Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi – Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení nejen pro učitele first appeared on Čítárny.

Jan Vladislav ve své Eseji o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov, píše:
Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie.
Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých.
Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“.

Tento rub má ovšem i svůj líc.
I o tom Holan věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě.

Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč.
V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice.
Patří k ní například i známá Čapkova antologie moderní francouzské poezie.

Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.
Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština?

Za války překládal Jan Zahradníček polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži.
V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o Shakespearovy Sonety, italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše.

Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval Rimbaud.
Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.

Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.
A setkání s Henri Michauxem, s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává.

„Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“
Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný.

 Tušil to ostatně i další básník mého srdce, Eugenio Montale:

Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět,
spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.
Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.

Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce.

The post Jan Vladislav. Esej o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov first appeared on Čítárny.

Stefan Zweig / Legenda a pravda životního příběhu Beatrice Cenci

Dějiny se vždy nejprve jeví jako hrubá substance, které teprve básník, nebo onen anonymní básník, kterého nazýváme legendou, propůjčí tvůrčí formu. Zbásněním obnovuje minulost trvale svou životní sílu, fantazie svou odvážnou argumentací svazuje náhodný sled pravdivých událostí, a po určitém čase dochází ke zvláštnímu jevu. Legenda zastiňuje skutečnost a díky ní žijí postavy v naší paměti tak, jak ve skutečnosti nikdy nežily a jak je probudil k životu teprve básník.

Nicméně. Podaří-li se čas od času spolehlivě porovnat již úžasně vžité postavy s jejich historickými předobrazy, legendu se skutečností, básnění s dokumenty, pak se někdy stává, že po desetiletích a staletích se nám skutečná postava zjeví pravdivěji, než její básnické zpodobnění. Dokumenty Albrechta z Valdštejna, proces s Janou z Arku kladou na psychologické objasnění událostí větší nároky než trochu zploštělé a kauzálně svázané formy Schillerových dramat.
Obnažená dějinná přirozenost dojímá absencí veškeré sentimentality více než dramaticky upravená forma tragédie, rovněž věcná logika událostí působí přesvědčivěji, než její básnické zpracování. Spolehlivou a vytrvalou prací historiků vidíme v naší době blednout takových zkrášlených básnických obrazů celou řadu. Jedna taková legenda opět odkvétá, aby oživla jako – pravda. Je to tragická historie Beatrice Cenci.

V římské galerii Barberini visí obraz mladé ženy, který byl vytrvale považován za portrét Beatrice Cenci (viz obrázek), a jehož autorství bylo po dvě stě let připisováno Guido Renimu.
Nikdo menší než sám Stendhal nám popsal, jak byl obraz rozmnožován v tisících kopií, mědirytin a fotografií. Tato mladá žena, píše ten jinak tak střízlivý a neromantický muž, je onou nešťastnicí ve zvláštním, k vlastní popravě vlastnoručně připraveném oděvu; jejíž „velice něžné oči vyjadřují udivený výraz překvapení ve chvíli horkých slz“.

Ve skutečnosti obraz zachycuje asi sedmnáctiletou dívku, která se zcela beze strachu a údivu obrací přes rameno na pozorovatele; prozrazuje zvědavost a jemný půvab, ani jediný rys, který by mohl patřit odhodlané otcovražedkyni, která má být za několik hodin před tváří všeho římského lidu sťata. Ten obraz vskutku nepředstavuje Beatrici Cenci, ani Guido Reni ji nemohl nikdy živou malovat, protože vkročil do Říma – historikové jsou vůči legendě nemilosrdní – až tři roky po její popravě.

Proto je chatrný otřesený údiv Stendhala, proto je chatrná Shelleyho romantická tragédie, která nechává Beatrici sejít jako dojemnou oběť otcovské bestiality – skutečnost nám odhaluje, jak to dnes dokazují dokumenty, zcela jiný obraz.

Obsahuje méně nevinnosti a méně čistoty, méně romantiky a přepjatosti – ale nekonečně více dramatické síly, víru vášní a hrdinské opovážlivosti. Ukazuje renesanci takovou, jaká byla : brutální a krvežíznivou, bezohlednou a krutou, ukazuje nesmlouvavý boj nespoutaných povah, ukazuje velkou a pronikavou tragédii, srovnatelnou s tragedií rodu Átreovců. Místo chladného popisu Stendhala, místo rétorického, krásného a trochu nasládlého dramatu Shelleyho, vyjevují dokumenty najednou pravdivou historii tohoto zlopověstného a divokého pokolení (Corrado Ricci : „Die Geschichte der Beatrice Cenci“, Stuttgart, R. Hoffmann 1925).

Historie rodu Cenciů zde začíná Franceskem Cencim.
A již po několika prvních tazích jeho obrazu člověk napíná pameť : odkud zná toho člověka, toho bídného, hrubého, cynického, peněz-chtivého brutálního starce, toho pavouka žádostivosti, který se dopouští všech myslitelných hanebností, který zotročuje a připravuje o dědictví své vlastní děti, který se uzavírá na svém odlehlém panství a tam se oddává nejsprostším výstřednostem; tohoto zlého démona, který je nakonec za tajemného souhlasu svými dětmi zavražděn ?

Paměť se napíná – a najednou se rozpomene : ano je to každým rysem on, Fjodor Pavlovič Karamazov, o tři sta let později zvěčněný Dostojevským. Tah za tahem obraz souhlasí, člověk je touto náhodnou podobou až zděšen. Také Francesko Cenci je bohatý, a bohatý jenom špinavým vykořisťováním. Také on za své zcestné skutky uniká trestu jenom nedůsledností zákona, také on přichází stále a stále znovu do konfliktu s justicí, aniž by však strach nabyl nad jeho velkolepým cynismem převahu. Za vraždu a zneuctění je uvržen do vězení, ze kterého se za sto tisíc Scudi vykupuje.

Jindy po podobném zločinu prchá do „nemocnice pro nevyléčitelné“, ze které se potom opět namáhavě vykupuje; vychází z ní špinavý a pokrytý svrabem, on jeden z nejbohatších a nejmocnějších dvořanů své doby. V procesu, který je neuvěřitelně podobný procesu s Oscarem Wildem, je obviněn z nečistého soužití se svými sluhy. Hořící hranici opět uniká úplatky a lstí.

Stejně jako u Dostojevského, zuří mezi Franceskem a jeho dětmi trpký boj o dědictví, o zlato. O zlato, které Francesko využívá výhradně k dosažení slasti zotročovat lidi. Stejně jako Karamazov se krutý, uštvaný a vyděšený stařec uchýlí na své odlehlé panství Petrella a přesně stejně jako Fjodor, který vytrhne svého syna Aljošu z kláštera a zavleče ho na svou zahořklou samotu, odvede i Francesko Cenci svou druhou choť Lukrécii a svou šestnáctiletou dceru Beatrici s sebou do zdmi obehnaného hrůzného zámku jako své zajatce.

Jako své zajatce. Ani jeho žena, ani jeho dcera nesmějí spatřit žádného člověka, nesmějí se s nikým stýkat. Okenice jejich pokojů jsou přibity, nedostane se k nim jediný dopis, ani jejich zpráva ven, a když se ten starý netvor jednou doví, že se Beatrice obrátila s prosbou o osvobození na papeže, vrhne se na ní s býkovcem a zkrvavenou ji srazí k zemi.
Zabrání její svatbě, aby ji nemusel dát peníze, brání jejímu styku s bratry, od nichž očekává – právem – to nejhorší. Jeho synové totiž zdědili jeho vlastní krev – jsou to opovážliví, divocí, zvrhlí chlapíci, kteří se nebojí zákona ani boha, jsou brutální a bezostyšně žádostiví.
Francesko dobře ví, že nebudou váhat ani jeho v příhodné chvíli odstranit; způsobem jakým se v té době v Římě nepřítel odstraňoval – ranou dýky. Starý démon je proto neustále ve střehu. Nepozře jediné sousto, nevypije kapku vína, aniž by je nemusela předem ochutnat Beatrice nebo Lukrécie. Aby nemohl být přepaden ve spánku, svou ložnici zamyká – a stejně jako Fjodor Karamazov, je neustále pln ponurých předtuch svého osudu a divokého, zbabělého strachu o svůj život.

Světové dějiny znají jen málo takových osudových scenerií, jakými je těchto několik pokojů v kamenném zámku Petrella, naplněných zlem, brutalitou, strachem a hrůzou a pravděpodobně neexistuje žádné renesanční představení, které by líčilo tak velký zápas nepřemožitelných instinktů v úchvatném vzájemném konfliktu otce a dcery, ženy a muže, dětí a jejich otce. Snad jenom átreovský mýtus svými kolosálními rozměry a svým ponuře barbarským světlem zná tak krutou velkolepost postav, odvážně předjímajících nebezpečí.

To všechno ale legendě nestačilo.
Do kontrastu s tímto tragickým prostředím si potřebovala stvořit něco sněhobílého. Jako protiklad tomuto ďábelskému démonovi, tomuto starému peněz-lačnému prostopášníkovi potřebovala pro rodící se tragédii povznášející impuls, dojímající postavu – a tak si vytvořila legendu bělostně čisté a cudné Beatrice Cenci. Panenská Beatrice měla být přepadena a zneuctěna svým vlastním otcem, pobouřená a vzteklá pak měla na otcovském násilníkovi provést pomstu – tak upravuje legenda události před vraždou.
Avšak dokumenty, které Franceskovi rozhodně neprokazují nějaké sympatie, neříkají o takovém krajním přečinu vůbec nic. Vypovídají o odňatém zlatu, o ponižování, o surovostech – ale nikde a nikdy o onom posledním krvesmilném zločinu Franceska Cenciho. V dokumentech se Beatrice již nejeví jako nevinná mučednice, nýbrž – velkolepě v jiném smyslu – jako pravá dcera svého vlastního otce, jeví se jako odvážná a ke všemu odhodlaná žena, odhodlaná dokonce překročit i nejkrajnější hranice přírody. Je smyslově vášnivá a je vášnivá i ve své pomstě.

Je to odvážná a smělá žena renesance, ve svém rozhodnutí nerozvážně odvážná. Její otec ji ponížil, její otec ji srazil, její otec ji uvězněním bere celý život – proto musí zemřít. A tomuto cíli nyní obětuje všechno, dokonce i své vlastní tělo.

Provést takový čin však nemůže sama, ani se svou stejně smýšlející nevlastní matkou.
Nemůže to dokonce provést ani v trojici se svým vlastním bratrem, který tento záměr sleduje z povzdálí. Použít jed na opatrného otce nelze. K použití sekery na mohutného, přes jeho stáří stále ještě silného a statného muže, jim chybí fyzická síla. Pátrají proto po pomocnících. Za cenu vlastního těla hledá Beatrice muže, který by zasadil smrtelnou ránu jako Aigysthos Agamemnonovi. Nalezne jej brzy. Sluha a domovní správce Olympio je statný člověk s fyzickou silou i duševní odvahou, je ctižádostivý a ješitný : svést ho nedá mladé ženě velkou práci. Beatrice zaplatí plnou cenu. Večer co večer vystupuje Olympio po žebříku do jejího pokoje, kde posléze ještě s jedním komplicem zosnují plán na zavraždění starého démona.

A opět Karamazov.
Francesko je přesně stejně jako Fjodor, poté co byl oslaben vínem, na dané znamení spiklenci přepaden. Jeden tlačí jeho ohromné tělo k zemi, zatímco druhý mu kladivem rozbíjí lebku. Mrtvé tělo pak vytahují a shazují z dřevěné terasy, kterou, aby vzbudili dojem, že shnilý balkon náhodou povolil a Francesko se zřítil do propasti náhodou, již den předtím poškodili. Příštího rána je roztříštěná mrtvola dole nalezena.

Nikoli rozum, vášeň byla matkou tohoto plánu, a vášeň tento plán i uskutečnila. Obě ženy se chovají příliš pyšně a sebevědomě, obě spí s nesmyslnou bezstarostností, nepřipouštějí si, že by na ně mohlo padnout nějaké podezření.
Zkrvavené koberce skryjí jen nedostatečně, zcela bez uvážení nechají půl města přijít do pokoje k mrtvému, kterého potom nechají zahrabat s podezřelou rychlostí jako nějaké zvíře. Jako praví lidé Cinquecenta, jako pyšní vládnoucí dvořané nepovažují za nutné být opatrnými a něco skrývat : pohrdají klepy luzy, povídáním služebných a šuškáním žen spolupachatelů (tímto obtížným hmyzem, který, pokud se odváží jen otevřít ústa, lze spolehlivě odstranit jedinou ranou dýky).

Stejně jako vnitřně, cítí a domnívají se i otevřeně, že stojí nad každým zákonem, jsou přece bohatí a mají v rukou moc. Beatrice triumfálně oznamuje vykonaný čin bratrovi. Svého milence, vraha Olympia odměňuje jako komorníka za nějaký záslužný čin diamantovým náramkem a šatem zavražděného otce, aniž by ji napadlo, že tak vzbuzuje podezření.

Postupně však rostou a šíří se pověsti a neštěstí tomu chce, že zemi právě vládne silný papež.
Jako v případu Gillese de Raitze, jako v historii všech velkých zločinných šlechticů středověku a jako i v případě bohatých nového věku, je to vždy jeden případ pro celou generaci, na kterém stát, veřejná moc exemplárně demonstruje svoji sílu. Bohatství, které jinak ochraňuje, se pak zvláště pro nejbohatší stává nevýhodou, neboť potrestáním viníků a následnou konfiskací získá stát, v tomto případě papež, ohromný majetek. Papež Klement je pevně rozhodnut to s dodržováním zákona myslet opět vážně. Vyšetřování začíná nicméně velice vlažně, Beatrice, její matka, její bratr jsou internováni doma a vyslýcháni jen opatrně. Brzy to vypadá jako by celá trapná aféra měla být, jako to téměř vždy v podobných případech bývá, nedůsledností, podplácením a kompromisy zprovozena ze světa.
Oba nejdůležitější svědkové, vlastní vrazi, se vypařili, jednoho z nich nelze najít, ten druhý, Olympio, však tak spoléhá na moc svých spojenců, že se dokonce otevřeně objevuje v Římě. A opět je to jenom nesmyslná pýcha, vášnivá opovažlivost lidí renesance, která přinese šlechtickým zločincům zkázu.

Svědkové se mohou stát nepohodlnými, honorace se rovněž jen velmi nerada cítí zavázána takovému póvlu. Této „čestné“ vražedné rodině se moc málo líbí, že mladík tak nízkého původu, Olympio, se může holedbat, že spával s dívkou z rodu Cenciů. Proto se rozhodnou se ho jednou provždy zbavit. Seženou nájemného vraha, Olympio je násilně odvlečen a zavražděn. Zcela lhostejně nechají Bravi, nájemní vrazi, mrtvolu ležet na ulici, se stejně chladnou cynickou bezstarostností, s jakou jednají jejich nájemci. Tak nezměrně provokující arogancí a troufalostí vybičovaný zákon se však rozzuří a zasáhne.

A zákon má v té době po ruce jeden obávaný nástroj, jednu krutou zbraň : mučení.
Všichni ostatní účastníci činu jsou tak jako Beatrice, Lukrécie a bratr na papežův rozkaz uvrženi do vězení hradu Sant‘ Angelo. Nalezené dokumenty popisují jak ve vlhkých, ledových místnostech mučírny začínají hrozné výslechy, nervy-drásající tortury. Používají se struny a na natahování obratlů ďábelský vynález Veglia, „zvedák“. Mučení se velmi rychle ke všemu doznávají. Tragédie tak spěje nezadržitelnou rychlostí ke svému konci. Je vynesen rozsudek : pro nevlastní ženu a dceru znamená trest smrti mečem, pro otcovražedného syna smrt rozčtvrcením.

Krátce před smrtí se mezi všemi okolnostmi odkrývá – těm kdo vidí – ještě jedno, legendě velice nepohodlné tajemství:
Beatrice Cenci, která je později slavena jako nepokořená panna a jako druhá Lukrécie, činí závěť, v níž univerzálním dědicem ustanovuje „Serafické sestry ran svatého Františka“ a pamatuje asi na třicet kostelů, klášterů, nemocnic, kongregací a vězení. Nejpodivnějším nařízením této závěti je ale její zdánlivě bezvýznamný dodatek, jímž se značná částka odkazuje jedné důvěrné přítelkyni pro určité nejmenované dítě, kterému má být po dovršení dvaceti let i s úroky vyplacena.
Několikerá zmínka tohoto bezejmeného, jen přítelkyni známého dítěte v testamentu neponechává pochyb, že onen vztah s Olympiem nezůstal bez následků a že jednou z příčin úmyslu Beatrice odstranit svého otce byl také strach před odhalením jejího mateřství. Tím se samozřejmě hroutí podstatná část sladké legendy, tím více se však zjevuje lidštější, jasnější a naléhavější vnitřní tragédie, kterou hrad Petrella po staletí skrýval.

Beatrice Cenci ve vězení. Obraz: Achille Leonardi, 1850

Poprava se koná 11. září 1599.
O půlnoci vstoupí do cel děsivé postavy Confortatori, utěšitelů, s přehozenými černými kapucemi, s maskami na obličeji a lucernami v ruce. Odsouzení jsou odvedeni ke zpovědi a k příjímání : teprve potom nastupují cestu smrti. Před nimi kráčí příslušníci kongregace, bosí, zahalení do pytlů popelavě šedé barvy, s provazem a růžencem kolem pasu; následují vojáci a drábi, soudní dvůr a bratrstvo Misericordia – za károu s odsouzenými pak kráčejí zbožné řády, zpívající litanie, a nekonečné zástupy lidí.

Celá ceremonie připomíná španělské autodafé. Ze všech oken a balkónů soucitně zhlížejí otřesení lidé. Upřeně hledí ani ne tak moc na Giacoma Cenciho, jemuž kat rozžhavenými kleštěmi rve kusy masa ze zmučeného těla, nýbrž jedině na dvaadvacetiletou mladou ženu, která vydržela všechna mučení ve věži a která je nyní, nádherně vypadající a andělsky krásná vedena na popraviště.

Jakmile kat splní svou úlohu a u popraviště už stojí nosítka, ověnčí mladé dívky oddělenou hlavu nejkrásnějšími květy. Za nimi se tlačí další a další a brzy proudí nezměrné množství lidí, urozených i prostých, všechen lid, jako ohromné procesí. Všichni přinášejí květy a věnce, u nosítek staví a rozsvěcují svíčky jako by zde nezemřela otcovražedkyně, ale světice.

Neboť tak silná je moc mládí a krásy, že kdekoli a kdykoli se jich dotkne smrt, působí otřes a vzbuzuje tajemné rozpoložení, a navzdory veškeré nezvratné skutečnosti se svět vždy vzpírá uvěřit vině.
Od okamžiku, kdy první něžné květy zasypávají vybledlou tvář, začíná vzkvétat legenda Beatrice Cenci, mučednice, která na krvesmilném otci pomstila svou panenskou čest. Legenda se zmocňuje lidu, stává se tradicí a písní, vine se pevně staletími, a je vždy a znovu dojímavěji obnovována malíři a básníky. A ani sama nejskutečnější skutečnost, která dnes vystupuje z dokumentů opravdověji a velkolepěji než kdykoli dříve, ji již nikdy úplně nezničí.

Neue Freie Presse 2.12.1926

Z německého originálu eseje-recenze “Legende und Wahrheit der Beatrice Cenci” zařazené do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: “Menschen und Schicksale”, vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil Jiří Nezval.

Titulní foto:
Otec kárá Beatricii Cenci. Obraz Charles Robert Leslie, 1853

The post Stefan Zweig. Beatrice Cenci. Mýtus a skutečnost velké renesanční tragédie first appeared on Čítárny.

Dnes by Swift nejspíš psal novinářskou satiru, která je takovou služkou politiky a své doby.
To je úděl mnoha dnešních tzv. novinářů, kteří upadnou do zapomnění ještě tentýž týden, sotva přestanou psát.
Jenže Swift byl vynikající spisovatel a tím se i jeho satirické díla staly nadčasové.

Jonathan Swift / The Art Of Political Lying / 1710
Originální článek v angličtině >>

Jonathan Swift / Umění lhát v politice / výpisky

Tvrdí se nám, že ďábel je otcem lží a lhářem byl od počátku, takže vynález lhaní je bezesporu starý a – což je důležitější – první pokus s ním byl čistě politický, zaměřený na podkopání autority ďáblova panovníka a svedení třetiny jeho poddaných, aby mu vypověděli poslušnost.
A za to byl svržen s nebe, kde (jak se vyjádřil Milton) byl místokrálem rozsáhlé západní provincie, a byl přinucen používat své nadání v nižších sférách mezi ostatními padlými duchy, lidmi podléhajícími vlastním ubohostem nebo přeludům, které až dosud den po dni svádí k vlastnímu hříchu, a nepřestane, dokud nebude spoután řetězy v bezedné jámě.

Ačkoliv je ďábel otcem lží, přesto jako ostatní velcí vynálezci zřejmě přišel o značnou část reputace vinou všech možných vylepšení, s nimiž po něm přicházejí jiní.

Z historie není jasné, kdo poprvé omezil možnosti lhaní na pouhé umění a přizpůsobil je potřebám politiky, a to přesto, že jsem se po tom ze všech sil snažil pátrat. Proto budu o lhaní uvažovat pouze na základě jeho moderního systému, jak byl pěstován během posledních dvaceti let v jižní části našeho ostrova.

Básníci nám tvrdí, že po porážce titánů bohy se země pomstila tím, že vydala svou poslední ratolest, jíž byla Fáma. A báje se vykládá tak, že po uklidnění bouří a vzpour zaplaví každý národ vlna dohadů a nepravdivých zvěstí. Takže – alespoň podle tohoto podání – lhaní bývá v každém státě posledním útočištěm poražené části obyvatel, která se zrodila ze země a má sklony ke vzpourám. Ale právě v tom přinesla moderní doba četná vylepšení, neboť se toto umění začalo používat k uchopení moci i k jejímu udržení a také k pomstě po její ztrátě, stejně jako zvířata používají týchž ústrojí jak k tomu, aby ukojila hlad, tak aby kousla každého, kdo na ně šlápne.

Ale každému lhaní v politice nemůžeme přiznat stejný původ.
Proto bych rád přispěl k jeho bližšímu osvětlení hrstkou postřehů o některých okolnostech jeho zrození i o jeho rodičích.
Politická lež se někdy zrodí v hlavě odstaveného státníka, a pak se jí chopí chátra, která ji už odkojí a postaví na nohy.
Někdy se zrodí v podobě příšery, kterou je třeba vypiplat do lidské podoby.
Jindy zase přijde na svět v náležité podobě a pak ji zkazí piplání.
Často se narodí normálním způsobem a potřebuje nějakou dobu na dozrání,
Někdy zase spatří světlo světa správně vyvinutá a pak se postupně ztrácí před očima.
Někdy je urozeného původu, jindy bývá pouze potěrem burzovního makléře.
Jednou řve z plných plic, jakmile vyjde z klína, jindy jí pomáhají na svět šeptem.
Znám jistou lež, která momentálně ruší svým křikem půlku království a u níž si, ačkoliv se již nyní, ve své pýše a slávě, nehlásí ke svým rodičům, pamatuji doby, kdy sotva šeptala.
A ještě poslední slovo o zrození této zrůdy – přijde-li na svět bez ostnů, je mrtvě narozená, a jakmile svůj osten ztratí, vždy zemře.

Není divu, že dítěti tak zázračnému při zrození je osudem předurčeno dospět pro velká dobrodružství. A podle toho hned vidím, jaký duch držel ochrannou ruku nad stranou, která nám teď téměř dvacet let vládla.
Dokáže dobýt celá království bez boje a někdy i se ztrátou bitvy. Dává a odebírá zaměstnání, dokáže udělat z komára velblouda nebo naopak z velblouda komára, mnoho let předsedat volebním komisím a umýt mouřenína tak, až se z něho stane běloch, z neznaboha udělá svatého a ze zaprodance vlastence, dokáže ministrům zahraničí opatřit důvěrné zprávy a po libosti zvýší, nebo naopak nechá poklesnout prestiž národa a státu. Tato bohyně létá s velkým zrcadlem v rukou, aby oslnila dav a dala mu vidět – podle toho, jak je pootočí – zkázu v jeho prospěchu a prospěch v jeho zkáze.
V tom zrcadle člověk spatří nejlepší přátele v kabátě posetém liliemi a trojitými korunami, s opasky ověšenými řetězy, korálky a dřeváky, a naopak nejhorší nepřátele ozdobené symboly svobody, majetku, přejícnosti a umírněnosti, a navíc třímající v ruce roh hojnosti. Její široká křídla, připomínající křídla létající ryby, nejsou k ničemu, jakmile oschnou. Proto si je namáčí do bahna, a to pak, když se vznese do výšky a letí velkou rychlostí, setřásá do očí zástupů, avšak při každém obratu je nucena pro svou špinavost znovu klesnout a nabrat si nové zásoby.

Někdy mě napadá, že kdyby člověk měl druhý zrak, jímž by viděl lži, jako ve Skotsku vídají duchy, musel by se v našem městě skvěle bavit pozorováním různých tvarů, velikostí a barev vyskytujících se v hejnech těchto much, které bzučí kolem hlav některých lidí, jako se v létě rojí mouchy kolem koňských uší, nebo srocení černajících se každé odpoledne před burzou, div si člověk nesplete den s nocí, anebo klubu nespokojených velmožů, které odtud rozesílají v celých zásilkách, aby je rozptýlili při volbách.

V jednom zásadním bodě se politický lhář liší od ostatních odborníků ve své branži, a sice v tom, že nutně musí mít krátkou paměť.
To je potřeba proto, že se hodinu co hodinu setkává při různých příležitostech s lidmi jinými, než je sám, a protože přísahá oběma stranám v každém sporu podle toho, jak jsou naladěni lidé, s nimiž má právě co činit.

Při popisování ctností a vad lidstva je v každém ohledu užitečné mít před očima nějakou vynikající osobnost, od níž svůj popis přejímáme.
Zatím jsem se vždycky důsledně řídil touto zásadou a má představivost mi v tuto chvíli črtá před očima jistého velkého muže proslaveného tímto nadáním, jehož nepřetržitému uplatňování během posledních dvaceti let vděčí za svou pověst člověka, který má v celé Anglii nejlepší hlavu na vyřizování delikátních záležitostí.
Celá síla jeho génia (lháře) není založena na ničem jiném než na nevyčerpatelné zásobě politických lží, jež rozhazuje ve velkém, jakmile otevře ústa, a se štědrostí, jež nemá obdoby, je zase hned zapomíná, a tím si protiřečí s následující půlhodinou.
Zatím nikdy neuvažoval o tom, je-li nějaký návrh pravdivý, či falešný, ale zda je v dané přítomné minutě nebo společnosti výhodné jej schválit, či zamítnout, takže uznáte-li za vhodné se jím podrobně zabývat a vykládat všechno, co řekne, jako to dělám se sny, musíte naopak hledat, dokud nakonec nezjistíte, že vás stejně podvedl, ať jste mu věřili nebo ne; jedinou pomocí je předpokládat, že jste slyšeli jakési neurčité zvuky postrádající jakýkoli smysl, a tím se navíc zbavíte hrůzy, jakou byste možná pocítili nad přísahami, jimiž bez ustání zpečeťuje obě strany každého návrhu, nicméně si však zároveň myslím, že podle práva nemůže být obviněn z křivopřísežnictví, když se dovolává Boha i Krista, jelikož na veřejnosti mnohokrát poctivě přiznal, že nevěří ani v toho, ani v onoho.

Někteří lidé se domnívají, že podobná (lhářská) schopnost nemůže přinášet svému nositeli ani straně, k níž patří, žádný zvláštní užitek, jelikož se praktikuje tak často, až se stala vykřičenou, ale v tom se hluboce mýlí.
Málokterá lež na sobě nese značku svého původce a nejzprostituovanější nepřítel pravdy jich může rozšířit třeba tisíc, aniž se pozná, že pochází od něho. Navíc stejně jako špatný autor má své čtenáře, tak i největšímu lháři vždycky někdo uvěří, a často se stává, že lež vykoná své, i když se jí uvěří jen na pouhou hodinu, a pak si už nenajde další příležitost.
Faleš létá a pravda za ní pokulhává, takže lidé prohlédnou, až když už bývá pozdě, komedie je dohrána a povídačka stačila vykonat své – připomíná to člověka, který přišel na vhodnou repliku, až když se začalo mluvit o něčem jiném nebo se společnost už rozešla, anebo lékaře, který kál na zaručenou medicínu poté, co pacient zemřel.

Uvážím-li, že mnoho lidí má vrozené sklony lhát a spousta zase slepě věřit, nevím, co si mám myslet o zásadě, kterou tak často slýchám ze všech úst, totiž že pravda nakonec vždycky zvítězí.
Náš ostrov byl po většinu posledních dvaceti let hříčkou v rukou rádců a osob, jejichž hlavním zájmem bylo zkazit naše mravy, zaslepit náš rozum, připravit nás o majetek a včas zničit naše církevní a státní pořádky, a my jsme se nakonec ocitli na samém pokraji zkázy – a přesto jsme vinou jejich neustálých falešných výkladů nedovedli rozlišit, kdo vlastně je náš přítel a kdo nepřítel.
Přihlíželi jsme, jak se značná část národního bohatství dostala do rukou lidí, kteří si původem, vzděláním a zásluhami nemohli činit nárok na víc než na nošení našich livrejí, kdežto ostatní, kteří svým mravním kreditem, vlastnostmi i bohatstvím mohli jen přispět reputaci a úspěchu naší revoluce, byli smeteni jakožto nebezpečné a nepotřebné osoby a ještě byli ostouzeni jako stoupenci Stuartovců a lidé pochybných mravních zásad, navíc placení Francií, zatímco pravda, o níž se tvrdí, že leží na dně studny, jako by tam byla pohřbena pod hromadou kamení.

Ale vzpomínám si, že v řadách liberálů panoval obecně rozšířený názor, že velcí majitelé pozemků nesdílejí jejich zájmy, což někteří z nejmoudřejších považovali za špatné znamení. A byli jsme svědky, že si jen s krajním vypětím sil dokázali udržet většinu, ačkoliv měli na své straně dvůr i s ministerstvem, dokud se nenaučili užívat onen obdivuhodný prostředek k rozhodování o výsledku voleb a ovlivňování vzdálených volebních obvodů důraznými podněty z hlavního města.
Ale to všechno byla jen pouhá síla a pouhé omezování, i když podporované obratným postupem a řízením, dokud lidé nezačali pociťovat, že jsou ohroženi ztrátou majetku, náboženstvím, ohrožením monarchie, a kdy jsme byli svědky, jak se dychtivě snaží využít první příležitost, jaká se jim naskytla, příležitost, aby sami zasáhli do vývoje událostí.

Ale o této zásadní změně v postoji lidí pojednám podrobněji v některém z příštích článků, v nichž se pokusím vyvést z bludu či omylu ty, kteří se buď sami dali obloudit, anebo obluzují jiné a doufají či předstírají, že se jedná jen o přechodný záchvat šílenství u vulgárních davů, který je zase brzy přejde.
Zatímco já jsem přesvědčen, že se nakonec bude jevit zcela jinak ve svých příčinách, projevech i následcích a nakonec se stane skvělým příkladem ilustrujícím zásadu, o které jsem se zmínil o pár řádků výš a podle níž pravda (i když někdy pozdě) nakonec přece vždycky zvítězí.

Jonathan Swift

The post Jonathan Swift o umění lhát v politice aneb jak člověk vylepšil ďábla, otce všech lží first appeared on Čítárny.

Michel de Montaigne v úvodu své knihy píše: “Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!”
Vtipná a na svou dobu velmi moderní předmluva zcela charakterizuje mimořádné vzdělání autora, který žil v letech 1533 – 1592.

Je tomu téměř pět staletí, od doby vzniku knihy, ale stále sledujeme, že člověk se skoro vůbec nezměnil.
Myšlenky a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, náboženské víry a jejich prožívání uvnitř člověka jsou stále stejné. Montaigne byl myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Touto knihou se na svou dobu velmi odvážně, staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly hlavně univerzity, kde vládl jazyk učené latiny.
V knize vznáší Montaigne velmi logické námitky proti oficiální univerzitní filozofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň blábolení. Ve svých úvahách obviňuje především vládu tradice a autority ve filozofii, kdy Aristoteles je náhradním bohem scholastické vědy a pochybovat o jeho učení je rouhání. Tím se nepřímo staví i proti autoritě katolické církve, která má vzdělanost té doby plně pod kontrolou.

Jeho nejvýznamnější dílo Eseje mělo obrovský vliv nejen na myšlení jeho současníků, ale svým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí pro osvícenské myšlení v 18. století.
Michel de Montaigne patří bez pochyb mezi to nejlepší, co francouzská literatura dala světu.

Není proto divu, že ilustrací jeho díla se ujal také Salvator Dalí, stejně nekonvenční člověk, jako byl sám Montaigne, který díky svému nadání dáva knize další rozměr.

The post Michel de Montaigne. Slavné eseje ilustruje Salvator Dalí first appeared on Čítárny.

Gilbert Keith Chesterton (1874–1936) esej o tyranii: V poslední době jsem dospěl k přesvědčení o jisté teorii týkající se povahy tyranie. Může být správná nebo chybná, ale já si myslím, že stojí alespoň za zamyšlení ve spojitosti s jistou nesmírně zajímavou záležitostí.

V širším smyslu dosud běžně přijímaná teorie tyranie tvrdila, že lidé po staletí reptali v nějakém systému a nakonec se proti němu vzbouřili.
Ale já si myslím, že lidé udělali něco úplně jiného.
Vzbouřili se proti systému, proti němuž nereptali.

Celá záležitost je ovšem natolik popletená a rovněž natolik palčivá, že mi snad tím spíš bude povoleno několik slov na vysvětlenou.

Vezměme například – abychom rozproudili debatu – dvě vzpoury proti tyranii, o nichž se nejčastěji uvažuje v současné literatuře:
anglické povstání z první poloviny 17. století a Francouzskou revoluci.
Podle běžně přijímané teorie měl Karel I. být dědicem nejméně dvaceti nesnesitelných despotů. Je ovšem pravda, že byl dědicem jednoho nesnesitelného despoty (který nepěstoval despotismus zcela účelně) a všechno ostatní bylo jinak.
Královna Alžběta nebyla snesitelná, a také nebyla jen snášena.
Pokud ji současníci vydrželi, také ji touž měrou zbožňovali. Kavalíři stejně jako puritáni vzpomínali na její panování (nepochybně neprávem, ale o to jistěji) jako na vrcholné období oblíbené monarchie.

Zkrátka angličtí puritáni se nevzbouřili proti starému zřízení – ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo staré.
A i kdyby byl Karel I. mnohem horším králem, než jaký skutečně byl, neměl by stejně dost času na založení obecné a kruté tradice, která by zastínila tradici Alžbětinu.
Několik let před Karlovým stětím byla většina Angličanů ochotna položit život, aby Alžbětě zůstala hlava na krku.

Podíváte-li se na francouzskou monarchii před revolucí, spatříte přesně stejný stav.
Ještě velmi krátkou dobu před revolucí byla francouzská monarchie všeobecně přijímána jako symbol Francie. Král vládnoucí před Ludvíkem Gilotinovaným byl Ludvík Milovaný. Monarchie (ve Francii stejně jako v Anglii) se stala velice nepopulární velmi brzy poté, co byla ještě velice populární.
Neexistovalo žádné přechodné období slabosti, žádný dlouhý úpadek; porážka následovala krátce po prvním vítězství.

Karel I. nebyl posledním z anglických despotů. Byl naopak jedním z prvních anglických despotů – jenomže další už nepřišli.
Povzbuzen arogancí a popularitou královny Alžběty, která ztělesňovala patriotismus, protestantství a vzdorování Španělsku, Karel se pokusil pracovat s alžbětinskou Anglií, a bohužel zjistil, že alžbětinská Anglie už neexistuje. Nebyla příliš stará na to, aby vydržela, byla na to naopak příliš mladá.
Ludvíkem XVI. nekončila dlouhá řada neoblíbených panovníků. Naopak, Ludvík XVI. byl prvním z řady oblíbených panovníků, kteří se stali nepopulárními.

Tohle všechno dokážu vysvětlit pouze svou soukromou teorií o tyranech, která zní:
Lidé se nebouří ani tak proti starému, jako spíš proti novému.
Vrhnou se na cokoli, jakmile zjistí, že je to chytilo do pasti.
Nebouří se proti něčemu, co je nepopulární. Bouří se (a velice oprávněně) proti něčemu, co je populární.
Nenáviděli Karla I., jelikož milovali Alžbětu. Zabili Ludvíka XVI., protože byli zabíjeni kvůli Ludvíkovi XIV.

A právě tohle je zřejmě míněno zdánlivě nesmyslným výrazem „vrtkavost davů“, který má znamenat, že dav pozná rychleji než ostatní, že se člověk dostal do pasti.
Anglie se div nezbláznila radostí z anglické monarchie, protože španělská Armada nedobyla Anglii. A potom se táž Anglie zničehonic div nepominula vztekem, jelikož si uvědomila, že (během toho vzrušujícího mezidobí) anglická monarchie dobyla Anglii. Unikli jsme sice Filipovým osidlům, ale chytili jsme se do Alžbětiných. Osidla Karla I. jsme roztrhali.

ZÁKLADNÍM ZNAKEM TYRANIE JE TOTO:
Tyranie je vždycky nová věc.
Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždycky přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.
Lidé hledící tváří v tvář Armadě neviděli královnu, a proto ji posílili. Když později nehleděli na krále, nevědomky posílili krále. A stejně když později zaútočili na aristokracii, nezpozorovali bohaté obchodníky, kteří na ni útočili – a které pozorovat měli.
Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie.
Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje a stěží existuje něco jako staré pověry.

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti – mezi králi, kněžími nebo vojevůdci.
Děláte-li to, pouze hledíte na španělskou Armadu, zatímco vám za zády někdo obrací Anglii v zemi ovládanou despocií. Monarchie kdysi bývala velmi oblíbeným nástrojem vlády, ale tento nástroj byl obrácen proti lidu.

Nezapomínejte, že noviny jsou oblíbené nástroje, ale také mohou být obráceny proti lidu.
Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.

Poznámka redakce:
A proto každá nová tyranie s nesmírným úsilím kritizuje starou tyranii, aby odvedla pozornost od své tyranie.
To je je jeden ze základních znak propagandy. Otočení nepříjemných faktů o 180 stupňů a onálepkovat tímto oponenty dřív, než s tím ve velkém začnou proti nám.
Proto například systémy s nacistickými prvky vládnutí označují své oponenty nacisty.

Z knihy Eseje o věcech veřejných / Vybral a přeložil Zdeněk Hron / Dybbuk v Praze 2010
V knize jsou eseje z pera autorů:
Francis Bacon (1561–1626)
Thomas Dekker (asi 1572–1632)
Jonathan Swift (1667–1745)
William Butler Yeats (1865–1939)
Gilbert Keith Chesterton (1874–1936)

The post Gilbert Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou first appeared on Čítárny.

Jednou z funkcí politické moci je předvídat budoucnost. Tato funkce je mnohostranná – moc musí předvídat hrozby a zároveň vznik nových, často neočekávaných příležitostí k posílení a rozvoji země. Jednou z nejtěžších úkolů je však vytvořit vizi budoucnosti. Tento úkol se řeší v politickém boji s konkurenty a legitimita stávající moci je do značné míry podmíněna důvěryhodností a přitažlivostí obrazu, který tato moc předkládá lidem.

Předvídání umožňuje moci projektovat budoucnost prostřednictvím stanovování cílů.
Spojuje lidi s národy a národnostmi a dává všem činům společný smysl. Obraz budoucnosti shromažďuje lidi do lidu s vůlí. Poskytuje společnosti stabilitu v jejím rozvoji.

Obraz budoucnosti zároveň vytváří samotnou možnost pohybu (změny), dává jí vektor a cíl.
Obě podmínky jsou nezbytné pro existenci složitých systémů, jako jsou společnosti a národy.

Schopnost předvídat budoucnost, tj. vytvořit si v mysli její obraz, je vlastností rozumného člověka.

Než člověk udělá nějaký krok, představí si jeho důsledky a vytvoří si v mysli obraz budoucnosti – v tomto případě bezprostřední budoucnosti.
Pokud tento krok vyvolá řetězovou reakci důsledků (jako překročení Rubikonu), časový rozsah předvídání se zvyšuje.
Pokud člověk uvažuje o čase v kategoriích změny formace a posledního soudu jako o univerzální proletářské revoluci, jeho rozsah anticipace se omezuje na horizont dějin, na hranici, kde končí tento svět (predhistorický svět).
Ve všech případech jde o stejnou myšlenkovou operaci – vytvoření obrazu budoucnosti.
Nástroje k tomu se vyvíjejí od vzniku člověka.

Jak napsal P. Bourdieu, předvídání vytváří “možnost změnit sociální svět změnou reprezentace tohoto světa”.
Tato nová reprezentace vytváří budoucí realitu.
Očekávání budoucnosti předpokládá „kognitivní vzpouru, revoluci ve vidění světa“.
Je to nezbytný předpoklad politické činnosti.

“Kacířská vzpoura využívá příležitost změnit sociální svět změnou vize tohoto světa, která se podílí na [vytváření] jeho reality. Přesněji řečeno, staví do protikladu paradoxní předvídání, utopii, projekt, program s běžnou vizí, která chápe společenský svět jako svět přirozený. realizaci toho, co oznamuje. Prakticky se podílí na [vytváření] reality toho, co oznamuje, tím, že o tom informuje, předvídá to a činí to předvídatelným, činí to přijatelným, a co je nejdůležitější, pravděpodobným, čím vytváří kolektivní vnímání a vůli schopnou to vytvořit.”
P. Bourdieu – Popisovat a předepisovat. Poznámka o podmínkách možnosti a hranicích politické účinnosti. – Logos, 2003, čj. 4-5 (39).

Neschopnost vytvořit obraz budoucnosti, k němuž existuje nedůvěra především v rámci politické a humanitární elity, rychle podkopává legitimitu politického režimu i státu jako celku.

Michels napsal:

“Můžeme považovat za historický zákon, že rasy, legislativní systémy, instituce a společenské třídy jsou nutně odsouzeny k zániku od okamžiku, kdy ony nebo ti, kteří je reprezentují, ztratí víru v budoucnost. Často tento neužitečný nesouhlas vzniká pod vlivem disidentské propagandy nebo účinné informační. (neadekvátní aspiracím většiny) nebo že stát neměl humanitární zdroje pro dialog s obyvatelstvem.”

Vytvoření adekvátního a esteticky přitažlivého obrazu budoucnosti vyžaduje tok myšlenek zvláštního typu – odhalení (objevení budoucnosti). Jinak se tvorba takových textů nazývá apokalyptická.
Tvorba takových textů a jejich šíření se formovaly již ve starověku.
Sibyly, které vystupovaly pod společnými pseudonymy věštců, byly tedy důležitou institucí v Malé Asii, Egyptě a starověkém světě po 12 století. Zanechali po sobě celou literaturu – oracular sibillina – 15 knih, z nichž se dochovalo 12. Apokalyptika je stále tak důležitou součástí společenského života, že, řečeno slovy německého filozofa, „apokalyptické schéma visí nad dějinami“.

Budoucnost a jeho předpovídání v dějinách byla vždy parketa proroků.

Byly to významné duchovní a společenské osobnosti, které v sobě spojovaly náboženské, umělecké a racionální vědomí. Jejich práce položila základy světových náboženství jako systémů. Proroci, odpuzovaní realitou, určovali trajektorii jejího pohybu do velmi vzdálené budoucnosti a vysvětlovali osud národů a lidstva. Lidé je vnímali jako jednotlivce, kteří poslouchají Boží hlas, a získali takovou autoritu, že jejich proroctví určovala základ pro budování kultury, politických systémů, sociálních a morálních norem.

Proroctví jako způsob vytváření obrazu budoucnosti neztratilo svůj význam ani v moderní době.
Stačí připomenout roli Marxe, který, soudě podle struktury jeho učení, byl především prorokem. Mahátma Gándhí a třeba i tak odporná postava jako Hitler byli také proroky.

Epochy proroků lze přirovnat k obdobím vědeckých revolucí, které vedly ke změně paradigmatu. Naopak, v obdobích stability je prognostika organizována jako „normální věda“. Texty nejmenovaných věšteckých kolektivů jsou systematičtější a uspořádanější. Jejich cílem není zprostředkovat Boží zjevení, ale podat výklad předchozích proroctví.

Již v antické apokalyptice se objevují formy abstraktní, neosobní a nevázané na konkrétní historické prostředí.
Jejich texty byly žádány, protože sloužily lidem jako ujištění, zejména v krizových situacích.
Proroctví apokalyptických učenců obsahovala velké množství informací z různých oblastí, díky čemuž měla encyklopedický charakter.

Literatura tohoto druhu je nepostradatelným zdrojem pro revoluce, války a reformy. Marxistické spisy i reformní doktrína 90. let v Rusku ilustrují kánony tohoto druhu apokalyptiky. Předvídání se opírá o analýzu předchozích stavů, která vyžaduje schopnost reflexe – “obrácení se zpět”. „Zjevení“ budoucnosti spojuje filozofii dějin s myšlenkou pokroku. Jasně to vidět na známém historickém materialismu starší generace.

Z hlediska vědecké racionality je falešná již samotná formulace úlohy takového prognózování:
Z rozmanitosti historické reality se vybere nepatrný zlomek signálů, vytvoří se abstraktní model, do kterého se tyto mimořádně ochuzené informace zakomponují – a na tomto základě se předpovídá obraz budoucí reality.
Neexistuje žádná okamžitá možnost slyšet Boží hlas. Zdroj pravdy zde má podobu fantoma, který nemůže odpovídat na otázky, ale pouze je pomáhá klást.
Pro Marxe byl tedy obraz Hamletova otce důležitý jako metodologický nástroj. Svůj „Manifest“ začíná obrazem ducha komunismu, který se potuluje po Evropě. Pravdu však musí vytěžit věda – sledováním ducha i lidí.

Proč jsou tato „prorocká zjevení“, stojící na takových vratkých základech, stále tak žádaná?
Protože určují cestu, které lidé věří, že je povede k lepší budoucnosti. A tato víra se stává duchovním a politickým zdrojem – lidé vynakládají úsilí a dokonce se obětují, aby zůstali na naznačené cestě. Proto mají předpovědi zvýšenou šanci na splnění, ačkoli se zdá, že nestálost podmínek a různorodost zájmů lidí jsou předurčeny k tomu, aby rozbily slabé stěny koridoru, který naznačil věštec.

М. Weber zdaleka nestaví do protikladu materiální faktory a vědomí a víru, ale píše, že ačkoli „idey přímo neurčují lidské jednání“, „velmi často, podobně jako šípy, určují cesty“.
Obraz budoucnosti nastavuje lidem „šipku času“ a zahrnuje lidi do historie.
Spojuje minulost, přítomnost a budoucnost, spojuje řetěz časů. Racionalita „historických národů“ zahrnuje – jako nezbytné prvky – reflexi (paměť), logickou analýzu přítomnosti a anticipaci budoucnosti.

Aby se „zjevení“ stalo hybnou silou společenských procesů, musí obsahovat světlo naděje v obraze budoucnosti.
Světlá budoucnost je možná!

Chiliasmus

Proroctví, které shromažďuje lidi (v národě, straně, třídě nebo státě), je vždy nedílnou součástí chiliasmus – myšlenky tisíciletého království dobra.

Může být náboženská, filozofická, národní, sociální. Je to myšlenka pokroku vyjádřená v symbolické formě.

Mobilizační síla chiliasmu je obrovská! Více než sto let vládl v myslích Marxův chiliasmus s jeho „skokem z říše nutnosti do říše svobody“ po vítězství mesiáše-proletariátu.
Dalším příkladem je fanatismus Němců o “světlé budoucnosti” Třetí říše, která by vykořisťovala Slovany mimo Německo a udělala z nich “vnější proletariát”.

Podle Bulgakova je chiliasmus „živým nervem dějin – s tímto chilistickým cítěním je spojena historická tvořivost, rozsah, nadšení… Prakticky chilistická teorie pokroku pro mnohé hraje roli imanentního náboženství, zejména v naší době s jejím panteistickým zaměřením.

Projekt budoucnosti musí být dostatečně utopický – téměř nemožný.

Zájmy musí být v souladu s ideály. Nejdůležitější je, aby projekt nebyl vnitřně rozporuplný vulgárním způsobem v důsledku zatajování skutečných cílů, zamlčování skutečných okolností nebo jednoduše špatného uvažování (např. v důsledku ztráty smyslu pro proporce). Dialektický rozpor, který se nezakrývá, ale uznává jako důsledek složitosti světa, projektu neškodí.

Při vytváření obrazu budoucnosti doprovázejí naději na osvobození eschatologické motivy.
Cesta boje a obtíží, pronásledování a porážky vede do království dobra. Potíže na cestě, které jsou předepsány v proroctví, nepodkopávají víru v nutnost nalezení ráje, ale jen ji posilují.
Eschatologické vnímání času, které předpokládá vysvobození v podobě katastrofy, přerušení kontinuity, dalo vzniknout postoji „čím hůře, tím lépe“ a mnoha příběhem s očekáváním „konce světa“ a touhou přiblížit jej. Přijímání utrpení jako ospravedlněného budoucím vysvobozením však bylo normou.
V revolučních textech je tento motiv velmi silný.

Ať nás dočasná újma zažene
Do tmy, do chladu, do porážky, do hladu:
Ne, není náhoda, že nový erb
Srp a kladivo se rozsvítily nad celým světem.
Květnové dny budou zářit nevídaným světlem,
Život bude písní, zlatočervenou setbou
Na všech hrobech budou růst květiny.
Ať jsou pole černá, ať fouká horský vítr;
Svaté kořeny zpívají, zpívají v zemi, –
ale první úrody se nedočkáte

Brusov, Valerij Jakovlevič

Později Antonio Gramsci ve svých Dopisech z vězení zdůraznil tvořivou sílu historického materialismu s jeho fatalismem při mobilizaci dělníků. Zároveň ostře kritizoval izmatismus (mechanický determinismus) z racionálního hlediska. Napsal:

„To, že mechanistická koncepce byla druhem subalterního náboženství, je zřejmé z analýzy vývoje křesťanského náboženství, které v určitém historickém období a za určitých historických podmínek bylo a stále je „nezbytností“, nezbytným druhem vůle mas, určitou formou racionality světa a života a poskytovalo klíčovou formu racionality světa a života.”

Nebudeme se zde zabývat jeho neméně důležitou myšlenkou, že po vítězství „podřízených“ se chiliasmus stává faktorem, který ničí vůli lidových mas (jak jsme to pozorovali v poválečném SSSR).

„Lze pozorovat, jak se deterministický, fatalistický mechanistický prvek stává přímou ideologickou „příchutí“ filozofie, prakticky jakýmsi druhem náboženství a afrodiziakem (podobným drogám), které se staly nezbytnými a historicky odůvodněnými „subalterním“ charakterem určitých společenských vrstev. ztotožňuje se sérií porážek, mechanický determinismus se stává obrovskou silou morálního odporu, soudržnosti, trpělivosti a vytrvalosti.
Skutečná vůle se stává aktem víry v jakousi racionalitu dějin, empirickou a primitivní formu vášnivé účelovosti, která se v konfesionálních náboženstvích jeví jako náhrada předurčení, prozřetelnosti atd.“
(Gramsci).

Ruská kultura zažila téměř století apokalyptiky, která se nádherně projevovala ve spisech politických a pravoslavných filozofů, v rozsudcích a trestech rolníků, v literatuře Dostojevského, Tolstého a Gorkého, v poetické podobě básní, písní a romancí stříbrného věku 20. Tato kulturní zkušenost je aktuální i dnes.

Mimořádně důležitým zdrojem poznání pro anticipaci jsou zjevení umělecké tvorby, která je nezbytnou součástí poznání politické moci.
Obsahují předtuchy, které nelze logicky zdůvodnit. Georgij Sviridov ve svých “Poznámkách” napsal:

Umělec rozeznává světlo, ať je jeho zdroj jakkoli malý, a toto světlo vykřikuje. Čím spontánněji je nadaný, tím intenzivněji křičí, že vidí toto světlo, tento záblesk, tento výčnělek. Příkladem jsou velcí ruští básníci: Gorkij, Gorkij, Gorkij, revoluci viděli světlo naděje, zdroj hlubokých a prospěšných změn pro svět.

Apokalypticismus ruské revoluce má kořeny v jiném světonázoru než rozvinutý židovský apokalypticismus (z něj odvozená Marxova proroctví).
V obraze budoucnosti ruské revoluce (v její rolnické větvi, která se na začátku 20. století spojila s „proletářskou“) je motiv zničení „špatného světa“, aby se na jeho troskách vybudovalo království dobra, utlumený.
Zde jde spíše o nalezení ztraceného města Kitež, o očištění dobra od nánosů zla, které vytvořily „Kainovy ​​děti“ (bohatí). Takovými jsou komunální a anarchistický chiliakalismus Bakunina a národovců, sociální a euroasijská “zjevení” Alexandra Bloka, rolnické obrazy budoucího pozemského ráje Jesenina a Kľujeva, poetické obrazy Majakovského (“Za čtyři roky bude město-zahrada”).

Projekční poznání moci se v první polovině dvacátého století vyvíjelo prostřednictvím intenzivních diskusí.
Stojí za zmínku, že proti tomuto ruskému apokalypticismu se s překvapivou vášní postavil progresivismus klasického marxismu i liberalismu. Je to velmi poučná válka alternativních „obrazů budoucnosti“.

Každá nová státnost se rodí jako politická (a „kacířská“) revolta.
Obraz sovětské moci vznikal v polemice s oběma civilizačními projekty, které rozdělovaly tehdejší společnost – konzervativním a buržoačně-liberálním. Podobně jako protestantská reformace, i tato revolta znamenala posun v poznání světa, jednotlivce, společnosti a moci.

Předmětem předvídání byla strategická otázka možnosti revoluce “v jedné izolované kapitalistické zemi”.
Již v Německé ideologii Marx a Engels odmítli tuto možnost v „zaostalých“ nezápadných zemích.

Druhý uzel rozporů v souvislosti s obrazem budoucnosti Ruska souvisel s volbou civilizační trajektorie. To byla podstata rozkolu, který nejprve rozdělil bolševiky a menševiky a potom „bolševiky a komunisty“. Šlo o postoj k rolnictví, za kterým se skrývaly různé představy o modernizaci – buď se opřít o struktury tradiční společnosti, nebo tyto struktury rozbít. Vidinu dobrého života (obraz zaslíbené říše spravedlnosti) rolníci podrobně představili během revoluce a sociální demokraté stáli před otázkou, zda ji přijmout, nebo následovat principy marxismu.

Pozoruhodné je ostré odmítnutí poetických obrazů budoucnosti u NI Bucharina v dílech Bloka a Jesenina.
Bucharin správně identifikuje neslučitelnost Blokova pohledu s antropologií marxismu.
„Blok s velkou bolestí odhadoval z večerních krvavých západů slunce a hromové atmosféry blížící se katastrofu a doufal, že revoluční písmo možná povede k nové bratrské střízlivosti…

Ale spočívá tato poetizovaná ideologie, tyto obrazy, toto hledání vnitřního, mystického smyslu revoluce v jejím plánu? Toto ospívání nové rasy, asiatismu, identity, skytského mesianismu, velmi blízké Blokovu filozofickému postoji, nepřipomíná některými svými tóny a vůněmi barvy euroasijství?“

Bucharin rovněž správně hodnotil neslučitelnost marxistické apokalyptiky „výrobních sil a průmyslových vztahů“ s Jeseninovým obrazem světlé budoucnosti, kde jsou zastřešeny „chatrče z nových, cypřišových živých plotů“, kde „chátrající čas, potulující se po loukách, svolává všechny kmeny a národy ke světové bohatého vývaru…“.
Podle Bucharina je “tento socialismus přímo nepřátelský proletářskému socialismu”. Byl to spor o volbu civilizační cesty.

Pro nás je důležitý fakt, že sovětská kultura na konci dvacátého století ztratila nástroje a dovednosti pro válku „obrazů budoucnosti“. SSSR nejenže prohrál tuto kampaň studené války, ale jeho intelektuálové otrávili svá těla obrazy-viry, které zavedly.

Předvídání vyžaduje odvahu; ne nadarmo považoval Kant za heslo mysli Aude saper (“Mějte odvahu vědět”). Tato odvaha se oslabuje v několika generacích.
Panarin interpretuje tento významný posun ve vědomí jako „vzpouru mladého Oidipa“, vzpouru proti principu otcovství, který předpokládá zodpovědnost za život rodiny a rodu. Hrozby byly dozrávaly, ale nechtěly být nikým viděny ani slyšeny.

Vznik Západu

Vznik Západu v novověku se odehrál uprostřed silného rozmachu filozofického myšlení a prognózování budoucích forem života.
Nový vzestup způsobila hrozící krize industrialismu, jejímž symptomem byla restrukturalizace světonázoru, první světová válka a řetěz revolucí v „nezápadních“ zemích.
Futurologické studie ze 70. – 80. let 20. století se od Nietzscheho a Spenglerových proroctví a předtuch liší svou systematičností a organizovaností. Staly se speciální institucionalizovanou oblastí poznání a vznikla síť organizací, jejichž cílem bylo vytvořit „obraz budoucnosti“ – pro svět a především pro Západ.

Příkladem je Římský klub, který si nechal vypracovat zprávy od významných systémových analytiků se scénáři vývoje civilizace ve střednědobém horizontu.
Římský klub byl vyvážen Trilaterální komisí v čele se Z. Brzezinským. Vypracovala projekty budoucí společnosti “polouzavřeným“ způsobem. Existovalo mnoho think tanků, vládních i firemních.

První zpráva Římského klubu „Hranice růstu“ (1972) vyšla najednou ve 30 jazycích v nákladu 10 milionů výtisků.
Více než 1000 univerzitních kurzů používalo tuto knihu jako učebnici, byl to způsob, jakým se vzdělávala elita Západu. To byl začátek praktického vývoje moderní doktríny globalizace.

Další vlnu apokalypticismu vyvolala porážka /autokapitulace/ SSSR.
Mimořádně zajímavé bylo zintenzivnění motivu strachu v této futurologii (ilustrativní jsou knihy Jacquese Attaliho).
Postsovětský apokalyptický diskurz Západu plní funkci zastrašování a sugesce.
Filozofická diskuse o teroristickém útoku z 11. září 2001 jako diagnóze krize identity na Západě poskytla cenný materiál.

Budoucnost a jeho projekce

Projekce budoucnosti vyžaduje formulaci a reflexi základních otázek bytí.
Moc (nebo opozice jako stín moci) je formuluje v podobě národního programu, jako sled “křižovatek osudu” a aktuálních historických voleb, čímž zdůvodňuje svůj výběr té či oné alternativy. Na různých úrovních společnosti se o této agendě diskutuje v rámci „každodenního plebiscitu“.

Zdálo se, že revoluce, kterou ohlásili ideologové perestrojky, nevyhnutelně vyžaduje intenzivní diskuse o “světlé budoucnosti”, která by mohla ospravedlnit takovou katastrofu.
Akademička Zaslavská ve své knize-manifestu “Není jiného východiska” (1988) píše, že v zemi začíná revoluce.

Nadcházející transformaci společenských vztahů lze jen těžko nazvat jinak než relativně nekrvavou a klidnou (ačkoli v Sumgaite-Ázerbájdžán došlo ke krveprolití) sociální revolucí. Jde tedy o vypracování strategie řízení, ne o obyčejný, byť složitý evoluční proces, ale o revoluci a zásadní k revoluci drastickému přerozdělení moci, práv, povinností a svobod mezi třídami, vrstvami a skupinami…
Otázka zní, zda je revoluční přeměna společnosti možná bez výrazného vyostření sociálního boje v ní?
Určitě ne… Ti, kteří se nebojí samotného slova revoluce, se toho nemusí bát.

Chování politické moci je neobvyklé.
Hlavní sociolog země a poradce generálního tajemníka ÚV KSSS oznamuje, že vláda vrhá zemi do revoluce, že dojde k “prudkému přerozdělení moci, práv, povinností a svobod mezi třídami, vrstvami a skupinami” a k “vyostření sociálního boje” – a ani slovo o tom, jaké antagonistické.
Jaké třídní zájmy se setkaly v polovině 80. let v zemi, kde byla odstraněna masová chudoba a nezaměstnanost a překonána sociální nevraživost?
V čí prospěch by došlo k „dramatickému přerozdělení“ všeho?
Takový „obraz budoucnosti“ nevede dopředu, ale paralyzuje společnost.

Co je však důležitější, Gorbačov zásadně odmítl stanovování cílů jako nezbytnou funkci orgánů, které se pouštějí do transformace společnosti. Hned na začátku uvedl:

“Často se setkáváme s otázkou: čeho chceme dosáhnout jako výsledek perestrojky, čeho chceme dosáhnout? Na tuto otázku lze jen těžko odpovědět detailně a s přesností.”

Nikdo ho nežádal o podrobnou odpověď, ptali se na vektor změn. Zároveň ho upoutalo podceňování jeho proroctví, které slibovaly změnu a svobodu. Je to jako ve středověkém podobenství o krysaři, který vyvedl všechny děti z města, zpívaje jim: “Pojďme tam, kde nejsou dospělí”.

Sám Gorbačov se právem prezentoval jako hrdina, který rozdrtil sovětský stát.
Na přednášce v Mnichově 8. března 1992 řekl:

“Uvědomovali si ti, kteří začali, kteří se odvážili zvednout ruku proti totalitnímu monstru, co je čeká …? Mé činy odrážely promyšlený plán zaměřený na povinné dosažení vítězství … Navzdory všemu jsme vyřešili historickou roli.”
[Gorbačov M. Prosinec-91. Moje pozice. M.: Novosti Publisher, 1992.s. 193].

Přesto se na konci perestrojky av 90. letech dal vektor hnutí poměrně snadno rekonstruovat – slovy i činy. Poznávací struktura „sovětské apokalyptiky“ však již byla ve stavu úplného rozpadu. Důležitá část společenských věd byla neudržitelná. Všimněme si milníků ve vývoji její krize.

Odklon moci od jasného stanovení cílů je příznakem krize.
Moc mlčí, nesnaží se vyjádřit svoji vizi budoucnosti. Namísto prostředku k vysvětlení se řeč moci stala prostředkem k utajení jejích cílů a plánů. Jelikož opozice není o nic lepší, je třeba ji považovat za důsledek všeobecné kulturní mizérie. Všichni se obávají, že se rozkol prohloubí. Tady by měla zasáhnout věda.

Lze si představit následující řetězec narušení.

Chruščovovo zprofanování účelu způsobilo silný šok v kognitivní struktuře moci.
Koncem 50. let se ideologická moc začala vyhýbat základním otázkám, čas od času podkopávala hierarchii hodnot a mísila řady problémů.
Tato záměna zpravidla nebyla náhodná, ale cílená – tlačila vědomí ke snížení rangu problémů a prezentovala otázky historické volby jako technická řešení, autonomně od problému dobra a zla.

Chruščov v programových projevech definoval cíl ve smyslu “doběhnout Ameriku v mase a mléce” a argumentoval obrazy Jevtušenka.
Stanovení cílů jde ruku v ruce s reflexí. Jedno bez druhého je neúčinné.
Není možné stanovit si cíl do budoucnosti, aniž by se shrnula minulost jako výsledek předchozích rozhodnutí.
Projekce budoucnosti se uskutečňuje v konkrétních souřadnicích prostoru a času. Výchozím bodem každého projektu je „tady a teď“.
Budoucnost nepředpokládáme z reality USA nebo Švédska, ani z carského Ruska nebo SSSR, ale z Ruské federace na začátku 21. století.
K pochopení podstaty východiska je třeba znát jeho genezi (vznik a vývoj v minulosti) a dynamiku změn. To vyžaduje reflexi jako zvláštní typ analýzy.

Společnost bez reflexe nemá budoucnost.
Prvním krokem k všeobecné krizi naší společnosti bylo odpojení paměti a zkažení nástrojů reflexe. Tato změna koncem 80. let byla masivní a nápadná svojí bezprostředností. Řetěz časů se přetrhl a obraz historického Ruska byl zničen. Projekce budoucích forem byla založena na dvou principech: co nejúplnější rozbití sovětského systému a kopírování západních struktur jako „přirozených“ a efektivních.

Ztráta kolektivní paměti způsobila posun od realistického myšlení k autistickému, jehož cílem bylo vytvořit příjemné reprezentace reality a vytisknout nepříjemné, čímž se zablokoval přístup k informacím spojeným s nepříjemnými pocity.
Reformní „elita“ upadla do extrémního stavu – snění.
Vycházejí ze sociálního požadavku této “elity” a jsou vyfabrikovány současnými sourozenci v osobě futurologa příjemné obrazy budoucnosti.

Velkým problémem Ruska a postsovětských republik je zásadní politické rozhodnutí zničit mezietnický svazek, který se usilovně budoval v Ruském impériu a poté v SSSR.
SSSR kromě „celospolečenského majetku“, sociálního systému, škol atp. držel pohromadě i společný socialistický obsah etnických kultur. Tento obsah vytvořil nad etnický pocit společné budoucnosti. Odstranění této symbolické konstrukce okamžitě „probudilo“ vzbouřenecké etnikum, které se stalo silným faktorem blokujícím rozvoj (stačí si představit váhu současného konfliktu na Ukrajině).

Základní chybou světonázorové struktury, na které byly založeny reformy stanovování cílů, je etický nihilismus.
Samotné politické nebo ekonomické nástroje či mechanismy (demokracie, trh atd.) nemohou ospravedlnit ničení živobytí a masové lidské utrpení.

Destrukce metodologických základů reforem byla rychlá – dnes je obtížné číst dokonce i akademické spisy autorů doktrín z té doby.
Byla to směs marxistických a neoliberálních pojmů a kategorií s odklonem od elementárních norem logiky a důslednosti v uvažování.
Nejednoznačnost cílů, prostředků, ukazatelů a kritérií je nadále nedílnou součástí všech změn, které se úřady snaží zavést do struktury života v zemi.

Absurdní (z hlediska zveřejněných kritérií) myšlenky a doktríny se staly virovými programy pro stanovení dlouhodobých cílů v postsovětském Rusku.
Příkladem je doktrína deindustrializace Ruska, která se zavedla do praxe a zdaleka se nezastavila.

Je třeba zdůraznit, že deindustrializace představuje přímou národní hrozbu pro ruský lid.
Ať se nám to líbí nebo ne, během dvacátého století se způsob života téměř všech ruských lidí stal industriálním, tedy neodmyslitelně spojeným s průmyslovou civilizací. Dokonce i na venkově byla téměř každá rodina mechanizována. Stroj se svojí zvláštní logikou a zvláštním místem v kultuře se stal nedílnou součástí světa ruského člověka. Rusové se stali jádrem dělnické třídy a inženýrského sboru SSSR. Na jejich bedrech spočívalo hlavní břemeno nejen industrializace, ale i technického rozvoje země. Tvorba a výroba nových technologií formovala typ myšlení moderních Rusů a dostala se do centrální zóny světonázoru, který Rusy sjednotil do národa. Rusové organizovali továrnu osobitým způsobem, vychovali si svůj vlastní kulturní typ dělníka a inženýra, zvláštní technický styl.

V myslích protisovětské elity se zakořenila absurdní verze utopie „postindustrialismu“, v níž by se lidstvo údajně obešlo bez materiální výroby – průmyslu a zemědělství.

Kultura předvídání v Rusku neodolala úderu postmoderny.
V rámci našeho tématu je postmodernismus radikálním odmítnutím osvícenských norem, klasické logiky a racionality. Je to styl, ve kterém je „vše dovoleno“, „apoteóza bezdůvodnosti“.
Neexistuje zde žádný pojem pravdy, pouze úsudky konstruující jakýkoli soubor skutečností. Tento přechod se odehrává na širším pozadí antimodernismu – popírání norem racionálního vědomí obecně.
V politické praxi to znamená neustálé přerušování kontinuity, což prudce ztěžuje reflexi a předvídání.

Ztrácí se smysl pro realitu, život nabývá rysů karnevalu, konvenčnosti a křehkosti.
Člověk ztrácí schopnost kritické analýzy a vystupuje z dialogu, ocitá se v sociální izolaci.
Tento stav se uměle udržuje, dokonce vznikl speciální žánr a speciální schopnost – nepřetržité mluvení. Skuteční virtuosy tohoto žánru se objevily v rozhlase a televizi.

Pro naše téma je však důležitý zejména pocit „pseudo-cyklického“ času, který člověk získává při sledování politického představení.
Jeden „balíček“ představení „vymazává“ druhý – „historie nemá význam“!
Společnost představení je „věčná přítomnost“.

V reálném životě se čas jako nejdůležitější souřadnice bytí pociťuje ve vztahu „minulost – přítomnost – budoucnost“.
Představení je schopno „zastavit“ přítomnost a nenechat prostor pro projevení lidské vůle.
Organizátoři hry se stávají absolutními pány lidských vzpomínek, jeho tužeb a projektů.

Jaké složité otázky si bude nezbytně nutné položit a prodiskutovat v náročném sociálním dialogu, aby se rodícímu se národu představil první přibližný „minimální“ obraz budoucnosti?

Tento obraz budoucnosti je však zjevně nereálný a v rozporu s ideály většiny.
„Globální federace“ má být řízena světovou vládou, což je přesně to, co předpokládá koncepce „zlaté miliardy“.
Je zřejmé, že členové federace nemohou být „svobodnými národy“; předávají velkou část své suverenity nadnárodním orgánům.
Proč by o tom měli ruští občané snít?

Orgány prezentují dlouhotrvající krizi v Rusku jako důsledek deformací, nerovnováh, chyb v řízení, zneužívání a zločinů, jakož i machinací globálního finančního establišmentu.
Jinými slovy, podstata krize se nevidí v přítomnosti hlubokého a dlouhodobě neřešeného sociálního rozporu a ostrého střetu zájmů (jako důsledek společenského řádu zavedeného v zemi), ale v neefektivnosti či dokonce nekompetentnosti vládnoucího systému. Problém historické volby, který je předurčen rovnováhou společenských sil a do značné míry determinován politikou úřadů, je v dokumentech nahrazen problémem optimálního řešení. Dnes už taková formulace otázky nezní přesvědčivě.

Když se mluví o podobě budoucího pořádku, často se důrazně tvrdí, že bude existovat shoda na základních hodnotách.
V SSSR se to nazývalo „morálně-politická jednota“ a v negativním smyslu se to rozumně nazývá totalitarismus (tj. totální jednota).
Protože se nemůžeme vrátit k totalitě, i kdybychom chtěli, budeme muset přejít k demokracii. Příslib dohody o hodnotách by tedy měl být z „obrazu budoucnosti“ vyloučen.
Demokracie je možná, pokud se nesouhlas s hodnotami uzná za legitimní – pod podmínkou, že budou respektována práva všech občanů.

Dokumenty hovoří o ideálním budoucím „Velkém Rusku“.
V nadcházejících letech však před politickými orgány stojí zcela jiný úkol – navrhnout program na překonání těžkého, „mobilizačního“, ne-li katastrofického období krize. Tuto doktrínu očekávají především občané. Programy, které nerozlišují mezi dvěma zásadně odlišnými typy existence („světlá budoucnost“ a „období katastrofy“), vypadají nepřesvědčivě.

Samotné dějiny ukázaly, že jedním z hlavních rozporů lidské společnosti je střet mezi iracionálním a racionálním.
Je to jeden z hlavních předmětů filozofie. Dvacáté století nám ho představilo nejdramatičtějším způsobem. Racionální myšlení je relativně novým produktem kulturního vývoje lidstva. Ale právě na této frontě „boje proti zlu“ Rusko odzbrojilo. Naše společnost a její systémy, které reprodukují racionální myšlení (škola, věda, literatura), jsou ve vážné krizi a zatím neexistuje spolehlivý program pro její překonání.

Setrvačnost istmatu popírá existenci vlastní logiky vývoje nástavby. Zkušenost však ukazuje, že nástavba, vědomí, je zranitelná a může být poškozena nebo dokonce zničena bez přímého spojení s materiálními podmínkami života. V důsledku série kulturních traumat je značná část obyvatelstva neschopná strukturální analýzy jevů – analýza je okamžitě nahrazena ideologickým hodnocením.

Ruská inteligence je nyní ve stejném stavu jako evropská inteligence, která se ukázala jako naprosto neschopná pochopit hrozbu začínajícího fašismu.

Zkušenost fašismu ukázala omezení těch teorií společnosti, které nebraly v úvahu zranitelnost veřejného vědomí vůči nástupu iracionality. Významný psycholog dvacátého století Jung, který pozoroval německé pacienty, již v roce 1918 napsal:
“Křesťanský pohled na svět ztrácí svou autoritu, a tak roste nebezpečí, že “blonďatá bestie”, která se nyní prohání ve své podzemní kobce, může náhle vyplout na povrch s nejničivějšími.

Potom pozorně sledoval fašismus a ještě v roce 1946 v epilogu ke svým spisům o této masové psychóze („německá psychopatie“) přiznal:
„Německo postavilo svět před obrovský a strašný problém“.
Dobře znal všechna „rozumná“ ekonomická, politická a jiná vysvětlení fašismu, ale viděl, že se nejedná o „objektivní příčiny“.
Záhadným fenoménem byla právě masová psychóza, která zachvátila většinu Němců, v níž se celý inteligentní a kulturní národ tím, že zavřel nespokojence do koncentračních táborů, spojil v projektu, který jednoznačně směřoval ke krachu.

Proč Jung i po válce tvrdil, že problém, který Německo představuje pro svět, je obrovský a děsivý?
Protože to byl jen příklad toho, jak ideologové probudili a „rozkývali“ latentní, morální a intelektuálně omezené aspirace lidské duše – kolektivní nevědomí – a tato bestie začala jednat způsobem, který se nedal předvídat. Na cestě do budoucnosti budeme muset čelit výbuchům kolektivního nevědomí – domácího i zahraničního.

Esej / Sergej Kara-Murza

The post Budoucnost. Jak předvídat její obraz. Sergej Kara-Murza first appeared on Čítárny.

Michel Eyquem de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592) začal psát své úvahy v roce 1572. Ty se pak rozrostly do třech knih esejí. Jím opravené dílo vyšlo až po jeho smrti 1595. Byl mimořádný myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Jaký odkaz nám zanechal?
I po pěti staletích můžeme vysledovat, že člověk se změnil jen velmi málo. To nacházíme v jeho myšlenkách a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, křesťanství a víry a jejich prožívání uvnitř člověka.

Říká nám, že “umění žít” se má zakládat na opatrné moudrosti, založené na dobré vůli a na duchu snášenlivosti.

Michel Montaigne tvrdil, že mysl / rozum jsou statkem nejspravedlivěji distribuovaným na Zemi.
A jak francouzský filozof argumentoval na podporu tohoto tvrzení?
Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek nebo jeho nadbytek.

Koho a jak ovlivnil Montaigne svým dílem?
Jeho eseje měly mimořádný vliv nejen na jeho současníky, ale svým nadčasovým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí nejen pro osvícenské myšlení v 18. století, ale hlavně pro dnešek.
Bez nadsázky je možno říct, že Montaigne svými úvahami ovlivnil prakticky celou moderní západní filozofii od 17. století.
I dnes je považovaný za mimořádně vzdělaného myslitele.

Francis Bacon
Eseje anglického filozofa a zakladatele empirismu jsou považovány za přímou reakci na Montaignovy úvahy.

William Shakespeare
Vliv Montaignových esejů je patrný v dílech jako Hamlet, Bouře nebo Král Lear. Pasáže o kanibalech, skepticismu a lidské přirozenosti.

René Descartes
Montaigneův skepticismus:  “Que sais-je?“ – Co vím?” , pravděpodobně stimuloval Descartese při jeho hledání pevného základu poznání.

Blaise Pascal 
Silný vliv je patrný v jeho úvahách o lidské slabosti, v Pensées.

Voltaire a osvícenští myslitelé
U těchto autorů se objevuje stejný nebo spíš podobný skepticism vůči autoritě, toleranci a individualismu.

Jean-Jacques Rousseau
Jeho styl vyznání ve Zpovědi nese montaignovské stopy.

Ralph Waldo Emerson
Autor napsal esej přímo o Montaignovi („Montaigne; or, the Skeptic“). Přebírá jeho styl zvláště, když klade důraz na sebe-spolehnutí.

Friedrich Nietzsche
Autor obdivoval Montaigneovu upřímnost, radost ze života a anti-dogmatismus; Montaigne byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů.

Výpisky z knihy:

…Náš svět jen žvaní,. Ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně…

Ti, kteří tvrdí, že mají v hlavě spoustu nápadů, ale nedokážou je vyjádřit kvůli nedostatku výřečnosti, se nenaučili porozumět ani sami sobě.

…Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu

…Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky…

…Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!…

…Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. (narážka na dílo Danteho)
Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil?
To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!…

…Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního…

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama…

…Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím.
Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě  neschopné. – Aristón Chijský tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch…

…Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené, je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku.
Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili…

…Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu.

…Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha…

…Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

…A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty.
Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.

The post Michel de Montaigne. Eseje. Pět set let staré úvahy o životě, společnosti, o chování lidí first appeared on Čítárny.

Esej “Občanská neposlušnost” napsal Henry David Thoreau roku 1849 a je ve své přímosti zajímavým a inspirativním pohledem na podstatu demokracie jako takové. 

Během svého pobytu u Waldenu v červenci 1846 byl při jedné ze svých cest do města zatčen a vsazen do vězení pro daňový dluh. Thoreau totiž vědomě odmítl finančně podporovat stát, který vedl bezdůvodnou válku (tč. s Mexikem) a toleruje otrokářství, a neplatil tzv. daň z hlavy.
Daň za něj sice kdosi zaplatil – pravděpodobně jeho teta Maria Thoreauová -, takže ve vězení strávil pouze jednu noc a jeho čin tehdy nevzbudil žádný větší společenský ohlas.
Na jeho základě sepsal Thoreau významný esej “Odpor vůči vládě” (Resistance to Civil Government), jenž teprve po jeho smrti získal název Občanská neposlušnost” (Civil Disobedience). Tento esej později významně ovlivnil bojovníky za lidská práva, jako byli např. Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King.

Později se občanská neposlušnost stala nástrojem protestních hnutí, např. mírové hnutí proti válce ve Vietnamu v 60. letech v USA ale i v dnešní době narůstající hnutí proti Wall Street, které se na podzim 2011 během několika týdnů rozšířilo z New Yorku do několika set měst USA, Kanady i světa.

Thoreau v eseji vysvětluje pojem demokracie a svůj pohled na chování jednotlivce ve společnosti.
Chápe lidské svědomí jako nejvyšší mravní sílu a moc, která, když je v rozporu s vládnoucí výkonnou mocí, se musí ozvat hlasitě a zřetelně. “Mou povinností je v každém případě dbát na to, abych se nepropůjčil bezpráví, které odsuzuji.” říká ve své eseji. Své úvahy začíná větou hodnou liberála:
“Ta vláda je nejlepší, která vládne nejméně.”
Následuje výčet argumentů proti silnému státu, který není zárukou toho, že zákony budou moudré a budou respektovat právo občanů na spokojený život.
V kontexu je třeba také připomenout, že esej je ovlivněná kritikou otrokářství a války s Mexikem, dvou velkých společenských problémů v době, kdy Thoreau žil a se kterými bytostně nesouhlasil.
Proto také vyzývá, že nejrozumnější věc, kterou člověk může udělat, je neodvést státu ani dolar.
Thoreau ale zdaleka nebyl prvním, kdo z politických a morálních důvodů odmítl platit daně – už o dvě stě let dříve bojkotoval svou vládu Angličan John Fountaine.

Thoreau jde ale dál a poukazuje na své vlastní příklady občanské neposlušnosti.
Odmítl například zaplatit daň z hlavy, kvůli nesouhlasům s politikou vlády a dokonce šel za to do vězení. Zastával názor, že člověk nemůže být nucený být členem žádné státní ani náboženské společnosti, do které se sám nepřihlásil.
Pokud občan si nepřeje, aby peníze z jeho daní byly používány na šíření zla a válek, mělo by to být respektováno, jinak je jeho povinností daně státu nedávat.
Svoje názory rozvíjí především v knize Walden, ve které popisuje jak sám a bez cizí pomoci žil v lese u rybníka, na okraji města Concord v Massachusetts, aniž by po někom něco chtěl.
V knize vyslovuje na svou dobu revoluční názor, aby příroda byla vždy vlastněna kolektivně a chráněna.

Thoreau uznává pokrok, jako hybnou sílu, která pozitivně mění společnost a která je postavena nad jedince.
Přesto samotnou demokracii, ke které došla americká společnost, nepovažuje za ideální řešení a hledá jiný model neboť jak sám říká: “Skutečně svobodný a osvícený stát nebude nikdy existovat, dokud stát neuzná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, v níž jeho vlastní moc a autorita má svůj původ, a podle toho s ním nebude jednat.“

Přesto Thoreau uznává jedinečnost Americké vlády i ústavy, ale zároveň tvrdí, že by lidé s nimi neměli souhlasit jak slovy tak činy, pokud jejich naplňování v praxi jsou proti kvalitě života většiny. Je třeba také říct, že se distancuje od anarchistů, nepřeje si konec vlády, ale okamžité nastolení lepší vlády. Tím posouvá svoje názory poněkud do oblasti utopie, protože si neuvědomil, že nemůže být nastolena lepší vláda, pokud není lepší společnost.

Občanská neposlušnost je dnes chápána jako systematické vyhýbání se nařízením vládnoucí garnitury, která nenaplňuje občanské představy o chodu společnosti.
Právo na občanskou neposlušnost (resp. právo na odpor) upravuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky – konkrétně článek 23 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotven občanský princip ochrany práv a svobod proti jejich porušování ze strany státní moci.
Tento článek listiny ustanovuje, že občané se svých základních práv mohou dovolat přímo, pokud tato jsou bezprostředně ohrožena, a není možno se jich dovolat zákonnou cestou.

Občanská neposlušnost a její legitimní postředky. Například:
účast (či naopak neúčast) na určitých shromážděních, vyjadřování (či nevyjadřování) se k určitým tématům,
právo na občanské referendum o chodu států a úřadů
odmítnutí emigrace a nesouhlas s ilegální imigrací,
odmítnutí amnestie (tedy trvání na řádném dokončení trestního řízení a dodržování zákonů),
odmítnutí pracovat (např. prostřednictvím stávky),
paralyzování řízení lpěním na byrokratických hloupých detailech,
zesměšňování různých státních symbolů, pokud jsou zásadním způsobem dehonestovány
neuposlechnutí výzvy orgánu statní moci (např. policisty) pokud sám překračuje zákon,
provokativní (z pohledu autorit) chování či vyjádření neloajality.

Další česky vydané díla Thoreaua:
H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu)
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995
H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995

Internetové linky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau – wikipedie
http://thoreau.org/ – křižovatka, život, díla
http://www.online-literature.com/thoreau/  život, dílo

Výpisky: Esej Občanská neposlušnost:

Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně.

Vláda je přinejlepším jenom účelovým opatřením, přičemž se u mnohých vlád těžko hledá jejich účel a všem vládám se stane, že jsou bezúčelnými alespoň někdy.

Trvalá armáda je jenom prodlouženou rukou trvalé vlády. A vláda sama o sobě pouhý to způsob, který si lid zvolil k uplatňování své vůle, je stejně jako armáda ohrožena korupcí a zneužitím ještě před tím, než dostane lid možnost jejím prostřednictvím cokoli ovlivnit.- odkaz na válku v Mexiku- dílo hrstky lidí, kteří použili vládu jako nástroje svých zájmů, jelikož lid by k válečnému řešení nedal souhlas.

Vlády jsou důkazem toho, jak úspěšně může být člověk podveden nebo donucen podvádět své bližní ku prospěchu těchto vlád.

Vláda není zárukou svobody v této zemi (USA). Vláda neosídluje západ, vláda nedává vzdělání. Všeho bylo dosaženo jenom díky povaze, která je vlastní americkému lidu, a bylo by dosaženo ještě více, kdyby vláda nekladla překážky, protože vláda je jenom účelové opatřeníkteré by mělo lidem umožnit jeden druhého být…ale jak už jsem řekl, když jde o skutečný prospěch, vlády nejčastěji zapomínají na ty, ku prospěchu kterých byly vytvořeny.

Obchod a řemesla si musely vytvořit vlastnosti indické gumy, jinak by nikdy nemohly uspět, i přes překážky, které jim zákonodárci neustále kladou pod nohy.

Praktický důvod pro to, že je to vždycky většina, která vládne, není v tom, že by mohla být většina blíže pravdě, ani že by to bylo nejspravedlivější vůči menšinám, ale v tom, že většina je fyzicky nejsilnější. Vláda, ve které za všech okolností vládne většina, není založena na spravedlnosti, jak ji chápou lidé. Cožpak nemůže být vytvořena vláda, ve které o dobru a zlu nerozhoduje většina, ale svědomí?

Myslím, že nejprve musíme býti lidmi, potom teprve občany. Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost, kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli činit to, co považuji za správné. Bylo řečeno, že kolektiv nemá svědomí, ale kolektiv uvědomělých lidí je kolektiv se svědomím.

Žádný zákon nikdy neučinil lid více spravedlivým a dvojnásobně to platí o úctě k zákonu.

Mnoho mužů slouží státu ne jako lidé, ale jako stroje. Oni tvoří armádu, zálohy…ve většině případů nevládnou vlastním úsudkem, nebo morálním smyslem, jsou jako stromy a půda a kameny….Takoví lidé si nezaslouží více respektu než slamění strašáci. Mají stejnou cenu jako poslušní psi, nebo koně. A přece jsou právě tito lidé považováni za dobré občany.

Nemnoho hrdinů, vlastenců…a lidí v pravém smyslu slouží státu také svým svědomím, takže mu nevyhnutelně v mnohém oponují a jsou jím často považováni za nepřátele. Modrý člověk může být užitečný jenom jako člověk, ne jako kus hlíny, který chrání noru před průvanem, takovou službu zvládne i jeho prach.

Ani na okamžik nemohu uznat svoji vládu, která také vládne otrokům.

Když se z vady stane samotný mechanismus, když se útlak a loupení mění v instituci, říkám, takového útlaku je nutno se zbavit.

Tisíce lidí jsou svým názorem proti otroctví a proti válce, a přece neudělají prakticky nic pro to, aby byl těmto zločinům učiněn konec.

Na jediného mravného člověka připadne devět set devadesát devět patronů mravnosti, je ale lepší mít co do činění se skutečným vlastníkem mravnosti, než s jejím dočasným strážcem.

Volby jsou vždycky tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrchcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky po morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovázíPovaha voličů není v sázce. Odevzdávám svůj hlas, jak považuji za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zda li moje pravda převáží. Závaznost rozhodnosti většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená pro tuto pravdu něco udělat…Moudrý člověk ale nemůže
ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti…Urychlit zrušení otroctví mohou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.

Není samozřejmou povinností zasvětit svůj život vykořenění jakéhokoli, i toho největšího zla, je mnoho dalších důležitých záležitostí, které se ucházejí o naši pozornost, je ale povinností každého nestat se součástí zla, nepodporovat zlo svými činy.

Po počátečním studu z prvního zločinu přichází lhostejnost a z nemorálnosti se stane jenom cosi, stojící „mimo morálku“

Jenom ten největší nezájem může zabezpečit přetrvávání nejvážnějších a nejčastějších chyb. Ti, kteří nesouhlasí s povahou a politikou naší vlády a přece jí propůjčují svoji loajalitu a podporu, jsou bezpochyby jejími nejuvědomělejšími podpůrci, a proto nejvážnější překážkou reforem.

Když vás soused ošidí o jediný dolar, nespokojíte se s tímto vědomím…podniknete účinné kroky k tomu, abyste své peníze dostali zpět a už nikdy nebyli podvedeni. Činy založené na principu – na smyslu pro pravdu a konání pravdy, mění stav věcí i naše vztahy, a jsou proto nezbytně revoluční, odporují tomu, co bylo…tvoří hranici mezi ďábelským a božským.

Ať je váš život protitřením, které mašinérii definitivně zastaví. Povinností každého je ujistit se, že se ničím nepropůjčuje zlu, které sám odmítá.

Nepřišel jsem na tento svět, abych ho učinil tm nejlepším místem pro život, ale abych v něm žil v dobrém nebo špatném. Každému je souzeno dělat jenom něco, protože nikdo nemůže dělat všechno. Důležité je, aby nikdo nedělal nic zlého.

Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?

Konfucius řekl: „Je-li stát řízen podle zásad rozumu a spravedlnosti, chudoba a bída jsou hodny hanby.
Není-li stát řízen podle zásad rozumu a spravedlnosti, jsou hodny hanby bohatství a pocty.“

Z plna hrdla přijímám heslo: „Nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně“, a rád bych viděl, aby se podle toho jednalo rychleji a soustavněji. Jsouc provedeno, značí nakonec heslo, ve které taky já věřím: „Nejlepší je ta vláda, která nevládne vůbec“, a až budou lidé na ni připraveni, budou takovou vládu také skutečně mít.

Koneckonců skutečný důvod, proč, když už je jednou moc v rukou lidu, smí vládnout a také po dlouhou dobu vládne většina, není to, že by měla nejspíše pravdu, ani že by se zdála být menšině nejvhodnější, leč poněvadž je fyzicky nejsilnější.

Bylo správně řečeno, že shromáždění nemá svědomí. Ovšem shromáždění mužů se svědomím je shromáždění, v němž je svědomí přítomno.

Ten, kdo se odevzdává úplně svým bližním, zdá se jim být zbytečný a sobecký. Ale toho, kdo se jim odevzdává částečně, vyhlašují za dobrodince a lidumila.

Po šest let jsem neplatil daň z hlavy. Byl jsem proto jednou vsazen do vězení na jednu noc. A když jsem tam stál, pozoruje zdi z pevného kamene, dvě až tři stopy silné, dveře ze dřeva a ze železa, stopu silné, a železnou mříž, která překážela světlu, nezbývalo mi než žasnout nad pošetilostí tohoto zařízení, které se mnou jednalo jako bych byl pouhé maso, krev a kosti, jež se mohou uvěznit. Divil jsem se, jak mohli dojít k rozhodnutí, že tohle je ten nejlepší způsob, jak se mnou naložit, a že nikdy nepomyslili na to, nějakým způsobem využít mé služby.

Všichni lidé uznávají právo na revoluci, to jest právo odmítnout poslušnost vládě, když je její tyranie nebo neschopnost veliká a nesnesitelná. Ale téměř všichni říkají, že nyní tomu tak není. Ale myslí si, že tomu tak bylo za revoluce 1775.

Jinými slovy, je-li šestina obyvatelstva státu, který sám sebe prohlašuje za svobodné útočiště, držena v otroctví, je-li jedna celá země nespravedlivě zaplavena a podmaněna cizím vojskem a podrobena vojenskému stannému právu, myslím, že není příliš brzy pro čestného muže, aby se vzepřel a vzbouřil.

Kdyby tu tak byl muž, který by byl skutečně mužem, a jak můj soused říká, měl v těle páteř, kterou jen tak nezlomíte! Naše statistiky jsou chybné. Obyvatelstva bylo napočítáno příliš mnoho. Kolik mužů je v této zemi na tisíc čtverečních mil? Sotva jeden

Obyčejně se lidé za vlády, jaká je tato, domnívají, že musí počkat, až přesvědčí většinu, aby je změnila. Domnívají se, že kdyby se protivili, lék by byl horší než zlo.

Pokrok od absolutní monarchie k omezené, od omezené monarchie k demokracii, je pokrokem k pravé úctě vůči jednotlivci. I čínský filosof byl tak moudrý, že pokládal jednotlivce za základ říše.

Je demokracie, jak ji známe, posledním možným zlepšením systému vlády? Není možné učinit další krok k poznání a organizování lidských práv?

V Americe se neobjevil žádný zákonodárný génius. Ti jsou vzácní i ve světových dějinách. Je zde na tisíce řečníků, politiků a výmluvných mužů, ale ještě neotevřel ústa řečník, který by byl schopen rozřešit trapné otázky přítomnosti. Milujeme výmluvnost pro ni samu, a ne pro pravdu, kterou snad pronáší, anebo pro hrdinství, k němuž snad nadchne.

Stát nebude nikdy skutečně svobodný a osvícený, dokud neuzná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, v níž všechna jeho vlastní moc a autorita má svůj původ, a podle toho s ním bude jednat. Stát, spravedlivý ke všem lidem, který zachází s jednotlivcem s vážností jako s bližním. Stát, který toleruje, aby několik málo lidí žilo stranou něho, nezasahovali do jeho chodu, ani se jím necítili svázáni, a přesto by vykonávali všechny své povinnosti sousedů a bližních.

The post Henry David Thoreau a slavná esej Občanská neposlušnost. Kritika egoistického vládnutí a zneužívání demokracie first appeared on Čítárny.