Nevím, kdo je Forrest Carter, nevím ani, zda jeho knížka Škola Malého stromu je adresována dospělým či dětem, zato vím, že si tuhle nenápadnou brožuru zařadím ke svým nejmilejším knížkám někam poblíž povídek Oty Pavla. A kdo je Malý strom? Sám autor Carter, který údajně vypráví příběh svého dětství ….

 “Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. To mi bylo pět let. /…/ Dědeček byl napůl Čerokí, babička plnokrevná indiánka.”

O čem je kniha: Škola Malého stromu?
Indiánští prarodiče jsou společenští outsideři, a přesto hrdí lidé svobodného ducha. Chlapec s nimi žije ve srubu na samotě v horách. Dědeček občas vydělá pár dolarů pálením whisky (samozřejmě načerno), kterou prodává místnímu obchodníkovi.

Chlapec pomáhá dědečkovi jak s hospodařením na lesním políčku, kde pěstují kukuřici, tak i s destilací whisky, s babičkou sbírá byliny a semínka, po večerech poslouchá vyprávění o indiánech a babiččino předčítání z vypůjčených knih, mezi nimiž nechybí ani Shakespeare. Učí se žít v zázračném světě divočiny, kde každé zvíře má své vlastní jméno, kde nejen lidé, zvířata, stromy, ale i sama “Matka země” je živou bytostí – však proto indiáni nosí mokasíny s měkkou podrážkou, aby její puls vnímali chodidly. Učí se svérázné a podivuhodné moudrosti lidí, kteří žijí s přírodou v harmonii, neboť je to jejich domov. Říkal, že je to ta zatraceně nejpitomější věc na světě, pobíhat sem a tam a zabíjet ze sportu. Říkal, že celou tu věc vymysleli nejspíše politici mezi válkami; dyž nemohli zabíjet lidi, začali zabíjet aspoň něco jiného.

Učí se rozumět stromům, zvířatům i lidem, neboť „není možné milovat něco co nechápeš.  Skamarádí se s tulákem Borovým Billym, který hraje na housle, se starým indiánským samotářem Vrbovým Johnem, s podomním obchodníčkem Wajnem: svět jeho dětství je svět dospělých, kteří s ním jednají jako se sobě rovným, bez žvatlání a bez všemožných tabu.  Zasvěcují chlapce do věcí, o nichž se obvykle s dětmi nemluví – ke škodě dětí i dospělých.

„Duchovní mysl se může scvrknout jako hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo, když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.”

V nejdramatičtější epizodě knížky zažívá dítě divočiny trýznivý konflikt s pokryteckou společností establishmentu – z moci úřední je chlapec odebrán prarodičům a poslán do sirotčince, aby byl „s pomocí Boží“ zcivilizován. Po opakovaných roztržkách s bigotními vychovateli se však nakonec s dědečkem šťastně vrací domů do hor, aby pokračoval ve své škole života.

“To je Cesta”, řekl dědeček tiše, “ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí.
Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty.”

Škola Malého stromu trvá jen pár let a je plná ztrát: postupně zemřou všichni jeho dospělí přátelé, po smrti dědečka a babičky chlapec opouští srub v horách a s dvěma zbylými psy odchází do “Národů”. Přes všechny ztráty však příběh Malého stromu zůstává příběhem objevování životní harmonie, dětsky senzitivní a přitom nesentimentální knihou lásky k životu.

Na sklonku druhého tisíciletí “Škola Malého stromu” člověku sugeruje nevyslovenou otázku: nezvítězila v konfrontaci euroamerické civilizace s indiány civilizace technicky a vojensky vyspělejší, avšak – z hlediska budoucnosti planety – ta horší, méně perspektivní? Přátelský vztah indiánů k „Matce zemi“ byl nepochybně rozumnější než náš dobyvatelský.
Ale jak praví starořecký klasik:

“Budou-li vítězové ctít bohy poražených, zachrání se”. Naučíme se ctít “Matku zemi”, nebo se změníme v civilizaci oněch mrtvých lidí s odumřelou duchovní myslí?

P.S. Pokud autor s jemným humorem uvádí: “Dědeček přišel na to, že příčinou všech zmatků je čtení příliš mnoha knih”, jeho knihy se to netýká. Škola Malého stromu je  pravým opakem matení mysli. Její české vydání má přesto jednu vadu – postrádám v knize doslov či aspoň malý autorský medailón, kde bych se o Forrestu Carterovi dozvěděl víc.
Jiří Žáček

Carter, Forrest | ŠKOLA MALÉHO STROMU / Praha :  Kalich,  1993, dotisk 1996. 164 str. Přeložil L. Miřejovský / 2. upravené  vydání:  Praha :  Kalich,  2000. 158  str.

The post Škola Malého stromu. Mimořádně moudrý příběh, oblíbená knížka Jiřího Žáčka first appeared on Čítárny.

Síla moudrosti seznamuje čtenáře s buddhistickou Kundaliní-jógou, a způsobuje zásadní převrat v nazírání na pojetí duchovní praxe. Evžen Štekl se detailně zabývá fenoménem čakramů a staví na praxi jejich procvičování, tak jak je začal učit František Drtikol.

Touto publikací se dostává do rukou zájemců o esoterické nauky dílo, které svou zasvěceností odhaluje dosud neznámé nebo utajované poznatky, má silný inspirační náboj a jasně, metodicky ukazuje možnost cesty k nejvyššímu poznání.

Nenapodobitelnou předností knihy je její autentičnost.
Evžen Štekl byl přímým a dlouholetým žákem patriarchy českého buddhismu (a světoznámého fotografa) Františka Drtikola (1883 – 1961).

Kniha Síla moudrosti je rozdělena do třech částí:

Část první: Vzpomínky na velikého Arahata
Přináší svědectví každodenní práce a života Fr. Drtikola včetně hovorů zaznamenaných autorem. Vykládá nauku od teorie dharem přes odvislé vznikání až po dosažení Nirvány.

Část druhá: Kundaliní jóga – praxe
Rozvádí poznatek, že Kundaliní jóga se dobře praktikuje zároveň s klasickou buddhistickou stezkou – to je mimo jiné bdění a jasné vědomí a celý soubor Buddhova učení. Uvádí podrobný praktický návod ke cvičení čakramů, vedoucí k plnému probuzení Hadí síly, a tím i k Osvobození. Nevyhýbá se ani sexuální otázce, zakončení života člověka či duchovnímu způsobu léčení.

Část třetí: Dodatky
Obsahuje úryvky z nejdůležitějších buddhistických textů a také obrazovou a fotografickou dokumentaci.

Názvy některých kapitol: Stezka Pravdy, Moudrosti a Světla. O snech. Zářivá nauka. Kundaliní Jóga – úvod do cvičení čakramů – praxe. O sexu z hlediska Kundaliní-jógy. O sebe léčení a léčení vůbec.

Na závěr dovolte jednu ukázku z textu (str. 98):

“Nevěřit tomu je chyba, protože tato kniha pojednává o pravdivých věcech. Věřit – to je také chyba – protože víra je slepá. Buddhismus je návod k jednání – ke sledování jistého zákonitého vnitřního procesu za účelem poznání Pravdy. To se neobejde bez práce na sobě. Tedy: ani nevěřit – ani věřit – ale chtít se pomocí práce na sobě samém přesvědčit – to je jeden ze základních aspektů buddhismu, správně pochopený a prováděný.
Proto: ne věřit, ale v ě d ě t !”

Kniha má 168 stran, fotografickou přílohu, tabulky, ilustrace.

Ke stažení v pdf: >> Síla moudrosti

UPOZORNĚNÍ: Kniha nemá vůbec nic společného s blábolem Jana Němce o Františku Drtikolovi: Dějiny světla!

The post Síla moudrosti. Učení o čakramech Františka Drtikola podle Evžena Štekla first appeared on Čítárny.

Paul Brunton (21.10. 1898 – 27.07. 1981) byl a je uznávaný britský filosof, mystik, a cestovatel. Byl jedním z těch, kteří přeložili západní kultuře zásadní díla duchovního myšlení východu, jógu a mediatci. Už svého života vydal celkem 13 knih (1935–1952) a další vyšly po jeho smrti, například jeho duchovní krédo bylo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona (Notebooks of Paul Brunton). (1984 – 1988).

Během svého života Brunton důrazně odmítal pokusy jiných udělat z něho guru, duchovního učitele. Jak často zdůrazňoval: „Musíte najít svého P.B. ve svém vlastním nitru.“
Jeho dílem se důkladně zaobíral i český mystik František Drtikol.
Do češtiny jeho první tři spisy (Tajná stezka, Tajnosti indické a Tajnosti egyptské) převedl Karel Weinfurter.

Jeho další knihy jsou běžně dostupné na internetu.
Paul Brunton. Kompletní přehled o díle.
http://www.paulbrunton.cz

Výpisky z knihy: Zápisky Paula Bruntona / vydavatelství IRIS 1996
Advanced Contemplation / The Peace within You: The Notebooks of Paul Brunton

V tomto světě můžeme potkat jen dva druhy lidí. Nevědomé, kteří znají jen své vlastní ego se svými vlastními touhami, a vědomé, kteří ví, že jsou v přítomnosti Nadjá a radují se z jeho vznešeného míru. Duchovní evoluce člověka je naplněna jakmile je dosaženo trvale duchovní úrovně, kterou nazýváme osvícení. Tohoto stavu může dosáhnout kterákoli lidská bytost udělením milosti a zároveň i vlastním dosažením. Je to stav, kterého dosáhlo v jeho úplnosti v každém století jen velmi málo lidí, ale který ve formě záblesku zažilo velmi mnoho lidí.

Během svého života člověk nemůže poznat Boha ale může poznat svou duši. Nemůže se spojit přímo s Bohem ale pouze se zástupcem Boha, se svým vyšším Jástvím, se svým vlastním Nadjá. Úplné osvícení je nedosažitelné, protože propast mezi člověkem a Bohem je příliš hluboká a příliš široká. Dosažitelné je pouze částečné osvícení, protože paprsek božství nosíme ve svém srdci. Nemůžeme se stát částí Boha ale můžeme se stát člověkem inspirovaným a řízeným Bohem. Konečná a omezená lidská inteligence se nemůže spojit přímo s nekonečným a neomezeným Mystériem. Spojit se může pouze s Nadjá.

Podle toho jak člověk vyvíjí své chápání, tak postupuje z obyčejné existence do pravé podstaty.
Duchovní vyvrcholení života člověka nastává když vědomí rozpoznává a chápe sebe. Osvícení vytváří spojovací článek s absolutnem, a odpovídá na otázku: „Co jsem já?“ Odpověď je pociťována jako božská Přítomnost a jasně poznávána jako Význam a Mysl.Vyvíjející se lidská mysl vytváří vyšší a vyšší pojmy o božství, až je nakonec povznesena nad sebe samu do ohromujícího zážitku. Nejvyšší osvícení je čisté, klidné, vyvážené a vytříbené. Díky němu je dosaženo osvobození od vtělování ještě během života, ale plné uskutečnění vnitřního míru může nastat teprve po konečném odchodu z těla.

Osvícení je jedinou krátkou událostí, to co zabírá tolik času, je příprava mysli a srdce člověka.
Dosažení může být trvalé nebo také jen částečné. A ať už osvícení přichází postupně nebo zcela náhle, musí být stavem bez jakékoli představy, dogmatu a rozpoznáním toho co vždy je. Jak náhle budeme ukotveni v Pravdě, může být u každého jiné, někdy se jedná o pár hodin a jindy o několik let. Pokud je trvalé, setrvá navždy, ale záblesk který inspiruje hledání pravdy je pomíjející. Pokud nejsme trvale zakotveni na samotné nejvyšší úrovni, může být vědomí narušeno a my můžeme klesnout zpět.Vize, mentální stavy a zážitky mohou přicházet velmi často, ale nejsou totéž jako trvalé uvědomování si toho, co je za všemi těmito dočasnými stavy.

xxx

O temné noci duše / Paul Brunton

,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“

Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.

V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokáží snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.

Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.

Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.

Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.

Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.

Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.

Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.

S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.

V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.

Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.

The post Paul Brunton rozšířil východní filosofii v západní kultuře first appeared on Čítárny.

A. F. Ossendowski (1876-1945) napsal své nejslavnější dílo Země lidí, zvířat a bohů, jako beletristický deník zážitků z útěku před občanskou válkou v Rusku, Jako bývalý tajemník admirála Kolčaka utíká přes Sibiř do Mongolska a Číny.

Příběh je z let 1919–1921.  Ossendowski cestoval tajgou, horami a pouštěmi a dostal se do míst, kam nikdy nevkročila noha bílého člověka.
Kniha Zemí lidí, zvířat a bohů  je napsána s takovým zaujetím, že je těžké odolat kouzlu výpravy „do hlubin asijského kotle rozpáleného politickými vášněmi“.
Ossendowski popisuje setkání s divokými zvířaty (vlci, medvědi, tygři), s lidmi všech možných typů (bandity, nomády, šamany, buddhistickými lamy, válečníky) a s mystickými / náboženskými prvky (mongolský buddhismus, legendy o podzemní říši Agartha a Král světa.

Nejznámější část je právě závěrečná – Ossendowski tvrdí, že slyšel od lamů a dalších o tajné podzemní civilizaci v Himálaji / Tibetu / Mongolsku, která řídí svět z podzemí. Tato pasáž inspirovala mnoho esoterických a konspiračních teorií (Shambhala, Agharta atd.) a stala se velmi populární v okultních kruzích.
Viz kniha Ztracený obzor / James Hilton.

Je zajímavé, že ve chvíli, kdy vychází Mein Kampf, je vydána i tato kniha Osendovského Lidé, zvířata a bozi, v níž jsou poprvé veřejně vyslovena jména Schamballah a Agarthi.
Celá pasáž o Agharti je v knize popsána jako rozhovor s lamou, který Ossendowskému vypráví o podzemním království s miliony obyvatel, o Králi světa, který zná všechny síly přírody a duše lidí, a o jeho sídle v obrovských jeskyních pod Himálají a střední Asií.
Jména Schamballah a Agarthi se pak probírají i při Norimberském procesu v roce 1945-1946.

Ossendowski také popisuje, jak si získal důvěru mongolských lamů a za neobvyklých okolností se seznámil se slavným „krvavým baronem“ von Ungern-Sternbergem, baltským Němcem v carských službách, který hodlal na území sibiřské kolonie carského Ruska vybudovat pandemongolskou říši!!!

Když kniha vyšla ve Spojených státech, vyvolala senzaci a stala se bestsellerem.
Ve dvacátých letech 20. století byla přeložena do sedmnácti světových jazyků a autor byl v popularitě druhý po nositeli Nobelovy ceny Henryku Sienkiewiczovi!!!

Výpisky / A. F. Ossendowski / Země lidí, zvířat a bohů

Toto proroctví (které Ossendowski slyšel údajně od lamů v mongolském klášteře) je to, co knihu proslavilo nejvíc.
„Když se Král světa objevil před lamami, oblíbenými Bohem, v tomto klášteře před třiceti lety, učinil proroctví na příštích padesát let. Znělo takto: ‚Lidé budou stále více zapomínat na své duše a starat se jen o svá těla. Největší hřích a zkaženost budou vládnout na zemi. Lidé se stanou jako divoká zvířata, žíznící po krvi a smrti svých bratří. Půlměsíc pohasne a jeho stoupenci sestoupí do žebroty a neustálých válek. Jeho dobyvatelé budou zasaženi sluncem, ale nepokročí vzhůru a dvakrát je postihne nejtěžší neštěstí, které skončí potupou před očima jiných národů. Koruny králů, velkých i malých, padnou… jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm…

Nastane strašná bitva mezi všemi národy. Moře zrudnou… země i dno moří budou poseta kostmi… království se rozpadnou… celé národy zahynou… hlad, nemoci, zločiny neznámé zákonům, jaké svět dosud neviděl. Nepřátelé Boha a Božského Ducha v člověku přijdou. Ti, kdo se chopí ruky druhého, také zahynou. Zapomenutí a pronásledovaní povstanou a upoutají pozornost celého světa. Přijdou mlhy a bouře. Holé hory se náhle pokryjí lesy. Nastanou zemětřesení…
Miliony vymění okovy otroctví a ponížení za hlad, nemoci a smrt. Staré cesty se pokryjí davy bloudícími z místa na místo. Největší a nejkrásnější města zahynou v ohni… jedno, dvě, tři… Otec povstane proti synovi, bratr proti bratrovi a matka proti dceři… Neřest, zločin a ničení těla i duše budou následovat… Rodiny se rozpadnou… Pravda a láska zmizí… Z deseti tisíc mužů zůstane jen jeden; bude nahý a šílený, bez síly a znalostí, jak si postavit dům a najít potravu…
Bude výti jako zuřivý vlk, požírat mrtvá těla, kousat si vlastní maso a vyzývat Boha k boji… Celá země bude vyprázdněna. Bůh se od ní odvrátí a nad ní zůstane jen noc a smrt. Potom vyšlu lid, nyní neznámý, který silnou rukou vyrve plevel šílenství a neřesti a povede ty, kdo zůstanou věrni duchu člověka, v boji proti Zlu. Založí na zemi nový život, očištěný smrtí národů. V padesátém roce se objeví jen tři velká království, která budou šťastně existovat sedmdesát jedna let. Potom přijde osmnáct let válek a ničení. Poté vyšinou lidé Agharti ze svých podzemních jeskyní na povrch země.‘“

Příroda zná a miluje život! Nesnese smrt a její stopy se snaží schovat pod bílou sněhovou přikrývku nebo hojnost zeleně a barevných květin. Příroda nechce vědět, že někde poblíž Chifu nebo ve vesnici na Jang-c’-ťiang marně nabízí starcova matka bohům rýži a voňavé svíčky a modlí se za život svého syna, na jehož návrat ze dne na den čeká , aniž by věděl, že leží tady, v údolí Tola – zabitý, zčernalý, roztrhaný a nikomu neznámý. Příroda ví, že mrtvola brzy beze stopy zmizí pod paprsky slunce, pod dechem stepního větru. Naprostá lhostejnost přírody ke smrti a její láska k životu ve všech jejích projevech jsou úžasné!

Když nyní bilancuji vše, co se odehrálo během mého osamělého života v sibiřské tajze, mohu vyvodit následující závěry: když je nutný tvrdý boj o existenci, pak se v každém kultivovaném člověku může znovuzrodit primitivní člověk – lovec a bojovník, který mu pomáhá v boji proti přírodě. To je výhoda kultivovaného člověka oproti nekulturnímu, který nemá dostatečné znalosti a vůli vést vítězný boj.
Zároveň jsem ale dospěl k přesvědčení, že pro kulturního člověka není nic hroznějšího než naprostá osamělost a vědomí naprostého odříznutí od světa, lidí a podmínek kultivovaného, ​​v morálním smyslu života. Jeden krok, jeden okamžik bezmoci vůle – a dojde k temnému šílenství, které ovládne mozek i vůli a dovede člověka k jeho nevyhnutelné záhubě.

Měl jsem hrozné dny boje se zimou a hladem, ale boj proti myšlenkám, které zabíjely mou vůli, byl stokrát hroznější! Vzpomínky na ty dny mi otřásly srdcem a mozkem!

Pro mě, který zná Asii od konce do konce tohoto kontinentu, není pochyb o tom, že se blíží doba, kdy se osm set milionů hladových, zoufalých, nenávistných Asiatů různých kmenů přestěhuje na Západ, kde bílí lidé předvádějí poslední tanec nad svůj vlastní hrob, klamou se různými teoriemi a zapomínají na velkého ducha, který ukolébán životem mlčí. Mezitím svítá den zkázy…

The post Neznámý Ossendowski a jeho jedinečná Země lidí, zvířat a bohů first appeared on Čítárny.

Jaroslav Dušek a jeho Ze-mě. Cestu blázna a jeho vnitřní svět sepsala Pavlína Brzáková. Velmi zajímavé povídání / rozhovor s hercem a improvizátorem J. Duškem. Příjemně poučná koláž příběhů, asociací, samomluv a filozofických úvah o narození, životě, smrti, přítomnosti a setkávání se „Skutečností“. Název „Ze mě“ je slovní hříčka – zároveň „ze mě“ (z Duška) a „země“ nebo prostě „z nitra“. 

Výpisky z knihy Pavlíny Brzákové o Jaroslavu Duškovi.

Máme plnou pusu bezpečnosti na silnici, dítě strčíme do sedačky, spoutáme i psa, protože pes má mít také bezpečnostní pásy, a vedle toho jezdí naše auta dvě stě kilometrů v hodině!
To je to, co považuji za pokrytectví! Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdily by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy! Možná budeme chodit v helmách dokonce i po ulicích, nebo nám přikážou nosit brnění, protože se to bude někomu hodit. Vhodná by byla třeba molitanová vrstva, kdyby do nás někdo narazil, aby to tak nebolelo. Když to někdo vymyslí, tak si to koupíme. Protože to bude předpis.

Taky se rádi věnujeme drogové problematice, protože to vypadá ušlechtile.
Když se však zeptáme skutečných odborníků na drogy, dozvíme se s úžasem, že největší negativní dopad mají léky a alkohol. Jenomže nenápadná, plíživá závislost na lécích a alkoholu je společností tolerována. Stejnou společností, která začne otravovat pěstitele kaktusů, aby v sobě náhodou neměly mescalin!
Za chvilku se jistě dozvíme, že si z pokojových rostlin můžeme vypreparovat nějakou látku, která by nás mohla nějak povzbudit, a pak zakážou i je. A nám to svým způsobem patří. Jestliže si to totiž my, lidé, necháme líbit, tak nebudeme pěstovat žádné kaktusy, ale klidně si necháme do sebe sypat léky ve velkém. Proč se na benzinové pumpě prodává alkohol? To nikomu nevadí? Vadí někomu herny? A co závislost na automatech? Nikomu nevadí ta ohromná závislost?
Tečou z toho prachy, pro stát zisky… Vždyť je to směšné a legrační.
Když přestaneme vidět celek a soustředíme se na detailní pitomosti, vymyslí nějaký blázen zákaz kaktusů určitého typu jen proto, že mu to jeho pozice v politické straně umožňuje.

Když se objevil záměr stavět Kaplického Chobotnici na Letné, všichni o ní diskutovali jako diví, aniž si všimli, že tam roste  víceúrovňová křižovatka jako kráva.
Zdá se, že celá akce okolo budovy Národní knihovny mohla být jenom zástěrkou, měla odvést pozornost. Protože – jak všichni víme – Chobotnice se nakonec nestaví. Byla to jenom taková legrace. Ale ta křižovatka tam nejspíš bude, pokud se tunel Blanka nepropadne celý úplně.

Když totiž předhodíš lidem problematiku kaktusů, jestli je mohou pěstovat, nebo ne, tak odvedeš jejich pozornost od jiných závažných problémů. Třeba od těch, které se týkají medicíny nebo fungování zdravotnictví vůbec, pojišťoven… Odvedeš pozornost od jádra problémů. Bude se řešit, jestli můžeš mít doma kaktus.

Myslím si, že obecně nejvíc vadí látky, které by mohli být lidem opravdu prospěšné.
Které by je vytáhly z celého farmaceutického kolosu, vyjmuly by je z působení černokněžníků. Najednou bychom se vyléčili sami pomocí přírodních látek, díky svému důvtipu. Protože takové ,,nebezpečí” tady skutečně existuje, pořádají se tažení proti těmto látkám. Lobby chce, abychom se cpali ibuprofeny, ibalginy, které má dnes v kabelce každá holka na střední škole. Když ji při menstruaci není dobře, tak šup, a všechno je v nejlepším pořádku. Člověk má pocit, že jde hlavně o to, abychom nezačali být nějak zdraví sami od sebe. Abychom si doma nepěstovali něco, co by nám pomohlo.

Když jsem se ptal kluků, kteří pěstují technické konopí, proč je proti němu takové tažení, řekli mi, že je to obrovský konkurent pro ropu.
Z konopí můžeme totiž vyrobit úplně všechno! Olej, mouku, provazy, látky, pohonné hmoty, laky, masti, krémy, stavební materiál, tepelné izolace, brikety. Je to univerzální materiál, najde využití v odvětví potravinářském, oděvním, energetickém a stavebním. Konopí je přímý konkurent ropy. Proto o něm debatujeme jako o droze, jenže jde hlavně o to, aby se náhodou nerozšířilo. Co kdyby narušilo zavedené hegemonie…

Slyšel jsem přednášku doktora Greena, která zazněla na konferenci v Barceloně v červnu roku 2009. Mluvil o tom, kolik se ročně protáčí peněz v petrolejářském průmyslu.
Pamatujte si to číslo: čtyři sta trilionů eur! Doktor Green je americký obvodní lékař, který celý život bojuje za rozšíření informací kolem tzv. volné energie reprezentované vynálezy Nikoly Tesly a dalších vědců. Hovořil o tom, že komunikoval s prezidenty Clintonem a Obamou, kteří mají snahu tyto informace uvolnit. Tento lékař tvrdí, že od roku 1902 už nemusel být spálen ani litr ropy, ani kilo uhlí. Přístroje, které by to umožnily, už tady v té době byly. Green dokládá, že v Americe je přijato 1600 patentů na volnou energii a na všechny je uvaleno národně bezpečnostní embargo, protože patentovací úřad má v případech některých vynálezů právo na jejich zmrazení. Přijmou je, patentují, ale dál už je nepustí. Green říká, že přístroje na výrobu volné energie viděl, že existují. Vyjmenovává lidi, kteří byli kvůli tomu zabiti, dokonce včetně ředitele CIA, jenž byl ochoten na takovouto komunikaci přistoupit a určité informace uvolnit – v případě malých generátorů pro rodinné domy. Nalezli jej mrtvého dva dny před důležitou schůzkou.

Pořád nějak nechápeme základní princip našeho manipulativního světa, který spočívá v tom, že nějací ,,chytřejší lidé” něco zakazují.
Nacpou nám na hlavy helmy, do těla strčí čipy, oočkují nás, přikážou nám povinnou péči v tom či onom jenom proto, aby se náhodou někdo ze systému nevymanil. To by se jim nehodilo, je přece potřeba pro nějakou úzkou vrstvu lidí, majitelů korporací, aby všichni makali a minimálně padesát procent svých příjmů odevzdávali na daních, pojistkách a poplatcích. Hra je jasná, není na ní nic složitého.

Viděl jsem film Home, který ukazuje, jakým způsobem ničíme planetu.
Všechno jsme ,,zobchodovali” a připadá nám to jako normální. Unikl nám pocit celku. Nechápeme, že když chceme hospodářský růst, roste náš dluh. Myslím hospodářský růst, jak je dnes definovaný. Tím pádem je logické, že nejvíc rostou dluhy. A protože se nedíváme na svět celostně, myslíme si, že je výhodné plundrovat Zemi. Dneska už jsou státy jako Gabon, jejichž představitelé říkají: ,,Ano, budeme těžit vzácné dřeviny z pralesa, ale na jeden hektar pokácíme jen jeden strom za rok. Najdeme způsob, jak udržet celek. Ne že vykácíme všechny krásné stromy na židle, na podlahy a trámy. Nebo že je ztopíme…”

Nemusíme přece krásné stromy zničit, dokud židle, podlahy, trámy slouží. Nemusíme mít přece každý půlrok nové židle. Je to nesmysl a choroba naší mysli. Toužíme po věcech, které nepotřebujeme. Necháme si naoktrojovat nějakou společenskou reklamní masáží, že potřebujeme zbytečnosti, bez kterých bychom se klidně mohli obejít.
Kvůli téhle dysfunkci naší mysli může nekonečně fungovat obrovská nadvýroba a celé se to bude hájit hrozbou nezaměstnanosti. Nakonec se vždycky najde někdo, kdo ti řekne: ,,No, hele, počkej, a co by dělali ti nezaměstnaní?” Já mu na to odpovím: ,,Dělali by to, co by bylo potřeba! Uklidili by ulici, zahrabali by vykopaný výkop, někomu by pomohli.”

Slyšel jsem takovou věc. Nějaký člověk údajně mluví s gorilami. Zná jejich posunkovou řeč.
Zeptal se jich: ,,Proč používáte nástroje mnohem méně, než to dělají šimpanzi?” A gorila mu odpověděla: ,,My používáme nástroje méně, protože od nich je příliš blízko ke zbraním.”
Když toto odpoví gorila, nastavuje nám zrcadlo. Uvidíme svůj strach, ztrátu bdělosti. Uvidíme, jací jsme pitomci. Slovo ,,pitomý” původně znamenalo ,,krmený”. ,,Husa pitomá” byla ,,husa vykrmená”. Naše pitomost spočívá v naší vykrmenosti. Zejména naše civilizace obchodující s čímkoli. A především s našimi dušemi. Pitomci, kteří ztratili bdělost. Neboť jestli gorila toto odpoví, je to vrchol bdělosti. Protože se obejde bez nástrojů, zvládne věci, které potřebuje, a neví, proč by si připravila problém, že se těmi větvemi začnou všichni nakonec mlátit. Téhle příhodě věřím, protože vím třeba od spisovatelky Anick de Souzenelle, že na planetě existují domorodé kmeny, jež ovládají metalurgii, ale záměrně ji nepoužívají. Říkají, že metalurgie je přílišný zásah do těla Země. Že nástroje si mohou vyrobit z kamene a z kostí, a to jim stačí. A viděl jsem filmový dokument o Křovácích, jak kamennými sekyrami pokácejí strom. Slyšel jsem, že dodnes v některých afrických vesnicích je kovář něco jako kat. Žije trochu stranou jako zvláštní bytost.

Při metalurgických procesech se musejí dodržovat velice přísná pravidla, zvyky a očistné rituály. Takže si dovedu připustit myšlenku, že gorily nepoužívají nástroje vědomě.
Stejně jako Mayové neužívali kolo, ačkoli ho museli znát, ale z nějakých důvodů ho nechtěli užívat. My, jak jsme lační a neklidní, nechápeme celek, začneme se rýpat v genech, protože chceme být bohy naší umolousané části světa, a vyrábíme umělé myši. Nenechaví černokněžníci chtějí štěpit atom, chtějí se cpát do genetického kódu. A proč? Co tím získáme? Že vyrobíme umělou myš? Nebo že rozštěpíme půl zeměkoule v atomu a že nebudeme kam pak mít uložit odpad? Že otrávíme všechny podzemní vody kyselinou sírovou, abychom mohli vytěžit uran? Získáme větší pocit důležitosti, který nás ještě více zaslepí? Jak dlouho ještě chceme pěstovat svou nepozornost?

Výpisky z knihy Pavlína Brzáková / Ze-mě /Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

The post Jaroslav Dušek Ze-mě. Proč se lidé stávají dobrovolně pokrytci a hlupáky first appeared on Čítárny.

Prof. Anna Hogenová. Rozsáhlý rozhovor Jany Bobošíkové s mimořádně vzdělanou filosofkou, která naprosto přesně a hlavně kultivovaně popisuje katastrofální stav dnešní společnosti. Společnosti, která je manipulována do nové otrokářské nebo nevolnické společnosti.
Podepisuji každé slovo paní profesorky Hogenové!!!

Prof. Anna Hogenová se narodila 23. října 1946 v Krušných horách.
Česká filosofka, fenomenoložka. Přednáší na Pedagogické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Oddělení filosofie a etiky, a na Husitské teologické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Katedry filozofie.
Zabývá se tématy jako pohyb, pravda jako neskrytost (aletheia), tělo a tělesnost a filosofií sportu.

Originál videa: AbyByloJAsno
A. Hogenová: Jsem ráda, že jsem na konci života. Jen se bojím o vnoučata. Fico je naše naděje.

The post Prof. Anna Hogenová popisuje přesně a kultivovaně dnešní katastrofální společnost!!! first appeared on Čítárny.

Jaroslav Dušek se ptá: “Jak být svobodný? Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak nehrát jejich hru na oběti a tyrany?”

Od dětství se lidé stávají obětí myšlenkových konstrukcí, do kterých vstupují zcela dobrovolně. Učí se mluvit, ovládají jazyk, učí se myslet. Aniž si uvědomují, že se učí myslet, naučí se myslet.
To je jeden z největších triků, proč je spousta lidí zmateno.
Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že způsob myšlení, který používají vůbec nesouvisí s jejich existencí, jejich bytostí.
Tím odevzdávají svojí osobní moc jiným a v celém životě pak nerozhodují oni, ale někdo jiný, kdo jim říká, co je správné, co mají dělat…

Jaroslav Dušek v rozhovoru pro DTV 7.2. 2015

Textový obsah videa…

Jak být svobodný?! Her Got! Když je svět tak hnusný, okolo samí blbci, jeden idiot vedle druhého, mafiáni, ilumináti, nad tím reptiliáni a všechno je řízeno z Měsíce. Jak být svobodný? Jak být svobodný v tak složité situaci, kde oko číhá hypotéka, úvěr, úřad, pokuta, policista, který by měl chránit, ale pokutuje! Jak být svobodný v této zvláštní počítačové hře, kterou jsme si vymysleli. Je to hra na oběti a tyrany.

Od dětství se lidé stávají obětí myšlenkových konstrukcí, do kterých vstupují zcela dobrovolně. Učí se mluvit, ovládají jazyk, učí se myslet. Aniž si uvědomují, že se učí myslet, naučí se myslet. To je jeden z největších triků, proč je spousta lidí zmateno. Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že způsob myšlení, který používají vůbec nesouvisí s jejich existencí, jejich bytostí. Tím odevzdávají svojí osobní moc jiným a v celém životě pak nerozhodují oni, ale někdo jiný, kdo jim říká, co je správné, co mají dělat…
Jaroslav Dušek v rozhovoru pro DTV 7.2. 2015

Toltécka cesta k osvobození vede v tom, že se člověk všechno odnaučí. Odnaučuje se všechno, co se doposud naučil. Odvrátí pozornost od tohoto světa, o kterém nám bylo tvrzeno, že je to realita. Natolik jsme uvěřili v reálnost tohoto světa, že jsme si ani nevšimli, že je vlastně virtuální. Ve skutečnosti neexistuje. Je to jen virtuální projekt (výplod) lidské mysli. Jak je to ale možné, když je to všechno pravda. Vždyť to vidíme! Psali o tom v novinách, mluvili o tom v televizi: někoho zabili, někoho přejeli, na někoho byli sprostí… byli jsme toho svědky!

Jenže v tom spočívá ta hra. Jedna z těch cest je, být občas sám. Zůstávat sám, chodit do lesa k vodě. Být tam sám a odnaučovat se všechno. Odnaučovat se tam myslet a uvidět tu hypnózu…

Poslední kniha Richarda Bacha se jmenuje: Jak zhypnotizovat Marii. Je to o tom tématu dnešního setkání: Svoboda v nesvobodném světě. Svoboda – to božství, kterým jsme ve své podstatě, které se ocitá v tom nesvobodném světě, tedy v té lidské hře, kterou vytvořili.

Jak si uchovat vztah ke svému Božství? Když se narodíme, tak se rodíme jako čisté božství. Když vznikáme, tak vznikáme jako čisté božství. Spermie a vajíčko vědí, co mají dělat. Nemusí jim nikdo radit, doporučovat, vyučovat. Stačí se pomilovat – nejlépe muž s ženou. (To bývá učinější…) … a spermie a vajíčko vědí, co mají dělat.

Muži by si přáli tu představu, že spermie se probíjí tou vagínou, prodírají se k vajíčku a bohatýři – nejsilnější spermie tlučou na vajíčko a ten vítězný spermie se prodere dovnitř! Dneska se už ví, že je to jinak. Vagína přebírá spermie, vyhodnocuje, posunuje si ty vyvolené k tomu vajíčku. A pak se vajíčko otevře podobně jako se otevírá Matka Země, která zeslabuje svůj magnetický tok a spermie může vstoupit. A tak se celkem ví, co se má dít. Božství pracuje tiše ve tmě těla – v životě.

Na začátku je to velice dramatické. Jsou to různé geometrické útvary. Krychle, osmistěn, pyramida – to vše byl každý z nás. Naprosto nádherná božská geometrie – nádherné božství. Pak plyne devět měsíců plné pohody. Božství ví, co má dělat. Procházíme stádiem krevety, stádiem mimozemšťana, … a postupně se Božství propracovává k tomu novorozenci, až dojde k tomu zrození. Náhle je Božství na světě – nesvobodném světě, kde je spoutáváno předpisy, představami, názory a pocity. Toltéci tomu říkají, že si Božství obléká lidskou podobu. V tom oblékání mu pomáhají všichni ti hodní lidé – rodiče, maminka, táta, babička, děda, starší kamarádi, sourozenci, učitelé, … v neposlední řadě časopisy, televize, rádio, filmy, … všichni pomáhají tomu človíčkovi, aby pochopil, jak vypadá člověk a jak se má chovat. Jak se má oblékat – člověk. Jak se má zdravit – člověk. Jak si má mýt ruce – člověk. Jak si má sednout na záchod – člověk. To všechno se musí to božství naučit. A najednou se pod tím nánosem lidské podoby ztratí to božství. Naši pozornost zaměstná natolik ta lidská podoba…

Musíme studovat mnoho let ve škole. Posloucháme tam a koukáme vyjeveně jako co máme dělat. Fyzika, chemie – sice tomu nerozumí, vlastně ani učitel – ne, ale když on předává vzorce, vzorečky, poučky. Zpaměti spočítejte tlak vody v ústí trysky, ze které uniká voda. My mechanicky počítáme…

Není to jen tak být člověkem. Chacha :). Během získávání té lidské podoby, probíhá jeden podstatný proces proto, abychom jako lidé mohli být snadno manipulovatelní. Zavírá se srdce. Zavírá se lidské srdce. Učíme se, že život je nesvobodný a nebezpečný. Že člověk člověku vlkem je. Toto je průchod slzavým údolím. Jsme upozorněni na mnohá nebezpečí. Jsou tu velká nebezpeční, třeba například vosa. Tři nebo čtyři vosí píchnutí a jdete! Komár – může být infikovaný. Cizí pes – cizí pes může být nevyzpytatelný. Cizí kočka může škrábnout drápem a ošklivě infikovat. Kočka nemá jinou zábavu než-li se přehrabovat nějakých sračkách celé dny. Ale to nejsou všichni naši nepřátelé! Může to být kůň, který nás kopne nebo kráva, která nás trkne. Nějaký ošklivý brouk si na nás sedne – yeah! Dokonce někomu přeběhne přes nohu myš a má z toho trauma. Velice nepříjemné – pavouk. Pavouk se pohybuje po bytě sám! Sám tam leze. A nezapomeňme na celou sérii hadů… Život je plný nebezpečí. A pak je tu jedna taková zvláštní rasa – lidská rasa na planetě – nebezpečná rasa, zvaná cizí lidé. Cizí lidé – těch je plná planeta. Oni mají své zájmy a úmysly. Chtějí nás nějakým způsobem zotročit a nebo přechytračit. Chtějí nás získat na svoji stranu! Jsou to cizí lidé se svým cizím učením a nepřátelskou propagandou. Se svými zbraněmi a náboženskými systémy. Cizí lidé! Je to velmi nepříjemný pobyt na této planetě. Jeden aby nebyl ani v klidu ani v noci. Když by byl jeden náhodou v pohodě, tak přichází noční můra. Přichází podivný poďobaný uhrovitý mládenec a je pro nás velice těžké i ve snu, abychom ho objali. Abychom pochopili, že to jsme my sami. Že ten divný uhrovitý nepříjemný mládenec jsme my sami. Indiáni naproti tomu trénují ve snu, že se propojují s tím, co se běžném světě považuje za nebezpečné. Ve snu se sjednocují s celou sérií jakoby nebezpečných sil. Ty síly jsou nebezpečné ale jen tím, že jsou mocné. Ony nejsou ve skutečnosti nebezpečné, ale opravdu mocné. Kdyby je člověk získal na svou stranu, tak by v sobě probudil celé své božství.

Je to jako v pohádce. Vždyť víte, jak je to v té pohádce. Jdou osvobodit tu princeznu ti starší dva bratři. Oni se spojí, protože ten třetí nejmladší je takový jelimánek. Ti dva jsou chytří a silní. Vždycky nad ním vyhráli, ve všem nad ním zvítězili a porazili ho. Porazili ho v jízdě na koni, ve střelbě, v běhu – zkrátka ve všem. Nechtějí se nechat zdržovat a proto nechají jelimana někde stranou a uhánějí za princeznou, protože mají svůj úkol a své poslání. Nemají čas se zabývat dědkem, který má hlad, nebo mravenci, a nebo malými krkavci. Na to není přeci čas, je tady úkol. Je tady lidská podoba – lidský záměr. Myšlení pracuje a chroustá. Není vůbec čas zabývat se nějakou realitou – přítomností. A pak jde za nimi ten jeliman. Zastaví se s dědkem, dá mu něco k jídlu. Pohovoří s mravenci, popovídá si s bednou (reproduktor na jevišti), nakrmí krkavce, … a tím je získává jako spojence.Tím se vlastně dostává do svého prostoru božství.

Ti dva starší bratři reprezentují svět lidské podoby. Ten třetí, ten nepraktický, ten má jen to dobré srdce… Chudák, ten to daleko nedotáhne. Je to naivní člověk! Maximálně osvobodí tu princeznu… Asi víte, že v symbolice ta princezna je naše duše. Ti dva starší bratři jsou vlastně intelekt a ego. Ten nejmladší pak představuje naše duchovní srdce a princezna je pak naše duše. A tak každý z nás během svého života osvobozuje svou duši zakletou drakem, černokněžníkem, mágem, čarodějem, který vytváří hru nesvobodného světa.

Na oné náročné cestě nám může pomoci to naše srdce – to naše božství, protože naše božství je přítomno neustále. Neustále tiše tiká ve všech buňkách našeho těla. Naše božství přesně ví, co má dělat. Naše buňky přesně vědí, co mají dělat. Naše proteiny přesně vědí, co mají dělat. Tiknou, tiknou, tiknou – tisíckrát za vteřinu! Takhle jede každá buňka našeho těla.

Božství ví přesně co má dělat. Je s námi neustále přítomno. Neustále je s námi. A  ta cesta, jak se osvobozovat z toho takzvaně nesvobodného světa je, neposkytnut mu pozornost. Naopak obrátit pozornost ke svému projevu božství. Ke všem projevům božství. Uvidět všechny bytosti a všechny lidi jako součást sebe sama. Je to přeci společná planeta. Jsme tu spolu. Ten kruh života je tu společný. Jeden bez druhého nemůžeme být na živu. Všechny životní formy si navzájem pomáhají a spoluvytvářejí ten prostor.

Když se vrátíme do proudu božství, do čistého nádechu a výdechu. Pak se ptám: kde je ten nesvobodný svět? Kde je? Kam zmizel? V okamžiku ponoření do svého božství, v momentě dotyku se sebou samým, s Matkou Zemí a se Srdcem Galaxie, kterému nevím proč, se říká černá díra… Není to moc hezký název. Na jedná straně Srdce Galaxie na druhé Černá díra.

Je vůbec zajímavé pozorovat, jak už samotné termíny (označení) jsou různě emotivně zabarvené. Temná hmota. Černá díra.Osa zla. Ve Vesmíru je Osa zla, to byste nevěřili. Ona se jmenuje Osa zla proto, protože vyvrátila všechny dosavadní teorie o Vesmíru. Tak to vědci nazvali Osa zla, protože to je zlá zpráva. A to i přesto, že Vesmír je inteligentní bytost, která je tvořena souměrně. V jejím centru je cosi, co vibruje a ovlivňuje všechno okolo sebe. Nepříjemné zjištění. Měl to být přece mrtvý prostor, který je studený a naprosto nelidský. Až by se člověk bál, že by tam vyrazil. Jenže to jsme my!

Tak to si myslím, že je ta cesta.

Zdroj videa >>

The post Jaroslav Dušek. Jak se osvobodit v nesvobodném světě first appeared on Čítárny.

Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu Jeho Kosmická hra je už jeho několikátou knihou. Je určena všem lidem, kteří se zabývají otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme.

Stanislav Grof k tomu píše:

„V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“

Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998.

Stanislav Grof / Kosmická hra / 1998, nakl. Perla, Literatura duchovního rozvoje
https://www.stangrof.com/

Stanislav Grof (1.7. 1931)
Je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení.
Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize.

Pochází z České Třebové. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali.

Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat.
V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů .
Po srpnu ’68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu.
Fotoarchiv >>

Výpisky z knihy Kosmická hra:

Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti.
—
Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti.
—
Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce.
—
Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí…
—
Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici.
—
Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí.
—
Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci.”

Posvátý indiánský obřad z kansasské prérie

Na letišti v Topece jsme si najali auto a zajeli jsme s ním hluboko do kansaské prérie. Tam, na otevřeném prostranství, stálo několik týpí. V jednom z nich se měl konat posvátný obřad. Než jsme se mohli obřadu zúčastnit, prošli jsme zvláštním procesem připomínajícím dramatické skupinové sezení.

Domorodci poukázali s velkým citovým pohnutím na strastiplné dějiny invaze a dobývání Severní Ameriky bílými vetřelci genocidu domorodého amerického obyvatelstva, znásilňování domorodých žen, vyvlastňování půdy, nesmyslná jatka bizonů a řadu dalších krutostí.

Po několika hodinách dramatické výměny názorů se emoce uklidnily a Indiáni nás jeden po druhém přijímali mezi sebe, abychom se mohli obřadu zúčastnit. Nakonec zbyl jediný muž, který byl i nadále silně proti naší přítomnosti. Jeho nenávist k bílé rase byla nezměrná. Dlouho trvalo, než i on svolil. Nakonec se všechno urovnalo a všichni jsme se shromáždili ve velkém týpí. Zažehli oheň a posvátný rituál začal.

Požili jsme peyotl a podávali si ceremoniální hůl a buben. Ke komu se dostala hůl, měl podle domorodého zvyku právo zazpívat, nebo učinit osobní prohlášení. Muž, který se tak bránil našemu přijetí, seděl přímo proti mně. Bylo jasné, že se obřadu plně nezúčastňuje. Jakmile se k němu v kruhu dostaly hůl a buben, pokaždé je předal hněvivě sousedovi. Z jeho očí jako by přímo sálala nenávist a vyplňovala celé týpí.

Ráno jsme dali naposled kolovat posvátnou hůl a buben. Každý pronesl stručné prohlášení, ve kterém shrnul svůj zážitek a dojmy z uplynulé noci.
Přítel zvláště zdůraznil skutečnost, že nás mezi sebe přijali navzdory tomu, co jsme jim my způsobili a zmínil se o mně jako o „Stanovi, který je tak daleko od své vlasti, rodného Československa”.
Jakmile se zmínil o Československu, muže, který celou noc tak zjevně nesouhlasil s naší přítomností, to podivně rozrušilo. Vyskočil, proběhl týpím a vrhl se přede mnou na zem. Položil mi hlavu do klína, pevně mne objal a začal hlasitě plakat a vzlykat. Když se uklidnil, začal mluvit.
Řekl, že večer před započetím obřadu nevěděl, odkud jsem. Viděl v nás všech „bledé tváře” a tedy automaticky nepřátele původního obyvatelstva Ameriky. Pak si uvědomil, že pocházím z Československa, a proto s tragédií jeho národa nemám nic společného. Po celý obřad mě nenáviděl neprávem. Zavládlo dlouhé ticho. Nakonec byl schopen nám sdělit svůj příběh.

Během 2. světové války byl odveden k americkému letectvu. Několik dní před koncem války se osobně zúčastnil zbytečného leteckého bombardování Plzně. Nejenže mne nenáviděl neprávem, ale naše role se vyměnily on byl vetřelec a já jsem byl oběť. Nemohl se s tím vyrovnat.
Ujistil jsem ho, že k němu nechovám žádné nepřátelské pocity, a tu se stalo cosi podivuhodného.
Přistoupil k mým přátelům Američanům. Omluvil se za své chování před obřadem a během něho, objal je a poprosil je, aby mu odpustili. Řekl, že se z této příhody poučil, že svět by neměl naději, pokud bychom v sobě živili nenávist za činy spáchané našimi předky. Uvědomil si, že zobecněné soudy nad rasovými, národnostními a kulturními skupinami jsou nesprávné.
Vše uzavřel slovy: Nejste mí nepřátelé, jste moji bratři a sestry. Nic jste neudělali mně nebo mému lidu. To všechno se stalo kdysi dávno za života našich předků. Tenkrát jsem mohl být na druhé straně. Všichni jsme děti Velkého ducha, všichni patříme Matce zemi. Naše planeta se zmítá ve velkých potížích. Jestliže v sobě poneseme staré nevraživosti a nebudeme spolupracovat, všichni zahyneme.

Většině z nás tekly po tvářích slzy. Všichni jsme prožívali pocit hluboké jednoty a sounáležitosti. Odnášeli jsme si vzpomínku na mimořádnou lekci řešení rasových a mezinárodních konfliktů, kterou si budeme živě pamatovat po zbytek života. Ve mně vzbudila naději, že se snad jednou v budoucnosti podobně zacelí rány světa v globálním měřítku. Ačkoli se to stalo již téměř před čtvrt stoletím, kdykoli si na to vzpomenu, vhrknou mi do očí slzy. Ta událost mi odhalila hloubku problematiky našeho světa, v němž se po mnoho století dědila zášť z generace na generaci. Dala mi však také naději a víru v možnost, že tato kletba zmizí a že se rozpadnou i hranice, které nás vzájemně dělí.

The post Kosmická cesta. Stanislav Grof o mimořádných stavech vědomí / ukázky first appeared on Čítárny.

„Miluji les, jak ho stvořil Pán Bůh, les, kde nezasáhla lidská ruka, les bez lidské kultury, bez šablony a lineární uniformity – les Boží – les, kam lidská noha nevkročí, který je pro člověka bez užitku, ale pro mne plný rozmanitého života – rajská příroda. Zde je strom tím, čím je – znamením, symbolem lidského života…“, píše Arnošt Hrabal Janu Lebedovi v roce 1941.

Výjimečný umělec a kněz, buchlovický rodák Arnošt Hrabal (4. prosince 1886 – 30. prosince 1969).
Ve svém životě procházel dvěma chrámy. Chrámem církevním, ve kterém působil jako kněz a chrámem lesa. Obojí silně ovlivňovalo jeho každodenní vidění světa. Boha nacházel pod klenbou kostela i pod korunami stromů. Jeho grafiky a kresby lesa jsou jedinečné a svým duchovním přesahem nadčasové.

Antonín Gála zaznamenal vyznání Arnošta Hrabala takto:

Hovořím-li o svém díle, musím říci, že jsem se vlastně třikrát narodil.
Poprvé pod hradem Buchlovem, obestřeným romantikou a obrovskými lesy. Zde jsem s tatínkem, pošťákem, při cestě napříč lesy do Stupavy a na Hutě poznával krásy lesa a zpěv ptactva.
Podruhé jsem se narodil v jesenickém pralese, kde pod Pradědem jsem poznal mohutnost a původní sílu pralesa.
Potřetí jsem se narodil v zahradě s kvetoucími liliemi, uprostřed slunečnic se svatozáří, s diviznami i bodláky…

William François Ritter (1867–1955) o něm píše

Arnošt Hrabal “posvětil moravský les… Byl pastýřem ducha a prosté krásy, básníkem lesa. Perem, tužkou, nejčastěji rydlem vytvořil to, co básník slovem nebo hudebník tónem. Znal tragický osud stromů, jejich boj s mocnou přírodou i zdlouhavé umírání.”

Výpisky z publikace “Stojím v kruhu snivých stromů. Grafik a kněz, kněz a grafik Arnošt Hrabal.”
Autoři Milada Frolcová – Zdeněk Orlita
Doprovodná publikace k výstavě. Muzeum Oderska 2015.

Výpisky:

První, raná etapa byla obdobím pokusů a usilovného hledání, poznamenaná dotykem secese a ukon če-na nalezením nejideálnějšího prostředku pro vyjádření umělcových představ v technice dřevorytu. V tomto období Hrabal převážně kreslil, vyrovnával se s dalšími grafickými technikami (lept, litografie), okrajově se zabýval olejomalbou (portréty rodičů, sourozenců, autoportréty, krajiny) a akvarelem. Časově tuto etapu „zrození“ uzavřela 1. světová válka a vznik Československa.

Druhé, období vrcholného tvůrčího růstu (dvacátá a třicátá léta 20. století), spojené s kněžským působením na severní Moravě, ovlivněné symbolismem a expresionismem, budeme sledovat podrobněji níže.

Samostatnou kapitolu tvorby tvoří období druhé světové války, charakterizované například cykly kreseb České rekviem nebo Válka (které nikdy nebyly vydány, ani se nedochovaly kompletní; část je uložena ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti), v nichž v apokalyptických vizích zpodobnil zrůdnost fašismu, nacistické peklo a hrůzy války. Do lesních vizí vstoupil náhle člověk trpící, ale s nezlomenou tváří, Kristus Trpitel, ale i odvěký Soudce. Mravní obsah vždy přítomný v nejhlubším smyslu Hrabalova díla, se stal hlavním motivem rozsáhlého souboru kreseb, jež tvoří bohatý komentář k umělcovu úsilí v těchto bolestných a těžkých dobách. V závěrečné etapě tvorby byl Hrabal plně zaujat náboženskou tematikou, někdy spojenou i s národopisnou motivací. Vracel se také k námětům ze světa přírody nebo zpracovával protiválečné motivy. Volná grafická tvorba ustoupila do pozadí a základním prostředkem vyjádření se stala kresba.

Byl pastýřem ducha a prosté krásy, básníkem lesa. Perem, tužkou, nejčastěji rydlem vytvořil to, co básník slovem nebo hudebník tónem. Znal tragický osud stromů, jejich boj s mocnou přírodou i zdlouhavé umírání.

Samostatnou kapitolu tvorby tvoří období druhé světové války, charakterizované například cykly kreseb České rekviem nebo Válka (které nikdy nebyly vydány, ani se nedochovaly kompletní; část je uložena ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti), v nichž v apokalyptických vizích zpodobnil zrůdnost fašismu, nacistické peklo a hrůzy války. Do lesních vizí vstoupil náhle člověk trpící, ale s nezlomenou tváří, Kristus Trpitel, ale i odvěký Soudce. Mravní obsah vždy přítomný v nejhlubším smyslu Hrabalova díla, se stal hlavním motivem rozsáhlého souboru kreseb, jež tvoří bohatý komentář k umělcovu úsilí v těchto bolestných a těžkých dobách. V závěrečné etapě tvorby byl Hrabal plně zaujat náboženskou tematikou, někdy spojenou i s národopisnou motivací. Vracel se také k námětům ze světa přírody nebo zpracovával protiválečné motivy. Volná grafická tvorba ustoupila do pozadí a základním prostředkem vyjádření se stala kresba.

The post Arnošt Hrabal. Zapomenutý pastýř ducha a jedinečný básník lesa first appeared on Čítárny.

Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866/1877 – 29. října 1949) byl mystik a duchovní učitel, spisovatel, skladatel a choreograf, pocházející z řecko-arménské rodiny a působící posléze v Rusku a západní Evropě, Francii.
Mezi osobnosti, které ovlivnil, patří Pjotr Děmjanovič Uspenskij, René Daumal, Maurice Nicoll a další.

Po letech strávených hledáním staré moudrosti na cestách po Asii Gurdžijev vyvinul systém esoterického učení nazvaný Čtvrtá cesta.
Jde o způsob duchovního probuzení na základě sebepozorování, nazývaný též Práce. Součástí gurdžijevovské praxe jsou speciální tance, ke kterým skládal hudbu a choreografii.

Své poznatky shrnul ve třídílném opusu Vše a všechno (All and Everything).
V této knize slavný thaumaturg tvrdil, že poznal v orientálních centrech zasvěcenců určitý počet tajemství o původu našeho světa a vysokých civilizací zaniklých před statisíci lety.
Lidé jsou podle něho nadáni speciálním orgánem, který vysílá psychické síly určené k zachovávání rovnováhy ve vesmíru. Jde o to, čemu neurčitě říkáme duše, a všechna naše náboženství by byla jen degenerovanou vzpomínkou na tuto prvotní funkci, jíž byla účast na rovnováze kosmických energií.
V tomto slavném díle Vše a všechno popisuje svou oblíbenou obraznou formou:

„Tato komise (andělé architekti, tvůrci slunečního systému) propočetla všechna známá fakta a dospěla k závěru, že ačkoli zlomky vržené daleko od planety Země se mohou po nějakou dobu udržet ve své nynější pozici, nicméně v budoucnu v důsledku toho, co nazýváme tastartoonarické přemisťování, by tyto zlomky satelitů mohly opustit svá místa a vyvolat velký počet nenapravitelných nehod. Vysocí komisaři tedy rozhodli, aby se vykonala opatření, která předejdou této možnosti. Nejúčinnějším opatřením podle nich bude, že planeta Země bude vysílat k těmto satelitním zlomkům posvátné záchvěvy nazvané askokinns, aby je udržela na jejich místě.“

G. I. Gurdžijev: Pohledy ze skutečného světa
Kniha Pohledy ze skutečného světa představuje soubor přednášek Georgije Ivanoviče Gurdžijeva pronesených k jeho žákům.

Sbírka vyšla až po jeho smrti a je vytvořena na základě deníkových zápisů a vzpomínek lidí, kteří se těchto přednášek zúčastnili. Je to záznam způsobu, jakým Gurdžijev učil své žáky, ale také zrcadlo vývoje jeho myšlenek od „ruských“ skupin (1912–1917) přes období útěku před Ruskou revolucí cestou přes Tbilisi, Istanbul, Berlín a Londýn do Francie, kde blízko Paříže založil Institut pro harmonický vývoj v bývalém opatství (Prieuré) v Avonu.

Dále jsou zde také jeho promluvy v Americe, kam od roku 1924 pravidelně jezdil a kde založil přidružené skupiny.
Přestože některé texty z této knihy už česky vyšly, nyní se čtenáři dostává do rukou úplný překlad tohoto stěžejního díla Čtvrté cesty.

Gurdžijevovy tance – pohyby (Movements)
Tyto tance nemají nic společného s hledáním extáze nebo osvícení. Vyžadují přesnost a odhodlání. Stručně řečeno kázeň. To mají společné s původními orientálními bojovými uměními. Tělesné postoje musejí být zaujímány přesně. I ta nejmenší odchylka, lehce skloněná hlava nebo nedbalý úhel paže, mění nejen vzhled ale účinek pozice. Mění se něco důležitějšího: vnímaní sama sebe, které je vyvoláno tělesným postojem. Každý postoj odpovídá vnitřnímu stavu.

Nedávno jsem se skupinou studentů zkoumala egyptské a ranně křesťanské postoje a gesta. Zjistili jsme, že každá změna, třeba levá ruka místo pravé nebo vzdálenost ruky od hrudi, vytvořila velmi odlišnou rezonanci a vyvolala v nás jiný pocit. Stejný princip, ale v mnohem větší míře, platí pro Tance. Pozice musejí být především zaujímány bez zbytečného svalového napětí, protože to způsobuje nejen ztrátu energie, ale také dochází k omezení volného oběhu tělesných tekutin. Abychom byli schopni provádět tyto tance, musíme být v prvé řadě naprosto upřímní, přijmout vnímání sebe sama neovlivněné emocemi nebo sentimentalitou.
Úryvek z rozhovoru se Solange Claustres

Patty de Llosa: Praxe přítomnosti (Pět cest pro každodenní život: Tchaj-ťi a taoismus, Jung a individuace, Alexanderova technika integrace mysli a těla, Gurdžijevovo učení, modlitba a meditace)
Praxe přítomnosti nás vede k tomu, jak se naučit plně a bděle prožívat přítomný okamžik a pod povinnostmi a tíhou všedního života neztrácet vlastní živou touhu a dotyk s bezprostřední vnitřní pravdou. Všechny v knize popisované postupy jako tchaj-ťi či meditace, jungovská analýza, Gurdžijevova práce a Alexandrova technika (jichž je autorka celoživotní studentkou i skvělou učitelkou) nás vedou k harmonii a spolupráci těla, mysli a cítění, jež vede k větší celistvosti našeho bytí a prožívání.
Všech pět těchto směrů zdůrazňuje, byť různými způsoby, význam praktikování vnitřní přítomnosti. Všech těchto pět cest vyzdvihuje rozvoj bytí, čímž se liší od většiny dalších vlivů v našich životech, které vyživují osobnost.

Čtvrtá cesta II Uvědomování sebe sama. Vědomá přítomnost podle G. I. Gurdžijeva
Druhý díl sborníku věnovaný praktickým aspektům Gurdžijevova učení je tentokrát zaměřen na cvičení vedoucí k uvědomování sebe sama, jež vede k plnějšímu a vědomějšímu prožívání bytí v přítomnosti.

Praktická cvičení doplňují záznamy Gurdžijevových současníků, které umožňují nahlédnout, jak sám Gurdžijev své učení předával žákům.

Kniha obsahuje texty následujících autorů:
G. I. Gurdžijev, Jeanne de Salzmann, John Bennett, Maurcie Nicoll, Michel Conge, René Daumal,
Thomas a Olga de Hartmann, Pjotr D. Uspenskij, Sofija G. Uspenskaja, C. S. Nott, Martin Lass, Fritz Peters,
Robert S. de Ropp, Česlav Čechovič, Rodney Collin, Tilo Ulbricht, John Wilkinson, Milan Moravec, Marko Janicki, Jakub Hlaváček.

„Nemám se modlit, abych měl bytí, ale mám poznat, že jsem; právě to znamená se modlit.
Z této nalezené zřejmosti se zcela přirozeně a bez subjektivního pokřivení rodí víra, naděje a láska.
Naším osudem je znovu nalézt to, čím jsme a čím jsme nikdy nepřestali být: nikdy nevyhasínající a tvořící jiskrou.
Ti, kteří se modlí, aniž by se snažili probudit k tomu, co jsou, padnou do ještě většího zmatku, než kdyby o nic nežádali.“

“…pokud se člověk nachází ve vězení, co si může přát? Pokud uvažuje víceméně zdravě, může si přát pouze jediné – utéct z vězení. Ale předtím, než zformuluje své přání utéct, musí si uvědomit, že se nachází ve vězení… Potom,… začne hledat možnosti útěku a pochopí, že sám nemůže utéct, protože je třeba podkopat zdi atd. Pochopí, že je nejprve třeba najít nějaké lidi, kteří by chtěli utíkat spolu s ním – nevelkou skupinu lidí. Pochopí, že nějaký počet lidí může utéct. Ale ne všichni… Zase ale, za jakých podmínek? Přichází k závěru, že je nutná pomoc… Musí mít mapy, pilníky, nářadí atd. to jest musí disponovat pomocí zvenčí. Tato alegorie popisuje skutečný stav člověka.”
P.D.Uspenski, Čtvrtá cesta

Klub G. I. Gurdžijeva umožňuje setkávání zájemců o učení a praxi Čtvrté cesty – Práce.
https://sites.google.com/site/gurdjieffcz2/home

Knihy: https://malvern.cz

Jaké jsou principy a metody Práce?

1) Je to práce se sebou, a ne s jinými lidmi nebo náprava zkaženého světa. Bez dosažení porozumění sobě samému (3. stav vědomí) je marné doufat, že lze dosáhnout objektivního, kosmického vědomí (4. stav vědomí). Je nutno nejprve poznat sebe sama, a teprve pak lze mluvit o dalekých cílech – o transformaci, růstu, evoluci. A přesto spousta současných duchovních směrů si duchovní vývoj představuje jako rychlý, spontánní skok do nirvány.

2) Jak naznačuje samotný název – jedná se o práci, to znamená něco, co vyžaduje určité úsilí. Bez vědomého úsilí z naše strany se v našich životech nestane nic – věci se budou dít podle svého řádu, bez naši účasti. Úsilí předpokládá také určitou iniciativu ze strany hledajícího, a ne spoléhání na jiné nebo na štěstí.

3) Práce je zaměřena na všechny 3 úrovně lidského fungování zároveň – na tělo, emoce a intelekt. Tím se má vyvarovat jednostranného vývoje typického pro většinu klasických cest.

4) Klíčem Práce je pozornost – což je něco, co máme do určité míry pod svou kontrolou, oproti všem jiným věcem, o kterých se jen domníváme, že je vlastníme (svobodná vůle, jednotné „já“, vědomí, individualita…). Ta však vyžaduje také upřímnost k sobě samému. A právě to je podle Gurdžijeva nejtěžší věci na světě: „Abychom mluvili pravdu, musíme vědět, co je to pravda a co lež – především v sobě samém. A to nikdo vědět nechce.“ (Uspenskij, Hledání zázračného, s. 30)

5) Jedním ze základních principů je platba neboli utrpení. Porozumění nepřichází zadarmo a již sám fakt konfrontace toho, co se člověk domnívá a představuje, že je, s tím, jaký je ve skutečnosti (a před čím si zavírá oči), s sebou přináší utrpení a rozhodně není příjemnou, „pohodovou“ cestou. Pro lidské probouzení a další evoluci je nutný oheň utrpení, je nutno tření, boj mezi „ano“ a „ne“. Slovy R. Daumala: „Nechci poznat nic, za co jsem nezaplatil“.

6) Základním požadavkem je nevěřit ničemu kromě vlastní zkušenosti. Všechny principy, ideje, metody a názory autorit je možné brát pouze jako určité premisy, které je třeba ověřit. Práce k mystickým otázkám přistupuje vědeckým, experimentálním způsobem.

7) Přesto Gurdžijev zdůrazňoval nutnost školy, práce ve skupině a hlavně pod vedením těch, kteří se nacházejí na vyšších stupních vývoje. Sebe-rozvoj založený pouze na četbě a studiu nikam daleko nepovede.

8) Následování učení Gurdžijeva nevyžaduje odchod z normálního života do podmínek kláštera nebo poustevny. Naopak, právě náš každodenní život je nejlepším prostředím pro sebepoznání. „…Podmínky života, ve kterých se člověk nachází na začátku své cesty… se pro něj ukazují jako nejlepší ze všech možných… Tyto podmínky jsou pro něj přirozené, jsou člověkem samotným… Jakékoli podmínky, odlišné od těch, které vytvořil život, budou pro člověka umělé, a v takových umělých podmínkách jeho práce nebude moci zasáhnout všechny stránky jeho bytí zároveň.“ (Uspenski, Hledání zázračného, s. 67)

9) Na začátku Práce stojí určitá nezodpovězená otázka, nevyslovitelné přání, touha, cíl. Gurdžijev požadoval, aby každý, kdo u něj studoval měl i svůj vlastní cíl, který se třeba může s časem měnit. Bez cíle není skutečné motivace; všechno úsilí je utráceno mechanicky, jako pouhý další článek v řadě životních rozptýlení, kterými si zaplňujeme čas od narození do smrti.

The post Georgij Gurdžijev. Knihy a myšlení mystika a duchovního učitele first appeared on Čítárny.