Jan Drda se narodil 4. dubna 1915. Když nastane den stého výročí narození populárního spisovatele a scénáristy, neozve se ani jeden novinář mainstreamu. Vlastně je chápu. Nedovzdělanost, zaneprázdněnost školeními ohledně tupého rozeštvávání lidí a strach o místo. Jan Drda (4. 4. 1915 – 28.11. 1970) je dodnes zvláště mládeži předkládán jako vzor komunistického nadšeného spisovatele. Což je jeden z velkých mýtů.

Jenže jen letmé nahlédnutí do historie nás poučí, že autor vyššího principu mravního, Němé barikády vydal 25. srpna 1968 v Rudém právu v souvislosti s příchodem sovětských vojáků článek s názvem:
„Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“.!!!!!!!!!!!
Pak je vyloučen z KSČ a r. 1969 vyhozen z místa šéfredaktora týdeníku Svět práce, který sám založil. A přesto je dnes, po roce 1989, v českém mediálním mainstreamu opomíjený. Samozřejmě včetně zmínky o několika skvělých pohádkách, které dnes točí jen Zdeněk Troška. Komunismus, Troška, Drda…
Když to shrneme, tak máme pro český mainstream samé blbé klíčová slova. :o)

Ve své době však lidé považovali Drdu za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.” jak napsal Jan Martinec v knize Nejlepší dramatik je život.
Jan Drda dělal ve svém životě osobní rozhodnutí podle svého nejlepšího svědomí. A nebyla to jednoduchá doba. JAn Drda, ale byl člověk dobrý a v jeho knihách to je cítit. V knihách čtenář velmi lehce pozná, kdo lže a kdo je upřímný.

Takže to napravíme a připomeneme pár poučných a dnes už legendárních pohádek, které vychází z jeho známé knihy České pohádky.
Podle vzpomínek Adolfa Branalda knihu Drda napsal v dřevem táflované pracovně Dobříšského zámku. V té době byl předsedou Svazu československých spisovatelů (1949-56).

Hrátky s čertem (1956)
O další rok později (1956) zadaptoval sám spisovatel Jan Drda pro film svou vlastní divadelní hru Hrátky s čertem (1946). Výtvarné podoby tohoto podobenství se necelé dva roky před smrtí ujal Josef Lada (1887-1957) a také tady zní tři písničky. Káču hrála Eva Klepáčová (nar. 1933) a hlavního hrdinu, vojáka Martina Kabáta, Josef Bek (1918-95). Alena Vránová (nar. 1932) ztvárnila roli Dišperandy a Jaroslav Vojta se objevuje jako pověstný loupežník Sarka Farka. Neumann tentokrát hrál čerta Omnibora, Vinklář Luciuse, Ráž čerta Solferna a Ladislav Pešek samotného Belzebuba. Kostýmy vytvořili Karel Postřehovský, František Zapletal a Miloslava Skořepová.

Dařbuján a Pandrhola (1959)
Česká pohádková filmová komedie z roku  režiséra Martina Friče s Jiřím Sovákem, Rudolfem Hrušínským a Václavem Lohniským v hlavní roli. Film byl natočen na námět pohádky Jana Drdy, který byl i spoluautorem scénáře k tomuto snímku.

Zlaté kapradí (1963)
Podle předlohy Jana Drdy natočil režisér Jiří Weiss film o prostém ovčákovi, jenž získá přízeň lesní víly – a od ní dokonce čarovné kapradí. Jenže daru si nerozvážný hrdina neváží, lehkomyslně se nechá naverbovat na vojnu, kde jej okouzlí vypočítavá a sobecká generálova dcera, takže na divoženku zapomene… V hlavní roli Vít Olmer, pozdější režisér.

O princezně Jasněnce a létajícím ševci  (1987)
Další Drdovy předlohy O princezně Jasněnce a ševci, který létal se roku 1987 zhostili scenárista Karel Steigerwald a režisér Zdeněk Troška s kameramanem Jaroslavem Brabcem. Titulní létající hrdiny vytvořili Michaela Kuklová a Jan Potměšil, jen dva roky poté bohužel těžce postižený při autohavárii. Helena Růžičková zde hrála čarodějnici a výstava nepostrádá ani křídla z tohoto filmu.

Z pekla štěstí (1999)
Jiná Drdova pohádka Český Honza (1958 v knize České pohádky) otáčí po ladovsku naruby známá klišé. Drak je najednou hodný a princezny nežere, princezna není hodná a div by ho nesežrala. Díky scenáristovi a režiséru Zdeňku Troškovi se tento veselý příběh stal i předlohou jeho filmu Z pekla štěstí (1999), k němuž dodal hudbu Karel Svoboda (a mj. tu zpívala i Iveta Bartošová). Hlavní role ztvárnili Miroslav Šimůnek (jako Honza) a Michaela Kuklová co Markýtka, dále hráli Lukáš Vaculík (Honzův kamarád Kujbaba), Radek Brzobohatý, Sabina Laurinová, Milena Dvorská, Filip Blažek anebo Vladimír Brabec i zpěvák Daniel Hůlka (jako králové). Film je nejnákladnějším pohádkovým projektem v celých dějinách naší kinematografie, mimo jiné i proto, že obsahuje deset minut trikových scén, při nichž byla částečně využita i počítačová animace vkládající do předtočených záběrů draka Bucifala. Kostýmy do Z pekla štěstí vytvořil Josef Jelínek.

Nejkrásnější hádanka (2008)
Česká filmová pohádka, kterou na námět pohádek Jana Drdy natočil režisér Zdeněk Troška. Pohádka spojuje a propojuje příběhy dvou Drdových pohádek, O princezně, která hádala, až prohádala a O Matějovi a Majdalence, které pocházejí z knihy České pohádky.

Celkově se Drda podílel na těchto filmech:

2008     Nejkrásnější hádanka – kniha
1999     Z pekla štěstí (TV seriál) – kniha
Z pekla štěstí – kniha
1990     O hloupé havířce (TV film) – kniha
1988     Motanice (TV film) – kniha
1987     O princezně Jasněnce a létajícím ševci – kniha
1985     Vodník v pivovaře (TV film) – kniha
1984     Zlaté kapradí (TV film) – kniha
1981     Pohádka o mokrosuchém štěstí (TV film) – povídka
1979     O hruškách ušatkách a jablíčku parohátku (TV film) – kniha
1970     Byly noci májové (TV film) – povídka
1969     Hádavá pohádka (TV film) – kniha
1963     Hlídač dynamitu – povídka
Zlaté kapradí – kniha
1960     Hlídač dynamitu (studentský film) – povídka
Nenávist (studentský film) – povídka
Stopy (studentský film) – povídka
Vyšší princip – povídka
1959    Dařbuján a Pandrhola – kniha
1949    Němá barikáda – povídka
1942    Městečko na dlani – kniha
1940    Druhá směna – kniha
1938    Stříbrná oblaka – kniha

The post Populární Jan Drda. Šest jeho filmových pohádek a dlouhodobý nezájem mainstreamu first appeared on Čítárny.

Legendární kanadský režisér a animátor Frédéric Back (1924 – 2013) je u nás známý především svou animací příběhu Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Tento vynikající a oceněný snímek naznačuje, že Back velmi silně vnímal harmonii člověka a přírody. Navíc byl od počátku své tvorby inspirován indiánskou kulturou, což se odrazilo v mnoha jeho filmech.

Připoňme si ho několika krátkými filmy.

Krátký film o Frédéricu Backovi.

Animovaná báseň beze slov, příběh indiánské holčičky, která teskní v okamžiku, kdy zmizí všechno listí. A stane se zázrak…

Crac. Oceněný Academy Award for Animated Short Film.

Animace knihy Jeana Giona, Muž, který sázel stromy. Oceněný Academy Award for Animated Short Film.

The post Frédéric Back. Kanadská animátorská legenda, muž, který sázel nejen stromy first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (*24. 2. 1912, Petrohrad na Plzeňsku – †30. 12. 1969, Praha)  je spolu s H. Týrlovou a K. Zemanem tvůrce českého animovaného filmu.

Seznam všech filmů >>

Dodnes jsou jeho filmy považovány po celém světě za to nejlepší, co pro děti v našem světě vzniklo. 
{youtube}WieHF0r-q1k{/youtube}
{youtube}iSpX9SS6JKE{/youtube}
{youtube}5xMeOjoPNRc{/youtube}

The post Nejslavnější filmy Jiřího Trnky, umělce světového jména first appeared on Čítárny.

Každá pohádka je nadčasová. Tato je o člověku, který si myslí, že je nadčlověk a může úplně všechno. A když ke svému uzdravení potřebuje slunce, ukradne ho a lidem nechá TEMNO.
Symbolická pohádka Jiřího Wolkera o slunci-svobodě, kterou si necháme vzít, když necháme o našich životech rozhodovat psychopaty. Cesta bez slunce je cesta do dobrovolného otroctví, protože slunce mohou lidem ukrást jen tehdy, když si ho ukrást nechají.

Pohádky / Jiří Wolker / ilustrace: Adolf Hoffmeister / SNDK, 1964
Film podle pohádky vytvořil a režíroval Zdeněk Miler v roce 1948.

Bohatý a mocný muž onemocní a k uzdravení potřebuje světlo, slunce. Stovky jeho dělníků postaví na kopci za městem stavbu, do které milionář ukryje slunce, aby svítilo jen jemu. Budova však taje a praskne pod obrovským žárem. Slunce se odkutálí pryč a malinká holčička jej svým vláčkem dopraví zpět na oblohu

Na světě žil jeden ohromný milionář. Stalo se, že shromáždil ve svých rukou všechno bohatství zemské. Nebylo nic, čeho by si nemohl popřáti. Bydlil v nejkrásnějším zámku a všichni lidé mu sloužili.
Ale ubohý milionář byl nemocen. Jeho nemoc nebyla ani tak zlá jako odporná. Po celém těle rostly mu hnusné žluté vředy, které přes den mokvaly a v noci děsně pálily. Byla to škaredá nemoc, – tak škaredá, že až sám milionář se za ni styděl a proto hleděl ji ukrýti do šatů z jemných látek a do postelí s hedvábnými poduškami.
Jeho jmění ustavičně rostlo, ale jeho nemoc rostla také. Byla obava, že vyrážka zastihne oči. Toho se boháč nejvíce bál. Mohl-li dobře zakrýti všechna místa na svém těle, – toto bylo jediné, které musilo zůstati nepřikryto, chtěl-li žíti, vládnouti a vydělávati.
Nemocný milionář rozhodl se, že si zavolá lékaře. Doposud se žádného neptal na radu, ba žádného k sobě ani nepřipustil, neboť nechtěl, aby se někdo dověděl, jak je ubohý ve své podstatě. Obával se, aby lidé, kteří mu záviděli jeho ohromné štěstí, – nezaradovali se nad jeho nemocí a necítili se šťastnější než on. Usuzovalť, že maje nejvíce peněz, musí mít i nejvíce štěstí. Ostatní lidé tak usuzovali také, vzhlížejíce na jeho krásné šaty, automobily a pohodlí.
I zavolal si nejlepšího lékaře a řekl mu: “Pane lékaři, – prohlédněte mě dobře a poraďte, co mám dělat, abych se uzdravil. Moje nemoc je tak odporná, že se o ní nesmí nikdo dovědět. Proto zajisté prominete, když vás po vaší lékařské prohlídce dám popraviti. Nevěřím žádnému člověku, – tím méně lidskému jazyku. Historie o králi Midasovi naučila mě býti důslednějším než on. Ostatně vaší ženě bude vyplácena přiměřeně vysoká pense z mých pokladen a vaše děti vystudují na mé útraty.”
Lékař zpozoroval, že udeřila jeho poslední hodina. Neboť smrtící síla tohoto muže byla ohromná.
“Mé životní síly kvapem prchají,” pravil dále milionář. “Jednejte rychle!”
Svlékl se a stanul před ním nahý, podobaje se zpola rozmačkané housence a zpola vykotlanému zubu.
Lékaře zachvátil hnus. Jak k tomu přijdu, myslil si, abych byl k vůli jeho vředům zabit, – já, který jsem docela zdravý. Každý člověk má moc usmrtiti druhého člověka. Má-li ji on, – budu ji mít i já. Dobrá, – poradím mu lék, který mu přijde zatraceně draho.
“Milostivý pane,” řekl, “znám lék pro vaši chorobu. Je tím lepší, že jedině vy si jej můžete opatřiti. Vy potřebujete slunce. Ale ne jen trochu, kterou dostávají almužnou ostatní, – vy potřebujete slunce celé. Máte ohromné jmění a myslím, že i slunce můžete za ně snésti s nebeské báně do svého paláce. Když se s ním sám na nějaký čas uzavřete, když sám budete zblízka účasten jeho blahodárné dobroty, – vyjdete ze sluneční lázně nejen úplně zdráv, ale i nesmrtelný. Je to jediný lék, který vám mohu doporučiti. Neboť na vás se sešla choroba celého světa. Slunce pak je zdraví celého světa.”
Milionář lékaři uvěřil. Jak by neuvěřil člověku, který byl krok před smrtí. Jenom se ještě otázal:
“Nevíte, jak může být slunce drahé?”
“Slunce je drahé všem lidem. Možná, že jednomu je lacinější.”
Když lékař domluvil, byl odveden a popraven. Vdově byl doručen šek na slušnou sumu, sirotkům zánovní školní knihy, dvě zcela zachovalá pravítka z kanceláří milionářových a pouzdro na držátka s nápisem:
Uč se, synu, moudrým býti!
Milionář zatím přemýšlel, jak sundati co nejlaciněji slunce.
Dal zbudovati ohromná lešení. Sta inženýrů vystavěla velkolepý jeřáb. Stavitelé pracovali na plánech budovy, do níž mělo býti sneseno slunce a uzavřeno s milionářem a jeho vředy.
Miliony dělníků ze všech zemí světa mlátily kladivy; ne proto, aby sundali slunéčko, ale aby uživili ženu a děti.
Jedné noci, která byla temnější než zatvrzelé srdce, – sundali lidé milionářovi slunce s oblohy, spustili je do ohromné budovy a uzavřeli železobetonovými zdmi s ocelovými pláty.
Ani jeden paprsek neunikal.
Na světě byla tma a milionář se radoval, že se mu vše povedlo. Potmě ani Bůh nepozná, myslil si, – že slunce je pryč. Já zatím stanu se nesmrtelný, – a kdo mi potom co může! Nezůstane jen při slunci! Odnesu i všechny hvězdy a přidám je do svých pokladů. Budou moje, jako jsou moje cenné papíry, uložené v bance “Ego”. Brzy se stane, že nebude nic, co by nebylo mým. Koupím si i Pána Boha a udělám ho svým tajemníkem. Budu mladý, krásný, nesmrtelný a nejbohatší. Kdo mi odolá? Mohu znásilnit zemi jako ženu a ona bude ráda, že je znásilněna, – neboť ženy mají rády silné a neurvalé muže. Hip-hip!
Zatím lidé se probouzeli ze sna. Tuze se divili, že slunce už nesvítí. Na nebi trčela jen veliká, červená rána, kterou hasiči a natěrači marně se snažili uhasit anebo zastřít. Lidé se shlukovali a křičeli:
“Kde je slunce? Kdo nám sebral slunce?”
Strážníci s elektrickými svítilnami dělali pořádek. Byla to těžká práce! Lidé byli jako bezhlaví a marně bys je byl napomínal k tichosti anebo k rozchodu.
Milionář dal rozsvítit všecka světla. Sto tisíc lustrů plálo na nárožích, v kavárnách, barech a kabaretech. Na předměstí svítily tři smutné lucerny a na dědinách vytahovali ze zpráchnivělých truhlic hromničky a dívali se uděšeně na sebe.
Nastal zmatek, který podporovali černí netopýři, kteří přilétali neznámo odkud.
Nevěstky na ulicích byly už umdlelé, neboť noc trvala příliš dlouho.
Milionář počítal: až se uzdravím, budu vyrábět ze slunce sirky “Helios”, mast na spáleniny “Slunín” a vše, co se dá. Šikovný člověk může lehko zbohatnout. Jak jsem rád, že na to nepřišel nikdo přede mnou.
Ale lidé ve městech byli víc a více zmateni. Naráželi na sebe jako poplašený dobytek.
Proto dal milionář vylepiti plakáty a sepsati úvodníky do novin.
KONEČNĚ TMA!
ODVĚKÝ NEPŘÍTEL ZDOLÁN
NEJVELKOLEPĚJŠÍ DŮKAZ LIDSKÉ
OBĚTAVOSTI
Již od počátku světa byli lidé trýzněni největším tyranem, jaký kdy byl stvořen, – sluncem. Jeho krutou tyranii na svých bedrech snášel nejvíce ze všech stavů stav lidí pracujících, kterýchžto miliony padaly zasaženy při práci jeho zhoubnými paprsky. Lékařsky je zjištěno a statisticky dokázáno, že plných 100% lidí, kteří se pod sluncem narodili, též pod ním zemřeli. Této krutovládě byl učiněn konec. Známý lidumil pan Poslední Milionář (- kdo by si nevzpomněl na jeho vzácnou ochotu, s kterou zabezpečil ženu a dítky tragicky zemřelého lékaře X!) dal je na vlastní náklad sundati s nebe. Práce se dík jeho nadlidské obětavosti zdařila a slunce zmizelo se světa.
Nehynoucí památka je mu zajištěna.
Žádejte prospekty!
Ti, – kdož měli světlo, – tak si to přečtíi a uklidnili se, – ti, kdož je neměli, – zůstali neklidní dál. Mnoho babiček (ty, co už byly dvacet let slepé) říkalo: přijde konec světa.
Běda milenci, – který ve tmě ztratil svou lásku. Už ji nenašel.
Zatím boháč, odstraniv všechno své služebnictvo, odešel ke slunci. Když vešel do ohromné budovy, přepevně zamkl, přesvědčiv se ještě, zda stráže s revolvery a bajonety hlídají dobře všechny vchody. Klíč nechal v dírce, aby se nikdo nemohl dívat. Potom počal se svlékati.
Slunce pálilo.
Jak to nebesky hřeje, myslil si milionář. Veliká síla do mne vstupuje. Vše nezdravé bude spáleno a přetaveno v čistý kov. Vyjdu jako mladý bůh. Tolika lidem dávalo slunce štěstí a zdraví. Na mně je, abych bral toho součet, když ostatní všechny jsem odstranil. Oh, – jak nesmírné štěstí jest, snésti štěstí všech jen na sebe.
Slunce pálilo.
Je to trochu moc horké. Ale neškodí. Velkou dobrotu je třeba naučit se nosit. Jen aby mě záda mnoho nebolela. A hlava. A ústa, oči, prsa a nohy.
Ach, – žár je nesnesitelný. Ztravuje mě zevnitř i zevně. Zdá se mi, že popelnatím. Jen ještě chvíli vydržet. Potom odejdu. Odejdu a skočím do studené řeky. Najdu si milenku z ledu. Roztavím ji ve svém náručí. Budu nejsilnější, nejbohatší, nesmrtelný. Jak jsem sláb, chud a vše bolí, jako bych umíral! Ne, už to nevydržím. Půjdu. Snad to postačilo. Půjdu, – utíkám, – letím…
Nahý žebrák se spálenými vředy a zanícenýma očima doběhl ke dveřím. Běda! Rozžhavený klíč nabobtnal v klíčové dírce, že by je ani sám Bůh neotevřel, kdyby byl chtěl. Marně jím lomcoval, marně jím trhal, – zde nebylo služebníků, rádců a dělníků, – zde byl sám, jako samo bylo jeho srdce v uhnívající hrudi, – jako samy byly jeho oči ve vrstvě hnisu a bolesti.
Milionář se zachvěl. Jeho tělo se bortilo jako strom při bouři. Člověče, neuneseš štěstí všech! Nestačíš na svoje.
Slunce pálilo.
Milionář se zhroutil.
Zbyla z něho hromádka popela, nic větší než železný šestáček. Malá hromádka honosivé bídy. Budova, kterou si dal vystavěti pro svoji pýchu, stala se jeho katafalkem a slunce, ukradené jeho nemocnou ctižádostí, bylo velikou svící při jeho mrtvolce. Nikdo neplakal.
A slunce pálilo.
Pálilo tak, že brzy propálilo všechny stěny. I ty zřítily se jako vystavěné na písku. Propadly se do země, podobně černokněžníkům, kteří zmizejí po zakletí. Slunce vybuchlo svou září na všechny strany. – Leželo na zeleném trávníku jako zlatý, ohromný balon.
Lidé se zaradovali. “Je vidět na cestu,” říkali si a smáli se.
Šlo teď jen o to, jak dopraviti slunce zase na nebe, aby všichni je viděli a všichni jím viděli.
Lidé zvážněli a radili se.
Kdo nám vynese slunce zase na oblohu?
Přitrefily se k tomu dvě děti. Byla to Mánička a Pepík. Snad byli z Vršovic, snad ze Smíchova, ale jistě odněkud byli.
“My je tam doneseme,” řekl Pepík. “Nosíval jsem mnohokrát lidem kufry z nádraží. Onehdy jsem jednomu pánu nesl tak veliký, – že se všichni divili. To by bylo, abych slunce neunesl!”
Mánička a Pepík odnesli slunce na nebe.
“Vraťte se k obědu domů!” volala za nimi máma.
“Vrátíme se, vrátíme se …”
A vrátili se.

{vimeo}56585614{/vimeo}

The post Jiří Wolker. O psychopatickém milionáři, který lidem ukradl slunce a uvrhl je do doby temna first appeared on Čítárny.

Pohádka je kategorie opravdu široká a ne jednoduchá. Asi nejvíce je pohádek na úrovni prostoduchých příběhů romantických telenovel, pohádek s chytrými dialogy a klasickým pohádkovým příběhem je ale čím dál méně. Jsou ale také pohádkové příběhy plné krve, mrtvol a vražd, jako příběhy Erbena, bratří Grimmů nebo soudobé moderní fantasy pohádky postavené na počítačových hrách.
Existují ale i jedinečné příběhy s pohádkovým nádechem, který vás zcela pohltí svou poetikou a moudrostí.

Filmováöu pohádku O labuti natočil v roce 1982 režisér Jireš. Scénář spolutvořil s vynikající spisovatelkou Věrou Provazníkovou, která měla na podobu příběhu jednoznačný vliv.
Um spisovatelky cítíme bez nadsázky z každé věty. Často však její texty vyžadují od diváka soustředění a patřičnou vzdělanost. Jistá složitost textu je ale vyvážena neobyčejnou poetičností a plynule tekoucími monology i dialogy.
Mimořádné dílo v televizní tvorbě, kulturní zážitek a opravdu krásná čeština.
Pohádka je jeden z důkazů, jaké jedinečné díla vznikaly za hlubokého socialismu.

Spisovatelka Věra Provazníková umně pracuje s množstvím symbolů jako je osud, fatalismus, motiv z Hippolyta, zlatý míč, měsíc, pokácená jabloň a z ní postavená věž, odkaz na boha dvou tváří Januse či dokonce náznak incestu, kdy macecha se pokouší svést svého nevlastního syna.
Námět Boženy Němcové tvoří jen základní kostru nového pohádkového příběhu o princi z Měsíčního království, kterého zlá královna zaklela do podoby labutě. Osudovou věštbu nakonec změní princezna ze Slunečného království, která se do labutě zamiluje a prolomí prokletí. Přesto ale příběh nekončí a rozvíjí se nečekaně dál. V celém příběhu hrají prim známé pohádkové atributy jako láska a nenávist, odvaha a zbabělost, hloupost a moudrost.

Jedinečné dílo, které asi nebude přístupné všem a dětem už vůbec ne, i když z vlastní zkušenosti vím, že pokud pubertální děti na pohádku připravíte, jsou schopni ji chápat, stejně jako Malého price od Exupéryho.
Navíc je televizní příběh zahrán týmem vynikajících herců, jež bychom dnes na televizní scéně marně hledali.  Vladimír Dlouhý, Ilona Svobodová, Jiří Bartoška, Ota Sklenčka, Hana Maciuchová, Jiřina Jirásková, Vlastimil Brodský, Radovan Lukavský a další.

Na pohádce je mimořádné, že herecké výkony jednotlivých postav, které vynikají i na malé ploše bez jakýkoliv větších efektů jsou na vysoké úrovni propojené s vynikající dialogy s velmi často moudrými přesahy. Rozhodně vás také zaujme citlivě zvolená hudba i promyšlené kostýmy.

O labuti / 1982 / režie: Jaromil Jireš / scénář: Věra Provazníková, Jaromil Jireš / dramaturgie: Jiří Dufek / hudba: Vadim Petrov

The post Pohádkový příběh O labuti. Věra Provazníková a její poetická, moudrá a líbezná čeština first appeared on Čítárny.

Usměvavý pán Václav Vorlíček (3.6. 1930 – 6.2. 2019), který nosí v hlavě spoustu báječných nápadů. Zazní-li jeho jméno, okamžitě před očima spatříme zasněženou pláň a Libušku Šafránkovou ujíždějící na Juráškovi. Ano, tento režisér natočil pohádku Tři oříšky pro Popelku. Je nositelem humoru, vtipu a šiřitelem fantazie. Točil, a snad ještě i natočí pohádky pro malé i velké. Vždyť čím jiným jeho snímky jsou, jak jinak označit třeba jeho legendární bláznivou komedii Pane, vy jste vdova?

Václav Vorlíček se narodil v Praze 30. června 1930 do slušně situované rodiny. Jeho otec měl dobré postavení v penzijním ústavu, maminka odešla ze studií, aby se věnovala svým dvěma dětem – Václavovi a jeho sestře Salmě. Plánovala, že je dokončí, jen co děti poodrostou, ale Němci zavřeli vysoké školy.

Kdyby nebylo Sněhurky… kdoví jak by to dopadlo.
S filmem se potkal záhy. S babičkou asi od čtyř let chodil do biografu na pohádky. A od první chvíle ho pohyblivé obrázky zcela pohltily. V rozhovoru pro Týdeník Televize kdysi uvedl, že největší vliv na něj měla asi Disneyho Sněhurka. Od chvíle, kdy ji spatřil, chtěl bavit lidi a vyprávět příběhy. Svůj dětský sen si splnil stoprocentně.

Přímo k natáčení se dostal brzy po válce. V létě roku 1947 režisér Josef Mach točil na skautském táboře Vorlíčkova oddílu snímek podle scénáře Jaroslava Nováka. Tady poprvé viděl na vlastní oči, jak se vypráví filmem, a rozhodl se, že půjde studovat na filmaře. Po maturitě na gymnáziu se vypravil ke zkouškám na FAMU. Bylo mu devatenáct. Přijímací komise nepostřehla, jaký talent stojí před ní, a Václav Vorlíček nebyl přijat.

Smělý mladý muž neváhal, tolik toužil stát se režisérem, a zamířil sbírat zkušenosti rovnou do barrandovských studií. Podařilo se mu nastoupit do produkce Martina Friče k natáčení filmu Bylo to v máji jako pomocná síla pro asistenta scény.
Na Barrandově strávil rok a po něm opět vyrazil ke zkouškám na FAMU. Napodruhé byl v roce 1951 přijat a školu absolvoval v roce 1956 hraným filmem Direktiva.
Po studiích se vrátil zpátky na Barrandov jako asistent režie a brzy povýšil na pomocného režiséra. Celé čtyři roky v této funkci sbíral zkušenosti u starších kolegů. K samostatné práci se dostal na počátku šedesátých let. Protože si tehdy všiml, že s dětmi chce natáčet málokdo, pochopil, že se mu tady otvírají dveře k samostatné práci. Vyšlo to a vznikla jeho dětská detektivka Případ Lupínek, kterou následoval film Kuřata na cestách. I když šlo o snímky poplatné době, hranici neodpustitelné podlézavosti režimu v nich Václav Vorlíček nepřekročil.

Rok 1961 se mu stal osudným. Ve vlaku, cestou do Zlína na první Dětský filmový festival, poznal Miloše Macourka.
Ti dva si okamžitě padli do oka a tímto rokem začala jejich dlouholetá spolupráce. Václav Vorlíček se tehdy Miloši Macourkovi svěřil s nápadem natočit bláznivou komedii s komiksovými postavami v hlavních rolích. Scenárista se okamžitě nadchl, k realizaci společného projektu se však dostali až dva roky poté.
Nejprve se scházeli po kavárnách a probírali možnosti, jak film pojmout. Barrandovská dramaturgie mnoho nadšení neprojevila, ale nakonec dala snímku zelenou. Rozjel se kolotoč, na konci kterého spatřila světlo světa legendární komedie Kdo chce zabít Jessii?

Kariéra režiséra Václava Vorlíčka se rozjela na plný plyn. Od roku 1966 byl po dvacet let nejúspěšnějším z českých režisérů.
Většina snímků vznikla ve spolupráci s Milošem Macourkem. Jeho filmy jsou charakteristické nezaměnitelným a často hodně černým humorem. Na druhou stranu je ale i velmi poetický, jak dokazuje ve svých slavných pohádkových příbězích.

Jmenujme alespoň nejznámější snímky, často opakované tou či onou televizní stanicí a milované diváky:
Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Fousky
Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti
Tři oříšky pro Popelku
Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách
Jak se budí princezny
Princ a Večernice
Což takhle dát si špenát?
Arabela
Létající Čestmír
Křeček v noční košili
{youtube}zHS0oJsqdSU{/youtube}

Samozřejmě se ve Vorlíčkově filmografii najdou i slabší díla, která natočil převážně v době normalizace.
Tehdy nedělal jenom to, co chtěl, ale tu a tam musel pánům z Barrandova trochu vyjít v ústrety. Do této kategorie můžeme zařadit detektivku Smrt si nevybírá nebo komediální trilogii Bouřlivé víno, Zralé víno a Mladé víno, které vskutku nepatří mezi skvosty české kinematografie.

Po roce 2000 se režisérova kariéra zastavila.
Natočil sice ještě několik poměrně slušně hodnocených pohádek – Jezerní královna, Kouzelný měšec, pták Ohnivák či Král sokolů, ale poslední počiny se mu spíš nepovedly. K těmto méně zdařilým kouskům patří i Mach a Šebestová a kouzelné sluchátko, kdy se převedení postav známého Macourkova animovaného večerníčkovského seriálu do reálného světa skutečně minulo účinkem. Podobně u diváků propadlo pokračování Dívky na koštěti s názvem Saxána a Lexikon kouzel. Oba zmíněné snímky sklidily nezájem diváků a ostré ohrazení kritiků. Ani sám Václav Vorlíček není s nimi dvakrát spokojený.

Osobní život režiséra Václava Vorlíčka je, na rozdíl od jeho bláznivých komedií, naprosto poklidný. Celý jej strávil po boku jedné ženy, se kterou se seznámil v roce 1949.
Paní Sofie vystudovala UMPRUM, byla akademickou malířkou a často pro Barrandov navrhovala kostýmy a scénu. Vzali se v roce 1952, vychovali dvě dcery. Paní Sofie bohužel v roce 2009 bohužel zemřela v nedožitých sedmdesáti devíti letech. Kromě dcer dnes slavnému režisérovi dělají radost ještě tři vnoučata.

The post Režisér Václav Vorlíček. Znáte filmy usměvavého kouzelníka ze světa fantazie first appeared on Čítárny.