Spisovatel Ivo Fencl napsal do knihy Rok Joriky tři povídky. Ty chronologicky za sebou představují tragickou realitu, ozdravný sen (či vlastně hned několik do sebe vložených snů) a romanticky idealizovanou realitu.

Následují už jen dvě krátké prózy. Celek obemykají i dvě básně, ale sám Ivo Fencl se za básníka nepovažuje a chápe i verše hlavně jako příběhy, byť rozdělené do strof.

Mottem knihy je čtyřicátý druhý Shakespearův sonet v překladu Martina Hilského.
Celek sestává z těchto kapitol:
U Moniky a Jakuba. Báseň, původně publikováno v Literárních novinách. Ve Webmagazínu Rozhledna na internetu autor tyto verše doplnil vysvětlením tak trochu ve stylu Poeovy analýzy Havrana (čti zde).
Romance s Jorikou. Povídka. Pražádnou romancí ale není. Citacemi je svázána s románem Jamese Hiltona Ztracený obzor.
Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem aneb Tohle je večer, kdy budeme spol. Povídka částečně svázaná s filmem Sociální síť.
Nápojový lístek. Pijácky burleskní povídka. Krátce v ní vystoupí „sám“ Vladimír Páral.
Myška. Krátká povídka se záhadou. Původně publikováno v Literárních novinách a v publikaci Kalendář plzeňský 2012. Příběh velmi volně svázaný s tragicky zesnulým hercem Davidem Carradinem.
Dívka v masce a centrum palačinky. Povídka. Původně publikováno v měsíčníku Plzeňský literární život. Volně svázáno se Salvadorem Dalí.
Příběh dívky s lokýnkami. Báseň. Velice volně se přimyká ke známé Horníčkově povídce Dobře utajené housle.

Edice Imago et verbum, svazek 15. Řídí Václav Malina, který měl na starost i redakci knihy.
Ta byla velmi podstatná a Ivo Fencl se dokonce domnívá, že redakce příznivě ovlivnila jeho styl. Knihu vydala Galerie města Plzně o. p. s. za finanční podpory Plzeňského kraje. Plzeň 2012

Ukázka z knihy / Ivo Fencl / Rok Joriky /

Myška
Býval jsem pošťák a zvečera prošel vrátky penzionu, kde sedělo asi šest štamgastů. Pozdravil jsem, vylezl na stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub, já si dal pivo a dohromady se sklenicí svíral i krabičku od sirek: „Viděl jsi film Zelený sršeň?”
Myl sklenice, jako by byl na klíček, a pořád pracoval a jen zavrtěl hlavou. Zběžně a asi zbytečně jsem tedy vysvětlit, proč se mi zdál Sršeň zajímavý, i když jinak pro školáky.
„Jo, aha,“ řekl Jakub a zeptal se, zda chci i druhé pivo a jestli jsem byl dnes v práci.
„Jo. I v kavárně. A přinesl jsem ti Joriku.“ Ale jako bych říkal: „Modrého Mauritia.
„Vážně? Kde ji máš?“ Skoro nikdo okolo v hospodě nebyl.
„Tady. Ale je zmenšená. Do krabičky, jako prvok. Ta neuvěřitelně se zmenšující žena, to byl taky film.“ Dotkl jsem se škatulkou pultu. „A ňákým, snad Harry Potterovým kouzlem se Jorika zminiaturizovala až do myšky. Neslyšíš?” A přiložil jsem si krabičku na ucho, jako by šlo o mobilní telefon. Sňal jsem ho, jako bych odtrhával žvýkačku, a udělal pohyb, jako bych chrastit sirkami. To jediné svaté, co jsme však slyšeli uprostřed vesmíru unikajícího zevnitř byly hlasy – a občasné cinknutí sklenic.
Jakub se usmál, šel obsloužit pár lidí a jako pokaždé zůstal korektní, a přece svůj. A když se vrátil, škatulka ležela na pultě a já byl pryč. Takže sebral domnělé sirky (třemi prsty), vysunul vnitřek krabičky o dva a půl centimetru a tady venku šuměl lokál a za okny se stmívalo. Nakoukl dovnitř do škatulky i do ještě daleko temnějších hlubin noci. A pak se otočil jako zády k celému světu a nenápadněji než David Copperfield vytahoval to, co čekalo směstnáno vevnitř, ale přestal. Na obrazovce nad výčepem náhodou zrovna něco vykládal ztlumený David Carradine ve filmu Psanci – a Jakub, ten moderní psanec, soukat Joričino poselství zpátky, potom krabičku pečlivě zavřel, ale nezapečetil ji. Ustoupil jako kovboj od pultu až do otevřených dveří za výčep. Zapálil si ameriku. Kromě škatulky teď mezi prsty držel mobilní telefon Nokia, kterým začal hrál písničku z Kmotra, ale vlastně o deset kilometrů dál.

The post Ivo Fencl. Rok Joriky, čtivá povídková kniha first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl. Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů. Literárně je tato causerie o kuriózním kabinetu v duši návrat k radostnému poetismu nadějných očekávání, kam je všedním starostem zatím vstup zakázán. Kompozičně jde o koláž překvapivých, proměnlivých obrazů; podobným způsobem psal Karel Eichler.
Píše o knize Irena Zítková

Spisovatel Ivo Fencl o své knize:
Kynžvart, Slavkovský les, jezero Kladská, tamní prameny a další místa, vlastně kousek od Mariánských Lázních, což jsem ale jako čtyř a pětileté dítě málo vnímal, jsou námět knihy o „odkrývání starých hrobů“, ve kterých zůstalo dětství.
Je zvláštní, že ještě i dnes, když se v ta místa (velmi málokdy) vrátím, vrací se i ono vidění oblasti dětskýma očima, které činí z ní ráj a taky svět prostorově, pocitově daleko větší, než jakým ve skutečnosti je.

Nádherná zamilovanost žel dlouho nepřetrvá. I proto se ten vzácný pocit často stává podnětem umělecké tvorby. Člověk se chce s nejbližší bytostí, vlastně s každým, s celým světem dělit o vše krásné, co prožil. Bývají to zážitky z dětství, rodného kraje, četby. Prahneme létat na koberci snů.

„Je to dobrá kniha, blahopřeji vám k ní.“
Vladimír Páral

Irena Zítková o knize:
Ivana a Ivanu, kteří se ulili se ze školy, aby mohli trávit den spolu sami, provázejí Kynžvartem, po Kladské a Slavkovským lesem personifikované postavy z jeho nejmilejších knih: Lawrence z Arábie vtělený v kluka Lorence, duch Kober (zdejší bratr Ríbrcoula i Radegasta), Alenka, Robin Hood a Nezvalova Valérie. Figury jen zdánlivě rozdílné přizvukují: lord Baden-Powell, Thoreau, Seton, Stevenson, Dumas, Fuks. Feérické procházky chlapcovým dětstvím, sdílené s dívkou, již miluje, jsou „loukoťové kolo surreálních snů, otáčející se od konce na začátek“.

Výlet bludištěm neskutečna je občas narušován racionálnějším, ženským hlasem dívky, jejíž sny jsou daleko střízlivější (kolik dětí spolu budou mít a jaká jim dají jména). Z celku vyvstává magický obraz mladé lásky.

Audiokniha:
Rozhlasovou verzi knihy nazvanou „Smíš zůstat, Kynžvart“
čte v pěti částech Bronislav Kotiš. Lektorský posudek na titul napsala básnířka Karla Erbová a jeho první vydání zaujalo vedle jiných Stanislava Burachoviče, Milana Machovce, Mojmíra Trávníčka, Ivana Adamoviče (v Ikarii), Vladimíra Novotného, Alexandra Klimenta, Josefa Škvoreckého a – ve Tvaru – Štefana Švece.
Nové vydání je rozšířeno asi o deset kapitol – samostatných příběhů.

Výpisky z knihy: Ivo Fencl Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů

Jak víme, praktický svět bývá šedavý. Ne úplně jako koks, někdy však takřka jako uhlí.

Také tušíme, že reálná trápení mohou být až bíle tichá. Proti tomu se ovšem bráníme. V mládí intenzivně, v dětství ještě víc.

„Dej přednost žluti!“ říkalo mi něco i tady, ale nechal jsem bohužel někde ležet zdejší mapu, vojenskou speciálku. I co? Aspoň smíme bloudit.

The post Ivo Fencl. Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl ve své knize nás vrací do doby nedlouho před listopadovým převratem, na geodetické pracoviště ve středních Čechách i do Prahy, která zažívala jedny z posledních protirežimních demonstrací.
Existuje bestseller Sheila Levinová zemřela a žije v New Yorku. Ten titul symbolizuje otřes, kterým dáma prošla. Ale otřes byl i rok 1989 a už jeho Palachův týden. Ivo Fencl zpracoval vzpomínky na tu dobu a svou práci kartografa v autobiografickém románu psaném stylem magického realismu a záhadně dodává:
“I Dracula je mrtev, má se dobře a bydlí v Londýně.”

Ivo Fencl tvrdí, že dospěl svorně s listopadem 89?
A pokračuje: “Asi. Ne, těsně před ním. Možná jsem nedospěl úplně, ale… Dospění přesně definované není. Přerod mezi dětským a odpovědně zralým vnímáním nepřikvačí za banální vteřinu. Je to pozvolné. Přesto si při pohledu zpátky vybavíte klíčový moment, kdy ve vás prvně hrklo.

Je pravda, že jakýkoli vnější pozorovatel, třeba lékař, může situaci vyhodnotit jinak.
Četli jste biografii Vítězslava Nezvala od Krystyny Wanatowiczové (tedy knihu, která bude nepochybně oceněna)? Jestliže ano a jestliže jste – spolu s autorkou – prošli básníkovým žitím, budete možná souhlasit, že skutečný moment dospění u Nezval znát není.
Jistěže se s ním nesrovnávám. Ale speciálně muži dospívají někdy pozdě, chci říct. Či vůbec.
Dospěl Bradbury (jemuž česky zrovna nyní vyšla sbírka povídek Zlatá jablka sluneční)? Dospěl? Kdo umí pravdivě odpovědět? Bůh?

Pragmatik řekne: „Dospěl jsi, když se už nenecháš živit rodiči.“
Ale to není celá pravda. Stálý příjem dospělost nedokáže. Ta je celý přístup ke světu a já zažil podobný „coming out“ ve čtyřiadvaceti. Do té doby jsem byl, ano, kdesi na vojně: nepřišlo to. I na vysokých školách, Nedošlo na nic. A na podzim 1988 jsem sice začal pracovat, ale… Ale taky nic.

Konkrétně jsem se dostal mezi kartografy a měl díky tomu svobodnou šanci volně brouzdat krajinou Čech: já, šroubek při tvorbě map. Jestli mě to bavilo? Zprvu moc ne.

Bral jsem práci jako nutné zlo a měl jiné zájmy. Četl, snil, bavil se, psal. Začátkem roku 1989 mě přesunuli z Čisté do Újezda a chodívalo to tenkrát ještě takto: geodet K žil týden co týden na lokalitě s pár dalšími a nevracel se vůbec domů. Dnes je to nepředstavitelné. Mladí mi nevěří, když vyprávím. A taky proto, že jsem oběť smíchů, jsem románově upravil vzpomínky na rok 89. Rok plný zvratů. Ty vzpomínky na iniciaci. Tenkrát jsem přestal být kluk. Nebo z podstatné části. V knize líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a zprvu „fičel“ po původní trajektorii ignoranta. Žil sny, nebyl odpovědný.

Začátkem roku proběhl Palachův týden; sledovali jsme vše i od Cerhovic.
Kolega (dnes už zpěvák skupiny Brutus) cvičil vždy po práci na kytaru a pouštěl mi Hlas Ameriky. Rozhodl jsem se, že ty pražské dni okusím osobně a nepožádal o dovolenou. Proč taky? Nikdo nás dva nehlídal! Vyřešil jsem to podvodem. Z lokality jsme (přece jen) zajížděli vždy ve středu odpoledne domů, ale ve čtvrtek velmi brzy ráno se pokorně vraceli.
A tak jsem se vracel, ale nevystoupil jsem nikde mezi Cerhovicemi a Újezdem na lukách a pokračoval natěšen do Prahy.

Cituji sekvenci z románu, který, pravda, líčí x-krát víc, než se mi přihodilo.

Z knihy: Ivo Fencl / Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně / Kosmas >>

Nějaká dívka okolo mě dokonce vlekla brečící batole. „Rozejděte se; jinak se vystavujete nebezpečí-nebezpečí-nebezpečí,“ chrlil amplión, ale zachrčel a zmlkl. Svatý Václav možná zíral, ale já viděl jistě a prodíral se do Štěpánské. A byli tu. Poprvé jsem je spatřil živé. Vyskakovali z policejních vozů, co se přiřítily, a nebyli to muži, ale kluci; takže si trochu hráli. Bicí komando. Měli obušky. „Jakešovi Šmoulové!“ zařval děda vedle mě.

„Jakešovi Šmoulové!“ chytili se sloganu ostatní. Bílé přilby částečně zaryčely. Smečka nadržených. Ještě se hecovali. Rozněcovali. Tu mě chytila nějaká dívka. Ale všichni se navzájem chytali. Původní odpor k davu už jsem necítil. Už jsem se nechtěl jít schovat do antikvariátu Dlážděná. Copak není úžasné být šroubek převratu? A přece jsem do toho momentu neuznával otročinu v mraveništi. Protože dav běsnil. Nějaký kluk mě chytil za druhou ruku a byli jsme propojeni tři: já, ta holka, on. Stál jsem mezi nimi jako pánem bohem vybraný zajatec, ale netrčeli jsme naštěstí dlouho a byli kousíček živoucího řetězu. Ne kůly v plotu. „V jednotě – je – síla,“ volal ten kluk a já sebou škubl. Chtěl jsem se světu přece vytrhnout. Pozdě? Ani ženské se snadno nevytrhnete. Její prsty se staly překvapivými svěráky. Vlasy jí padaly na černou zimní bundu. Do tváře jsem jí už neviděl, protože ji odvracela. Hlasy opakovaly heslo o síle a jednotě a esenbák nás okřikl. Řetězy nakonec povolují a taky tenhle praskl – a vrhlo se proti nám ono nadržené bicí komando. Švík, švík: už to jelo! Bili a bili. Kupodivu vše zmlklo. Jen jakési mládě v bílé bundě se kutálelo po dlažbě. Provokatér?

Pochybuji. Krev klukovi rudě zastříkala tvář. Omdlel. Dva příslušníci komanda ho vlekli ke šmoulímu autu. Ostatní do nás mydlili. Řetěz pukl, ale průrvou šel do akce další mladík. Zvláštní se mi zdálo, že má stejně prošívanou bundu jako ten zajatý a bezděky mě napadlo: zlatá pražská mládež? Hned jsem tu myšlenku zapudil. „Fašisti!“ řval vedle jiný mládenec. Tak ho sebrali. Jeho dvojníka už taky spolkla černá sanitka. „Takhle se dělá revoluce,“ zaslechl jsem dívčí alt a stála tu ta bruneta. Paže si založila na pevných prsou a třískanici sledovala s nadhledem. „Co je?“ ptám se. „Provokatéři,“ jen kývla. A já: „Blbina.“ Vtom napodobila můj plzeňský přízvuk a hleděla mi zblízka do očí, až mě zamrazilo, asi jako v ledové pohádce. Stála tam uprostřed vřavy jako vykřičník a opakovala: „Provokují. Je – jich – plná – Praha.“ Probodávala mě temnýma očima a já podrobeně povídám: „Jsem tu omylem.“ A sehrál jsem etudu, jako bych si zapaloval cigaretu. Negoval jsem strach. Zničehonic se mi vybavilo mrtvé ticho Újezda, kde jsem teď měl pracovat. Prvořadě jsou převraty akce občanů hlavních měst a dějiny vždycky kráčely Paříží, nikoli nezmapovanými končinami venkova.

Na vteřinu se zastesklo po zanedbaných zahradách a zasněných Ladových domcích. Není každá samota lepší než vřava? Kdo to řekl, že… Talent se rodí v tichu, charakter v proudu světla. Kolik je vůbec hodin? Aha. Kolegovi právě padla. Nebýt náhlého nápadu, sedím v bezpečí našeho kamrlíku a rudou pastelkou ryji do čtvrtky. Odpovědně vybarvuji střechy stodol, zatímco po dlažbě Prahy dusají dějiny. A co? Jsou víc než kolega a přítel? Anebo je Újezd pouze venkovská rakev? A právě při vzpomínce na tamní kočky se mnou smýkl dav. Dotlačil mě zase k osudově k dívce. „Vážně! Jsem tu omylem,“ blekotal jsem a ona opáčila: „Já taky.“ Lhali jsme si do kapes oba? Stála uprostřed vřavy nezúčastněně a vzrušovala mě. Podobala se mi postojem, ale nic nefilmovala. „Jsem z Plzně.“ „A já z Berouna. Sabrina.“ Usmála se. Dav nás poponesl jako lodičky. Bylo čtvrt a mělo být půl. Uchopil nás ten zástup co teplé moře a smýkl mladými těly k domu potravin. Stávali jsme se potravou a vedle ječela hysterická paní: „Lidi, v Opletalce skopali dvanáctiletýho kluka!“

Tu jsem spatřil další kordón. Očividně se nás pokoušeli odříznout od ostatních. „Necítíš, jak je to divadlo připravené?“ šeptala svůdná. „Chceš bejt loutkou?“ Jenže jsem se slyšel, jak křičím. Tohle byla odveta za Únor čtyřicet osm. Valila se. Lidi vstoupili do ulic a mezi lidmi napůl utopená, nepřítomná dívka mimo přístav, která to jako pravá pražská čarodějka, kdo ví, možná ovládala telepaticky. Nebo si to myslela. Dělala pitvorně zednářská znamení a mumlala: „Jen hlupák vstoupí bez pozvání, jen hlupák mluví bez optání, jen idiot věří tomu, v co se věřit nedá.“ Zničehonic mě dav od ní odřízl. Najednou jsem stál uprostřed skupiny v centru Václaváku a řítilo se proti mně pět rozběsněných Jakešových Šmoulů. Bili. Třetí rána mě srazila. Ještě si kopli. Mohl jsem být rád, že nebylo petard víc. Hnali mě s rukama za zády k výkladní skříni toho domu potravin, kde vyčkával policejní autobus, a s rukama za hlavou se tam o kapotu opíralo asi deset rozkročených mladíků. Hlavně mladé můžete jako kriminální živly označkovat vždycky: nikdy (ale to je dobře) nemají ujasněné politické názory.

Sotva jsem položil dlaně na karosérii, šlehl mě někdo přes nohy pendrekem, takže jsem upadl. „Seber se, hovado!“ „Takhle se chovalo gestapo,“ komentoval to stařecký hlásek a já se po dědulovi vděčně ohlédl a hned to schytal do spánku. Navzdory ráně jsem dál jasně viděl. Bezděky se mi vybavilo, jak jednou míč Toníkovi Panenků málem vymáčkl oko.

Mé dál pozorovalo, jak se vydráždění policajti vrhají na okolostojící. Jednoho kluka hnali kopanci do postranní ulice. Hvězdičky se mi ještě točily před očima, ale registroval jsem, že cpou do auta nějakou holku. Dva muži po mém boku to dostali přes záda. Pak nás začali natlačovat do policejního antonu. Všiml jsem si, že dvojici vedle mě nemohlo být víc než čtrnáct. Nato jsem na chvíli omdlel. Vezli nás dlouho. Tak tohle jsem si nenaplánoval.

Teprve když anton otevřeli, mohl jsem proběhnout úhlednou uličkou z mlátících pendreků. „Svlíknout bundy!“ řval někdo. To nebyl antikvariát ve Skořepce. Připadalo mi, že by nás ty pomyslné bestie rády svlékli do naha. Byli jsme na dlouhé chodbě a museli si stoupnout ke zdi. Obušky surově dopadaly. Kdo naznačil obranu, dostal přidáno. „Tak vám se v Československu blbě žije, kurvy? Já ti dám svobodu, ty lemple! Zastraní hajzlové!“ „Buzeranti!“ vykřikl na oplátku někdo z mydlených. A oni: „Teprve vám ukážem gestapo!“ Jako v mlze jsem vnímal a teď cituji po pár hodinách vydané Rudé právo:

„Organizátoři bouří přivedli na Václavské náměstí úmyslně řadu křiklounů a výtržníků, ale přišli také mladí bez jakýchkoli politických zkušeností a lidé, kteří mají o takzvané západní demokracii a svobodě zcela abstraktní a naivní představy. Některým nebylo ještě ani třináct a jeden nám pověděl, že je to přece senzace. Něco takovýho jsme s klukama ještě nezažili. Vzrůšo, sranda a prča! Co dodat? Asi jen: republiku si rozvracet nedáme.“

A co sám doktor práv Husák, tím svým spravedlivě přeskakujícím hlasem? „Moc v této zemi patří pracujícím. Vybojovali ji v těžkých zápasech a socialismus byl jejich volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je nepřijatelný, je zcela vyloučen. Zdůrazněme to, soudruzi. Zdůrazněme to jednoznačně, ať už se to komukoli nelíbí!“

Ten „bicí výlet“ mi prošel. Ano: kolega byl dotčen, když jsem se večer vynořil. Chvíli se mnou nemluvil. Z jedné strany mě chápal, to nadšení, a neudal, ale taky jsme si spolu vážně promluvili a začal jsem se, doufám, měnit. Anebo můj hrdina je takový. Změní postoj vůči světu, vůči kolegovi, vůči příteli, vůči práci, vůči všemu.

Využil jsem při psaní knihy niterné poznámky z těch časů a nechal román vždycky ležet a pokaždé po letech jsem ho přepsal. Musel jsem, protože se mi vzpíralo milion tenkrát (od února do prosince) prožitých šoků. Líčím, co jsem prodělal, anebo tedy můj hrdina, a každý čtenář to pochopí po svém a vždy trochu jinak. Začal jsem si vážit práce, možná, jenže dospět není jenom to, je-li svět zpola šílený a je-li v pětadvaceti všecko ještě obrovské, nádherné dobrodružství.

Spisovatel Ivo Fencl (*1964) napsal asi 30 knih a tisíc článků do deníku Neviditelný pes.
Psal do Tvaru, Literárek, Plže, Čítáren atd. Spoluautor cca 70 titulů, člen tří spisovatelských organizací a Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Nejoblíbenějšími Ivovými hrdiny jsou Sherlock Holmes, Noam Chomsky a Rasputin.
Nejmilejším jeho státem je Izrael. Chtěl studovat politologii. Dostal se ale na ČVUT a Univerzitu Karlovu. I následkem toho píše brak.

Z díla:
Domek pana Stilburyho, Smíš zůstat mrtev (za ty knihy má dvě Čestná uznání Ceny B. Polana), Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Rok Joriky, Gotická kobka, Styky s Jorikou, Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů, Dvě tváře dr. Jekylla, Tři tváře Edgara Poea, Královská zábava (s Neffem), Zdánlivé maličkosti (s Jenem Kameníčkem), Ranní sny (s Jiřím Navrátilem), Básnické mezivěty (s otcem), Tenkrát v Plzenci, Lektorka z galerie na rohu, Jsem živý: podepsán Ježek v kleci, Ochránci morčete, Columbo a já, Veřejný nepřítel.

The post Ivo Fencl konečně vypovídá: Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad psát. Uvnitř tohoto knižního rozhovoru se vrací až do dětství a svého mládí, nicméně knížka vám může sloužit i co neformální učebnice; je příručkou potenciálního spisovatele a ve svém závěru taky komentovanou antologií autorových povídek.

Zahrnuje ale i ukázky z klasiků, rozbory, analýzy a pomyslná setkání s četnými osobnostmi kulturního života, Karlem Čapkem zdaleka nekonče.
A dostane se nám i vhledu do magických světů Jaroslava Foglara.
Svazek je samostatně fungující, prostřední částí plánované Kameníčkovy trilogie uvedené již svazkem Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013) a má být dovršen Zbytečnými pochybnostmi.

Webové stránky spisovatele Jana Kameníčka http://jankamenicek.cz/ poskytují víc informací o spisovateli než tento doslov, hovořící za knihu.
Vznikala coby druhá část zamýšlené trilogie a neubránila se tomu, aby se nestala i vzpomínkami, jako se to přihodilo svazku předchozímu, Zdánlivým zbytečnostem. I tentokrát si dva autoři nárokují pozornost každého, kdo se pokouší psát a pochopil, že není třeba začínat na zelené louce.
Jan Kameníček proto rovněž doporučuje; slovo radí by totiž leckterého adepta literatury mohlo odradit, a doporučování navíc obnáší ukázky světové i naší klasiky. Avšak taky docela původní povídky a jejich rozbory.
Ona může být taková maličkost safra důležitá. Jejich tisícovka někdy vykoná, co poslední kapka. Nelze sice zaručit, že v knížce objevíte podobných detailů skutečně na chlup tisíc, ale autoři rozhodně argumentují, že tu nekráčí o maličkosti zdánlivé. A pokud dočtete do konce, tak kdo ví, ale třeba se i převážíte.
Buďto do nitra kašny (ve které už navždy budete psát, a to jistě lépe a lépe),
nebo do jiné, hned sousedící nádrže s čirou vodou, kde si budete už stále a stále jen číst. (A kdo chce, nechť si za letní metaforu kašen dosadí domky.)
Tedy číst a číst? Ale ne. S rozumnými přestávkami (jako tomu má být i při psaní), nicméně ten, kdo nečte, jako by ani nevedl dost dialogů se světem, přáteli, kolegy, sousedy, spolucestujícími. Ten, kdo aspoň trochu nečte, snad i existuje, ale málo. Moc málo. Ten, kdo nečte, nutně musí zplanět. Ne, nestává se možná hned zbytečným, avšak bude vbrzku pouhou maličkostí.
Bohužel nejen zdánlivou.

S touto knížkou se však, prosíme snažně, zkuste stát společně s námi méně zdánlivými. S touhle knihou Iva Fencla (1964) a Jana Kameníčka (1955). Studujte taky další – a buďte za tu šanci rádi, vždyť teprve dotekem se stíny stáváme se skutečnými lidmi. Doteky s plným slunce by nám naopak roztavily křídla a pouhé vegetování v temnotách by z nás naopak mohlo ukout až jakési hrobníky. I čtěme a pišme a naslouchejme těm, kteří čtou anebo píší, a putujme světem nejlépe všemu otevřené dítě, soutěžící cestou ke škole samo se sebou, když si jen tak poskakuje po dlaždicích právě mezi světly a stíny!

Zdánlivé maličkosti / Jan Kameníček / Vydal Jakub Kameníček – Verbum novum, Praha, 2015
Zdánlivé maličkosti koupíte v předprodeji v knihkupectví Aurora ve Spálené ulici 53, Praha 1

Úryvek z knihy Zdánlivé maličkosti (rozhovor s Janem Kameníčkem)

Jste autor řazený mezi pokračovatele Franze Kafky. Stýkal jste se s Ladislavem Fuksem a dalšími. Nakolik vás tyto vzory ovlivnili, a jak byste psal, kdybyste jejich knihy nečetl?
Samozřejmě, že mě takové přirovnání velice těší.  V Německu se před lety konal seminář literárních vědců věnovaný Franzi Kafkovi.  V přednášce dr. Františka Kautmana, vedle Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové a Karla Pecky, jsem byl jmenovaný i já. Je to zavazující. A jak bych psal, kdybych jejich knihy nečetl… To je výborná otázka. Ať to nevypadá namyšleně, ale asi bych psal stejně, jako píšu. Ty prožitky máme hodně podobné. U Franze Kafky se to týká odcizení, které jsem v mládí prožíval a viděl všude kolem sebe, a Ladislav Fuks se zabývá vztahy v rodině. Jedno a druhé není totéž. Od Franze Kafky jsem se naučil, a to bych asi neuměl, kdybych ho dopodrobna nečetl, drobnokresbu. To, jak dokáže, jak říkám, „literární fotografii“, jak zvládá popsat detailně okamžik. A Ladislav Fuks umí, díky tomu, že studoval psychologii, vzorně popsat psychologii postav. A protože jsem studoval hudbu, snažím se stavět větu jako melodii, jako by věta byla hudební fráze.

Nakolik je pro vás významný Franz Kafka, a nakolik je Vám významné i prostředí Kafkovy Prahy? A dovedete si představit, že byste nemohl vycházet z toho prostředí?   
Kafka pro mě znamená mnoho. A Praha je pro mě velice významná, dá se říct, že jsem v životě nikdy jinde dlouho nežil. Ovšem Praha, kterou ještě pamatoval Franz Kafka, pochopitelně není.  Starý Josefov se začal bourat, když bylo Kafkovi 23 let. Zatuchlé a nehygienické ghetto, kde Kafka vyrůstal, a o kterém napsal, jako vždy talmudský protimluv, že je to pro něho vězeňská cela a tudíž jeho pevnost, taková Praha přestala existovat.

V době jeho dospívání byla Praha součástí habsburské monarchie, vyskytovaly se tady různé národnosti, prolínaly se zde jazyky, politické a společenské směry. Ovšem Kafka vnímal moc dobře, jaké v Praze nastává společenské napětí. Proto také později napsal, že by bylo asi nejlepší vtěsnat všechny Židy do šuplíku a tam je nechat udusit. Což si později někteří teoretikové vykládali jako geniální předtuchu nacistických koncentračních táborů. Mimochodem je až roztomilé, jak každé Kafkovo téma má velmi prozaický důvod.
Kafka vyrůstal uprostřed jednoho z nejstarších evropských ghett, který zahrnoval komplex křivolakých uliček, průchodů a pasáží tzv.Judengassen, prostírajících se od Staroměstského náměstí kde Kafkovi bydleli, a odtud až ke Karlovu mostu. Za Kafkova mládí bylo v této přelidněné oblasti šest synagog. Pod tajemnou čtvrtí zůstávaly, a jsou dodnes, kosti a duchové sedmi staletí židovské mystiky, chasidských učenců, kabalistů, astronomů, rabínů a vizionářů. Tato Praha měla své talmudické osobnosti, ten nejuctívanější byl Rabi Löw, známý také jako Maharal. Byl hlavním mudrcem pražského ghetta, duchovním vůdcem, filosofem, astronomem, přírodovědcem i astrologem. Podle legendy byl i tvůrcem pražského Golema. A toto tajemné židovské ghetto bylo najednou zbouráno… „Má vězeňská cela – má pevnost,” ta jistota náhle zmizela.

Toto všechno Kafka nepředstavitelně citlivě vnímal. V té době v Praze byla spousta kejklířů, mágů a také podvodníků. Zcela běžně se zde ve vozech se slámou ukazovali najatí žebráci, kteří se předváděli, kolik hodin a dní dokážou nejíst. Pro mnohé velká zábava, pro citlivého Kafku námět pro hrozivou povídku Umělec v hladovění.
Byl jsem se těsně po Vánocích projít po Praze a zase znovu hleděl s hlavou vzhůru na svatovítský chrám. Nikde jinde se nemohla odehrávat kapitola V chrámu než tady v Praze. Kde jinde by Josef K. kráčel po deštěm zmáčeném nádvoří, kde jinde by vstoupil do prázdného chrámu a uslyšel hlas plný ozvěny: „Josefe K.!“
A Kafkův velice kratičký pobyt ve Zlaté uličce? Dnes je z toho dobrý obchod s legendou jak zde Kafka tvořil. Na pár dní mu sestra za maličký nájem půjčila domek, sotva dva na dva metry. Bez vody a elektřiny. Kafka byl šťastný, že nemusí být doma u rodičů. Vzpomíná, jak si zapálil svíčku a v kabátě psal. A potom, za světla plynových lamp šel pomalu v čerstvém sněhu od Hradu domů.

Dodnes chodím po staroměstském náměstí a uctivě sahám (na dávno už mnohokrát vyměněnou) kliku dveří, kde Kafka bydlel a odkud chodil na večerní procházky a denně do práce. Práce, která ho nebavila, a kterou vykonával velice zodpovědně a které se nechtěl zcela vědomě vzdát. Tady právě dopodrobna a velmi pečlivě a systematicky, jak je u něho typické, zapisoval (a detailně zakresloval) drastické úrazy prostých dělníků a poznával jejich osudy. Toto je předobraz všech systematických mučících strojů, které později s velkou hyperbolou popisuje. A také viděl prosebné čekání dělníků na tmavých chodbách i neochotu některých svých kolegů. Vnímal byrokracii, která v rakouské monarchii vládla a viděl nemožnost dovolat se jakéhokoli práva u „vyšší instance“.

Prožíval jsem z osobních důvodů také ortel nad Jiřím Bendemannem, intenzívně jsem zažíval proces, který vedli příbuzní v pražském hotelu nad Kafkou, když podruhé odmítal vzít si Felice B. (Frídu Brendfeldovou, jak svoji snoubenku nazývá v Ortelu). My sami jsme poznali na vlastní kůži věčný dohled a rozhodování o nás, to všechno se nás osobně týkalo, takhle jsme Kafku četli. A bohužel můžeme číst pořád.

Ovšem Kafkova senzualita musela být nepředstavitelná. Jeho otec nebyl takový ničema, jak se občas traduje. Byl to člověk na zemi nohama stojící, úspěšný obchodník, respektovaný se svým krámem na Staroměstském náměstí. Ovšem stačilo pár nevhodných poznámek a mladý Franz vzal tyto věty jako nejtěžší útok na svoji osobu. Přitom se snažil se svým otcem sblížit, vzpomíná na prožité chvíle na plovárně, ale když k němu otec prohodí pár nevhodných poznámek, jeho životní energie mizí. Ta životní ambivalence je pro Kafku typická. Hledáním smyslu života jsme si prošli všichni, kladli jsme si otázku k čemu a co z toho, ovšem u Kafky to byl ubíjející celoživotní vývoj, který nikdy nepřestal.
„Jen nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedosažitelným to, co mám ještě napsat…“ To je jeho typická ambivalence. Kafka musel trpět depresemi, rozhodně endogenními depresemi, které mu přinášely tělesnou slabost a ještě víc prohlubovaly jeho prožitky o smyslu života.
S tím vším právě s Kafkou soucítím, jen bych se o podrobnostech nerad vyjadřoval nahlas.
A na Vaší otázku, jestli užívám genia loci Prahy odpovídám, že zcela určitě. Uličky Prahy jsou opravdu tajemné, protože působí jako labyrint, málokdy vidíte na konec ulice a to činí, obzvlášť pro cizince, naše město záhadným až nepochopitelným. Tato tajemnost a záhadnost by se měla přenášet i do literatury. Každý příběh musí být svým způsobem detektivní příběh. Záhada.

The post Jak psát knihy. Zdánlivé maličkosti. Kameníčkova neformální příručka spisovatele first appeared on Čítárny.

K následující úvaze mě stimuloval Richard Klíčník – svým bezvadným článkem Rychlé šípy jsou zase v kurzu – ale proč? Zhltl jsem ho v magazínu Interkom 3/2023 a ptám se taky: „Proč se stal Jaroslav Foglar na své frontě populárnější než jiní?“

Pan Klíčník chvílemi trochu odpovídá, ale on ani já neumíme záhadu vysvětlit v úplnosti. Jsou věci mezi nebem a zemí, které spisovatelovu popularitu zpečetily, a kdyby šlo původ podobných pečetí odhalit s malíčkem v nose, tak by nakladatelé nekrachovali, ale prosperovali: dokonce i při současném nechutném „dépéháčku“ na knihy.
To se ovšem neděje. A přece jsou rozeznatelné důvody jeho vítězství. Foglar se lišil, a to daleko výrazněji, než si běžný čtenář uvědomí. Než si kdo představí. Jinak viděl. Jinak vnímal. Jinak vstřebával kulisy Prahy okolo sebe. Dětství tím prožil „ozářen“ jako svatý. Jako svatý utřinos, řeknete, ale jde to říct i bez legrace. Daleko mocněji než jiní všude viděl poezii, i když nikdy nebyl skutečný básník, a možná lze říct, že vnímal surreálně – a připadalo mu to normální. Neměl přece srovnání. Měl zavřené oko, asi jako Josef Lada, a my se ostatně ptáme i na příčiny popularity Ladova díla.

Ale pouze jiné vidění by nestačilo. Přišly klíčové roky života. To v pubertě se Foglar zasekl – a vědomě se rozhodl „nevyrůst“.
Kdyby měl tenkrát ještě otce, možná by bylo podobné rozhodnutí těžší, ne-li nemožné. Ale otce nepoznal. Jen matku měl celý život za zády. Bránila jeho vztahům s ženami, měla dokonce částečně antisemitské sklony. Především se ale nadchla právě onou peter-panovskou představou. Víc či méně vědomě chápala, že jí syn zůstane nadosmrti. Dámě to opravdu vyšlo. Co víc, i vlastní stoleté narozeniny přežila o dost roků.

Ilustrace Čermák / Široko v akci

Jednou z příčin Foglarova „zablokování“ bylo právě přílišné mámino opatrovnictví – v raném věku.
Kdyby od prvních let tvrdě skautoval, třeba by měl některých věcí okolo toho hnutí brzy plné kecky. Jenže do toho nešel hned. Jako dítě onemocněl, zůstal na roky doma a leda tak běhal v ulicích. Mezitím četl brak. A teprve později, takřka příliš pozdě tomuto muži došlo, že mu ujíždí vlak. A který že? Pochopil, že už si krás klubů a part asi neužije. Leda…

„Leda bych zamrzl.“ Tak nějak si stav definoval a oba jeho základní nedostatky se promítly do psaní. Dětství, to je vše. Dospělí? Huš! V jeho knihách tvoří stafáž. Snad s výjimkou Rikitana, jenže Rikitan je odrostlý kluk a Foglarovo alter ego, který své svěřence šťastně straší Zelenou příšerou. Když o ní psal, viděl jen vlastní svět. Svět, který nikdy nebyl. Když psal Rychlé šípy, viděl, co neexistovalo. Uměl snít, i když příhody mohly mít a měly v základně reálné události.

Přesto Foglar generuje kosmos úplně magický.
A tím úchvatný. V tomhle kosmu je rozpuštěno celé město i lesy okolo tábora. Dospělí leda stopově přizvukují, ale nemají dávno šanci pochopit kouzla průjezdů. Jsou stíny. Hraje se bez nich. A taky veškerý sex odhozen za nimi. Jen málo spisovatelů psalo takto. Tímto způsobem. A když, tak si při psaní museli cosi sugerovat. Foglar ne.

Z Foglara plyne podobný svět přirozeně. Skvěle. Vesmír jeho banalit se promítl i do komiksů, především do Rychlých šípů, a možná by ta pětice rázně zapadla nebýt Jana Fischera.
Z kterési vůle se ti dva (scenárista a kreslíř, povahově odlišní) v Melantrichu potkali. Na chvíli. Ale to stačilo a tento věřící (Foglar byl fakticky neznaboh) a záhadný malíř vnutil Rychlým šípům cosi neuchopitelného a občas také temného. Ani Václav Junek, ani oba Čermáci, ne, už nikdo se tomu kresebně ani nepřiblížil. – A to je i hlavní příčina trvalé popularity příhod pánů kluků Dušína, Metelky, Hojera, Červenáčka a Rychlonožky. Byli nakresleni na podkladě skvělých scénářů „z jiného světa“ a byli navíc kresleni způsobem… taky z jiného světa; takže se prolnuly dvě magie. Dvou pánů. Navíc… To se dělo ve stínu nadcházející války.

Nakonec znamenala první zákaz, ale zakázané zboží se chválí samo.
Foglara nejprve tísnil nacismus, ale po válce přišlo budování komunismu a hle, zakázali ho po roce 48 a znovu po roce 68. Pro celé mladé generace byl hůře dostupnou komoditou a legendou. Četli jsme seznamy titulů jeho knih a ony tituly se tajnosnubně skládaly v říkačky Snili jsme nad nimi. Neměli je. – Ale Foglar se stal populárním už skrz nesčetné čtenářské kluby, které nechal zakládat po celé republice, a měl na tuto práci čas. Měl čas, i když – dle svých slov – stále „klusal“. Životem.

RYCHLÉ ŠÍPY ZAKLÁDAJÍ KLUB
{youtube}kN_PT5Yxg3A{/youtube}
Ale měl čas, protože byl svobodný a doma čekala pouze oddaná maminka. Navíc ho od mládí provázelo nepochybné charisma. Pro většinu svých spolupracovníků musel představovat uzavřeností záhadu, i když to neřekli. Oproti tomu jemu svěřené děti ho braly. Odnesly si nejkrásnější vzpomínky a Foglar samozřejmě nebyl ani náznakem predátor posedlý chlapci. Nebyl dokonce ani fanatik skautingu. Naopak. Neopakovatelně civilní – a nepochybně zanícený. Ano, sevřený do sebe. Ale jinak by toho nemohl tolik napsat!
Odešlé dětství sublimoval v romány jako Chata v Jezerní kotlině a zůstával až nepochopitelně nevinný. To ho sice idealizuji, ale taky jeho knihy jsou nevinné. Zákazy jejich ikoničnosti pomohly, a přece byli zakazováni taky jiní.

Jaroslav Novák, například. Kult osobnosti mu souzen nebyl. Foglarovi ano – a Richard Klíčník připomíná, že už dnes chodí na akce okolo foglarovských artefaktů jenom lidé nad čtyřicet.

A zvažuje, zda „foglarovci“ během pár desetiletí nevymřou zcela. A zda děti na Foglara nezanevřou. Zda už nezanevřely.
Hm. Osobně tomu nevěřím. I Stevenson se čte méně, ale čte se. A Vinnetoua taky známe. Foglar je těžký kalibr. Patří do stejné kategorie a hrály proň dokonce takové detaily jako zvukomalebnost jeho příjmení! Ale především neměnil směr a nikdy nepolevil. Vytrval. Umínil si cosi a procítil ten stav stár jen osmnáct roků – a pak šel život a fakticky v tom samém stavu zemřel. – Naivní génius. Ne jediný, ale jediný důkladně políbený.

The post Jaké jsou skutečné příčiny Foglarovy nesmírné popularity. Zajímavé souvislosti first appeared on Čítárny.

3. ledna 1991 zveřejnil Mladý svět výhradu Evy Drvotové z Uničova k rozhovoru Romana Lipčíka s Egonem Bondym. Tento rozhovor se v časopise objevil nějakou dobu předtím, zaujatě jsem ho louskal, ale teď ocitujme onu výhradu:

„Rozhovor jsem přečetla se zájmem. Co však ten úděsný nadpis? Jestli chtěl autor tímto originálním způsobem vyjádřit uznání partnerovi v rozhovoru, pak bych se nedivila, kdyby mu bylo poděkováno ručně.
Samozřejmě se tak může vyjádřit před svými kolegy a dokladovat tím svou i jejich kulturní úroveň, ale v novinách se obracíte na nás, na čtenáře, a my (mluvím za více osob) se důrazně proti těmto výrazům ohrazujeme, protože nás to uráží.“

Redakce dopis uveřejnila, ale Roman Lipčík se ohradil, že jsou přece formulí „kurva fix“ špikovány Bondym se obírající Hrabalovy texty, přičemž v úhrnu nejde jenom o ty v knihách Moryáty a legendy a Něžný barbar.

Reakci paní Drvotové jsem si tenkrát vystřihl. Den poté jsem se vrátil do práce – a koneckonců i ten Egon Bondy měl pár let v životě „fair“ zaměstnání; tak třeba za nocí hlídal Národní muzeum. Já tenkrát nic nehlídal a něco jsme zrovna měli dělat ve sklepě, anebo jen já sám, to už nevím. V mých šestadvaceti letech mi ten úkol (nevím již jaký) připadal sice romantický, současně však zoufalý. Deptající. S ním i má situace – a cítil jsem se takto rozdvojen a přitom psal Bondymu, protože adresa byla k mání.

Odpověď dorazila, ne ale z Nerudovy ulice, nýbrž z daleké Telče, kam se Bondy se svou družkou Julií mezitím přestěhovali.
Psal přátelsky, až mě dopjal, a kopii dopisu přikládám. Vyjadřuje soucit a upozorňuje mě na své Sklepní práce. Reagoval jistě podobně i na psaníčka dalších svých obdivovatelů, občas i nějaké té obdivovatelky, a znal jsem se už tenkrát s Monikou Brůžkovou, která se později přestěhovala do Spojených států, kde si vzala signatáře Charty a performera Milana Kohouta (Milan Kohout – Wikipedie (wikipedia.org). V letech devadesátých však ještě byla svobodnou studentkou vysoké školy v Praze, zatímco já už také šťastně unikl ze sklepa a byl nadšeným zaměstnancem vlakové pošty. Skvělá to práce, již sto let přede mnou vykonával i Jiří Karásek ze Lvovic. Za těch (necelých) sto let se ani moc nezměnila. A protože jsem (stejně jako Milan Kohout) Plzeňák, užíval jsem cest s poštou do Prahy k celodenním výpravám po metropoli. Tam jsme, jak si vzpomínám, přijížděli večer či v noci, abychom se vracívali teprve nazítří zvečera.

Jednu takovou výpravu městem jsem podnikl i s kolegyní Ivanou, jinou s Monikou. Vedle zahrad Pražského hradu, kde se mi to líbilo, jsem dívku vedl taky Nerudovou ulicí a až ke zvonku s nápisem BONDY, který jsem odvážně stlačil. Odvážně, ale zbytečně. Sám zvonek zůstal pod hradem a EGON žil už ve zmíněné Telči. Hm, a mě nenapadlo, že natrvalo. Natož abych si představil, že vzápětí „emigruje“ na Slovensko, zažádá si ta o občanství a dokonce v tamním jazyce počne psát knihy. Tak či onak už Bondy v Nerudovce nebyl a mohu si proto leda představovat, jak by nás asi s Monikou vypakoval a za jak dlouho a o čem bychom snad hovořili.

Příhodu mi připomnělo letošní sedmnácté číslo Tvaru z 21. října, věnované právě Bondymu, na kterého tu v rozhovorech vzpomínají syn i vnuk. „Co? Měl syna? Má vnuka?“ uslyšel jsem vzápětí od kohosi. „A kdo to vůbec je?“
„Kdo?“
„No, ten Bondy.“
Zasmál jsem se. „Vy to nevíte?“ Zdálo se mi to neuvěřitelným, ale není na druhé straně sporu o tom, že Egon Bondy umíral poněkud zapomenut.

Zbyněk Fišer si pseudonym Egon Bondy zvolil roku 1949 ve vzdoru proti antisemitskému zbarvení politických procesů v Rusku i v Československu a původně jsem jej znal pouze jako figurku z děl Bohumila Hrabala, ztvárněnou ve filmu Něžný barbar Arnoštem Goldflamem.
Dotyčný snímek Petra Kolihy, na jehož scénáři spolupracoval Václav Nývlt, měl premiéru v listopadu 1990 a v padesátých letech, kdy jeho příběh začíná, bylo Bondymu teprve přes dvacet a ještě neměl žádný doktorát z filozofie a ani se nenacházel v invalidním důchodu. Znal už nicméně doktora práv Bohumila Hrabala, a to nikoli pouze z libeňského automatu Svět. V závěru Kolihova filmu pak vidíme Egona Bondyho o deset či patnáct let později. Je u Hrabala doma a my sledujeme, jak zoufalého spisovatele marně konejší poté, co jejich společný kamarád Vladimír Boudník (17. března 1924 – 5. prosince 1968) spáchal ve čtyřiačtyřiceti letech sebevraždu.

Není to, mimochodem jediný hraný snímek o Bondym a již od roku 2009 existují 3 sezóny v pekle.
Napsal je Tomáš Mašín, mj. spoluautor filmu Šeptej (1996), a Bondyho zde představuje Kryštof Hádek. Scenárista přitom děj usadil do časů ještě před Bondyho dvacátým rokem (1947-1949) a současně až moc popustil uzdu fantazii.
Zbyněk Fišer je tu „Ivanem“, avšak poznáváme jeho skutečnou milenku Janu Krejcarovou (1928-1981), dceru Mileny Jesenské, která byla nakonec zabita náklaďákem s kládami. Zosobňuje ji polská herečka Karolina Gruszka, známá z filmu Davida Lynche Inland Empire (2006).
Sám Bondy zemřel následkem popálenin třetího stupně, které si v Bratislavě způsobil kouřením v posteli, kde se na něm ve spánku vzňalo pyžamo. Zemřel 9. dubna 2007 a filmovou adaptaci vlastních vzpomínek Prvních deset let (1981, vydáno 2003) proto zhlédnout už nemohl.

Fascinující kniha (ó, jen to šílené překračování rakouské státní hranice) zachytila zhruba roky 1947-1957, nicméně ledacos zamlčuje. A co třeba?
Zbyněk Fišer byl – s přestávkami – takřka dvacet let placeným agentem, ba rozvědčíkem Státní bezpečnosti, a to v letech 1952-1955, 1961-1968 pod krycím jménem Klíma, mezi roky 1973-1977 jako Mao a v letech 1985-1989 jako Oskar. Špicloval a udával nepochybně pro peníze, tak jako všichni špiclové a udavači, a snad mu to ulehčilo studia, avšak nedělal to pouze naoko, nýbrž poměrně bezohledně. Psal kupříkladu udání na „konkurenčního“ filozofa Jana Patočku (1907-1977).
Bondy byl vůbec specifický muž a jako filozof se do určité míry vždy ztotožňoval s marxismem, trockismem, anarchismem a maoismem.

Československá filmová databáze přitom shrnuje přes dvacet dokumentárních filmů, ve kterých se právě Fišer objevuje.
Především jde o dvojdílný snímek Fišer alias Bondy (1999-2000, režie Jordi Niubó) a taktéž o slovenský film režiséra Martina Hanzlíčka Egon Bondy (2005).
Ale už za minulého režimu vznikly dokumenty Klukovice (1974), což je záznam Fišerova předčítání z jeho knihy Invalidní sourozenci, Židovský hřbitov (1984, režie Tomáš Mazal) a My žijeme v Praze… (1985, režie Tomáš Mazal a Pablo de Sax).

Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy byl Zbyněk Fišer přijat až v sedmadvaceti letech (1957) a roku 1959 se mu narodil (stejnojmenný) syn, dnešní literární badatel.
Vědeckou hodnost kandidáta věd (CSc.) a svůj doktorát získal Fišer teprve deset let nato (1967), přičemž zároveň s radostí odešel do invalidního důchodu.
Titul i hodnost obdržel především za filozofické práce Otázky bytí a existence (1967, napsáno již 1961) a Útěcha z ontologie (1967).
Druhá z knih představuje dle Milana Machovce (1925-2003) ten „největší filozofický přínos světového významu“ měřitelný s přínosy Aristotela, Kanta a Hegela.

Bondy ovšem zdaleka nezůstával jen u filozofie; psal taky básně (shrnuté dnes vzorně do tří objemných svazků), prózu a dokonce vytvořil nějakých patnáct divadelních her! Co víc, byl překladatel, a jako takový se věnoval natolik odlišným tvůrcům jako Erich Fromm, Ferlinghetti, Morgenstern, Lao-c´ a „sám“ Mao.

Bibliografii rozsáhlého Fišerova díla
sestavil syn Milana Machovce Martin, ale nemá nejspíš smysl studovat rozporuplné dílo komplexně. Pochopit v její celistvosti samu rozporuplnou figuru Egona Bondyho, to za to ovšem stojí.
{youtube}w8UARDgB1wk{/youtube}

The post „Kurva fix, ten Bondy!“ Vzpomínky na velmi zajímavou osobnost z doby socialistické totality first appeared on Čítárny.

V anglicky psané literatuře nalezneme dost vypečených autorů specifického humoru a satiry. Namátkou jmenujme: Mark Twain (Dopisy z planety Země, Stephen Leacock (Kanadské žertíky, Literární poklesky), McDonaldová (Vejce a já), Jerome Klapka Jerome (Tři muži ve člunu), John Kennedy Toole (Spolčení hlupců), Kingsley Amis (Šťastný jim) etc.
V české kotlině jsou málo známé knihy Evelyna Waugha. Asi jeho nejlepší dílo jsou Drazí zesnulí, které napsal již jako populární autor v roce 1930.

V této nevelké groteskní novele se mu dokonale podařilo zesměšnit styl, jakým jsou pohřbívání lidé v Americe. Dokázal z těchto bombastických až hollywoodsky režírovaných akcí vytěžit maximum humoru a nadsázky a zpochybnit tak celý funebrácký business, ale i lidi, kteří na tuto hru přistupují. Groteskní pohled anglického gentlemana okořeněný patřičnou dávkou anglického humoru je prostě skvělé čtení.

Drazí zesnulí – Křehké nádoby / Evelyn Waugh / z anglických originálů přeložil a vysvětlivkami opatřil František Jungwirt / úvod Jan Zábrana / Odeon 1973

EVELYN WAUGH se narodil 28. října 1903 v Londýně jako druhý syn nakladatele Arthura Waugha.
Vzdělání získal na Lancing a Hertford College v Oxfordu, kde vystudoval žurnalistiku a moderní dějiny.
Waugh byl typický džentlmen, jehož domácnost fungovala podle klasického řádu, k němuž patřilo i převlékání do smokingu před večeří.
Byl známý svým odporem k pokrokovým vymoženostem a proto odmítal telefonovat. Kolem svého domu nechal postavit vysokou zeď s cimbuřím, repliku středověkých hradeb. V Timesech si dokonce dal inzerát na lidské lebky, jimiž by výtvor vyzdobil.
Odchod Evelyna Waugha do gentlemanského nebytí se udál zcela v jeho literárním stylu. Zemřel na Velikonoční neděli roku 1966 na záchodě.

Waughova první kniha Rossetti: His Life and Works vyšla v roce 1928.
Brzy poté vyšel jeho první román Úpadek a pád a jeho kariéra byla senzačně odstartována.

“V patnácti románech důmyslné konstrukce a lapidární výmluvnosti,” shrnul později časopis Time, “Evelyn Waugh rozvinul zlomyslně vtipný a zároveň v podstatě náboženský útok na století, které podle jeho názoru vytrhlo výživné kořeny tradice a nechalo uschnout všechny drahé věci světa.”

Kromě románů napsal Waugh také několik uznávaných cestopisů, dva další životopisy a autobiografii Trochu poučení. Jeho povídky jsou shromážděny v knize The Complete Stories.

Výpisky…

“Přidej… přidej… stejně se to zastaví, až přijde pravý čas”, blábolí slečna Runciblová v deliriu a shrnuje tím do několika slov, jak je také možno žít tváří v tvář “neúprosné nejistotě”.

Na závěr knihy autor předkládá čtenářům náměty k diskusi. Možná by bylo dobré si je přečíst předem. Tak trochu napoví očemtobude. Příjemnou zábavu!

Otázky a témata k diskusi

1. Dennis je mnoho věcí – básník, scénárista, hrobník, milovník, aspirující nesektářský pastor – ale nezdá se, že by byl v některé z nich zvlášť dobrý. Je nějaká věc, ve které je dobrý? Co Dennise pohání?

2. Společenská skupina, kterou Dennis a sir Francis v Los Angeles sdílejí, je izolovaná a hluboce vymezená péčí o zachování jejich anglickosti. Je to rys, který je vlastní Britům, nebo něco běžného v komunitách emigrantů?

3. Zatímco se snaží Dennise od pohřebnictví odradit, sir Ambrose mu říká, že je to pod jeho důstojnost Angličana žijícího v Americe: “Tady potkáte jen ten nejlepší typ Angličana…. Všichni nemůžeme být na vrcholu stromu, ale všichni jsme zodpovědní muži. Nikdy nenajdete Angličana mezi podřadnými lidmi – samozřejmě kromě Anglie” (zde). Myslíte si, že je to pravda? Jak a proč se podle vás liší Dennisův pohled na jeho zaměstnání od pohledu sira Ambrose?

4. Ve staré francouzštině znamená Aimée “milovaná” nebo “milovaný”. Je název románu konkrétním odkazem na Aimée, nebo jsou “milovaní” opakujícím se tématem?

5. Dennis je fascinován Šeptajícími roklinami ještě předtím, než se setká s Aimée – proč myslíte, že tomu tak je? Přitahuje Dennise pohřebnictví, nebo mu smrt pouze vyhovuje?

6. Aimée i pan Joyboy považují Dennisovo pracoviště, Happier Hunting Ground, za hrubé a nevkusné. Proč se domnívají, že jejich práce je smysluplnější? Mají pravdu?

7. Velcí básníci jsou opakujícím se tématem Dennisova života – je přivezen do Kalifornie, aby “napsal Shelleyho život pro film”, a když se dvoří Aimée, vykrádá jejich poezii, místo aby používal svou vlastní, dokonce jde tak daleko, že si vypůjčí některé z nejslavnějších Shakespearových sonetů. Jediná Dennisova poezie, kterou vidíme, je vymyšlená v žertu. Myslíte si, že má Dennis nějaký básnický talent? Nebo je to, jak o sobě říká sir Francis, “ten nejdefatičtější z hochštaplerů”?

8. Aimée neustále žádá o radu novinového sloupkaře Guru Brahmina. Ačkoli tato zápletka do značné míry odpovídá Waughově neustálé satirizaci novinového byznysu, vrhá světlo i na Aiméein vnitřní dialog. Co se o ní dozvídáme prostřednictvím jejích dopisů Guruovi?

9. V rozhovoru se svým šéfem, panem Schultzem, Dennis tvrdí, že se stal hrdinou “jamesovského problému” a že všechny příběhy Henryho Jamese jsou o tomtéž, o “americké nevinnosti a evropské zkušenosti”. Myslíte si, že právě o tom je vztah Aimée a Dennise? Nebo je v tom něco víc?

10. Joyboyovi a Dennisovi záleží na Aimée velmi odlišným způsobem. Myslíte si, že ji některý z nich skutečně miloval? Překvapilo vás, jak se milostný trojúhelník vyřešil?

11. Navzdory svému obdivu k Los Angeles se Dennis nakonec rozhodne odjet (a využít těch, kteří jsou ochotni zaplatit mu cestu zpět do Anglie). Překvapilo vás to? Co myslíte, že Dennis udělá příště?

12. Když byl v roce 1965 natočen film Milovaný, jeho slogan zněl: “Film, který každého něčím pohorší!”. Dá se totéž říct o knize?

The post Drazí zesnulí. Waughova satira funebráckého businessu v Americe řadí knihu k humoristickým skvostům first appeared on Čítárny.

Povídky k poctě Asimova, biografie Roth zbavený pout a co napsal, vyryl český klasik Josef Váchal… knihy spisovatele Ivo Fencla.

Pouhých 512 stránek má kniha editora Martina H. Greenberga Přátelé Nadace (2012, česky 2015. Sestává ze sedmnácti povídek k poctě Isaaca Asimova, mezi jejichž autory najdeme Roberta Silverberga, Frederika Pohla, Poula Andersona, Roberta Sheckleyho, Harry Harrisona či Orsona Scott Carda.
Také jsou tu přetištěny ty tři Asimovovy povídky, které měl sám nejradši (Nesmrtelný bard, Ošklivý chlapeček, Poslední otázka). Ale mě nejvíc zaujala třetí část svazku sestávající z pětadvaceti poděkování, interview a vzpomínek na autora. Najdete mezi nimi třeba text Carla Sagana, zamyšlení spisovatelovy manželky Janet a jeho bratra Stanleyho, příspěvky Normana Spinrada, Harlana Ellisona, Bena Bovy, L. Sprague de Campa, Gordona R. Dicksona, Edwarda D. Hocha, Mike Resnicka atd. atd., jeden klasik se vrství na druhého, přičemž předmluvu napsal sám Ray Bradbury. A co dodat od srdce?

Nic. Asimov psal prvořadě hlavou a náleží mezi nejplodnější autory všech dob. Vot těchnika! říká můj kamarád Sergej z Moldávie. Charašó. A nemohu než připomenout, že se Asimov narodil před 95 lety v Rusku jako Izák Judovič Ozimov.

Abych si oddechl, otevírám další opus (448 stran). Napsala ho Claudia Pierpontová a dala mu název Roth zbavený pout (2013, česky 2015).
Redaktorka časopisu New Yorker vícekrát zpovídala uznávaného amerického spisovatele Philipa Rotha, génia jiného typu než Asimov, a on jí mj. vypráví o Johnu Updikovi nebo Saulu Bellowovi. Jistěže taky o sobě. Stále sice nejde o skutečně významnou kritickou práci, to o Rothovi neexistuje, ale je to studie člověka zkoumaného skrz knihy, které napsal, i těchto knih, zkoumaných skrz Rotha, spisovatele jen o třináct let mladšího než Asimov.

Myslím, že skutečnou zbraní Ameriky jsou právě muži jako Roth či Asimov, ale nebrání mi to ve studiu další bichle (324 stran) Americká zbraň (2013, česky 2014), kterou napsali William Doyle a Chris Kyle, autor bestselleru Americký sniper zfilmovaného Clintem Eastwoodem. V deseti kapitolách se tak mohu seznámit s historií Spencerovy opakovačky, revolveru Samulela Colta, Winchesterovky vzor 1873, Springfieldky, samopalu Thompson a dalších „kvérů“, o kterých u nás píše také Jiří Fencl, můj strýc.

„Thompson je v poměru ke své váze a velikosti každým coulem tou nejvražednější zbraní, kterou kdy člověk vymyslel,“ napsaly roku 1939 Timesy a Samuel Colt dodává (1852): „Dobří lidé tohoto světa jsou značně vzdáleni tomu, aby byli se sebou navzájem spokojeni, a mé zbraně jsou těmi nejlepšími usmiřovateli.“

Přenesme se ale nad Atlantikem do střední Evropy a věnujme se společně s Marií Rakušanovou i nějakému kloudnému českému spisovateli, konkrétně Josefu Váchalovi.
Ani jsem tomu nemohl uvěřit, ale kniha Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (2014, 480 stran) obsahuje i Soupis knižního díla Josefa Váchala (str. 425-469) od Jiřího Bernarda Krtičky a tento soupis doplněný fotografiemi obálek dokládá, že Váchal se podílel takřka na tolika titulech, jako je dní v roce. Za vhodný doplněk této práce lze pak považovat knihu Jana Hýska Stopy ducha (2014), která je „Bibliografií neautorských tiskovin s ilustracemi Josefa Váchala vydaných česky za jeho života. Se zvláštním přihlédnutím k edicím Josefa Portmana“. Krtička a Rakušovaná se sice taky zabývají těmito neautorskými tiskovinami, ale ne tak podrobně.

The post Povídky k poctě Asimova, biografie Roth zbavený pout a co napsal, vyryl Josef Váchal… knihy spisovatele Ivo Fencla first appeared on Čítárny.

Byla jednou jedna Galerie na rohu a vyčkávala. Přijdou hosté? Taky vy tu galerii najdete; třeba když přeběhnete přes Náměstí Republiky ve směru šikmo od pasáže našeho nakladatelství NAVA. A to je rada první.

Byl jednou i talentovaný umělec jménem Marek Škubal, a ač mu milovníci zjednodušujících sloganů přezdívají Český Giger, nezaslouží si to. Proč? Je minimálně o píď lepším výtvarníkem, než známý Švýcar a tvůrce legendárního Vetřelce.

Jednou žil i jeden literární a filmový badatel a jmenoval se Martin Jiroušek a byl jednou i jeden kultovní spisovatel a říkali mu Howard Phillips Lovecraft a… Tak bychom mohli pokračovat, rovněž předlohy ostatních hrdinů a hrdinek této knihy totiž existují, ale řekněte sami! Jede přes to vlak? Ne. A to je poučení druhé.
A přece se NAVA domnívá (i kdyby namyšleně), že tento příběh bude ke čtení i za sto let, a to včetně ústřední Sněžné pohádky. A proč? Na nic si nehraje! A sice jej vypráví lektorkou popletené srdce, ale autenticky. Z potřeby.

A je čas na radu třetí: „Pokud vám nenalijí, musíte si pivo sami uvařit. A pokud nezískáte nějaký svět, musíte ho sami stvořit.“ Něčemu podobnému věří i NAVA, Škubal, Giger, Jiroušek, Lovecraft a Fencl, ale především všichni galeristi oddaní svým galeriím a výstavám. Tato kniha proto je věnována právě galeristům a speciálně lektorce z Galerie na rohu, které se ještě nikdy nestalo, aby neměla záložní plán. Nelze ji za to než pochválit. I vy však mějte vždy po ruce záložní plán a pro jistotu s touhle zamilovanou knížkou.

Spisovatel Ivo Fencl

Výpisky z knihy…

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.
xxx

Přesto mi připadala trochu jako Dalí. V obličeji ale disponovala spíše několika rysy známého herce Keanu Reevese, byla svižná jako politika té galerie a zcela, zcela svá (asi jako já). Jenom nenápadně voněla a zdálo se, že ji neustále láká celý širý svět.
xxx

Proč jsem na onu vernisáž přišel, nevím, ale koneckonců to mohlo být kvůli obrazům. Píšu, ale neznamená to, že se nezajímám o obrazy. Rozhlížel jsem se po expozici. Místnosti byly v ten podvečer ozářeny a plny svobodného šumu. Lidé spolu konverzovali, zatímco já jsem uzavřený. Procházel jsem mezi sobě známými i neznámými tvářemi a občas jsem se s někým pozdravil. Každá místnost měla pro potřeby nové výstavy jinou barvu; to mi připomnělo Masku červené smrti Edgara Allana Poea, jenž mi zas připomněl Fantoma pařížské Opery.
xxx

Sama lektorka byla mladá, stála v srdci červeného pokoje a představovala vraždu poklidu a kalibr mocnější než veškeré obrazy a sochy Ermitáže a Louvru dohromady. Zdála se sice skromnou, ale zato extrémně frenetickou bytostí. Enzo Ferrari by jí záviděl jakékoli auto. Gestikulovala nicméně uměřeně a v žádném případě neplácala nesmysly. Slova volila trefně a poprvé mě napadlo: „Jak asi píše?“
Ve snu jsem ji políbil a kradl jí přitom ze zadních kapes všemi deseti prsty všechny pastelky.
xxx

A galerie okolo nás dvou se propadla do jiných kosmů. Lektorka opět zůstala jenom se mnou, okolo kvetla bzučící louka a pod námi ležela deka, rohlíky a Lovecraftovy spisy. „Prostě se mi líbíte, Mikol, a to tolik, že je to láska, a napadlo mě, že bych se vás možná i mohl fyzicky dotknout. Teď. V úterý. Mimochodem, co je podle vás lepší? Číst? Psát? Nebo žít?“
„To ale je hloupě položená otázka, pane.“
„Jak to?“
„Žít není definováno.“
„Aha.“
Jako by mi tím ta filozofka sebrala vítr z plachet. Ale potom jsem se sebral já a jako Quijote skutečně poklekl a několika prsty se dotkl její nohy kdesi nad kolenem. Ustoupila.
„Chováte se jako nějaký osel pod vlivem úplňku.“ Což znělo tajuplně. Asi si to sama uvědomila, i dodala: „Vy nejste ženatý?“
xxx

Ještě nějakou chvíli jsme se domlouvali. Ještě chvíli. Ale nemyslím si, že byste to měli chápat jako radu a vzor a nedělejte to jako my, poněvadž lidé by neměli přehnaně psát a měli by se spíše víc brát a starat se o děti, bez kterých by na světě nakonec nebyly ani horory. A když se náhodou děti povedou, můžete si být jisti, že román zvládnou napsat i za nás. A lépe.

The post Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie first appeared on Čítárny.

Hororová fantasy Třinácti milionů způsobů jak zemřít pátrá po obrovském pokladu, snad po lásce, a vede nás s kordem krajinami, kde je cesta k bohatství rafinovaně zašifrována do lidové písně o drakovi.
Hrdinu Rinaldiniho čekají nástrahy, nebezpečný hrad a dva milenci. Jen se modleme, aby to nebyli také upíři. V titulech kapitol autor vtipně využívá názvy krvavých románů ze sbírky grafika Josefa Váchala.

Gotická kobka | Ivo Fencl | Akcent, 2013

Ukázka z knihy: Roger.

Čekal tu u tří šibenic, přesně podle dohody z doušky dopisu. Oba mí vraníci frkali a podusávali, ani jim nebylo místo po chuti. Roger se vyhoupl ke mně dovnitř a Mordechai s úlevou práskl do koní. Hnuli jsme se, pochmurná křižovatka se propadla dozadu a zběsilá jízda Northamptonským hvozdem mohla nerušeně pokračovat.
“Čekals dlouho?” stiskl jsem Belfordovi ruku. Byla ledová, jako by místo něj přistoupil čtvrtý z oběšenců.
“Snad století,” zachraptěl Roger. A třásl se zimou! “Kupředu, teď už nechci ztratit ani minutu!” Po těch slovech se bláznivě vyklonil a nečekaně surovým hlasem řval na vozku. Trysk se zrychlil, kočár začal ďábelsky nadskakovat na cestě tkané z bludných kořenů a… “Za Suky!” přeskočil Belfordovi hlas. Konečně se unaveně usadil. A potom se už nehýbal. Mlčky jsem pozoroval tu až nelidsky popelavou tvář a vyčkával, s čím děsivým se vytasí.
Nebo v dopise nadsazoval? Popravdě, v to jsem doufal, protože… Copak by se rusovlasá Suky mohla tak změnit?
Roger sám se ovšem změnil. Příšerně. Už to nebyl sebejistě vzpřímený Belford, jak jsem ho viděl tenkrát poprvé, v antikvariátu. V těch časech z něj čišela pevná sebejistota a vybavilo se mi i zuřivé pátrání po jisté knížce a zase jsem viděl regály zdvíhající se ke stropu, zase cítil pach starého papíru a zase zlehounka přejížděl konečky prstů po leskle vypouklých hřbetech knížek. Jenom občas jsem některou povytáhl a zvolna došel do šera úplně vzadu. To vše se odehrávalo v krámku mrtvého ticha a pátral jsem úplně sám a mlčení papíru rušilo jen občasné praskavé dunění nad starým městem venku. Bouřka. Ale jako by se odehrávala úplně v jiném světě. VENKU hřmělo, ale já byl uvrtán UVNITŘ a hluboko v bezpečném doupěti. Aspoň na chvíli ukryt před veškerými doteky VNĚJŠÍHO života. A zaujatě hledal a hledal. Co? Koho? V tichu vrzly vstupní dveře a na okamžik jsem zaslechl šum lijavce. Temně zahřmělo.

The post Gotická kobka – Třináct milionů způsobů jak zemřít podle Ivo Fencla first appeared on Čítárny.