Alexandr Puškin (*6.6. 1799 – 1837) byl na svůj věk mimořádně bystrý a vnímavý člověk. Společensky se angažoval a jeho politické postřehy byl často velmi nadčasové. V roce 1933 stal autorem druhé a třetí sloky nové ruské hymny “Bože, chraň cara!”. Hudbu složil na příkaz Mikuláše I. kníže Alexej Lvov. Koneckonců den jeho narození 6. června je v Rusku slaven jako Den ruského jazyka.

Puškin si ale nikdy nedělal iluze, že v Rusku je všechno v pořádku.
Psal jízlivé epigramy proti úředníkům, v mládí byl volnomyšlenkář. Ale po vyhnanství přišel v Michajlovsku do styku s ruskou církví, lidmi, přírodou a tehdy začíná jeho duchovní přerod.

V roce 1936 napsal P.J. Čaadajevovi:

“Měli jsme zvláštní osud. Bylo to Rusko, jeho rozlehlé oblasti, které pohltily mongolskou invazi. Tataři se neodvážili překročit naše západní hranice a nechat nás v týlu. Stáhli se do svých pouští a křesťanská civilizace byla zachráněna…
Ačkoli osobně jsem srdečně spjat s panovníkem, zdaleka nejsem nadšen vším, co vidím kolem sebe: jako literáta mě to rozčiluje, jako člověka s předsudky mě to uráží, ale přísahám na svou čest, že za nic na světě bych nechtěl měnit vlast nebo mít jiné dějiny než ty, které nám dali naši předkové, tak, jak nám je dal Bůh.”

Jeho vztah k Evropě můžeme shrnout do jedné věty?
“Evropa byla ve svém postoji k Rusku vždy stejně nevědomá jako nevděčná”. 1834

A v úryvku z jeho článku “John Tanner”, vybíráme pasáž, kde popisuje jeho nadčasový názor na demokracii ve Spojených státech.
Zajímavé ale je, že Puškin osobně Spojené státy nikdy nenavštívil, nicméně prostudoval spoustu materiálů a memoárů.

“S úžasem jsme viděli demokracii v jejím odporném cynismu, v jejích krutých předsudcích, v její nesnesitelné tyranii.
Všechno ušlechtilé, všechno nesobecké, všechno povznášející lidskou duši potlačené neúprosným sobectvím a vášní pro spokojenost (pohodlí); většina drze utlačující společnost; otroctví černochů uprostřed vzdělanosti a svobody; rodové pronásledování v lidu bez ušlechtilosti; chamtivost a závist voličů; bázlivost a podřízenost vládců; talent nucený k dobrovolné ostrakizaci z úcty k rovnosti; boháč, který nosí otrhaný kaftan, aby na ulici neurážel povýšenou chudinu, kterou tajně pohrdá:
Takový je obraz amerických států, který nám byl nedávno předveden.” (1836)

Puškin si byl vědom, že v Americe, která již tehdy byla považována za zemi příležitostí, existuje velká touha po penězích, ale je tam nedostatek duchovnosti, což platí dodnes:

“To, co mi brání obdivovat tuto zemi, která je nyní všeobecně oslavována, je, že příliš zapomínají, že člověk nežije jen chlebem.”

Alexandr Puškin / Pomlouvačům Ruska

Co děláte hluk, lidi?
Proč vyhrožujete Rusku prokletím?
Co tě naštvalo? Nepokoje v Litvě?
Nechte to být: toto je spor mezi Slovany,
Domácí, starý spor, již ztížený osudem,
Otázka, kterou nemůžete vyřešit.
Už dlouho.
Tyto kmeny jsou v nepřátelství;
Nejednou jsem se sklonil pod bouřkou
Ať už na jejich nebo na naší straně.
Kdo může stát v nerovném sporu:
Puffy Pole, nebo věrný Ross?
Splynou slovanské proudy do ruského moře?
Dojde to? tady je otázka.
Nechte nás: nečetli jste
Tyto krvavé tablety;
Nechápete, je vám to cizí
Tento rodinný spor;
Kreml a Praha pro vás mlčí;
Nesmyslně tě svádí
Boj se zoufalou odvahou –
A ty nás nenávidíš…
Proč? být zodpovědný: za to, zda,
Co je na troskách hořící Moskvy
Nepoznali jsme arogantní vůli
Ten, pod kterým jsi se třásl?
Protože spadli do propasti
Jsme modla, která tíhne nad královstvími
A vykoupení naší krví
Evropa svoboda, čest a mír?…
Jste impozantní ve slovech – zkuste to skutky!
Nebo starý hrdina, zesnulý na své posteli,
Nedaří se vám zašroubovat bajonet Izmail?
Nebo je slovo ruského cara již bezmocné?
Nebo je pro nás nové hádat se s Evropou?
Nebo je Rus nezvyklý na vítězství?
Není nás dost? Nebo z Permu do Tauridy,
Od finských studených skal po ohnivou Colchidu,
Ze šokovaného Kremlu
Ke zdem nehybné Číny,
Třpytivé s ocelovými štětinami,
Ruská země nepovstane?…
Tak nám to pošli, Vitiio,
Jeho zahořklí synové:
Na polích Ruska je pro ně místo,
Mezi rakvemi, které jsou jim cizí.

1831

The post Mladý Alexandr Puškin a jeho nadčasové postřehy k Rusku, Evropě a Americe first appeared on Čítárny.

Přestože Kirchnik je jasný zastánce liberální demokracie a současných evropských trendů, snaží se ukázat velmi kriticky na důsledky proevropské politiky, na jakési mdlé kolektivistické hnutí vedoucí svůj světadíl do zřejmé nicoty. Realistická analýza nejnovějšího vývoje v politické mapě Evropy nakonec jednoznačně vyznívá proti Evropské Unii.

James Kirchick nemilosrdně přesně popisuje, jak a proč se Evropa odvrací od liberálních hodnot a čím dál větší vliv a ohlas získávají názory, nálepkované jako populistické, xenofobní, nacionalistické. Podobný trend je prý ostatně patrný i v USA, kam ho vnesl do Bílého domu Donald Trump.
Autor se věnuje brexitu, antisemitismu ve Francii a Maďarsku, tzv. rozpínavosti Ruska a dalším problémům jako je migrace. Nejsilněji toto téma čteme v 5. kapitole nazvané Francie bez Židů. Píše, že antisemitismus je sice problémem po celé Evropě, ale nejviditelnější a nejnebezpečnější je ve Francii, která má nejvíce židovských obyvatel a současně i nejvíce těch muslimských z celého kontinentu. Důsledkem je, že jen v roce 2015 se z Francie vystěhovalo do Izraele 8000 francouzských Židů, kteří se tak stali součástí největší migrace západoevropských Židů do Izraele od roku 1948.
Zabývá se i situací v České republice.

Kirchick Jamie / Konec Evropy. Diktátoři, demagogové a doba temna před námi / Argo-Dokořán, 2018

Jan Bašta knihu hodnotí takto:

Kirchick kupodivu publikuje tři roky staré statistické údaje a výsledky výzkumů veřejného mínění (cca2015), o kterých se v našem mainstreamu nikdy nedočteme, přestože se týkají euroatlantické vazby a NATO.
Například jen 49% Američanů se staví k NATO kladně, ale rychle roste počet těch, kdo na Alianci pohlížejí kriticky. Stejný trend lze pozorovat v Německu, kde příznivý názor na členství zastává jen polovina občanů. Na otázku, zda by mělo NATO bránit spojence, na nějž zaútočí Rusko, negativně odpovědělo 47% Španělů, 51 % Italů, 53 % Francouzů a 58 % Němců, čímž se vlastně od Článku 5 Severoatlantické smlouvy distancovali. Takže to, co jsme dlouho tušili, zde máme černé na bílém.

Kirchick se nebojí poukázat na negativní důsledky migrace ze Severní Afriky a Blízkého Východu do EU.
Nejsilněji to zaznívá v 5. kapitole nazvané Francie bez Židů. Konstatuje, že antisemitismus je sice problémem po celé Evropě, ale nejviditelnější a nejnebezpečnější je ve Francii, která má nejvíce židovských obyvatel a současně i nejvíce těch muslimských z celého kontinentu. Důsledkem je, že jen v roce 2015 se z Francie vystěhovalo do Izraele 8000 francouzských Židů, kteří se tak stali součástí největší migrace západoevropských Židů do Izraele od roku 1948.

Zdroj >>

The post Konec Evropy. Diktátoři, demagogové a doba temna před námi first appeared on Čítárny.

Po první “básní”, kterou Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) zveřejnil v roce 2012, se objevila další kritika Evropské Unie ze strany populárního spisovatele. Přichází v čase, kdy se velká část skutečných odborníků shoduje na posledních třech měsících existence eurozóny v podobě, jakou ji známe.

Grassova “báseň” byla zveřejněna v Süddeutsche Zeitung a zdvihla neobyčejně silnou mediální vlnu, kritizující jeho názor.  Má to svou logiku. Jakmile začne být populární osoba – spisovatel angažován v neprospěch vládnoucích garnitur a veřejně, se silnou sledovaností, kritizuje neschopnost EU řešit stávající ekonomickou situaci, má to vliv na veřejné mínění.

Navíc řecká otázka, kterou se Grass ve svém díle zabývá má řadu pikantností.
Například v básni uvádí Kroisose (560–547 př. n. l.) prvního řeckého monarchu, kterému Řekové byli povinni platit daně a který nakonec svou říši zničil. Není těžké si domyslet, koho tím Grass myslel. Christine Lagarde, šéfka MMF je zrovna tou, která Řeky peskovala za daňovou neukázněnost, přičemž sama zůstává daní ušetřena. A to při čistém ročním příjmu kolem jedenácti milionů korun.

Jeho srovnání úsporných opatření pro Řecko s pohárem jedu, podanému na smrt odsouzenému filozofovi Sokratovi, nedá dodnes spát mnohým politikům. Zdá se, že Grass nahání strach, proto mediální odezva PR agentur byla tak silná, ař to vypadá, jakoby by byli všichni proti němu. Opak je však pravdou.

Podobně to vypadá i v Česku, kde mainstreamová media denně vytvářejí jedině správný obraz společnosti, kterému snad věří jen samotní “skleníkoví” politici, ale ne normální lidé. Ti už mají  jasno, na rozdíl od politických stran. Jediného čeho se zřejmě lidé nedočkají je angažovaný český spisovatel. Ti už totiž vymřeli nebo byli koupeni.

Není na škodu si připomenout slova Marka Twaina:
Občas vážně nevím, jestli svět řídí moudří lidé, kteří si z nás utahují nebo hlupáci, kteří to myslí vážně.

Zajimavé na básni je i literární stránka.
Günter Grass po mnoha letech zpopularizoval angažovanou poezii, která, jak vidno, má mnohem větší sílu, jak nekonečné dlouhé rozbory a komplikované projevy.

Hanba Evropy
Báseň Güntera Grasse ke krizi v Řecku

Chaosu blízko, protože nezvládaje vlastní trh,
vzdaluješ se zemi, jež byla ti kdysi kolébkou.

Co tvou duší hledáno a za nalezené se ti jevilo,
odkládáš teď mezi nejnižší hodnotu šrotu.

Jako svlečený dlužník na pranýři trpí země,
kterou díky jejím dluhům odbavuješ už jen frázemi.

Odsuzuješ ji k chudobě, ačkoli její bohatství
zdobí tvá muzea: tu tebou opatrovanou kořist.

Zemi mnoha ostrovů, dobývanou zbraněmi
těch, co k uniformám vláčeli torny s Hölderlinem.

Země dnes sotva trpěná. Ač její vrchnost
bývala tebou brána za partnerskou.

Země práv zbavená; pro niž tvá dogmatická moc
znamená čím dál ukrutnější stahování opasků.

Vždyť tobě natruc je Antigona oděna v černém
a smutek obléká i lid, jehož jsi bývala hostem.

Ti tvoji, podobní králi Kroisovi, všude kolem hrabou
ode všeho, co se jen třpytne, a plní si své trezory.

Pij, chlastej! Řvou tví komisařští roztleskávači,
ale Sokrates zlostně vrací ti nedotčený pohár zpět.

Proklínat v chóru, jak zvyklostí, budou tě bohové,
jimž z tvého popudu má být vyvlastněn Olymp.

Duchovně zakrníš, pamatuj. Uškodíš-li té zemi,
jejíž duch tě, Evropo, vymyslel.

(Z němčiny přeložil Daniel Strož)
Zdroj:

The post Hanba Evropy. Kritická báseň spisovatele Güntera Grasse, kterou nám zanechal, než odešel first appeared on Čítárny.

Ústredná téma predkladanej knihy, multikulturalizmus, je oficiálnou ideológiou Európskej únie, preto treba citát pani komisárky vnímať doslovne. Čitateľ potom pochopí, z akého hodnotového základu táto ideológia vychádza a prečo sa jej skutočným, nie deklarovaným, poslaním stala genocída Európanov a ľudí európskeho pôvodu.

Multikulturalizmus je barbarská antieurópska a antibelošská rasistická neomarxistická ideológia, ktorá prevzala marxistický koncept utláčania. Útočí na majoritnú kultúru Európa-nov, lebo za útlak imigrantov a minorít považuje požiadavku Európanov aby sa prispôsobili ich majoritnej kultúre.

Za takýto útlak sa považuje dokonca aj požiadavka Európanov, aby oni sami mohli vo svojich krajinách žiť podľa svojich vlastných kultúrnych zvyklostí. Nesúhlas Európanov s takouto úpravou medzikultúrnych a medzirasových vzťahov nazývajú prívrženci ideológie multikulturalizmu paradoxne rasizmom, diskrimináciou, xenofóbiou, skrátka extré-mizmom páchaným Európanmi na minoritách a imigrantoch.

V rámci projektu EuroMed plánuje Brusel prisťahovanie 50 až 80 miliónov moslimov do Európy, čo je akt otvorenej prípravy zločinu genocídy na Európanoch anulujúci všetky výhody z európskej integrácie.
Postoje Bruselu k invázii ilegálnych neeurópskych migrantov potvrdzujú, že realizácia tohto zločinného plánu sa už naplno rozbieha, len je kamuflovaná humanistickými heslami a moralizovaním o historickej zodpovednosti Európy za stav v jej bývalých kolóniách, a tým aj jej povinnosti týchto migrantov prijímať.

V knihe sa čitateľ dozvie, čo spôsobilo taký intelektuálny, kultúrny a morálny úpadok Európanov, že svoje krajiny a kontinent nechajú odovzdane kolonizovať hordami barbarov z bývalých kolónií bývalých európskych mocností.

SÚMRAK EURÓPSKEJ CIVILIZÁCIE / Barbari sa zmocňujú Európy / Pavel Fendek / 2020 / http://www.lukaslhotan.cz

Pavel Fendek: Autor je ekonóm. Problematike sa systematicky venuje od vstupu Slovenskej republiky do Európskej únie. Svoje analýzy a závery z nich vyplývajúce prednáša od roku 2008 na Medzinárodných politologických dňoch v Prešove a Košiciach a prezentuje v zborníkoch z týchto konferencií. Jeho publikácia je zhrnutím všetkých poznatkov a záverov, ku ktorým sa dopracoval. Pavel Fendek je členom vedenia Inštitútu národnej politiky.

O knize píše Pavel Fendek:

V knihe Súmrak európskej civilizácie, barbari sa zmocňujú Európy analyzujem genézu premeny všemocnej Európy globálne dominantných suverénnych imperiálnych a koloniálnych veľmocí začiatku 20. storočia na EÚ, bezmocný zlepenec nesvojprávnych štátov, ktorých národy existenčne ohrozujú barbari. Kto sú tí barbari?

Predná strana obálky knihy znázorňuje fakt, že moslimovia sú najpočetnejšou a najnebezpečnejšou skupinou z prílivu migrantov z krajín tretieho sveta ohrozujúcich Európu. Je vôbec primerané nazývať týchto migrantov barbarmi? Vzhľadom na nekompatibilitu ich kultúr s kultúrou európskou a spôsob akým prichádzajú do Európy, tak jednoznačne áno. To už nie je migrácia, ale neozbrojená invázia, agresia nízkej intenzity. Zatiaľ. Ich raketovo rastúci počet a účinkovanie v Európe má podobný charakter ako účinkovanie barbarov v starom Ríme. Masová nelegálna migrácia do Európy by sa však nekonala, pokiaľ by nebola priamo aj nepriamo logisticky podporovaná a organizovaná najvyššími kruhmi EÚ v spolupráci s MVO, či nedostatku pracovných síl.

Anotácia na zadnej strane obálky začína starším citátom Cecílie Malströmovej, stále aktívnej komisárky EÚ: „Európania sú rasisti. Už sa teším na deň, keď budú Európania v menšine. Až potom budeme slobodní a bez predsudkov“.

Z definícií genocídy vyplýva, že pani komisárka a jej kumpáni fakticky vytvorili platformu, na základe ktorej EÚ uskutočňuje genocídu pôvodného bieleho obyvateľstva Európy z čisto ideologických dôvodov. Migranti sú tak v podstate žoldnieri v službách ďaleko nebezpečnejších barbarov, rodených Európanov, kultúrnych marxistov, stúpencov rasistickej antibelošskej neomarxistickej ideológie multikulturalizmu. Pani komisárka je evidentne prívržencom tejto ideológie, ktorá je, čisto technicky vzaté, syntézou národného socializmu Hitlera a jeho súdruhov a internacionálneho socializmu Stalina a jeho súdruhov. Ideologická nenávisť nacistov k Židom a ideologická nenávisť marxistov k ich triednemu nepriateľovi, buržoázii, sa len transformovala na ideologickú nenávisť k Európanom, ich väčšinám a kultúre. Podľa tejto ideológie totiž Európania a ich kultúra utláčajú nebiele rasy, ich kultúru a migrantov, ako aj menšiny. Pokiaľ sa zbavíme ideologického balastu, politickej korektnosti a pokryteckého blúz-nenia o humanizme zostane len holý fakt. Pani Malströmová patrí ako zločinec buď do väzenia, alebo ako pomätenec do blázinca. Z vecnej stránky je preto EÚ projekt hodný plnej podpory jeho realizácie, z ideologickej stránky je však EÚ projekt soft verzie koncentračného tábora pre Európanov hodný plnej podpory jeho eliminácie.

Uvediem bližšie, prečo takto „humánne“ neomarxistická EÚ koná. Už v roku 1925 založil gróf Richard Mikuláš Kudenhove-Calergi Paneurópsku úniu. Plánom tejto inštitúcie bolo zjednotenie Európy. Biele európske národy považoval však pán gróf za príliš sebavedomé a vzdorovité, teda nevhodné na to, aby bolo možné tento plán zrealizovať. Navrhol preto namixovať európske národy tak, aby vznikol jeden hnedastý poslušný ázijsko-európsky-negroidný národ, ktorému bude neobmedzene, totalitne vládnuť akási vyvolená aristokratická nadrasa. Neomarxisti sa stotožnili s týmto plánom z dôvodov, ktoré interpretujem v tejto knihe.

Je potom logické, že úžasný pokrok rasovo-kultúrnej diverzity, čiže rozmanitosti, sa v mene ideológie multikulturalizmu presadzuje výlučne v krajinách bielych ľudí, teda prioritne v Európe. V mene budovania NWO nie sú však toho ušetrené ani ostatné krajiny založené bielymi ľuďmi ako USA, Kanada atď. Odporovať realizácii tohto plánu je rasizmus, a nakoľko sa tento plán týka výlučne bielych ľudí, je potom logické, že z hľadiska tejto ideológie môžu byť rasistami výlučne bieli ľudia. Túto zvrhlosť presadzuje úzka vrstva ľudí považujúca sa za akúsi modernú aristokraciu, elitu, či vyvolenú nadrasu, ktorej cieľom je dosiahnuť globálnu moc.

Problematiku som skúmal cez prizmu marx-leninského učenia. Len tak bolo možné zistiť čo je to kultúrny marxizmus, kto sú neomarxisti a odhaliť ich zámer vybudovať dlhým pochodom inštitúciami nový spoločensko-ekonomický systém, kultúrny socializmus. Jeho najdôležitejší subsystém je multikulturalizmus. Európania sa v tejto variante socializmu dostali do rovnakej pozície ako Židia v národnom socializme Hitlera a buržoázia v internacionálnom socializme Marxa a Lenina. Vo všetkých troch variantoch socializmu je vrcholným prejavom demokracie diktatúra a totalitný politický režim. Nositeľmi neomarxistickej ideológie v EÚ sú socialistické strany, ktorým sekunduje zvyšný politický mainstream. Dokazujú to výroky socialistu p. Fabiusa, kresťanskej demokratky p. Merkelovej a ďalších vrcholných predstaviteľov fakticky už poloislamských členov EÚ v súvislosti s riešením migračnej krízy. Ako sa dostať z tejto prekérnej situácie čitateľ nájde na stránkach tejto knihy.

The post Súmrak európskej civilizácie. Barbari sa zmocňujú Európy first appeared on Čítárny.