Václav Čtvrtek nepsal jen pro děti, jak se mylně domnívala sebevědomá podavačka v Luxoru, ale také pro dospělé. Jeho pověsti z Prahy a dalších českých měst jsou psány příjemně lehkým českým jazykem, jsou malinko erotické i mrazivé. Jedním slovem krásné počteníčko o české historii trochu jinak, které by nemělo minout žádného, kdo si chce vychutnat čtení po všech stránkách.

Páté vydání těchto pověstí doznalo značných změn, proto v redakaci Knižního klubu pozměnili i název. Přibylo 15 textů, takže vydání obsahuje už 36 textů. Oněch patnáct quasi pověstí se našlo v autorově pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kniha je tak další vypovědí o velikém umu našeho nejznámějšího spisovatele.

Skutečně brilantně napsané pověsti se vždy jedním drápkem zachycují konkrétního místa děje, avšak dějovou zápletkou a břitkostí komična připomínají spíš krátké povídky renesančního typu. A to je v české literatuře opravdu vzácností.

Nelze  nezdůraznit i jedinečnost koncentrované dějovosti a dobové (byť neurčitě historické) věrnosti v detailech  těchto krásně českých próz.

Ale jak už jsem psal. Je to počteníčko pro jazykové a estetické gurmány, a pravděpodobně si Václav Čtvrtek psaní plně vychutnal a bylo pro mě velkým potěšením se s Václavem Čtvrtek takto setkat.

Pověsti nezbedné a divů plné / Václav Čtvrtek / Ilustrovala Zdeňka Krejčová  / editorka Vladimíra Gebhartová

Ukázka z knížky:

Když tak Belzebub nejprve vyměnil chudé za bohaté a vyschlé za šťavnaté a trupelnaté za tučné, dal se do prvního kuchařského díla. Horkým dechnutím upekl berana, ale poházel ho vysoko natí z petržele.

Když to přinesl na stůl, nabídl nejdřív opatovi. Opat si vzal svrchu větvičku petržele, žvýkal ji a liboval si, že je dnes zvlášť ctnostně povadlá.

Jeden z bratří však zajel nožem hlouběji a dobral se berana. Hned pošeptal všem kolem:
„Je dobré pohroužit se někdy duši do hříchu a tak ji vyprubovat.“
Od té chvíle si bratří sloužili beranem, jen opat překusoval petržel.
Čert nosil na stůl pořád víc jídla, vína i ovoce. Mniši hříšně jedli a pili, jen opat ve své spolehnutosti nedovedl rozeznat tučné maso od pecnu z kůry a láhev vína od láhve vody. Jedl to i pil, ale nehřešil, protože nevědomost prý hříchu nečiní.

Belzebubovi však šlo zvlášť o opata. Zlobil se, že mu dost nezraje pro peklo. Odešel proto z refektáře do ambitů. Tam byl obraz Maří Magdalény vymalovaný tak názorně, aby nemohl být spor o tom, že to byla veliká hříšnice. Belzebub se na čtyři strany ohradil znameními a potom oslovil obraz:
„Rozpomeň se, Mářinko, na tu dobu, kdy ti byla radost pro hřích a hřích pro radost. Jen se rozpomeň.“

Malovaná Maří Magdaléna si vzdychla a lehoučce se pohladila tam, kde jí to bývalo příjemné od jiných. Tím Belzebubovi uvízla. Vyvolal ji z obrazu a poručil jí:
„Půjdeš do refektáře a přivedeš mi opata do hříchu.“
Mářinka se tam rozběhla, jako by ani nepatřila do houfu světic. Belzebub za ní, jen se mu vzadu pod mnišskou kutnou vyhazuje kopyto.
V refektáři sloužili už bratří credo in unum vinum bonum. Tváře jim hoří jako lucerny. Dásně melou jako mlýn, a na kolo toho mlýna ženou víno, sotva stačí náhon. Jen opat ještě nezhřešil.

V té ctnosti ho zastihla Mářinka. Hned k němu, a z nejlíbeznějších vzpomínek na něm zkoušela milostné praktiky. Jenže všecko to vázlo na krunýři opatovy suché ctnosti. Uhýbal Mářince hlavou a vším.
Zato v bratřích se začalo vařit víno. A děly se od toho, s trochou Belzebubova přičinění, divné zázraky. Hrušky a jablka, melouny a broskve, to všecko se proměnilo v sladké atributy.

Sám opat začal drhnout v ctnosti. Měl se k Mářince a povídá:
„Bratří, kdyby člověk nehřešil, jak by pak nebe mohlo prokázat svoji slitovnost?“
A měl se velmi silně k Mářince Magdalí.
Jak to spatřil Belzebub, zamnul si dlaně, až mu od nich škrtalo. Už si na opata chystá pazoury. Jenže si nemohl, anebo spíš nedokázal odepřít, aby si neposkočil radostí, jak se mu nakonec všecko vyvedlo. Jen si poskočil, vyletěla mu vzadu kutna a ukázalo se kopyto.
Opat Mářince ještě pošeptal:
„Co je naše chtění, když si nebe nepřeje, abys přišla o korunu světice.“
Potom odvázal od pasu cingulum a vypráskal Belzebuba z refektáře.
Mářinka Magdalí se vytratila.

Nad prázdným stolem se točí trochu sirného smradu.
Opat poručil bratřím povstat od stolu. Ukazoval jim rukou a bratří ve zlosti zpívali mizerére.

The post Erotický Václav Čtvrtek. Neznámé Pověsti nezbedné a divů plné first appeared on Čítárny.

Kdyby člověk svrchovaně nezavřel oči, neviděl by nakonec to, co stojí za pohled, napsal René Char a mohl by tak jednou větou charakterizovat neuvěřitelně zajímavé dílo Georgese Batailleho.

Georges Bataille (10.9. 1897 – 8.7. 1962) má pověst autora skandálních literárních textů,
ale také originálního myslitele, který s vědecko-poetickou důkladností promýšlí základní předpoklady a možnosti lidského védomí, odhaluje skryté zákonitosti ekonomického fungování velkých společenských systémů, zamýšlí se nad podstatou náboženství, nad genezí uměleckého chápání světa i nad mezemi moderní filozofie.
Bataille považuje za nutné „ukázat absurditu systému, v němž všechno k něčemu slouží, kde nic není suverénní. Svět, v němž chybí suverenita, je ze všech světů nejhorší.“

Jeho dílo plné erotiky, smutku a smrti, v němž prosazuje osvobození lidské individuality,
výrazně ovlivnilo některé postoje Foucaulta a Derridy. Bataillovo dílo bývá někdy chápáno jako produkt chorého mozku, jako projev šílenství. Jeho myšlenkový svět je pro leckoho těžce stravitelný, ale nelze mu upřít mohutnou vnitřní sílu. Ale jeho myšlenkové přesahy ani dnes nepřestávají růst.

Georges Bataille (1897 Billom, Auvergne – 1962 Paříž)
Originální francouzský myslitel, esejista a spisovatel, který výrazně ovlivnil současnou filosofii. Narodil se v roce 1897. V roce 1923 objevuje dílo Friedricha Nietzsche a zůstává jím fascinován celý život. V roce 1928 vydává pod pseudonymem Lord Auch svoji první a zřejmě nejproslulejší knihu Příběh oka (Histoire de l’œil).

V kontextu francouzské literatury zaujímá osobité místo. Má pověst autora skandálních literárních textů, ale také originálního myslitele, který s vědecko-poetickou důkladností promýšlí základní předpoklady a možnosti lidského védomí, odhaluje skryté zákonitosti ekonomického fungování velkých společenských systémů, zamýšlí se nad podstatou náboženství, nad genezí uměleckého chápání světa i nad mezemi moderní filozofie. Jeho dílo plné erotiky, smutku a smrti, v němž prosazuje osvobození lidské individuality, výrazně ovlivnilo některé postoje Foucaulta a Derridy. A jeho vliv ani dnes nepřestává růst.

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku.
Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille (1897 – 1962), Svrchovanost

Vydané knihy v češtině:
Erotismus. Praha: Herrmann & synové, 2001
Madame Edwarda; Zemřelý. Praha: Dauphin, 1998
Dvě povídky kontroverzního autora na téma “Mezi erotikou a mystikou nestojí žádná zeď”. Příběhy o erotice, smutku a smrti reflektují autorovo myšlení, směřující k nalezení vnitřní, mystické zkušenosti.
Matka. Příběh oka. Praha: Reflex 1992
Prokletá část; Teorie náboženství. Praha: Herrmann & synové
Svrchovanost. Praha: Herrmann & synové, 2000
Vnitřní zkušenost; Metoda meditace. Praha: Dauphin, 2003
Georges Bataille se ve Vnitřní zkušenosti a Metodě meditace soustřeďuje na otázky krajnosti a suverenity v rovině osobní zkušenosti a v mnohém zde navazuje na svá studia Nietzscheho a na mystickou tradici.

Výpisky z jeho knih:

…Zamilovaný muž se hned poté, kdy je mu jasné, že mu jeho vyvolená podlehne, podobá hospodyni, která na králíka, jehož za chvíli zabije, hledí jako na nějaký poklad…

…Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Jejím skutečným, byť skrytým cílem je výroba ad absurdum. Proto je třeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu, k zastavení toho ďábelského kolotoče a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, jež ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to jest zvířeti, které v něm přebývá. Svět zvířat žádný zákaz ani jeho překročení nezná. V tomto smyslu je lidský život negací zvířecí svobody…

…Rozkoš inteligence, jež je špinavější než rozkoš těla, je také mnohem ryzejší a jediná, jejíž ostří se neotupí. Neřest je v mých očích jakoby temné záření ducha, které mě oslepuje a na něž umírám. Zkaženost je duševní rakovina, která vládne v hlubinách věcí. Čím jsem zvrhlejší, tím se cítím jasnozřivěji; mé poničené nervy jsou jen odrazem zkázy pocházející z hloubi mých myšlenek…

…Pštros nakonec podlehne své prostoduchosti a jedním vypouleným okem vyhlíží z písku… I kdyby mě někdo četl, měl dobrou vůli, věnoval mi tu nejvyšší pozornost a sledoval mě s nejvyšším odhodláním, stejně nedojde k obnažení. Neboť nahost, propadání, pokorná prosba jsou zprvu jen pojmy vedle jiných. I když souvisejí s vyloučením výmluv, tím že rozprostírají pole vědění, zůstávají samy ve stavu výmluv. Tak v nás pracuje diskurs. Obtíž je v tom, že slovo ticho je stále ještě hlukem, mluvit samo o sobě znamená představovat si, poznávám, a abychom přestali poznávat, museli bychom přestat mluvit. Písek dovolil očím, aby se otevřely, a já jsem promluvil; ve chvíli, kdy jsem přestal unikat, mě slova, která slouží jen k úniku, k němu opět přivedla. Oči se opravdu otevřely, ale neměl jsem to říkat, měl jsem zůstat strnulý jako zvíře. Chtěl jsem mluvit a slova jako by nesla tíhu tisíce spánků a mé oči jako by předstíraly, že nevidí, se pomalu zavřely…

…Pravím vám: jediná a nejvyšší rozkoš lásky spočívá v jistotě konání zla. A od narození to dobře ví muž i žena: veškerá rozkoš pramení ze zla…

…Není jediného lidského společenství, v němž by erotika byla přijímána bez jakýchkoli reakcí, jako je tomu u zvířat.       Nepochybuji o tom, že prací, řečí a aktivitou, jež je s nimi spojena, lidská bytost přírodu nijak nepřesahuje…

…Zkušeností nazývám cestu na hranice možností člověka. Nikdo ji nemusí podnikat, jakmile se však na ni vydá, předpokládá to popření autorit a existujících hodnot, které omezují možné…

…Božské věci jsou tak prízračné, že i od temných záměrů sklouzáváme k prozářené hlubině smíchu. Vcházím do slepé ulice. Všechny možnosti se tu vyčerpávají, možné se skrývá a řádí nemožné. Stát tváří v tvář nemožnému – přesahujícímu, nepochybnému – když už není nic možné, to pro mé znamená zkušenost božského; to je obdoba trýzně…

…Mezi dvěma hroby nacházím světlušku. Je noc, držím ji na dlani. Světluška mě z dlaně pozoruje, svým pronikavým pohledem mě zahanbuje. Oba dva se ztrácíme v jejím světle, oba dva splýváme se světlem. Nadšená světluška se směje mně a mrtvým a já také propadám nadšení, směji se, že jsem byl přečten světluškou a mrtvými…

…”V této nádobě,“ ukazoval Simoně, „jsou hostie a tohle je pohár, z něhož se pije víno.“
„Páchne to spermatem,“ pokrčila Simona nos nad nekvašeným chlebem.
„Přesně tak,“ prohlásil sir Edmond. „Hostie, které máte před sebou, jsou Kristovým semenem ve formě malých koláčků. O vínu, které pijí, tvrdí všichni duchovní, že je to krev syna Božího. Hnusně nám lžou. Kdyby to skutečně byla krev, pili by červené víno; nalévají se však vínem bílým, dobře tedy vědí, že je to Kristova moč.“ …

„Kapitalismus je jakoby bezpodmínečné odevzdání se věcem, ale nepřemýšlení o důsledcích a nevidět za nimi nic. Pro obyčejný kapitalismus není věc (výrobek nebo výroba) jako pro puritána tím, čím se sám stává a čím se chce stát; je-li věc sama o sobě, je-li to věc sama, pak takto vstupuje Satan do duše posedlého, který o tom neví, nebo jak posedlý, nevědouc, je sám Satanem. Sebezapření, které bylo v kalvinismu potvrzením Boha, bylo jakýmsi nedosažitelným ideálem; mohla to být práce určitých jedinců schopných vnutit ostatním hodnoty, se kterými se ztotožňovali, ale v každém takovém případě výjimka potvrdila pravidlo.

The post Georges Bataille, originální myslitel, erotika, sexualita, meditace. Autor skandálních literárních textů first appeared on Čítárny.