Milý pane Durychu,

Peroutka mi dal číst Váš protikomunistický článek, co tomu jako říkám; a když už tomu něco říkám, říkám to raději hned Vám.

Nepohoršilo mne, že Vám je komunismus sympatický, ale to, proč Vám je, jak pravíte, sympatický. Nebo spíše je v tom, že jste nadšen jeho krvavou metodou, nějaká sublimní ironie, ale já jí nemohu rozumět. Máte asi chuť být zase mučedníkem své ironie a toužíte po tom, aby Vám lidé nadávali; je to věc gusta; ale bojím se, že tentokrát byste se odřízl od ostatních lidí víc, než byste mohl snést. Je prostě strašné a nepřípustné, aby básník se tvářil vážně při tvrzení, že mu jsou masakry po chuti; jsem přesvědčen, že to tak nemyslíte, ale při naší těžkopádnosti by každý Vašemu článku tak rozuměl. Nevím, je-li katolické souhlasit nadšeně s násilnou smrtí jiných a dokonce bezbranných; vím jen, že to není křesťanské. Ostatně o tom přece se nebudeme přít; namáhal jsem se dešifrovat pravý smysl Vašeho článku, ale nepovedlo se mi to.

Prosím Peroutku, aby Váš článek neotiskoval; nebránil bych Vám, kdybyste strkal hlavu do tlamy lví, ale nerad bych, abyste při tom říkal blasfémie.

Věřil jsem, že řeknete něco tak krásného a jemného o chudých lidech, jako jste psal nedávno v Cestě; místo toho jste mne zrovna udeřil do tváře. Vím, že máte k svému zoufalému tvrzení nějaké temné příčiny; rozhodně jste to nepsal v jasné a zralé chvíli; zachtělo se Vám pošlapat sebe sama, protože ať cokoli ve Vás je, není ve Vás bezcitnost a nelítostnost k obyčejnému člověku, kterému ubližujete ne tak tím, že byste ho nechal potlouci na té nebo oné straně barikád, ale tím, že mu říkáte do očí věci tak nelidské.

Prosím Vás, napište mi, proč jste tyhle věci psal.

Přeji Vám šťastné svátky a lepší vnitřní pohodu a jsem upřímně Váš

K. Čapek

Karel Čapek, Korespondence I, 1924

The post Karel Čapek píše Durychovi a ptá se, proč je mu komunismus sympatický first appeared on Čítárny.

Kniha se zaměřuje na jedno z nejvýznamnějších témat umělecké prózy Jaroslava Durycha, jímž je vztah muže a ženy. Zmíněné téma se její autor pokouší interpretovat ­v teologicko-antropologické perspektivě. Vztah mužských a ženských postav představuje jako prostor nábožensky zaměřené iniciace, kterou na základě svého životního putování podstupují mužští protagonisté.

Kniha poukazuje na možnosti spatřovat v putování mužských postav cestu člověka k Bohu jako ke svému transcendentnímu Ty. Zároveň upozorňuje na to, že postavám chudých žen, které dokonale přijímají svůj mužský protějšek, je možné přisuzovat některé výrazné christologické rysy.

Umělecká próza Jaroslava Durycha (1886–1962) je plná různých symbolických prvků, neobvyklých událostí a strmých dějových zvratů, magicky ztvárněného časoprostoru a postav zasazených do vyhrocených situací.
Pro svou výraznou symboličnost, nejednoznačnost a zesílenou imaginativnost přímo vyzývá k interpretaci. Zvláštním způsobem to platí o ztvárnění vztahu muže a ženy. Ten je často utvářen prostřednictvím bizarních událostí, jako je např. nalezení vlastního protějšku skrze prostituci či svatba na smrtelném loži ženicha nebo uprostřed zneuctěného chrámu; vztah je zároveň plný zjevných symbolických prvků, ke kterým patří např. zraněné srdce ženicha omývající krví hruď nevěsty na svatebním loži, vzájemná výměna tváří na základě milostného spojení nebo zjevování jediné dívky v sedmi různých podobách. Také vlastní konec příběhu, ve kterém se odehrává sblížení muže a ženy, bývá často otevřený a konfrontuje čtenáře s otázkou po konečném významu sjednocení obou milenců.

Všechny zmíněné prvky přímo útočí na vnímatelovu mysl a nutí jej hledat význam, který překračuje jevovou rovinu zobrazené skutečnosti. K podrobnější interpretaci vztahu hlavních mužských a ženských postav podněcuje také skutečnost, že zmíněný vztah je v různých textech rozvíjen podle stále se opakujícího schématu putování bohatstvím obtíženého muže, který opouští svůj starý způsob života, aby mohl přilnout k chudé dívce a sdílet s ní svůj osud.

Zmíněná symboličnost i konceptuální soudržnost jednotlivých ztvárnění vztahu muže a ženy nabízí otázku po tom, jak tento vztah odkazuje k problematice lidského bytí a jeho nadpřirozeného určení. V souladu s uvedenou otázkou se v předkládané práci pokoušíme poodhalit teologicko-antropologický smysl vztahu muže a ženy v umělecké próze Jaroslava Durycha.

Již na první pohled je zřejmé, že uskutečnění vztahu hlavních mužských a ženských postav doprovází výrazná proměna jejich života.
Zejména v případě mužských postav je tato proměna naprosto zásadní; nový způsob života, nabytý ve spojení s ženským protějškem, ostře kontrastuje s původním životním stylem postavy. Zahleděnost do sebe, posedlost shromažďováním majetku, podřízenost hranicím generační, etnické či třídní příslušnosti je nahrazena vyjitím ze sebe, sdílením svého života i majetku a překročením zmíněných společenských bariér. Na základě setkání se ženou jsou mužské postavy osvobozeny k rozvinutí svého bytí a k uskutečnění sebe sama ve vzájemném sdílení.

Muž a žena | Jan Hojda | vydal Dauphin, 2011

The post Jaroslav Durych. Život a dílo ve vztahu muže a ženy first appeared on Čítárny.