Terezie z Lisieux měla na této planetě dvojí poslání. Byla řeholnice karmelitánského řádu a básnířka. Psala prý básně tak samozřejmě jako dýchala a jako se modlila, skládala je s živelnou radostí jako novicka, mladá jeptiška a zakrátko potom jako nemocná tuberkuléozou, čekající na smrt. Nebylo ji souzeno žít dlouho a umírá ve svých 24 letech 30. září 1897.

Po pohřbu byla její rakev po několika letech několikrát vykopána, až nakonec byly její kosti uloženy v klášteře jak svaté ostatky.
17. května 1925 byla kanonizována papežem Piem XI. a od roku 1944 se stala patronkou Francie. Papež Jan Pavel II. ji v roce 1997 prohlásil za učitelku církve.

Zanechala po sobě autobiografii „Dějiny duše“ a Básně.
Wiki Terezie z Lisieux >>

Ty básně byly „vtělením jejího bytí do života“, byly to stopy, které vtiskla do francouzské řeči, své spisovné mateřštiny.
„Jestliže dobrý Bůh vyslyší mé touhy, až do skonání světa bude moje nebe probíhat na zemi. Ano, chci trávit své nebe konáním dobra na zemi“.

“Být malý znamená vůbec nepozbývat odvahu kvůli svým chybám, protože děti často upadnou, ale jsou příliš malé, než aby si ublížily.“
“Pro mě je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. “

„Leckterá růže na na oltáři tvém
chce ohněm vzplát
já ve svých snech však toužím po jiném:
chci opadat ! . .

xx

Ty, který víš, jak nicotné jsem dítě,
se bez rozpaků ke mně nakláníš!
Pojď bílá Hostie, nadevše miluji tě;
pojď, srdce mé tě vroucně čeká již!
Kéž v dobrotě tvé, která nezná břehy,
smím láskou mřít z tvé lásky bezmezné!
Ježíši! Slyš můj výkřik živé něhy.
Pojď v srdce mé!
(Poslední verše)

xx

Píseň na dnešní den

Můj život chvilka je, vteřina pomíjivá,
která mi uniká a mizí jako sen.
Na lásku k tobě mi, Pane, jak sám víš, zbývá
jen tento dnešní den!
Toužím jen po tobě, Ježíši milovaný,
zůstaň mi oporou v tomto dni jediném,
usměj se, ujmi se v mé duši kralování
aspoň na dnešní den!
Co na tom, hrozí-li mi budoucnost snad temně,
o zítřek neprosím. Můj Pane, zahal jen
svým stínem život můj, chraň čisté srdce ve mně
aspoň po dnešní den!
Myslím-li na zítřek, nestálosti se bojím,
do srdce vniká bolest a žalný sten;
můj Bože, o zkoušky, o bolest ale stojím,
aspoň pro dnešní den!
Brzy Tě uvidím na věčném břehu, Pane,
můj božský lodivode, v jehož rukách jsem,
veď pokojně mou loďku z bouře nevázané
aspoň pro dnešní den!
Dovol mi, Pane můj, abych se v tobě skryla;
sem nedolehne hluk, jenž vládne nad světem,
dopřej mi, abych v Tvé lásce a přízni žila
aspoň po dnešní den!
Před božským srdcem tvým
vše časné zapomínám,
strach z těžkých nočních snů je klidem zapuzen.
Dopřej mi v tomto srdci místo, nechci jinam
aspoň dnešní den!
Eucharistie božská, z nebe živý Chlebe,
tajemství, jehož zrod je Láskou podmíněn,
Ježíši, bílá Hostie, chci mít jen tebe
v srdci po dnešní den!
Dopřej mi, abych se navěky sjednotila
s tebou, má vinice, zůstaň můj vinný kmen,
který bych ráda zlatým hroznem obdařila
poprvé v dnešní den.
V tomto hroznu lásky jsou lidské duše jak zrna
A na tvoření hroznu mám svůj dnešek jen…
Kéž jako apoštol jsem ohněm zanícená
alespoň v tento den!
Pane, chci vidět tvůj obličej nezastřený,
v dalekém vyhnanství bez tebe chřadnu jen;
kéž hledět na tvou tvář mi zakázáno není
aspoň po dnešní den.
Má duše brzy vzlétne s chvalozpěvem vzhůru
v den, který bude provždy nad ní rozzářen.
Pak budu zpívat zpěv s lyrou andělských kůrů
po celý věčný den! ..

xxx

Můj život chvilka je, vteřina pomíjivá,
která mi uniká a mizí jako sen.
Na lásku k tobě mi, Pane, jak sám víš, zbývá
jen tento dnešní den!

Toužím jen po tobě, Ježíši milovaný,
zůstaň mi oporou v tomto dni jediném,
usměj se, ujmi se v mé duši kralování
aspoň na dnešní den!
Co na tom, hrozí-li mi budoucnost snad temně,
o zítřek neprosím. Můj Pane, zahal jen
svým stínem život můj, chraň čisté srdce ve mně
aspoň po dnešní den!

Myslím-li na zítřek, nestálosti se bojím,
do srdce vniká mi bolest a žalný sten;
můj Bože, o zkoušky, o bolest ale stojím
aspoň pro dnešní den!

Brzy tě uvidím na věčném břehu, Pane,
můj božský lodivode, v jehož rukách jsem,
veď pokojně mou loďku z bouře nevázané
aspoň po dnešní den!

xxx

Dovol mi, Pane můj, abych se v tobě skryla;
sem nedolehne hluk, jenž vládne nad světem,
dopřej mi, abych v tvé lásce a přízni žila
aspoň po dnešní den!

Před božským srdcem tvým vše časné zapomínám,
strach z těžkých nočních snů je klidem zapuzen.
Dopřej mi v tomto srdci místo, nechci jinam
aspoň na dnešní den!

Eucharistie božská, z nebe živý Chlebe,
tajemství, jehož zrod je Láskou podmíněn,
Ježíši, bílá Hostie, chci mít jen tebe
v srdci po dnešní den!

Dopřej mi, abych se navěky sjednotila
s tebou, má vinice, zůstaň můj vinný kmen,
který bych ráda zlatým hroznem obdařila
poprvé v dnešní den!

V tom hroznu lásky jsou lidské duše jak zrna
a na tvoření hroznu mám svůj dnešek jen…
Kéž jako apoštol jsem ohněm zanícena
alespoň v tento den!

Ty, Panno neposkvrněná, má hvězdo milá,
která mi dáváš Syna, ať s ním jedno jsem,
kéž bys mě, Matko, svým závojem zahalila
aspoň na dnešní den!

Můj strážný anděle, přikryj mě křídly svými,
sviť, aby směr mé cesty zůstal ozářen,
volám tě, veď mě a pomáhej vnuknutími
aspoň po dnešní den!

Pane, chci vidět tvůj obličej nezastřený,
v dalekém vyhnanství bez tebe chřadnu jen;
kéž hledět na tvou tvář mi zakázáno není
aspoň po dnešní den!

Má duše brzy vzlétne s chvalozpěvem vzhůru
v den, který bude provždy nad ní rozzářen.
Pak budu zpívat zpěv s lyrou andělských kůrů
po celý věčný den! …

xxx

„Žít z Lásky, to je dávat, dávat stále,
nežádat mzdu, neměřit, nevážit,
nepočítat, co dám, a dávat stále,
vždyť Láska nechce nic než obdařit.
Božskému srdci, Lásce rozlévané
jsem všechno dala, bez břemen chci jít…
Zbývá mi jen bohatství darované:
smět z Lásky žít.

xxx

Žít z Lásky znamená plout bez přestání,
do srdcí vlévat pokoj, radost, smích.
Můj Pane, útrpnost mě popohání,
vidím tě v duších – v sestrách – v bližních svých.
Cit k bližním – to je hvězda jediná má,
mou přímou plavbu vede její svit.
Na lodní plachtě deviza je psána:
jen z Lásky žít.“

xxx

„Vedeš mě za ruku, vždyť vidíš,
jak ubohá a slabá jsem,
z cest něžně překážky mi sklidíš,
abych nepadla na kámen.
Neustále mě sladce vede
k pohledu do nebe tvůj hlas
a čím jsem menší vedle tebe,
tím z tebe proudí větší jas.“

xxx

Já toužím po srdci, jež něhou plane,
jež vždycky přispěchá mi na pomoc,
jež přes mou slabost v lásce neustane
a neopustí mě ať den či noc…
Každý, kdo miloval mě v tomto žití,
spočinul jednou smrti v objetí.
Chci Boha, jenž přijme mé lidské bytí
a jako bratr může trpěti.
Ty, jenž pronikáš prostorami
rychleji nežli slunce svit
a víš, kde jsou mí milovaní,
zaleť je často navštívit.
Osuš jim oči perutěmi,
o Ježíši jim písně pěj,
o bolesti, jež v slast se mění
a jméno mé jim zašeptej.

xxx

Co duší zde na Boží zemi
za štěstím běhá sem a tam!
To štvaní proti mysli je mi,
já radost ve svém srdci mám!
Ta radost není pomíjivá,
patří mi navždy, beze změn,
přívětivě se pousmívá
jak jarní růže den co den.

The post Terezie z Lisieux. Psala básně tak samozřejmě jako dýchala a jako se modlila first appeared on Čítárny.