Michael Ende. Děvčátko Momo a ukradený čas. Jedna z nejpůsobivějších knih pro děti o tom, co je život, civilizace a o způsobu myšlení většiny dospělých. Jinými slovy beletristická příručka o nebezpečích, kterým bychom se v životě měli vyhnout. Navíc je děvčátko Momo ukázkou, jak i zdánlivě slabé a bezbranné dítě může zachránit své kamarády před velkým nebezpečím.

Těmi jsou zloději času, kterým se velmi úspěšně daří přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby takto uspořený čas uložili do záložny na 20% úrok a později si ho užili.
Děti jsou proto odkládány do ústavů na něž nikdo nemá čas a lidé se plně věnují hromadění času.

Proč tomu tak je?
Zloději času sami potřebují čas k tomu, aby přežili.

Čas je v knize chápán jako kouzlo, kterým zloději ovládají lidi.
A přesně na tomto kouzlu s naší kolektivní mysli, je postaven příběh. Je o to víc obdivuhodný, že Ende napsál příběh srozumitelně pro děti, neboť jen ony jsou schopny kouzlo vidět a bránit se mu.
Hlavní hrdinka Momo věří, že svět je možné změnit. Rozhodne se jít sama proti zlodějům času, kteří kradou lidem čas. Vydá se hledat kouzelného správce času, kterého požádá o pomoc. Správce času na hodinu uspí celý svět, a malé Momo se podaří uvolnit čas z banky a vrátí ho tam, kam patří.

Ilustrace Květa Pacovská

Málokdo z lidí si ale uvědomuje, jak zhoubná je společnost závislá na času.
Začíná to například tím, že lidem jsou podsouvány myšlenky o tom, že ” žijeme v době, kdy máme málo času…” nebo “všichni víme, jak je doba uspěchaná a čím dál víc se nám nedopřává času…” A lidé tomu těm hloupým výrokům uvěří, protože čas se pro ně stal pravdou.

Existence času ale závisí jen na naší víře, na tom jaké souvislosti se v naší mysli vytváří ve spojení se slovem čas a kolik z nás tomu výmyslu uvěří.
Ve skutečnosti čas neexistuje, existuje jen víra v čas, stejně jako víra ve skřítky a bohy.
Změníme-li víru v čas, zjistíme, že že nám zcela odpadly doprovázející stavy naší mysli jako stresy, deprese, strachy, které s časem souvisí.
Naše mysl se očistí a začneme vnímat jinou kvalitu života v mnohem smysluplnějších a radostnějších souvislostech.

Ilustrace František Skála

Ende napsal opravdu mimořádnou knihu a podobně jako další podobná kniha Konec času od Janette Wintersenové patří do knihovny vašich dětí na čestná místa.

Děvčátko Momo a ukradený čas | Michael Ende | Albatros, 2005, ilustroval František Skála
První vydání v roce 1979 ilustrovala Květa Pacovská

Výpisky z knihy Děvčátko Momo a ukradený čas. Autor Micael Ende.

Na světě existuje obrovské, a přece zase úplně obyčejné tajemství. Všichni lidé se na něm podílejí a každý je zná, ale jen málokdo o něm vůbec někdy přemýšlí. Většinou je lidé berou jen tak beze všeho na vědomí a nepodivují se mu ani za mák. Toto tajemství se jmenuje Čas.
Lidé měří čas pomocí kalendáře a hodin. Jenomže to ještě zdaleka nic neříká, protože přece každý ví, že někdy může člověku připadat jediná hodina jako celá věčnost, a jindy prchne jako okamžik – podle toho, co v této hodině prožíváme.
Vždyť Čas je Život. A Život přebývá v srdci.

Tuto pravdu neovládal nikdo tak dobře jako šedí muži zahalení do obleků z šedých látek.
Nikdo neznal tak jako oni cenu jedné hodiny, jedné minuty, ba dokonce jediné vteřiny lidského života.
Samozřejmě že se na tyto skutečnosti dívali po svém, to je asi jako pijavice na krev, a podle toho po svém jednali.

Šedivé postavy něco zamýšlely s časem lidí. Měly své tajné plány, rozsáhlé a pečlivě připravené. Nejdůležitější pro ně bylo, aby si nikdo jejich konání nepovšiml. Nenápadně se vřadily do života velkého města a jeho obyvatel. Nikdo to ani nepozoroval, a šedí muži si dobývali denně, krok za krokem, větší pole působení a zmocňovali se vlády nad lidmi.
O každém, kdo přicházel v úvahu pro jejich záměry, věděli dávno předtím, než dotyčný člověk něco tušil. Jen čekali na pravý okamžik, kdy by ho chňapli svými spáry. A také se chytře starali, aby tento okamžik nastal.
…………

Po práci, když Beppo seděl vedle Momo, svěřoval jí své velké myšlenky. A protože Momo uměla naslouchat oním zvláštním způsobem, roztála mu ústa a Beppo našel ta pravá slova.
“Víš, Momo, ono je to tak. Někdy máš pře sebou ulici jako bez konce. Myslíš si, jak je strašně dlouhá a že to nikdy nemůžeš dokázat. Tak si to lidé myslí.
Pak začne člověk pospíchat. Pospíchá pořád víc. Pokaždé, když zvedne hlavu, vidí, že před ním toho vůbec neubývá. Vynakládá ještě větší úsilí, potí se úzkostí, až nakonec úplně ztratí dech a víc už nemůže.
A ulici má stále ještě před sebou. Takhle si člověk počínat nesmí.”
Chvíli se zamyslel a mluvil dál:
“Momo, nemíme si nikdy představovat celou ulici. Rozumíš mi?
Jenom příští krok, příští nadechnutí. A pořád tak. Pořád jenom myslet na to, co následuje.”
…………

Hodiny jsou velmi nedokonalé napodobeniny něčeho, co má každý člověk ukryto v prsou.
Neboť tak, jako lidé mají oči, aby viděli světlo, a uši, aby slyšeli zvuky, tak mají také srdce, aby vnímalo čas.
A všechen čas, který neprožívá srdce, je stejně ztracený, jako pro slepce barvy duhy nebo jako pro hluchého ptačí píseň.
Je škoda, že jsou mezi lidmi slepá a hluchá srdce, která tlučou a přece nic nevnímají.
…………

A všechen čas, který neprožívá srdce, je stejně ztracený jako pro slepce barvy duhy nebo jako pro hluchého ptačí píseň.
Jen škoda, že jsou mezi lidmi slepá a hluchá srdce, která tlučou a přece nic nevnímají.

The post Michael Ende. Děvčátko Momo a ukradený čas. Mistrný bestseller o životě, civilizaci, o způsobu myšlení first appeared on Čítárny.

Michael Ende přesně chápal, komu nabídnout hrůzné sny, a děti to nebyly Nicota pohlcující veškerenstvo v Nekonečném příběhu i Děvčátko Momo a ukradený čas vzešly z imaginace německého a současně světového autora Michaela Ende (1929-1995). Vedle dalších děl napsal také pohádku O Snožroutkovi, v níž není pohlcován svět ani čas, ale potká to zlé sny.

Dílko O Snožroutkovi zrovna vyšlo poprvé česky, a to i s převzatými a text ostatně prokládajícími ilustracemi Annegert Fuchshuberové (1940-1998), která jinak sama psala knížky pro děti (asi jako Michael Ende měl blízko k malování).

O čem je kniha:
Michel Ende nás  přenáší do Ospálkova, který, jak posléze odhalíme, zaručeně neleží v Americe a ani ne v Africe, ale na této zeměkouli s póly ano. Jde o monarchii. Králem se ze zásady a vždy stává ten muž, který nejlépe spí. To ale neznamená spát nejdéle, to by byl králem „Český Honza!“! Obnáší to spát nejhlouběji a nejzdravěji. Nu, a v oné zemi doceňující odpočinek kdysi žila princeznička Dřímalka, která měla z usnutí ještě větší hrůzu nežli z uštknutí či uřknutí. Bála se totiž strašidelných snů, které se vracely, a nočních můr. Hubla, bledla, chřadla, snad i plakala; a když se nikdo jiný ani za dlouhý čas nenašel, tak lék zkusil ve světě (a po svolení své choti) objevit sám princeznin tatínek.

Šel, šel, ale kde nic, tu nic. Když – sklíčen a bez potravin – doputoval až na samotný druhý a úplně odvrácený konec světa, obklopil jej nikoli strašidelný sen plný dejme tomu hrůzyplných jilmů, ale strašidelný kraj. Byla to začarovaná planina a z ní už nebylo úniku. Nebo pouze jedním způsobem. A na této planině…, ale to už byste věděli právě tolik, kolik všichni ti, kteří Endeovu knihu přečetli svým dětem.

Ende nenapsal sice  obsáhlé dílo, ale jde o předem neodhadnutelné a kouzelně pointované vypravování o magickém zaříkadle. Je to i obdoba příběhu, v němž vrnící kočka ulehne na lidská prsa a vsaje, či rozpustí nemoc.

Taky zlé snění se dá totiž chápat jako choroba a pomůže od ní až podivně ostnaté, mlsné monstrum, i když je mrňavé. Sám se tvoreček nazývá ježkem, ale jeho děsivá tlama zeje a může být i větší, než je bytůstka samotná. Monstrum tatínka na pláni a podle záhadných zákonů nějaké magie vysvlékne a hle, dobře on udělal, když se jeho vůli tak odevzdal. A tedy v zájmu dcery.

Rovně po výtvarné stránce působí publikace dost magicky a jediné, co jí snad lze vytknout, je nesprávné datum v tom místě na konci, kde zmiňuje první vydání Endeova Nekonečného příběhu. Nepozornost je totiž přesunula až do roku 2015.

Všechny knihy Michaela Endeho tudíž nejsou, jak tu opět zjistíme, nekonečné příběhy, nýbrž mohou být i krátké.
Už dosáhly celosvětově nákladu přes 20 milionů výtisků v překladech do takřka 40 jazyků.

Michael Ende: O Snožroutkovi. Ilustrovala Annegert Fuchshuberová. Z německého originálu Das Traumfresserchen přeložila Radana Studenovská. Vydal Jakub Hlaváček – Malvern. Praha 2019. 32 stran
https://twitter.com/knihymalvern

The post O Snožroutkovi. Poprvé česky kniha Michala Endeho, autora Nekonečného příběhu first appeared on Čítárny.

Roku 1974 vyhrál román Německou knižní cenu a stále je reeditován, překládán, nově ilustrován, filmován, dramatizován a Ende z něj dokázal udělat i operu.
V základu je ale umělá pohádka a původní její podtitul zní Podivný příběh zlodějů času a dítěte, co ho lidem vrátilo. Ústřední a určitě ambivalentní „správce“ kradeného času je vázán na hordy a zástupy Šedých mužů, pracujících, jak aspoň prohlašují, pro Spořitelnu času, což je myšlenka, která zní lákavě a připomíná vize Philipa K. Dicka.

„Uložte svůj čas na konto a my vám ho POZDĚJI vrátíme s úroky.“

Lidi výzvě podléhají jako očarovaní tupci. Přestanou si hrát (a viz také pozdější Kingovo Osvícení, kde je onen motiv také podstatný), přestanou se rekreovat, přestanou i malovat a jinak umělecky tvořit, přestanou snít a v zájmu výkonu a neustálého zrychlování omezí dobu spánku.

V „doupěti“ (ta vypečená banka) ukládaný čas však šedí spotřebovávají, což Ende předvádí jako metaforu: muži čas KOUŘÍ.
Kouření pro ně asi zhoubné není, ale nemohou už bez něj být, což je klíčově nejslabší bod jejich světa, a kniha má i opravdu zajímavý moment, kdy se správce uvolí, pod vlivem dívenky, že čas na Zemi zcela stopne, ale pouze na hodinu, během které musí Momo s Šediváky skoncovat.

Chvála Bohu oni tak trochu koncují i sami se sebou!
A lidstvo? Nemá páru, že vše po šedesát minut stálo.

Sám Ende dodatečně a ledabyle tvrdil, že je román metafora ekonomického triku (Měna pro zdržení – Wikipedie).
Ale nevěřím, že na tom úplně záleží, a podle mě psal knihu intuitivně a ne jako nějaký Klaus, co řeší, co ještě je inflace pravá a co jsou již peníze dopředu navržené tak, aby postupně ztrácely kupní sílu…

Česká verze knihy z roku 1979 je prací překladatelky Milady Misárkové a její druhé vydání (2005) ilustroval František Skála a má 224 stran.
Nepochybuji, že je pořád hodně dětí i dospělých, kteří to přelouskají jako nic, ale teď knihkupci nabídli převyprávění Uwe-Michaela Gutzschhahna (2023), které do naší řeči převedla Tereza Eliášová (odpovědným redaktorem je Petr Eliáš) a je to BOHUŽEL velice strohý výtah a hodně stojí na obrázcích.

Ale úplný paskvil nečekejte a urážka původního románu taky ne. Bezesporu to dílko k románu přivede řadu čtenářů.

„A víš, Momo,“ říká tu Ende, „občas máš před sebou velmi dlouhou ulici a jeden by si pomyslil, ta ale je strašlivě dlouhá, to nemůžu nikdy zvládnout. Začneš pospíchat a spěcháš čím dál víc a pokaždé, když vzhlédneš, vidíš, že to neubývá, a namáháš se čím dál víc, zmocní se tě strach, až nakonec lapáš po dechu a nemůžeš dál. A ulice pořád před tebou. Takhle se to nedá dělat.“

A jak se to dělat má?

„Nikdy nesmíš myslet na celou ulici naráz, ale pouze na další krok, další nádech, další tah koštětem. Pořád jenom na ten další. Pak ti to bude dělat radost, pak to budeš dělat dobře.“

To píše Ende, ale vlastně to především říká jeho hrdina-zametač.
Autor původní knihy zemřel v srpnu 1995. Byl jediným synem surrealistického malíře Edgara Endeho a po světě se prodalo přes 35 milionů výtisků jeho knih.
Žádný čas jejich listováním neztratíte. Tak dobrá je to kniha.

Nová, upravená a pokrácená verze bestselleru Momo, poprvé vydaného v Německu v lednu 1973 (Review: Momo by Michael Ende — Readings Books).
Autorem je Michael Ende, autora obdobně výrazného bestselleru Nekonečný příběh.

Michael Ende a Uwe-Michael Gutzschhahn: Děvčátko Momo. Obrázky Simona Ceccarelli. Překlad Tereza Eliášová. Albatros. Praha 2025. 1. vydání

The post Nové Děvčátko Momo, ukradený čas s ukradeným textem Endeho first appeared on Čítárny.

Ende a Nekonečný příběh. Je to velice zvláštní pocit když víte, že určité dílo vzniklo za vašeho života, docela nedávno, že jste jeho současníky a svým způsobem i vrstevníky, ale kromě toho, že to dílo sdílí stejnou dobu s vámi, se zároveň už také vymklo času, protože vešlo do klasiky a tudíž do věčnosti.
Je zvláštní, když se vám to odehraje na očích. Nekonečný příběh od Michaela Endeho, neboli Kniha knih, jak ji autor sám nazývá prostřednictvím svého hrdiny Bastiána, je právě takový případ.
Byla napsána v roce 1979, za mého dětství, a téměř vzápětí se zařadila mezi poklady světové literatury, kam po právu patří.

O čem Ende v příběhu vypráví.

Bastián Baltazar Bux je tlustý desetiletý kluk s nohama do x, který nemá přátele a ve škole je terčem posmívání a krutých žertíků od spolužáků. Nedávno mu umřela maminka a tatínek se ze smutku zcela uzavřel do sebe a přestal vnímat okolí včetně Bastiána. Jako typický osamělý snílek kluk zbožňuje číst. Denní realita se mu zdá šedá a nelákavá, jako vojenská služba, kterou si musí odkroutit, zato když čte, se Bastián přenáší do jiných světů, mnohem barevnějších a více vzrušujících, a potkává v nich mnohem zajímavější postavy. Nejenom to, kromě vášně pro knihy si Bastián také vymýšlí příběhy sám a sám sobě je vypráví, protože nikdo jiný je nechce poslouchat. Tato jeho vlastnost je pro ostatní děti jen další důvod k vysmívání.

Jednoho dne, když utíká před skupinkou dětí, které si ho zase chtějí podat, Bastián vpadne do antikvariátu, aby se tam schoval, a je rychle vyplísněn a poslán pryč podrážděným majitelem. Před odchodem ale stačí ukrást knihu, kterou majitel měl rozečtenou. Neví, proč to udělal, a zanedlouho začne cítit zděšení nad skutečností, že je zločinec – kradl! Nedovede si představit, jak by vysvětlil tento skutek otci, není schopný se odhodlat ani jít vrátit knihu a rozhodne se, že než podstoupit takovou strašnou hanbu raději zmizí ze světa. Zamkne se na půdě školy s ukradenou knihou a začne si v ní číst.

O čem si Bastián čte v ukradené knize.

Bastián je brzy pohlcený příběhem o kouzelné zemi Fantázii, kterou postupně požírá záhadné Nic a jejíž Dětská císařovna je smrtelně nemocná. Zdá se, že mezi šířením Nicoty a nemocí Dětské císařovny existuje spojitost, ale nikdo si neví rady, jak zabránit obojímu. Dětská císařovna vyšle desetiletého kluka Átreje z kmene lovců bizonů na misi, aby vyhledal lék na její nemoc a na záchranu celé říše. Bastián se zatajeným dechem sleduje Átrejova dobrodružství. V jedné obzvlášť nebezpečné chvíli vykřikne hrůzou a vzápětí čte o svém vlastním křiku v knize.

O několik kapitol dál, když Átrej musí projít Bránou kouzelného zrcadla, které mu ukáže jeho pravé nitro, se ve vyleštěné ploše brány objeví obraz Bastiána. Bastián je tím překvapen a zmaten. Nicméně, to, že Átrej je Bastiánův pohádkový dvojník, se zdá být očividné. Je stejně starý jako Bastián a má všechny vlastnosti, které Bastián nemá – atraktivní vzhled, odvaha, výdrž, oblíbenost – je to Bastiánův zrcadlový obraz a Bastián se během čtení identifikuje s ním, nebo, jak říká vypravěč Ende: „Bastián by dal hodně za to, aby byl jako Átrej“.

Átrej dospěje k zjištění, že, aby se uzdravila, Dětská císařovna potřebuje dostat nové jméno, a to že jí může dát jedině dítě ze světa lidí. Pokusí se překročit hranice obou světů, aby takové dítě přivedl, ale je nucen pochopit, že Fantázie je bez hranic. Vyčerpaný a zraněný se vrací k Dětské císařovně, aby jí oznámil, že na své misi zklamal. Během jejich setkání Bastián na okamžik zahlédne před svýma očima tvář vládkyně a okamžitě ho napadne jméno pro ni.
K údivu Átreje mu dětská císařovna sdělí, že splnil úkol a přivedl zachránce. Že všechna nebezpečí, strádání a dobrodružství, kterými prošel během svého hledání, byla nutná, aby upoutala pozornost dítěte, které si čte tento příběh a aby to dítě ho následovalo:

„Neboť on se zúčastnil všeho, cos prožil, a přišel s tebou po tvé daleké cestě. Zaslechls jeho výkřik hrůzy u Bezedné propasti, (…) pak jsi zahlédl jeho postavu, když jsi stál před Bránou kouzelného zrcadla. Vešel jsi do jeho obrazu a vzal jsi ho s sebou, a proto tě následoval, neboť sám sebe viděl tvýma očima. A také teď slyší každé naše slovo.“
„Viděla jsem ho. (…) I on se na mne podíval.“ (…) „Přivedl jsi ho.“

Bastián pochopí, že mluví o něm a dozví se, že všechno, co se od něj žádá, je, aby vyslovil jméno, které ho napadlo pro vládkyni, nahlas. Tím by ale zároveň vstoupil do Fantázie a to je to, čeho se bojí. Jak by se asi tvářili, kdyby ho viděli, jak vypadá? Vždyť je tlustý a vysmívaný a sám sebe považuje za antihrdinu. Proto raději dělá mrtvého brouka, nereaguje na nabádání Dětské císařovny a jen čte dál. Aby ho přiměla zasáhnout, vládkyně způsobí, že prozatímní konec příběhu se spojí s začátkem, vytvoří se smyčka, a dosavadní vývoj událostí se začne opakovat donekonečna. Bastián se ocitne uvězněný v tomto bláznivém kolotoči, všechny události tohoto dne mu hučí v hlavě znovu a znovu, ale přesto se stále zdráhá promluvit. Po tváři mu tečou slzy a nakonec, aby prolomil tento bludný kruh, téměř bez smyslů přece jen vykřikne „Měsíčnice! Už jdu!“ Přesně o půlnoci, v čas, který je vlastní pohádkám, Bastián překročí hranici mezi realitou a fikcí, dojde ke splynutí čtenáře s textem.

Bastián se dostane do Fantázie i v přeneseném významu „v hodině dvanácté“ – z celé té nekonečné říše už zbylo jen zrnko písku, všechno ostatní pohltila Nicota. A je na Bastiánovi, dítěti s bujnou představivostí, aby ji pomocí svých představ a přání stvořil znovu. Bastián dostává na krk kouzelný amulet Dětské císařovny s nápisem na zadní straně „Konej, co si přeješ“, který způsobí, že se každé jeho přání hned plní a každý jím vymyšlený příběh ožívá. Dochází k zásadnímu zvratu  – dosud Bastián byl jen pasivním čtenářem knihy, ale od této chvíle se stává jejím hrdinou a také VYPRAVĚČEM – tím, kdo její svět vytváří. Bastián je tak v pokušení, aby se začal cítit jako Bůh Stvořitel, a jeho neomezená moc způsobí, že se v něm vynoří přirozený lidský sklon k sebestřednosti a touha druhé ovládat…

Navíc, jelikož každá neomezená moc skrývá v sobě nebezpečí zaslepenosti, Bastián začne nevěřit pravým přátelům, kteří mu říkají nepříjemnou pravdu, a upřednostňovat pochlebovače. Samozřejmě jako jednu z prvních věci, které ve Fantázii udělá, si přimyslí všechno to, co v reálném světě neměl – krásu, sílu, výdrž, moudrost…  Jenomže s každou další vlastností, kterou vylepšuje své fiktivní „já“, Bastián ztrácí něco ze vzpomínek na své skutečné “já”, a bez toho, aby si pamatoval, kým byl, se nebude moci vrátit zpátky.

Zpočátku se Bastián ani nechce vrátit. K čemu? Raději se zde opájí svou velikostí a nádherou. Až teprve ve Městě starých císařů si uvědomí, co ho čeká, pokud se zřekne reality úplně – šílenství. Od této chvíle už se snaží vrátit, ale ukáže se, že už ztratil skoro všechny vzpomínky a brzy mu zbyde i jen jedno poslední přání, přitom právě přání mu umožňují pohybovat se po Fantázii vpřed. Bastián si do té doby myslel, že přání se rodí v člověku donekonečna, jenomže za situace, kdy je každé přání někomu hned splňováno, mu jednou zákonitě musí všechna dojít. Protože věci jsou pro nás přitažlivé jen dokud o nich můžeme snít, jen dokud o ně můžeme usilovat. Ale dostáváme-li je hned, jak si na ně vzpomeneme a s naprostou samozřejmostí, časem přestáváme toužit. Nic už pro nás není žádoucí, protože nic pro nás není nedostižné.

Na samém konci Bastián ztratí všechno a dokáže se vrátit jen díky svým věrným přátelům, kteří ho neopustili, i když je od sebe sám odehnal. Pochopí, že se musí vrátit do skutečnosti, aby tam zanesl „vodu života“ a aby ukazoval cestu do Fantázie ostatním. Na rozdíl od Bastiána Átrej to ví od začátku a nejednou příteli připomíná, že se musí vrátit, odkud přišel, „aby se vyléčily oba světy“. Ze začátku se Bastián svým vlastním světem a jeho záchranou nezajímá – zajímá se jenom sám o sebe – a to je špatně. I když ho reálný svět příliš nebaví a i když Bastián má pocit, že svět na něho „kašle“, to ještě neznamená, že taky on by měl kašlat na svět. Bastián také pozná, že nejenom síla a odvaha pomáhají člověku v životě, ale především vnitřní hodnota a přátelství. A schopnost se na druhého spoléhat, věřit mu a mít rád.

Dobrodružství, které začíná jako pohádkový příběh ve stylu fantasy, se mění ve vyprávění o vnitřní cestě jednotlivce, kdy vnější putování po Fantázii odráží procesy uvnitř Bastiána. Kniha nabízí obrovské množství idejí a témat k zamyšlení, ale především vypráví o síle lidské představivosti, o tom, jak důležité je snít, ale zároveň se nenechat svými sny ovládnout.

Kniha je velmi zajímavě řešena graficky.

Každá kapitola začíná dalším písmenem v abecedním pořadí s výjimkou kapitoly úvodní, která začíná zrcadlovým nápisem na dveřích antikvariátu. Na začátku každé kapitoly je také ilustrace, v níž odpovídající písmeno je nápaditě nakresleno jako součást obrázku. Rámcový příběh (o chlapci Bastiánovi ve skutečném světě) je tištěn červeně, zatímco text kouzelné knihy, kterou Bastán čte (a společně s ním i my čtenáři) je v černé barvě. Kniha začíná červeným písmem – realitou Bastiána, ale jakmile Bastián začne ukradenou knihu číst, písmo se mění na černé, což graficky znázorňuje, že se přenášíme spolu s ním do jím čteného příběhu.

Formálně knihá má zakončení, ale Michael Ende vystavěl její text záměrně tak, aby byla jakoby bez konce a dostála svému názvu. Z hlavního příběhu totiž pořád vybíhají nitky dalších příběhů, které autor pokaždé jenom načne a pak zanechá otevřené větou: “Ale to je jiný příběh a budeme ho vyprávět někdy jindy.” Touto větou také kniha končí:

„Pan Koreander opatrně zavřel a díval se za těmi dvěma.
„Bastiáne Baltazare Buxi,“ bručel si, jestli se nepletu, pak ještě nejednomu člověku ukážeš cestu do Fantázie, aby nám přinesl vodu života.“
A pan Koreander se nemýlil.
Ovšem to už je jiná historie a tu budeme vyprávět jindy.“

Nekonečný příběh / Michael Ende / Vydal Albatros, 2006.
l. vydáni vyšlo v překladu Milady Misarkové s ilustracemi Václava Kabáta v roce 1987 pod názvem Přiběh, který nikdy nekonči
2. vydáni přeložila Eva Patková, s ilustracemi Františka Skály ml. v roce 2001 pod názvem Nekonečný příběh
3. vydáni stejné

The post Michael Ende a Nekonečný příběh. Má světový bestseller skutečně nějaký konec? first appeared on Čítárny.