Jiří Žáček: Ó podivuhodné stromy, moji staří přátelé, oslovuje stromy Albert Schweitzer a končí své vyznání: Naučte mě, bratři, tak žít, tak umírat.

Vasilij Šukšin, objímající ve filmu Červená kalina bělostné břízy, mohl leckomu připadat legrační, ale dávný pohanský atavismus, uctívání stromů, hájů a hvozdů, v koutku lidské duše dosud přežívá.
S erbovním stromem Sobotecka, Semtinskou lípou, tou „stromovou harfou“ Fráni Šrámka, která v důstojném věku dvou a půl století podlehla vichřici, se přišlo rozloučit mnoho lidí jako se starou dobrou známou.

Kdo zasadil strom, neprošel nadarmo pozemským životem, tvrdí francouzské přísloví, které připomínám, abych mohl sám sebe pochválit.
Na chalupě jsem vysadil řadu ovocných stromků a loni jsem se rozhodl vypěstovat si vlastní les. Spíš lesíček, který čítá zatím pouhých dvacet kmínků. V porovnání s venkovanem z Gionovy knížky Muž, který sázel stromy, jenž za třicet let neúnavné, nikým nehonorované práce samojediný proměnil bezútěšnou pustinu v životodárný kraj, jsem jen břídil, ale nešť.

Kdybych byl pragmatik, považoval bych stromy za důmyslné stroje, vyrábějící dřevo a kyslík, případně ovoce, tím nejhospodárnějším způsobem, téměř z ničeho.
Nejsem pragmatik a stromy vnímám jako živé bytosti, o nichž toho my lidé příliš nevíme. Víme, že při napadení škůdci stromy vysílají varovné signály svým kolegům a ti mají čas vyvinout obranné protilátky — ale čím vlastně stromy myslí?

Forrest Carter, spisovatel indiánského původu, v podivuhodné knize Škola Malého stromu líčí tuto příhodu:

V horách na území Čerokíů rostly obrovské bílé duby, přilákaly však dřevorubce. Když označkovali stromy k poražení, duby začaly naříkat a indiáni se rozhodli je zachránit. Ničili dřevorubcům přístupovou cestu a ti ji sotva stačili opravovat. Oboustranně vysilující boj rozhodl mohutný, naprosto zdravý dub, který padl na povoz dřevařů. Ti se budování cesty vzdali a odtáhli s nepořízenou.
Čerokíové pak za úplňku uspořádali slavnost, při níž bílé duby zpívaly pohřební píseň za padlý strom, který položil život na záchranu svých druhů.

Ano, stromy jsou bytosti ušlechtilé. Nelžou, nepomlouvají, neintrikují, nepodvádějí, nezávidí sousedovi větší dům, rychlejší auťák a hezčí manželku, nešíří blbou náladu, nevedou války…

Dobře se s nimi mlčí.
Kdybychom jim ovšem rozuměli, možná bychom v jejich šumění zaslechli pokárání, že pořád jen spěcháme, že utíkáme sami před sebou, že neumíme postát a žít. Málokdo z lidí to dokáže. Snad jen ten pacient psychiatrické léčebny, jenž celé dny stával na zahradě, aby zakořenil.

Zkuste to také, a když vás budou bolet nohy, klidně se posaďte nebo si lehněte. Nezakořeníte, ale na zdravém povětří vám bude dobře a budou vás napadat krásné povětrné myšlenky.

JIří Žáček
https://jirizacek.cz

The post Jak Jiří Žáček potkával stromy, živé bytosti od kterých bychom se měli znovu učit first appeared on Čítárny.