Básník a spisovatel Jiří Žáček má na svých stránkách velmi vypečenou moudrost: “Ber život jako peříčko, a odfoukne tě vítr, ber život jako balvan, a potopí tě ke dnu”. Evidentně se tím často řídí, pokud se podíváme na obsah jeho mimořádného díla. Jeho vztah ke knihám a poezie je osudový. O tom nemůže nikdo pochybovat.
Ale kde jsou ty počátky, kde se zakořenila v budoucím básnikovi láska k psanému slovu, poezii…?
Jiří Žáček píše:

Nejmilejší knihou mého dětství je Erbenova Kytice; četl jsem tu hrůzostrašnou a čarokrásnou knihu balad přinejmenším padesátkrát a pořád ještě mi při čtení běhá mráz po zádech.
Neznám jinou podobně sugestivní sondu do bájných časů, kdy lidé sice chodili na mši do kostela, ale krajem bloudily polednice, ve vodách žili vodníci, oživlí nebožtíci ohrožovali  živé nevěsty, lidé se převtělovali do stromů, spravedlnost obstarávali a zavražděné panny k životu křísili kouzelní stařečci.
A na Velký pátek se otvíraly skrýše s poklady.
Já Kytici nečtu, já ji prožívám na vlastní kůži, jako by to byly mé vlastní vzpomínky.

Součástí knížky je lidová balada Osiřelo dítě, kterou mi zpívávala maminka a já ji vždycky obrečel. Aby ne, vždyť to je nejstrašnější horor, jaký znám, tomu se nevyrovnají ani rafinovaně kruťácké filmy Alfreda Hitchcocka! „Když hlavičku češe, krev potůčkem teče…“
Ano, Kytice je fantastický stroj času, který mě přenáší do minulosti. Když se vám taková čarodějná knížka dostane do ruky – nebo spíš do hlavy – ve věku zvýšené vnímavosti, už ji v životě nikdy nezapomenete.

V klukovských letech se stala mou biblí knížka Dobrodružství Toma Sawyera.
Také tuhle rozpustilou a roštáckou knihu jsem nepřečetl, nýbrž prožil. I já jsem byl zamilovaný do spolužačky Becky, i já jsem s věrným kamarádem Huckem Finnem vymýšlel lumpárničky k ukrácení dlouhé chvíle, i já jsem bloudil v podzemním labyrintu a našel poklad.
Tenhle Twainův bestseller geniálně, s poezií a vtipem zfilmovala Věra Plívová-Šimková; film Páni kluci byl nedávno znovu k vidění v televizi a znovu jsem za něj byl režisérce vděčný.

První knížkou poezie, kterou jsem si koupil a mnohokrát přečetl, byly Básně Karla Tomana.
Mám asi pět různých vydání Tomanovy poezie, ale když si chci znovu připomenout jeho stručné, hutné, mužné  verše, neomylně sáhnu po tom starém ohmataném kapesním vydání. Má první uhranutí poezií, především lidovou, spadají samozřejmě do útlého dětství, ale Toman patří dodnes k mým nejmilejším básníkům.

A že jich je! Těch knih, které mě provázely životem, byly stovky. Takže na oblíbenou novinářskou otázku, kterou knihu bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov, bych musel odpovědět:
Kterou knihu? Proč jen jednu?
Vezmu si jich plnou bednu!

Ukázka z pracovního stolu Jirky Žáčka, aneb nejen poezií živ je básník.
Domácí úkol 4 (Ticho) Jiří Žáček

Vždycky mě potěší, když se dočtu o nečekaných projevech zvířecí inteligence. Jako nedávno: orangutan v jedné evropské zoo se zmocnil klíče od své klece a po návštěvní době vyrážel na vycházky. Prostě si odemkl klec a když se do ní zase vrátil, zamkl za sebou a klíč uschoval v ústech. Nebýt bezpečnostních kamer, nikdo by nic netušil. Proč nezůstal na svobodě? Protože vyhodnotil své šance na přežití mimo zoo realisticky a vyšlo mu, že nejbezpečnější místo pro orangutany je v kleci.

Není povzbuzující vědomí, že štafetu planetární inteligence neneseme sami? Koneckonců orangutan a člověk jsou prý z 96,4 % geneticky totožní. Škoda jen, že přemnožený predátor homo sapiens dělá všecko pro to, abychom na zeměkouli skutečně zůstali sami. Orangutanů ve volné přírodě už mnoho nezbývá. Možná se ukáže, že i pro člověka je nejbezpečnější místo v kleci.

Okurková sezona / Jiří Žáček
1966—1980
NěKDO
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže
Někdo kypí zvedá činky
Někdo šidí žaloudek
Někdo má rád prasečinky
Někdo je spíš na soudek
Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí
Někdo bije svoji paní
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit:
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže…

Z knihy: Vy mně taky! 1999

http://jirizacek.cz/

Titulní ilustrace: Jiří Žáček. Portrét od Káji Saudka.

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček: V dětství ho okouzlila Erbenova Kytice. Co čte nejoblíbenější český básník? first appeared on Čítárny.

Jednu z nejznámějších lidových český pohádek, kterou za starých časů zapsal Karel Jaromír Erben, zná téměř každý. V roce 1952 se této látky chopil další populární básník Josef Kainar a napsal nejdříve veršovanou hru pro loutky ve čtyřech obrazech. V roce 1958 se ke Zlatovlásce vrátil, přebásnil, upravil ji a dal tak pohádce půvabnou veršovanou podobu.

Kainarova Zlatovláska vychází počtvrté a je určena dětem od šesti let. Jako všechna předchozí vydání i toto doprovázejí ilustrace Aleny Ladové.

Zlatovláska / Josef Kainar / Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, březen 2009, 4. vydání, v EMG 1. upravené vydání

Ukázka z dnes už legendární knížky…

Jak to začíná?

V krajině pusté a nevlídné,
tam kde ptáci nezpívali,
kde se ryby mlčet bály,
tam vládl zlý král.

A ten si dal zbudovat
škaredý a černý hrad.
Škaredý jak vlčí tlama,
černý jako půlnoc sama,
černá hradba, černý kámen,
černá brána, černá věž,
ve všech koutech černé stíny,
a ten král tam na tom hradě
dělal samé lotroviny,
a co řekl, byla lež.

Jednou pozdě v listopadu,
na nejvyšší věži hradu
do své trouby hlásný duje,
tlusté tváře nafukuje:
„Vstávat, vstávat! Už je ráno!
Už ať máte odespáno,
už ať všichni, kromě krále,
peřinečkám dáte vale!
Každý zčerstva po své práci!
Koho svrbí líná kůže,
tomu čarodějná metla
k ozdravění dopomůže!“

Lidé vstali, zazívali,
nebylo jim do smíchu,
a namísto hopsa hejsa
odplivli si potichu.

The post Zlatovláska. Slavná Kainarova pohádková básnička pro děti first appeared on Čítárny.

Když k tomu přidám ilustrace Cyrila Boudy, kterého miluju už od dětských let, pak nevím jak vy, ale tuhle knížku chci, ať se děje, co se dějě. Už se těším až ji pak zařadím do knihovny vedle takových skvostů jako jsou Langerovy Pražské legendy, Vančurova kniha Konec starých časů a Nerudovy Malostranské povídky.
Ty všechny totiž Cyril Bouda ilustroval.

Jen jedna věc mi na takových knihách vadí. Neprodávají se dva obaly.
Takže pokud je včas nezabalim do folie, bude obal za chvíli pěkně pošmoulaný.

Pohádky / Karel Jaromír Erben / ilustruje Cyril Bouda
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, v nové jazykové i grafické úpravě

UKÁZKA Z KNIHY:

Hádanka
Byla jedna mladá královna, která pro svou krásu daleko široko byla vyhlášena. Mnoho ženichů se o ni ucházelo, a mezi nimi byli dva královici, které nejraději viděla. Ale že sobě oba dva nemohla vzít, oblíbila si konečně z nich jednoho a druhého odbyla. Ten odbytý si myslil: „Kdyby toho druhého nebylo, byla by si oblíbila mne; zabiju ho a bude mou.“
A jak usmyslil, tak učinil; když jednou ten miláček královnin byl v lese na lovu, ten druhý královic ho tak úkladně zabil.
Královna byla proto velmi zarmoucena; nedala však nic na sobě znát a umínila si, že smrt miláčka svého pomstí. Na památku dala si udělat z lebky jeho picí číši, zlatem a drahými kameny pěkně obloženou; z kostí jeho rukou dala si na stůl čtyři pěkné svícny vyřezat, aby jej pořád měla před očima; kosti z jeho nohou dala si vsadit místo  nohou do sedadla a z jeho krásných dlouhých vlasův udělala sobě pás, zlatem, perlami a drahými kameny protkávaný.
Brzy potom začal se ten druhý královic zas ucházet o její lásku i ruku a prosil, aby neprodlévala s odpovědí.

„Dobře,“ odpověděla královna; „přijď ke mně zejtra k večeři, dám ti hádanku: uhodneš-li, budu tvou ženou; pakli neuhodneš, přijdeš o hlavu. Toť má odpověď.“
„Jaká by to byla hádanka, abych já jí neuhodl?“ myslil si ten královic a druhého dne k večeru přišel. V jednom pokoji byla připravena večeře. Sedli ke stolu, jedli, pili a veseli byli. Královna seděla na svém sedadle, měla na sobě z vlasů pás, pila ze své číše a na stole ve čtyřech kostěných svícnech hořely svíce. Po večeři povídá ten královic, že by rád slyšel její hádanku. A královna řekla: „Tehdy ji slyš a hádej:

„Na lásce sedím,
na lásku hledím,
láskou se ovíjím,
z lásky ti připíjím.“

„Hoj, dobrá hádanka!“ řekl královic, „lepší nemůže být; posaď se mi na kolena a já tě ovinu svýma rukama, pohleď mi laskavě v oči a dej mi políbení a bude hádanka skutkem: ta tvá láska já jsem!“

„Chybils!“ řekla královna hněvivě, vstala a ukázala na své sedadlo. „Tuto sedím na nohou lásky své, kterou tys úkladně zabil;“ pak ukázala na svícny: „Tuto hledím na ruce lásky své; – toto je pás z pěkných jejích vlasů – a z její lebky připíjím tobě – pomsti: hlava za hlavu!“
Hned zavolala své služebníky, to toho královice jali a sťali mu hlavu. A ta královna potom už za nikoho se nechtěla vdát a zůstala do smrti svobodnou.

The post Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda. Jejich Pohádky jsou jednoduše velká krása first appeared on Čítárny.

Populární Erbenova Kytice byla poprvé vydána v čínštině na Tchaj-wanu v péči ilustrátora Tomáše Řízka. A je to skvostné vydání.

Na jejím překladu z češtiny pracovali pod vedením tchajwanské profesorky bohemistiky Melissy Lin její bývalí studenti a v současnosti sami překladatelé. Předmluvu ke sbírce napsal prof. básník Lo Ch´ing.
Sbírku dokonce ocenilo i ministerstvo kultury v Tchaj-peji, které Kytici zařadilo na seznam 40 knih doporučené četby pro žáky základních a středních škol!!!!

Erbenova sbírka s ilustracemi od Tomáše Řízka uspěla mezi tisíci tituly, ze kterých každý rok úřad vybírá pouze čtyři desítky knih.

寶庫
一
小山上滿佈山毛櫸，
中間有座小教堂。
矮矮的塔樓上鐘聲響，
傳遍樹叢和村莊。
那不是悠揚的鐘聲，
迴蕩在山坡旁；
那是木梆鈍鈍響，
召喚人們進教堂。

虔誠村民一群群，
從四面奔來山崗上：
今天正是耶穌受難日₁ ，
禮拜上帝來教堂。

教堂裡面空蕩蕩，
聖壇上蓋著黑帷幔，
帷幔上掛著十字架，
詩班歌唱著耶穌的苦難。

Poklad
I
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
z věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.

A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.

Ilustrace: Tomáš Řízek, copyright Mi:Lu Publishing 2021 / https://www.milupublishing.cz/

Ilustrace: Tomáš Řízek, copyright Mi:Lu Publishing 2021 / https://www.milupublishing.cz/

The post Erbenova Kytice vyšla v překladu na Tchaj-wanu s ilustracemi Tomáše Řízka first appeared on Čítárny.

Cenzura názorů je podle eufanatiků nutná, protože je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.

A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI. Zdá se, že i ve Francii stále platí Werichovo “kde blb, tam nebezpečno”. Prezident DCI pan Rosenczveig napsal paní Versini z výboru na obranu dětí ve Francii v květnu 2007, že slavný evropský komiks o Asterixovi a jeho galských kamarádech je velmi rasistický a násilný a tedy nevhodný pro děti a mládež.
Není známo jestli paní Versini došlo, že v tomto případě by se musely celoplošně zakázat nejen všechny komiksy, ale i pohádky. Protože násilí, horor, rasová diskriminace a terorismus je zvláště v klasických pohádkách víc než bujaře rozvíjen.

Pikantní cenzura je například Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku, objevují se zde hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla.

Cenzura Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014, protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa. Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

Přepisovaný Dahl
Pokud si po roce 2022 koupíte nové vydání jednoho z děl oblíbeného autora dětských knih Roalda Dahla, autora knih Charlie a továrna na čokoládu a James a obří broskev, nedostanete to, co Dahl ve skutečnosti napsal. Namísto toho dostanete faksimile Dahla probuzeného, ​​drasticky napsané tak, aby tisíce malých detailů odpovídalo moderním pocitům probuzení. Důsledky toho jsou mnohem větší než samotný Dahl: přepsání Dahla je součástí větší snahy levice nejen ovládnout současnou společnost, ale uzavřít všechny únikové cesty, a dokonce i možnost, že by si někdo mohl myslet, že se neprobudil.
Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte

Ono je vůbec zvláštní, že například i v Česku se často ozývají hlasy proti novým knížkám pro děti, které mají ráz hororu, ale ještě jsme neslyšel, že by se někdo rozčílil nad tím, jaké krváky a thrillery vnucujeme dětem pod zástěrkou pohádek a jmen jako je Němcová, Erben nebo bratři Grimmové.
“Rasimus a propagaci rasismu” můžeme prý spatřit ve všech pohádkách, kde sluhové mají jinak zabarvenou pleť jak králové, princové či hlavní hrdinové.
Stačí se jen na pohádky podívat z toho jedině správného úhlu.

Další zákazy knih pro mládež a cenzura v 21. století.
Knihy O myších a lidech od Johna Steinbecka, Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera, Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina patří ke skvostům světové literatury a přesto byly v roce 1992 na indexu zakázaných knih v mnoha školních knihovnách USA. Důvod zřejmý. Příliš otevřeně kritizují pokrytecké chování lidí a celé společnosti.

Je neuvěřitelní, že ještě po roce 2000 požadovala Windsor Forrest High School v USA po studentech povolení od rodičů na čtení děl Shakespeara: Hamleta, Macbetha či Krále Leara. Zákazům se nevyhnul ani nejoblíbenější spisovatel Roald Dahl a to knihami Jakub a obří broskev, Čarodějnice.

Píše se rok 2018. Italské ministerstvo by mělo z povinných školských osnov vyškrtnout Božskou komedii Dante Alighieriho.
Doporučili to experti z poradní organizace při OSN, podle nichž kniha šíří nenávist vůči Židům, muslimům a homosexuálům. Božská komedie, mistrné dílo středověké literatury a jeden z pilířů italských vzdělávacích programů, je urážlivá a diskriminační, a to jak jazykově, tak obsahem. Tvrdí to členové organizace Gherush92, jež má status zvláštního poradního orgánu Ekonomické a sociální rady.

V roce 2021 vychází nový belgický překlad, kde redaktoři natvrdo vyškrtli pasáž o Mohamedovi, protože ten podle Danteho v pekle trpí za to, že rozséval svár svým náboženstvím. Už tenkrát. A zřejmě i dnes. Proto bylo třeba podle překladatelky a cenzorky Lies Lavrijsenové pasáž vyjmout, jelikož Mohamedův popis je prý značně urážející. Ukázkový příklad autocenzury!

Protože mnoho veřejně činných lidí není schopno se jasně zamyslet, tváříme se, že historii je třeba neustále přepisovat.
Přesně v cenzurním duchu: “Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost.”

Církve přepisovali historii i bibli po celou dobu své existence, u nás zvláště po Bílé hoře. Stačí jen vzpomenou Bohuslava Balbína (1621 – 1688) a jeho vynikající nedokončenou encyklopedii české vzdělanosti tzv. Bohemia docta (1877), kde Balbínův obdiv sklízeli ve své většině katolicky smýšlející vzdělaní lidé, zatímco řada velkých vzdělaných protestantů byla zesměšňována nebo dokonce opomíjena. Včetně Komenského.

I v době obrozeni před první republikou se také falšovalo co se dalo, aby se probudil národní duch v českých zemích, kde podstatná část populace mluvila již německy.
Stejně jako za první republiky, tak i komunistické strany si nárokovali svou pravdu na minulost, stejně jako dnes se o to snaží mnohé tzv. demokratické spolky nebo politické strany.
Stačí jen vzpomenout demagogické výroky Schwarzenberga a expremiéra Nečase ohledně historické události vysídlování Čechů a Němců z českého pohraničí. Člověk by po takovém historickém exkursu upustil slzu, jak mnozí lidé trpí agresívním vpádem Sovětské armády za druhé světové války na Ukrajinu a do nacistického Německa, které po celé Evropě a v SSSR vyvraždilo milióny lidí.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Hranice lidské stupidity jsou všudypřítomné!

The post Cenzura světových bestsellerů. Asterixe, Twaina, Danteho, Dahla, Shakespeara je třeba zakázat! Nabádají k nesprávnému vidění světa first appeared on Čítárny.

Zkuste si to. Přečtěte dětem knížku, pusťte jim film, natočený na téma knihy a ještě k tomu přidejte divadelní představení.
Šumperské děti si to vyzkoušely. Navštívily divadelní představení Kytice v šumperském divadle, byly seznámeny s knihou K.J. Erbena a s filmovým zpracováním podle F. A. Brabce.

Nabízíme Vám jejich názory a doporučení, zda si podle nich máte raději přečíst knihu či si zajít do divadla.

Knížka 100% – dobře se čte a lépe se z ní všechno pochopí.
Divadlo 95% – líbilo se mi, ale docela někdy špatně chápalo. Ale doporučila bych Vám to, protože to vážně stojí za to.
Film 65% – mě moc nezaujal.
Vanda Toroniová /4.třída/

Má cenu jít do divadla, je to tam zábavný a srandovní. Pro mě je nejlepší Polednice. Příběh je poučný, aby děti nezlobily své rodiče, jinak je stihne trest!
Kevin Skopal /4.třída/

Ze hry Kytice se mi líbila nejvíc část o Polednici. Je to osoba, kterou máma přivolala na neposlušné dítě. Když nepřišly děti v poledne domů na oběd, objevila se Polednice. Máma vařila, dítě křičelo, aby ho postrašila, zavolala Polednici. Otevřela dveře a chtěla sebrat dítě. Máma ho udusila tím, jak dítě k sobě silně přitiskla.
Renata Hoppová /5.třída/

Dámy a pánové, radši bych Vám doporučil si Kytici přečíst, než se dívat na film, protože v knížce se víc napínáte. A ani bych Vám nedoporučoval divadlo, protože se mi hůř chápalo.
Milan Zdráhal /5.třída/

Kytice se mi velmi líbí. Radši bych dala knížku než divadlo. Film bych nedala, protože by to lidé myslím nepochopili. V budově divadla se mi to velmi líbí. Napsal to Jaromír Erben.
Klára Stinglová /3.třída/

Kniha 80% + baví mě číst
Film 99,59% + dobře natočené, žádné počítačové triky, úžasný výkon Dana Bárty – trochu strašidelné
Divadlo 100% + dobří herci, kulisy, pohodlná sedadla – ruchy z okolí (cizí děti)
Matěj Fréhar /4.třída/

Na začátku listopadu nás paní učitelky připravovaly na baladu Kytice. Pouštěly nám film a četly knížku od Karla Jaromíra Erbena. A pak to přišlo. Druhý den jsme jeli do Šumperka. Divadlo bylo pěkné, ale 30% tomu vzít musím. Bylo někdy těžké na pochopení, ale jinak se jim to povedlo. Určitě si s tím dali hodně práce. Všech 5 balad bylo spojeno dohromady. Nejvíc mě zaujala balada Vodník. Hodnotím na 70%. Já sama bych si vybrala knížku, protože jsme velká čtenářka. Tu bych hodnotila na 100%. Film mě zaujal natolik, že bych se chtěla vžít do nějaké postavy. Film hodnotím na 80%. Proč? Možná bych měla zkažené oči.
Martina Klosová /5.třída/

Někdo z Vás rád čte, chodí do kina a někdo si rád zajde do divadla. Kdo z Vás má rád spisovatele Karla Jaromíra Erbena tomu bych doporučila si přečíst knihu Kytice. Jeho balady jsou také zfilmované a hrané v divadlech. Přeji Vám hezký zážitek z jeho díla.
Zuzana Králová /6.třída/

The post Jaké mají děti názory na Erbenovou knihu Kytice i zfilmovanou verzi? Budete se divit first appeared on Čítárny.

Pohádky, říkadla, balady, texty známé, ale také některé téměř zapomenuté. Nový výbor k dvoustému výročí autorova narození pokrývá celou šíři sběratelských zájmů Karla Jaromíra Erbena. Ilustrace japonské ilustrátorky Iku Dekune povyšují knihu na úroveň umělecké publikace.

Pohádka o Zlatovlásce, písnička Holka modrooká nebo říkadla jako Houpy, houpy, kočka snědla kroupy… – dodnes je čteme, říkáme a zpíváme a netušíme, že je známe díky Karlu Jaromíru Erbenovi (1811–1870), který je vyhledal a zapsal.
Už za studií Erben poznal Karla Hynka Máchu, později navázal přátelství s Františkem Palackým i Boženou Němcovou, účastnil se vlasteneckých setkání, seznámil se s významnými zahraničními folklórními badateli a cestoval po archivech. Sbíral a tvořil pohádky, písně, balady, hádanky, zaříkadla, psal hesla do Riegrova naučného slovníku, vydával staročeská díla i své bájeslovné studie, překládal občanský zákoník a trestní řád, byl redaktorem i členem delegací na vídeňský sněm. To všechno stihl za necelých šedesát let života.

V novém výboru, který uspořádala Jana Čeňková, mají největší zastoupení pohádky. Podle Erbena v pohádkách probíhá věčný zápas zimy a jara, tmy a světla, smrti a života, který symbolizuje právě mrtvá ledová a živá tekoucí voda. Nechybějí ale ani ukázky koled, hádanek a písní z monumentální sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864), ani tři balady z jeho nejznámějšího díla Kytice (1853). Živou vodu uzavírá překvapivý a téměř neznámý text o „měsíčních kruhových obrazech“ Josefa Mánesa na Staroměstské radnici.

Starší výbor Erbena s názvem Poklad vyšel např. už v roce 1958
Ten vybral Jiří Kolář s ilustracemi Ludmily Jiřincové a vyšel v Našem vojsku. Výbor obsahoval: Kytice, České pohádky, Prostonárodní české písně a říkadla, Slovanské báje a pověsti, Básně-Písně-Překlady, Próza, Drobné práce-zlomky-dopisy. Doslov napsal Rudolf Lužík, texty připravila a vysvětlivkami opatřila dr. Jitka Křesálková. (poznámka redakce)

Ilustrátorka Iku Dekune
japonská ilustrátorka, absolvovala obor grafiky na Musashino Art University v Tokiu, od roku 2002 žije v Praze. Její ilustrační tvorba je oceňována jak v Japonsku, tak i ve světě, za ilustraci pohádky „Das Meerhäschen“ bratří Grimmů dostala Grand Prix BIB 2003 na Bienále ilustrací Bratislava.

Pohádky bratří Grimmů s jejími ilustracemi vyšly v roce 2007. Iku Dekune zkouší stále nové výtvarné techniky, např. ilustrovala středověkou technikou temperových a olejových barev Divoké husy (česky pod názvem Divoké labutě) Michaila Bulatova, jež byla oceněna v Japonsku jako nejkrásnější kniha roku 2005. Je rozkročena mezi evropskou kulturou a principy japonského umění (Tantara, kouzelná babička z hor, 2006). Pro japonské nakladatelství Kaisei-sha ilustrovala pohádku Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách (2008).

Výbor Karla Jaromíra Erbena Živá voda malovala temperami, vytvářela celostránkové a záhlavní ilustrace, které jsou nové v pojetí pohádkové fantazie, v baladách na nás působí šerosvitné záblesky, v pohádkách je tlumená barevnost obohacena o přírodní detaily, jako jsou zvířecí bytosti a ptáci. Dokázala vnímat i tradiční české zvyky a ústní slovesné projevy, v nichž se nejednou její ilustrace blíží i jemné nadsázce.

Živá voda – Karel Jaromír Erben – Pohádky, říkadla, balady… | Jana Čeňková | Ilustrace Iku Dekune | Albatros, 2011

Ukázka – Erbenova „živá voda“

Odmala slyšíte říkadla nebo pohádky, které jsou vám důvěrně známé, a netušíte, odkud se vzaly. Kdo by také neznal Zlatovlásku nebo některé z říkadel a písní, jako třeba Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy… nebo Holka modrooká.. Dodnes si je říkáme a zpíváme, třebaže málokdo víme, že je sebral a zapsal Karel Jaromír Erben. Cesta k vysněné práci ale nebyla jednoduchá. Erbenův život byl poznamenán mnoha předčasnými úmrtími jeho nejbližších a také on sám si na svět přinesl chatrné zdraví. Narodil se 7. listopadu 1811 v Miletíně v Podkrkonoší, kam později jezdil jako student a kde se začínal zajímat o lidovou slovesnost. Je doloženo, že inspirace pro baladu Svatební košile pochází z jeho rodného Miletína. Karel se narodil jako dvojče a bratr Jan zemřel sedm týdnů po porodu. Rodina Erbenova měla celkem devět dětí, ale kromě Karla a jeho mladší sestry Josefky všechny krátce po narození zemřely. Básníkův otec Jan Erben byl švec a sadař, matka Anna byla dcerou učitele, takže ze strany matčiných příbuzných se mu dostalo péče zejména ve vzdělání. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové, poté studoval filosofii a nakonec práva. Již za studií poznal Karla Hynka Máchu, navázal přátelství s Františkem Palackým, později také s Boženou Němcovou, účastnil se vlasteneckých setkání, seznámil se s významnými zahraničními folklórními badateli a cestoval po archivech.

Do roku 1843 pracoval na nejistém postu nebo v nejisté existenci soudního úředníka, poté jako asistent v Národním muzeu, kde v roce 1851 získal nakonec místo archiváře města Prahy a později byl jmenován ředitelem kancelářských úřadů města Prahy. Byl dvakrát ženatý, první žena Barbora (Betynka) Mečířová ze Žebráku zemřela v roce 1857, po její smrti se oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou. Z prvního manželství měl tři dcery; Erbenovi synové zemřeli v kojeneckém věku. Erben umírá 21. listopadu 1870, rok před šedesátinami. V současnosti rychlých informačních kanálů musíme obdivovat, kolik se do Erbenova života vešlo pracovního a vlasteneckého zaujetí. Tento ilustrovaný výbor jen zčásti přibližuje rozsáhlou Erbenovu písemnou a badatelskou činnost.

Erben sbíral a tvořil pohádky, písně, balady, hádanky, zaříkadla, psal hesla do Riegrova naučného slovníku, z něhož je ve výboru ukázka (Původ Smrtné neděle a pomlázky), vydával staročeská díla (např. Sebrané spisy mistra Jana Husi) a své bájeslovné studie, překládal občanský zákoník a trestní řád, podílel se na vědeckém pojmosloví pro gymnázia, byl redaktorem Pražských novin a také cestoval jako člen delegací na sněmy do Vídně, Záhřebu a Moskvy. V souvislost se svou vědeckou prací byl členem mnoha významných společností, např. řádným členem Královské české společnosti nauk, členem Archeologické společnosti v Moskvě, členem rady Charkovské univerzity, korespondentem císařsko-královského geologického ústavu ve Vídni; obdržel řadu vyznamenání, pro zajímavost uveďme rytířský řád třetího stupně udělený černohorským knížetem Nikolajem I. Dostal také uctivé oznámení o zařazení Kytice do soukromé císařské knihovny.

V našem výboru mají největší zastoupení pohádky. Erben již ve čtyřicátých letech 19. století začal pohádky otiskovat v České včele (jednou z prvních byla Dobře tak, že je smrt na světě).  Byl příznivcem mytologického původu pohádek, jejich písemnou podobu rekonstruoval na základě dvou nebo více variant (Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda aj.). Mezi jeho vzory patřila sběratelská a adaptátorská činnost bratří Grimmů,  seznámil se s Německou mytologií Jacoba Grimma. Podle Erbena v pohádkách probíhávěčný zápas zimy a jara, tmy a světla, smrti a života,  který symbolizuje právě mrtvá ledová a živá tekoucí voda.  

Erben nestačil za svého života ani vydat české pohádky, ani dokončit své plány týkající se dalšího studia folklóru, přesto je zakladatelem českého národopisu a jeho vůdčím zjevem v období romantismu u nás i ve světě. Erbenovy České pohádky později vydal Václav Tille (1905) a v kritickém vydání Antonín Grund. Slovanské pohádky otiskl Erben nejdříve v nářečích původních, v tzv. Slovanské čítance, a posléze ve sbírce Vybrané báje a pověsti národníjiných větví slovanských (1869), která obsahuje 90 přeložených a upravených bájí a pohádek, vyprávěných vytříbeným jazykem. Čerpal ze sbírek A. N. Afanasjeva (ruské a ukrajinské), K. Balinského (polské), A. I. Glińského (polské a běloruské), V. S. Karadžiče (srbochorvatské a slovinské), G. S. Rakovského (bulharské) a jiných sběratelů, se kterými byl v  korespondenčním styku. Ve výboru jsou také ukázky koled, hádanek a písní z monumentální sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864), jejichž sběru se věnoval od třicátých let 19. století (první vydání ve 40. letech pod názvem Písně národní v Čechách).  Nejznámější Erbenovo dílo – Kytice – vyšlo nejdříve jako Kytice z pověstí národních (1853) a v roce 1861 ji autor rozšířil (Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena). Kytice je velmi často interpretována, zhudebňována, filmována a vracejí se k ní malíři i ilustrátoři. Erben sám chtěl povznést a zachovat bájeslovné látky, ale nakonec se mu podařilo stvořit dílo trvalé umělecké hodnoty. Ve všech baladách vybraných do našeho výboru (Poklad, Svatební košile, Vrba) vnímáme základní téma Kytice. Prožíváme nezvratitelnost osudu a viny hrdinek a hrdinů, přičemž nám jsou a budou blízcí ve své tragické vzpouře nebo vykoupení.

Živou vodu uzavíráme překvapivým a téměř neznámým textem o „měsíčních kruhových obrazech“ Josefa Mánesa na Staroměstské radnici s přáním, abyste si jich, až půjdete kolem této památky, více všimli. A tím se okruhem vracím k lidové tradici a zvyklostem, celoživotnímu zájmu a vášni Karla Jaromíra Erbena, jehož dvousté výročí narození letos slavíme.

The post Živá voda. Erbenovy pohádky, říkadla a balady ilustruje Japonka Iku Dekune first appeared on Čítárny.

Dnes už klasické říkadla ze sbírek K. J. Erbena a F. Bartoše potěší všechny učitelé neboť dostávají další knihu poetických inspirací a slovních hříček pro své děti. Navíc v klasickém ilustračním doprovodu prof. M. Jágra, který navozuje nejen dobu jejich vzniku, ale je příjemným impulsem pro další hledání souvislostí v dětské fantazii.

Říkadla ze sbírek K. J. Erbena a F. Bartoše vybral Karel Černý. Tento výbor se dočkal již 4. upraveného vydání s novou obálkou a novou grafickou úpravou. První vydání v roce 1960 ve SNDK a všechna následující vydání představují nejen starou lidovou poezii, ale i ještě vcelku ranou ilustraci Miloslava Jágra.

Mně osobně se líbí obálka starší i starší grafická úprava, u kterých ještě sám ilustrátor ještě asistoval, ale jak se říká – jiná doba, jiný mrav.

Špity, špity, bábo / K. J. Erben, F. Bartoš / Ilustruje Miloslav Jágr /

The post Špity, špity, bábo, Erbenovy básničky a lidová říkadla s ilustracemi Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Možná vás to překvapí, ale Erbenova Kytice dlouho nebyla jako celek přeložená do angličtiny (poprvé vyšel v angličtině až r. 2012 pokus o překlad od Marcely Sulákové v nakladatelství Twisted Spoon).
Předtím existovaly překlady několika pár jednotlivých balad, které vyšly v minulosti v různých antologiích.

Susan Howell, odbornice na českou literaturu v londýnské British Library nakonec přeložila Kytici do angličtiny asi před deseti lety.

Velkou zásluhu na vydání má redaktor Michaelu Tateovi a jeho malé nakladatelství Jantar Publishing, v němž kniha vyšla v dvojjazyčné česko-anglické vydání Erbenovy Kytice -. Český originál doprovází vynikající anglické překlady Susan Howellové.

Dvojjazyčné vydání Erbenovy Kytice s kongeniálními překlady Susan Howellové lze zakoupit na stránkách nakladatelství Jantar Publishing
Kniha je k mání i na Amazonu., v pražském knihkupectví Shakespeare a synové.

Pro zajímavost uvádíme i vydání Erbena v čínštině s ilustracemi Tomáše Řízka.
Erbenova Kytice vyšla v čínštině s ilustracemi Tomáše Řízka

Ukázka z knihy >>

Polednice v angličtině a češtině

The Noonday Witch / Karel Jaromír Erben

By the bench there stood an infant,
Screaming, screaming, loud and wild;
`Can’t you just be quiet an instant?
Hush, you nasty gipsy-child!

Now it’s noon, or just about,
Daddy’s coming home for dinner:
while I cook, the fire’s gone out—
all your fault, you little sinner!

Hush! Your cart’s here, your hussar—
look, your cockerel!—Go on, play!’
Crash, bang! Soldier, cock and cart
To the corner fly away.

Once again that fearful bellow—
`May a hornet come and sting you!
Hush, you naughty little fellow,
Or the Noonday Witch I’ll bring you!

Come for him, you Noonday Witch, then!
Come and take this pest for me!’—
In the door into the kitchen,
Someone softly turns the key.

Little, brown-skinned, strange of feature,
On her head a kerchief pinned;
With a stick — crook-legged creature,
Voice that whistles like the wind!

`Give that child here!’ `Lord, forgive
this sinner’s sins, my Saviour dear!’
It’s a wonder she still lives,
For see—the Noonday Witch is here!

Silent as a shadow wreathes,
The witch towards the table’s slipping:
Mother, fearful, scarcely breathes,
In her lap the child she’s gripping.

Twisting round, she looks behind her—
Poor, poor child—ah, what a fate!
Closer creeps the witch to find her,
Closer—now she’s there—too late!.

Now for him her hand is grasping—
Tighter squeeze the mother’s arms:
`For Christ’s precious torments!’ gasping,
She sinks senseless with alarm.

Listen—one, two, three and more:
The noonday bell is ringing clear;
The handle clicks, and as the door
Flies wide open, father’s here.

Child clasped to her breast, he found,
Lying in a faint, the mother;
He could hardly bring her round,
But the little one was — smothered.

Polednice / Karel Jaromír Erben

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
“Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek –
hrej si! – tu máš kohouta!”
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku –
“I bodejž tě sršeň sám – !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!” –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!

“Dej sem dítě!” – “Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!”
Divže smrt ji neovane,
ejhle tuť – Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž – a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
“Pro Kristovu drahou muku!”
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří;
klika svakla, dvéře letí –
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě – zalknuté.

The post Erbenova Kytice vyšla poprvé v angličtině jako dvojjazyčné česko-anglické vydání first appeared on Čítárny.

Záhořovo lože je jedna z málo známých hororových balad v Erbenově Kytici. Pohádkový příběh o otci, který upsal své dítě ďáblu.
Když dítě dospěje v jinocha, vydává se do světa, aby donutil Satana, nařídit ďáblovi vrátit úpis. Ten ho vrátit nechce, a tak ho Satan mučí a mučí a teprve, když mu pohrozí Záhořovým ložem, ďábel se vzdá. Co je Záhořovo lože se ale nedovíme.

Vedle této hlavní linie příběhu, je zde příběh s lidožroutem Záhořem, který přepadal pocestné a jedl je. Náš hrdina je na cestě do pekla přepaden také, ale obra ukecal a ten ho pustil s tím, že mu na zpáteční cestě poví, jak to v pekle vypadá.

„Pustím tě, červe, ale to chci míti:
přísahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš a čeho se dovíš.“

Náš hrdina mu pak svůj příběh z pekla skutečně vypravuje a Záhoř se tak lekl, že přestal loupit, žrát lidi.
Poutník zarazil do země loupežníkův kyj a šel.

„A Záhoř klečí, klečí neustále;
klečí ve dne, v noci – nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování.“

Po mnoha letech se náš hrdina a Záhoř opět setkají. S kyje vyrostla jabloň ze zlatými jablky a pod ní je kající se pařez obrostlý mechem – Záhoř.

„Záhoři, Záhoři, pokoj budiž tobě:
pokoj ti přináším v poslední své době!
Bez míry, bez konce jest milost boží,
nás oba vytrhla pekelnému loži!
…
„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení
sesul se ve skrovnou prachu hromádku;
…
Zároveň i stařec mrtev na zem klesá –
pouť jeho pozemská již dokonána! –
…
Leč nad hlavou jeho té samé chvíle
vznášejí se dvě holubice bílé;
v radostném plesu vznášejí se vzhůru,
až i se vznesly k andělskému kůru.

Ilustrace František Skála ml. v knize limitovaného počtu

Pozn.: Záhořovo lože jsou asi muka, který měl Satan nachystaná pro obra Záhoře. Ten ovšem trestu uniká, díky tomu, že se kaje a činí dobrodinní.
Některé pasáže z pohádky pak přebírají další autoři pohádek. Např. Drda v pohádce, divadelní hře / Hrátky s čertem, která pak byla fenomenálně zfilmována s Josefem Bekem alias Martinem Kabátem a loupežníkem s divokým jménem Sarka Farka, kterého jedinečně zahrál Jaroslav Vojta.

Karel Jaromír Erben – Kytice / Záhořovo lože

I

Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou –
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.

Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi
a s tím růžencem – kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní podvečerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná – studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsme dobří lidi,
dobrého hosta každý rád vidí. –

Poutníče milý! – Ne tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady
a tvoje líce jako pěkné panny –
ale co tak bledé a smutně zvadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
Snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů k zemi níží?

Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
není bez léku nižádného želu
a mocný balzám v důvěře dříme. –

Nic neslyší, neví, ani oko zvedne,
není ho možné ze snů vytrhnouti!
A tam již zachází v chrastině jedné:
pánbůh ho posilň na jeho pouti!

II

Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží,
a podle cesty pahorek leží,
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhlá to jedlice – však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána
a na té příčce přibitý viděti rozpjatý obraz Krista Pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jako cesta míří:
pravou na východ, kde se světlo rodí,
levou na západ, kde noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi té bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!

Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zase vzdychá – těžce, zhluboka. –

Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
ani pak věda, sejdou-li se k sobě;
ještě poslední vroucí obejmutí,
ještě políbení jako plamen žhoucí:
již měj se tu dobře, dívko přežádoucí,
chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! –

Tvář jako stěna, pohledění ledné,
ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
náhle se poutník ze země zvedne
a k západu rychlé zaměří kroky. –

Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:
pánbůh ho potěš na jeho pouti!

III

Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podle ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou poutí:
k nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný
a pod oděvem vyhnilé tělo:
dutina prostranná, příhodná velmi –
pohodlný nocleh líté lesní šelmy!

A hle, pod tím dubem na mechovém loži
čí je ta postava veliká, hrozná?
Zvíře, či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!
Tělo jeho – skála na skále ležící,
údy jeho – svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
s ježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? A to mračné čelo,
jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti? –

Nic se mne neptej, ohledni se v houští
z obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
ježto tu krákají obletujíce:
ti mnoho viděli – ti vědí více!

Tu však muž lesní z lože svého skočí,
zrak upřený v cestu divoce plane;
kyjem ohromným nad hlavou točí
a skok za skokem prostřed cesty stane.

Kdo přichází cestou? – V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! –
Utec, mládenče, obrať se zpátky!
Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.

Životě lidský i beztoho krátký,
a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí
a neroztříští tvou hlavičku v kusy! –

Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém
jde dále před se povlovným krokem,
kde života svého pozbýti musí. –

„Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?“

Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
„Jsem zatracenec,“ – odpovídá tiše –
„do pekla cesta má, do satanské říše!“

„Hoho, do pekla? – Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! –
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! –
Však a se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!“ –

„Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským – pro pozemské zboží.
Milost boží velká, a znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká, ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci.“ –

„Co pravíš? – Za těch let, za čtyřiceti,
bez počtu jsem jich do pekla sklátil,
však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! –
Slyš, červe, jsi mladé, heboučké pleti,
byl bys mi dobře, místo tuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři;
ale pustím tě – nechám tebe jíti –
však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
neušel mojí sukovité holi! –
Pustím tě, červe, ale to chci míti:
přisahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš a čeho se dovíš.”

I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže
hůl svou poutnickou se znamením kříže:
“Přisahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!“

IV

Minula zima, sníh na horách taje,
v údolích povodeň od sněhu a deště;
jeřáb se vrací z dalekého kraje,
avšak náš poutník nepřichází ještě.

V zeleň oděly se v lese ratolesti,
fiala pode křem milou vůni dýše,
slavík vypravuje dlouhé pověsti,
ale žádná zpráva z pekelné říše.

Ušlo jaro – léto; již se dnové krátí,
povětří chladne, listí opadává,
z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník přece ještě vrátí?
Zdali nekleslo cestou jeho tělo?
Zdali ho peklo v sobě nepozřelo? –

Lesní muž pod dubem z vysokého stanu
škaredě pohlíží v západní stranu;
sedí a bručí: „Co jich tu šlo koli,
neušel nikdo mé sukovité holi!
Jen jednoho jsem na slovo vsadil,
jen toho jednoho – a ten mne zradil!“ –

„Ó nezradil tebe!“ – ozval se týmž časem
podle muže poutník povýšeným hlasem;
postava přímá, oko přísné, smělé,
studený poklid na jeho čele
a z jeho bledé, ušlechtilé tváře
jako by planula slunečná záře.

„Nezradil jsem tebe, přísahou ztuha
zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha;
a nyní přisahám ještě tobě znova:
přisahám na kříže svatého slávu,
že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!“

Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova,
a vyskočil vzhůru, sáhna po své zbroji;
avšak jako bleskem omráčený stojí –
nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.

„Tuto seď a slyš, pověsti hrůzy
zvěstuji tobě po pekelné chůzi;
o hněvu božím slovo moje svědčí,
ale milost božská neskončeně větší!“

Vypravuje poutník, co v pekle spatřil:
moře plamenův – břidké ďáblův pluky;
a kterak se život s věčnou smrtí sbratřil
na věčné, vždy nové zatracencův muky. –

Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova – jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, co v pekle slyšel:
úpěnlivé nářky – zlořečené klení –
volání pomoci – však nikoho není,
kdo by tu potěšil, kdo k pomoci přišel,
jen věčná kletba, věčné zatracení! –

Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova – jen před sebe hledí.

Vypravuje poutník, jak znamením kříže
přinutil satana, pekelné kníže,
rozkázati ďáblu, strůjci klamu zlého,
aby zase vrátil krví psanou blánu.
Protivil se ďábel pekelnému pánu,
nevrátil zápisu dle rozkazu jeho.

Rozlítil se satan a v zlosti své velí:
„Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!“
Učinila rota dle jeho rozkazu,
připravila lázeň z ohně a mrazu:
z jedné strany hoří jako uhel vzňatý,
z druhé strany mrzne v kámen ledovatý;
a když vidí rota míru naplněnu,
obrací zmrzlinu opak do plamenů.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
a ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul satan, rota odstoupila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. –

Rozlítiv se satan, káže ve svém hněvu:
„Nuže ať obejme pekelnou děvu!“ –
A byla ta děva z železa skuta,
rámě vztažené k toužebné milosti:
přivinula ďábla na svá prsa krutá,
a zdrceny jsou všecky jeho kosti.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
a ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul satan, panna povolila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. –

I zařičel satan poslední své slovo:
„Uvrzte jeho v lože Záhořovo!“ –

„V lože Záhořovo? V Záhořovo lože?“ –
volá v uděšení muž divý v lese,
hrozné tělo jeho osikou se třese
a pot vyráží z tuhé čela kože.
„Lože Záhořovo! – Záhoř je to jméno,
od matky mé někdy často vysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemi na mechu stlávala
a vlčí kožinou mne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovo lože -?
Však pověz mi ty – ty sluho boží,
co čeká Záhoře na pekelném loži?“ –

„Spravedliva jest pomsty boží ruka,
leč ukryto věčné jeho usouzení:
neznámá mi sice tvá pekelná muka,
ale tvých zločinů nic menší není.
Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova,
zhroziv se pokuty lože Záhořova,
krvavý zápis vrátil bez prodlení!“ –

Stoletá sosna na chlumové stráni
hrdě vypíná k nebi své témě:
i přijde sekera, sosna hlavu sklání,
a těžkým pádem zachvěje se země.

Divoký tur lesní v bujnosti své síly
z kořene vyvrací mocná v lese dřeva;
proboden oštěpem, potácí se chvíli,
a padne, v bolesti smrtelné řeva. –

Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí
na zemi klesá ve smrtelném strachu;
řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,
nohy poutníkovy objímaje v prachu:
„Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží,
nedej mi dospěti k pekelnému loži!“ –

„Nemluv takto ke mně, červ jsem, roveň tobě,
bez milosti boží ztracen věčně věkův:
k ní ty se obrať, od ní prose lékův,
a čiň pokání v pravé ještě době. –

„Kterak mám se káti? Viz tu na mé holi
ty řady vrubův, co jich tu jest koli –
spočti je, můžeš-li – ta známka každá,
každý ten vroubek jest jedna vražda!“ –

I zvedne poutník, k zemi se nakloně,
hůl Záhořovu – kmen mocné jabloně –
a zarazí ji v tvrdé skály témě
jako tenký proutek do zorané země.

„Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů,
kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!
Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,
jedno počítej svých zločinů řadu,
lituj a pros boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, těká, bez příkladu:
bez příkladu budiž i tvoje pokání,
a bez konce jest boží smilování!
Tu kleč a čekej – až se v jedné době
z milosti boží vrátím zase k tobě.“

Takto dí poutník, a jde cestou dále. –
A Záhoř klečí, klečí neustále;
klečí ve dne, v noci – nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování. –
Den po dni mine; již i sníh se shání,
ledové mrazy jižjiž přicházejí;
a Záhoř klečí, prosit nepřestává –
ale na poutníka darmo očekává,
ten nepřichází, nevrací se k němu.
Bůh budiž milostiv muži kajícnému!

V

Devadesáte let přeletělo světem;
mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle:
kdo onoho času býval nemluvnětem,
jest nyní starcem, do hrobu se chýle.

Avšak málo jich dozrálo k té době,
ostatní všickni jsou schováni v hrobě.
Jiné pokolení – cizí obličeje –
vše ve světě cizí, kam se člověk děje;
jen to slunéčko modravého nebe,
jenom to nižádné proměny nevzalo;
a jako před věky lidi těšívalo,
tak i nyní ještě vždy blaží tebe!

Jest opět jaro. Vlažný větřík duje,
na lukách svěží kolébá se tráva;
slavík své pověsti opět vypravuje
a fialka novou zas vůni vydává.

Habrovým stínem hlubokého lesa
dvé poutníků se cestou ubírá:
shrbený stařeček, v ruce berlu nesa,
berlu biskupskou, věkem již se třesa,
a pěkný mládenec, ten jej podepírá.

„Posečkej, synu můj, rád bych odpočinul,
odpočinutí si má duše žádá!“
Rád bych se ji k otcům zesnulým přivinul,
ale milost boží jinak mi ukládá.
Milost boží velká, ta sluhu svého
mocně provedla skrz pekelnou bránu,
v úřadě svém svatém povýšila jeho;
a proto duše má dobrořečí Pánu.
Pevně jsem doufal v tebe, Hospodine:
dej, ať tvá sláva na zemi spočine! –
Synu můj, žízním, ohledni se vůkol:
tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení,
tuším, že mi blízké najdeš občerstvení,
aby byl dokonán můj života úkol.“

Odešel mládenec, v lesní zašel strany,
zdali by kde našel pramen uchovaný.
I dere se houštím, kráčí dál a dále,
až i se prodere k mechovité skále.
Ale tu náhle noha jeho stane
a jako světluška večer létající
leskne se podiv v pěkné jeho líci:
divně neznámá vůně k němu vane,
vůně nevýslovná, neskončené vnady,
jako by v rajské vstupoval sady.
A když pak mládenec skrze husté chvojí
vzhůru se prodere a na skálu vkročí,
věc nepodobnou vidí jeho oči:
na holé skále strom košatý stojí,
strom jabloňový, v šíř se rozkládaje,
na něm ovoce divné krásy zraje –
jablka zlatá – a z nich se nese
ta rajská vůně vůkol po všem lese.

I zplesalo srdce v mládencovu těle
a zrak jeho čilý jiskřil se vesele:
„Ach jistě, jistě, bůh dobrotivý
stařečkovi k vůli tu své činí divy:
pro posilu jemu – místo chladné vody –
pustá v lese skála rajské nese plody.“
Ale jak s ochotou po jablku sáhne,
tak s uleknutím ruku zas odtáhne.

„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!“
hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha,
blízký hlas, jako by ze země vycházel,
neb nikde vůkol neviděti druha.
Jen pařez veliký stojí vedle něho,
po něm ostružiny s mechem se vinou,
a podál zbytky dubu prastarého,
kmen rozdrcený s šírou vydutinou.

Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu,
obešel tu celou okolní krajinu:
však ani stopy nalézti nemoha,
že by tu kráčela kdy lidská noha,
všude jen pouhou viděti pustinu.

„A snad se ucho mé obluzeno šálí?
Snad zvíře divoké zařvalo v dáli?
Snad od vody v skále zvuk onen pocházel,“
dí k sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku,
opět po jablku vztahuje ruku.

„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!“
hlas dutý hřmotněji zapovídá zase.
A když se mládenec ohlédl po hlase,
hle, pařez veliký mezi ostružinou
hýbati se počne a z mechu se šinou
dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce,
a nad rameny, jako smolné svíce
v mlhavé noci, dvé červených očí
zpod šedého mechu k němu se točí.

Zděsil se mládenec a znamením kříže
znamená se jednou, po druhé a třetí,
a jak vyplašené z hnízda ostříže,
nehledaje cesty, nevida obtíže,
přímo ze skály houštím dolů letí
a zkrvavený od ostrých snětí
na zemi padne k stařečkovi blíže.

„Ach pane, pane, zle je v tomto lese:
košatá jabloň na skále, na pláni,
a jabloň na jaře zralé plody nese,
a pařez veliký trhati je brání.
A ten pařez mluví, očima točí
a chytá ramenem, kdo k jabloni kročí:
ach pane, ďáblovo tu jest panování!“

„Mýlíš se, synu můj, tuto milost boží
své divy činí – budiž jemu sláva!
Vidím, že pouť moje již se dokonává,
rádo se tělo mé v zemi této složí! –
Ještě mi posluž naposled, můj synu,
doveď mne nahoru, na skalnou planinu.“

Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí,
a potom stařečka po ní musil nésti. –

A když již přišli nahoru k jabloni,
aj, tu se pařez ke stařečku kloní,
vztahuje rámě vstříc a raduje se:
„Ach pane, pane můj, dlouhos nepřicházel:
hle, tvá sazenice již ovoce nese,
ach utrhni, pane, však sám jsi sázel.“ –

„Záhoři, Záhoři, pokoj budiž tobě:
pokoj ti přináším v poslední své době!
Bez míry, bez konce jest milost boží,
nás oba vytrhla pekelnému loži!
Propusť mne nyní ji, jakož i já tebe:
nechť se tu popel náš vedle sebe složí,
a ducha nechť vezmou andělové z nebe!“

„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení
sesul se ve skrovnou prachu hromádku;
a jen ostružina na holém kamení
zůstala státi, jemu na památku.

Zároveň i stařec mrtev na zem klesá –
pouť jeho pozemská již dokonána! –
I zůstal mládenec sám uprostřed lesa,
by ještě vykonal vůli svého pána.

Leč nad hlavou jeho té samé chvíle
vznášejí se dvě holubice bílé;
v radostném plesu vznášejí se vzhůru,
až i se vznesly k andělskému kůru

The post Záhořovo lože K.J. Erbena. Horor o hrůzách pekla a napravení jednoho lidožrouta first appeared on Čítárny.