Jen jedna jistota je společná pro všechny lidi na světě. Je jím smrt. Nikdy se s ní nesrovnáme a unikáme před ní celý život. Třeba tím, že se snažíme zachytit něčeho trvalého, něčeho, co by po naší smrti bylo důkazem naší existence. Možná proto máme rádi seznamy, které svou konečností a trváním nám umožňují unikat myšlenkám na smrt.
Tohle je podle mě hlavní téma s kterým vytvořil Umberto Eco bezesporu nejzajímavější výstavu roku 2009. Jmenovala se  Závrať ze seznamů (The Vertigo of Lists) a byla instalována v pařížském Louvru. Podle mě byla ale mnohem víc než výstavou. Byla výzvou.

Ecova fascinace čísly a seznamy na pozadí umění přináší pro mnoho lidí skutečnou výzvu v hledání souvislostí nejen nad svým životem, ale i nad spojitostí života člověka a jeho vlastní historie. Bylo to víc než dobrodružství hledání, procházet se v rozhlehlém Louvru a zastavovat se u jednotlivých expozic, které Eco připravil jako hostující kurátor. Opravdu to byl zážitek mimořádný.

Rád bych volně citoval Ecův názor, který řekl pro Der Spiegel na podzim 2009.

“Závislost dětí a mladých lidí na digitálních seznamech, jako je Google by mělo být alarmující. Příliš jednoduše až dramaticky jim zjednodušují jejich životy. V každém okamžiku si mohou vyvolat seznam informací čehokoliv. Když se já dívám na svůj seznam vytvořený Googlem vídím v něm změny každým okamžikem. Tyto seznamy však mohou být nebezpečné – ne pro staré lidi, jako jsem já, kteří získali své znalosti jiným způsobem, ale pro mladé lidi, pro které Google se stává tragédií.”

Není jednodušší cesty, jak zmanipulovat lidské myšlení, než jim vnutit seznamy, ve kterých se na první pohled zrcadlí demokratické principy.
Představte si, že sto tisíc lidí se dobrovolně vysloví na nějakém webu k určitému tématu. Když vyhodnotíme jejich názory získáme seznamy, neboli názory velkého množství lidí na určité téma. Zcela jistě má tento průzkum demokratické základy a jeví se jako velmi objektivní. Řeknete si, že takové kvanta nezávislých dat se přece nedají zmanipulovat. Bohužel dají. To vám řekne každý, kdo chápe princip vyhodnocování jakéhokoliv průzkumu.

A internet je ještě zrádnější. Každý měsíc, každou hodinu nebo minutu se vám na něm zobrazí jiné výsledky.
Přestávají se vytvářet seznamy, přetrvávající po dlouhá staletí, reflektující názory vyzrálé dobou a myšlením mnoha generací. Novými a hlavně neustále se měnícími seznamy jsou lidé manipulováni rychle a bezpečně, aniž by to vůbec tušili.

Do jaké míry je historie pravdivá?
Historie se měné podle toho, jakou chceme mít budoucnost. Historie tudíž nemůže být ve své podstatě pravdivá. Je manipulativní, vytváří nové ideje.

Například skutečná socialistická historie byla evidentně jiná, než jakou se učí děti ve školách po roce 1989.
Důkaz jak rychle se manupulují dějiny. Navíc lidská kolektivní pamět je  platná jen po jednu generaci, a přesto už dnes mladí lidé říkají neskonalé hloupsti o době komunistických stran, protože čerpají právě z manipulovaných seznamů. Například zavádějící kniha pro děti  Petra Síse, Zeď, je toho jednoznačným důkazem. Po přečtení jeho knihy ještě dnes mě jímá hrůza z toho, jak jsem vůbec mohl celý ten strašný socialismus přežít.

Čím víc kvalitních a nezpochybněných dat bude v seznamech, tím míň jich v budoucnu někdo zneužije v neprospěch lidí.
Pravda je v historii vždy zapomenuta a nová pravda se objeví jen v seznamech (knihách, filmech…) Taková pravda  je ovšem velmi subjektivní, neboť je tvořena lidmi bez osobní zkušenosti.

Když se Hitler prý ptal svých podřízených na názor nově vytvářené koncepce holocaustu, položil jim otázku.
Kdo z vás ví něco o holcaustu miliónu Arménů v Turecku?
Už po 30 letech nikdo nic nevěděl. Z toho vyplývá, že kdyby Hitler vyhrál válku a dokončil svůj strašný holocaust, kdo by dnes o něm věděl?
Historii vždy popisují vítězové.

Dokážete domyslet důsledky, pokud přístup k digitalním seznamům  a vyhledávačům bude mít jen jedna společnost nebo úzká skupina lidí. Takové nebezpečí není žádná vize, to se už dávno děje. A já jsem si nevšiml, že by někdo kompetentní ve vzdělávání se nad tímto vůbec zamyslel a nevšiml jsem si, že by mladou generaci to vůbec trápilo. A přitom dnes a denně vidí, že demokratická společnost je jen pojem, protože všude kolem jsou demokratičtí monarchové.

Kniha Bludiště seznamů
V jisté návaznosti na tuto výstavní událost roku byla vydána kniha Bludiště seznamů, která je souborem ilustrovaných esejů Umberta Eca a ve kterých se soustředí na seznamy čísel, které jsou obsažené v literatuře či kdekoli kolem nás. Informuje nás nejen zajímavými, ryze praktickými výpočty, ale nastiňuje mnoho otázek pro každého, kdo hledá souvislosti. Navíc je dílo, na rozdíl od jeho předcházející knihy, přístupná více laické veřejnosti než několika desítkám odborníkům.
A to činí z této knihy opravdový skvost mezi jeho knihami, které byly přeloženy do češtiny.

Karel Čapek o duchovní krizi doby:

Otázka: Které knihy pomáhají podle vašeho názoru přispět k překonání duchovní krize?
Karel Čapek: Zásadně: Každá velká a dobrá kniha, protože stupňuje vážnost k člověku a vášnivou lásku ke svobodě ducha. Ale celá literatura bude k malému užitku, pokud se tolik lidí bude živit každodenní lží.

 Bludiště seznamů / Umberto Eco / vydalo nakladatelství Argo 2009

The post Umberto Eco. Bludiště seznamů o manipulaci historie v digitálním světě first appeared on Čítárny.

Jde o pohádky Bomba a generál, Tři kosmonauti a Skřítkové z Ňú, které vznikly dokonce už v šedesátých letech a vydavatel je nyní – váben i penězi (ale zas tak mu to nezazlívejme) – rozprostřel na ploše 120 stran. Tu značnou rozlohu ale ospravedlňuje i krása výtvarného doprovodu od Eugenia Carmiho.

Výtvarníkovo jméno ovšem (a následuje klidná výtka) jest natolik na obálce zdůrazněno, až to mate každého kupce. Mnohý si totiž pomyslí, že je malíř spoluautorem těchto textů.
Což však vlastně není? Psal sice jen Umberto, ale… Můžeme sami soudit, ale samo sebou teprve po přečtení tří povídek.

Bomba a generál
připomene zprvu Doktora Divnolásku, je ovšem také příběhem nejméně jednoho z nekonečného počtu atomů uvnitř atomových pum, které má jistý generál.
A pro tohoto vojáka je válka, vázaná pochopitelně na jeho kariéru, nádhernější než růže; s láskou proto hromadí na své půdě dotyčné atomové bomby, den co den jednu přidá a osobně do arzenálu investuje. A co si teď myslíte (děti)?
Mají atomy svědomí?
Podle názoru tohoto Ecova příběhu jím disponují a… byly moc smutné
Kvůli nim
by mělo dojít k nesmírné katastrofě –
zemřela by spousta dětí,
spousta maminek,
spousta koťátek,
spousta kůzlátek,
spousta ptáčků,
zkrátka všichni.

A tak prr – a jedné cvrlikající noci atomy, kterým chystaný masakr po chuti není, opustí v podkroví své schránky v podobě pum a ukryjí se ve sklepě. Následky tušíte. Bomby svržené z letounů generála zklamou a po dopadu na města neexplodují, načež je potenciální, ale přeživší oběti zneužijí jako vázy, zatímco generál skomírá: Přišel o práci a oprýmkovanou uniformu, nyní může využít už leda co (nešikovný, hosty pokořovaný a rudnoucí) hotelový vrátný.

„Nic neznamenající,“ míní Eco. Vzdáleně, přesto však tím připomene portýra představovaného Emilem Janningsem v klasické Murnauově Poslední štaci (1924), kdybychom měli zůstat u asociací filmových. Ouvej ale! On přece dopadl ještě hůř. Na WC a s hadrem. Uniforma, prýmky, to proň ještě představovalo terno.

Jistě mě nebudete podezírat, že jsem zbývající dvě Ecovy pohádky už nečetl, když tu mé převyprávění skončí, i vězte jen, že ústřední příběh cílí k Marsu, a to prostřednictvím tří astronautů konkurující si Ameriky, Ruska a Číny.

Závěrečná bajka líčí pak pozemský rádoby přínos ještě jiné planetě.

Umberto Eco zemřel roku 2016. Tři příběhy (Milano 2015, v českém překladu vyšly v překladu Magdaleny Žáčkové roku 2017) se tedy objevily ještě za jeho života.
Umberto Eco: Tři příběhy. Ilustrace Eugenio Carmi. Přeložila Magdalena Žáčková. Argo. Praha 2017. 120 stran. ISBN 978-80-257-2233-6

Ukázka:

„Ne,“ řekl GO, „to já objevuji vás, protože my na Zemi jsme nevěděli, že existujete, a tak zabírám tuto planetu jménem svého císaře, abych vám přinesl civilizaci.“

„Abych řekl pravdu,“ řekl vůdce skřítků, „ani my jsme nevěděli, že existujete. Ale nehádejme se pro takovou maličkost, jinak si zkazíme den. Spíše nám řekněte, co to je ta civilizace, kterou nám chcete přinést, a kolik stojí?“

„Civilizace,“ odpověděl GO, „je celá řada úžasných věcí, které vymysleli pozemšťané, a můj císař je připraven vám ji dát zdarma.“

„Pokud je zdarma,“ řekli spokojeně skřítci, „vezmeme si ji hned. Ale promiňte, pane, víme, že darovanému koni se nemá hledět na zuby, avšak chtěli bychom mít alespoň malou představu, jaká ta vaše civilizace je. Rozumíte?“

—

BOMBA A GENERÁL

Byl jednou jeden atom.
A byl jednou jeden zlý generál s uniformou plnou prýmků.

The post Tři příběhy Umberta Eca. Bomba a generál, Tři kosmonauti a Skřítkové z Ňú first appeared on Čítárny.

Je třeba říct, že člověk ničící knihy kvůli svému fundamentalistickému přesvědčení necítí nenávist vůči knihám jakožto objektům, ale má strach z jejich obsahu a proto nechce, aby je jiní četli.

Z tohoto důvodu pálili knihy nacisté. Stejné pohnutky prý vedly i ke zničení alexandrijské knihovny.
Stejně tak se chovají levicoví fanatici v Oxfordské Univerzitě v Británii, kde se chystají vydat nebo možná už vydali seznam knih a informací, které jsou podle těchto autocenzorů nebezpečné pro studium. Stejná zrůdnost jako tady byla za totalitního socialismu.

Existují tři druhy biblioklasmu či destrukce knih – fundamentalistický, z nedbalosti a z hamižnosti.

1.Člověk ničící knihy kvůli svému fundamentalistickému přesvědčení necítí nenávist vůči knihám jakožto objektům, ale má strach z jejich obsahu a proto nechce, aby je jiní četli.
Z tohoto důvodu pálili knihy nacisté. Stejné pohnutky prý vedly i ke zničení alexandrijské knihovny. Podle legendy, která je ovšem dnes považována za mylnou, stojí za jejím zánikem údajně jakýsi kalif, který se domníval, že buďto je ve všech alexandrijských knihách uvedeno totéž co v Koránu a pak jsou nadbytečné, anebo říkají něco jiného, a pak jsou škodlivé.

2. S biblioklasmem z nedbalosti se lze setkat prakticky ve všech chudých knihovnách.
Naprostý nedostatek finančních prostředků nezřídka způsobí, že se knihovny stávají místem zkázy. Existuje totiž způsob destrukce knih spočívající pouze v tom, že se knihy nechají chátrat, anebo se uzavřou do nepřístupných prostor.

3. Člověk ničící knihy z hamižnosti tak činí proto, že je pro něj mnohem výhodnější prodat knihu po částech než jako celek.
Prvotisk jako například norimberské vydání Liber Chronicarum z roku 1493 obsahuje 600 stran s více než 1800 dřevořezovými ilustracemi, mezi kterými najdeme jak veduty malých rozměrů, tak i mapy zaplňující jednu celou dvoustranu. Cena jednotlivých stran se liší i podle toho, zda se jedná o ručně kolorované ilustrace nebo jen o vyobrazení černobílá.

Obecně je však možné říci, že v průměru stojí jedna stránka, tedy list s více ilustracemi po obou stranách, několik stovek eur. Avšak jedná-li se o velké obrazy tak jako v případě mapy světa s monstry, může cena vyšplhat i do výše několika tisíce eur. Udělejme si nyní jednoduchý výpočet a řekněme, že pokud se podaří prodat po jednotlivých stránkách 300 listů za průměrnou cenu 500 eur za stránku, získáme částku 150 000 eur.

Nedávno se sice v jednom katalogu objevil velmi pěkný exemplář této kroniky za 125 000 eur, ale v posledních letech bylo možné získat dobře zachovaný výtisk jen za cenu 75 000 eur. Když se tedy kniha rozebere, je možné za ni dostat až dvojnásobek. Ovšem stal-li se člověk majitelem Světové kroniky už v osmdesátých letech 20. století, kdy bylo možné ji sehnat jen za 20 000 eur, přináší její demontáž daleko větší zisk.

Z eseje Digrese bibliofila. Jeden z posledních slavných příspěvků Umberta Eca.

The post Biblioklasmus je ničení knih. Existují tři hlavní způsoby jak knihy zlikvidovat first appeared on Čítárny.

I když průlomový román Jméno růže vydal Umberto Eco (*5. 1. 1932 – †19. 2. 2016) teprve roku 1980, četné knihy z oblastí estetiky, kultury, literární vědy, lingvistiky a sémiologie uveřejňoval od padesátých let. Počínaje rokem 1975 přicházel ale i s výbory z příspěvků do novin a časopisů. Ten první se jmenoval Minimální deník a roku 1992 na něj hyperaktivní Umberto navázal ještě Druhým minimálním deníkem.
V češtině je ovšem znám především skrz objemné svazky tohoto typu Skeptikové a těšitelé a Poznámky na krabičkách od sirek, jež nám v letech 2004 a 2008 zprostředkovalo Argo. To loni přišlo taky s dalším, a to víc než čtyřsetstránkovým souborem Ecových článků Od hlouposti k šílenství, jenž autor opatřil podtitulem Zprávy o tekuté společnosti.

Od hlouposti k šílenství aneb Zprávy o tekuté společnosti.
Až na pár výjimek se texty týkají těch fenoménů soudobé společnosti, které charakterizují skutečnost, že se zvlášť v novém miléniu stala společnost podle Zygmunta Baumana takříkajíc tekutou.
Stala se takovou i z toho důvodu, že místo národů začaly rozhodovat nadnárodní korporace; ač je před tím mnoho lidí s to ve svých křeslech přivírat oči, popřípadě to k jejich čidlům nedolehne vůbec.

V krizi se naopak octly politické strany. Ale nejen ty; veškeré dříve fungující apely na skutečné hodnoty. Co vlastně zůstalo?
To by nám detailněji vysvětlil třeba Václav Bělohradský, jistě však zbyly silné a inspirující osobnosti jako Noam Chomsky či donedávna i sám Eco. S nimi ale bohužel taky břitký individualismus, jehož břehů dohlédnouti často nelze. A dá se v něm utopit.

„V kapitalismu byl člověk člověku vlkem,“ učili pétépáky v Černých baronech a Švandrlík si z toho robí ve stejnojmenném bestselleru bžundu, nicméně ona metafora bohužel sedí. Symptomem toho je mimo jiné i to, že se lidé před sebou navzájem víc a víc opevňují uvnitř svých domů opatřených někdy (docela v arabském stylu) okny nasměrovanými jen do vnitřního dvorku, a necítíte-li ze souseda prvořadě obavu, je s vámi nejspíše „něco špatně“.

Kdysi daleko komplexnější společnost jako by se následkem toho „rozpouštěla“ (a nikoli pouze v konzumních supermarketech) a my už jen splýváme po hladině jakéhosi pomyslného jezera jezer, z něhož se jen co chvíli někteří šťastlivci vymrští jako létající ryba.
Což i zůstává jednou z posledních jejich šancí, jak upozornit na vlastní hodnotu (která přitom naprosto nemusí být jen imaginární) a neutopit se místo echa u proklatého dna jako ony děti z románu a Scorseseho filmu Prokletý ostrov.

„Někdo řekl, že partaje už jsou dnes jen taxíky, do nichž vsedají bossové, kteří dostávají pod kontrolu hlasy voličů,“ uvádí Eco svou knihu a taky on věděl velice dobře, že politické přeběhlictví je dnes jev víc než pochopitelný. A že dávno nepohoršuje.
Spolu s Baumanem tipoval, že tekuté časy ani zdaleka nepotrvají krátce. Jedním z důvodů té nedobré prognózy je i to, že už často chápeme jen to, co nechceme, a nikoli to, co chceme. Protest? Jistěže! V pořádku. Protestujme třeba v průvodu. Nicméně protestní hnutí stále častěji postrádají svůj druhý, a to minimálně stejně podstatný program. Program konstruktivní.
A slova demonstrace a manifestace přitom znamenají v mnohém cosi úplně protikladného, jak víme.

Eco své články seskupil do čtrnácti částí s těmito tituly:
Račím krokem. Zviditelnit se, Staří a mladí, Online, O mobilech, O spiknutích, O masových médiích, Různé formy rasismu, O nenávisti a smrti, Mezi náboženstvím a filozofií, Dobré vzdělání, O knihách a jiných věcech, Čtvrtý Řím a (titulní) Od hlouposti k šílenství.

Originál svazku se ovšem nejmenuje Od hlouposti k šílenství nýbrž Pape Satan aleppe, což je citací verše z Dantova Pekla, který postrádá podle názoru většiny badatelů smysl.
„A proto mi přišlo vhod použít jej i jako název této sbírky, která je (ani ne tak mojí vinou jako vinou doby) nesouvislá, přeskakuje – jak by řekli Francouzi – od kohouta k oslu a odráží právě tekutý charakter posledních patnácti let,“ dodává Eco a hned úvodem přizná, že se sice v některých kapitolách inspiroval aktuálními událostmi, nicméně aktuálním pro něj bylo třeba i to, když si v některý večer z rozmaru přečetl pohádku bratří Grimmů či komiks s Námořníkem Pepkem.

Kupříkladu ve sloupku Nechte mě domluvit, fuchtle! (str. 172) tak vtipně rozkryje, že mediální divák ve své většině od média prvořadě vyžaduje konflikt. A cituji:

Diváci talk show mají ve skutečnosti radost pouze tehdy, když se lidé hádají, a nezáleží ani tak na tom, co lidé říkají, jako na zuřivém výrazu ve tváři ve chvíli, kdy někdo huláká: „Nechte mě domluvit, já jsem vám taky neskákal do řeči!“
Lidé totiž sledují talk show jako kohoutí zápas nebo wrestlingové utkání a je jim lhostejné, zda soupeři zápasí jen na oko.
Podobně nezáleží na tom, zda v groteskách Larryho Semona skutečně někdo dostal dortem do obličeje, a hlavní je, aby divák uvěřil.

A jen snad dodám, že i třeba Soudkyně Barbara je (fakticky) jen korigovanější odnoží téhož.

„Existuje způsob, jak přežít tekutost?“ ptá se konečně Eco.
Tuto (nijak řečnickou) otázku bohužel nechává bez odpovědi. Jak se zdá, ani Bauman, ani on si nebyli jisti, pomocí kterých nástrojů se tekutost dá vysušit, a tak jen a pouze doufali, že nepůjde o nástroje válečné.

Umberto Eco: Od hlouposti k šílenství. Překlad a poznámky Helena Lergetporer, Gabriela Chalupská a Kateřina Vinšová.
Přebal, grafická úprava a sazba Pavel Růt. Odpovědný redaktor Jindřich Vacek. Technický redaktor Milan Dorazil.
Argo. Praha 2016. 424 stran. ISBN 978-80-257-1933-6

The post Umberto Eco. Od hlouposti k šílenství aneb zprávy o tekuté společnosti first appeared on Čítárny.

Když ve věku 84 let zemřel Umberto Eco, autor rozsáhlého vědeckého díla a romanopisec, jehož nejznámější román Jméno růže (1980), znaly ho miliony čtenářů na celém světě.
Zatímco vědecká rada Univezity Karlovy neudělila v roce 2013 Ecovi ani čestný titul, z důvodů ryze stupidních a to, že nemá žádný vztah k Praze a k místní univerzitě, ve světě si Ecova díla právem cení. V roce 2014 obdržel významnou cenu “Gutenberg-Preis”, kterou uděluje každé dva roky mezinárodní společnost Gutenberg-Gesellschaft spolu s městem Mohuč za mimořádný umělecký, technický a vědecký přínos na poli knižní kultury.

V překladu přinášíme příspěvek, publikovaný v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, v němž Umberto Eco s nadsázkou odkrývá některé zvláštní rysy milovníků knih.

Umberto Eco / Digrese bibliofila

Každý sběratel starých knih, jako jsem já, se neustále ve snech obrací k Mohuči. Často sním o tom, že mi zavolá devadesátiletá osamělá a nemocná vdova, která mi řekne, že by chtěla prodat starou knihu, kterou našla na půdě. Člověk se často setkává s lidmi, kteří věří, že mají v domě vzácný poklad, ale pak se ukáže, že se jedná o práci teologickou nebo právně historickou z 16. století, kterou je možné sehnat i u pouličního prodavače knih.
Spíš ze soucitu než kvůli opravdovému zájmu navštívím onu starou dámu a na první pohled vidím, že podle všeho jde jen o jedno z levnějších vydání opatřené nevzhlednou papírovou vazbou, která se už na půl rozpadá. Přece jen však trochu připomíná inkunábuli a stránky i přes skvrny od vlhkosti působí stále jaksi nově. Beru tedy tu věc do ruky, přepočítávám řádky na stránce a vidím, že jich je 42.
Dívám se na kolofon a hledám místo tisku – Mohuč bez udání tiskaře. V minulosti jsem měl možnost vidět několik exemplářů této knihy, dva v New Yorku – v knihovně Morgan Library, další pak v univerzitní knihovně na Yaleu (Beineke Library of Yale University) a jeden exemplář vytištěný na pergamenu, který je uložen ve vatikánské knihovně. Nad vší pochybnost držím v ruce Gutenbergovu Bibli.
Rychle si spočítám, že té staré dámě zbývá už jen několik málo let života a že potřebuje lékařskou péči. Jsem rozhodnutý uchránit ji před chamtivostí podlého antikváře, který by ji za knihu dal pravděpodobně jen pár stovek eur. Na místo toho ji nabízím dvě stě tisíc, s nimiž pěkně vystačí až do konce života, a odnáším si poklad nevyčíslitelné hodnoty domů.

Jak by se však příběh odvíjel dál? Bibliomaniak by vzácnou knihu uchovával v tajnosti, jen pro vlastní potěšení, neboť by si byl vědom toho, že kdyby ji někomu ukázal, tak jen pouhá fáma o ní by zmobilizovala zloděje v polovině světa.
Takže by se musel spokojit s tím, že si v ní bude listovat po večerech sám, podobně jako strýček Skrblík od Walta Disneyho, který se „topil“ ve svých penězích. Naproti tomu bibliofil by chtěl, aby si všichni mohli vzácné dílo prohlédnout a aby věděli, že patří právě jemu. Takže by se obrátil na starostu města s žádostí, aby cennost vystavil v hlavním sále městské knihovny a aby ohromné částky za pojištění a ochranu byly hrazeny z veřejného sektoru. Pro sebe by si vymínil právo, že si bude moci vzácný tisk přijít kdykoli prohlédnout, aniž by musel on či jeho bibliofilsky orientovaní přátelé stát ve frontě.
Jaké by to však bylo potěšení vlastnit nejdražší knihu světa, aniž by člověk nemohl ve tři v noci vstát a zalistovat si v ní. Přesně tohle je tím neštěstím, které postihne vlastníka Gutenbergovy Bible. Být majitelem drahocenného exempláře znamená jej ve skutečnosti nevlastnit. K čemu tedy pak sen o staré vdově?

Výše zmíněné ovšem bibliofila netrápí. Jeho skutečné utrpení spočívá v tom, že nikdy neví, komu má své poklady ukázat. Na rozdíl od člověka sbírajícího renesanční obrazy nebo čínský porcelán, který si svou sbírku může vystavit v obývacím pokoji, kde si ji se zaujetím prohlédne každá návštěva, zůstává bibliofil nepochopen.
Lidé, kteří nepatří mezi sběratele krásných či vzácných knih, se na knižní sbírku zpravidla jen letmo podívají a většinou stejně nepochopí, jak je možné, že tři sta let starý dvanácterkový svazek se zažloutlými listy může v někom vzbuzovat pýchu, i kdyby se jednalo o poslední exemplář, který bylo možné sehnat na volném trhu. Dokonce ani u ostatních bibliofilů nemusí jeho sbírka vyvolat patřičný zájem. Není vyloučeno, že sběratel knih o architektuře z doby renesance zůstane netečný při pohledu na sbírku alchymistických pamfletů ze 17. století.

Knihomolové / Luis Jimenez y Aranda / 1879

Hlavním důvodem nezájmu normálních lidí je skutečnost, že bibliofilii považují za nákladnou zálibu.
Avšak láska ke knihám se může projevovat také sbíráním prvních vydání současné literatury, které lze často získat za přijatelnou cenu u stánků s knihami na náměstích a trzích … a mladík se skromným kapesným tady může najít i drobnější tisky ze 16. století, které nestojí víc než tři obědy v pizzerii nebo tři návštěvy kina. Jeden můj přítel, zesnulý básník Elio Pagliarini, který podobně jako jiní básníci neoplýval penězi, sbíral originální vydání starších italských básníků, neboť se domníval, že když bude číst básně na původním papíře vysázené tehdy běžným typem písma, bude jejich četba působivější, než kdyby je četl v paperbackovém vydání.

Bibliofilie sice označuje lásku ke knihám, avšak nikoli nutně kvůli jejich obsahu.
Jistěže existují bibliofilové, kteří sbírají literaturu podle tématu a kteří nashromážděné knihy také čtou. Avšak proto, aby člověk přečetl mnoho knih, stačí, když bude jen vášnivým čtenářem. Naproti tomu bibliofil se sice zajímá o obsah, ale zároveň touží daný objekt vlastnit, a navíc pokud možno první vydání. Tato vášeň může jít až tak daleko, že někteří bibliofilové, s nimiž sice nesouhlasím, ale chápu je – dokonce ani nerozřežou listy u nerozříznuté knihy, aby nepoškodili právě získaný předmět. Uvolnit dosud spojené a nerozřezané archy by pro ně znamenalo totéž, jako kdyby sběratel hodinek násilím otevřel kryt hodinek jen proto, aby si prohlédl hodinový strojek.

Knihomolové a vědci si rádi podtrhávají některá místa v knihách také proto, že si o mnoho let později rozpomenou na svůj čtenářský zážitek díky určitému způsobu podtrhávání, prostřednictvím poznámky na okraji, střídáním černé a červené.
Sám vlastním jedno vydání Gilsonovy Philosophie au Moyen Age z padesátých let 20. století, které mě provází od dob mé doktorského studia. Papír byl tehdy velmi špatný a kniha se už téměř rozpadá, když se jí člověk dotkne nebo ji chce prolistovat. Kdyby pro mne byla jen pracovním nástrojem, obstaral bych si prostě nové vydání, které je k dostání za výhodnou cenu. Já ale stále užívám ono staré vydání, které mi svou vetchostí a opotřebovaností připomíná dávná studijní léta i období následující, a zůstává tak částí mých vzpomínek.

Smí se ve vzácných knihách něco podtrhnout nebo vepsat poznámku na okraj?
Teoreticky ne, ale dříve, když ještě nebývaly vzácné, to jejich čtenáři dělávali. Kdysi jsem získal svazek Paracelsa, který z pohledu antikváře neměl valnou hodnotu, neboť se jednalo jen o jeden svazek prvního vydání Huserova souborného díla (Opera omnia) z let 1589-91. Jakou cenu má jeden osamocený svazek souborného díla? Nutno dodat, že dílo je svázáno v dobové polokožené vazbě s šitými vazy na hřbetě, s rovnoměrným zahnědnutím a vlastnickým přípisem na titulním listu. Kromě toho je plné červených a černých podškrtů a opatřeno soudobými čtenářskými margináliemi a nadpisy psanými červenými kapitálkami, včetně latinsky psaných přehledů shrnujících německé texty. Celek vypadá nádherně. Rukopisné poznámky se mísí s tištěným textem, a proto si v něm s radostí a často listuji, abych znovu „prožil“ ono duchovní dobrodružství toho, jenž svými vlastnoručními přípisky zanechal v knize své svědectví.

Každý milovník knih touží po Collonově Hypnerotomachii Poliphili, jedné z nejkrásnějších knih v dějinách knihtisku.

Nejlépe po exempláři s širokými okraji v dokonalém stavu, bez skvrn a stop po červotoči. Ale co bychom si my (bibliofilové) nebo antikváři počali, kdyby se někde objevil jeden výtisk, který by byl hustě opoznámkován Jamesem Joycem a nadto ještě v irštině?
Nejsem zaslepen takovou domýšlivostí, abych si vlastní exemplář Hypnerotomachie zohyzdil propiskou v naději, že by tím mohla v následujících stoletích stoupnout její cena. Na druhé straně připouštím, že když studuji vzácnou knihu, odvažuji se dělat si na okraj poznámky tužkou jen lehce, abych je mohl jednoho dne zase vygumovat. To mi pomáhá vnímat knihu jako svou vlastní. Proto se považuji za bibliofila, ale nikoli za bibliomana.

O rozdílu mezi bibliofilií a bibliomanií bylo napsáno již mnohé. Říká se, že biblioman je nemocný člověk, který se leckdy dopouští i krádeže. Stejného činu by sice byl schopen také bibliofil, ale jen v krajní nouzi. Obvykle zastává názor, že pro radost z vlastnictví knihy, je třeba vykonat nějakou oběť. Podobný rozdíl panuje mezi dvěma muži. Prvním, který získal ženu tím, že ji okouzlil a druhým, který si ji podmanil znásilněním.

Biblioman využívá při krádeži knih lsti a úskoků.
Zatímco se baví s antikvářem a ukazuje na vzácné vydání uložené v horní polici, nechá stejně cenný výtisk zmizet ve své kapse, anebo v knihovně vyřízne žiletkou nejkrásnější stránky. Jsem hrdý, že vlastním výtisk Schedelovy Liber chronicarum, který obsahuje sběrateli velmi ceněnou mapu světa (fol. XII – XIII) s vyobrazením monster. Zejména poté co jsem si mohl prohlédnout jiný exemplář této kroniky v cambridgské knihovně, avšak bez zmíněné dvoustrany. Ta se totiž zřejmě stala obětí ďábelského bibliomana.

Existují vysoce vážení lidé s dobrým vzděláním, uspokojivým ekonomickým postavením a bezvadnou pověstí, kteří kradou knih.
Styděli by se štípnout hrušku u stánku s ovocem, ale krádež knih považují za něco dráždivého s přídechem rytířskosti, jakoby důstojnost objektu ospravedlňovala zloděje. Já osobně chování bibliomanů neschvaluji, ale fascinuje mě jejich zběsilá vášeň.

Největším zlodějem knih v dějinách bibliomanie byl šlechtic s příznačným jménem Guglielmo Libri. (1803 – 1869)
Jmenovaný aristokrat byl uznávaným italským matematikem 19. století, který kvůli politickým nepokojům musel roku 1833 uprchnout do Francie, kde získal občanství a dosáhl vysokých poct a vyznamenání (Légion d´honeur, College de France, členství v Akademii věd, generální inspektor francouzských knihoven). Bezpochyby měl Libri velkou zásluhu na tom, že některé vzácné knihy neupadly v zapomnění. Navštěvoval zapadlé místní knihovny v nejodlehlejších koutech země, kde pátral po nejcennějších exemplářích, které náležitě klasifikoval. Přitom si však počínal podobně jako i jiní význační archeologové, kteří zasvětili svůj život objevování pokladů třetího světa, a považovali za správné a legitimní nechat si část nalezeného pokladu jako odměnu za svou námahu. Libri to však musel bezpochyby přehnat.

V každém případě došlo k veřejnému skandálu, v jehož důsledku byl zbaven výkonu všech úřadů, přišel o dobré jméno a zbytek života strávil v londýnském exilu, kde unikal před zatčením, navzdory tomu, že se ho zastávaly některé slavné osobnosti francouzské i italské kultury jako Guizot, Mérimée, Lacroix, Guerrazzi, Mamiani a Gioberti, kteří byli odhodlaní odpřisáhnout, že se Libri stal obětí politické perzekuce. Sám nevím, do jaké míry se Libri cítil vinen. Faktem však je, že nashromáždil kolem čtyřiceti tisíc antikvárních textů, mezi nimi rovněž nejvzácnější tisky a rukopisy, a takovéto množství budí přirozeně podezření.

Libri byl bezpochyby bibliofil. Pravděpodobně si myslel, že knihám bude lépe v jeho domě, kde budou hýčkány a milovány, než kdesi v provinční knihovně, kde je nikdo nebude hledat a ani se o ně starat. Ale protože miloval tolik knih, mohl stěží věnovat pozornost každé z nich. A tak vysvobozeny z temnoty zapomnění upadly drahocenné svazky zpět do polovičního zapomnění. Z tohoto důvodu považuji zmíněného matematika současně také za bibliomana.

Ostatně pojem „biblioklasmus“ znamená totéž co ničení knih. Existují tři druhy biblioklasmu či destrukce knih – fundamentalistický, z nedbalosti a z hamižnosti.
Člověk ničící knihy kvůli svému fundamentalistickému přesvědčení necítí nenávist vůči knihám jakožto objektům, ale má strach z jejich obsahu a proto nechce, aby je jiní četli. Z tohoto důvodu pálili knihy nacisté. Stejné pohnutky prý vedly i ke zničení alexandrijské knihovny. Podle legendy, která je ovšem dnes považována za mylnou, stojí za jejím zánikem údajně jakýsi kalif, který se domníval, že buďto je ve všech alexandrijských knihách uvedeno totéž co v Koránu a pak jsou nadbytečné, anebo říkají něco jiného, a pak jsou škodlivé.

S biblioklasmem z nedbalosti se lze setkat prakticky ve všech chudých knihovnách v Itálii.
Naprostý nedostatek finančních prostředků nezřídka způsobí, že se knihovny stávají místem zkázy. Existuje totiž způsob destrukce knih spočívající pouze v tom, že se knihy nechají chátrat, anebo se uzavřou do nepřístupných prostor.

Člověk ničící knihy z hamižnosti tak činí proto, že je pro něj mnohem výhodnější prodat knihu po částech než jako celek.
Prvotisk jako například norimberské vydání Liber Chronicarum z roku 1493 obsahuje 600 stran s více než 1800 dřevořezovými ilustracemi, mezi kterými najdeme jak veduty malých rozměrů, tak i mapy zaplňující jednu celou dvoustranu. Cena jednotlivých stran se liší i podle toho, zda se jedná o ručně kolorované ilustrace nebo jen o vyobrazení černobílá. Obecně je však možné říci, že v průměru stojí jedna stránka, tedy list s více ilustracemi po obou stranách, několik stovek eur. Avšak jedná-li se o velké obrazy tak jako v případě mapy světa s monstry, může cena vyšplhat i do výše několika tisíce eur. Udělejme si nyní jednoduchý výpočet a řekněme, že pokud se podaří prodat po jednotlivých stránkách 300 listů za průměrnou cenu 500 eur za stránku, získáme částku 150 000 eur. Nedávno se sice v jednom katalogu objevil velmi pěkný exemplář této kroniky za 125 000 eur, ale v posledních letech bylo možné získat dobře zachovaný výtisk jen za cenu 75 000 eur. Když se tedy kniha rozebere, je možné za ni dostat až dvojnásobek. Ovšem stal-li se člověk majitelem Světové kroniky už v osmdesátých letech 20. století, kdy bylo možné ji sehnat jen za 20 000 eur, přináší její demontáž daleko větší zisk.

Kdysi dávno žil v New Yorku na rohu 9. ulice a Třetí Avenue jeden starý antikvář mistr Salomon, u něhož jsem mohl za cenu jednoho či dvou dolarů koupit nádherné stránky ze starých tisků, které se skvěle hodily k výzdobě našeho domu na venkově a já tak mohl za cenu několika málo dolarů pokrýt dvě stěny obrázky koní, mnichů a jeptišek, Bonanniho rytinami, kolorovanými pomocí šablon.
Sám pro sebe jsem si říkal: „Dopouštím se vandalismu ve jménu lidu. Přenechám jeden list z norimberské kroniky za pár dolarů někomu, kdo by si nikdy nemohl dovolit vlastnit vzácný exemplář tohoto tisku. Ale aby bylo jasno, kupuji pouze knihy, které by jinak skončily ve stoupě.“
Samozřejmě, že když je jeden výtisk rozřezán a nabízen po částech, pak úplný exemplář stejného vydání, který se později objeví na trhu, stojí dvojnásobek, neboť se stane vzácnějším. Podobně pak vzroste i cena jednotlivých listů. Jedním takovým činem jsou zničena díla nevyčíslitelné hodnoty, sběratelé jsou nuceni ke strašlivým obětem a ceny jednotlivých listů dále stoupají.

Jaký význam má označení „neúplný exemplář“ v případě některých děl?
Nemýlím-li se, vlastní newyorská knihovna založená finančníkem Pierpontem Morganen (Morgan Library) dva výtisky Gutenbergovy Bible, z nichž jeden je neúplný, ale přesto vysoce ceněný. Člověk, který by dnes rozřezal dvaačtyřiceti řádkovou bibli jen proto, že není kompletní, by se choval podobně jako člověk, který by zboural Parthenon, jen aby pak prodal jednotlivé kameny za babku. Tímto způsobem jsou ohrožovány knihy těmi, kteří je tak velice (nebo tak málo) milují, že je chtějí vlastnit také v tisíci částech.

Bez ohledu na biblioklasmus spočívá problém také v tom, že kniha je předmětem obchodu – antikvárním zbožím, které ve stále větší míře mizí nevyhnutelně z trhu.
Jestliže jste po rodičích zdědili nábytek ve stylu Ludvíka XV. nebo diamantový náhrdelník, můžete se rozhodnout jej prodat. Z toho žije trh se starožitnostmi. Pokud byl ale váš otec opravdovým milovníkem knih a skutečným sběratelem, který shromažďoval tematicky zaměřenou literaturu a nechtěl, aby se knižní sbírka po jeho smrti rozpadla, odkázal svou sbírku pravděpodobně některé z veřejných institucí.
Ani dědicové ovšem nebudou tak hloupí, aby ji střelili za babku do antikvariátu, ale obrátí se na některý z renomovaných aukčních domů jako je Christie´s nebo Sotheby´s. Sbírku poté získá v dražbě jakási americká knihovna nebo japonská banka a knihy již nikdy neopustí zdi zmíněných institucí. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy bude ještě stále existovat trh se starými šperky, barokním nábytkem a renesančními obrazy, zatímco staré knihy se stanou neprodejnými předměty.

Na závěr bych ještě rád pronesl několik vět, které ilustrují životní tragédii každého, který kvůli své práci nashromáždil rozsáhlejší knihovnu.
Člověku, který vlastní více než pět set svazků, totiž hrozí neustále nebezpečí, že jej navštíví tupec či zabedněnec, který při pohledu na množství polic zvolá: „Takové množství knih! A přečetl jste je všechny?“ Z osobní zkušenosti musím bohužel konstatovat, že podobné otázky kladou i osoby s vyšším IQ.

Na uvedenou dotěrnost existují dle mého názoru tři standardní odpovědi.

Ta první zarazí návštěvníka a vede k přerušení dalších styků, zní totiž: „Žádnou z nich jsem nečetl, pročpak bych je tady jinak měl?“ Ovšemže tato odpověď je pro dotěrného člověka dostatečným zadostiučiněním, protože u něj zdánlivě vzbudí pocit převahy. Ostatně stejně bych nenašel lepší způsob, jak dotyčnému prokázat podobnou laskavost.

Druhá odpověď vrhne drzého tazatele do stavu hlubokého ponížení, neboť odpověď zní: „Nejen tyto, vážený pane, zdaleka nejen tyto.“

Třetí je variantou té druhé. Používám ji tehdy, když chci, aby návštěvník upadl do stavu děsivé strnulosti: „Nikoli“, odpovídám, „to jsou jen ty, které musím přečíst do konce příštího týdne, ostatní mám na univerzitě.“ Vzhledem k tomu, že moje milánská knihovna čítá na třicet tisíc svazků, vymluví se tazatel na nenadálé povinnosti a snaží se pokud možno uspíšit okamžik svého odchodu.
Onen nešťastník však netuší, že knihovna není jen místem vzpomínek, kam si ukládáme vše, co jsme přečetli, ale místem univerzální paměti, kde jednoho dne v osudovém okamžiku můžeme nalézt i to, co jiní četli před námi.

Tolik tedy v krátkosti k slastem a strastem bibliofilů. Avšak dnešní večer prožívám radostné okamžiky. Přestože mi pravděpodobně nevěnujete dvaačtyřiceti řádkovou Bibli, jak se domnívám, dopřáli jste mi v těchto dnech putování k pravé „kolébce“ tištěné knihy. Pro milovníka knih je to jako pouť do Jeruzaléma nebo do Mekky.

Z německého překladu Burkharta Kroebera publikovaného v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, 90. Jhr. (Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2015) do češtiny přeložila Veronika Sladká.

The post Digrese bibliofila. Jeden z posledních slavných příspěvků Umberta Eca first appeared on Čítárny.

Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?

“Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí.” Oscar Wilde

Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je – a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“

Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008).
Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.

Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.

„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá.
Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.

Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.

Zatímco aforismy občas mimoděk produkuje všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox.

A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.

Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

A čím ještě se paradox liší od aforismu?
Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).

Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.

Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.

… Lži? Pravdy ostatních.
… Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
… Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
… Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *
… Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
… Nuda je dospěním vážnosti.’…  Jen mělký člověk zná sám sebe.
… Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
… Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni.
… Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.

Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace.
Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.

Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“.

Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.

Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry.
Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.

Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež.
Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.

Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována.
Příklad?
Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“.
Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.

Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“

Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“.
Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.

Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, říká Wilde skrz lorda Wottona.
K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.
Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal:
Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

The post Citáty, aforizmy a paradoxy od Wilda, Steinové, Eca, Leca, Hapky po Manifest first appeared on Čítárny.

Fernando Báez napsal nejlepší knihu o ničení a pálení knih v lidské historii. To počalo už v třetím století před Kristem v Číně. Křesťanské ničení knih registrujeme už v roce 367 po Kristu Athanasious, alexandrijský biskup nařídil, aby egyptští mniši zničili nepřijatelné knihy a spisy, kromě těch, které výslovně schválil. Ty prý jsou základem Nového Zákona.
Uděsné ale je, že například soudobá New York Society for the surpression of Vice, založená roku 1873, má zcela hrdě, ve svém emblému pálení knih. Dokonce umělecká díla oslavují pálení knih, na příklad relief na dveřích slavného kostela Santa Maria Maggiore v Římě.

Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud žádná se nezabývala zánikem knih.
O to významnější je kniha Fernanda Báeze, na niž autor dvanáct let sbíral materiál po celém světě. Dílo je rozděleno do tří rozsáhlých částí a je doplněno daty různých případů pálení a ničení knih jak na západní, tak na východní polokouli, ať už na jejich zániku nese vinu přírodní katastrofa nebo člověk. Obecné dějiny ničení knih se dočkaly už více než třiceti vydání v sedmnácti jazycích.

Od chvíle, kdy člověk získal schopnost myšlení, snaží se své myšlenky zaznamenat nejrůznějšími způsoby na nejrozmanitější materiály. Avšak po stejně dlouhou dobu jsou písemné záznamy nuceny svádět tvrdý boj o přežití, potýkat se s plynutím času, přírodními živly i ničivou silou samotného člověka.

Jak vzdělanost a humanitní myšlenky vzrůstaly, obliba veřejného pálení knih klesala. Německý básník Heinrich Heine napsal:
”Dort, wo man Bűcher verbrennt, verbrennt man auch am Ende Menschen.” … Tam, kde se knihy pálí, se nakonec upalují i lidé.
Je ironické, že jeho předpověď se splnila na jeho vlastním díle, jeho knihy nacisté veřejně pálili a nakonec pálili i lidi ve vyhlazovacích táborech.Veřejné pálení knih je výrazem nesnášenlivosti, ať už náboženské či politické. Je také nástrojem útlaku a pokoření. Zakážeme číst, co se nám nelíbí.

Komunisté měli méně dramatickou, ale za to mnohem účinnější metodu, odstranili po tichu systematicky `závadné` knihy z veřejných knihoven.
A v naší době politické korektnosti existuje neméně účinná metoda, závadné knihy prostě nekoupíme. Universitní knihovna má sice Klausovu knihu: Blue planet, ale městská knihovna ji nemá. Navíc knihy recensované v News Weekly (například The Manchurian President) skoro nikdy nejsou ani v universitní ani v městské knihovně.
Velkou pozornost vzbudilo nedávno veřejné pálení koránu americkým pastorem na Floridě. Element náboženské nesnášenlivosti v tom byl, ale mocenský útlak, ani při největší představivosti, v tom být nemohl.

Tato kniha je fascinující a velice podrobnou exkurzí do světové historie ničení knih, kde se knihy stávají obětí hmyzu, záplav, plamenů, válek a především lidské posedlosti — fanatických politiků, církevních hodnostářů a rovněž dogmatické ostražitosti cenzury. Kniha jakožto pramen vědění musela ve všech civilizacích a ve všech dobách bojovat proti lidské neústupnosti a barbarství.

Obecné dějiny ničení knih / Fernando Báez / vydal Host, 2014

Napsali o knize…

Kniha plná dat, informací a otazníků. Obecné dějiny ničení knih jsou obdivuhodnou knihou, po jejímž přečtení v nás zůstane touha, aby ještě pokračovala. A také děs ze zjištění, nakolik dokážou být lidé barbarští.
Luis Antonio de Villena

Při čtení této knihy vás mrazí.
Umberto Eco

Fernando Báez napsal nejlepší dílo o ničení knih.
Noam Chomsky

The post Obecné dějiny ničení knih. Fernando Báez o nenávisti vůči nepřijatelným knihám first appeared on Čítárny.

Vědecká rada Univezity Karlovy dala už doživotně Umberta Eca (5.1. 1932 – 19.2. 2016) na černou listinu. Po udělení profesorského titulu sebestřednému Putnovi, který veřejně deklaruje porno skupinu Pussy Riot za jurodivé ⁽¹⁾, neudělila rada čestný titul význačnému italskému intelektuálovi Umberto Ecovi.

Přitom o vzdělanosti Umberta Eca a jeho mimořádném přínosu zejména v oblasti literatury a literární vědy se v civilizovaném světě nepochybuje. Jen v českém Kocourkově ano.

Návrh podala Filozofická fakulta UK v roce 2013 a její představitel, děkan Michal Stehlík byl tehdy oprávněně zděšen.
Ve vědecké radě univerzity tenkrát hlasovalo 21 lidí proti, 16 pro a devět se zdrželo. Údajným důvodem je, že Eco nemá žádný vztah k Praze a k místní univerzitě. Samozřejmě, vědecká rada zřejmě zapomněla na udělení čestného doktorátu v roce 1999 Georgi W. Bushovi za “celoživotní dílo v oboru politických věd a kritického posuzování politiky v rozměrech skutečně globálních”. Chápu, že americký prezident měl k Praze a k univerzitě velmi blízký vztah a schvalování mučení lidí Buschem ml. je pro UK v Praze asi jeden z mnoha důležitých bodů k získání titulu.

Podle čl.3 Řádu pro udělování dr.h.c. ale nakonec rozhoduje rektor “s přihlédnutím ke stanovisku” VR UK. Ten nakonec respektoval rozhodnutí a Ecovi titul nebyl udělen. No comment!

(1) v pořadu DVTV s Veselovským, únor, 2015

The post Umberto Eco (1939-2016) na černé listině Univerzity Karlovy. Už nikdy nedostane čestný doktorát first appeared on Čítárny.