Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Pojem “změna klimatu” historie nezná. Je ale plná převratů a revolucí, které požíraly své děti, aniž by ovšem bylo dotčeno samotné vítězství a zpochybněna vítězná ideologie. (viz Francouzská revoluce (1789 – 1799), kde dokonce její nejaktivnější tvůrci skončili na gilotině. Nejdřív Danton a pak sám Robespierre)

Jako všechny ideologie se i tato zelená zprvu lidem podbízela, usilovala o jejich přízeň a sympatie.
Jakmile se ale Evropa zezelenala, z přátelské ideologie se stala ideologie povinná, netolerantní, totalitní. A začala diktovat lidem jak mají žít.

Climate Doomsday Cultist tvrdí, že je nemorální a sobecké mít děti
Kultista Climate Doomsday tvrdí, že je nemorální a sobecké mít děti kvůli množství „uhlíku“, (orig. carbo))) které během svého života vypustí.
„Každé dítě v průmyslové zemi, jako je ta naše, spotřebuje za svůj život kolem 500 tun uhlíku. To je ekvivalent 1000 let elektřiny pro domácnost. Takže každé dítě má vliv.“
Někdo by měl tomu klaunovi vysvětlit, že uhlík a CO2 nejsou totéž !!!!

Zelený globalistický koordinátor z USA, John Kerry:
Zemědělský průmysl musí být zničen, aby bylo dosaženo čisté nuly.
“Zemědělství přispívá asi 33 % všech emisí světa. A nemůžeme se dostat k čisté nule – tuto práci nedokončíme – pokud zemědělství není v popředí jako součást řešení.”

Citace Redakce Čítárny.

Ve společnosti ale roste znechucení zelenou agendou, co se tváří být naším údělem, čehož výrazem jsou novotvary jako ekoteroristé, či zelené mozky, kterými již nejsou míněni vojáci.

Švýcarský bankéř Hubert Keller o dalším šíleném cíli aktivistů globálního oteplování na WEF v Davosu 2024:
Káva, kterou všichni pijeme, uvolňuje 15 až 20 tun oxidu uhličitého na tunu kávy. Proto bychom měli všichni vědět, že pokaždé, když pijeme kávu, v podstatě uvolňujeme do atmosféry oxid uhličitý. Dalším důvodem je to, že většina kávových plantáží nebo většina kávy se vyrábí prostřednictvím monokultury a monokultura je také ovlivněna změnou klimatu. Kvalita těchto přírodních zdrojů se poměrně rychle zhoršuje.
WEF leden / 2024

Barbara Baarsma, členka Světového ekonomického fóra WEF, popisuje zcela jasně neofeudální otrokářskou povahu nového systému osobních uhlíkových povolenek:
„Pokud chci létat, koupím si nějaké uhlíkové emisní povolenky od někoho, kdo si nemůže dovolit létat, například… Nebo když někdo žije v malém domě, může prodat svá uhlíková emisní práva někomu, kdo žije ve velkém domě. Tímto způsobem mohou chudí lidé těžit ze zelené ekonomiky.“
WEF leden / 2024

Citace Redakce Čítárny.

Není to tak dávno, co ekologičtí myslitelé s úsměvem odráželi nařčení, že chtějí lidi vrátit na stromy.
Dnes tomu zaraženě přihlížejí, když ideologie obnovitelných zdrojů energie hrozí devastovat jak energetiku, tak i životní prostředí. Marně bychom od nich čekali komentář, že zelený establishment přesedl z jízdního kola do dotovaného elektromobilu anebo do tanku.
A neřeknou nám, co je zeleného na řece plné plastů anebo na obrovských tankerech se zkapalněným plynem, poháněných mazutem, co zaneřádí planetu víc, než veškeré automobily se spalovacími motory.

Kazatel klimatického soudného dne Al Gore na panelu WEF 2024 definitivně zešílel.
“[Skleníkové plyny] nyní zachycují tolik tepla navíc, jaké by uvolnilo 600 000 atomových bomb třídy Hirošima explodujících každý den.”
“To je to, co vaří oceány… a vytváří sucha, taje led a zvedá hladinu moře a způsobuje tyto vlny klimatických uprchlíků, které podle předpovědi v tomto století dosáhnou jedné miliardy.”

Citace Redakce Čítárny.

Místo zelených nadšenců, kteří se snažili žít v harmonii s přírodou, zde máme zelené spekulanty s emisními povolenkami, zelené právníky, vydírající developery, anebo zelené záškoláky.

GREEN DEAL SE VIDITELNĚ STAL MOCENSKÝM NÁSTROJEM NA VYBÍRÁNÍ DANÍ A OBOHOCOVÁNÍ NADNÁRODNÍCH KORPORACÍ!

Vidíme, jak zelený fanatizmus kráčí ruku v ruce se zeleným pokrytectvím. Nesmlouvavě, přes mrtvoly, veden vidinou zeleného zisku. Není důvod pochybovat, že než zelená vlna opadne, smete vše, co jí stojí v cestě. Posledním stádiem ideologií, kdy fanatici prosadí pověstný klid na práci a řád, totiž bývá tyranie.

A protože už tady všechno bylo, neuškodí připomenout Chestertona, který o tyranech napsal:

Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo “lidská práva”…

Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje.

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti.

Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Tyran, který nám klepe na dveře, nebude nevydařený socialista, ani nevydařený kapitalista. Otevíráme dveře tyranovi novému, který nás srovná, že z toho budeme zelení až po uši.

Podle Ivana Hoffmana na Radio Universum

Ukázkové příklady mediálního šíření poplašných zpráv z nedávné doby:

1970
Biolog Paul Ehrlich předpověděl, že rostoucí teploty povedou v Británii k masovému hladu do roku 2000.

2006
Bývalý americký viceprezident Al Gore ve svém dokumentu z roku 2006 „An Inconvenient Truth“ předpověděl, že do roku 2013 budou muset stovky milionů lidí opustit své domovy kvůli tání polárních ledovců.

2018
Greta Thunbergová ve svém tweetu odkazovala na web „předního klimatologa“, který tvrdil, že pokud během příštích pěti let (do roku 2023) nepřestaneme spalovat fosilní paliva, celá lidská rasa bude zničena.
Pak tweet raději smazala.

2019
Při projevu na výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu učinila Greta Thunberg následující prohlášení: „Lidstvo má osm let na to, aby se zcela vymanilo z fosilních paliv.“

Citace Redakce Čítárny.

Graf množství CO2 na planetě v průběhu milónů let.
Ledovcové vrty v 90.letech ukázaly, že nejprve se vždy měnily teploty a teprve poté – se zpožděním stovek let – na to reaguje oxid uhličitý. CO2 tedy neřídí teploty, ale právě naopak. Růst hladin moří i uvolňování CO2 z oceánů do atmosféry může pokračovat ještě stovky let po skončení oteplování. Je tu velká tepelná setrvačnost. To se v době vzniku IPCC 1988 nevědělo. Ani to nevěděl Arrhenius, otec skleníkové hypotézy, v 19.století. / Tim Patterson

Kanadský geolog Tim Patterson:

“Svým studentům říkám, že pokud věří, že klima je řízeno oxidem uhličitým, tak jim jistě také nebude dělat problém uvěřit, že Winston Churchill je zodpovědný za porážku v bitvě u Hastinxu tisíc let před svým narozením.”

Profesor Ian Plimer (titulní foto) je původním povoláním geolog a také autor 12 knih a více než 150 výzkumných prací.
Ve svých knihách o klimatické změně tvrdí jedno: „Oni mají názory, já mám fakta!“

Otázka, zda se planeta otepluje, závisí zcela na tom, kdy začnete měřit.
“Pokud jste začali měřit v 50. letech 19. století, došlo k celkovému oteplení asi o 0,7 stupně Celsia.
Pokud jste začali měřit od středověku, měli jsme ochlazení asi o čtyři stupně Celsia.
Takže když mi říkáte, že se planeta otepluje, moje otázka zní, od kdy?”
Geolog, Prof. Ian Plimer: / video

“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”
„Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený…
Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima, pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. To se nikdy neřešilo.”
Geolog, Prof. Ian Plimer:

Citace Redakce Čítárny.

The post Změna klimatu? Jak se ochrana přírody změnila na totalitní zelenou tyranii a podvod GreenDeal first appeared on Čítárny.

Aldo Leopold napsal opravdu mimořádnou knihu o přírodě Obrázky z chatrče. Kniha obsahuje texty od působivých lyrických pozorování měnících se ročních období na jeho farmě ve Wisconsinu spojené s upřímnou snahou o zachování přírody, při plném respektu k lidské činnosti v lese, na polích či lukách.

Velmi inspirující kniha člověka, který jako jeden z mála si uvědomoval, že zemědělská i lesnická aktivita člověka v přírodě musí být udržitelná. Po celý život propagoval projekty, které vytvářejí co největší míru rovnováhy mezi činnosti člověka a ochranou přírodních zdrojů.

Aldo Leopold (1887-1949) byl ochránce přírody, lesník, ekolog a pedagog z Burlingtonu v Iowě (USA).
V roce 1908 získal Leopold na Sheffieldské škole bakalářský titul a poté v roce 1909 získal titul magistra lesnictví.
Brzy po ukončení studia nastoupil do lesní služby na mnoha místech v USA.
V roce 1936 pomohl založit společnost odborníků chránící divokou přírodu (v roce 1937 se z ní stala Wildlife Society).
Zhruba od roku 1937 se začal stále více soustředit na oslovování široké veřejnosti svým poselstvím o přírodě a ochraně přírody. Mnoha svými postoji a prohlášeními byl už za svého života považován za jednoho z nejvýznamnějších průkopníků harmonického vztahu člověka a přírody. Své nejzákladnější postoje vepsal do mnoha knih.

V knize Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky se zabývá nejen svou láskou k přírodě, ale i konkrétními praktickými ukázkami, které podporují rozvoj harmonických forem zemědělství, lesnictví.
Kniha o přírodě dodnes slouží jako jeden ze základních kamenů pro moderní ochranu přírody a vytváří základ myšlení, které můžeme nazvat Planetární přírodní etika.
Kniha esejů vyšla poprvé v roce 1949.
Rok po smrti autora a stává se klasikou, podobně jako knihy Thoreaua nebo Johna Muira.

Aldo Leopold se domníval, že snahy o ochranu přírody nemohou být úspěšné, “pokud se nevytvoří nový druh lidí”.
Teprve pak budou mít lidé šťastnější a zdravější život. A to rozhodně není úkol na desetiletí, ale na staletí.

Ve Spojených státech byl založen a úspěšně se rozvíjí Ústav Aldo Leopolda od roku 1987.
webová adresa: http://www.leopold.iastate.edu
Leopoldovo centrum pro udržitelné zemědělství na státní univerzitě v Iowě bylo vytvořeno v roce 1987 jako součást zákona o ochraně podzemních vod v Iowě. Cílem centra bylo identifikovat a vyvinout nové způsoby ziskového hospodaření při zachování přírodních zdrojů a také snížení negativních environmentálních a sociálních dopadů.

Aldo Leopold: Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky
Abies – Vydavatelstvo Lesoochranárskeho zoskupenia VLK. 1995
Book: https://www.thriftbooks.com/a/aldo-leopold/196460/

Výpisky z knihy o přírodě Obrázky z chatrče:

Rostliny absorbují energii ze slunce. Tato energie proudí okruhem zvaným biota, který lze znázornit pyramidou složenou z vrstev.
Spodní vrstvu tvoří půda. Na půdě spočívá vrstva rostlin, na rostlinách vrstva hmyzu, na hmyzu vrstva ptáků a hlodavců a tak dále přes různé skupiny živočichů až k vrcholové vrstvě, kterou tvoří větší masožravci.
Jednotlivé druhy vrstvy si nejsou podobné tím, odkud pocházejí nebo jak vypadají, ale spíše tím, čím se živí. Každá následující vrstva je závislá na těch pod ní, pokud jde o potravu a často i další služby, a každá z nich zase poskytuje potravu a služby těm nad ní.
Postupem vzhůru se početnost každé následující vrstvy snižuje. Na každého masožravce tak připadají stovky jeho kořisti, tisíce jejich kořisti, miliony hmyzu, nespočet rostlin. Pyramidální forma systému odráží tento početní postup od vrcholu k základně.
Člověk sdílí mezivrstvu s medvědy, mývaly a veverkami, kteří se živí jak masem, tak zeleninou.

Linie závislosti na potravě a dalších službách se nazývají potravní řetězce.
Půda-dub-jelen-indián je tedy řetězec, který se dnes z velké části změnil na řetězec půda-kukuřice-kráva-zemědělec. Každý živočišný druh, včetně nás samotných, je článkem mnoha řetězců.
Jelen se živí stovkou jiných rostlin než dubem a kráva stovkou jiných rostlin než kukuřicí. Oba jsou tedy články stovek řetězců. Pyramida je spleť řetězců tak složitá, že se zdá být neuspořádaná, avšak stabilita systému dokazuje, že jde o vysoce organizovanou strukturu. Její fungování závisí na spolupráci a konkurenci jejích rozmanitých částí.

Na počátku byla pyramida života nízká a přízemní, potravní řetězce krátké a jednoduché. Evoluce přidala další vrstvy. Vrstvu za vrstvou, článek za článkem. Člověk je jedním z tisíců přírůstků do výšky a složitosti pyramidy. Věda nám poskytla mnoho pochybností, ale dala nám alespoň jednu jistotu: trend evoluce směřuje k propracování a diverzifikaci bioty.

Půda tedy není pouhá půda, je to pramen energie, který proudí okruhem půdy, rostlin a živočichů.
Potravní řetězce jsou živé kanály, které vedou energii vzhůru; smrt a rozklad ji vracejí zpět do půdy.
Tento okruh není uzavřený; část energie se rozptýlí v rozkladu, část se přidá absorpcí ze vzduchu, část se uloží v půdě, rašelině a dlouhověkých lesích; ale je to trvalý okruh, jako pomalu se rozšiřující oběžná zásoba života. Vždy dochází k čistým ztrátám, ale ty jsou obvykle malé a jsou kompenzovány rozpadem hornin. Ukládá se v oceánu a v průběhu geologického času se zvedá a vytváří nové půdy a nové pyramidy.
Rychlost a charakter vzestupného toku energie závisí na složité struktuře rostlinného a živočišného společenství, podobně jako vzestupný tok mízy ve stromu závisí na jeho složité buněčné organizaci.
Bez této složitosti by k normální cirkulaci pravděpodobně nedocházelo. Strukturou se rozumí charakteristický počet, stejně jako charakteristické druhy a funkce jednotlivých druhů. Tato vzájemná závislost mezi složitou strukturou země a jejím bezproblémovým fungováním jako energetické jednotky je jedním z jejích základních atributů.

Když dojde ke změně v jedné části obvodu, musí se jí přizpůsobit mnoho dalších částí. Změna nemusí nutně bránit toku energie nebo jej odklonit; evoluce je dlouhou řadou samovolných změn, jejichž čistým výsledkem je propracování mechanismu toku a prodloužení okruhu. Evoluční změny jsou však obvykle pomalé a lokální. Vynález nástrojů člověku umožnil provádět změny nebývalé razance, rychlosti a rozsahu.

Jedna ze změn se týká složení flóry a fauny.
Větší predátoři jsou odříznuti od vrcholu pyramidy; potravní řetězce se poprvé v historii spíše zkracují než prodlužují. Domestikované druhy z jiných zemí jsou nahrazovány divokými a divoké jsou přesouvány do nových biotopů. Při tomto celosvětovém sdružování fauny a flóry se některé druhy dostávají mimo hranice jako škůdci a choroby, jiné vymírají. Takové účinky jsou zřídkakdy zamýšlené nebo předvídané; představují nepředvídané a často nesledovatelné přenastavení struktury. Zemědělská věda je do značné míry závodem mezi vznikem nových škůdců a vznikem nových technik jejich potlačování.

Další změna se dotýká toku energie rostlinami a živočichy a jejího návratu do půdy.
Úrodnost je schopnost půdy přijímat, uchovávat a uvolňovat energii. Zemědělství může nadměrným zatěžováním půdy nebo příliš radikálním nahrazováním domácích druhů původními v nadstavbě narušit kanály Jak nebo vyčerpat zásoby. Půda ochuzená o zásoby nebo o organickou hmotu, která je ukotvuje, se vyplavuje rychleji, než se tvoří. Jedná se o erozi.
Vody jsou stejně jako půda součástí energetického okruhu. Průmysl může znečištěním vod nebo jejich přehrazením přehradami vyloučit rostliny a živočichy nezbytné pro udržení oběhu energie.
Doprava přináší další zásadní změnu: rostliny nebo živočichové vypěstovaní v jednom regionu jsou nyní spotřebováváni a vraceni do půdy v jiném regionu. Doprava využívá energii uloženou v horninách a ve vzduchu a využívá ji jinde; zahradu tak hnojíme dusíkem, který získávají ptáci guano z ryb v mořích na druhé straně rovníku. Tak se dříve lokalizované a soběstačné okruhy sdružují v celosvětovém měřítku.

Při úpravě pyramidy pro potřeby člověka se uvolňuje nahromaděná energie, která v pionýrském období často způsobuje klamné bujení rostlin a živočichů, divokých i ochočených. Toto uvolnění biotického kapitálu má tendenci zastínit nebo oddálit tresty násilí.
Tento stručný náčrt půdy jako energetického okruhu vyjadřuje tři základní myšlenky:
1) Půda není jen půda.
2) Že původní rostliny a živočichové udržovali energetický okruh otevřený; ostatní mohou, ale nemusí.
3) Že změny způsobené člověkem jsou jiného řádu než evoluční změny a mají komplexnější účinky, než se zamýšlí nebo předpokládá.

Tyto myšlenky společně vyvolávají dvě základní otázky:
Mohou se země přizpůsobit novému řádu?
Lze žádoucích změn dosáhnout s menším násilím?

Zdá se, že biotopy se liší svou schopností snášet násilnou přeměnu.
Například západní Evropa nese daleko jinou pyramidu, než jakou tam našel Caesar. Ztratila se některá velká zvířata; z bažinatých lesů se staly louky nebo orná půda; objevilo se mnoho nových rostlin a živočichů, z nichž někteří unikli jako škůdci; zbývající původní druhy se značně změnily v rozšíření a početnosti. Půda je však stále na svém místě a s pomocí dovezených živin je stále úrodná; vody normálně tečou; zdá se, že nová struktura funguje, a proto je třeba ji zklidnit.a přetrvává. Neexistuje žádné viditelné zastavení nebo vykolejení obvodu.
Západní Evropa má tedy odolnou biotu. Její vnitřní procesy jsou houževnaté, pružné, odolné vůči namáhání. Bez ohledu na to, jak násilné jsou změny, pyramida si zatím vyvinula nějaký nový modus vivendi, který zachovává její obyvatelnost pro člověka i pro většinu ostatních domorodců.

Zdá se, že Japonsko představuje další příklad radikální přeměny bez dezorganizace.
Většina ostatních civilizovaných oblastí a některé dosud civilizací sotva dotčené vykazují různá stádia dezorganizace, od počátečních příznaků až po pokročilé chátrání. V Malé Asii a Severní Africe je diagnóza zmatena klimatickými změnami, které mohly být buď příčinou, nebo důsledkem pokročilého chátrání. Ve Spojených státech se stupeň dezorganizace místně liší; nejhorší je na jihozápadě, v Ozarku a v některých částech jihu a nejmenší v Nové Anglii a na severozápadě. V méně vyspělých regionech ji ještě může zastavit lepší využití půdy. V některých částech Mexika, Jižní Ameriky, Jižní Afriky a Austrálie dochází k prudkému a zrychlujícímu se plýtvání, ale nedokážu posoudit jeho vyhlídky.

Tento téměř celosvětový projev dezorganizace půdy se zdá být podobný nemoci zvířat, až na to, že nikdy nevyústí v úplnou dezorganizaci nebo smrt. Země se zotavuje, ale na určité snížené úrovni komplexnosti a se sníženou nosností pro lidi, rostliny a zvířata. Mnohé biotopy, které jsou v současnosti považovány za “země příležitostí”, ve skutečnosti již žijí z vykořisťovatelského zemědělství, tj. již překročily svou trvalou únosnost. Většina Jižní Ameriky je v tomto smyslu přelidněná.

The post Aldo Leopold. Legendární Obrázky z chatrče a nadčasové poznámky o přírodě first appeared on Čítárny.

Klima-alarmisté se snaží vykreslit současné oteplování jako čistou hrozbu. Z jejich postoje se dá vyčíst, že „čím chladněji, tím lépe“ a „teplé klima je vždy škodlivé“. Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, zjistíme, že to není zcela pravda.

Z médií, (ne)ziskovek i od mnohých politiků stále hlasitěji slyšíme, že změna klimatu je vážnou hrozbou, kterou je potřeba zastavit – i za cenu toho, že výrazně zchudneme a připravíme se o mnohé výdobytky moderní civilizace.
Je to ale opravdu tak?
Skutečně je změna klimatu tak vážným problémem?
A má vůbec cenu se ji pokoušet zastavit, nebo bude lepší se jí přizpůsobit?

Na tyto otázky se budu snažit odpovědět v této knize.
A jakožto člověk, který má k tématu ochrany přírody velmi blízko (jsem absolventem oborů Péče o životní prostředí – krajinná ekologie a Biologie ekosystémů) se budu zabývat ještě jednou otázkou, která ve veřejné diskuzi téměř nezaznívá:
Zda je ta „ochrana klimatu“ skutečně vhodným základem pro racionální ochranu přírody, nebo naopak přírodě spíše škodí.

V knite také rozeberu ideologický základ a zároveň nesmyslnost toho „třídního boje proti CO2“.
Dále uvedu konkrétní příklady, v čem klimatická ideologie škodí přírodě, a také některé skutečné problémy, které by se měly řešit a na něž se ve stínu klimatické ideologie téměř zapomíná.

Klimatická ideologie versus ochrana přírody / RNDr. Jan Sedláček / nakladatelství KnihyABB s.r.o., 2022

více:

http://knihyabb.cz/domu/4245-jan-sedlacek-klimaticka-ideologie-versus-ochrana-prirody.html
http://www.necenzurujeme.cz/jan-sedlacek.html

DOGMA II: „OTEPLOVÁNÍ NÁM VÝHRADNĚ ŠKODÍ“

Klima-alarmisté se snaží vykreslit současné oteplování jako čistou hrozbu. Z jejich postoje se dá vyčíst, že „čím chladněji, tím lépe“ a „teplé klima je vždy škodlivé“. Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, zjistíme, že to není zcela pravda.
Podívejme se nejprve do historie. Jak jsem již popisoval, klima se vždy měnilo a střídala se teplejší a chladnější období. A ta teplejší zpravidla přinášela rozvoj civilizace, zatímco chladné výkyvy mnohdy znamenaly neúrodu, hladomory a zánik celých kultur. [16], [17]

Dá se to vyčíst i z výše uvedených grafů na Obr. 1 a 2.
Významné oteplení v tzv. atlantickém období (cca před 8 tisíci lety) přineslo vznik a rozmach zemědělství, další teplé období se kryje s největším rozmachem Římské říše a poslední teplá doba před tou dnešní se odehrála ve vrcholném středověku, kdy přispěla k hospodářskému rozvoji (dokonce jsem mezi vědeckou obcí zaslechl spekulace i o tom, že delší vegetační doba umožnila v našich podmínkách u běžných plodin 2 úrody za rok).

Naproti tomu ochlazení přinášelo spíše problémy.
Chladné podnebí přináší kratší vegetační dobu (a tím neúrodu) a mnohem tužší zimy – i u nás, ale v daleko větší míře v severských oblastech. Proto například chladný výkyv v 14.-19. století (tzv. malá doba ledová) přinesl v mnohých oblastech (i u nás) mnoho období bídy a hladomorů a navíc vymazal vikingské osídlení v Grónsku (více např. [18]).

O čem se také málo mluví, je skutečnost, že teplejší podnebí zpravidla usnadňuje přenos vody i do jinak suchých oblastí.
Například Sahara byla v době atlantického optima porostlá zelení a právě ochlazení před 6 tisíci lety (tzv. Bondova událost 4) způsobilo její vysychání. A jakkoliv klima-alarmisté varují před katastrofálními suchy, je naopak docela možné, že oteplení přinese Sahaře i dalším suchým místům více deště. [8], [18]

Dalším zajímavým (a zpravidla přínosným) důsledkem oteplování je nárůst plochy vegetace na planetě.
Ačkoliv na některých místech ubývá zeleně a hlavně lesů (především v tropech), tak jinde (včetně střední Evropy) zeleně o to více přibývá a celkově je naše planeta, laicky řečeno, stále zelenější. [19] Jednou z příčin je i oteplování klimatu – vlivem toho se mnohde (i u nás) prodloužila vegetační doba, díky čemuž mohou rostliny za sezónu více vyrůst a vytvořit více živé hmoty. Velmi se diskutuje o vlivu samotného CO2 – některé studie již připouštějí, že jeho vyšší podíl ve vzduchu může pomoci k rychlejší fotosyntéze a tím i k rychlejšímu růstu, zejména v sušších oblastech. [20] (Podle mého názoru je to dané hlavně tím, že díky vyšší koncentraci CO2 stačí rostlinám mít otevřené listové průduchy po kratší dobu, za kterou jim z listů neunikne odparem tolik vody – a každá úspora vody znamená pro rostlinu v suchém klimatu značnou výhodu.) Na nárůstu vegetace se podílí i další jev způsobený člověkem – tzv. eutrofizace, což je nárůst množství živin (zejména dusíku a fosforu) v ekosystémech. Na některých místech může hrát roli i již zmíněný nárůst srážek (tím, že se lépe se přenáší voda od moře) a tím i vlhkosti dostupné pro rostliny.

Oteplování navíc pomáhá celé řadě rostlinných a živočišných druhů (ačkoliv to alarmisté zamlčují a mluví jen o těch druzích, které to podle nich ohrožuje).
Jeden příklad z naší krajiny – lejnožraví brouci. Mnozí z nich jsou poměrně teplomilní, takže když se volná pastva hospodářských zvířat (jejichž trus potřebují k životu) v minulých desetiletích přesunula do vyšších (a tedy chladnějších) poloh, znamenalo to pro ně významnou nevýhodu. A právě oteplování těmto druhům značně pomohlo – díky němu totiž mohou přežít i v těch vyšších polohách, což některé z nich možná i zachránilo před vyhynutím. [21]

Teplejší podnebí také může prospět našemu zemědělství.
Rozšiřuje se plocha, na níž lze pěstovat teplomilné rostliny (jako jsou některé druhy zeleniny nebo např. vinná réva) a zvyšuje se produktivita zemědělství ve vyšších nadmořských výškách, kde dříve bylo pěstování problematičtější kvůli krátké vegetační době a nižší průměrné teplotě. [22] Samozřejmě je ale potřeba odpovědný přístup zemědělců k půdě (především umožnit zasakování vody), o tom více v kap. 3.1 a 3.2.

A v neposlední řadě nám přineslo oteplování mírnější zimy oproti minulosti,
což samozřejmě znamená značné úspory za vytápění, více času pro venkovní práce (vč. stavebnictví) a další venkovní činnosti a také mnohem méně problémů v dopravě – ať už je to úspora za sypání silnic, méně dopravních nehod kvůli sněhu a ledu, nebo i rychlejší cestování bez zdržování (jen si představte, že byste museli od října do dubna neustále škrabat auto, odhazovat sníh a dávat pozor na náledí…).

To vše se ještě umocňuje v severských oblastech, kde jsou mnohé plochy, které dříve byly trvale zamrzlé, dnes dostupné pro osídlení či zemědělskou činnost, což přináší další potenciál k rozvoji. [23] A jen tak na okraj – ideální možností využití tajícího permafrostu (zmrzlé půdy) je nahnat tam stáda hospodářských zvířat a vytvořit rozsáhlé pastviny – tím se jednak tato plocha využije pro potravinářské účely a jednak tento způsob využití krajiny výrazně zbrzdí případné škodlivé důsledky tání. [42] Paradoxně jsou to právě klima-alarmisté, kdo celou živočišnou výrobu zavrhují jako „klimaticky škodlivou“, ačkoliv právě masné chovy mohou přírodě, a nejen v tomto případě, velmi pomoci (více viz kap. 2.2.3).

Samozřejmě nesmíme zajít do opačného extrému než klima-alarmisté a tvářit se, jako by změna klimatu přinášela výhradně pozitiva a žádné problémy.
Potíže tu samozřejmě jsou – v našich podmínkách zejména vysychání krajiny v suchých letech a přehřívání měst v létě. Ovšem tyto potíže jsou oproti výhodám mnohem méně významné a navíc se (jak rozepíšu dále) dají snadno řešit i bez klimatické ideologie. A možná mnohem snáze, protože právě kvůli této ideologii je plýtváno mnoho peněz i energie na „třídní boj proti CO2“ namísto řešení skutečných problémů.

Takže závěrem: Také druhé dogma klima-alarmistů je nepravdivé.
Změna klimatu nám přináší jak pozitivní, tak i negativní důsledky.
A podle mého názoru převažují (přinejmenším ve střední Evropě) ty přínosné.

The post Podvodná klimatická změna, ideologie versus ochrana přírody. Dogmata a realita first appeared on Čítárny.

Začnu tím, proč Václava Cílka rád čtu a poslouchám. Protože nastoluje nové souvislosti. Klade nám a sobě otázky, které ve své až jednoduchosti jsou nesmírně vážné jak pro naše životy, tak pro kvalitu života po nás.

Cílkovými tématy může opovrhovat jen cynik, konzumní ignorant, každý, kdo si mysllí, že znalosti o tom, jak žít v souladu s přírodou jsou jen hezké vzpomínky na prázdniny u babičky, ale není to pro každodenní život důležité a už vůbec něco, co by mu chybělo.

Cílek proto svými úvahami probouzí každého, kdo je ochoten se probudit ze zaslepenosti, že ovládneme přírodu a poručíme větru i dešti.
Pomalu nás probouzí do staronové reality, protože poukazuje jasně do prostoru mezi smyslovým a mimosmyslovým vnímáním světa, kde lidstvo ještě čeká celá řada překvapení, až pochopí, jak se zbavit psychopatů, kteří různými způsoby chtěji svět vlastnit a ovládat. Není divu že takový výklad zaslepené  a spokojené dráždí.

V prvé části knihy se Cílek věnuje fenoménu zahrádek, pěstování zeleniny a květin, vede nás k inteligenci stromů a lesa, aby postupně přešel do světa času, do mytického světa starých Řeku či indiánských národů. Po dvou kapitolách, které jsou v rytmu klidného srdce Cílek zrychlí do současného světa. poukazuje na často stupidní lidská konání, ale nabízí i svůj pohled na řešení některých problémů.

Kniha inteligentní, plná zajímavých postřehů nutící přemýšlet, ale hlavně probouzející v člověku touhu konat. Kniha během krátké doby existuje již ve třetím vydání. To jasně svědčí o tom, co se skutečně děje v české kotlině a jak prázdné jsou informační výpotky většiny novinářů.

Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v čase velké proměny Země / Václav Cílek / Nakladatel:  Dokořán 2016
Publikaci doprovázejí surreálné ilustrace Kateřiny Piňosové a fotografie autora.

Ukázka z knihy…

Panglos pravil: „Mistře, přišli jsme vás poprosit, abyste nám řekl, proč byl
vlastně stvořen tak zvláštní tvor, jako je člověk?“
„Do čeho se to pleteš,“ řekl derviš. „Co je ti do toho?“
„Ale ctihodný otče,“ řekl Candide, „na světě je strašně mnoho zla.“
„Co na tom,“ řekl derviš. „Stará se Jeho Výsost, když pošle loď do Egypta,
zda myším na lodi se vede dobře nebo zle?“
„Tak co máme dělat?“ řekl Panglos.
„Mlčet,“ řekl derviš.
VOLTAIRE, CANDIDE

Sedím v zahradě, která se svojí jednoduchostí podobá té, v jaké komponoval Antonín Dvořák. Vzpomínám na nemocného Karla Čapka tentokrát za dřevěným zahradním stolem ve Strži u Dobříše, na vážného přemýšlivého Mendela, citlivou Marii von Ebner-Eschenbach i na Rilkeho v parku ve Vrchotových Janovicích a svatého Františka v lese na La Verna. Mám z toho pocit, že mysl těchto lidí se chvěla podobně jako stromy, rostliny a ptáci.
Co je na těchto místech tvůrčího? Pohled na stromy a do zeleně zklidňuje, ale neuspává. Myslím, že to je tím, že stromy se vždy velice jemně pohybují. Působí podobně jako vzdálená fontána – na jednu stranu uklidňují, ale pohybem a zvukem také neustále stimulují mysl. V místnosti vlastně neexistuje čas, protože je stále stejná. Pohyb zároveň znamená život. V zahradě se neustále děje něco, co oko zaujme, ale mysl nerozptýlí.

Bílý ubrus neboli snídaně na zahrádce
Svatý Augustin vzpomíná, že k fi lozofi i jej přivedla četba Ciceronova spisu Hortensius, ale Písmo si zpočátku ošklivil, protože mu přišlo příliš jednoduché. Teprve později pochopil, že jsou věci a texty, které „rostou s maličkými“. Jednoduchý text či takové záležitosti, jako je snídaně na zahradě, působí zpočátku docela jednoduše, ale jak jim člověk přichází na chuť, rozvíjejí se a vnitřně košatí jako čajový obřad.
Teprve časem pochopíme, že jedny z nejkrásnějších chvil celého dne a možná i života se týkaly snídaně na zahradě či večerního posezení u vína někde pod stromy. Pokud nejste beduín z nedozírných pouští, je velice obtížné prožívat spokojené štěstí bez rostlin. Augustin tyto záležitosti nazývá malými dobry. Bez nich by byl přístup k velkým dobrům mnohem složitější.
Pozoruji obraz Claude Moneta Snídaně (1873) a vidím lavičku ve stínu, bílý ubrus, jednoduché jídlo, kousky chleba a skleněnou konvičku možná na čaj, anebo na červené víno. Tak vypadá plná snídaně bohatého člověka. Jídlo a okolí se dá sladit tak, aby vytvářelo jeden celek.
Sedíte za stolem a zdánlivě se kolem vás nic neděje, tedy pokud si nevzpomenete na větu belgického symbolisty Maurice Maeterlincka, který ve spisu Inteligence květin (1907) říká, že ve výzkumu hmyzu rostliny pokročily dál než lidé.

Podoba budoucnosti a potravinová soběstačnost.
Co se týče budoucnosti, musíme počítat s tím, že:
– bude víc lidí a méně zaměstnání
– klimatické změny a oscilace se budou objevovat čím dál častěji
– vzniká nová kultura spotřeby, kdy lidi psychologicky potřebují méně věcí i služeb, anebo na ně nemají, protože mediánové mzdy u většiny západní populace setrvale klesají
– všechno je ve stále větším pohybu, a to se týká cen, utečenců, vody i nálad a pocitů existenčního ohrožení
– kvalitní, a nejspíš i všechny potraviny, budou stále dražší; ale ty kvalitní zdražují už teď neúměrně vysoko
– jak říkal Martin Heidegger, jenom nějaký Bůh nás může zachránit Možná jsem příliš velkou pozornost věnoval Herodotovým Dějinám,  ukydidově Historii peloponéské války, vizím cyklického vývoje společnosti od Giambattisty Vica a podobným knihám.

Niccolò Machiavelli říká v úvodu do páté knihy Florentských letopisů, že ve svém koloběhu přecházejí státy nejčastěji od pořádku k nepořádku, aby se pak zase povznesly. Už samotná příroda způsobuje, že věci neustrnou ve svém klidu. Z boje se rodí mír, z míru zahálčivost, ze zahálčivosti nepořádek a z nepořádku rozklad.
Tímto způsobem se země dostávají do zkázy. Když se tak stane a lidé neštěstím opět zmoudří, vracejí se opět k pořádku, pokud je ovšem nějaká mimořádná síla nevyhubí, dodává Machiavelli.
Myslím si, že proměny počasí povedou k drahotě a nedostatek potravin povede ke zmatkům bez konce. Dějiny Florencie po jedno století nejbohatšího a nejmocnějšího ze všech evropských měst ukazují, že v chaotických a válečných obdobích je bohatství na překážku, protože je z něj možné fi nancovat další konfl ikty. V záblesku jakéhosi vědomí a sumy veškeré historické četby jsem měl pocit, že než se v Evropě ustanoví nová rovnováha mezi člověkem a přírodou a mezi lidmi navzájem, tak uplyne několik desetiletí.
To je totiž nejkratší lhůta na změnu povahy společnosti. A teprve potom mám tušení nového, klidnějšího a spokojeného světa.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii.
‘Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny.
Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává:
„Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“).
Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích.
Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.

The post Co se děje se světem? Václav Cílek o malých dobrodiní v časech velkých proměn first appeared on Čítárny.

Michael Crichton (Kmen Andromeda, Jurský park…) zemřel 4.11.2008. Lékař, scenárista, spisovatel zanechal po sobě vynikající knihy, mnohé na pomezí beletrie a skutečnosti.
Říše strachu je o vývoji medialně-politickém mýtu klimatických proměn v neuvěřitelně výnosný business a politický nástroj na ovládnutí společnosti. Vynikající, čtivá kniha 2004) Kniha, která se sice tváří jako beletrie, ale pracuje s reálnými fakty.

Na vědě je cosi podmanivého. Člověk získává tučné výnosy z domněnky na základě nicotné investice v podobě faktů. To napsal Mark Twain (1835-1910) a v této větě je vlastně podstata celé knihy. Část vědy je totiž totálně zneužita ve prospěch mimořádného businessu.

Obsah románu/nerománu:
V Los Angeles má být zahájena Konference o náhlé změně klimatu, kterou pořádá významná ekologická organizace NERF. Akce má celý svět přesvědčit o krajní naléhavosti řešení globálního problému. Přípravy konference naruší podivné chování hlavního sponzora NERF George Mortona: tento americký milionář v jakémsi pomatení mysli zpochybní činnost organizace a odmítne ji nadále finančně podporovat.
Hned nato po zběsilé jízdě autem havaruje, a ač jeho tělo není nalezeno, vše nasvědčuje tomu, že zemřel. Materiály objevené v Mortonově domě dají do pohybu téměř planetární honičku – hrdinové románu se pokoušejí v Antarktidě, na Šalamounových ostrovech, v arizonské poušti i na jiných místech zabránit sérii uměle vyvolaných přírodních katastrof…

Michael Crichton / Říše strachu (State of Fear, 2004)

Ukázka:

Na johannesburském summitu Udržitelná Země na konci roku 2003 tichomořský ostrovní stát Vanutu oznámil, že připravuje žalobu na Agenturu ochrany životního prostředí (EPA) Spojených států amerických kvůli globálnímu oteplování. Vanutu se nachází pouze několik desítek centimetrů nad hladinou moře a osm tisíc jeho obyvatel bylo v nebezpečí, že budou muset opustit své domovy, až v důsledku globálního oteplování hladina světového oceánu stoupne. Spojené státy, hospodářsky nejsilnější země světa, jsou zároveň největším producentem oxidu uhličitého, a tedy největším přispěvatelem ke globálnímu oteplování.

Americká aktivistická skupina Národní fond environmentálních zdrojů (NERF) vyhlásila, že Vanutu při podávání žaloby, jež bylo naplánováno na léto 2004, podpoří. Proslýchalo se, že zámožný filantrop George Morton, který často financoval environmentální případy, zaplatí vedení soudního sporu ze svého, což ho přijde na osm milionů dolarů. Protože se řízení nakonec mělo odehrát u příznivě nakloněného soudu 9. obvodu v San Francisku, bylo očekáváno se značným zájmem.

Žaloba však nikdy nebyla podána.

Vanutu ani NERF neposkytly žádné oficiální vysvětlení změny původních plánů. Ani po náhlém zmizení George Mortona nepochopitelná lhostejnost ze strany médií nepřispěla k objasnění důvodů, proč žaloba nebyla podána. Teprve na konci roku 2004 několik členů výboru NERF začalo veřejně hovořit o tom, co se uvnitř této organizace dělo. Další informace přidali Mortonovi zaměstnanci a také bývalí společníci právnické firmy Hassle a Black z Los Angeles.

Nyní je tedy jasné, co se kolem vanutské žaloby dělo mezi květnem a říjnem 2004 a proč kvůli tomu v odlehlých částech světa zemřelo tolik lidí.

Los Angeles, 2004

The post Říše strachu. Román o fantastickém businessu postaveném na politicko-mediálním mýtu o změně klimatu first appeared on Čítárny.

Klimatická změna. Během 20. století vztah lidstva k přírodě prošel revolucí. Na začátku století byly lidské zásahy do přírody vnímány jako prospěšné, ba jako známka civilizačního pokroku. Na konci byly tyto zásahy pokládány za škodlivé, nebyl-li jasně prokázán opak.
Rupert Darwall: Te Age of Global Warming
(Věk globálního oteplování)

Oteplování probíhá s přestávkami vlastně už od třicetileté války. Ve 20. století se planeta oteplila asi o 0,8 °C a stejné oteplení můžeme očekávat i ve 21. století. Přineslo nám dosavadní zvýšení teplot opravdu rozvrat, hlad, bídu a devastaci, jak slýcháme denně z médií? Průměrné světové HDP na hlavu se v letech 1820 až 2010 zvýšilo desetkrát.
Tomuto hospodářskému růstu vděčíme za vymizení bídy nejen v Evropě. Míra světové chudoby (včetně rozvojových zemí) v období 1820 až 1990 klesla z cca 85 % na cca 25 %. To všechno se dělo v období globálního oteplování a růstu hladin oceánů.
V letech 1975 až 2005 došlo k výraznému růstu teplot, přitom ceny potravin v tomto období klesly o 75 procent. Zatímco v roce 1991 podvýživou trpělo v rozvojových zemích 991 milionů lidí, v roce 2015 to bylo už jen 780 milionů lidí, ačkoli světová populace ve stejném období vzrostla. Globální oteplování tedy negativní vliv na produkci potravin nemělo. K dočasnému zhoršování došlo jen v éře rozmachu biopaliv, kdy se několik let počet hladovějících zvyšoval (z 908 milionů roku 2001 na 927 milionů roku 2006). Za to ale nemohlo oteplení, nýbrž naopak pomýlené snahy oteplení zastavit.

Proč tedy OSN líčí svět v tak černých barvách?
„Propast mezi nejchudšími a nejbohatšími na světě je široká a stále narůstá,“ hořekoval generální tajemník OSN Pan Ki-mun nad růstem nerovnosti. To ale není tím, že by se někomu vedlo hůře. Je to tím, že někteří se mají pořád stejně, zatímco jiní se z chudoby osvobodili. Před 200 lety byly průměrné příjmy nejbohatších států jen 4krát vyšší než příjmy nejchudších států. Na konci 20. století už ale byly 30krát vyšší.

Tato nerovnost je rozdílem mezi chýší z trávy někde v Africe a mezi mrakodrapem v New Yorku.
Pojem chudoby dnes navíc znamená něco jiného než před staletími. V ČR se mezi „chudé“ počítají všichni, kdo mají měsíční příjem nižší než 9 600 Kč. Tito lidé nemají úspory, ani peníze na dovolenou v Tajsku. Ale mají televizi, ledničku, počítač, telefon, elektřinu, vodovod a všechny vymoženosti moderní doby. Leckdy jsou v dluzích a hrozí jim exekutor. Dříve takovým lidem ale hrozila smrt hladem. A pro dnešního chudáka běžné věci – telefon, hodinky či boty – byly tehdy nemyslitelným luxusem.

Tvrzení, že vyšší teploty ohrožují civilizaci, je v rozporu s celou zkušeností lidských dějin.
Teplým obdobím v dějinách se ne nadarmo říká „klimatické optimum“. Přinášejí totiž delší vegetační období a bohatší úrody. V teplejším klimatu i stromy lépe rostou a mají silnější letokruhy. Právě z jejich šíře odvozujeme teplotu dávných dob, kdy nebyly teploměry. Že se posledních 150 let vynořujeme z malé doby ledové (asi 1300–1850), je dobrá zpráva, ne důvod k panice. Ke střídání teplých a chladných období dochází zcela přirozeně každých tisíc pět set let. Toto vědecké paradigma přirozených změn klimatu bylo však opuštěno, když vznikl Mezivládní panel OSN pro klimatické změny.

Vlády začaly přednostně fnancovat teorie, které „klimatickou krizí“ ospravedlňují posilování moci státu. Díky závislosti na státních zakázkách se věda dostala do vleku Parkinsonových zákonů byrokracie. Badatelé najatí na hledání rizik musejí vykázat nějakou činnost. Čím více tedy najme stát klimatologů, tím více se klima „zhoršuje“. Výsledkem je dnešní mediální realita, která teplejší klima označuje za klimatickou poruchu. A každá povodeň či sucho se prohlašuje za cosi nepřirozeného. Po krátkém období osvícenské racionality se nám tak vrací dávná pověrčivost. Jako v dobách, kdy se upalovaly čarodějnice, coby údajný původce krupobití.

Sociolog Barry Glassner, autor knihy Te Culture of Fear (Kultura strachu), vysvětluje:

 „Vyvoláváním strachu politici získávají voliče, časopisy získávají čtenáře a televize diváky, neziskovky získávají nové členy, šarlatáni odbyt pro své ,léky‘, právníci získávají hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

Ochrana přírody byla možná racionálnější v dobách, kdy se jí nezabývaly speciální úřady, které nic jiného nemají na práci.
Zákon o ochraně ovzduší v Londýně byl přijat už v roce 1956 (jako reakce na rekordní smog v roce 1952).
První přírodní rezervaci na světě – Yellowstone – vyhlásil už v roce 1872 americký prezident Grant.
Mezinárodní úmluva o ochraně velryb je z roku 1946. Dávno před vznikem první Strany zelených.

Jenže dnes se z vytváření strašáků stala profesionální mašinérie. V knize Te First Global Revolution (První světová revoluce) o tom píše Římský klub, sdružení, které radí OSN:

„Hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo… Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému… Napadlo nás, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně… Všechna tato nebezpečí jsou zaviněna lidskými zásahy do přírody… Skutečným nepřítelem je tedy samo lidstvo.“

Prý spotřebováváme příliš zdrojů a energie. Lidem je vnucován pocit viny za to, že žijí v blahobytu. Na každé letence máte dnes uvedenu výčitku, jaké emise skleníkových plynů zanechá jeden váš let. Když ale celebrity jako Al Gore nebo herec Leonardo DiCaprio na konferencích kážou o snižování emisí, létají tam soukromými tryskáči. Jich se zřejmě uskromňování netýká.

Přelomem byl Summit Země v Rio de Janeiro (1992), kdy se členské státy OSN zavázaly fnancovat boj proti uhlíku.
Stoupenci teze o nepřirozené změně klimatu zbohatli prakticky škrtem pera. Nyní mohli zaplavit trh svými publikacemi a o diskusi s oponenty ztratili zájem. Vědci, kteří celý život zkoumali změny klimatu, byli najednou obviňováni, že existenci změn klimatu popírají. Kdo poukazoval na nedostatek důkazů, byl nařčen, že účelově „vyrábí pochybnosti“, protože je určitě podplacen ropným průmyslem.

Takzvané „záchraně klimatu“ před oteplením ale v cestě nestojí pochybovači, nýbrž prostá matematika.
Solární a větrná energie navzdory všem kampaním stále tvoří jen něco okolo 2% světové spotřeby energie. Mezinárodní agentura pro energii spočítala, že splnění závazků z pařížské klimatické konference COP21 by mělo stát svět asi 16,5 bilionu dolarů během následujících 15 let.
Avšak ono údajně očekávané oteplení o 3 °C – kterým nás straší alarmisté – se tím zdrží nanejvýš o 0,17 °C. Stačí, aby zafoukal vítr a celý tento draze upachtěný výsledek vymaže. Představa, že nějakou vyhláškou či směrnicí poručíme větru a dešti, je arogantní výraz lidské pýchy. Raději bychom ty peníze měli věnovat někam, kde přinesou větší užitek.
„Pokud můžete utratit miliardu dolarů a zachránit 600 dětí před smrtí a zachránit asi dvě miliardy lidí před podvýživou, je to mnohem lepší než utratit stejnou částku, abychom oddálili globální oteplení asi o dvě minuty do konce století.“ Se změnou klimatu se stejně dá dělat jen jediná rozumná věc. Přizpůsobit se. Tak jako to dělali naši předkové odedávna.

„Musíme se přestat snažit vyděsit veřejnost k smrti. Očividně se to obrátilo proti nám,“ píší environmentalisté Ted Nordhaus a Michael Schellenberger, které časopis Time ocenil jako Hrdiny životního prostředí.
Poukazují na to, že apokalypticky laděná osvětová kampaň o klimatických změnách, která vyvrcholila okolo roku 2006, nevedla ke snížení, ale zvýšení počtu skeptiků.
„Zelení však nereagovali tak, že by umírnili svou rétoriku, ani nepřehodnotili svou agendu, aby byla pro oponenty lépe stravitelná,“ pokračují Nordhaus a Schellenberger. „Místo toho přišli s ještě apokalyptičtějšími tvrzeními o oteplování – tvrzeními, která byla ve stále větším rozporu s tím vědeckým konsenzem, na který se tak rádi odvolávají.“

V této knize najdete mnoho příkladů, jak environmentalisté přeháněli ve snaze upoutat pozornost.
Připomíná to starou Ezopovu bajku o chlapci a vlku. Pasáček ovcí se jednoho dne nudil na pastvě a napadlo ho přivolat si společnost. Předstíral, že je tu vlk, křičel o pomoc. A když se seběhli lidé, řekl, že ho zahnal a oni ho pochválili. Jelikož se to osvědčilo, udělal to ještě několikrát, což se ale nakonec ukázalo jako osudová chyba. Lidé začali mít podezření, že si to celé vymýšlí. A když jednoho dne vlk přišel doopravdy, chlapec se pomoci nedovolal. Nikdo už mu nevěřil.

Z knihy:

Během 20. století vztah lidstva k přírodě prošel revolucí. Na začátku století byly lidské zásahy do přírody vnímány jako prospěšné, ba jako známka civilizačního pokroku. Na konci byly tyto zásahy pokládány za škodlivé, nebyl-li jasně prokázán opak.
Rupert Darwall: The Age of Global Warming (Věk globálního oteplování)1

Oteplování probíhá s přestávkami vlastně už od třicetileté války.
Ve 20. století se planeta oteplila asi o 0,8 °C a stejné oteplení můžeme očekávat i ve 21. století. Přineslo nám dosavadní zvýšení teplot opravdu rozvrat, hlad, bídu a devastaci, jak slýcháme denně z médií? Průměrné světové HDP na hlavu se v letech 1820 až 2010 zvýšilo desetkrát.2 Tomuto hospodářskému růstu vděčíme za vymizení bídy nejen v Evropě. Míra světové chudoby (včetně rozvojových zemí) v období 1820 až 1990 klesla z cca 85 % na cca 25 %.3 To všechno se dělo v období globálního oteplování a růstu hladin oceánů.

V letech 1975 až 2005 došlo k výraznému růstu teplot, přitom ceny potravin v tomto období klesly o 75 procent.
Zatímco v roce 1991 podvýživou trpělo v rozvojových zemích 991 milionů lidí, v roce 2015 to bylo už jen 780 milionů lidí, ačkoli světová populace ve stejném období vzrostla. Globální oteplování tedy negativní vliv na produkci potravin nemělo. K dočasnému zhoršování došlo jen v éře rozmachu biopaliv, kdy se několik let počet hladovějících zvyšoval (z 908 milionů roku 2001 na 927 milionů roku 2006).5 Za to ale nemohlo oteplení, nýbrž naopak pomýlené snahy oteplení zastavit.

Proč tedy OSN líčí svět v tak černých barvách?
„Propast mezi nejchudšími a nejbohatšími na světě je široká a stále narůstá,“ hořekoval generální tajemník OSN Pan Ki-mun nad růstem nerovnosti.6 To ale není tím, že by se někomu vedlo hůře. Je to tím, že někteří se mají pořád stejně, zatímco jiní se z chudoby osvobodili. Před 200 lety byly průměrné příjmy nejbohatších států jen 4krát vyšší než příjmy nejchudších států. Na konci 20. století už ale byly 30krát vyšší. Tato nerovnost je rozdílem mezi chýší z trávy někde v Africe a mezi mrakodrapem v New Yorku.

Pojem chudoby dnes navíc znamená něco jiného než před staletími.
V ČR se mezi „chudé“ počítají všichni, kdo mají měsíční příjem nižší než 9 600 Kč. Tito lidé nemají úspory, ani peníze na dovolenou v Thajsku. Ale mají televizi, ledničku, počítač, telefon, elektřinu, vodovod a všechny vymoženosti moderní doby.8 Leckdy jsou v dluzích a hrozí jim exekutor. Dříve takovým lidem ale hrozila smrt hladem. A pro dnešního chudáka běžné věci – telefon, hodinky či boty – byly tehdy nemyslitelným luxusem.

Tvrzení, že vyšší teploty ohrožují civilizaci, je v rozporu s celou zkušeností lidských dějin.
Teplým obdobím v dějinách se ne nadarmo říká „klimatické optimum“. Přinášejí totiž delší vegetační období a bohatší úrody. V teplejším klimatu i stromy lépe rostou a mají silnější letokruhy. Právě z jejich šíře odvozujeme teplotu dávných dob, kdy nebyly teploměry. Že se posledních 150 let vynořujeme z malé doby ledové (asi 1300–1850), je dobrá zpráva, ne důvod k panice.

Ke střídání teplých a chladných období dochází zcela přirozeně každých tisíc pět set let.
Toto vědecké paradigma přirozených změn klimatu bylo však opuštěno, když vznikl Mezivládní panel OSN pro klimatické změny. Vlády začaly přednostně financovat teorie, které „klimatickou krizí“ ospravedlňují posilování moci státu. Díky závislosti na státních zakázkách se věda dostala do vleku Parkinsonových zákonů byrokracie. Badatelé najatí na hledání rizik musejí vykázat nějakou činnost. Čím více tedy najme stát klimatologů, tím více se klima „zhoršuje“.

Výsledkem je dnešní mediální realita, která teplejší klima označuje za klimatickou poruchu.
A každá povodeň či sucho se prohlašuje za cosi nepřirozeného. Po krátkém období osvícenské racionality se nám tak vrací dávná pověrčivost. Jako v dobách, kdy se upalovaly čarodějnice, coby údajný původce krupobití.

Sociolog Barry Glassner, autor knihy The Culture of Fear (Kultura strachu),10 vysvětluje:
„Vyvoláváním strachu politici získávají voliče, časopisy získávají čtenáře a televize diváky, neziskovky získávají nové členy, šarlatáni odbyt pro své ,léky‘, právníci získávají hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

Ochrana přírody byla možná racionálnější v dobách, kdy se jí nezabývaly speciální úřady, které nic jiného nemají na práci.
Zákon o ochraně ovzduší v Londýně byl přijat už v roce 1956 (jako reakce na rekordní smog v roce 1952). První přírodní rezervaci na světě – Yellowstone – vyhlásil už v roce 1872 americký prezident Grant. Mezinárodní úmluva o ochraně velryb je z roku 1946. Dávno před vznikem první Strany zelených.

Jenže dnes se z vytváření strašáků stala profesionální mašinérie. V knize The First Global Revolution (První světová revoluce) o tom píše Římský klub, sdružení, které radí OSN:
„Hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo… Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému… Napadlo nás, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně…

Všechna tato nebezpečí jsou zaviněna lidskými zásahy do přírody… Skutečným nepřítelem je tedy samo lidstvo.“
Prý spotřebováváme příliš zdrojů a energie. Lidem je vnucován pocit viny za to, že žijí v blahobytu. Na každé letence máte dnes uvedenu výčitku, jaké emise skleníkových plynů zanechá jeden váš let. Když ale celebrity jako Al Gore nebo herec Leonardo DiCaprio na konferencích kážou o snižování emisí, létají tam soukromými tryskáči. Jich se zřejmě uskromňování netýká.

Přelomem byl Summit Země v Rio de Janeiro (1992), kdy se členské státy OSN zavázaly financovat boj proti uhlíku. Stoupenci teze o nepřirozené změně klimatu zbohatli prakticky škrtem pera.
Nyní mohli zaplavit trh svými publikacemi a o diskusi s oponenty ztratili zájem. Vědci, kteří celý život zkoumali změny klimatu, byli najednou obviňováni, že existenci změn klimatu popírají. Kdo poukazoval na nedostatek důkazů, byl nařčen, že účelově „vyrábí pochybnosti“, protože je určitě podplacen ropným průmyslem.

Takzvané „záchraně klimatu“ před oteplením ale v cestě nestojí pochybovači, nýbrž prostá matematika. Solární a větrná energie navzdory všem kampaním stále tvoří jen něco okolo 2% světové spotřeby energie.
Mezinárodní agentura pro energii spočítala, že splnění závazků z pařížské klimatické konference COP21 by mělo stát svět asi 16,5 bilionu dolarů během následujících 15 let.16 Avšak ono údajně očekávané oteplení o 3 °C – kterým nás straší alarmisté – se tím zdrží nanejvýš o 0,17 °C.17 Stačí, aby zafoukal vítr a celý tento draze upachtěný výsledek vymaže. Představa, že nějakou vyhláškou či směrnicí poručíme větru a dešti, je arogantní výraz lidské pýchy. Raději bychom ty peníze měli věnovat někam, kde přinesou větší užitek. „Pokud můžete utratit miliardu dolarů a zachránit 600 dětí před smrtí a zachránit asi dvě miliardy lidí před podvýživou, je to mnohem lepší než utratit stejnou částku, abychom oddálili globální oteplení asi o dvě minuty do konce století.“

Se změnou klimatu se stejně dá dělat jen jediná rozumná věc. Přizpůsobit se. Tak jako to dělali naši předkové odedávna.
„Musíme se přestat snažit vyděsit veřejnost k smrti. Očividně se to obrátilo proti nám,“ píší environmentalisté Ted Nordhaus a Michael Schellenberger, které časopis Time ocenil jako Hrdiny životního prostředí. Poukazují na to, že apokalypticky laděná osvětová kampaň o klimatických změnách, která vyvrcholila okolo roku 2006, nevedla ke snížení, ale zvýšení počtu skeptiků.
„Zelení však nereagovali tak, že by umírnili svou rétoriku, ani nepřehodnotili svou agendu, aby byla pro oponenty lépe stravitelná,“ pokračují Nordhaus a Schellenberger. „Místo toho přišli s ještě apokalyptičtějšími tvrzeními o oteplování – tvrzeními, která byla ve stále větším rozporu s tím vědeckým konsenzem, na který se tak rádi odvolávají.“

V této knize najdete mnoho příkladů, jak environmentalisté přeháněli ve snaze upoutat pozornost.
Připomíná to starou Ezopovu bajku o chlapci a vlku.
Pasáček ovcí se jednoho dne nudil na pastvě a napadlo ho přivolat si společnost. Předstíral, že je tu vlk, křičel o pomoc. A když se seběhli lidé, řekl, že ho zahnal a oni ho pochválili. Jelikož se to osvědčilo, udělal to ještě několikrát, což se ale nakonec ukázalo jako osudová chyba. Lidé začali mít podezření, že si to celé vymýšlí. A když jednoho dne vlk přišel doopravdy, chlapec se pomoci nedovolal. Nikdo už mu nevěřil.

The post Obchodnici se strachem. Proč je klimatická změna ráj pro obchodníky se strachem first appeared on Čítárny.

„Ekozahrada je zahrada založená v souladu s přírodními pravidly, která se stará sama o sebe a příliš vás k tomu nepotřebuje, která je daleko hezčí než všechny ostatní a nechce po vás žádné peníze na údržbu. Je to zahrada, která kvete, plodí ovoce a obsahuje spousty jedlých rostlin,“ vysvětluje Jaroslav Svoboda.
Jedná se o směr, který zatím stojí stranou pozornosti odborné veřejnosti, ale mezi laiky se rychle rozšiřuje. Představuje totiž alternativní přístup k vlastní zahradě, který umožňuje přírodu neznásilňovat, ale využít její síly k vlastnímu prospěchu – ke krásné zahradě, poskytující bohatou úrodu.

Nejde o žádný „moderní“ přístup. Naopak, vychází z přírodních procesů a principu permakultury, což je logický a zodpovědný přístup k životu, při němž myslíme nejen na nás, ale i naše potomky.
Je určen pro každého, kdo si chce vypěstovat vlastní biozeleninu nebo na balkoně zasadit bylinky, touží po vlastním ovocném sadu nebo jezírku uprostřed záhonů kvetoucích květin. Ale také všem, kteří si myslí, že chemická hnojiva nejsou pro zahrádku to pravé a které nebaví nekončící „uklízení“ vlastní zahrady – zdolávání plevele a sekání trávy.

Autor srozumitelně vysvětluje základní pravidla fungování přírody, při jejichž dodržení je velmi snadné vytvářet krásné jedlé a přírodní zahrady.
Tyto zahrady vyžadují minimální údržbu a přitom poskytují maximální užitek – bohatou úrodu a bujnou přírodu, v níž si můžete užívat života. Nezáleží na tom, jak velký prostor máte k dispozici – můžete si osázet balkon, zahrádku, ale i založit rodový statek.

Kniha obsahuje podrobný návod na vytvoření vlastního zahradního designu, který vychází z populárních autorových kurzů.
Najdete také informace o málo známých a opomíjených, ale přitom původních českých druzích zeleniny, tradičních a odolných odrůdách ovocných stromů, nechybí kapitola o zvířatech a jejich významu pro přírodní rovnováhu v zahradě nebo o tom, proč je pro děti pestrá louka zajímavější než golfový trávník.
Kniha je napsána pochopitelnou a vtipnou formou tak, aby byla pro čtenáře lákavá a stala se pro mnoho dalších let základním studijním materiálem při vytváření vlastního osobního ráje. Je dostatečně čtivá pro úplné laiky, ale zároveň inspirativní a poučná pro odborníky a profesionály.

Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku / Jaroslav Svoboda / nakladatelství Smart Press 2009
https://www.smartpress.cz/kompletni-navod-k-vytvoreni-ekozahrady

Jaroslav Svoboda (1977)
svou kariéru zahájil ve třech letech, kdy se v rámci svých fyzických možností účastnil výsadby borovic lesních po okolních stráních v místě bydliště (seděl a vřískal). Celé dětství se hrabal v hlíně, sázel a rozmnožoval kdeco, od zeleniny a trvalek až po žáby. První ekozahradní návrh s kvetoucími keři a pěšinkami nakreslil v sedmi letech, bohužel se pro pozdější realizaci nedochoval.
http://www.ekozahrady.com

The post Ekozahrady. Kompletní návod k vytvoření přirozené ekozahrady a rodového statku first appeared on Čítárny.