Michail Bulgakov (1891–1940) vytvořil jeden z nejslavnějších ruských románů dvacátého století: „Mistr a Markétka“.  Strhující román je příběhem nikdy nekončícího střetávání dobra se zlem, viny a neviny, odvahy a zbabělosti, který nám skýtá nejen mimořádný čtenářský zážitek, ale také nás vede k hledání odpovědi na základní otázky lidského bytí. Rafinovaný pokus jak vyvést lidstvo z omylu a zacyklení s poznáním, že ďábel mimo člověka neexistuje!

Román čekal na publikaci téměř třicet let, aby pak zůstal navždy ve světové v literatuře.
Bulgakov začal psát román v roce 1928 a finální verzi nadiktoval své ženě Jeleně krátce před svou smrtí v březnu 1940.
Dílo, které bylo cenzurou zkráceno asi o osminu, vycházelo po částech v literárním časopise Moskva až od listopadu 1966. Cenzura ale napomohla k nesmírně popularitě díla i autora.
Náklad 150 000 výtisků byl vyprodán během několika hodin. Mnoho zákazníků román přečetlo ve velmi krátké době a dokázalo části recitovat zpaměti. Byly organizovány skupinová čtení a o románu se diskutovalo na veřejnosti. Části vystřižené cenzurou byly opisovány na psacím stroji nebo ručně a tajně distribuovány jako samizdat. Důležitým místem děje je skutečně existující byt č. 50 na adrese Sadovaja 302b, ve kterém autor sám žil v letech 1921 až 1924, který je dodnes oblíbeným cílem obdivovatelů Bulgakova.

Je zřejmé, že Bulgakov si v románu klade jednu základní otázku: Může se ďábel i v naší doby opět osamostatnit?
Bulgakův ďábel, profesor Woland, sice pronásleduje a trestá nepoctivé lidi, tzv. „mrtvé duše“, ale jeho chování nezapadá do obvyklého pojetí zla, které známe např. z Goethova „Fausta“, Dostojevského „ Bratří Karamazových “ nebo Mannova „ Doktora Fausta “:

Strhává bez milosti všechny lidské masky a je přímo provokatérem zla.
Dovede zlo až na vrchol zlomu, až se samo zhroutí. Poučuje naivní a hloupé, pomáhá dobrým a těm, kteří se skutečně snaží. Čtenářovy znalosti navíc rozšiřuje o nový a zajímavý pohled na lidské dějiny Ježíše Krista a Piláta Pontského.

Román lze číst i jako mistrovskou satiru na dobové pořádky nově vznikajícího Sovětského Svazu, ale také jako velmi důmyslnou variaci na faustovské téma, jedinečnou filozofickou alegorii mající nadčasový rozsah.

Dovolte, abych citoval neznámého autora, který román velmi trefně charakterizoval:
Dobrý a ušlechtilý cíl není možné realizovat zlými prostředky.
Prostředek není totiž nic jiného než dílčí cíl. Tedy neplatí rozhodně: účel světí prostředky, nýbrž: prostředky světí účel.
A tak nezbývá, než se ponořit do reality a začít v ní rozlišovat na úrovni detailu.
Zejména zas a znovu si pokládat otázku na všechno, co se děje kolem nás:
V čí prospěch? Cui bono?

Tato kniha vychází v překladu naší přední rusistky Aleny Morávkové.
Nové ilustrované vydání s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků patří mezi skvosty mnoha českých vydání. Prof. Boris Jirků (nar. 1955 ve Zlíně) je přední český malíř, sochař a ilustrátor.

Michail Bulgakov / Mistr a Markétka / Vydal Rybka Publisher / 392 stran, celobarevné, 80 ilustrací

Bulgakov website: https://m-bulgakov.ru

Filmová zpracování:
Jedinečný seriál!!!, který plně vystihuje psaný text je ruská 10-dílná série z roku 2005 /režie V. Bortko/
Mistr a Markétka Seriál cz tit na youtube >>

Výpisky:

„Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
„Promiňte,“ mírně namítal neznámý, „ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?

Vážně,“ a obrátil se k Berliozovi, „představte si, že kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou… hm… hm… najednou u vás propukne rakovina plic…“ Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, „ano, ano, rakovina…,“ zamžoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, „a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbližší vám lžou. Vycítíte, že něco není v pořádku, poběžíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a možná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.

Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.
xxx

Profesor Woland: Ó, třikrát romantický mistře, nechtěl by ses ve dne procházet se svým společníkem pod rozkvetlými třešněmi a večer poslouchat Schubertovu hudbu? …
xxx

Vidím, že jste trochu překvapen, milý Stepane Bogdanoviči? – zeptal se Woland cvakajícího zuby Stěpy, – ale mezitím se není čemu divit. Tohle je moje družina.
Pak se kočka napila vodky a Stěpova ruka slezla po překladu.
„A tato družina potřebuje prostor,“ pokračoval Woland, „takže někteří z nás jsou v tomto bytě zbyteční.“ A zdá se mi, že tenhle navíc jsi ty!
– Oni, oni! – zpíval ten dlouhý kostkovaný kozím hlasem a mluvil o Sťopovi v množném čísle, – celkově se v poslední době chovají jako prasata. Opíjejí se, mají vztahy se ženami, využívají svého postavení, nic nedělají a ani nemohou nic dělat, protože nechápou nic o tom, co jim je svěřeno. Zatracují šéfy!
– Řídí vládní auto pro nic za nic! – práskla kočka, zatímco žvýkala hřib.
xxx

„Michaile Alexandroviči,” obrátil se Woland tlumeným hlasem k hlavě, víčka mrtvého se v té chvíli nepatrně pootevřela a otřesená Markéta zahlédla živé oči, plné strádající oduševnělosti.
„Vše se seběhlo, jak jsem řekl, není-liž pravda?” pokračoval Woland, upřeně hledící hlavě do očí. „O hlavu vás připravila žena, zasedání se nekonalo a já bydlím ve vašem bytě. To je prostě fakt. A fakt – to bývá ta nejtvrdohlavější věc na světě. Jenže nás teď zajímá to, co přijde, nikoli fakt, který už máme za sebou. Například vy jste byl odjakživa horoucím zastáncem a šířitelem teorie, že připravíme-li člověka o hlavu, jeho život končí, on se obrací v prach a odchází do nebytí. Je mi nesmírným potěšením vám oznámit, a to v přítomnosti mých hostí – přestože ti jsou vlastně důkazem platnosti docela jiné teorie, že také vaše teorie je solidní a věru důvtipná.
Ostatně – teorie se jedna druhé podobají jako vejce vejci. Najdeme mezi nimi i tu, co hlásá, že každému bude dáno podle víry jeho. Staniž se! Vy odcházíte do nebytí, kdežto já z poháru, v nějž se právě proměňujete, s potěšením připiji na věčné bytí!”

The post Michail Bulgakov. Světový román Mistr a Markétka je po sto letech ještě aktuálnější first appeared on Čítárny.

Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) napsal své nejslavnější dílo, kterým je Faust. Dále je autorem mnoha lyrických básní, srdceryvného románu Utrpení mladého Werthera, vynikajícího cestopisu Italská cesta, pedagogických románů o Vilému Meisterovi, básnické autobiografie Z mého života, novely Spřízněni volbou, teoretických spisů o přírodě a rozhodně byl i dramatikem, ba divadelníkem.

Jako vlivný ředitel slavného výmarského divadla, pro které psal své hry Schiller, znal Goethe snad všechno z divadelního života. Ostatně svůj divadelnický nadhled vložil i do Předehry na divadle, která uvádí samotného Fausta. Samotný Faust je však mnohem spíše básní, či jak se říká „dramatickou básní“, než divadelní hrou, a to platí do značné míry i o všech jeho dalších dramatech a o celém Goethově díle. I jeho věda je vlastně poezie.

Goethe, podobně jako Shakespeare či Dante, nebyl pouze kníže básníků, ale získal si i značnou popularitu a na svém díle vydělával peníze.
Jeho Werther (1774) spustil v Německu vlnu sebevražd z nešťastné lásky, diktoval také nějaký čas módu v oblékání. Ve své populární rané hře Götz z Berlichingen, kterou napsal podle svého nejvyššího vzoru, totiž Shakespeara (jenž byl také víc básníkem než dramatikem), ztělesnil ideály hnutí Sturm und Drang a vynalezl pak velmi oblíbenou nadávku „vyliž mi…“ (aspoň podle anglické verze wikipedie).

Mezi další Goethova dramata patří Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, Egmont, slavnostní hry na motiv bájí o Prométheovi atd. Vybral jsem si pro účel této krátké recenze jednoho starého vydání Goetheových dramat (Výbor z díla II, Nakladatelství Svoboda Praha 1949) Ifigenii a Egmonta spolu s nahlédnutím do podobenstvích o Prométheovi.

Zatímco Faust (první díl 1808) je drama opravdu niterné, kde Goethe dost možná zapomněl na to, že píše pro publikum (a snaží se to zmírnit Předehrou na divadle), jeho dramata jsou jasně psána – a v kontrastu se Shakespearem – pro potřeby dobového publika bez jasného přesahu.
Jistě, publiku se Goethe snaží sdělit to, co je přesahuje, ale způsobem rozhodně nepohoršlivým, aby snad nezpůsobil dojem, že ušlechtilé principy, které propaguje (ano, Goethe propaguje!) jsou v rozporu s tváří dobré společnosti.

Ilustrace Goethova Fausta od Harryho Clarka (17.3. 1889 – 6.1. 1931) odrážejí vlivy secese a art deco. Jsou z roku 1920 a v knize jich najdete 30.

Právě už Goethe byl zajatec měšťáka. Dokáže sice oživit své postavy, ale třeba v Egmontovi jde mnohem více o jejich argumenty než o ně.
Dívka, jež miluje vévodu Egmonta, má nakonec jen velké myšlence svobody učinit romantické, tragické pozadí citu, který se vzepře – neboť vlastně i láska ke svobodě je cit. Ačkoli naprosto sdílím Goethovy hodnoty, cítím velmi zřetelně, že Egmont je hra manipulativní, či možná ještě lépe řečeno: lidově-politická.
Na druhou stranu Goethe zcela shakespearovsky využívá situací tak, aby vyjádřil mnohé obecné postřehy o životě, nedopouští se černobílého vidění (i když přece jen balancuje na hraně) a soustřeďuje se opravdu na to podstatné, neplýtvá časem. Jeho hra má spád, má i obrovskou sílu, pokud si člověk uvědomí, že boj měšťanstva za svobodu proti králům a císařům zdaleka nebyl v Goethově době skončen.
Čili hra vychází z velmi dobře známých událostí, předcházejících nizozemskému povstání pro španělské nadvládě, onomu ideálnímu boji obchodnického měšťanstva proti staré feudální monarchii z jihu. Nemoudře se král, neznající fakta a nerozumějící situaci, rozhodne do Nizozemí poslat bezcitného vojáka, vévodu z Alby, který má krvavě potlačit neposlušnost nizozemského lidu.
Jako první na tuto změnu králova postoje doplácí vévoda Egmont, dosud přední zastánce svých krajanů před umírněnou regentkou.
Egmont přitom svou urozeností patří do starého světa a počítá s tím, že král bude jeho pravidla ctít, leč Alba dostal plnou moc a nechává Egmonta popravit. Ten ale nepodléhá strachu ani před jistotou smrti. To je konec hry, který by asi nemohl být koncem, kdyby všichni nevěděli, že Nizozemci nakonec Španěly vyženou. Egmont se díky Goethovi stal dobovým symbolem boje za svobodu proti vrchnosti, jak pochopil nejspíše i Beethoven, který ke hře napsal krásnou předehru – velice podobnou jeho Eroice (oslava Napoleona).

Ifigenie na Tauridě se vrací k řecké mytologii, což Goethe rád činil častěji. Je v ní zpracováván konflikt mezi vděčností a rodinným poutem, a to velmi ušlechtile, bez vadného charakteru.
Na jedné straně je tu kněžka Ifigenie, kterou bohyně Artemis odnesla z Aulidy na dalekou Tauridu dávno tomu, aby ji zachránila před smrtí. Na druhé straně je tu vladař této části světa, sice barbar, ale v nitru ušlechtilý (vliv Rousseaua?) a vnímavý k „civilizační misi“ Ifigeniině. On by si ji rád vzal za ženu a má na to vlastně právo za všechna dobrodiní, která vykonal, Ifigenie ale nechce; ona touží po domově.
Když se pak v Tauridě objeví její bratr Orestés, kterému hrozí podle dávných pravidel z její ruky smrt, všechno se začne rozbalovat a z nitra minulosti, plné krve, se ukáže, že pouze odpuštění a pochopení může léčit, nikoli však msta a krev. Přijme to nakonec i zhrzený král, jemuž je Ifigenie „ukradena“ Orestem. Hra plní svou roli, má oslovit publikum, vzbudit v něm ušlechtilé pohnutky. Není dlouhá, má nádherné verše v antickém stylu, ostýchavě šetří se sentimentalitou… prostě, dobrý kus, pro svou dobu a svůj účel přímo skvělý. Ale oproti celé Goethově velikosti je to nezajímavé nic.

Slavnostní hry jsou opravdu slavnostní, jsou to jakási baletní představení, mající jen dramatický rámec, nikoli podstatu – možná ještě lépe řečeno: jsou to féerie.
Vše je vznešené, gesta i verš, hlavním tématem je Goethův helenismus, jeho pohádkově-filozofické uchopení řeckých bájí, které v mnohém připomíná a je jakýmsi předchůdcem druhého dílu Fausta. Je tu cítit síla a niternost, tady je proud, který Goetha autenticky strhl, a ne jen pro potřeby svého publika.

Právě na rozdílu mezi jinými Goethovými dramaty a Faustem lze nejlépe vidět, jak moc velký rozdíl spočívá v umění mezi tím, co se dělá z přesvědčení, a tím, co se dělá zcela autenticky.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Johann W. Goethe. Dramata Faust, Egmont, Ifigenie na Tauridě first appeared on Čítárny.