“Abychom si to vyjasnili, nedělám žádné dokumentární filmy. To téměř nenávidím”, říká Karel Vachek. “Jsou filmy, kterými se myslí, a filmy, kterými se nemyslí. Některé filmy chtějí jen pobavit. To je takový ten popfilm, kterého jsou Karlovy Vary plné. Takové filmy vám sdělí, že ta ženská byla krásná a bylo s ní hodně utrpení. To nepotřebuju vědět. To vím, že každá ženská je krásná a s každou je hrozně utrpení.”

Legrační je, že velcí autoři jsou dodnes převážně mimo film – literatura je důkladnější, malířství je důkladnější a hudba taky.
A to popové existuje na okraji všech těch druhů umění. To jsou ty všelijaké reklamní znělky, které se zabývají tím, jakou pastu na holení máte použít. To všechno je ten popový smrad, ale ono to i svým způsobem voní. Za normalizace si lidi nosili igelitové sáčky s cizími reklamami a byli spokojení. Pop je totiž jakoby doplnění života. Svůj život nemůžeme pořád měnit, i když je to důležité, musíme ho udržovat aspoň na úrovni, na které je.

Shakespeare má ve svém díle taky pop: Julie má ráda Romea, kdoví jestli si ho vezme, oba jsou blbí, nakonec skončí mrtví.
Ale mezitím v dialozích říkají věci, které jako figury vůbec nemůžou chápat. A pak jde o to, že ve filmu buď máte filozofické dialogy, nebo nemáte. Většina filmů je nemá, protože vlastně vůbec neví, že jsou nějaké problémy, které přesahují popovou realitu. V té chvíli nastupuje to, čemu se říká dokumentární film. To znamená, že ukážete, jak spolu opravdu lidé mluví, o čem mluví, co je ničí a trápí. To v popu chybí.
{youtube}NxLwv9vJjVI{/youtube}
Jenže musíte udělat ještě další krok, proto nemám dokumentární film rád, a to zobecnit to.
Je spousta filmů, kde se to nezobecní, a pak na festivalech, jako je Člověk v tísni, vidíte metráky hrůzy, jak je možné zdemolovat lidská těla. Jak je možné hladovět. Jak vám Nestlé nakrmí radioaktivní moučkou Afriku, že jich potom ubývá ještě víc než před tím. To všecko můžete namalovat, ale musíte také vytvořit pozadí – jak to vzniká, co to je. V klasických (neklasikých, prostě v horších) dokumentárních filmech furt vidíme utrpení, ale neznáme východiska. A ta záleží na tom, jestli lidé začnou opravdu vnímat, kde žijeme.

Takže můj film Tmář a jeho rod je o ezoterním pozadí lidského bytí. Snažím se namalovat, jak se ty královské hry vztahují k hrám ještě královštějším a lidé mezitím vězí a nic nevědí.
Je potřeba si také myslet, že lidé nejsou idioti. Několik tisíc let se tady snaží popsat tu situaci, na to konto vytvářejí církve a nevím, co všechno. Jenže všichni byli limitovaní tím, že neznali fyziku složitějšího vztahu. A ani my jí dodnes neznáme.
Svůj film začínám tím, že Bůh není, a na konci pro jistotu taky píšu, že Bůh není. Je ovšem evidentní, že ta struktura je daleko složitější, než si o ní můžeme myslet a že se do ní vejdou úkazy, které doteď odbýváme, protože si říkáme, že to není možné.

Za ty tři roky, co ten film dělám, jsem přečetl pár stovek knih a další prolistoval, a ta práce je, když to potom shromažďujete. Film není o tom odvykládat někomu historku. Historku můžete někomu ukrást. Shakespeare Romea s Julií taky ukradl, to není jeho. Ale jde o to, co jste schopni si o tom myslet.

Souhlasíte s tím, že vaše filmy jsou filmové básně? Že se k nim má přistupovat jako k básním?
Kdybyste myslela na Danteho nebo na Blakea, řeknu, že jo. Kdybyste myslela brněnské básníky, Skácel, Otčenášek a další, řeknu, že ne. Báseň není zkonstruování textu, který nese emoce, báseň je hluboké uvažování. Něco aspoň jako Ivan Blatný, ten je sice taky z Brna, ale skončil v blázinci v Londýně.
Je to tak, že velcí filozofové nakonec už nepotřebují tolik textu a inklinují k básním. Jedna z největších básní je třeba text Tao. To je něco tak úžasného, ty věty jsou tak přesné, ten člověk toho tolik ví, to vidíte.

Vždy chci udělat film tak na půldruhé hodiny, nanejvýš na dvě hodiny, jenže ono se to rozrůstá.Když zjistíte další myšlenku, která do toho systému patří a všechny myšlenky posílí, musíte to tam přidat.
Vždyť nezáleží na tom, jestli tam někdo posedí. Umění není na pobavení. Umění využívá toho, že lidi se rádi baví k tomu, aby je přilákalo jako mouchy. Nalijete malinovku a najednou jsou všechny mouchy na talíři. Teď jde o to, jak sladká ta malinovka je, kolik jí je a nevím co, aby teda přišli. Někdy se stává, že téměř nepřijdou.

Ta otázka zní, kdo četl Dantovu Božskou komedii?
Všichni ji znají, málokdo to četl, třeba někteří moji studenti, které občas nutím, aby se do takových věcí aspoň podívali.

Zdroj: Celý rozhovor Rozhovor Lucie Klímové

Karel Vachek etc. o tvorbě světového režiséra
Světový dokumentarista Karel Vachek a jeho Teorie hmoty

The post Karel Vachek o filmech, které myslí. Tmář a jeho rod first appeared on Čítárny.

Velmi závažné dokumentární, Oskarem oceněné snímky režisérky Sharmeen Obaid-Chinoyové  sledují osudy pákistánských žen, jejich postavení ve společnosti a často kruté středověké zacházení ve jménu tzv. rodinné cti nebo jiných malicherností.

Dívka v řece / The Girl in the River /  /2015/
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy

Oskarový dokument o brutálním pokusu vraždy dívky, která se znelíbila své rodině není ojedinělý příběh. V Pákistánu se více než tisíc žen ročně stane obětí středověkého vztahu v rodinách. Dokumentární film zkoumá nejen zakořenělé problémy v naprosto odlišné muslimské kultuře 21.století, ale také středověké interpretace ženských práv, které jsou v určitých zemích stále podporované zákony.
{youtube}Gk2OcKVu8qU{/youtube}

Zachovat si tvář / Saving Face / 2011 /
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy, Daniel Junge
Kamera: Martina Radwan

Oskarový dokument o brutálních útocích v Pákistánu na ženy pomocí kyseliny sírové, které provádí členové rodiny pro různé, často malicherné důvody, na svých ženách nebo dcerách. Realita středověkého myšlení v současné době, které má podle úředníků EU obohatit evropskou kulturu.
{youtube}hWrk-brFCrY{/youtube}

The post Dívka v řece a Zachovat si tvář. Dva oscarové dokumenty o středověkých muslimských tradicích ponižování žen first appeared on Čítárny.

Nikita Michalkov napsal dopis Radě Evropy, ve kterém poukazuje na mnohé podivnosti v politice Evropské Unie vůči Rusku. Je dobré znát pohledy ze všech stran abychom si mohli vytvářet co nejpravdivější obraz světa kolem nás. Umožná nám to dělat správná rozhodnutí.

Nikita Michalkov
Nikita Sergejevič Michalkov (* 21. října 1945) je ruský herec, scenárista a filmový režisér, režisér oscarového filmu z roku 1994, nejlepšího cizojazyčného filmu, Unaveni sluncem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikita_Michalkov

 Já, Nikita Sergejevič Michalkov, filmový režisér, scenárista, producent, držitel Oscara, dvou Zlatých lvů z filmového festivalu v Benátkách, Grand Prix festivalu v Cannes a mnoha dalších cen, píšu tento dopis jen proto, abych zdůraznil, že nejsem ani politik, státní úředník ani státní zaměstnanec. Jsem ruský umělec, představitel starého ruského rodu, a proto považuji za nutné říci k mému zařazení na sankční seznam EU následující:

Nejprve vás žádám, abyste můj dopis nepovažovali za pokus vymanit se ze sankcí, které mi byly oznámeny, protože tyto sankce mi oznámili lidé, jejichž slovům nebo činům nelze věřit.
Stačí připomenout přiznání bývalé německé kancléřky paní Merkelové, bývalého prezidenta Ukrajiny Porošenka a bývalého prezidenta Francie Hollanda, že všechna dlouhodobá jednání související s dohodami z Minsku byla cynickou lží, aby získali čas a prosadili v krásné zemi jakou je Ukrajina nelidskou rusofobii a krutý nacismus.
Nebo si vzpomeňte, jak jste pohrdali ústními sliby danými vedení Sovětského svazu o nešíření NATO na východ a obklíčili jste naši zemi.

Ale to nechci teď rozebírat. To je příliš zřejmé nejen mně, ale i vám, a proto vše, co děláte, je důsledným pokračováním univerzální lži a severoatlantické expanze. Chci mluvit o něčem jiném.

Vy, kteří se považujete za “civilizovanou demokratickou společnost”, vyhlašujete sankce člověku, který svůj osobní názor vyjádří ve své zemi, ve své vlasti, ve svém jazyce.
11 let jsem hostoval v TV Rossiya-24 a po celých 11 let jsem nikdy nezměnil svůj pohled na žádnou z klíčových otázek, které jsem položil. Jen v loňském roce sledovalo mých 16 pořadů 229 milionů diváků. Toto číslo samo o sobě potvrzuje, že to, o čem mluvíme v našich pořadech, se týká velké většiny lidí žijících v Rusku.

Protože nevíte, o čem mluvíte, prohlašujete mě za propagandistu Kremlu.
Ale pro informaci, pokud máte zájem:
Nedostávám od kanálu ani od státu ani korunu a pořad dělám na vlastní náklady. Navíc není můj program přerušován reklamou, která by se mi, věřte, při takovém počtu zhlédnutí mohla stát zdrojem důležitých příjmů. Můj pořad není nikým cenzurován.
V pondělí nahlásím televizní stanici název epizody, kterou odvysílají v pátek ráno. A kanál přijímá náš pořad až ve čtvrtek pozdě večer, aniž by o programu věděl něco jiného než název.
Takže nikdo nemůže ovlivnit jeho obsah.

Mohu předpokládat, že váš postoj ke mně se vyvinul právě po zhlédnutí mých pořadů, a právě proto, že svou pravdivostí a nezávislostí pomáhají lidem zjistit pravdu. Nebudu lhát – dělá mi to radost.
Ale pokud je to tak, nemohli jste neslyšet a nevidět, kolikrát jsem ve svém pořadu volal po tom, abyste v sobě probudili svědomí a smysl pro pravdu a pořádně se podívali na děti zavražděné kyjevským režimem na Donbasu, na upálené v Domě odborů v Oděse, na zastřelené válečné zajatce, na mučení a týrání civilního obyvatelstva – na všechno, co je výsledkem vaší lstivé politiky a zrady Minských dohod, které jste proradně sami podepsali – aniž jste je chtěli dodržet.

Uvalujete na mě sankce mimo jiné za podporu údajně nepravdivého prohlášení Kremlu o biologických zbraních. Ale proč potom neoznámíte sankce proti paní Nulandové, která veřejně přiznala existenci biologických laboratoří na Ukrajině, což dokázaly dokumentární záběry a dokumenty, které jsme ukázali v našem pořadu.

Znovusjednocení Krymu s Ruskem nazýváte anexi a nechcete si připustit, že po fašistickém puči s pokusem o atentát na prezidenta Janukovyče se na Krymu připravovala krvavá lázeň. Tomu nechcete věřit, a přiznat, že více než 90 % obyvatel Krymu hlasovalo bez jediného výstřelu a násilí pro návrat do Ruské federace.

Popíráte naše tvrzení o probuzeném nacismu na Ukrajině a pokorně přijímáte bourání pomníků sovětským vojákům, kteří porazili německou 3. Říši. Nevadí vám přejmenování ulic pojmenovaných po kdysi velkých spisovatelích. A nevadí vám současně jejich přejmenování po Banderovi, Šuchevyčovi a dalších Hitlerových spolupachatelích, kteří už jen pro volyňský masakr a vraždy starých lidí, žen a dětí měli být navždy zatraceni.

Nechci se pozastavovat nad všemi těmito skutečnostmi, protože jste nepochybně vše viděli v mém vysílání – jinak byste mi přece neoznámili sankce. Ale vaším úkolem je tvářit se, jakoby se nic z toho nestalo. A hlavně – ať to nevidí ostatní – ti, kteří ještě nejsou zaslepeni vaší propagandou a kteří neplní úkoly, které vám zadal Washington.

Tato pravda je pro vás děsivá nepochybně i proto, že v období od 1. do 8. ledna tohoto roku reprízy našeho pořadu zhlédlo dalších 53 milionů lidí. Což je dohromady je populace několika zemí EU, které proti mně vyhlásily sankce.

Shrnu-li tento dopis, chci vám vlastně vyjádřit vděčnost za uznání mé činnosti, protože jinak, než jeho uznáním nelze vysvětlit váš strach z pravdy, která dříve nebo později vyústí v mezinárodní tribunál z těch zemí a národů, které dnes čekají na naše vítězství, ale nemají sílu ani příležitost to otevřeně vyjádřit. Ale zapomínáte, že kromě Severozápadu je tu ještě Jihovýchod a také Afrika a Latinská Amerika.

Ukolébána pohodlným životem pod americkým jaderným deštníkem, “civilizovaná Evropa”, která kdysi ani jednou nevyslyšela Kaddáfího a zabila ho, se probudí. A stovky milionů očí obyčejných lidí, kteří procitnou z letargie, vám řeknou „ne!“. Řeknou to nahlas a jasně tak, jak vám to dnes říká náš prezident – jediný ze světových vůdců, který stojí v cestě ničivé tsunami vašeho pokrytectví. A spolu s ním vám toto „ne“ říká naprostá většina občanů národů našeho obrovského Ruska.

Vím, že o tomto mém dopise se dozví jen málokdo z těch, kterým je určen, ale pro mě bylo přesto důležité ho napsat.
A doporučuji: Slyšte naše „ne“ – dokud ještě máte čas.

The post Světoznámý oskarový režisér Nikita Michalkov píše otevřený dopis Radě Evropy first appeared on Čítárny.

Ruská rodová škola, film vynikajícího českého dokumentaristy Viliama Poltikoviče, zachycuje zcela nový přístup ke vzdělávání na všech stupních. Škola je internátní a nachází se na úpatí Kavkazu. Vznikla jako vládní zakázka mají se tu vychovávat nadané děti, které budou pracovat ve špičkových funkcích společnosti.

Film Ruská rodová škola zachycuje zcela nový přístup ke vzdělávání na všech stupních. Škola je internátní a nachází se na úpatí Kavkazu. Vznikla jako vládní zakázka mají se tu vychovávat nadané děti, které budou pracovat ve špičkových funkcích.

Do školy přicházejí děti většinou kolem deseti let a často dokončí základní vzdělání a maturitu během dvou let.
Potom obvykle studují dvě vysoké školy. Děti se učí navzájem a to vždy jeden předmět v bloku několika týdnů. Výuka tedy není rozdrobena na jednotlivé hodiny, kdy se vyučuje různým předmětům. Děti nejen vyučují, ale samy i vyvíjejí studijní plány, samy si školu postavily, samy se o sebe starají, vydělávají si na sebe, jsou si navzájem rovny a nesou za vše odpovědnost.

Zároveň jsou vedeny k velké odpovědnosti za všechny bytosti na zemi i za planetu Zemi samotnou.
Duchovní přesah a vědomí síly myšlenky jsou pro ně samozřejmostí. Nový model vzdělávání funguje už druhé desetiletí a je dílem akademika Ščetinina. Rozhodně se jedná o velmi inspirativní přístup ke vzdělání, i když některé nedostatky se přeci jen najdou.

{youtube}A_88x8SZTSY{/youtube}

The post Ruská rodová škola s duchovními přesahy a originálními přístupy first appeared on Čítárny.

Svůj největší přínos považuje Karel Vachek v tom, jak řekl v mnoha svých rozhovorech. “Nekradu, nejsem zločinec, nepřidávám se ke každému režimu, který právě nastoupí.“

Jeho názory jsou vesměs ryze lidské a pro mnoho lidí překvapivě otevřené:
„Doufám, že dnes je už konec zastupitelské demokracie, protože se vytvořila elektronická síť a prakticky každý člověk bude moci hlasovat, třeba jednou týdně v pátek si sednou a budou pracovat na své vládě.”

Nicméně svět, méně už v české kotlině, ho zná jako tzv. dokumentaristu. Jenže Karel Vachek tvrdí, že:
„Nemám dokumentární film vůbec rád. Teď se rozmohlo tolik skučidel, každý kouká na nějaké lidské neštěstí a lidé to mají sdílet. Mě zajímají analýzy a smích, protože lidské počínání je opravdu komické.”

Začněte myslet a nezapomeňte se smát, vyzývá prakticky v každém svém vynikajícím filmu Karel Vachek.

{youtube}YiCaA88EhJs{/youtube}
Z pořadu Konfrontace Petra Fischera.

The post Karel Vachek. Světový režisér filmových románů first appeared on Čítárny.

Karel Čáslavský se do paměti diváků zapsal zejména svou dvacetiletou prací při přípravách cyklu Hledání ztraceného času. Objevoval v něm filmové dokumenty o životě předchozích generací. Připravil jich přes pět set.
„Kdybych napsal knihu vzpomínek, nazval bych ji ,Jednou nohou v historii´. Protože jsem tam pořád. Když jsem se díval na 30. léta i protektorát, myslím si, že tu dobu docela dobře znám…
První republika sice vypadá idylicky. Ale jelikož jsou filmy většinou němé, tak neslyšíme hádky. Kdyby byl Masaryk nebo kdokoli jiný každý den v televizi, tak by nevydržel tak dlouho. Už můj tatínek říkal: Jo za mých časů, to bylo…“
Karel Čáslavský (1937-2013)

{youtube}QsnHY0UDuD0{/youtube}

{youtube}nSfwoM1vQ6E{/youtube}

The post Karel Čáslavský. Iniciátor mimořádně populární filmové historie Hledání ztraceného času first appeared on Čítárny.

Monografie přináší shrnující pohled na klasika českého filmu a představuje podrobně jeho bohatý životní příběh. Je koncipována nejen pro laiky, kteří mají rádi Špátův přístup ke světu a jeho svéráznou filozofii, ale také pro odborníky a filmaře, kteří zde mají možnost nahlédnout do jeho tvůrčí kuchyně. Knihu napsal a četnými přílohami vypravil Špátův přítel, bývalý student, Martin Štoll.

Prof. Mgr. Jan Špáta (25. 10. 1932 v Náchodě 18. 8. 2006 v Praze) měl v českém dokumentu roli zakladatelskou a průkopnickou. Kromě filmů (např. Respice finem, Země sv. Patricka, Variace na téma Gustava Mahlera, Největší přání, Mezi světlem a tmou, 777 vteřin v Československu, GEN Miroslav Horníček, GEN Vlastimil Brodský nebo Láska, kterou opouštím) se čtenářům vybaví jeho přístup k realitě a humanistický a etický rozměr práce dokumentaristy, který důsledně naplňoval po celou dobu své kariéry.

Jeho jméno je svým způsobem firemní značkou: evokuje filmy, které jsou přes svůj smutek pozitivní, které dovedou rozplakat i rozveselit, které nabízejí katarzi, načechrají duši a pohladí a s nimiž se člověk musí cítit dobře nejsou zákeřné a neubližují. Podobné jsou i jeho fejetony, které po léta vydával v MF Dnes, v Lidových novinách a v Týdeníku Rozhlas.

Ke stažení kompletní dílo: http://www.janspata.cz/dvd.php

Ukázka z filmu Jany Špáty Respice Finem
{youtube}BuDLHE8rIi8{/youtube}

Napsali o něm:

Pro mne je absolutním filmařem Jan Špáta – sám sobě režisérem i kameramanem. Ale to v hrané kinematografii není možné.
František Vláčil

Jan Špáta je autorská osobnost, tvůrce – jeho práce má duši. Stojí za svou prací celou bytostí. Já vždycky jeho práci vnímám stranou dobrého a zlého a nechávám se tímto lidským hlasem unášet jako hudbou a v objevnosti jeho pozorování cítím resonanci magických nevysvětlitelných, ale existujících tajemství života.
Špátovo do krve opravdové střetávání se světem navozuje pro mne nová spojení, tříbí mé vidění, slyšení – vnímání, zavalené jinak balastem banalit chaotického všedního života.
Jan Špáta do tohoto objevování dává všechno ze sebe. Proto tak cítíme v jeho práci život. Taková práce – takové hledání a riskování – má hodnotu. Jsou to záblesky světla, inspirace a tak potřebná naděje. Ale stojí to zdraví, stojí to štěstí, stojí to život.
Evald Schorm

Básník je neustálá přítomnost. Jan Špáta – za jeho obrazy vidím jeho skrytého, ale přítomného, vědoucího a citlivého na závan větru, povzdech, třepot křídel. Na chvíli poodešel, ale to je jen zdání. Často se probouzím s vědomím, že spolu s Evaldem chystají dokument o tom, co přijde.
Vladimír Holan

The post Jan Špáta, monografie legendárního dokumentaristy first appeared on Čítárny.