Monte-Cristo není jen mstitel, ale skutečný hornatý ostrov (spíš jen skalisko) ve Středozemním moři (kousek od Elby), který Alexandre Dumas (1802-1870), autor románu o mstícím se hraběti, neznal pouze z map, ale osobně ho navštívil. Nebo jej přinejmenším obeplul.

Poklad tam nenašel, ale lokalizoval jej do těch míst aspoň ve svém bdělém snu.
A jako materiál pro příběh zrazeného muže, kterému tohle jmění pomáhá nastolovat spravedlnost, zužitkoval krátký příběh Démant a pomsta z dávné „non fiction“ Policie bez závoje od Jacquese Peucheta.

Hrdina z reality si ovšem neříkal Edmond Dantes, ale Pierre Picaud.
Roku 1807 měl tento prosperující pařížský švec (u náměstí Sainte-Opportune) právě před svatbou a měl si brát bohatou Marguerite Thérese de Vigorou. Snad ji miloval, o tom nebádejme, ale bylo ve hře i sto tisíc franků věna.
O své šťastné perspektivě bohužel bezelstně a jako pako vykládal rádoby kamarádům včetně Mathieua Loupiana, majitele jisté kavárny. Loupian byl patrně placený informátor a přítomni Picaudovu chlubení ještě tři další chlapíci: Antoine Allut (předloha krejčího Caderousse z románu), Guilhemo Solari a Gervaise Chaubard.
{youtube}VnlbciKNg_8?si=GmBni3_bCB-QBrZ5{/youtube}
A protože se tyto události semlely za Napoleona, odvážil se Mathieu Loupian (v románu Fernand Montego) namluvit policejnímu komisaři, že je Picaud anglický špión. Vyloučit se nedá, že policista a on byli spiklenci a policista jistě stál o odměnu shora. Podle kavárníkových náznaků sesmolil hlášení a jeho nadřízený udělal z hlášení ještě stručnější udání přímo pro tehdejšího ministra Savaryho, vévodu z Roviga. A pak? Picaud zmizel tři dni před svatební mší, která se měla odsloužit v Saint-Leu. Skutečně bylo jeho odstranění tak jednoduché?

Vlastně nevíme, ale třeba Jiří Kovařík tvrdí, že byla Savaryho (diskrétně pracující) policie vzorem pro tu stalinskou.
Zatímco předloha krásné Mercedes Herrerové si brala Mathieu Loupiana (ač až po dvou letech), Picauda sedm let žalářovali (Dantese pak rovnou čtrnáct) v pevnosti, i když ne If, ale Fénestrelle, což není na ostrůvku před Marseille, ale u italských hranic, poblíž Turina. Bylo tam státní vězení, ve kterém se náš hrdina spřátelil s duchovním z Milána alias předlohou abbé Fariy. Ten ho také učinil dědicem a podle historky z pitavalu, odkud Dumas čerpal, se jednalo o sedm milionů livrů na účtech, ukryté diamanty a 120 000 franků v hotovosti.

Bohatý kněz podle všeho zemřel přirozenou smrtí 4. ledna 1814 a v dubnu téhož roku byl Picaud už na svobodě; protože to Napoleon konečně projel. Císařství padlo a osvobozený vězeˇm mířil do Itálie a začal měnit identity takřka jako pozdější Ethan Hunt ze seriálu Mission Impossible. Vystupoval především jako Joseph Lucher, a jak se ukázalo, Miláňan nelhal. Zato jeho příbuzní měli smůlu, ale dobře jim tak, vždyť opustili chudáka v neštěstí. Nyní ostrouhali – a zrazený švec Picaud neměl sice sto tisíc věna a Mercedes, ale zajistil si rentu 600 000.

V Paříži přečkal slavných Sto dní, o kterých Dumas ve skvělém románu taky pozorně vypráví (Napoleonův návrat z Elby, Waterloo; přeprava válečného zločince na Svatou Helenu), a vypravil se za Allutem. Ten teď žil v Nimes a je figurou klíčovou. Podle legendy nebyl zrádce. Picaud opět změnil identitu a stal se abbé Baldinim, což bude ve slavném románu abbé Busoni. Allut jej v tom přestrojení – údajně – nepoznal a nechal si namluvit, že kněz Picauda znal, ale Picaud zemřel už roku 1811. Jako vězeň.
Přestrojený pak nabídl bývalému příteli Allutovi prsten s diamantem v hodnotě 120 tisíc franků, udá-li ostatní zrádce; a máme-li věřit pitavalu, manželé Allutovi prchli do Řecka poté, co zavraždili klenotníka. Ten prsten sice koupil, ale ošidil je o nějakých pětašedesát tisíc.

Stálo to za vraždu? Došlo k ní prý v afektu. Osud. A je-li to historka za vlasy přitažená? Jaký bývá život? Navíc…
Už zde se nám ukazuje, nakolik umí pomsta generovat další a další tragédie. I tragédie nevinných. Kovařík má Dumasovu parafrázi oné vraždy po právu za jedno z nejpůsobivějších míst románu a sami si v knize ověřte, co očitý svědek mordu Bertuccio vypráví Dantesovi:

„Letěl jsem pro svíci, pádil se schodů, leželo přes ně napříč tělo. Karkotino tělo. Rána z pistole, kterou jsem předtím slyšel, patřila Caderoussově ženě. Prošla krkem naskrz. Dva tři kusy nábytku ležely převrácené; závěsy, do kterých se ubohý klenotník zamotal, spadly a vlály po pokoji. Sám ležel na zemi, hlavu opřenou o zeď, a plaval v moři krve, která unikala z tří širokých ran na hrudi. Ve čtvrté zůstal vězet dlouhý kuchyňský nůž, ze kterého trčela ven jen rukojeť. Šlápl jsem na druhou, nevypálenou pistoli, možná v ní zvlhl prach… Caderousse nebyl nikdy dopaden.“

Do Loupianovy nové a mondénní kavárny vstupuje poté mstitel v převleku za stařenu, aby vyprávěl o muži jménem Prosper, který prý přišel za Napoleona o všecko a může chtít vysoké odškodnění (má na ně nárok), ale nestojí o víc, než aby směl pracovat jako číšník za byt a stravu a sto franků měsíčně „u hodných lidí“. Skočili byste na to? Tady už čtoucí Dumas chápal, že je historka pitomá a bude třeba ji umravnit a zvěrohodnit. A četl dál.

Zvěděl, že na Pont des Arts kdosi dýkou probodl Chaubarda. I tato dýka zůstala v ráně a na rukojeti stálo: „Číslo jedna.“ Nikým nepoznávaný „Fantomas“ Picaud zatím obsluhoval hosty vlastního nepřítele a vbrzku pošel kavárníkův pes. Byl otráven. Čtrnáct dní nato se odebral na věčnost i papoušek paní Loupianové.
„A proč to vlastně zmírňovat,“ uvědomoval si Dumas. „Naopak. Přitvrdím!“
Přečtete-li román, zjistíte, že slib splnil.

Ale i realita bývá drsná, natož uvnitř téhle přepálené povídačky. Zrádce Loupian měl z prvního manželství syna a dceru. Dceři bylo šestnáct a začal se jí dvořit markýz, rozhazující plnými hrstmi. Přišla do jiného stavu. Domluvily se ohlášky i obřad, markýz objednal hostinu pro pět set lidí. Usedli a ženich nikde, i když svatba zdárně proběhla. Přinesli dopis, že se kamsi musel odebrat z rozkazu Ludvíka XVIII., a tedy krále. Ó! Jak to znělo!

A klid, mezi jedenadvacátou a dvaadvacátou se vrátí. Spolu s dezertem však začali číšníci hostům rozdávat obálky. Uvnitř se psalo, že je ženich podvodník a propuštěný galejník z Toulonu. I to Dumas umě využil, přičemž nebohé/nevinné dceři bankéře Danglarse se dvoří galejník Cavalcanti. Když je identifikován, palác rodiny se okamžitě „vyprázdní jako po epidemii černého moru“.

Co ještě ke všem hrůzám chybělo? Žhářství.
Loupianovi tedy vyhořeli, ale nejen. Nečekaně svižně se sběhla lůza (rodina zrovna dlela na venkově) a pod záminkou, že hasí, kradla. Dům shořel a majitel začal vymáhat náhradu: Loupianovi se octli takřka na mizině. Ještě ne úplně, aby bylo trápení pomalé. Každopádně museli vyklidit centrum Paříže a ustoupit na předměstí, kde otevřeli skromnější kavárnu.
I tam chodil Solarini, na kterého už jsme my zapomněli, ale mstitel nikoli; takže je Solarini otráven a umře teprve po hodinách krutých křečí. Tělo je (podle zvyku) vystaveno. Do dne se na černém suknu rakve vynořil bělostný papír se slovy: „Číslo dvě“.

Potom tragédie pokračovala. Loupainův syn byl přistižen při vloupání a dostal dvacet let. Byl k této akci umně vyprovokován? Podle pitavalu ano, ale to nešlo dokázat a rodiče jeho osud definitivně společensky znemožnil. Thérese (Mercedes) chřadla a zemřela a právní aspekt věci teprve přichází. Protože odešla bez potomků (dcera nebyla, jak řečeno, její vlastní), i Loupian musel vrátit zbytek téhož věna, které kdysi mělo připadnout Picaudovi.
A ten mu zatím jako Prospero svedl dceru, přičemž Kovařík (zůstaňme u něj) líčí finále dramatu zcela na Dumasově úrovni a v jeho duchu: Jednoho temného večera se Loupain procházel stromořadím parku u Tuilerií, když se proti němu ze stínu vynořil muž.

„Loupiane, pamatuješ rok 1807? Vzpomínáš ještě na zločin?“
„Na zločin?“
„Ano! Odporný zločin. Ze žárlivosti jsi dostal do temnice přítele. Už si vzpomínáš?“
„Ach! Ano. Bůh mě trestá.“
„Bůh? Ne. Picaud sám. Ten, který probodl Chaubarda, otrávil Solariho, namluvil tvojí dceři galejníka, nastrojil past na tvého syna, podpálil ti dům a poslal tam zloděje a tebe zabije stejně jako zabil tvého psa. Ten, co utrápil tvou ženu a z tvojí dcery udělal děvku! Dívej se na mě! Já, Prosper, jsem Picaud, kterého jsi zničil. Až tě najdou, budeš mít na prsou napsáno Číslo tři.“

Ani Loupianovým probodnutím ale historie zla nekončí a pitaval tvrdí, že byl Picaud (vlastník šestnácti milionů) hned po vraždě číslo tři a ještě před branou Tuilerijských zahrad omráčen. K sobě přišel v místnosti podobající se kobce a slyšel:

„Bavil ses hrůzou, kterou jsi rozséval? Celých deset let života jsi zasvětil jen pomstě a spáchal jsi zločiny horší než oni. Teď si hrůzy užiješ sám.“
„Kdo jsi?“
„Tvůj komplic.“

Allut! Bývalý přítel prošel galeje a nezapomněl. Co následovalo, se podobá závěrečné scéně budoucího románu, kdy se Dantesovi lidé zmocní prchajícího bankrotáře Danglarse a nutí jej pouze platit a platit. Za jeden jediný chleba či jediné si Monte Christo účtuje 100 000 franků. Nebožákovi zbělají během takto kořeněné internace vlasy.
Reálný Allut chtěl prý od Picauda padesát tisíc denně, a když zajatý začal předstírat, že umírá, ubodal ho a prchne přes kanál La Manche. Do Anglie. Teprve před smrtí vše prozradil.

Alexandr Dumas přečetl těchhle pár zaumně psaných stran pitavalu, původně diktovaných roku 1828 katolickému knězi jako zpověď, a zvládl je bravurně rozvést do šesti svazků.

Román nejprve vycházel na pokračování (1844-1846), a když ho – už ve dvacátém století – chtěl „rozumně“ pokrátit sám Umberto Eco, pohořel a úkol, jenž si předsevzal, vzdal, aby konstatoval, že krása románu tkví také v opojení a rozmáchlosti jeho vypravěče.

Adaptace i parafráze pro divadlo, rozhlas a jiná média se těžko dnes počítají a ve filmu hraběte prvně zosobnil Hobart Bosworh (1912), ale tvůrci nejnovějšího snímku měli aspoň výhodu a šanci vytřídit si ze všech pokusů jenom to nejlepší.
Zda to udělali? Já nevím, ale možná především řešili čas.
Netočili totiž seriál a umínili si, že ságu směstnají do tří hodin. V nich sledujeme tři padouchy, ale jen dva ohavné. Fernand patří mezi ně, a přece ne. Je spíš oběť. Podlehl zlu z lásky a z vášně k Mercedes – a již brilantní úvodní scéna na lodi ho částečně omlouvá.
Spatříme v ní krásu a tři přátele, a totiž dva mladíky a dívku: jsou ještě šťastni a nemají naprosto pocit, že by je cokoli mohlo rozpojit. A proč ten pocit nemají? Protože svítí slunce, protože jsou takřka ještě děti a protože Fernand ani málo nevnímá, že bere kamarádka Dantese jinak a vážněji. Teprve ve chvíli, kdy mu pár oznámí, že se budou brát, přichází pro Fernanda nečekaný otřes. Prohlédnutí, ohromení, zoufalé rozčarování.
A zbylí zrádci? Film je konstruuje jako úplné zrůdy. Sám královský prokurátor Villefort nejen zcela zneužívá pravomoci, ale „po cestě“ životem i chladně realizuje předčasný pohřeb vlastního dítěte. Jako v románu. A Danglars? Nejen krutý, ale proklamuje to. Chlubí se krutostí. Ty, kteří si oblíbili některou z předchozích vizuálních adaptací (například nějaký z francouzských seriálů, anebo variantu s Maraisem, anebo tu s Chamberlainem), nový film možná nedostane; ale je to paráda.

FILM: Hrabě Monte Christo. Francie 2024.
Tři hodiny bez dvou minut. Scénář a režie Alexandre de La Patelliere a Matthieu Delaporte. Hudba Jérome Rebotier. V hlavní roli Pierre Niney (*1989).

Zdroje: zhlédnutý film, knihy Jiřího Kovaříka Hrabě Monte Christo z nakladatelství TEMPO (Třebíč 1998) a Nicolase Carreaua Skutečné životy hrdinů z nakladatelství Ardo (Praha 2019).
S přihlédnutím ke knize sovětského autora Romana Bělousova (opatřené poznámkami Vladimíra Bystrova) Hledá se kapitán Nemo a další… z Lidového nakladatelství (Praha 1988).

Poznámka. Pan Carreau líčí Picaudovo dědictví poněkud jinak než Jiří Kovařík a cituji bez jakýchkoli oprav překlad Heleny Beguivinové:
„Diamanty v obchodní ceně asi dvanácti set tisíc franků a nejméně tři miliony v mincích. Jak milánských dukátech, tak benátských florinech, španělských zlatkách, francouzských louisdorech, anglických guineích atd.“

The post Nový filmový Monte Christo 2024. Zajímavosti z legendárního románu Dumase first appeared on Čítárny.

Je klasický horor Horla (1886) i regulérní science fiction? Nepochybně. Ale z určitého hlediska ale je na Maupassantově (1850-1893) povídce nejzvláštnější, nakolik vypravěč zvládl abstrahovat od služebnictva ve svém domě.

Skoro permanentně sice líčí vlastní samotu, ba stěžuje si, ale to, že má okolo sebe sloužící, se dovídáme leda mimochodem, jako by to ani nebyli lidé.
A ostatně je hrdina ve finále bezděky upálí. „Úplně jsem zapomněl na služebnictvo,“ konstatuje, když už se stala z domu s (údajným) démonem vatra, a právě tenhle moment svědčí, myslím, nejlépe o vypravěčově šílenství a o tom, že povídku lze úplně právoplatně chápat jak jako hororovou science fiction, tak i jako nevědomé hrdinovo líčení propukajícího šílenství.

Dům, kde bydlí, přitom je zřejmě líčen s představou domu Gustava Flauberta, stojícího rovněž u řeky, po níž putovaly lodě. Otázkou naopak zůstává, nakolik je místné hledat na hrdinovi i prvky Flaubertovy povahy. Velký francouzský spisovatel byl Maupassantovým učitelem, to je známo, ale zde čteme o příznacích dotírajících v reálu na žáka, ne na učitele.
Některými rysy, tak například hrůzou ze spánku, se ovšem zdejší hrdina-vypravěč podobá třeba i Hitlerovi a mnoho rysů má společných s Ludvíkem II. Bavorským. Taky tohoto „šíleného“ krále pronásledovalo a děsilo (dle jeho vlastních tvrzení) cosi jako Horla alias démon alias a chcete-li ještě nezrozený Hitler. A ne?
Kupříkladu v říjnu 1885 psal Ludvík císařovně Sissi o tom, že se onen „démon“ nějak dozvěděl, že ho Ludvík chce zničit. Ale bytost se tomu vysmála, krále nadále navštěvuje „jako stín“ a provokuje ho líčením hrůz, které hodlá přivodit. A Ludvík tvora údajně vnímal, ač tento zůstával jak neviditelným, tak i bezhmotným.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013

Mělo se totiž jednat o kohosi, kdo na sebe lidské vzezření teprve vezme. O ďábla?
Nevíme, avšak o utkvělé vizi krále Ludvíka referoval i jeho lékař a onen satan měl podle panovníka přijít na svět v krajně nenápadné lidské podobě, tím si byl citlivec „naprosto“ jist. „Ale ještě před zrozením mě hodlá zabít,“ dodával bavorský panovník k Sissi. Proniklo snad něco z toho i do tehdejšího denního tisku, aby si to přečetl také Maupassant ve Francii? Nevím, ale sporu není o tom, že sama Horla inspirovala hezkou řádku literárních děl.
Třeba drobný motiv hned na začátku, když se hrdina zatočí „jako káča“ a neví náhle, odkud přišel, stojí patrně v pozadí zajímavé americké povídky Jak pan … udělal salto, jejíhož autora zkuste uhádnout.

To je ovšem ta asi nejméně podstatná inspirace a o to mocněji funguje vylíčení hory Saint-Michel a tamní groteskní pověsti o starém pastýři s hlavou pod pláštěm, vlekoucím kozla s tváří muže a kozu s tváří ženy. Koza i kozel (s dlouhými vlasy) se prý hašteří „neznámým jazykem“ a jen chvílemi mečí, přičemž svou atmosférou báchorka připomíná sekvenci z Velkého románu Ladislava Klímy, která vyšla i samostatně jako Čas a smrt.

Maupassant se v Horle zmiňuje i o jedné komedii Alexandra Dumase mladšího,
a to jako o jednom z prostředků, jejichž pomocí se hrdina v Paříži aspoň na chvíli vzpamatuje z vlivu démona, který si ho doma víc a víc podrobuje své nadvládě, jsa neviditelný. Horla se živí pouze mlékem a vodou, které umí sát z uzavřených láhví, jak hrdina zjistí prostým pokusem, a není sporu, že však tento příběh předznamenal i nejslavnější díla o neviditelných zlosynech, hlavně ovšem to Wellsovo, a inspiroval i verneovku Tajemství Viléma Storitze. A řekl bych, že Verne byl při psaní ovlivněn Maupassantem víc než Wellsem!

Zajímavým motivem je nemoc „nešťastného“ přízraku, která se jej zmocňuje, sotva se hrdina na delší dobu vzdálí.
„Pociťoval jsem onu úzkost, onu touhu se vrátit, jež nás přepadne, jestliže jsme zanechali doma v horečkách někoho, kdo je nám velmi milý a jemuž se, jak nám zlá předtucha našeptává, za naší nepřítomnosti přitížilo,“ dočítáme se výslovně v překladu O. Reindla. Není to až dojemné?

A všimněme si rovněž myšlenky, že se dotyčná bytost mohla na Zem přenést z jiné planety, „aby se nás zmocnila, jako se kdysi Normani přeplavili přes moře, aby si podrobili slabší národy“.
Neviditelný útočník z Marsu? Ano! Autor jej ale v jednom momentě výslovně označuje i jako upíra a nelze (vedle Wellsova Neviditelného) nevzpomenout i Wellsových šeredných Marťanů sajících ne ovšem mléko, ale lidskou krev.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013

A příjezd bytosti jménem Horla z Ria na lodi? A jihoamerická expanze jejích soukmenovců? To zas poněkud připomíná Wellsovu „invazní“ povídku Vláda mravenců.
Samotný motiv upíra a motiv nevidění upíra v zrcadle se do Horly po chvíli zdánlivě ještě vrací, ale je to vlastně omyl. Jak to? V zrcadle se přece marně hledá sám hrdina, který upírem ani není, ani nezačíná být, a jenž se prostě nevidí v pokoji proto, že neviditelná Horla (tento SKUTEČNÝ vysavač životní energie) stojí… Ano, zrovinka v prostoru mezi hrdinou a zrcadlem.
A právě tento významný moment světové literatury by si, řekl bych, zasloužil analýzu i třeba z hlediska jinak „pochybné“ vampyrologie, neboť, myslím, nelze vyloučit, že se teprve odsud vine v důsledku nepřesné interpretace textu nit všeobecně přebíraného přesvědčení, že k vlastnostem upírů náleží i jejich neviditelnost ve skle zrcadel!

Šlo by pokračovat, ale lépe snad je si povídku přečíst a najít i další souvislosti a interpretace. Není například sebemenšího sporu, že odsud opisoval i sám Arthur Conan Doyle, když vymýšlel svůj příběh Parazit (1894). Ten sice líčí zcela viditelnou a lidsky hmotnou zlodějku životní energie (jak si jako první všiml vampyrolog Montague Summers), ale deníková forma i atmosféra je jednoznačně zcizena z Maupassanta, jen krátce předtím zesnulého.

Krátkým pandánem k Horle je i Maupassantova neméně děsivá povídka On o neschopnosti člověka snášet samotu a je jenom příznačné, že autor Horlu a další své „šílené“ povídky o mnoho let nepřežil.

The post Horla, klasický horor Maupassanta a další neuvěřitelné souvislosti first appeared on Čítárny.

Je velmi příjemné zjistit, že i dnes vycházejí časopisy s cover story o čtenářství pro děti. 15. října 2018 vyšlo v The New Yorker povídání o ilustrátorovi jménem Jean-Jacques Sempé.

Ve velkém rozhovoru se dovíme, že pocházel z velmi chudé rodiny a nenáviděl školu. V té době si také přečetl v nějakém časopise pro ženy, že byste měli číst co nejvíce, abyste zlepšili svůj pravopis. Prože jeho rodina neměla doma žádnou knihu, četl zadní stranu balíků, příručky, billboardy. Později se zamiloval do knih Alexandra Dumase a oblíbil si zvláště Tři mušketýry.

Možná to byly malé, ale důležité impulsy pro to, aby v budoucnosti nakreslil spoustu ilustrací pro děti, kde je netradičnš pábí ke knihám, ke čtení, ke vzdělávání.
Jedny z jeho oblíbených ilustrovaných knih jsou Mikulášovy patálie, které kreslil s francouzskou komiksovou legendou Goscinnym.
V Česku úspěšné knihy vydává Albatros.

The post Jean-Jacques Sempé, velký ilustrátor pro děti je stále na výsluní nejen s Mikulášem first appeared on Čítárny.