínské pohádky vycházejí z jiné tradice, z jiných legend a lidových vyprávění. Dýchnou na čtenáře exotikou z velké dálky a navodí atmosféru jako při návštěvě cizokrajné země. Jednotlivé pohádky v této knížce jsou uvedeny čínskou bájí ze starobylé Číny. Vybírejme nyní s vypravěčem.

“Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky, nad kterými tají dech děti.”

Mistrně vyprávěné čínské pohádky
A my musíme dodat, že tajit dech budou nejen děti, protože o vypravěčském umění Jana Vladislava, barda české literatury, už koluji legendy. A tato kniha je jen potvrzuje.
Navíc je kniha doplněna mistrovskými  ilustracemi Zdeňky Krejčové, které jsou v této oblasti jednoznačně nejzdařilejší a došly uznání i v Číně.

Pohádky ze Země draka / vypravuje Jan Vladislav / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Grafická úprava a návrh obálky Gabriela Dubská
Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v Praze 2008, 2. upravené vydání po padesáti letech

Co řekl o knize Jan Vladislav …
Jak odborník snadno pozná, většina těchto “Pohádek ze Země draka” je zpracována podle toho či onoho evropského překladu. Přesto však náš svazek obsahuje i řadu pohádek nebo variant uváděných – pokud bylo možno zjistit – v evropské verzi poprvé. Zásluhu o to má prom. fil. Zlata Černá, která potřebné texty vyhledala a přeložila a navíc přehlédla celý rukopis po odborné stránce a pečovala o transkripci čínských jmen.

Při práci  na této knížce bylo přihlédnuto zejména k této literatuře:

Ancient Chinese Fables, Peking 1957;
Eduard Chavannes, Cinq Cents Contes et Apologues, Paris 1911;
Bratja Lju, Kitajskije narodnye skazki, Moskva 1955;
Chinese Literature, ročníky 1954, 1955, 1956, 1957;
Henri Doré, Recherches sur les Superstitions en Chine, Chány-hai, 1912;
Verne Dyson, Forgotten Tales od Ancienit China, Shanghai, 1927;
Wolfram Eberhard, Typen Chinesischer Volksmärchen, Helsinky 1937;
Wolfram Eberhard, Volksmärchen aus Sudost-china, Helsinky 1941;
Kitajskie narodnye skazki, Moskva 1957;
Min-ťien wen-i (“Lidové umění”, Šanghaj; texty v rukopisném překladu Z.Černé);
Pchu Sung-Ling, Zkazky o šesteru cest osudu, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1955;
Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1954;
Skazki starogo Sjunja, obrabotka Z. Zadunajskoj, Leningrad 1957;
E.T.C. Werner, Myths and Legends of China, London 1922;
Richard Wilhelm, Chinesische Volksmärchen, Jena 1921.

Všem těmto i dalším nejmenovaným odborníkům a prostým vypravěčům patří autorův srdečný dík.

UKÁZKA Z KNIHY

Všechno, co vám budu tady vyprávět, zapsali v dávných i nedávných dobách mistři dobrého slohu a dovedného štětce podle vyprávění jiných. Některé příběhy jim vyprávěli přátelé, když se sešli u misky horkého vína. Mnoho si jich zapsali od venkovanů, kteří se ubírali kolem jejich skromných pracoven do města na trh. Jiné zas našli v starých potrhaných knihách bez prvních listů, takže ani nevěděli, kdo je zapsal a kdy to udělal. Další prý jim dokonce došly poštou z nejrůznějších končin země, když se rozneslo, že takové povídky sbírají. A nejeden příběh byl sebrán těmi, kteří se za nimi rozjeli do blízkých i dalekých vsí v povodí širokých řek a na úpatích vysokých hor.

Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky,nad kterými tají dech děti.

Ty pestré pohádky o statečných chlapcích, o chudých sběračích chrastí, o vílách, které přebývají v květinách a lasturách, o zázračných obrazech, svítících míčích a zlatých vrabcích vypravují nejčastěji starci a stařenky. Sami je kdysi slyšeli taky od svých starých rodičů a dědů. A jejich dědům je dávno a dávno vyprávěli dozajista zas jejich dědové. Tak bychom mohli jít proti proudu času jako proti proudu řeky až k prameni …

… Kdysi jsem četl, že slunce bylo zprvu krásný hoch a měsíc zase krásná dívčina. Dívka se ale styděla, že se na ni pořád všichni dívají, a poprosila slunce, aby si vyměnili místa. A tak je měsícem od té doby hoch a sluncem dívka. Teď už se na ni lidé nedívají. Kdo k ní přece jen pozvedne oči, musí je zase okamžitě sklopit.

Ale to všechno se stalo v dobách, kdy ještě lidé nevěděli, kolikrát mají jíst. Aby nepomřeli hlady, seslalo k nim nebe posla s příkazem, že mají jíst jednou za tři dny. Jenže ten nešťastný posel to popletl. Vyřídil lidem, že mají jíst třikrát za den. Od těch dob jedí lidé poslušně třikrát denně.

Když nebe vidělo, co se stalo, bez prodlení posla potrestalo. Proměnilo ho v buvola, nejspíš aby odčinil, co způsobil, a pomáhal člověku získat dost obživy, když už musí tolikrát jíst. Ale ne každý má k práci buvola a ne každý jí třikrát za den. Chudý člověk je nejednou rád, když se dosyta nají aspoň jednou za den. Tak tomu bylo i s chudou vdovou a matkou Siao Lua, o kterém se hovoří v pohádce …

The post Pohádky ze země draka Jana Vladislava u kterých děti tají dech first appeared on Čítárny.

Poslední verše pro děti mi Milena Lukešová poslala z Ameriky, kde pobývala u syna. K iniciálám Gabriely Dubské, které jsem chtěla zařadit do knížky Gabriela Dubská dětem připsala půvabné verše.

Vím, že ještě někde v pozůstalosti zůstaly Verše o květinách, ty byly určené dospělým. Možná že je ještě někdo vydá… Její obrázkové knížky stále vycházejí i v cizině naposledy Holčička a déšť s ilustracemi Jana Kudláčka v Japonsku. (Viz. The Girl and Rain)

The post Poslední verše Mileny Lukešové pro děti doprovázely ilustrace Gabriely Dubské first appeared on Čítárny.

Knižní grafička a ilustrátorka Gabriela Dubská (*8. 3. 1915 – †22. 8. 2003) patří nejen k ikonám dětské ilustrace, ale byla také významnou malířkou. Studovala Školu uměleckých řemesel v Brně (Petr Dillinger a František Süsser), ale i v Paříži na L´Ecole moderne de coupe, navštěvovala Académii de la Grande Chaumiere, kde u Othona Friezse studovala malbu.

Volnou tvorbu věnovala Památníku národního písemnictví jako soubor, z něhož jí zatím uspořádali menší výstavu v Chrudimi. Doufáme, že brzy předvedou i větší část její tvorby i v Praze.
Obrazy oleje jsou ve vlastnictví rodiny a přátel.

The post Gabriela Dubská byla nejen ikona dětské ilustrace, ale také malířka first appeared on Čítárny.

Gabriela Dubská (*8. 3. 1915 – †22. 8. 2003) patří k ikonám dětské ilustrace. Mimořádně výpravná obrázková knížka přináší průřez dílem Gabriely Dubské.
Děti milují její Makovou panenku, kocoura Damiána, polní žínku Evelínku, lvíčka Sunara a další postavičky z knih klasických i moderních českých autorů, které Gabriela Dubská ztvárnila s osobitým laskavým humorem a vzácným porozuměním pro svět dětské fantazie.

Vynikající výbor vyšel poprvé k nedožitým devadesátinám autorky. Obsahuje ilustrace nejen k Makové panence, ale také k jiným textům Václava Čtvrtka, Hany Doskočilové, Daisy Mrázkové, Pavla Šruta, Františka Nepila aj. Knížká se dá číst i prohlížet pěkně na pokračování nebo i na přeskáčku.

Gabriela Dubská (*8. 3. 1915, Břeclav – †22. 8. 2003, Kosoř)
Knižní grafička a ilustrátorka, malířka, činná též v propagační grafice, kresleném a loutkovém filmu (2 filmy ČT- O makové panence a Sluneční panenka a dešťový panáček) a v oblasti uměleckého průmyslu.
Účastnila se za SNDK l. Veletrhu dětské knihy v Boloni.
Studovala Školu uměleckých řemesel v Brně (Petr Dillinger a František Süsser), pak v Paříži na L´Ecole moderne de coupe, navštěvovala Académii de la Grande Chaumiere, kde u Othona Friezse studovala malbu.
Volnou tvorbu věnovala Památníku národního písemnictví jako soubor, z něhož jí zatím uspořádali menší výstavu v Chrudimi. Doufáme, že brzy předvedou i větší část její tvorby i v Praze.
Obrazy oleje jsou ve vlastnictví rodiny a přátel.

The post Gabriela Dubská dětem. To nejlepší z tvorby ikony dětské ilustrace first appeared on Čítárny.