Osvobození Československa převážně Rudou armádou probíhalo v letech 1944 – 1945. Stalo se tak po nesmírném úsilí sovětského lidu, který odrazil genocidní německá vojska na svém území a nakonec dobyl Berlín. Podívejme se ve stručnosti, co se mělo stát s českým národem a jak ho nakonec před plánovanou genocidou zachránila Rudá armáda, která na svých bedrech měla hlavní zásluhu na poražení německého hitlerovského fašismu.

Bylo to poprvé v historii, kdy bylo úplně vážně, že lidé z Československa mají být vyhlazeni jako národ. Jako první to vyhlásil Hitler už v roce 1932 v Mnichově.

„… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“

Po Mnichovské zradě západními spojenci, přichází německá okupace Sudet a o něco později celé ČSR. Češi se stali součástí německé říše po názvem Protektorat Böhmen und Mähren.
Po svém nástupu do funkce říšského protektora 2. října 1941přednesl Reinhard Heydrich v Černínském paláci projev, který nenechal nikoho na pochybách, že s vysídlením Čechů to Hitler myslel vážně.

„…Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše….“

30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům. Zrada západních spojenců, kteří souhlasili s Hitlerovým návrhem na zabrání Sudet.
14.3. 1939 Začala celá okupace Československa, vznikl tzv. Protektorat Böhmen und Mähren.
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár týdnů ho celé okupují. To se považuje za počátek Druhé světové války.

Operace Barbarossa. 22. června 1941 napadla německá armáda Sovětský Svaz

Válka proti SSSR byla od počátku vedena jako válka vyhlazovací. Desítky tisíc vesnic a měst byly vypáleny a poničeny. Krutost, s jakou se Němci chovali k civilnímu obyvatelstvu, i k dětem, si můžeme jen těžko představit. Viz Babi Jar, Volyně etc.
Babi Jar. Zvěrstva u Kyjeva. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí

Ale už koncem roku 1941 byl rychlý postup Němců zastaven.
Přicházejí zlomové bitvy u Stalingradu, u Moskvy, U Leningradu, u Kurska.

Uprostřed roku 1944 byli Němci vyhnáni prakticky z celého území Sovětského svazu.

Osvobozeni ČSR – Karpatsko-dukelská operace / podzim 1944

Osvobozování Československa bylo zahájeno legendární Karpatsko-dukelskou operací na podzim roku 1944.
Hlavní tíha bojů ležela na sovětské Rudé armádě, které byl podřízen i 1. československý armádní sbor vedený Ludvíkem Svobodou.

Sovětské vrchní velení reagovalo na volání o pomoc ze Slovenska, kde probíhalo Slovenské národní povstání. (SNP)
Dukelská operace byla velmi obtížná díky složitému hornatému terénu východního Slovenska a Podkarpatí. V bojích zde zahynulo okolo 12 tisíc sovětských vojáků a 1 800 československých vojáků.

První rudoarmějci pronikli na předválečné československé území 20. září 1944 severně od Medzilaborců a druhý den osvobodila 128. gardová střelecká divize genmjr. M. I. Koldubova vůbec první československou obec – Kalinov.

První československá samostatná brigáda hranice vlasti až 6. října 1944 v Dukelském průsmyku.
Tehdy generál Svoboda společně se svými vojáky a za účasti sovětských spolubojovníků vztyčil československý prapor na československé půdě.
Kniha: Ludvík Svoboda / Z Buzuluku do Prahy

Osvobozování Československa bylo součástí operací 1., 2. a 4. ukrajinského frontu, kterým veleli maršál Koněv, maršál Malinovskij a generál Jeremenko.
Kromě sovětských vojáků byli do bojů zapojeni vojáci 1. československého armádního sboru a od prosince 1944 také čtvrt milionu rumunských vojáků.

Osvobození ČSR – Bratislavsko-brněnská operace / březen-duben 1945

Sovětské a československé jednotky, které se probíjely Slovenskem, bojovaly už na přelomu března a dubna 1945 o Liptovský Mikuláš.

Druhý ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského zaútočí na Brno a odtud bude pokračoval na Vyškov, Prostějov a Olomouc.
Ze severní strany měl 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k uzavření kleští a obklíčení německých jednotek, které se nacházely na západním Slovensku a v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

7. března 1945 vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Banskou Štiavnicu.
14. března 1945 Zvolen,
26. března sovětští vojáci za součinnosti rumunských jednotek osvobodili Banskou Bystrici.
4. dubna 1945 – Osvobození Bratislavy.

Prvním osvobozeným městem na Moravě byl Hodonín, kam pronikla sovětská armáda 13. dubna 1945.
24. a 25. dubna 1945 bylo postupně svíráno obklíčením Brno a následujícího dne pak celé osvobozeno.

Na jihu Moravy v prostoru Brna jednotky 2. ukrajinského frontu v prvních květnových dnech osvobodily řadu měst a obcí.
Hitlerovci se tu úporně bránili. 2. a 3. května sovětští vojáci osvobodili Zlín a Otrokovice.

Osvobození ČSR – Ostravsko-opavská operace

Ostravsko-opavská operace, kterou ve dnech 10. března až 5. května 1945 vedl 4. ukrajinský front, představuje jednu z největších vojenských operací na našem území.
Operací na Ostravsku se zúčastnili také českoslovenští letci a 1. čs. tanková brigáda.Ostravsko mělo se strategickou výrobou litiny a oceli pro Němce klíčový význam.

Na Ostravsku Němci vybudovali velké opevnění, přičemž využili starých pohraničních pevnostních objektů z předmnichovské republiky. Opevnění bylo dosahovalo šířky až 30 km a bylo zde 16 divizí!!!

Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945.

Na centrum hitlerovské říše na Reichstag v Berlíně zaútočila Rudá armáda 28. dubna 1945.
Útok na Reichstag byla vojenská operace jednotek Rudé armády proti německým vojskům s cílem dobýt budovu německého parlamentu. Uskutečnila se v závěrečné fázi berlínské útočné operace od 28. dubna do 2. května 1945 silami 150. a 171. střelecké divize 79. střeleckého sboru 3. úderné armády 1. běloruské fronty.

Brzy ráno 1. května 1945 poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.

Osvobozeni ČSR – Pražská operace a Pražské povstání

V prostoru Čech a na západní Moravě operovala ke konci války velká skupina fašistických armád polního maršála Schörnera.

Rudá armáda postupovala na Prahu od východu vojsky 4. ukrajinského frontu, z jihovýchodu vojsky 2. ukrajinského frontu a následným překvapujícím úderem vojsk 1. ukrajinského frontu ze severu a severozápadu.
Již 4. května dosáhla příprava pražské operace závěrečné fáze.
Sovětská vojska měla proniknout do Prahy kolem 12. až 13. května 1945.

Praha však byla osvobozena o tři dny dříve – 9. května, protože v Praze vypuklo spontánně povstání už 5. května 1945.
Toho dne bylo obsazena budova Českého rozhlasu. Povstalci obsadili většinu pražských mostů (kromě Mánesova a Čechova) a pražská nádraží. Zmocnili se telefonní centrály na Žižkově. Na silnicích vyrostly barikády, které znemožňovaly německým vojákům volný pohyb. Při těchto akcích došlo v řadě případů k prudkým bojům.

Z téměř milionu vojáků skupiny Střed (Mitte) operující v českém prostoru bylo v Praze zhruba 30 tisíc mužů s potřebnou bojovou technikou, ve vojenských prostorech poblíž Prahy cvičilo dalších 60 tisíc vojáků. Koncem války bylo v Praze rovněž kolem 8o tisíc německých obyvatel ochotných bojovat.

5. května se povstání vyvíjelo úspěšně, průběh událostí se již v noci z 5. na 6. května jednáním o příměří komplikoval. Příchod německých posil do Prahy však neprobíhal tak rychle díky barikádám.

7. května již Němci v Praze věděli, že se od Berlína blíží sovětská armáda, a tak se začal intenzivní jednání s Američany.

Večer 7. května přijela do Prahy skupina amerických tanků s delegací generála Pattona k jednání s povstalci. Delegace povstalcům nabízela, že americká armáda vtáhne 8. května do Prahy, jestliže o to ČNR požádá. Nabídka byla odmítnuta. Američané poté odjeli do severovýchodních Čech k Schörnerovu štábu.

Americké velení v západních Čechách bránilo českým občanům ze západních Čech jít na pomoc bojující Praze. Na výzvu národního výboru v Plzni se již 6. května na Chodském náměstí shromáždilo množství dobrovolníků. Americká armáda byla požádána o zbraně a auta. Dobrovolníkům se dostalo odpovědi, že bojová akce na pomoc Praze není povolena!!!!

8. května nastal rozhodující zlom.
Obrana Němců v Krušných horách byla prolomena. Hlavní úder prováděly tankové armády generálplukovníků Rybalka a Leljušenka. Postupovaly po tvrdých bojích i v noci, přes obrovskou únavu vojáků.
Na úsvitu 8. května byl zničen u Žatce prchající štáb Schörnerovy skupiny armád Mitte. Nastává hromadný uník německých jednotek na západ.

V Praze začalo 8. května ve dvě ráno další kolo vyjednávání.
Německý generál Toussaint nabídl ČNR jednání o kapitulaci jemu podřízených jednotek.
Nabídka byla přijata s podmínkou, že už v noci budou zastaveny veškeré bojové akce ve městě. Ale Němci střílet nepřestali. Ten den probíhaly kruté boje.
Před polednem přijel Toussaint opět vyjednávat.
Požadoval za kapitulaci volný průchod i s výzbrojí na západ. Toussaintovy podmínky byly v rozporu s aktem o bezpodmínečné kapitulaci německé branné moci.

ČNR podmínky generála Toussainta ale přijala.
Kolem 18. hodiny začaly Toussaintovy jednotky spěšně opouštět Prahu.
Jednotky SS ale odmítly kapitulaci a dále pokračovaly v boji. Nejvíce škod způsobili ostřelovači, kteří ze střech a oken stříleli na civilisty a přijíždějící rudoarmějce.

9. května 1945 kolem 2. hodiny ranní přijely k hranicím Velké Prahy první sovětské tanky.

Hodinu nato vnikaly několika proudy do města. Hitlerovci na mnoha místech kladli nadále odpor. V boji o Mánesův most padl pětadvacetiletý gardový poručík Gončarenko. Jeho tank č. 24 patřil do trojice tanků průzkumné čety Burakov-Gončarenko-Kotov, která vjela do Prahy jako první.

V odpoledních hodinách sovětští vojáci zlikvidovali odpor fašistů v Praze a celé město osvobodili.
Kolem 18. hodiny vstoupily do Prahy od východu tankové jednotky 4. ukrajinského frontu.

Poslední výstřely padly v bitvě u Milína 12. května 1945.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo během bojů na československém území
138 000 až 144 000 sovětských, 33 000 rumunských, 351 amerických a 4 500 československých vojáků.
Je naší povinností zabránit přepisování dějin!!!

Pražské povstání v kostce. Doporučujeme!!! Audio

The post Osvobození Československa od německé okupace Rudou armádou v letech 1944 – 1945 first appeared on Čítárny.

Režisér John Carpenter zobrazuje ve svých filmech vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než jakýkoli horor.

Faktem bohužel je, že dnešní svět se dostává do bodu, o kterém irský básník Yeats řekl, že věci se rozpadají a na světě začíná vládnout anarchie.

Tuto konvergenci jsme viděli v nedávné historii v hitlerovském Německu, částečně v Chruščovovském a Brežněvovském SSSR, v Mussoliniho Itálii, v Maově Číně…
Začíná to vzestupem silných demagogů, nadvládou politiky zaměřené primárně na zisk, propagací a ospravedlňováním válek, bezcitným pohrdání základními lidskými právy a důstojností lidských bytostí…

Přesto, že tyto postupy a fakta jsou velmi dobře známá a popsána, opakujeme stále stejné chyby.
A to jak v národním, tak mezinárodním měřítku.

Ve společnosti se díky prodejným médiím a vytváří trhliny, vznikají polarity v rodinách a přátelích, čtvrtích a komunitách, které udržují obyvatelstvo v emočním napětí, bez schopnosti racionálně vyhodnocovat situaci.

Jasným faktem je, že žijeme pod tíhou bezpočtu tyranií, velkých i malých, maskovaných za „lepší dobro“, uváděných na trh jako benevolence, vynucovaných ozbrojenou policií a prováděných elitní třídou vládních úředníků, kteří jsou do značné míry chráněni před vlastními činy.

Příliš dlouho lidé zavírali oči před všemi druhy vládních prohřešků
– plány na zabavování majetku, korupce, sledování, nekonečné války, militarizovaná policie, soukromá vězení řízená ziskem a tak dále –
protože dávali přednost vždy tomu menšímu zlu.

Nevyhnutelnou pravdou však je, že vláda – prostřednictvím svých aktů uchvácení moci, brutality, podlosti, nelidskosti, nemorálnosti, chamtivosti, korupce, zhýralosti a tyranie – se stala téměř k nerozeznání od zla, o kterém tvrdí, že s ním bojuje.
Ať už to forma terorismu, mučení, obchodování s drogami, obchodování se sexem a dětmi, nájemné vraždy, násilí, krádeže, pornografie, vědecké experimenty nebo jiné ďábelské prostředky způsobující lidstvu bolest, utrpení a otroctví.

To, co jsme popsali, je podstata filmu Oni žijí (They Live, 1988), Carpenter na nás přenáší znepokojivý mrazivý pocit i dnes.

John Carpenter je nejvíc známý svým hororovým filmem Halloween (1978),
který předpokládá, že existuje forma zla tak temná, že ji nelze zabít. Carpenterovo dílo je naplněno silnou obavou z rozpadu naší společnosti, zejména vlády.
Carpenter zde zobrazuje vládu pracující proti vlastním občanům, populaci mimo realitu, šílenou technologii a budoucnost děsivější než jakýkoli horor.

Ve filmu Útěk z New Yorku (Escape from New York,1981)
Carpenter představuje fašismus jako budoucnost Ameriky.

Ve filmu Věc (The Thing 1982),
remaku stejnojmenné sci-fi klasiky z roku 1951, Carpenter předpokládá, že se všichni stále více odlidšťujeme.

V Christine (1982),
filmové adaptaci románu Stephena Kinga o autě posedlém démony, technologie projevuje svou vlastní vůli a vědomí a jde do vražedného řádění.

Ve filmu V zajetí šílenství (In the Mouth of Madness, 1994)
Carpenter poznamenává, že zlo roste vždy, když lidé ztrácejí „schopnost rozpoznat rozdíl mezi realitou a fantazií“.

Ale vraťme se k filmu Oni žijí (They Live, 1988).

Dva migrující pracovníci zjišťují, že svět není takový, jak se zdá. Ve skutečnosti je populace ve skutečnosti kontrolována a vykořisťována mimozemšťany pracujícími v partnerství s oligarchickou elitou. Po celou dobu bylo obyvatelstvo – blaženě nevědomé skutečné agendy v jejich životě – ukolébáno do samolibosti, indoktrinováno do souladu, bombardováno rušivými vlivy médií a hypnotizováno podprahovými zprávami vysílanými z televize a různých elektronických zařízení, billboardů a podobně.

Teprve když bezdomovec John Nada (který hraje do puntíku zesnulý Roddy Piper ) objeví pár upravených slunečních brýlí – Hoffmanovy čočky –, Nada uvidí, co se skrývá pod vymyšlenou realitou elity: kontrola a otroctví.

Když se na to podíváme optikou pravdy, elita, která se jeví jako lidská, dokud se nesundá ze svých převleků, je ukázána jako monstra, která zotročila občany, aby je kořistili.

Stejně tak billboardy šíří skrytá, autoritativní sdělení:
žena v bikinách v jedné reklamě ve skutečnosti divákům nařizuje „OŽEŇ SE A ROZMNOŽUJ SE“.
Stojany na časopisy křičí „KONZUMUJ A POSLOUCHEJ“.
Svazek dolarových bankovek v ruce prodejce prohlašuje: “TO JE VÁŠ BŮH.”

Při pohledu přes Nadinu Hoffmanovu čočku některé další skryté zprávy, které se vtloukají do podvědomí lidí, zahrnují:
ŽÁDNÉ NEZÁVISLÉ MYŠLENKY,
ZAŘAĎTE SE DO DAVU,
ODEVZDEJTE SE,
SPĚTE DÁL,
KUPUJTE A DÍVEJTE SE NA TELEVIZI,
NEPOUŽÍVEJTE PŘEDSTAVIVOST
NEZPOCHYBŇUJTE AUTORITY

Tato indoktrinační kampaň vytvořená elitou v Oni žijí (They Live, 1988) je bolestně známá každému, kdo studoval úpadek jakékoliv kultury.

Občané, kteří nemyslí sami za sebe, poslouchají bez otázek, jsou poddajní, nezpochybňují autoritu, nemyslí mimo rámec a spokojí se s tím, že mohou sedět a bavit se, jsou občané, které lze snadno ovládat.
Tímto způsobem poskytuje Carpenter svým filmem Oni žijí (They Live, 1988) vhodnou analogii naší vlastní zkreslené představy o životě v jakémkoliv policejním státě, o tom, co filozof Slavoj Žižek nazývá diktaturou v demokracii, „neviditelným řádem, který se soustředí na udržování vaši zdánlivé svobody“.

Jsme krmeni řadou pečlivě vymyšlených fikcí, které nemají žádnou podobnost s realitou.
Nehledě na to, že máme:
17 600krát vyšší pravděpodobnost, že zemřeme na srdeční choroby než na teroristický útok;
11 000krát vyšší pravděpodobnost úmrtí v důsledku letecké nehody než v důsledku teroristického spiknutí zahrnujícího letadlo;
1 048krát vyšší pravděpodobnost, že zemřeme při dopravní nehodě než teroristický útok,
8krát vyšší pravděpodobnost, že nás zabije policista než terorista,
předali jsme kontrolu nad svými životy vládním úředníkům, kteří s námi zacházejí jako s věcmi

Jak varuje Bearded Man ve filmu Oni žijí (They Live, 1988):
„Rozkládají spící střední třídu. Stále více lidí chudne. Jsme jejich dobytek. Jsme chováni pro otroctví.”

Díky novým technologiím většina vstoupila do iluze a odmítají se zabývat pravdu.

Od chvíle, kdy se narodíme, až do smrti, jsme indoktrinováni do víry, že ti, kteří nám vládnou, to dělají pro naše vlastní dobro.
Pravda je ale naprosto jiná.

Mocnosti chtějí, abychom se cítili ohroženi silami mimo naši kontrolu (teroristé, pandemie, masové střelby, falešné válečné ohrožení…).

Chtějí, abychom se báli a byli závislí na vládě a jejích militarizovaných armádách kvůli naší bezpečnosti a blahobytu.
Chtějí, abychom si byli navzájem nedůvěřiví, rozděleni svými předsudky a jeden druhému po krku.
Jsme jen o málo více než postradatelné zdroje, které je třeba použít, zneužít a zlikvidovat.

STUDIE:
Ve skutečnosti studie provedená Princetonskou a Northwestern University dospěla k závěru, že např. vláda USA zdaleka nezastupuje většinu amerických občanů.
Místo toho studie zjistila, že vládě vládnou bohatí a mocní, neboli takzvaná „ekonomická elita“.
Kromě toho výzkumníci dospěli k závěru, že politiky přijaté touto vládní elitou téměř vždy upřednostňují zvláštní zájmy a lobbistické skupiny.

Opakem demokracie je diktatura!
S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili.
Andreas Popp

Dnes je každému zřejmé, vládne oligarchie převlečená za demokracii a pravděpodobně jsme na cestě k fašismu – formě vlády, kde vládnou zájmy soukromých korporací, peníze a lidé jsou považováni za pouhé nevolníky, které je třeba kontrolovat. 
Buďte si jisti, že až se fašismus kdekoliv konečně ujme, základní formy vlády zůstanou: fašismus se bude jevit jako přátelský.
Zasednou zákonodárci.
Budou volby a zpravodajská média se budou nadále zabývat zábavou a politickými drobnostmi. Souhlas ovládaných však již nebude platit.
Skutečná kontrola konečně přejde na oligarchickou elitu ovládající vládu v zákulisí.

Zní vám to povědomě?
Pak je zřejmé, že nám nyní vládne oligarchická elita vládních a korporátních zájmů.
Přešli jsme do „korporativismu“ ( upřednostňovaného Benito Mussolinim ), což je poloviční bod na cestě k plně rozvinutému fašismu.

Korporativismus je místo, kde ti NEVOLENÍ vládnou nad většinou.
V tomto ohledu nejde samozřejmě o demokracii.
Je to forma vlády shora dolů, která má děsivou historii typickou pro vývoj, ke kterému došlo v minulosti v totalitních režimech: policejní státy, kde je každý sledován a špehován, zadržován kvůli menším přestupkům ze strany vládních agentů, umístěn pod policejní kontrolou a umístěn do zadržovacích (koncentračních) táborů.

Aby nakonec vypukl fašismus v plné síle, bude třeba, aby většina lidí souhlasila s tím, že je to nejen účelné, ale také nezbytné.
Ale proč by lidé souhlasili s tak zrůdným represivním režimem?
Odpověď je jediná: strach.
Strach rozvijí mezi lidmi stupidní chování.
Strach je metoda, kterou politici nejčastěji používají ke zvýšení moci vlády.

A jak většina sociálních komentátorů uznává, a většina lidí to velice citlivě vnímá, svět prostupuje atmosféra strachu:
strach z terorismu, strach z policie, strach z našich sousedů a tak dále.

Propaganda strachu byla docela efektivně využívána těmi, kdo chtějí získat kontrolu, a přeměňuje obyvatelstvo v ustrašené, poddajné, zpacifikované zombie spokojené s pochodem v souladu s vládními diktáty.

To nás přivádí zpět k filmu Oni žijí (They Live, 1988), který se od toho našeho tolik neliší.
Jak podotýká jedna z postav:

„Chudých a podtřídy přibývá.
Rasová spravedlnost a lidská práva neexistují.
Vytvořili represivní společnost a my jsme jejich nevědomými spoluviníky.
Jejich záměr vládnout spočívá ve zničení vědomí.
Byli jsme ukolébáni do transu.
Učinili nás lhostejnými k sobě, k ostatním.
Soustředíme se pouze na svůj vlastní zisk.”

I my jsme zaměřeni pouze na vlastní potěšení, předsudky a zisky. Narůstá počet chudých a lidí na hranici chudoby.
Nespravedlnost roste.
Nerovnost roste.
Zájem o lidská práva téměř neexistuje.
Jsme ukolébáváni do transu, lhostejní k ostatním.

Bez ohledu na to, jakými hrozbami se krmí strach, jsme zmanipulováni, abychom věřili, že pokud budeme nadále konzumovat, poslouchat a mít víru, věci se vyřeší.
POZOR! To ale nikdy neplatilo o rozvíjejících se režimech.
Teprve až ucítíme, jak na nás dopadá kladivo korporátního fašismu, bude už pozdě.

Postavy, kterými Carpenter obsazuje filmy, jsou mimořádně vhodným příkladem pro pochopení v čem žijeme my.
Carpenterovy filmové figury stále věří v ideály svobody a rovných příležitostí.
Jejich přesvědčení je staví do neustálé opozice se zákonem a establishmentem, ale přesto jsou bojovníky za svobodu.

Když například John Nada zničí mimozemský hypno-vysílač ve filmu Oni žijí (They Live, 1988), probudí se po svobodě.
Jak Nada nezapomenutelně prohlašuje: „Přišla jsem sem žvýkat žvýkačku a kopat do zadku. A už mi došla žvýkačka.“

CO JE DŮLEŽITÉ!

Je třeba být aktivní a zaujímat stanovisko k tomu, co je opravdu důležité!!!
Přestaňte se nechat snadno rozptylovat nesmyslnými politickými podívanými a věnujte pozornost tomu, co se v zemi skutečně děje.

Jak objasňuje Whitehead ve své knize Battlefield America: The War on the American People a v jejím fiktivním protějšku The Erik Blair Diaries:
Skutečná bitva o kontrolu nad tímto národem se odehrává na okrajích silnic, v policejních autech, na tribunách pro svědky, po telefonu. linky, ve vládních úřadech, v kancelářích firem, na chodbách a učebnách veřejných škol, v parcích a na zasedáních městských rad a ve městech po celé této zemi.

Pokud žijí tyrani, utlačovatelé, vetřelci, vládci, je to jen proto, že „my lidé“ spíme.

Zpracováno podle článku John W. Whiteheada v The Rutherford Institute

The post John Carpenter. Quo vadis. Filmy o principech ovládání společnosti first appeared on Čítárny.

V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus, umřel především na své citlivé srdce.

Karel Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“
Olga Scheinpflugová, žena Karla Čapka

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi…
A potom přišel Mnichov.
Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný.

“Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.”

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou. Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil:

“Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat…”

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej.
Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
“Máte oboustranný zápal plic,” řekl Čapkovi profesor. “Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti.” Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: “Myslel jsem si to… Ale já to nevydržím.”

Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák.
Vědala, co chce říci – už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva… a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo.
Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938. Karel Čapek zemřel.

M. Šulcová: Brána věčnosti (1997) biografie Karla Čapka

Napsal Karel Čapek:

Poslední dopis Karla Čapka:
Milá slečno,
prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí.
To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost.
Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.
Váš Karel Čapek / Lidové noviny 27. 12.

“Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.”

Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.

Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.

Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

The post Karel Čapek zemřel o Vánocích 1938, uštván nacisty německými i českými. Měl 48 let first appeared on Čítárny.

Od Trumpova zvolení se objevilo mnoho otázek, ale o žádné se seriózně nediskutovalo. Měli bychom mluvit o daňové reformě, žádná debata o daňové reformě neproběhla. Nedošlo ke skutečné debatě o zdravotní péči, pořádná debata neprobíhá o omezení držení zbraní. Vládne zde totiž v podstatě „žhářská“ atmosféra. Když někdo projeví názor, sklidí násilnické reakce. Ty jsou triumfem postojů a emocí nad intelektem a vzdělaností, ale přesto se staly rozhodující formou komunikace dnešní Ameriky.

Když mluvím na akademické půdě, často konfrontuji studenty i profesory, kteří „vědí“ věci, co nejsou pravda. Pak si říkám, jak člověk dojde k vědění, které není pravda? Děje se to takto:
Levicový profesor, řekněme na Tulane University, napíše knihu o tom, že fašismus je pravicový. Jeho stejně smýšlející kolegové prohlašují: „Nejlepší kniha, jaká byla kdy napsaná!“ Konec debaty.
Brzy nato New York Review of Books napíše recenzi: „Brilantní odhalení! Fašismus stojí na pravici!“ Celostátní rádiová stanice NPR natočí s autorem rozhovor.
Zanedlouho se objeví Michael Moore, aby o tom natočil dokumentární pořad, pak se to objeví na Wikipedii.

Pro obyčejného člověka, který tady v dobách fašismu ještě nebyl, to znamená:

„Je to jasný. Fašismus musí být pravičácká záležitost.“ Proč? Byl jsem v knihkupectví a viděl jsem to tam. V autě jsem si naladil stanici NPR a mluvilo se tam o tom. Později jsem si zapnul v televizi History Channel – a bác, bylo to tam. Tak jsem si to zadal na Wikipedii. A proto to „vím“. Důvodem tedy jsou všechny ty potvrzující zdroje. Co si ale ten člověk neuvědomuje, že jde o stále stejnou kulku, která se jen odráží mezi stěnami. A protože se to k vám dostává z různých směrů, říkáte si: „Je to potvrzené z několika míst, tak to musí být pravda.“

Pokusím se nyní uvést do světla několik velmi důležitých záležitostí, které se objevují jak v americké politice, tak na školách.
Důvodem, proč neprobíhá o problematických otázkách skutečná diskuse, je, že už od listopadu 2016 se téměř trvale vznášejí ve vzduchu dvě odsuzující karty.

První kartou je rasismus a druhou, neméně výbušnou, fašismus.

Karta s rasismem je o něco starší, takže pro nás, kteří se pohybují v americké politice už celou generaci, je už normální slýchat, že Republikánská strana je stranou pánbíčkárů a rasistů, zatímco Demokratická strana stranou občanských práv a anti-rasismu. To se samozřejmě za Trumpa trochu změnilo. Trump je rasista a Republikánská strana je pánbíčkářskou stranou.

Druhé nařčení je o něco novější a říká, že Trump je fašista. Říkám, že je novější, i když lidé častovali stejným obviněním i Reagana a Bushe. „Reagan je fašista.“ Tenkrát ale šlo spíš jen o takové plácnutí. U Trumpa je to myšleno vážně a cíleně. Cíleně nejen jako urážka, ale i jako ospravedlnění mnoha forem chování, které by jinak byly nepřijatelné.

Například: Budeme bojkotovat inauguraci. Umíte si představit ty reakce, kdyby republikáni bojkotovali Obamovu inauguraci? Násilně narušíme inaugurační oslavy. Nedovolme řečníkům promluvit na univerzitě. Pokusme se odsud Trumpa vystrnadit jakýmikoliv prostředky, které k tomu budou nutné. Dostaneme ho na maření práva – ať už k trestnému činu došlo, nebo ne. Takové formy extremismu, které ospravedlňuje až dnešní Amerika, jsou podobné jako v Německu v roce 1933. Kdyby Trump byl něco jako Hitler, pak by bylo oprávněné použít extrémní, i násilné, taktiky, aby se zabránilo nástupu toho, co by mohlo znamenat ještě větší katastrofy v budoucnu. Chci zde tedy vyvolat otázky.

Půjdu hned k věci a zeptám se: „Co je to rasismus? Co je to fašismus?
Jsou tyto ideologie, pokud se jim tak dá říkat, levicové, nebo pravicové?“

Začnu několika větami o fašismu, protože fašismus je téma, ve kterém se jen málo lidí vyzná.
Když lidé mluví o fašismu, definují ho tak, že to nedává naprosto žádný smysl.
Trump je fašista, protože je ultra-nacionalista. Chce „make America great again“ (tzn. udělat Ameriku znovu skvělou – pozn.překl).
Nechtěl i Hitler udělat Německo opět významným?
Jasný argument. Ve skutečnosti to ale není argument, protože nacionalismus nebyl nikdy definujícím prvkem fašismu. Je jeho atributem, ale není jeho definujícím prvkem.

Nacionalismus je stejně zastoupen na levici i na pravici.
Gándhí v Indii byl nacionalista. Mandela v Jižní Africe byl nacionalista. Stejně tak Che Guevara i Fidel Castro. Všichni vůdci protikoloniálních hnutí byli ultra-nacionalisté. Nkrumah v Ghaně i mnoho dalších. Winston Churchill byl nacionalista, stejně tak jako de Gaulle. Abraham Lincoln byl nacionalista, stejně tak jako ostatní zakladatelé Ameriky. Bylo by víc než hloupé nazvat je všechny fašisty. Samozřejmě jimi nebyli. Nacionalismus tedy nedefinuje, kdo je a kdo není fašista.

Dobře, tak Trump je fašista, protože je tak panovačný. Chce svrhnout ústavu, chce konec demokracie.
Mimochodem, tento argument vyrobily osobnosti na zpravodajských kanálech MSNBC a CNN, vyrobili ho komici na všech prezentačních platformách. Ti Trumpa obviňují z panovačnosti přesto, že skutečně panovačný vládce by takové lidi nechal do pěti minut umlčet. Mussolini by do New York Times poslal bandu hrdlořezů, aby hlasatele takových výpadů rozmetali na kaši. Už sama skutečnost, že Trump je na všech platformách denně mediálně masakrován jako panovačný, v podstatě dokazuje, že panovačný není. Lidem, kteří tato obvinění hlásají, totiž nic nedělá.

Jasně tedy vidíme, že se do toho budeme muset zanořit hlouběji. Důkazem, že toho o všech těchto tématech moc nevíme, je, že kdybychom věděli, celá debata by se okamžitě změnila.

Není například obecně známo, že světovým zakladatelem fašismu, fašistického režimu nebylo nacistické Německo, ale Mussoliniho Itálie v roce 1922.
Mussolini byl levicový. Byl dokonce nejslavnějším italským marxistou, pravděpodobně spolu s Gramscim.
Jak Mussolini, tak Gramsci byli obdivováni sovětskými socialisty, Musoliniho obdivoval i Lenin.
Když Mussolini založil první fašistickou stranu, Lenin mu poslal blahopřejný telegram. Proč? Protože si uvědomoval, že Mussolini je jeho levicovým spolubojovníkem.

Fašismus vyrostl z krize marxismu.
Marxisté zjišťovali, že Marxovy předpovědi, jeho očekávané proletářské revoluce nepřicházejí. Nedošlo k nim nikde.
Když Mussolini přemýšlel proč, přišel s myšlenkou, že důvodem může být skutečnost, že lidé se identifikují víc se svou zemí než se svou společenskou třídou.
Všiml si, že v 1. světové válce bojovali francouzští socialisté za Francii a britští socialisté za Británii.
Mussolini proto vytvořil národní socialismus. Jde o variaci na socialismus, která neodstraňuje třídu, jen k ní přidává prvek národa.

Dokonce – a uvádím to ve své knize Death of a Nation –
všichni zakládající vůdci fašismu v pěti zemích od Belgie přes Francii, Británii a Itálii až po Německo byli bez výjimky levičáci.
Jedním ze zakladatelů francouzského socialismu byl Jean Allemane považovaný za velikána francouzského socialismu, Marcel Déat, který byl celoživotním socialistou, nebo komunista Jacques Doriot. To jsou zakladatelé fašismu. Z levice.
Hitler, jak všichni víme, byl hlavou strany s názvem Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Zajímavé je, že když budete číst současné komentáře, objevuje se v nich až komické úsilí odstranit z národního socialismu ten socialismus. Předstírat, že národní socialisté nebyli skuteční socialisté. Přesto, že jimi byli všichni jejich nejvýznamnější představitelé, a to nejen Hitler, ale třeba i Goebbels. Goebbels hlásal, že mezi nacionalismem a socialismem musí existovat priorita. Který z nich je důležitější? Nacionalismus, nebo socialismus? Odpovídá, že socialismus. „Socialismus“ je podstatné jméno a „národní“ je adjektivum. Slovo národní tedy upřesňuje, o jaký typ socialismu usilujeme.

To všechno je dnes zakamuflováno, protože v 2. světové válce jsme viděli komunisty na jedné straně a fašisty na druhé, což vedlo k představě, že když komunisté jsou na levici, fašisté musejí být na pravici.
To je ale naprostý non sequitur (pro logiku neplatný argument – pozn. překl.). Nezapomínejme, že ideologie, které jsou si velmi blízké, které jsou něco jako pokrevní příbuzní, měly mezi sebou bratrovražedné, genocidní války, které trvaly celá desetiletí, ne-li staletí. Podívejme se na šíity a sunnity. Šíité i sunnité jsou součástí „domu islámu“. Liší se pouze v detailech své teologie. A přesto proti sobě dlouhodobě bojují. Bojují nejen o detailní body svého učení, ale i o území a o moc.

Význam slova fašismus je doslovně množství prutů natěsno svázaných k sobě.
A fašismus ve svém nejužším významu znamená prostě kolektivismus, moc centralizovaného státu.
To je nepopiratelný význam tohoto slova. Plně ho uznávali jak fašisté, tak antifašisté. Takže například ve 30. letech byl velkým obdivovatelem Mussoliniho i prezident Roosevelt. Italský fašismus viděl jako levicový – to věděl – a progresivnější než jeho New Deal. Vyslal proto členy svého poradního sboru do fašistického Říma, aby tam studovali italský fašismus a přenesli některé z jeho myšlenek do Ameriky. Mussolini zase v italském časopise recenzoval Rooseveltovu knihu Looking Forward a jeho recenzi lze shrnout těmito slovy: Autor je jedním z nás, je to fašista. Takže na začátku 30. let existoval mezi demokraty – zastánci New Deal – a italskými fašisty vzájemný společenský obdiv.

Teď ale chci přejít na vážnější téma a mluvit o Hitlerovi.
Budu se přitom zcela konkrétně odkazovat na dílo velmi prominentního učence působícího právě tady, na Yale. Je jím James Whitman a jeho nedávno publikovaná kniha s názvem Hitler’s American Model (Hitlerův americký model), kde hned v úvodu popisuje nacistickou schůzi v roce 1935, setkání nejvyšších nacistů, kteří v té době připravovali norimberské zákony. Norimberské zákony byly zákony, které ze Židů udělaly občany druhé kategorie, zakázaly sňatky mezi židovskými a ostatními Němci, konfiskovaly židovský majetek, obsahovaly všemožné formy segregace Židů, jejich umísťování do ghett a také státem sponzorovanou diskriminaci Židů. Nacisté měli na schůzi stenografku, protože si mysleli, že formují první rasistický stát na světě.
Jeden z nich, který studoval v Americe, metaforicky řečeno zvedl ruku a řekl: „Je mi líto, ale nemůžeme ustanovit první rasistický stát na světě, protože to už udělala Demokratická strana ve Spojených státech.“ Nacisté byli překvapeni: „Cože?“ Dívali se jeden na druhého, takže jim ten nacista vysvětlil, že na demokratickém jihu – a tady bych měl udělat pauzu k zapamatování.

Nacisté totiž věděli něco, co my nevíme, protože to není v našich učebnicích. A je to skutečnost, že všechny segregační zákony Jima Crowa od 80. let devatenáctého století až do 50. a 60. let století dvacátého byly bez výjimky schváleny demokratickou legislativou, podepsány demokratickým guvernérem a uplatňovány demokratickými orgány.
Nacisté to věděli, ale můžete si všimnout, že v amerických učebnicích 21. století je to poněkud potlačováno. Takže nacisté došli k závěru, že jim stačí převzít zákony amerických demokratů, škrtnout slovo černoch, nahradit ho slovem Žid a je to. Hotovo. A to také nacisté opravdu udělali. Neříkám, že mezi zákony amerických demokratů a německých nacistů existovala určitá podobnost. Říkám, a to na svou obhajobu cituji profesora Whitmana, že nacisté pouze převzali zákony Jima Crowa jako již detailně vypracovaný plán.

A teď něco velmi zajímavého. Člověk by čekal, že se kniha profesora Whitmana bude jmenovat Hitlerův model amerických demokratů, ale ne.
Jmenuje se Hitlerův americký model.
Takže profesor Whitman hází vinu ne na Demokratickou stranu, která zákony schválila, ale obecně na Ameriku. To nedává naprosto žádný smysl, protože, jak všichni víme, už od občanské války byla Amerika v otázkách otroctví, segregace, zákonů Jima Crowa nebo Ku Klux Klanu rozdělená. Byla to témata nekonečných bitev, někdy i fyzických, mezi oběma stranami. Snažím se však říct, že v určitém slova smyslu zde existuje snaha uvrhnout vinu na Ameriku jako celek, přesto, že tyto konkrétní zlořády páchali jen někteří Američané, zatímco jiní se jim v tom snažili bránit.

Uvedl jsem zde několik faktů o fašismu. Mohl bych mluvit o nacistických zákonech na sterilizaci, eutanázii, ale kvůli času se do toho pouštět nebudu. Chci ale říct toto.
V debatách o fašismu a o rasismu se potlačují důležité kořeny, které bychom měli znát a které by měly vlastně debatu určovat. Jinými slovy, je velmi smutné že žijeme nejenom v době fake news (falešných zpráv), ty jsou mi jedno. Ale není mi jedno falešná historie.
Není mi jedno falešná vzdělanost. A nejsou mi jedno manipulativní projevy, které kamuflují, co se v této zemi ve skutečnosti událo.

Než jsem loni natočil film Hillary’s America, mluvil jsem na mnoha školách.
Pravidelně, když jsem mluvil o otroctví a uvedl, že debata o vystoupení z unie probíhala mezi Severem a Jihem, zatímco debata o otroctví mezi Demokratickou stranou coby jeho zastánkyní a Republikánskou stranou, která stála proti, tedy že demokraté ze severu se stavěli na obranu otroctví coby systému stejně jako demokraté z jihu, což je zásadní, vždy se okázale postavil nějaký profesor a prohlásil: „Dineshi, vaše komentáře, i když samy o sobě pravdivé, jsou poněkud zjednodušující. Musíte si uvědomit, že na vině je mnoho faktorů. Nelze prostě svalit vinu na jednu nebo druhou stranu. Obě strany byly, dalo by se říct, nástrojem historických zločinů atd. atd. atd. Kdykoliv něco takového slyším, je to pro mě ono příslovečné rétorické mlžení. Takové mlhy je nutno rozehnat, protože jejich cílem je kalit vody a ne věci vyjasňovat.

Ve filmu Hilary’s America (2016) jsem se proto rozhodl jít na hranu a učinit kategorické vědecké prohlášení. Vědecké v tom smyslu, že je snadno vyvratitelné.

Prohlásil jsem, že v roce 1860, rok před občanskou válkou, žádný republikán nevlastnil otroka.
Ne, že žádný republikánský lídr nevlastnil otroka, ale že žádný republikán v celých Spojených státech nevlastnil otroka.
Všechny otroky v celé zemi, byly jich čtyři miliony, vlastnili demokraté.

Takové tvrzení nenajdete v žádné historické knize, v žádné učebnici, pokud vím, nikdy se neobjevilo v žádném článku, nikdy ho nikdo nevyslovil v televizi, na History Channel nebo v dokumentárním pořadu, a přesto, jak říkám, je snadno vyvratitelné. Stačilo by dát mi jména pěti republikánů, kteří vlastnili otroky, a musel bych to vzít zpět.

Až do dnešního dne mi nikdo nepředložil ani jeden důkaz o opaku. Ani jediný. Jeden doktorand mi před několika měsíci napsal:
„Dineshi, dostal jsem vás. Generál Ulysses S. Grant zdědil z manželčiny strany jednoho otroka.“
Já jsem ho ale upozornil:
„To byl skoro zásah, příteli, ale nezapomínejte, že v době, kdy k tomu došlo, byl Ulysses S. Grant demokratem. K republikánům přešel až později.“

(Poznámka překladatele:
V roce 2019, tři roky po odvysílání Dineshova filmu, představilo několik amerických historiků jména deseti otrokářů z řad republikánů. Problém byl v tom, že tito „republikáni” byli dříve demokraty, kteří žili poblíž hranice severu a jihu, a protože byli proti odtržení a báli se občanské války, přestoupili do tábora republikánů. Dinesh na svém twitterovém účtu prohlásil, že tím historickové potvrdili jeho teorii, a pouze upravil své prohlášení na: „V roce 1860 bychom mohli spočítat otrokáře z řad republikánů na prstech dvou rukou a více jak 99 % majitelů 4 milionů amerických otroků byli demokraté.”

Jak víte, v posledních letech mnoho lidí na jihu běsní a strhává pomníky konfederace.
„Zbavme se Roberta Leeho!“ Robert E. Lee stál proti otroctví, Robert E. Lee stál proti vystoupení z federace, Robert E. Lee bojoval za Jih, protože věděl, že válka přijde i do jeho rodného státu Virginie. Byl to v podstatě virginský patriot. V tom s ním můžete souhlasit nebo nesouhlasit, faktem ale zůstává, že nebyl zápornou postavou otrokářství. Dobře to věděl i Abraham Lincoln. Kdyby si to o něm Lincoln myslel, nabídl by mu nejvyšší velení armády Unie? Ne.

Lincoln ale jmenoval čtyři záporné postavy otrokářství. A všimněte si, že ani toto se v učebnicích neobjevuje.
Roger Taney, autor verdiktu v případu otroka Dreda Scotta. Byl z Marylandu, Lincoln to bral jako Jih.
Franklin Pierce, bývalý president z New Hampshire, demokrat ze severu. James Buchanan, úřadující president z Pennsylvanie, demokrat ze severu.
Stephen Douglas z Illinois, demokrat ze severu.

Tři ze čtyř byli demokrati ze severu, ale všimněte si, že těm progresivisté sochy nestrhávají.
Stephen Douglas má velkou sochu v Chicagu, té se nikdo nedotkl. Žádné útoky Antify nebo Black Lives Matter. Proč? Protože kdybyste strhli sochu Stephena Douglase, upozornili byste na fakt, že skuteční zločinci otrokářství nebyli Jižané, ale demokraté ze severu, ve spojenectví s demokraty z jihu. Byli v tom spolu. Chcete-li to ututlat, vyberte si někoho jiného – Roberta E. Leeho a vinu přiřkněte jemu. Jde o snahu přenést vinu za otroctví z Demokratické strany, kde opravdu je, na Jih. Jde o velkou lež.

Když jsou progresivisté nuceni uznat otrokářskou minulost Demokratické strany, okamžitě reagují:
„Připouštíme, že jsme byli stranou podporující otroctví, a otrokářství jsme udržovali naživu více než sto let, ale otroctví bylo zrušeno v roce 1865, takže to všechno se odehrálo velmi, velmi dávno. Nemůžete nás nyní obviňovat z chyb Demokratické strany z doby před občanskou válkou.“
Ano, ale co zločiny Demokratické strany po občanské válce?

Opusťme otroctví se pojďme podívat na spoluúčast Demokratické strany na segregaci a Ku Klux Klanu.
V 80. letech 19. století vymysleli demokraté segregaci a zákony Jima Crowa, které platily až do 60. let 20. století. Demokraté také přišli se sloganem „oddělení, ale rovnocenní“, které ospravedlňovalo segregaci a předstíralo, že je ve prospěch Afroameričanů.

Ku Klux Klan byl založen v roce 1866.
Stalo se tak v městečku Pulaski v Tennessee skupinou bývalých vojáků konfederace; jeho prvním velkým čarodějem byl konfederační generál, který byl také delegátem Celonárodního demokratického sjezdu. Ku Klux Klan se brzy rozšířil z jihu na středozápad a dál na západ a stal se slovy historika Erica Fonera „domácí teroristickou rukou Demokratické strany“.

Hlavním bodem násilnických orgií KKK bylo zabránit černochům volit – tedy hlasovat pro republikány.
Členy klanu byli přední demokraté včetně nejméně jednoho prezidenta, dvou soudců Nejvyššího soudu a nespočetných senátorů a kongresmanů.

Když v roce 2010 zemřel Robert Byrd, bývalý člen Ku Klux Klanu, byl na jeho pohřbu Obama a Bill Clinton. A Bill Clinton promluvil i o tom, že Robert Byrd byl v Ku Klux Klanu, a vysvětloval:
„Řeknu vám, proč tam byl. V těch dobách musel být člověk v KKK, pokud se chtěl dostat v Demokratické straně někam dál.”

Zajímavé zjištění, že jedinou cestou k postupu bylo členství v KKK.
Všimněte si: kromě toho, že Antifa nestrhává sochy otrokářů z řad demokratů, tak neútočí ani na sochy demokratů působících v KKK.
Po Robertu Byrdovi je pojmenovaná půlka Západní Virginie. Dálnice Roberta Byrda, škola Roberta Byrda, nemocnice Roberta Byrda. Robert Byrd zůstává nedotčen. V Americe máme obrovské budovy pojmenované po demokratických rasistech a segregacionalistech, kterých se Antifa ani nedotkne a progresivní levice na ně neútočí.

Další velkou lží je přesvědčení, že si strany v důsledku Nixonovy mazané Southern Stragegy (Jižanské strategie) vyměnily místa – z rasistických jižanských demokratů, tzv. dixiekratů, se stali republikáni.
Richard Nixon však žádnou Southern Strategy neměl. A důkazem je, že první, co po svém zvolení udělal, jedno z jeho prvních rozhodnutí byla pozitivní diskriminace. Nixon je jejím vynálezcem. A co to ta pozitivní diskriminace je? Zákonné zvýhodnění menšin před bílými.
Zamyslete se nad tím. Kdyby člověk, který údajně ovlivňoval hluboký jih ve snaze získat jižanské demokratické rasisty pro Republikánskou stranu – dávalo by smysl, aby tento člověk jako první věc po nástupu do úřadu právně upřednostnil černé před bílými? To smysl nedává. Už ten samotný fakt by vám měl zablikat červeným světlem a probudit podezřívavost, že takhle to vůbec nebylo. Jde o další případ revizionistické historiografie.

Krása života v současnosti je i v tom, že to, co vám tady říkám, není historie podle Dineshe na rozdíl od historie podle někoho jiného. Máte možnost kontrolovat, máte možnost ověřovat.
Když tedy řeknu něco jako, že rasističtí demokraté, „dixiekraté“, se nikdy nestali republikány, dá se to zjistit. I na telefonu. Najděte si to a stejně, jako jste to viděli ve filmu, vyvolejte si je na obrazovku. Zobrazil jsem si je po jménech. Ve Sněmovně i v Senátu. Přibližně 150, takže velký počet.
A pak jsem spočítal, kolik rasistických dixiekratů se stalo republikány. Ve Sněmovně jeden, Albert Watson, a v Senátu jeden, Strom Thurmond.
Všichni ostatní rasisté zůstali, dál žili a zemřeli v Demokratické straně. Jsou oslavováni v Demokratické straně. S manželkou jedeme zítra do Washingtonu DC, jsou tam po takových lidech pojmenované budovy. Takže ten dojem, že rasističtí demokraté se stali republikány, je totální progresivistický výmysl. Nicméně výmysl hlásaný skutečně inteligentními lidmi, kteří sice vědí, jak to bylo, ale jsou ochotni lhát k prosazení svého pojetí nebo zájmu.

Historik z Princetonu Kevin Kruse neustále opakuje: Dineshi, mýlíš se. Rasističtí dixiekraté se stávali republikány.
Co takový Jesse Helms nebo Trent Lott? A co John Tower? Těmi se ale nedá argumentovat, protože nikdo z těchto mužů nebyl rasistický dixiekrat. Nebyli vůbec dixiekraté. Definice dixiekrata je buď někdo, kdo se stal ve 40. letech členem „Demokratické strany práv státu“, zkráceně nazývané „Dixiecrats“, nebo někdo, kdo v roce 1964 hlasoval proti zákonu o občanských právech. To je zavedené měřítko, které historici používají při počítání, kdo je dixiekrat a kdo ne.
Kevin Kruse to ví. Ví, že Helms nebyl dixiekrat. Ale počítá ho tam. Říká se tomu argumentum ad ignorantiam neboli argument, který spoléhá na nevědomost publika. Počítá s tím, že to nevědí ani jeho studenti. A proto mu nabídnu: „Pane Krusi, proč o tom neotevřít debatu? Přijedu na Princeton University, vaši domácí půdu a budeme o tom diskutovat před vašimi vlastními studenty. Máte tam vlídné publikum…“

Když jsem ho viděl naposledy, schovával se pod stolem. Netroufá si z prostého důvodu. Protože nemusí. Ne proto, že je zbabělec, i když je. Netroufá si, protože nemusí. Ví, že má na své studenty monopol, ví, že je v postavení, kdy je může zastrašovat. Ví, že existuje riziko, že kdybych tam přišel – stejné riziko, jaké by musela podstoupit třeba moderátorka Rachel Maddow, kdyby mě pozvala, abych mluvil o fašismu. O fašismu dlouze blábolí každý den, ale nepozvala by mě ani na 90 sekund, protože i těch by stačilo na odhalení, že to, co dělá, je humbuk a že o fašismu neví vůbec nic. Nezná ani jeho definici. A pokud ano, nepustí ji k sobě.

Definice fašismu je totiž zcela jasná.
Rozhodování či nadvláda státu nad řídicími orgány firem a rozhodování státu o životech občanů. To je skutečný klinický význam slova fašismus. Jak prohlásil Mussolini: vše v rámci státu, nic proti státu, nic bez státu.

Mluvím o tom, protože toto je skutečná historie. Je nepopiratelná, jsou o ní záznamy, profesor Whitman má přepisy onoho norimberského setkání. Moje otázka tedy zní: Jak to, že my vzdělaní Američané o těchto věcech nic nevíme? Proč, když zapnete televizi, je tam Van Jones a všichni ti ostatní, co blábolí o fašismu, aniž by měli nejmenší tušení o tom, co to fašismus je. Bez jakýchkoliv znalostí o hlubokém vnitřním propojení mezi americkým progresivismem na jedné straně a reálným fašismem na druhé.

Takže se teď nacházíme v něčem, co by se dalo nazvat velkou lží. A co že je to ta velká lež?
Víme, co je to drobná lež. Drobná lež je snadno ověřitelná nepravda. Když vám někdo řekne něco, co není pravda, a vy si to můžete ověřit. Problém nastává u velkých lží. Ty jsou tak velké, že se v nich nevyznáte. A proto se mnohem hůř vyvracejí. Mnohem snadněji prodáte velkou lež než malou.
To, co se stalo v Americe, a je to velmi smutné, to překrucování fašismu nezačalo spolu s Trumpem. Ta velká lež o Trumpovi začala už v roce 1945, ve chvíli, kdy američtí vojáci vstoupili do koncentračních táborů, ve chvíli, kdy uviděli vycházet ty průsvitné, na kost vyhublé, potácející se postavy. V té chvíli byl fašismus natrvalo zdiskreditován, ale okamžitě začalo vznikat něco nového.

Progresivní revizionismus.
Progresivisté, kteří se dostali k moci ve 40. letech na školách, v médiích a v Hollywoodu, si v podstatě řekli:
Nemůžeme si dovolit, aby budoucí generace věděly, co to fašismus vlastně je, musíme fašismus vymyslet znovu, přetvořit ho. Dalo by se říct, vytvořit nový fašismus. A musíme ho přesunout z levice, kde vždycky byl, na pravici, abychom ho mohli používat jako hůl na naše oponenty. A to je největší ze všech velkých lží.
Totéž platí, je mi líto, že to musím říct, o rasismu.

Moje dnešní poselství se netýká jen pravdy (i když té také), ale i odvahy.
Odvahy postavit se proti takovým zvrácenostem, s ničím z toho se nesmiřovat, uvědomovat si, že jde o úsilí zadupat vás do země, abyste se stali intelektuálními červy, kteří si nechají řídit myšlenky. Nepoddávejte se tomu. Buďte sokratovští, nezávislí, ochotní se za své přesvědčení postavit, prověřujte si, co se vám předkládá, a tím osvobodíte svou mysl.

Zdroje:
1) Přednáška D.D’Souzy na Yale University
2) Přednáška D.D’Souzy na Liberty University
3) Kniha D.D’Souzy: The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left
4) Kniha D.D’Souzy: Hillary’s America: The Secret History of the Democratic Party
5) Twitter D.D’Souzy
6) www.DineshDSouza.com

Dinesh D’Souza je americký konzervativní komentátor, spisovatel a filmový producent indického původu.
Pracoval v Bílém domě jako poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a v současnosti zastává funkci prezidenta King’s College v New Yorku. Dinesh tvrdí, že se stal prvním politickým vězněm v USA, protože uvedl kritický film o Baracku Obamovi, “2016: Obama’s America”, a pár týdnů nato byl odsouzen za překročení limitu finančního daru politickému kandidátovi. Za podobné porušení zákona prý v USA nebyl nikdo uvězněn. Prezident Trump udělil po svém zvolení Dineshovi milost.

Přeložil Tomáš Staněk, výsledný text upravil Jaroslav Pešta.
Zdroj:

The post D’Souza. Co je to rasismus a fašismus? Kdo jsou v Americe Demokraté a Republikáni? first appeared on Čítárny.

Norimberský tribunál skončil popravou nacistických zločinců dne 16. října 1946. Spojenci se proti tribunálu postavili. Churchill navrhoval popravu bez soudu. Dokonce byl vypracován seznam 41 jmen. Stalin však na tribunálu trval, protože si uvědomoval, že to, co se stalo, se brzy obrátí naruby, což se děje dodnes.

Nicméně Spojenci různými způsoby odstranili ze soudu zástupce německého velkopodnikání, takže se nepřihlíželo k úzkým vazbám německého průmyslu na americký kapitál a k cennému vojenskému personálu.

Ačkoli na britské popravčí listině bylo 41 jmen, k trestu smrti bylo odsouzeno pouze 12 německých nacistických zločinců.

Mimochodem, ideolog Říše, autor “rasové teorie” a “konečného řešení židovské otázky” Alfred Rosenberg, který byl Norimberským tribunálem odsouzen k trestu smrti, se při své obhajobě v procesu snažil dokázat, že rasová teorie není jeho vynálezem a že ji tak či onak vypracovali jednotlivci ve Velké Británii, USA a Francii.

Rudolf Höss byl velitelem koncentračního tábora Osvětim/Auschwitz.
Höss byl jedním z mála vysokých nacistických důstojníků, kteří otevřeně přiznali rozsah nacistických zločinů. Jeho svědectví vyvrátilo tvrzení dalších obžalovaných, jako byl Hermann Göring, že o masovém vraždění nevěděli.

Höss v Norimberku potvrdil, že byl v roce 1941 povolán Heinrichem Himmlerem, šéf SS, aby na rozkaz Adolfa Hitlera provedl „konečné řešení židovské otázky“.
Popsal, jak v Auschwitzu-Birkenau dohlížel na systematické vyhlazování Židů a jak experimentoval s různými metodami zplynování, než se rozhodl pro Cyklon B, aby urychlil hromadné vraždy.
Přiznal, že v době, kdy velel táboru, bylo v Auschwitzu zplynováno 2,5 milionu lidí a další půl milionu zemřelo na podvýživu a nemoci. 

Poznámka:
Kolik bylo odsouzeno německých nacistických právníků a soudců, kteří v německé říši odsuzovali lidi na smrt jak na běžícím páse?
Nikdo?

V knize Poltoraka, Norimberský epilóg jsou například zaznamenány nijak neupravené výpovědi obžalovaných.
Když například prokurátor Roberts předložil Jodlovi obvinění, že barbarsky nechal vybombardovat Bělehrad a zeptal se ho kolik tisíc lidí zahynulo při náletu na Bělehrad, Jodl odpověděl:
To nemohu říct, ale rozhodně ne více než desetina těch, co zahynuli v Drážďanech, když jste město naprosto zbytečně bombardovali.
Je zajímavé, že pak už nikdo nepoložil otázku ohledně masivního bombardování Luftwaffe za druhé světové války.

Vzpomeňte si, co o genocidě řekl americký spisovatel a historik John Toland:

“Za Hitlerovu koncepci koncentračních táborů, stejně jako za praktickou stránku genocidy, vděčil Hitler studiu dějin Anglie a Spojených států”.

A jaký je nejdelší holocaust / genocida v dějinách lidstva?
Vyhlazení téměř celé populace Indiánů na americkém kontinentu během cca. 300 let.

Z knihy: Norimberský deník / Gustave Mark Gilbert
Během Norimberského procesu, 18. dubna 1946, poskytl Hermann Göring rozhovor psychologovi Gustavu Gilbertovi. 
Göring:
„Lid samozřejmě nechce válku. Proč by měl prostý farmář riskovat svůj život, když to nejlepší, co z války může získat, je vrátit se bez úhony na svou farmu? Nikdo nechce válku – v Rusku, Anglii, Americe ani v Německu. To je zřejmé. V konečném důsledku však vůdci země určují politiku. A přimět lidi, aby tuto politiku podpořili, je snadné. Nezáleží na tom, zda se jedná o demokracii, komunismus, parlamentarismus nebo fašistickou diktaturu.“

Gilbert:
„Ale demokracie má jeden rozdíl – lid může vyjádřit svůj názor prostřednictvím volených zástupců.“

Göring:
„Samozřejmě, to je dobré, ale bez ohledu na to, zda má lid hlas, nebo ne, vždy ho lze donutit k poslušnosti. Je to jednoduché: Řekněte jim, že jsou napadeni, a pak obviňte pacifisty, že jsou nepatriotičtí a ohrožují zemi. To funguje v každé zemi.“

Zajímavost:
Na Norimberském tribunálu přednesen citát z Reichskomisariátu pro Ukrajinu od Kocha. O záměrech Němců s Čechy ZDE:

„Neexistuje žádná svobodná Ukrajina. Cílem naší práce musí být, aby Ukrajinci pracovali pro Německo, a ne to, abychom my činili tento národ šťastným. Ukrajina musí poskytnout to, co Německu chybí. Tento úkol musí být splněn bez ohledu na ztráty.“

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

The post Norimberský tribunál 1946 a poprava nacistických vůdců. Málo známé souvislosti first appeared on Čítárny.

Charlie Chaplin (16.4. 1889 – 25.12. 1977) a jeho nesmrtelný projev ve filmu Diktátor. Ten už dávno není jen parodií na Hitlerův ideologický a mocenský vzestup, podporovaný kapitálem Západu a stává se opět velmi aktuální.

Signifikantní poznámka je, že projev byl poprvé vysílán v roce 1940. Válku Hitler rozpoutal útokem na Polsko 1.9. 1939 a jeho totální likvidací během několika týdnů.
Poté byl Chaplinovi zakázán vstup do USA a odešel do Švýcarska!!!!

Stále existuje velké množství velmi inteligentních lidí, kteří svůj um a schopnosti soustřeďují na vzájemné soupeření, které nepřináší společnosti žádné hodnoty, ale naopak války, zabíjení, ponižování a ničení hodnot, které vybudovali naši předkové.

Paradoxně se tak děje ve jménu demokracie a pokroku.
Viz rok 2025 a Evropská Unie, která se z původně mírové projektu stává neuvěřitelným projektem války proti Rusku.

Připomeňme si proto zajímavé historické souvislosti.
Bylo to 18. 10. 1936, kdy  vydal Hitler dekret k realizaci “1. čtyřletky”, 4letého plánu, jehož cílem byla “nezávislost”, “soběstačnost” a “válečná připravenost” německé ekonomiky.
Od srpna 1936 měl program i tajný dodatek.
Memorandum Hitler uvedl tezí: “Válka s Ruskem je nevyhnutelná.”

Projev diktátora
Lituji, ale já nechci být pánem světa, to pro mě není. Nechci vládnout ani dobývat. Chtěl bych pomoci všem židům, křesťanům, všem bez rozdílu barvy pleti. My všichni si toužíme pomáhat navzájem. Žít štěstím těch druhých, ne jejich neštěstím. Nechceme ani nenávidět ani pohrdat. Zde je místo pro každého. Země je bohatá aby nás uživila všechny. Cesta životem může být svobodná a krásná, ale my jsme se na ní ztratili. Chamtivost zničila naše duše, zazdila nás do nenávisti a nutí nás zabíjet. Naše vlastní rychlost nás brzdí. Mechanizace nám přinesla bídu. Naše znalosti z nás udělaly cyniky a hrubce. Myslíme příliš a cítíme málo. Potřebujeme spíše lidskost než mechanizaci, spíše laskavost než vychytralost. Bez těchto vlastností násilí zvítězí nad životem a vše bude ztraceno. Rozhlas a letadla nás měli přiblížit. Původně tyto vynálezy měly hlásat do světa lidskou dobrotu a bratrství mezi národy. Já ale nyní slyším miliony mužů, žen a dětí, kteří žijí v zoufalství a jsou oběti systému, který stále uvězňuje a mučí nevinné lidi.

Těm kteří mě slyší já říkám: nezoufejte! Naše dnešní neštěstí se zrodilo z chamtivosti, ze zahořklosti těch, kteří se bojí lidského pokroku. Lidská nenávist přejde, diktátoři zemřou a moc odebraná lidu, se lidu zase vrátí. Pokud lidstvo bude smrtelné, svoboda nezahyne.

Vojáci!
Neposlouchejte hrubce, kteří vámi pohrdají a utlačují vás, kteří vám diktují, co máte dělat, co cítit a co si myslet. Dělají z vás zvířata a potravu pro děla. Neustupujte těmto zrůdám s mechanickým srdcem a rozumem. Vy nejste ani stroje, ani zvířata, ale lidé s láskou ve vašich srdcích a nikoli nenávistí! Jen zrůdy nenávidí. Nebojujte za otrokářství, bojujte za svobodu.

Svatý Lukáš napsal: „Království boží je mezi Vámi.“
Ne, v jednom z vás, ale ve všech lidech! Ve vás! Vy lidé máte v rukou moc vytvářet stroje, vytvářet štěstí. Máte moc učinit tento život krásný a svobodný, udělat z něho úžasné dobrodružství. Ve jménu demokracie (té skutečné), použijme tuto moc, spojme se! Bojujme za nový svět, který dá všem šanci pracovat, budoucnost mladým, zabezpečení starým.

Surovci těmito sliby získali moc. Ale oni lhali! Nevyplnili žádný z nich. Diktátoři se osvobozují a lid zotročují. Bojujme za splnění těch slibů! Za osvobození světa, za odstranění chamtivosti, nenávisti a nesnášenlivosti. Bojujme za rozumný svět, kde věda a pokrok nás přivedou ke štěstí. Vojáci! Ve jménu demokracie, spojme se!

Diktátor | The Great Dictator, USA 1940
první ozvučený film Charlese Chaplina
režie: Charles Chaplin | scénář: Charles Chaplin | kamera: Carl Struss, Rollie Totheroh | hudba: Meredith Wilson
hrají: Charles Chaplin (židovský holič / diktátor Hinkel), Jack Oakie (diktátor Napaloni), Paulette Godddardová (Hana), Reginald Gardiner, Billy Gilbert
Více o filmu Diktátor >>

Každé slovo projevu bylo navrženo tak, aby oslovilo masy a hluboce je zasáhlo.
Předtím, než herec zahájí svůj projev k mikrofonu, je scéna, ve které sedí vedle uniformovaných, nečinný, bez čepice, dokud důstojník vedle něj nedá rozkaz jít na jeviště a říká:

– Musíte mluvit
– Nemůžu
– Musíte. Je to naše jediná naděje.

Herec váhavě vstane a jde na jeviště, kde mu postava v černém kabátě hajluje nacistický pozdrav.
V zadní části jeviště je gigantická fotografie kupole a prázdné věže. Tímto falešným obrazem demokracie uvalili na svět diktaturu.

The post Diktátor Charlie Chaplin svým nadčasovým projevem říká to podstatné o naši civilizaci first appeared on Čítárny.

Babi Jar na Ukrajině. Když osobně stojíte po letech na tomto místě, kde Němci a Ukrajinci prováděli neskutečná zvěrstva, nemůžete rozumem pochopit, že to udělal člověk člověku. A zvedá se vám žaludek, kdykoliv vzpomenete na tu zrůdnou německou a ukrajinskou nacistickou expanzi nadčlověka.

Dva dny, 29. a 30. září 1941 trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр) během Druhé světové války.
Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei.

V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů.
To bylo zdokumentováno ve zprávě, která byla odeslána do Berlína Einzatsgruppen C (putovní jednotka smrti Waffen SS.
Lidem bylo nařízeno, aby si vzali svůj nejcennější majetek, který na jiném místě museli odevzdat a nakonec přišli na místo, kde se museli svléknout. Oběti byly vedeny do rokle v malých skupinách. Příslušníci Einsatzgruppen C zahájili palbu, vedle dvou skupin německé pořádkové policie a vojsk kolaborantské ukrajinské pomocné policie. Střelba pokračovala po dva dny.

Promyšlené zabíjení zničilo prakticky celou židovskou populaci velkého evropského města. O měsíc dříve potkalo stejný osud 23 600 Židů v Kamenets-Podolski, ukrajinském městě poblíž maďarských hranic.

Mezi lety 1941 a 1944 bylo v Babim Jaru zavražděno téměř 1,5 milionu ukrajinských Židů.
Téměř 80 procent z nich bylo zastřeleno. Popravy pokračovaly v Babi Jar dlouho po roce 1941. Němci tam zabili 100-200 tisíc lidí, dokud sovětské síly v listopadu 1943 Kyjev neosvobodily. Byli zde povražděni nejen Židé, ale také ukrajinští odpůrci okupace, Poláci, Romové, duševně nemocní a váleční zajatci.

Dina Pronicheva, jedna z mála přeživších masakr v Babim Jaru, když v roce 1946 vypovídala před soudem s patnácti německými vojáky v Kyjevě.

“Policista mi řekl, abych se svlékla, a tlačil mě na okraj jámy, kde skupina lidí čekala na svůj osud. Než se začalo střílet, měla jsem takový strach, že jsem spadla do jámy. Dopadla jsem na mrtvá těla. Zpočátku jsem ničemu nerozuměla: kde jsem? … Střelba pokračovala; lidé stále padali. Najednou jsem všemu porozuměla. Cítila jsem ruce, nohy, žaludek, hlavu. Nebyla jsem ani zraněná. Předstírala jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem na vrcholu mrtvých lidí i zraněných lidí. Slyšela jsem, jak někteří lidé dýchají; ostatní sténali bolestí. Najednou jsem slyšela křičet dítě: „Mami!“ Znělo to jako moje malá dcera. Rozplakala jsem se.”

Ukrajinský inženýr Fedir Phido líčil smutek Židů na cestě do rokle Babi Jar, jak ho citoval nizozemský historik Karel Berkhoff ve své knize Sklizeň zoufalství:

„Mnoho tisíc lidí, hlavně starých, ale i lidé středního věku, se pohybovali směrem k Babimu Jaru. A děti – můj bože, bylo tam tolik dětí! Všechno to bylo pohyblivé, zatížené zavazadly a dětmi. Tu a tam vozili staré a nemocné lidi, kterým chyběla síla, na vozících. Někteří pláčou. Většina se pohybovala v tichosti a s odsouzeným pohledem. Byl to hrozný pohled.“

Než Rudá armáda znovu dobyla Kyjev na konci roku 1943, pokusili se Němci skrýt důkazy o tom, co se zde stalo: Sovětští váleční zajatci byli nuceni exhumovat a spálit mrtvoly. Němci je poté zabili a pokusili se tak odstranit všechny poslední svědky.

Friedrich Jeckeln, který velel popravám v Babim Jaru,  byl vysoký německý důstojník SS, který sloužil jako vyšší velitel policie a SS v obsazeném Sovětském svazu během druhé světové války. Podílel se na nasazení a koordinaci pohotovostních skupin Einsatzgruppen a byl osobně zodpovědný za organizaci zabití více než 200 000 Židů, Slovanů, Romů a dalších „nežádoucích osob“.
Po skončení druhé světové války byl za své válečné zločiny sovětským vojenským tribunálem v Rize odsouzen a popraven v roce 1946.

Většina vrahů ale nebyla nikdy potrestána a byli po válce pod ochranou západních Spojenců.

Pomník v Babim Jaru:
Již v březnu 1945, ještě před vítězstvím, bylo přijato usnesení Rady lidových komisařů Ukrajinské SSR a Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny č. 378 „O výstavbě monumentálního pomníku na místě Babi Jar“. přijat, v souladu s nímž byly zahájeny práce na vytvoření parku a instalaci pomníku na pohřebišti obětí nacistických okupantů.
Otevřena byla 2. července 1976 na území později nazvaném Národní historická a pamětní rezervace „Babi Jar“ v Kyjevě.
V září 1991 místní židovská komunita umístila na Babi Jar další sochu, aby uctila památku masakrovaných Židů.

Pro sovětský lid byl Babi Jar stejnou krvácející ranou Druhé svěrové války jako Khatyn, Treblinka nebo Osvětim, osvobozené Rudou armádou.

Této neuvěřitelné tragédii věnovali svá díla celonárodně známí a uznávaní tvůrci:
režisér Mark Donskoj (film “Nedobytý”, 1945)
skladatel Dmitrij Šostakovič (symfonie “Requiem za Babi Jar”, 1962).

Doporučené knihy:
Babi Jar / Anatolij Kuzněcov / 1966
Před branou nenávratna – Příběhy obětí šoa / Adam Drda / Vydala Kniha Zlín
Krysí stezka / Philippe Sands / Vydal Prostor

Babi Jar / Audio/video shrnutí:

The post Masakr Babi Jar. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí first appeared on Čítárny.

Fašismus je jeden z typů kultury společnosti, který je možný výlučně v davo-elitářské společnosti.
Nezapomínejme, že fašismus není strana, není organizace, není to věc. Fašismus je v myslích lidí. A uvědomit si, že je to také ve vaší vlastní hlavě, je prvním krokem k jeho porážce.

Organizačně-politická podstata fašismu jako takového spočívá nezávisle na tom, jak ho nazýváme, za jakými idejemi se kryje, a jakými způsoby realizuje svou moc ve společnosti. Ať už je to v aktivní podpoře davu, na základě jejich ideového přesvědčení nebo bezideového instinktivně-zvířecího chování.

Systém zneužívání moci „elitářskou“ oligarchií:

1. prezentuje nespravedlnost jako jakoby tu správnou „spravedlnost“, a na tomto základě deformuje vnímání světa lidí a vší mocí, jež je mu podřízena, kultivuje ve společnosti nespravedlnost a brání lidem, aby se stávali lidmi – nositeli nevratně stabilního lidského typu struktury psychiky;

2. pod různými záminkami vší mocí, jež je mu podřízena, potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlnosti samotného systému a jím uplatňované politice, a potlačuje i všechny, kteří v tomto směru vzbudí jeho podezření.

Dav je “sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“, tj. dav je množství jedinců, kteří nežijí podle vlastního svědomí.
Podle definice V. G. Belinského.

A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a obřadně se nad společností povyšuje; nebo se povyšuje nehlasně a veřejně se tváří pokorně a vůči davu, kterému říká národ.
Je jedno zda jedná úslužně; nebo zda jedná skrytě a společnost přesvědčuje prostřednictvím své periférie o tom, že vlastně vůbec neexistuje a co „neexistuje“ přece také nemůže vykazovat žádnou činnost.
Tudíž život ve společnosti probíhá jen tak jakoby „sám o sobě“, a vůbec ne cílevědomě podle nějakých scénářů.

Fašismus plodí nositelé démonického typu struktury psychiky a sám o sobě je kulturou samořízení do lidskosti nedozrálé davo-„elitářské“ společnosti, nebo nějakých společenských skupin v její sestavě.

Fašistická kultura společenského samořízení je budována tak, aby vyloučila individuální formování všech nově narozených v nositele nevratně lidského typu struktury psychiky a zabránila tak formování kultury lidskosti a vytvoření takové organizace života společnosti, která by této kultuře odpovídala.

Nezávisle na tom, zda si tuto skutečnost sami fašisté uvědomují nebo ne, je vlastně fašismus účelný právě v tom smyslu, že každému jedinci brání stát se člověkem – nositelem lidského typu struktury psychiky.

Pokud si položíme obecnou otázku: Jakou koncepci má dnes politika mnohých evropských států a samotná EU?
Musíme si popravdě odpovědět, že nevíme jakou koncepci skutečně má, ale místo pro člověka je v ní téměř není.
A to je v přímém rozporu s tím, proč občané v referendech souhlasili se vstupem do EU, která se velmi rychle proměnila v totalizující strukturu s fašistickými prvky vládnutí.

Ve své podstatě je tento cíl „mystický“ a pramení z mimo sociálních zdrojů.
V mezích společnosti se cílem fašismu jeví touha klanově-oligarchických skupin po moci, která by jim umožnila dosažení parazitické nadvlády nad společností.
Tyto skupiny mohou zosobňovat dědiční nebo zaměnitelní „vůdci“, „národní lídři“, „veleknězi“ apod.

Základy sociologie 2 / str. 94, pdf: 145

Stručně řečeno:

Organizačně-politická podstata fašismu spočívá v aktivní podpoře davu systému zneužívání moci „elitářskou“ oligarchií, kde tento systém:

1. prezentuje nespravedlnost jako jedinou správnou „spravedlnost“. Na tomto základě deformuje vnímání světa lidí a vší mocí, jež je mu podřízena, kultivuje ve společnosti nespravedlnost a brání lidem, aby se stávali skutečnými lidmi – nositeli nevratně stabilního lidského typu struktury psychiky.

2. pod různými záminkami vší mocí, jež je mu podřízena, potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlnosti samotného systému a jím uplatňované politice, a potlačuje i všechny, kteří v tomto směru vzbudí jeho podezření.

The post Fašismus a jeho širší pojetí zneužívání moci elitářskou oligarchií first appeared on Čítárny.

„Fašisté“, „hnědé košile“, „bouřliváci v botách“ – takové jsou urážky, které na konzervativce obvykle vrhají jejich liberální oponenti. Označit někoho za fašistu je nejrychlejší způsob, jak ho umlčet a definovat jeho názory jako za hranicemi politického blednutí. Ale kdo jsou skuteční fašisté mezi námi?

Liberální fašismus nabízí překvapivý nový pohled na teorie a praktiky, které definují fašistickou politiku. Jonah Goldberg, nahrazující pohodlně vyrobené mýty překvapivým a poučným výzkumem, nám připomíná, že původní fašisté byli skutečně nalevo a že liberálové od Woodrowa Wilsona přes FDR až po Hillary Clintonovou obhajovali politiku a principy pozoruhodně podobné těm z Hitlerova národního socialismu a Mussoliniho. Fašismus.

Na rozdíl od toho, co si většina lidí myslí, byli nacisté zapálení socialisté (odtud termín „národní socialismus“).
Věřili v bezplatnou zdravotní péči a garantovaná pracovní místa. Konfiskovali zděděné bohatství a utráceli obrovské částky na veřejné školství. Očistili církev od veřejné politiky, prosazovali novou formu pohanské spirituality a vložili autoritu státu do každého zákoutí každodenního života.

Nacisté vyhlásili válku kouření, podporovali potraty, eutanazii a kontrolu zbraní. Nenáviděli volný trh, poskytovali štědré důchody starším lidem a na svých univerzitách udržovali přísný systém rasových kvót – kde byly kódy řeči na univerzitách v módě. Nacisté vedli svět v ekologickém zemědělství a alternativní medicíně. Hitler byl přísný vegetarián a Himmler byl bojovník za práva zvířat.

Znamenají tyto nápadné paralely, že dnešní liberálové jsou genocidní maniaci, kteří chtějí dobýt svět a nastolit nový rasový řád?
Vůbec ne. Přesto je těžké popřít, že moderní progresivismus a klasický fašismus sdílely stejné intelektuální kořeny. Často například zapomínáme, že Mussolini a Hitler měli ve Spojených státech mnoho obdivovatelů. W.E.B. Du Bois se inspiroval hitlerovským Německem a Irving Berlin chválil Mussoliniho v písni. Mnoho fašistických principů bylo podporováno americkými progresivisty jako John Dewey a Woodrow Wilson a FDR začlenila fašistickou politiku do New Dealu.

Fašismus byl mezinárodní hnutí, které se objevovalo v různých podobách v různých zemích v závislosti na rozmarech národní kultury a temperamentu.
V Německu se fašismus jevil jako genocidní rasistický nacionalismus. V Americe to nabralo „přátelštější“, liberálnější formu. Mezi novodobé dědice této „přátelské fašistické“ tradice patří New York Times, Demokratická strana, profesor Ivy League a liberálové z Hollywoodu. Typický liberální fašista není SS; je to učitelka na základní škole se vzděláním Browna nebo Swarthmorea.

Tato tvrzení mohou znít moderním uším divně, ale je to proto, že jsme zapomněli, co je fašismus.
V této naštvané, vtipné, chytré a sporné knize Jonah Goldberg obrací naše předsudky naruby a ukazuje nám skutečný význam liberálního fašismu.

Johan Goldberg / Liberal Fascism: The Secret History of the American Left, From Mussolini to the Politics of Meaning /

The post Liberální fašismus. Goldbergův pohled na vývoj nejpoužívanějšího slova v médiích first appeared on Čítárny.

V Kanadě už přes tři týdny probíhají největší pokojné demonstrace v moderních dějinách. Statisíce lidé vyráží do ulic a odmítají vakcinační tyranii a nošení roubíků. Freedom Convoy 2022, jak se akce jmenuje, podporuje podle CTV 54% Kanaďanů.

Levicový premiér Trudeau ale odmítá s nimi jednat a označil je za rasisty, nacisty, za lidi se špatným názorem a nevýraznou menšinu.
Nakonec je označil za okupanty a vytáhl zákon, který existuje jen pro případ napadení státu. Emergencies Act. Nasadil proti nim policii, která je brutálně rozhání, včetně nezávislých médií. LIberální ministryně financí Freelandová a šéfka Světového ekonomického fóra WEF jim nejdříve zařídila zrušení dvou finančních sbírek (10 a 8 miliónů) a pak je označila za zlo a zahájila proti nim naprosto šílený fašizující postup.
Zmrazuje jim bankovní účty!!!! likvidují jim licence na business.

Kanada se probouzí ze šoku a spousta lidsky-právních institucí už podává oznámení na soudy. Demokracie je evidentně zašlapávaná do země.

Rumunský europoslanec Cristian Terhes dění shrnul naprosto přesně.

“Premiér Kanady, způsob, jakým se právě chová – je přesně jako tyran, jako diktátor. Je jako Ceaușescu v Rumunsku,” řekl europoslanec Cristian Terheș z Rumunska během projevu v Evropském parlamentu v Bruselu.
“Pokud vyvoláváte pochybnosti o vakcínách, jste vyvrženi. Jaký je rozdíl mezi tím, co dělá on, a tím, co se stalo za Inkvizice?”

„Na jedné straně říkají dobře, že bychom neměli věřit v Boha,“ pokračoval Terhes ve srovnání se snahou katolické církve ve 12. století vykořenit herezi v Evropě a Americe. “Ale na druhé straně říkají, že věří ve vědu,” řekl o moderních vládách. “Nemusíme. Věda není o víře. Věda je o měřeních, závěrech, hypotézách, argumentech a diskusi.”

“Doufám, že toto hnutí za svobodu a práva se šíří po celém světě,”
“Protože na konci dne se musíme ujistit, že tito volení představitelé chápou, že byli zvoleni do těch úřadů pro lidi. Aby se nechovali jako páni otroků.”
Živě zde >>

The post Kanada. Je přesně jako tyran, diktátor. Je jako Ceaușescu v Rumunsku first appeared on Čítárny.