Gerald Durrell byl neobyčejný přírodovědec a hlavně vypravěč. Byl můj oblíbený autor z dětství a asi první skutečný učitel. Během několika měsíců jsem přečetl všechny jeho knihy v naší městské knihovně. Z jakou vášní a radostí jsem pak procházel lesy a louky za naším domem a začínal vidět neviděné.

Gerald Durrell (7. ledna 1925 – 30. ledna 1995) zakladatel přírodovědecké stanice a malé ZOO na ostrově Jersey mezi Anglií a Francií je dnes skutečnou legendou stejně jako třeba Cousteau.
Popularizátor ochrany zvířata a přírody vůbec byl nejen vědec, ale také vtipný a moudrý vypravěč. Kniha O mé rodině a jiné zvířeně je z jeho prvních, která mu přinesla i slávu. Je sice o ostrově Korfu, kde prožíval dětství, ale už tam cítíme jeho neobyčejný zájem o vše živé na celé naší planetě. A s humorem jemu vlastním nám to dává najevo.

Knihu lze nalézt i jako audioknihu. Bohužel Dejdarův hlas nebyl podle mě šťastný výběr.

Moto: (W.Shakespeare: Jak se vám líbí)
Je to melancholie jen a jen má, složená z bezpočtu trestí, překapaná z bezpočtu látek: je to vlastně souhrn mých pozorování z cest, která ustavičně rozjímám a která mě halí do oparu nejhlubšího smutku.
O mé rodině a jiné zvířeně / Gerald Durrell /

Ukázky z knihy, které vás ke knize dopábí ))

SLOVO NA OBHAJOBU
„A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností!“
Bílá královna – L. Caroll / Alenka: Za zrcadlem / Překl. A. a H. Skoumalovi

Toto je historie pětiletého pobytu na řeckém ostrově Korfu, kam jsem podnikl zájezd se svou rodinou. Původně jsem zamýšlel napsat mírně nostalgické líčení přírodopisných poměrů ostrova; dopustil jsem se však vážné chyby, když jsem již na prvních několika stránkách uvedl do knihy svou rodinu. Neboť jakmile se její členové octli na papíře, všichni se tu ihned začali prosazovat a přizvávat s sebou do kapitol nejrůznější známé. Toliko s největšími potížemi a s vynaloženém nemalé dávky lstivé taktiky se mi podařilo místy vyšetřit několik stránek, které jsem mohl věnovat výhradně zvířatům.

Na následujících stránkách jsem se pokusil přesně a bez nadsazování vykreslit obraz naší rodiny; všichni se tu jeví tak, jak jsem je viděl. Ale na vysvětlenou některých jejich zvláštnůstek v jednání bude snad namístě, abych uvedl, že v té době, kdy jsme byli na Korfu, byli všichni členové rodiny velmi mladí; nejstaršímu Larrymu bylo třiadvacet, Lesliemu devatenáct, sestře Margo osmnáct a já byl nejmladší – desetiletý – tedy ve věku útlém a lehce přístupném dojmům. O matčině stáří jsme nikdy neměli dost jistoty z toho prostého důvodu, že si jakživo nemůže vzpomenout na datum svého narození; o ní mohu říci jedině tolik, že byla dost zralá, aby měla čtyři děti. Na její naléhání musím také připojit vysvětlení, že je vdova – jak poznamenala bystrozrace, člověk nikdy neví, co všechno může lidem napadnout.

Abych mohl těch pět let příhod, pozorování a příjemného života stěsnat do elaborátu poněkud méně obsažného, než je ¨Encyclopedia Britanica¨, nutně jsem musel zhušťovat, redukovat a přemísťovat, takže z původního sledu událostí zbývá velmi málo. Rovněž jsem byl nucen vynechat leckterou příhodu i postavu, které bych tu byl rád vylíčil.
Je pochybné, zda by bývalo došlo k napsání této knihy, nebýt pomoci a nadšeného povzbuzování osob dále uvedených. Zmiňuji se o nich proto, aby bylo možno přičíst vinu těm, kdo to zasluhují.
…
„Co se stalo Lesliemu?“ zeptala se máti.
Nezůstala na pochybách dlouho, protože Leslie se objevil na verandě pouze s ručníkem přes boky.
„Gerry,“ rozkřikl se bratr s obličejem silně zrudlým vzteky. „Kde je ten kluk?“
„Ale, ale, synáčku,“ napomenula ho máti konejšivě, „co se děje?“
„Hadi,“ utrhl se na ni Leslie a prudkým pohybem ukázal krajní délku plaza, a potom rychle chňapl po ručníku, který mu začal padat, „hadi – to se děje!“
Účinek na hosty byl zajímavý. Kdo nás znal, sledoval celou scénu s dychtivým zájmem; nezasvěcenci zas uvažovali zvědavě, zdali Lesliemu nepřeskočilo v hlavě, a nevěděli si rady, mají-li celou věc přejít bez povšimnutí a pokračovat v hovoru, nebo mají-li po něm skočit, než se na někoho vrhne.
„O čem to vlastně mluvíš, synáčku?“
„Ten kluk sakramentská naházel do té všivé vany plno hadích potvor,“ volal Leslie, aby bylo všechno dokonale jasné.
…
Když slunce zašlo a gekoni se začali probíhat po šerých stěnách domu, Odysseus se probouzel. S chutí si zívl, protáhl si křídla, pročistil ocas a potom se tak prudce oklepal, že všechno peří se mu zježilo jako plátky chryzantém, do níž se opřel vítr. S krajní bezostyšností vyvrhl chuchvalec nestrávené potravy na noviny prostřené na zemi k tomuto i k dalším podobným účelům. Takto přichystaný k nočnímu lovu zahoukal zkusmo “taj-hú,” aby se ujistil, že je řádně při hlase, a potom se měkkým tichým letem pustil kolem pokoje, nesl se tiše jako smítko popela a přistál mi na rameni. Krátkou chvíli tam poseděl, ďobal mi po uchu, a nato se znovu oklepal, zanechal citových výlevů a zpraktičtěl. Odlétl na lavičku u okna a znovu zahoukal tázavým “taj-hú?” a přitom se na mne díval svýma medově žlutýma očima. To bylo znamení, že si přeje, abych otevřel okenice. Jakmile jsem otevřel dokořán, vylétl oknem, v němž se nakrátko zarýsovala jeho silueta na pozadí měsíční oblohy, než se ponořil do tmy mezi olivami. Za okamžik na to se rozlehlo jeho hlasité vyzývavé “taj-hú! taj-hú!”, varovné upozornění, že Odysseus se právě vydává na lov
…
Ležel jsem roztažený v hedvábně hebké vodě, zevloval očima po obloze a jenom jsem pohyboval lehce rukama a nohama, abych se udržel na hladině; díval jsem se na mléčnou dráhu, rozestřenou jako šifonový pás přes klenbu oblohy, a uvažoval jsem, kolik hvězd asi obsahuje. Ještě jsem mohl slyšet hlasy ostatních, jak se na břehu smějí a hovoří, až se to rozléhá nad vodou, a když jsem zdvihl hlavu, mohl jsem rozeznat místo, kde sedí, podle pravidelného pohybu ohýnků jejich zapálených cigaret.
Jak jsem se tak zasněně a mimovolně nechával vodou nést, náhle jsem se vylekal, když jsem docela blizoučko vedle sebe zaslechl plesknutí a zabublání vody, po němž následoval protáhlý, hluboký vzdech, a když mě nečekaně rozhoupaly drobné vlnky.

Chvatně jsem se vzpřímol a začal šlapat vodu a rozhlížet se, jak daleko jsem se nechal odnést. Nadmíru jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že jsem nejenom značně daleko od břehu, ale rovněž i od Ochechule, a ani zdaleka jsem nemohl tušit, co je to asi za zvíře, co kolem plave v té černé hloubce pode mnou. Slyšel jsem dobře ostatní, jak se na břehu smějí bůhvíčemu, snad nějakému vtipu, a viděl jsem, jak někdo odhodil nedopalek cigarety vysoko k obloze jako červenu hvězdu, která se obloukem snesla a zhasla na krajíčku moře.
Byl jsem čím dál tím neklidnější a užuž jsem chtěl zavolat o pomoc, když tu ve vzdálenosti asi dvaceti stop jako by se moře s tlumeným svistem a žblunknutím rozčíslo, objevil se lesklý hřbet, ozavalo se hluboké, spokojené nadechnutí a hřbet se znovu ponořil nad hladinu. Měl jsem taktak čas rozpoznat, že je to delfín, a už jsem zjistil, že jsem v samém středu jejich hejna. Zahemžili se kolem mne, labužnicky funivě dýchali a jejich černé hřbety se blýskaly, jak se v měsíčním svitu vyhrbovali.

Muselo jich být snad osm, a jeden se vynořil tak blízko, že by bylo stačilo, abych plaval tři tempa kupředu, a byl bych se dotýkal jeho černé hlavy. Házeli sebou a ztěžka nadechovali a tak si hráli přes celou zátoku a já plaval s nimi a jako očarovaný jsem pozoroval, jak se vynořují na povrch, rozčísnou vodu, zhluboka se nadýchnou a pak se opět ponořují pod hladinu, takže po sobě nechávají jenom rozpínavý kotouč pěny, jedinou známku, že byli nad vodou.

Za chvíli, jako by uposlechli nějaký signál, obrátili se a zamířili ven ze zátoky ke vzdálenému břehu Albánie; a já šlapal vodu a pozoroval jsem, jak odplouvají do dálky v bělostném řetězu měsíčního světla, jak se vynořují jejich lesklé hřbety a jak se zas s hřmotnou extází ponořují do vody vlažné jako čerstvé mléko. Nechávali za sebou stopu velkých bublin, které se na hladině houpaly a nakratičko zazářily jako miniaturní luny, než pod vlnkami zanikly.

The post Gerald Durrell a jeho nejčtenější kniha O mé rodině a jiné zvířeně first appeared on Čítárny.

Ze všech Durrellových knih je cítit jeho neskonalou lásku ke všemu živému a touha ukázat to lidem. O své vášni dokázal nakažlivě psát ve svých nesčetných knihách. Kniha “Amatérský přírodovědec”, která v anglickém originále vyšla někdy v roce 1982, je pro změnu ukázkou aktivit Geralda Durrella v oblasti popularizace ochrany přírody. Spousta unikátních fotografií a zanícený text zaujme i ty, kteří vztah k přírodě nemají skoro žádný. A pro děcka je to kniha, ke které se budou vracet i jako dospělí.

Podtitul knihy “Všestranný praktický průvodce světem přírody” zcela trefně vystihuje záměr, o který Durrel celý život usiloval.
 Kniha je opravdovým průvodcem pro všechny, kteří se chtějí o životě v přírodě dozvědět mnohem víc. Kapitoly jsou přehledně členěny podle jednotlivých biotopů, např. “Na domácí půdě”, “Jehličnaté lesy”, “Rybníky a potoky” nebo třeba “Pouště”.

Každá kapitola obsahuje obecnou charakteristiku daného přírodního prostoru, ukázky typických živočichů a rostlin, se kterými se můžeme setkat a především řadu velmi užitečných praktických námětů pro “amatérského přírodovědce”. Jde o různé metody odchytu, sběru a hlavně pozorování. Kniha je rovněž doplněna unikátními fotografiemi, které pochválí i ti nejlepší fotografové přírody.

Vše, jak je u Durella dobrým zvykem, je psáno mimořádně čtivým stylem a jsem přesvědčen, že kniha bude především děti inspirovat k hlubšímu zájmu o okolní svět přírody, který nám v přetechnizovaném světě nějak uniká mezi prsty.

DURELLŮV PROJEKT NA OSTROVĚ JERSEY CHRÁNÍ POSLEDNÍ KRITICKY OHROŽENÉ DRUHY NA PLANETĚ
Gerald Durrell není jen jedinečný autor a přírodovědec, ale také průkopník a rebel v dobrém slova smyslu. Pevně věřil, že ZOO má zodpovědnost za ochranu druhů před vyhynutím. Když začínal, mnoho lidí nevěřilo, že zvířata mizející z této planety může člověk zachránit. Přesto byl přes 40 let průkopníkem ochrany přírody a jeho práce  je dnes obdivovaná a mnoho lídí v ní pokračuje. A smutné na tom je, že ve všem, v co Durrell věřil a o co usiloval, měl pravdu.

Na ostrově Jersey založil netypickou zoologickou zahradu, která ač je veliká jen 5 ha, se počítá mezi nejznámější světové zoo.
A plným právem. Koncem padesátých let se pokoušel britský přírodovědec Gerald Durrell najít místo, kde by mohl uskutečnit svůj sen – založit vlastní zoologickou zahradu. Narazil na překvapivý nezájem radních mnoha měst, ale nakonec uspěl na malém ostrůvku v lamanšském průlivu, na Jersey. Ze soukromého zvěřince se po relativně krátké době stala jedna z předních světových ochranářských ZOO, známá svými úspěchy v odchovu kriticky ohrožených druhů živočichů.

Jak rychle se rozvinul a prohloubil zájem o přírodu, který se stal celoživotním dílem Geralda Durrella, výmluvně ilustrují ironické a vtipné charakteristiky, které mu v průběhu let propůjčil jeho bratr Lawrence, mimochodem také slavný spisovatel:

1931 – Jako dítě je nenormální, všechny jeho kapsy jsou plné šneků!
1935 – Vadné dítě, nosící škorpióny v krabičkách od sirek!
1939 – Chlapec se úplně zbláznil, nechal se zaměstnat ve zverimexu!
1945 – Ten chlap se úplně zbláznil, chce sloužit v zoo!
1952 – Je to blázen, prolézá džunglí zamořenou hady!
1958 – Tento šílenec chce založit vlastní zoo!
1967 – Skutečný maniak. Pozvěte ho do svého domu a on vám dá orla do vinného sklepa!
1972 – Je to prostě blázen!”

Stránky o Geraldu Durellovi a jeho projektu >>

UKÁZKA Z KNIHY

O mé rodině a jiné zvířeně – Gerald Durrell
Ilustroval Adolf Born, Vydal Český Klub, 3 vyd., 1991 (poprvé vyšlo v Odeonu v 1968, 6. vydání v 2004, BB art) 

Moto:
Je to melancholie jen a jen má, složená z bezpočtu trestí, překapaná z bezpočtu látek: je to vlastně souhrn mých pozorování z cest, která ustavičně rozjímám a která mě halí do oparu nejhlubšího smutku.
(W.Shakespeare: Jak se vám líbí)

Moře bylo klidné, teplé a temné jako černý samet, ani vlnka nezčeřila hladinu. V té lehce zarudlé záři na obloze se matně rýsovalo vzdálené pobřeží Albánie. Pozvlovně, minutu co minutu, byla tato záře sytější a zjasňovala se, až se rozplynula po klenbě oblohy. Tu se náhle přehoupl měsíc, ohromný a vínově rudý, přes nepravidelně zubaté
cimbuří hor a vrhl přímý, krvavě rudý pruh přes tmavou hláď moře.
Ukázaly se sovy: těkavě přelétávaly ze stromu na strom tichounce jako vločky sazí a houkaly užasle, jak měsíc stoupal stále výš a výš, jak růžověl, pak zezlátl a konečně se rozkutálel v mihotavém hejnu hvězd jako stříbrná bublina.

Ležel jsem roztažený v hedvábné hebké vodě, zevloval očima po obloze a jenom jsem pohyboval lehce rukama a nohama, abych se udržel na hladině: díval jsem se na mléčnou dráhu, rozestřenou jako šifonový pás přes klenbu oblohy, a uvažoval jsem, kolik hvězd asi obsahuje. Ještě jsem mohl slyšet hlasy ostatních, jak se na břehu smějí a hovoří, až se to rozléhá nad vodou, a když jsem zdvihl hlavu, mohl jsem rozeznat místo, kde sedí, podle pravidelného pohybu ohýnků jejich zapálených cigaret. Jak jsem se tak zasněně a mimovolně nechával vodou nést, náhle jsem se vylekal, když jsem docela blizoučko vedle sebe zaslechl plesknutí a zabublání vody, po němž následoval protáhlý, hluboký vzdech, a když mě nečekaně rozhoupaly drobné vlnky.
Chvatně jsem se vzpřímil a začal jsem šlapat vodu a rozhlížet se, jak daleko jsem se nechal odnést. Nadmíru jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že jsem nejenom značně daleko od břehu, ale rovněž i od OCHECHULE, a ani zdaleka jsem nemohl tušit, co je to asi za zvíře, co kolem plave v té černé hloubce pode mnou. Slyšel jsem dobře ostatní, jak se na břehu smějí bůhvíčemu, snad nějakému vtipu, a viděl jsem, jak někdo odhodil nedopalek cigarety vysoko k obloze jako červenou hvězdu, která se obloukem snesla a zhasla na krajíčku moře.

Byl jsem čím dál neklidnější a užuž jsem chtěl zavolat o pomoc, když tu ve vzdálenosti asi dvaceti stop jako by se moře s tlumeným svistem a žblunknutím rozčíslo, objevil s lesklý hřbet, ozvalo se hluboké, spokojené nadechnutí a hřbet se znovu ponořil pod hladinu. Měl jsem taktak čas rozpoznat, že je to delfín, a už jsem zjistil,že jsem v samém středu jejich hejna. Zahemžili se kolem mne, labužnicky funivě dýchali a jejich černé hřbety se blýskaly, jak v se v měsíčním svitu vyhrbovali. Muselo jich být snad osm, a jeden se vynořil tak blízko, že by bylo stačilo, abych plaval tři tempa kupředu, a byl bych se dotýkal jeho černé hlavy. Házeli sebou a ztěžka nadechovali a tak si hráli přes celou zátoku a já plaval s nimi a jako očarovaný jsem pozoroval, jka se vynořují na povrch, rozčísnou vodu, zhluboka se nadýchnou a pak se opět ponořují pod hladinu, takže po sobě nechávají jenom rozpínavý kotouč pěny, jedinou známku, že byli nad vodou.

Za chvíli, jako by uposlechli nějaký signál, obrátili se a zamířili ven ze zátoky ke vzdálenému břehu Albánie: a já šlapal vodu a pozoroval jsem, jak odplouvají do dálky v bělostném řetězu měsíčního světla, jak se vynořují jejich lesklé hřbety a jak se zas s hřmotnou extází ponořují do vody vlažné jako čerstvé mléko. Nechávali za sebou stopu velkých bublin, které se na hladině houpaly a nakratičko zazářily jako miniaturní luny, než pod vlnkami zanikly.

Ukázka z knihy Aye-aye a já o expedici na Madagaskar:

Vrátili jsme se do hotelu a potichu propašovali lemura do našeho pokoje. Z dlouholeté zkušenosti vím, že v některých hotelech vám nedovolí chovat na pokoji prase bradavičnaté a pokud plánujete dát hady do vany, bude skandál.

Upřímně řečeno, jde o krátkozrakou politiku, která může majitelům takových hotelů sebrat klientelu. Nejlépe tedy uděláte, když zvíře odtáhnete do místnosti mimo oči správce.

To ale není vždy možné. Jednou dostala hezká latinskoamerická pokojská infarkt, když pod mou postelí objevila nikoli milenku, která se schovávala před svou ženou (což je tam považováno za běžnou věc), ale mládě mravenečníka obrovského.

Ukázalo se, že náš lemur má velikost malé kočky. Měl bronzově zelenou kůži, velké zlaté oči a obrovské tlapy.

Na zpáteční cestě mu Mianta nakrájela šťavnatou třtinu a papyrus, aby je mohl nakrmit. Do něj nakrájenou mrkev a banán. Čím dříve zvíře naučíte jíst to, co je dáno, tím snazší bude váš úkol.

Jakmile ale Li otevřel dvířka klece, aby nechal lemura ochutnat jídlo, zvíře se schovalo do kouta, postavilo se na zadní nohy, rozšířilo oči a roztáhlo přední tlapky.

“Neřeknu, že je tento lemur velmi pokorný,” poznamenal jsem, když zvíře zaječelo na Leeho jako vyděšený pejsek.

– Co chceš od chudinky? – namítl Lee. – Jak byste se zachovali, kdybyste byli na pokraji smrti v hrnci?

Nebylo to čím zakrýt.

The post Gerald Durrell. Světově proslulý amatérský přírodovědec z ostrova Jersey first appeared on Čítárny.