Dovoluji si objasnit všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní Otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla.

Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzebubovi.
Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje.

V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfucia, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejít bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filosof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval.

A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sókratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe být zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sókrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován. Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: „Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou.“

Ve staré Persii považováno bylo za nečestné někoho zpolíčkovat holou rukou. A v perské Zendavéstě jest pátým přikázáním: „Chceš-li koho zpolíčkovat, zpolíčkuj ho opánkem.“

Staří Egypťané políčkovali cizoložníky kamennou deskou.

Ve starém Římě platil políček za něco velmi neslušného, a kdo někoho zpolíčkoval, byl zpolíčkován sám na veřejném náměstí. Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů.
Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje.

Tak minula léta, tak minula celá staletí, a políček pomalu se rozšiřoval celou střední Evropou, až vyvrcholil v onom dějinném okamžiku české historie, kdy někde v Německu nějaký český pán na říšském sněmu nebo na jiné mírové konferenci zpolíčkoval nějakého kurfirsta, poněvadž chtěli vzít českému králi titul vrchního číšníka. Kdo se interesuje, o jakou hospodu se vlastně jednalo, dočte se to v Palackého Dějinách národu českého.

A zase přešla staletí, až konečně políček stal se vlivem vzrůstající vzdělanosti pedagogickým prostředkem při vychovávání mládeže. Ale tu bylo shledáno, že se učitel nemá rozčilovat, a nastal ten obrat, že ministr vyučování zakázal všechny tělesné tresty ve školách v celém Rakousku, a políček stal se jedině výchovným prostředkem v parlamentě a dospěl význačného postavení zejména v rakouské říšské radě a v uherském sněmu. Facka stala se proto politickým dokumentem, politickou zbraní, a jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů.

Pokud se pak týče toho, jak dalece pojem políčku vnikl do nejširších vrstev lidových, o tom svědčí některá zajímavá folkloristická rčení jako: „facka jako trám“, na Moravě „facka jako Brno“ a podobně. Políčky obírá se psychologie i kriminalistika.
A obě tyto vědy došly k vskutku překvapujícím výsledkům. Jest dokázáno největšími vědeckými autoritami, že někoho zpolíčkovat jsou schopni jen lidé velice nízké duševní úrovně, pseudointeligenti, lidé nemravní, zlotřilí, padouši a sprostí.

Ukázka  z knihy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.
Génius Jaroslav Hašek s humorem o sobě a Straně mírného pokroku v mezích zákona

The post Stručné dějiny facky dle Jaroslava Haška aneb jak se fackovalo v různých kulturách first appeared on Čítárny.