Jan Karafiát napsal dětskou knížku, která byla od svých počátků cenzurována. O svatojánských broučcích si děti četly už roku 1876 a přesto má kniha dodnes malé tajemství. Nevíme totiž, proč v době svého působení na Valašsku vydal Karafiát knížku anonymně. Zřejmě to nemá nic společného s faktem, že kniha vyšla za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu!

Církevní a společenská cenzura?
Mnoho lidí si myslí, že to byl Karafiátův obyčejný strach z toho, co by knize a jeho literární aktivitě řekli církevní hodnostáři a možná i věřící, kteří bývají často stejně prudérní jako církev. To zřejmě zapřičínilo, že kniha čekala na své objevení celých 17 let. Zásluhu na tom má Gustav Jaroš-Gamma, který o příběhu otiskl v časopise Čas krátkou recenzi.
Díky tomu bylo první vydání rozprodáno stejně jako reedice o rok později, v roce 1894. Není nezajímavé, že i nadále kniha vycházela anonymně. Teprve roku 1912 vychází se jménem autora.
Dnes vyšlo víc než sto vydání.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Styl poetického vyprávění i samotný příběh byl na svou dobu zcela jistě revoluční. I dnes je kniha oblíbená, ale zároveň problematická.
Jan Karafiát (*4.1. 1846 – †31.1. 1929) byl evangelický kněz a proto i jeho pohled na svět, na chování lidí a morálku je poplatné době. Jako bezmezně věřící křesťan chce děti správně vést, jinak řečeno, správně moralizovat a připravovat je na svět, ve kterém Hospodin je jediný světlý bod našeho snažení a tím i spasení.

Vedou se proto právem diskuse o výchovném vyznění knížky, protože Karafiát plně kladl důraz na absolutní poslušnost.
Protože Brouček často neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkali, stihl ho za to ho trest. Absolutní podřízenost nejen rodičům, ale i Hospodinovi Karafiát podtrhuje častými motlitbani před spaním:

Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.
Podvečer tvá čeládka / co k slepici kuřátka / k ochraně tvé hledíme, / laskavý Hospodine.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Z toho pohledu je kniha evidentně propagandistická, na druhou stranu, ale přesně vystihuje atmosféru své doby, kterou Karafiát ani nechtěl skrýt.
Neidealizuje před dětmi realitu světa, realitu neustálého nebezpečí, které na broučky číhá na každém rohu a které často sebou přináší i smrt. Tu popisuje zcela otevřeně, i když v dimenzích dětského uvažování:

…Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – “Broučci, copak vy nechcete poslouchat?” – “Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!”
“Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mě nyní chce vzít, měla bych nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte!” A když byla ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, všecka sváteční. “A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní.”
A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. “Broučku!” – A tatínek se k ní naklonil. “Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! Že ho pozdravuju a děkuju mu.” Pak oči zavřela a víckrát neotevřela.
Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička bílá jako mléko s kraječkem jako krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Cenzura smrti v dnešní době.
Je dost nepochopitelné, že v dnešní době si nakladatelé Jan Melvil publishing a Alena Peisertová rozhodli ve vydání z roku 2008 (ilustrovala Baránková) vyškrtnout velmi známý závěr s chudobkami a se smrti. K tomu se dá jen dodat, že se jedná o nesmírně hloupou cenzuru. Úplně stejnou, jako bylo vypuštění poznámek o Bohu v socialistických vydáních. 

Zajímavý paradox kolem knihy nastal prvního září v roce 2022,
To “světový lídr” a premiér Petr Fiala na začátku školního roku rozdával prvňáčkům knihu Broučci. Evidentně knihu nečetl on ani jeho poradci, protože závěr knihy přímo předvídá i politiku této první nečeské vlády. Zdražíme vám energii tak, že všichni pomrznete nebo zkrachujete. 

Úplný závěr knihy, který Fiala a spol. nepochopili:

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží?
Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Bohužel Broučci před námi defilují velmi často s ilustracemi od vyložených kýčařů:
Jako např. Adolf Dudek, Luba Suchalová, Ivica Augustinová, Ladislava Pechová, Klára Mikulcová, Karel Hejkal, Marek Nenutil, Aleš Čuma, Vlasta Švejdová a další.

Naštěstí se objevují i mistrovské ilustrace Ondřeje Sekory a Jiřího Trnky, které jsou dodnes sběratelským pokladem.

Další ilustrátoři Broučků: Vojtěch Preissig, Al. Halaburtová, Ludmila Jánská, F. V. Eisenreich, Adolf Wenig, Josef Wenig, Václav Náhlíček, Marie Fischerová-Kvěchová, Jar. Vodrážka, Vl. Maisner, Miroslav Slunéčko, J. Burjánek, Otakar Štáfl, Emil Weiss, A. Morávek, Vladimír Kovářík, Marie Vořechová-Vejvodová, Vladimír Valenta, Vojtěch Cinybulk, Rudolf Mates, Kateřina Sládková, Zdeněk Hofman, Vítězslava Klimtová, Milada Kudrnová.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

The post Jan Karafiát a Broučci. Neustále cenzurovaná dětská knížka a mistrovské ilustrace Trnky first appeared on Čítárny.

Kýč se mě ve velké míře vyhýbal od chvíle, kdy jsem se naučila písmena. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu. Od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.

Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče.
A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.
Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal, a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.

Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává, že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Kýč nám namlouvá, že nikdy nezestárneme
a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Kýč na Čítárnách >>

The post Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích first appeared on Čítárny.