Znáte legendární rýmovačku, kterou  napsal svého času filosof Egon Bondy (20. 1. 1930 – 9. 4. 2007)?
“Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli, jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“
A kdoví, co si myslí v tom nebytí, když pozoruje, jak se dnes část pseudointelektuálů snaží znovu ideologizovat českou kultúru. Možná by hlavy dnešních demokratických monarchů opět namočil do jednoho ze svých výroků, že politika je nejnudnější věc na světě.

Bondy jako zenový mistr v galoších a igelitkou v ruce
Ať se to někomu líbí nebo ne, byl velkým znalcem kompozice a stylu a vždy byl otevřený ke svým žákům. Nemilosrdně a úpřimně. Nahrazoval tak často nezkušenost a blábolství docentek literatury, které by samy potřebovaly navštěvovat jeho hodiny.
Bondy často říkal: “Spisovatel potřebuje samotu a sitzfleisch, neboli plechový zadek.” Měl rád vytrvalost a zanícenost pro práci.

V 70. letech 20. století se stává guru psychedelické skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila řadu jeho textů.
Sám napsal  na 40 básnických sbírek, vyšlo mu přes 20 knih s prózou, vydává řadu filosofických a politologických esejí, překládal Fromma, Lao-c´, Morgensterna, Ferlinghettiho.

„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“
(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“.
Ze sbírky Dvě léta 1991)

Bondy a kulturní Bratislava
Znal ji jako své galoše. Za 15 let ji dokonale prolezl jako samozvaný kulturní hvězdopravec a zanechal po sobě nesmazatelné stopy. Větší než dnes zanechávají všechny kulturní instituce dohromady. Tvrdil, že umění je nejen středobodem, ale samotným smyslem života. A podle toho se i choval. Ačkoliv byl až do konce života modernistou, sám se považoval za prvního postmodernistu v Česku i Slovensku, a možná i na celém světě. Těžko říct, do jaké míry takový názor štval ostatní, ale on jen potvrzoval to, co tvrdil a žil podle toho. Dodnes žijí lidé, kteří nezapomínají na jeho skvělé domácí hudební seance.

Filozof Bondy
Podle Ericha Fromma byl jeden z největších filozofů 20. století. Cituje ho dokonce v Mít či být. V 60. letech Bondy velmi intezívně komunikuje s Frankfurtskou školou a také dost svých textů napsal Bondy v němčině, kterou po stránce textové ovládal naprosto excelentně. Škoda, že v té době nemohl svobodně cestovat po Evropě.
Sám aktivně překládá Ericha Fromma. V Lidových novinách vychází překlad jeho knihy Budete jako bohové. (1993)

Na počátku žili lidé jako divá zvěř. Bil se každý s každým, protože každý jednotlivec měl jiný názor (– jiná kritéria pro posuzování věcí, jak skutečně hezky filosoficky říká Mo Ti). Výsledek – žádný pokrok, hlad a bída, egoismus, nemilovali se navzájem, zkrátka chyběl jim stát. Aspoň tolik rozumu měli, že to nakonec poznali a zvolili si podle vůle boží nejctnostnějšího muže za vůdce. No a ten už dodělal všechno ostatní. Zřídil byrokratickou hierarchii od zdola nahoru k samým Nebesům.
Aby bylo blaho všech lidí zajištěno v úplnosti, nikdo už neměl mít vlastní názor. Vlastní názory – to byl přece ten důvod, proč se lidé ve zvířecím stavu nemilovali všeobjímající láskou. Stát je teď naprosto totalitní, nad byrokracií sedí absolutní vládce pro blaho lidu. Každý musí poslouchat bezprostředně nadřízeného a řídit své chování podle něho.
Každý, jak uslyší něco špatného – tj. něčí vlastní názor – musí to okamžitě hlásit. V zájmu nařízené všeobjímající lásky jsou nejpřísnější tresty. Naprosto zásadně je přípustný v celém státě, v celé společnosti, jen jediný názor, jediné kritérium.
Pak bude trvat blaho na zemi. – Jeho koncepce je stále znovu ohřívaná polívka. Když někdy vládnoucím povolí nervy, řeknou, že přece smí být jen jeden názor, sami, dobrovolně, bez nucení, do televize.
Bondy: Čínská filosofie

Bondy obdivovaný a zatracovaný
Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s komunistickým režimem a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952-1955, 1961-1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973-1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985-1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností. Jak, ale dodnes nevíme.

Velké výhrady ale měl Bondy také k politické situaci po roce 1989. Angažoval se v levicovém hnutí (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.

Měl řadu následovníků a obdivovatelů, ale byl často zatracován a záměrně nechápán především těmi, proti kterým vystoupil.
Z Prahy, mimo jiné, odchází zhnusen konfliktem s prezidentem Havlem a celkovým směřováním nové politiky po roce 1989.

Egon Bondy Webové stránky >>

 

NOVÝ VĚK  (Úryvky z novely ze 17. století)

Uprostřed vírů mlhy kráčel rychle Mojše od Malé Strany k Starému Městu. Most byl prázdný, jen v půli cesty stál ohromný kříž. Jda kolem něho, Mojše si znova přečetl hebrejský nápis kolem hlavy Ukřižovaného: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Uklonil se a znovu pocítil prudké tušení radosti. Všelicos se už trousilo mezi lidmi v ghettu, ale dnes měl přijít posel. Nebylo pozdě, ale na svátky Chanuka je už brzo tma. Křesťané se chystají na svoje Vánoce, v uličkách Starého Města blikala v oknech světla a z hospod se šířil hluk a zpěv.
Mojše tedy raději zvolil cestu přes dvorky a sklepy u Pinkasovy synagogy.
Přijde skutečně čas, kdy i my se budeme veselit? – pomyslel si Mojše. To snad ani není možné. Ale je-li to pravda?!
Za rohem byla židovská hospoda, kde nocovali pocestní. V místnosti bylo jakžtakž polosvětlo, ve výklenku ve zdi svítila menora, osmihranná a ze starého cínu, na které byly rozsvíceny teprve čtyři svíčky. Ale kolem stolu seděli muži v kožiších s hlavami těsně u sebe. Mojše se vecpal mezi ně.
A pořád zpívá a zpívá, říkal právě jeden z nich.
Přišel? – zeptal se tlumeně Mojše.
Přišel!
A je to tak?
Je. Co jsme nevěřili, to se stalo.
Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že i ostatní muži jsou u vytržení a někteří starci pláčou.
Už odešel?
Ne. Je u vrchního rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme tu na něj.
…
Velkorabín Áron Šimon Spira stál v rohu světnice a dával najevo svou nespokojenost a malou úctu k hostu, jež dosud stál v plášti a cestovním klobouku vprostřed sváteční světnice.
Nevěřím ničemu, jak jsem už to dříve vzkázal do Jeruzaléma, řekl velkorabín. Pamatuji se dobře na rok tisíc šest set čtyřicet osm! Všichni věřili, že se v Zoharu píše, že tento rok bude rokem vykoupení. Místo toho – největší krveprolití, jaké kdy náš národ postihlo. Dodnes tu žijí mezi námi zmrzačení uprchlíci z Polska, kde jich Chmelnický dal podřezat statisíce. A toho jmění! – vykřikl rozhořčeně.
Právě jsem se vrátil od soudu, pokračoval Spira. Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. Musel jsem stát v koutě, mezi nohama trnitou větev a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucpávali si nosy, aby mi ukázali, že smrdím. Já! Já, který mám jmění víc jak stovka těch jejich okrejzlíkovaných soudců dohromady!
Velkorabín přecházel po světnici, jako by se k návštěvníkovi ani nechtěl přiblížit.
Však ten váš Šabataj je také pěkný pták! Nemá ani grešli, jak jsem slyšel, a chodí se žebráky a nádeníky po Smyrně jako nějaký ten jejich Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá mesiáš? Kdyby skutečně přišel židovský král, přišel by nejdříve k nám, nejdřív bychom to věděli my, nejdřív by se poradil s námi – ale ten? Pchá! Že zpívá žalmy? To je toho! Kde má vojsko?
Návštěvník mlčel.
Jděte, vykřikl Spira, a buďte rád, že vás nepředám úřadům. A zmizte z města. V mé obci nebudete šířit žádné bludy, to nedopustím!

V POTOCE, KDE PLAVE MÁ HLAVA
Trochu nadnesená aby mohla dýchat
havran letí seshora a vrána zprava
budou mou hlavu chytat
Hlava se sama chytá za hlavu
havran je na ní a tahá z ní vlasy
Vrána se topí – volá: uplavu!
a uplave asi
Havran se na vránu vysral: co by s ní dělal
hlava se po vodě točí a otáčí
Něco takovýho jsem hledal
řek havran na tom koláči
Kolem potoka kde moje hlava plove
roste rákosí a na něm rákosník
jsou tam rosničky a žížaly a havran klove
a tam kde není most je převozník
Převozník se postavil když viděl moji hlavu
jak plove s havranem se strany na stranu
a praštil do ní veslem neb byl v právu
a hlava včetně havrana jsou v pánu

Dny se líně táhnou
Pomalu se k hrobu
Takto ubírají 

Ani hrom nepraští
Do těch hovad Všechno
Na ně zapomnělo

TOLIK JSEM VŽDYCKY SNIL O VELIKÉM DÍLE
že teď když jsem vytvořil jeho karikaturu
ani její směšnost nepoznávám
a kochám se v myšlenkách na její prodlužování

Mezi dvěma velkými karikaturami oddávám se kontemplativní lyrice
ať se svět strojí k válkám
v nichž jsem započítán v tisíci miliónech mrtvol i já
dobrodiním generálního štábu ponechávaný dosud při výkonu
svého hnidopišství
jako ostatní při své užitečné práci ve prospěch lidstva
a kladu svou pokroucenou sexualitu na roveň nevinně popraveným
perzekvovaným a umučeným
na Sibiři ve Španělsku a v Jižní Americe
kde Martynov pěje že se nám zachtělo písní
a Neruda o cibuli a dřevorubci
nemluvě ani o těch co opěvají ženu lásku a lidství

Bezpochyby je veškeré básnění onanie
a nechť je proklet ten kdo je vymyslel
a nechť je proklet ten kdo v něm pokračuje
a nechť je proklet ten kdo je čte

Neboť ukolébávám vás v iluzi že tvořím čin
když píši o vraždách a že se proti nim vzpouzím
když píši o svobodě a že pro ni žiji
když mluvím o člověku a že na něj myslím
Avšak činem to není Je to jen řeč
a skutek jak správně říkají utek

Statisíce básní byly a budou napsány
a prostí lidé se chvějí
zbožností nad velikostí ducha
nad vznešeností lidského rodu
Já ale vím a opakuji vám
že je to nejhorší podvod páchaný
na dětech z mateřské školky
Ohavnost spuštění je lidská poesie
neřestná kamufláž příjičných vředů
pozlacený nočník
kolínská stříkaná na lejno

Prašivý stud cítím když tohleto píši
protože to píši místo abych nepsal
Neboť jen přikapávám kolínské do nočníku
kroutím břichem jako tanečník v baru pedofilů
abych jim dodal něco kultury
něco šarmu něco tragičnosti
místo abych je kopl do prdele
spáchal sebevraždu
nebo si k nim přisedl do party – však jiný nejsem

Podlost s níž dovede být člověk naivní
je bezmezná
Ale nejvyšší je podlost básníka
komedianta jenž chce sklízet potlesk
a sklízí ho
neboť dodává vznešených citů

(Básně od ledna 1960 do června 1963)

Pobíhají v jeskyni
Tisíce zvířat
Dávných časů
Sedím před obrazem
ve tmě sotva dýchám

Byly to časy
Kdy člověk žil v
I se sebou samým?

Zmýlili se učenci starověku
že beztřídní společnost
bude?

Za krátký čas
Nebude třeba ani Tajné bezpečnosti
Tak budeme zblblí
Zabijem se sami

ČETL JSEM
že od začátku pouze našeho letopočtu do roku 1900
bylo na světě 18 miliard lidí
Těch kteří pro nás něco udělali za tu dobu
jsou řádově jen tisíce
Na každého kdo něco tvoří
je minimálně jeden milion netvořících
jen vegetujících
byť i oni žijí lidský život s láskou a zklamáním
jídlem pitím souložením
sraním a nějakou prací k obživě
a mají problémy
Jak vzácní jsou tvořící
a potřebovali by všechnu ochranu
ale nikdy se jim jí nedostane
Ostatní lidi je v hloubi nemají rádí
a tak je nechávají jak na vydrholci
Těch pár nás kteří tvoříme
jsme blázni kvůli pánubohu
25.2.1979
(básně z let 1979 – 1982)

ZE SABÍRKY OŽRALA PRAHA

NA ULICI
Po ulici choděj esenbáci
kteří dělají těžkou práci
Nad hlavou mi lítá éro
a já mám u jména numero
v seznamu na policii
neboť nedělám a jenom piji
Na domě mi visí plakát
na něm je Stalin – má modrej kabát
potom tam taky stojí
že se nás Truman bojí
Za vejkladem vidím srnce
a elektrický hrnce
U řezníka je uherskej salám Stojí tisíc korun
s babou jsem se hádal vo rum
u pultu v Metru
Měla díru ve svetru
pustili radio: že se v Ostravě dělá
líp než se dělalo včera
Vokolo jdou na špacír vojáci
to jsou pane junáci
oficíři maj epolety
aby bylo v armádě víc osvěty
Všichni shlédněte film Štědré léto
jak mysleli že to nejde a jde to
V půl šestý hlásej na ulici zprávy
že se maj přihlásit zdravý
že maj jít do výroby
pokud to nejsou veřejně činný vosoby
Taky nedostanou žádný lístky
tak to maj jistý

V PRDELI
Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

NA UMPRUMU VISÍ STALIN
jak ho maloval Salvador Dali
Má veliký fousy
těma to nabrousí
Pod nim choděj Umprumáci
maj nový flaušáci

NA FILOSOFICKÝ FAKULTĚ
jsem se polekal
seděl jsem tam na schodech
a šel kolem Dočekal
To je skutečná vosoba
to nejni jen kvůli rýmu –
a je hrozně sympatickej
voku mýmu

STARÝ MĚSTO
Starý Město to je moje
to mi nedá pokoje
Už mě tu znaj esenbáci –
to se mně vyplácí
Taky mě znaj putykáři
těm se dobře daří
Když jsem vožralej klusám
vokolo svatýho Husa
Jindy zas mám náladu
honit tady parádu
Vezmu si svý malý perka
poskakuju jak veverka
Mám americkej uzel
ten mně sluší tůze
Kdo mě zná tak kouká
že mám v hlavě brouka
Kdyby Starý Město nebylo
to by mě zabilo

Viděl jsem Paní sobů
Kopyty tepala sluneční paprsky
Nad zemí se nesla
Paní sobů štíhlá a ohebná jak luk
Běžela po ledových pláních
Paní sněhu

Tak jsem viděl dívku
Paní sobů jež na chvíli přišla mezi nás
Šla po slunečním paprsku
Byl to deštivý den
Šla pryč a zůstávala stejně velká

Stejně velká
Neboť i když šla pryč
Naše duše zůstávaly při ní
Naše duše si odváděla sebou
Pro svoji krásu

VÁNOČNÍ STROM REPUBLIKY
Věnováno dr. Hrabalovi
Pod Vánočním stromem Republiky
žrali dva esenbáci fíky
přivezený z Afriky
Stáli tam voba dva na mraze
přes den napadaly po Praze
na sníh saze
Pak přišel primátor Vacek a mluvil
jeden tajnej za ním hulil
nakonec se ulil
Pamatujete si soudruzi
na ty předválečný hrůzy
kdy všechno měli jen ti druzí?

JARO LÉTO PODZIM ZIMA
čí je to vina? –
Jaro léto
podzim
zima
(klasická poezie GreenDealu )))

NEDALEKO DVEŘÍ
poletuje peří
zatím se k večeři
šeří
Sestra nudle měří
možná že snad věří
že venku na keři
je korejské příměří

SÁM
jdu po ulici
po Národní třídě

EPITAF
Teď už ležím v hrobě
teď už je pozdě

The post Egon Bondy. Zenový mistr v galoších a s igelitkou v ruce stále živý first appeared on Čítárny.

Filosof Milan Machovec (1925 – 2003) byl geniální chuligán, hvězda, za kterou táhly houfy mladých lidí, především dívek. Vystudoval filozofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově. Mezi témata, jimiž se celý život zabýval, ale patřila i etika, etologie i ekologie. Vystupoval jako kritik patriarchální společnosti a byl zastáncem feminismu.

Jeho krédem byl citát Konrada Lorenze:
“Buď se ve 21. století ekologická problematika stane základem dialogu celoplanetárního lidstva, nebo žádné 22. století už nebude.”

Filosof Milan Machovec nejen o knize Smysl lidské existence. Rozhovor s předním českým filosofem.

Pokud vezme nepoučený čtenář do ruky tuto knihu patrně bude tápat. Můžete ji stručně, několika větami představit širokému publiku?
Myslím, že bych jí neuměl několika větami představit. Mohu úvodem pouze říct, že jsem přesvědčen, že většina lidí žije velmi nešťastně a neúspěšně, a kdyby o tom více přemýšleli, že by jim na světě bylo lépe a také více dosáhli – proto jsem tu knihu napsal.

Proč má vlastně smysl hledat smysl života, vždyť neklást si takové otázky je mnohem jednodušší…
Protože asi není nic horšího, než to, čemu se v bibli říká promarněná hřivna. Když člověk, který je nadaný, toho svého nadání nevyužije. Když vidím, kolik mladých nadaných chlapců mluví jen o fotbale a o hokeji – samozřejmě nemám nic proti tomu, aby sportovali – ale když vidím, že se nezajímají o nic jiného… Jinak řečeno, aby člověk využil v životě co nejvíce možností, které jsou mu dány… aby chytrý člověk nežil hloupě, aby dosáhl, co může, co umí, nejen po stránce dovedností…
Samozřejmě, že ani ten, kdo o smyslu života hodně přemýšlí, nemá záruku úspěchu, může ho třeba zítra zcela nesmyslně přejet auto… ale je nutno přiznat, že kdo o tom hodně přemýšlí, má výhodu na životních křižovatkách – dokáže se lépe ve své situaci vyznat, dokáže vzdorovat lépe obtížím než ten, kdo o tom nikdy nepřemýšlel, koho pak život zaskočí…

Často zmiňujete, že jste za svůj život poznal čtyři různé režimy a nejrůznější lidi… jak se díváte na smysl svého vlastního života?
Ten byl samozřejmě dán tím, že jsem se narodil do doby, která byla co do tlaků okolností a režimů velice rozmanitá, ale přece jenom měla svoji logiku. Určitou nesporností mého mládí bylo, že strašným zlem byl Hitler s jeho vyvražďováním, militarismem, antisemitismem. Tedy to první, co chci zdůraznit, bylo dané bojem proti Hitlerově totalitě a jiným totalitám a snaha obnovovat to, co jsem z mládí znal jako demokratické, masarykovské, humanistické apod. Z toho pak vycházela snaha dávat dohromady nejrůznější lidi, ať už vycházeli z Masarykovy nebo třeba z americké tradice. Situace se později opakovala, neboť komunismus, ač narozdíl od nacismu měl počátky ušlechtilé, se bohužel Stalinovým vlivem vyvinul v novu totalitu, nový žalář národů, takže ten zápas se musel vést podruhé, byť jiným způsobem. To byly okolnosti mého života, kterým jsem se nemohl vyhnout, zejména jako filosof.

Pokud jde o knihy, které jsem psal (a asi 400 dalších drobnějších publikací), tak jedním z cílů bylo, aby se Masaryk znovu vrátil do národa. Zažil jsem trojí sundávání Masarykových pomníků, byl tu persekvován zleva i zprava… Když jsem v roce 2000 stál na Hradčanském náměstí a prezident republiky odhaloval Masarykův pomník, tak jsem si byl jist, že v jistém smyslu na tom mám nepřímo určitý podíl, že ten pomník tam je a že národ cítí jako oprávněné, aby tam byl.

A pak jsem se také učil od Masaryka, i od jiných, třeba Gándhího, že rozumní lidé se dohodnou o čemkoliv, že není třeba vraždění, násilí, koncentráky… I když to nemá tak jasný efekt jako v případě Masaryka, tak dnes už je snad všem státníkům jasné, že je potřeba něčeho, jako je dialog, na kterém jsem pracoval nejen v šedesátých letech. Důležité je, aby lidi spolu mluvili, neházeli si bomby na hlavu… jako jsem souhlasil s bombardováním v Iráku a teď naposled v Afghánistánu, tak jsem hluboce nesouhlasil a jako jeden z mála jsem veřejně vystupoval proti bombardování v Jugoslávii. Naší povinností není těm silnějším pořád jen kývat – někdy i směrem do USA musíme říct: pane prezidente, tomu nerozumíte, nechte si poradit.

Tím byly dány i další věci, které nebyly celoživotní, ale objevily se třeba až ve stáří… uvědomil jsem si třeba, že největší nebezpečí dnes už nejsou politici, jako byl třeba Hitler za mého mládí, ale nebezpečí ekologické – souhra techniků, chemiků a dalších specialistů bez jakýchkoliv morálních zábran a skrupulí. Zničíme-li si zeměkouli, nebude už žádný smysl života…
Takže třetí částka mého smyslu života je ve varování před tímto nebezpečím. Tady jsme teprve na začátku. Končívám své stati tím, že jedenadvacáté století buď bude ekologické, nebo žádné další už nebude.

Milan Machovec, přednáška na FFUK, 23.3.1999 / foto: Pavel Tachecí

Kapitolu, kterou jste nazval “Bůh”, končíte konstatováním potřeby čehosi, co pracovně nazýváte “náboženstvím pro moderního člověka”. Můžete to více přiblížit?
Předně se musí náboženství zbavit toho, co bylo typické pro předvědecký věk, třeba ve středověku, taková ta naivní víra v zázraky, které jsou až komicky stejné ve všech náboženstvích. Náboženství nesmí stát na tom, že Lazar už smrděl v hrobě a pak vstal, nebo že Kristus chodil po vodách a podobně. To je hezká poezie, ale nemá to s opravdovým Ježíšem nic společného. Jde o to, že křesťanství musí být opravdu ježíšské, Indie opravdu hinduistická atd., aby se náboženství obecně zbavila naivních dětinských pověr.

Klasickým filosofickým spisem 20. století v této oblasti je kniha Ericha Fromma “Budete jako bohové”. Já se snažil stejnou metodou, jakou Fromm zpracoval židovství ve Starém zákoně, napsat knihu “Ježíš pro moderního člověka”. Ježíš není menší, když vynechám ty zázraky. Já s nimi nepolemizuji, ale pokud přijmeme tento princip, pak by největšími současníky byli televizní magové a kouzelníci… Moderní náboženství se nemůže vyčerpat vědou. Má citové složky, které žádná věda a ani filosofie nemají, ale musí s nimi být v souladu, nesmí hlásat bludy proti vědě, třeba méněcennost ženy, věřit na neposkvrněné početí panny…

To jsou prostě zastaralé blbinky, kterými si církve ztěžují situaci. Během mého života alespoň o některých věcech začali mlčet, třeba přestali mluvit o neomylnosti papeže, kterou předtím vysoce vyhlašovali. Neodvolali to, ale aspoň mlčí. Bude třeba velké síly, ale především velké víry… Papež Jan XXIII byl úžasný ne tím, co škrtl, ale že měl úžasně silnou víru, že se nebál leccos škrtnout. Takže pokud dnešní církevníci nejsou tmáři, tak jsou spojenci proti tomu šílenému kultu peněz, který je dnes nejhorší ďáblovou zbraní…
‘
V nové knize věnujete jednu celou kapitolu fetišizaci nejrůznějších představ, myšlenek, objektů i lidí. Začal být tento problém od minulého vydání knihy v roce 1965 významnější?
Myslím, že je dnes spíše lépe rozpoznatelný. Člověk potřebuje něco uctívat, něčemu se kořit, něco milovat. Přibližně od 18 století už ale většina lidí, i těch, co jsou v církvích, přestala hluboce uctívat Boha. Mezi mým narozením a stářím se ta tendence příliš nezměnila. Změnila se nabídka fetišů – je poněkud větší. Za mého dětství bylo vlastnictví auta znakem vyššího luxusu, bohatství. Dnes si ho může koupit mnohonásobně víc lidí. Takové ty sexuální a ekonomické fetiše, ty tu byly vždy, ty neobjevili Freud nebo Marx, jen si jich všimli a udělali z toho vědu. Takové záležitosti jako saturnálie nebo masopust sloužily k odreagování takových sklonů. Démona, který je v naší duši, nelze odstranit, ale jde ho zkrotit, přeměnit ve hru.

Jak vidíte problém propojení humanistických ideálů s dějinami, proměnami konkrétní situace?
Úkoly humanismu, polidštění, nejsou dány abstraktně pro všechny lidi všech dob a koutů země stejně. Když se dnes podíváte do mnoha afrických zemí, tak zjistíte, že prvořadým úkolem je nasytit lidi a naučit je, jak získat obživu a ne jim přednášet o smyslu lidské existence. Třeba jako Karl H. Böhm, který nechal hereckou kariéru a jel do Etiopie učit lidi pěstovat zeleninu… Nejde o to, kázat jim nějaké náboženství, nějaký -ismus…

…a pokud se zaměříme na propojení s dynamikou evropských dějin?
V Evropě byla vždy zvýšená dynamika, ať už v dobrém nebo ve zlém. Ale teď nejde o to, svět dále dynamizovat -to by taky mohlo skončit rychlou sebevraždou- ale humanizovat. Třeba i taková věc jako lety do vesmíru, k jiným planetám… není kam spěchat, protože ten první návrat taky může být poslední. Navrhuji raději počkat o generaci a věc pořádně připravit a promyslet.
Spisovatelka Lenka Procházková mi vytýkala, že jsem napsal Achillea, který je plný zabíjení, tak jaký prý jsem humanista… Já jsem jí říkal, že Achilleus přece taky pláče… Nemůžu vyhlašovat za ideál někoho, kdo jen sedí v ústraní a válce se vyhýbá. Pak by takovým ideálem byl Paris, který si jen v ústraní užívá s Helenou, pokud chcete paralelu k Achilleovi.

Píšete, že konkrétní podoba usilování, hledání smyslu života je závislá na aktuálních podmínkách té které doby. Co je v tomto smyslu důležité dnes, na počátku jednadvacátého století?
Jde o ty čtyři nebo pět centrálních nebezpečí, která zmiňuju v závěru knihy – ekologické, narkomanické, epidemické, nukleární a tak dále. Na všechny můžeme zahynout. Asi největší nebezpečí je teď ekologické, protože se proti němu málo dělá.

Milan Machovec se studenty latiny u Jizery ve Vestci, cca.1988 / foto: Václav Vašků

…a co nesnášenlivost, a třeba náboženský fundamentalismus?
To platí spíš pro všechny lidi všech dob, uvědomovat si, že hloubka víry neznamená prohlubovaní fundamentalismu, uvědomit si, že fundamentalismus je zfetišizovaná víra, kde každé slovíčko je posvátné. Fundamentalismus se vyskytuje ve všech náboženstvích, prochází všemi dobami.

Jako možné řešení uvádíte parafrázi zednářského “bohatí, mocní a moudří, spojte se”. Ale jaký zájem, jaký důvod by je k tomu mohl vést? Dnes je spíše možno vidět tendence opačné…
Elementární, nejenom lidský, ale obecně přírodní zákon přežití. I když jsem třeba boháč, můžu někoho upřímně milovat. Velké bohatství samozřejmě do jisté míry mravně devastuje a lidi spoutává. Oni si do té míry zvykli tomu věnovat svůj čas a energii, že nemají čas se věnovat jiným věcem… Někde jsem ale publikovat větu, že odcizení není nikdy absolutní.

Ale pokud člověka definujeme jako bytost, která ztrácí tyto pudy, nehrozí nebezpečí, že bude pozdě?
Samozřejmě, že hrozí, ale tady nemáme jinou volbu. Obě světové války vyhrál nakonec lepší z těch protivníků, ale vždycky to bylo o vlas.

Vašemu pojetí je charakteristický důraz na aktivitu, ale aktivita může být různá…
Já to tam nijak pečlivě nerozlišuji… jako profesor filosofie jsem samozřejmě myslel především na práci vědecko – pedagogickou a psaní odborných knih. Samozřejmě stejně významná je jakékoliv jiná – politická, výchovná, zdravotní, duchovní atd. Jde o cílenou, vědomou spolupráci.

…aktivita směřující k hledání smyslu života…
Toť totéž. To, o co se pokouší filosof, je jen jeden z těch druhů aktivity (byť to dělá profesionálně ve zvýšené míře), ale občas se zamyslet nad svým způsobem života by měl každý člověk. Žiju dobře? Nebylo by třeba něco opravit, radikálně změnit? Nedělá -li to, nepřemýšlí-li o tom, tak se mu to později vymstí, ty maléry přijdou stejně. Většinou ta šťastná manželství, o kterých se nikdy nepřemýšlelo, končí strašnými rozvody…

V kapitole Dialog jako jeden z významných fenoménů uvádíte lidské setkávání jako dvou subjektů (které se vzájemně neobjektivizují), z něhož vyplývá i fenomén svědomí. Kolem sebe vidíme ale spíše opačné tendence. Co dělat pro prohloubení mezilidských vztahů v tomto smyslu, a zároveň nezabřednout do temných koutů sociálního inženýrství nebo nějakého typu indoktrinace?
Já bych řekl, že vůči téhle otázce tu lidstvo stojí jako armáda, která má arzenály zbraní a ostýchá se je použít. Takové věci, jako píšu v té knížce, k tomu se dostane každý, ani se nemusí zabývat filosofií, ale stačí, aby chodil na Shakespeara, a může třeba ve smyslu otázky “být či nebýt?” začít uvažovat o sobě samém. A takové otázky jsou na nějaký způsob u všech velikánů kultury, tam je tolik moudrosti… Když jsem začal tou Anglií, tak třeba dále Shaw, Scott, ve Francii třeba Hugo – to je celý svět, a pak Voltaire, France, a tak dál, velcí Rusové -Dostojevskij, Tolstoj, Čechov, v Německu Goethe, Schiller, Kleist, Thomas Mann… a z našich třeba Havlíček, Erben, Němcová, velikáni typu Vrchlického, Jiráska a z další generace – Čapek, Vančura atd.
Takže není tu jen náboženství nebo filosofie, ale obrovský vliv krásné literatury. Tady se člověk nemusí přemáhat, ale může to pojmout tak, že se baví. I ta moje knížečka je psaná velmi prostě, takže to může číst každý. Jenže právě to ten každý neví. Našim velkým spojencem musí být právě krásná literatura, založená na humanismu – neexistují významnější autoři, kteří by fandili zlu, Stalinovi, Hilterovi… ne každý se bránil tak statečně jako Solženicyn, ale skoro nikdo zlo přímo neoslavoval.

Kdybyste měl k dispozici dvě věty, co byste vzkázal dnešním mladým lidem?
Jednak to nejaktuálnější a jednak to nejvěčnější. To nejaktuálnější je, že celé lidstvo se musí sjednotit na jedné velké ekologické debatě za záchranu planety. Pokud to rychle neudělá, tak za sto let už nemusíme být. A pak – snažte se být aktivní, dělat to, co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.

Otázky kladl Pavel Tachecí , vyšlo v Zejména 1/IV, v únoru 2002
foto 1/ Milan Machovec, přednáška na FFUK, 23.3.1999 , foto: Pavel Tachecí 
foto 2/ Milan Machovec se svou ‘třídou latiny’ u Jizery ve Vestci, asi 1988 , foto: Václav Vašků 

Smysl lidské existence / Milan Machovec (1925 – 2003)

The post Filosof Milan Machovec. Smysl lidské existence. Není nic horšího než promarněný život first appeared on Čítárny.

Nikolaj Fjodorov (1829–1903) byl opravdu výjimečný ruský filozof, knihovník a myslitel, považovaný za zakladatele kosmismu, filozofického směru, který kombinuje křesťanskou teologii, vědecký pokrok a utopické vize. Jeho životní téma bylo vzkříšení a nesmrtelnost.
Navrhoval, aby lidstvo využilo vědecký pokrok k obnovení života předků a vytvoření nesmrtelné, sjednocené lidské společnosti.

Fjodorov hluboce truchlil nad smrtí blízkých a nemohl se vyrovnat s myšlenkou na jejich nenapravitelnou ztrátu. Proto hledal zásadní možnost jejich vzkříšení, kterou spojoval s budoucností všemocné vědy. S osvojením přírodních zákonů tak bude dosaženo vítězství nad smrtí, epidemie zmizí a lidstvo již nebude potřebovat obyčejné jídlo.

Fjodorovo hlavní dílo, Filozofie společného díla (Философия общего дела),
bylo vydáno posmrtně v letech 1906 a 1913. Fjodorov nikdy nic nepublikoval za svého života, protože odmítal vlastnictví knih a myšlenek, a jeho spisy šířili jeho žáci.

Fjodorov věřil, že lidstvo má sjednotit své úsilí v „společném díle“, jehož cílem je překonat smrt, regulovat přírodní síly a dosáhnout fyzické vzkříšení mrtvých pomocí vědy a technologií. Tato myšlenka byla pro něj božským příkazem, spojeným s křesťanskou vírou v Trojici.

„Neexistuje jiný Bůh než Trojjediný, a vzkříšení je jeho příkaz.“

Fjodorov a kosmismus

Rozvíjel myšlenky na kolonizaci vesmíru, přeměnu Země na „vesmírnou loď“ pomocí elektromagnetismu a využití sluneční energie k řešení přelidnění a nedostatku zdrojů.

Fjodorov odsuzoval městskou civilizaci, konzumerismus, kolonialismus a simulakry moderní kultury. Navrhoval nový model rodiny založený na společném tvořivém projektu místo pouhé reprodukce a obhajoval rovnost žen.

Fjodorov měl velký vliv na literaturu a Lva Tolstého:
Fjodorov fascinoval významné ruské spisovatele, jako byli Fjodor Dostojevskij, Vladimir Solovjov a Lev Tolstoj, kteří obdivovali jeho originální myšlenky.
Tolstoj, autor monumentální společenské fresky Válka a mír nebo Anny Kareniny, etc. se s Fjodorovem setkal a byl ovlivněn jeho ideály bratrství, morálky a hledání vyššího smyslu života.

Souvislost s Tolstého Annou Kareninou.
Ačkoliv Anna Karenina přímo Fjodorovy myšlenky nezrcadlí, motivy morálních dilemat, společenských norem a hledání smyslu (zejména v příběhu Levina) rezonují s Fjodorovým důrazem na etické a duchovní otázky.

I když Fjodorov není přímo spojen s dějem Anny Kareniny, jeho filozofie může poskytnout kontext pro pochopení Tolstého zkoumání morálních a duchovních otázek v románu:
Levinův příběh: Konstantin Levin hledá smysl života, což koresponduje s Fjodorovým důrazem na sjednocení lidstva a překonání sobectví. Levinovy úvahy o víře a společenství mají podobný etický základ jako Fjodorovo „společné dílo“.

Společenské normy: Fjodorova kritika aristokratické společnosti a jejích „simulakr“ se shoduje s Tolstého zobrazením pokrytectví petrohradské elity, která odsuzuje Annu za její nevěru, ale ignoruje vlastní morální poklesky.

Motiv smrti: Annina tragická sebevražda a Fjodorova filozofie boje proti smrti nabízejí kontrastní pohledy na lidský osud. Zatímco Anna podlehne zoufalství, Fjodorov navrhuje aktivní překonání smrti prostřednictvím vědy a víry.

Nikolaj Fjodorov (1829–1903) se narodil jako nemanželský syn knížete Pavla Gagarina a žil skromně. Vyučoval na školách, později pracoval jako knihovník v Rumjancevově muzeu v Moskvě, kde vytvořil první systematický katalog knih.
Odmítal být fotografován nebo portrétován; existují pouze dva obrazy, jeden od Leonida Pasternaka (tajně) a druhý od Sergeje Korovina (in absentia).
Zemřel v chudobinci na zápal plic v roce 1903. Jeho hrob byl zničen během sovětské éry.

Fjodorovy myšlenky byly už ve své době považovány za vizionářské.
Ti, kteří ho nechápali, označovali jeho myšlenky za utopické a fantastické.
Kritizovali ho zejména křesťanští myslitelé, jako Georges Florovsky, kvůli jeho „vědecko-magickému“ přístupu ke vzkříšení.
Naopak materialisté, jako Muravjov, jeho ideje oceňovali. Fjodorov inspiroval ruské vědce, například Konstantina Ciolkovského, průkopníka kosmonautiky, kterého učil a mentoroval.

Pokud hovoříme o pokroku směrem k společnému dobru, musíme nezištně kázat morálku a kosmismus, kdekoli je to možné.
Podle N. F. Fedorova se morální světový řád nastolený ve společnosti stává klíčem k řádu ve světě. Filozof snil o Božím království, o pozemském ráji, viditelném a hmatatelném, dosaženém prací samotného lidstva. To vyžaduje bratrské sjednocení všech lidí na Zemi, syntézu vědy, umění a náboženství, teorie a praxe.

Podle N. F. Fedorova je prvořadým úkolem člověka a lidstva pochopit smysl života a cíle, pro které člověk žije, a poté uspořádat svůj život a život společnosti v souladu s těmito cíli:

„My, lidé, jsme byli pověřeni úkolem zachránit svět i sebe sama“.

Jeden z následovníků tohoto filozofa, A. K. Gorskij, napsal, že jednomyslnost a jednota nestačí; je nutná jednotná akce.
Jen tak můžeme dosáhnout společného dobra lidstva.

Filmy spojené s dílem a myšlenkami Fjodorova:

Žádný známý film se bohužel nezaměřuje na Fjodorova samotného, ale jeho kosmistické ideje inspirovaly sci-fi a utopické motivy nejen v ruské kinematografii.

Například sovětské filmy o vesmírném průzkumu (Planeta bur, 1962) odrážejí optimismus vědeckého pokroku, který Fjodorov prosazoval.

Stejně tak vynikající scifi knihy Jefremova Hodina býka a Mlhovina v Andromedě, která byla také zfilmována ještě v SSSR.

Adaptace Anny Kareniny byla zfilmována mnohokrát.
Nejlepší verze jsou dvě: Film z roku 1967 režiséra Alexandra Zarchiho a film 2012 Joa Wrighta. Zarchi ale nejlíp vystihl nejen širokou ruskou duši, ale i filozofickou hloubku, kterou Fjodorov formoval.

Myšlenku Země jako putující planety po vesmíru zpracoval ve své knize Země na pouti čínský spisovatel Liou Cch’-sin. Natočen byl i film Země na pouti.

„Připustit absenci kauzality pro nebratrský stát nevede k míru a bratrství, ale pouze ke hře na mír, ke komedii smíření, která vytváří pseudomír, falešný mír, který je horší než otevřené nepřátelství, protože to druhé vyvolává otázku, zatímco to první prodlužuje nepřátelství tím, že ho zakrývá.
Nikolaĭ Fedorovič Fedorov, Filozofie společného díla

“Vzdělaní jsou třída, která projevuje odcizení od svých příbuzných v extrémní formě”
Nikolaĭ Fedorovič Fedorov, Filozofie společného díla

“Skutečně mravní bytost nepotřebuje nutkání a opakované příkazy, aby pochopila, co je její povinností – přiděluje si svůj úkol a předepisuje, že musí být vykonáno pro ty, od nichž se oddělila, protože odloučení (ať už dobrovolné nebo ne) nemůže být nezvratné.”
Nikolaĭ Fedorovič Fedorov, Filozofie společného díla

“Dokud účast na vědění nezahrne každého, čistá věda zůstane lhostejná k boji a degradaci, zatímco aplikovaná věda bude přispívat ke zničení buď přímo vynálezem zbraní, nebo nepřímo tím, že dá věcem, jako je spotřební zboží, svůdný vzhled, a tím podpoří třenice mezi lidmi.”
Nikolaĭ Fedorovič Fedorov, Filozofie společného díla

The post Nikolaj Fjodorov. Fenomenální zakladatel kosmismu. Vzkříšení a nesmrtelnost first appeared on Čítárny.

Michel Eyquem de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592) začal psát své úvahy v roce 1572. Ty se pak rozrostly do třech knih esejí. Jím opravené dílo vyšlo až po jeho smrti 1595. Byl mimořádný myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Jaký odkaz nám zanechal?
I po pěti staletích můžeme vysledovat, že člověk se změnil jen velmi málo. To nacházíme v jeho myšlenkách a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, křesťanství a víry a jejich prožívání uvnitř člověka.

Říká nám, že “umění žít” se má zakládat na opatrné moudrosti, založené na dobré vůli a na duchu snášenlivosti.

Michel Montaigne tvrdil, že mysl / rozum jsou statkem nejspravedlivěji distribuovaným na Zemi.
A jak francouzský filozof argumentoval na podporu tohoto tvrzení?
Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek nebo jeho nadbytek.

Koho a jak ovlivnil Montaigne svým dílem?
Jeho eseje měly mimořádný vliv nejen na jeho současníky, ale svým nadčasovým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí nejen pro osvícenské myšlení v 18. století, ale hlavně pro dnešek.
Bez nadsázky je možno říct, že Montaigne svými úvahami ovlivnil prakticky celou moderní západní filozofii od 17. století.
I dnes je považovaný za mimořádně vzdělaného myslitele.

Francis Bacon
Eseje anglického filozofa a zakladatele empirismu jsou považovány za přímou reakci na Montaignovy úvahy.

William Shakespeare
Vliv Montaignových esejů je patrný v dílech jako Hamlet, Bouře nebo Král Lear. Pasáže o kanibalech, skepticismu a lidské přirozenosti.

René Descartes
Montaigneův skepticismus:  “Que sais-je?“ – Co vím?” , pravděpodobně stimuloval Descartese při jeho hledání pevného základu poznání.

Blaise Pascal 
Silný vliv je patrný v jeho úvahách o lidské slabosti, v Pensées.

Voltaire a osvícenští myslitelé
U těchto autorů se objevuje stejný nebo spíš podobný skepticism vůči autoritě, toleranci a individualismu.

Jean-Jacques Rousseau
Jeho styl vyznání ve Zpovědi nese montaignovské stopy.

Ralph Waldo Emerson
Autor napsal esej přímo o Montaignovi („Montaigne; or, the Skeptic“). Přebírá jeho styl zvláště, když klade důraz na sebe-spolehnutí.

Friedrich Nietzsche
Autor obdivoval Montaigneovu upřímnost, radost ze života a anti-dogmatismus; Montaigne byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů.

Výpisky z knihy:

…Náš svět jen žvaní,. Ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně…

Ti, kteří tvrdí, že mají v hlavě spoustu nápadů, ale nedokážou je vyjádřit kvůli nedostatku výřečnosti, se nenaučili porozumět ani sami sobě.

…Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu

…Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky…

…Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!…

…Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. (narážka na dílo Danteho)
Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil?
To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!…

…Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního…

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama…

…Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím.
Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě  neschopné. – Aristón Chijský tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch…

…Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené, je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku.
Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili…

…Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu.

…Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha…

…Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

…A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty.
Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.

The post Michel de Montaigne. Eseje. Pět set let staré úvahy o životě, společnosti, o chování lidí first appeared on Čítárny.

Darja Dugina (15.12. 1992 – 20.08. 2022), mladá ruská filosofka, novinářka, politoložka, která byla za své názory podle zavražděna ukrajinskými teroristy před zraky svého otce.
Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…napsal po její smrti významný novinář a publicista Pepe Escobar.

Ve “starořeckém” mýtu o jeskyni vyprávěném v Platónově Republice vězeň z jeskyně iluzí uteče a poznává skutečnou realitu vnějšího světa a nebes nahoře, jen aby si uvědomil, že se musí vrátit, aby osvítil svého bližní, třeba i s rizikem smutku a dokonce smrti.

Sokrates trvá na tom, že pravý filozof a spravedlivý státník se nespokojí s blažeností nastoupeného poznání a harmonie, ale odvažuje se žít, myslet, učit a bojovat ve světě iluzí, tady a teď.
Eschatologický optimismus, posmrtné filozofické svědectví Darie Platonové Duginy, zkoumá a rozvíjí tuto starověkou myšlenku uprostřed ohromujícího kaleidoskopu jeskyně moderního světa.

Zapojením širokého spektra filozofických, teologických, sociologických a literárních perspektiv Dugina ukazuje, že rozhodnutí rozluštit iluze naší „reality“ a postavit se jim je pouze začátkem intelektuální, existenciální, duchovní a politické cesty, kterou různí myslitelé, starověké a moderní, se odvážili podniknout.

Filosofická tzv. hermeneutická čočka a způsob života, „Eschatologický optimismus“
je orientace, které inspiruje člověka k tomu, aby se odvážil poznat, žít a zemřít pro vyšší principy, které navždy prosvítají skrz a za hranicemi světa, za hranice jeskyně.

Citát z části „Eschatologického optimismu“ Darie Platonové Duginy převzaté z otázek a odpovědí po jedné z jejích přednášek:

Otázka: Je tedy nutné, aby eschatologický optimista čekal na vnější hovor?

Daria Dugina:
Ne, ne. Eschatologický optimista nikdy nečeká na vnější volání. Začínají svou cestu z volání zevnitř. Heidegger to nazýval „voláním bytí“ nebo „voláním svědomí“ (der Ruf des Gewissens).
Nebo to může být existenciální volání, když člověk čelí smrti a čelí konečnosti. Může to být vnitřní volání, když člověk čelí tragédii nebo pandemii.

Například když zemřou blízcí. Nebo když jsou konfrontováni s ostrým vědomím konečnosti okolního světa. Tohle je ostré volání. Hovor musí růst zevnitř. Nikdy to nebude exteriér, někde venku, a pokud ano, pak to uslyšíte, až když už uslyšíte volání zevnitř.

Je to jako proroctví. Budete schopni to rozluštit, až když budete vnitřně připraveni to rozluštit. Jinak zůstane nesrozumitelnou abstrakcí.

Mimochodem, stále je mi záhadou, jak jsou zákony v Platónově republice vůbec možné, protože ve čtvrté knize Platón píše, že tyto zákony budou zákony Apollónovy a Apollónovy zákony jsou zákony Pýthie, což znamená, že jsou to výpovědi podobné koanu, proroctví, která teprve mají být rozluštěna. To pro mě bylo vždy záhadou.

Pokud máte volání uvnitř, pokud je kultivujete v sobě, pak uslyšíte volání zvenčí. Ale v tomto ohledu nelze být pasivní. Měli byste se pokusit vyvolat toto volání různými praktikami, ať už náboženskými, existenciálními, nebo prostřednictvím zkušenosti pozorného vůči světu.

Pokud nic takového nemáte, pak si jednoduše přečtěte knihy, přečtěte si všechny, které jsem dnes vyjmenoval – platonisty, novoplatonisty, Hegela, Nietzscheho, Ciorana, Heideggera, Evolu. Toto volání k vám přijde prostřednictvím těchto knih. I když je to zcela pomíjivé, může ve vás přetrvávat. Bylo by úžasné, kdyby to vydrželo. Pak vše začíná. “

Eschatologický optimismus je první svazek Duginových posmrtně sebraných děl, který vyšel v angličtině.
Kniha zatim v češtině nevyšla.
Kniha Dugina:  Eschatologický optimismus >>

Darja Dugina bude létat jako orel na nadpozemském nebi…
Napsal významný novinář a publicista Pepe Escobar

Daria Platonova Dugina (1992 – 20.8. 2022)
Byla ruská filozofka, novinářka, politická analytička a umělkyně. Studovala filozofii na Moskevské státní univerzitě a na Univerzitě Bordeaux Montaigne se specializací na novoplatonismus. Byla aktivním členem Mezinárodního eurasijského hnutí.

Darja Duginová, dcera Alexandra Dugina, chytrá, silná, energická a podnikavá mladá žena, byla brutálně zavražděna v noci 20. srpna 2022 ve věku 30 let.
Ten večer odjela se svým otcem z rodinné slavnosti, kde měl Dugin přednášku. Darja na poslední chvíli nasedla do terénního vozu a Dugin za ní jel v jiném autě. Podle očitých svědků došlo k výbuchu pod autem, které okamžitě zachvátily plameny a narazilo do budovy u silnice. Darjino tělo bylo spáleno k nepoznání.

Ruský vyšetřovací výbor brzy zjistil, že nálož přibližně 400 g TNT, byla nastražena pod spodní částí auta.
Co už je známo, je, že její otec Alexandr Dugin byl cílem na seznamu Myrotvorec. Myrotvorec je zkratka pro Centrum pro výzkum příznaků zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny.

Nepřehlédnutelná Maria Zacharovová, mluvčí MZV Ruska diplomaticky sdělila: “pokud se potvrdí ukrajinská stopa, bude to konfigurovat politiku státního terorismu nasazenou Kyjevem.

Jak lze na eschatologický optimismus nahlížet…
Z přednášky Dariny Dugin z roku 2020 https://www.youtube.com/watch?v=7fRX3JfDL_o

Za prvé
to lze brát jako hypotézu pro seznámení se s historickým a filozofickým procesem a považovat některé myslitele za eschatologické optimisty. To pomůže zvýraznit dva následující prvky v jejich dílech. Jsou to uznání konečnosti světa, který je nám dán, relativně řečeno „konečnost iluze“, a navzdory této iluzorní povaze a uznání světa daného jako absolutně iluzorního, určitý pozitivní a dobrovolný postoj k tomuto iluze.
Jinými slovy, toto není jen vědomí konce, vědomí případné smrti, vědomí přijetí této smrti do svého života. To je také moment rozhodnutí se mu vzepřít. Toto je okamžik takové radikální transcendence, radikálního „ne“ tomuto světu a radikálního „ano“ světu, který je na druhé straně iluze.
To je hypotéza pro čtení textů, tj. tímto způsobem můžeme vidět, jak různí myslitelé vyzdvihují konečnost iluze, simulakrum toho, co nás obklopuje, a pozitivní, volní postoj ke konci iluze. Můžeme takto přistupovat k textům téměř všech historiků filozofie, všech filozofů.

Za druhé,
eschatologický optimismus lze chápat nejen jako hypotézu, nejen jako interpretační mřížku, nejen jako kód pro rozlousknutí toho či onoho textu, ale také jako životně důležitou filozofickou strategii.
Ve skutečnosti všichni myslitelé, které jsem dnes již zmínil a které jsem právě uvedl do středu naší pozornosti, byli podle mého názoru eschatologičtí optimisté. Navíc to byli oni, kdo přijal konečnost světa spolu s touto vůlí žít.
Pokud si vzpomínáte, že jedna z knih René Guénona končí tímto vzorcem (…… la fin du monde est comme la fin des iluzí) „nezapomeňte, že konec světa není nic jiného než konec iluzí“.

The post Darja Dugina. Platónova jeskyně iluzí, ze které utekla za poznáním first appeared on Čítárny.

Filmový režisér, malíř a básník Karel Vachek v knize shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody (část první a druhá), k nimž patří také práce se svého druhu “found footage” (část třetí) či věrnost autoritám, které v jeho vědomí obstály i po rozličných životních zkouškách (čtvrtá část).

Esejistická kniha je filozoficko-uměnovědným počinem z pera režiséra filmů Moravská Hellas (1963), Spřízněni volbou (1969), či monumentální filmové tetralogie Malý kapitalista (1992 – 2002).

Jak říká podtitul, Teorie hmoty je hlavně O vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu. Představuje originální přemýšlení o kinematografii, umění a o realitě, nesvázané rigidními terminologiemi, ale v mnohém ustavující pojmy vlastní, uvnitř nichž se autor neustále pohybuje, tvoří, koná. Velký český dokumentarista, který se též věnuje poezii a výtvarnému umění, v knize „shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody (část první a druhá), k nimž patří také práce se svého druhu „found foootage“ (část třetí) či věrnost autoritám, které v jeho vědomí obstály i po rozličných životních zkouškách (část čtvrtá).

Teorie hmoty je knihou o čtyřech částech, nevymezitelně zasahující teritorium poezie, eseje, krásné literatury i literatury faktu. Kniha o čtyřech částech má tu vlastnost, že se z nich autor – jak ostatně sám říká – postupně vytrácí. První dvě části (Pseudoteologie – o vnitřním smíchu; Pseudomodlitba – rozdvojení mysli) jsou vlastně verši v próze: přesná pozorování, úvahy a reflexe nad širokým polem vlastního života, literatury, filmu a (zejména české) společnosti i historie. Vachkův jazyk i styl odkazují k literatuře (jím tolik milovaného) národního obrození, tato patetická rovina je však neustále vyvažována humorem a sebereflexí osoby autora i vlastního textu.
(Vít Janeček)

V čem spočívá práce filmového kritika? Nejprve musí určit (rozlišit) stupeň duchovního vývoje autora, případně prozradit, jak a kudy postupovat „na cestě“; pak posoudit formu díla vzhledem k tradici a techniku provedení, případně objevit novotvary a uvážit, jsou-li použitelné, nebo zavádějící; a nakonec zvážit autorovu mravnost ve vztahu k sociálním a politickým skutečnostem, jež ho obklopují, a k idejím, na nichž je založena!
(ukázka z knihy)

Karel Vachek | Teorie hmoty  Vydal: Herrmann & synové, Praha 2004, 203 s.
O vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu

KAREL VACHEK
Narodil se v roce 1940. Studoval režii na pražské FAMU u Elmara Klose. V 1963 natočil absolventský film o strážnických folklórních slavnostech Moravská Hellas, který svou nezvyklou formou, myšlenkovou útočností a humorem vzbudil rozruch, obdiv, ale i nevoli v kulturních i politických kruzích. Veřejně byl uveden až po několika letech. V roce 1968 jako režisér Krátkého filmu Praha natočil film Spřízněni volbou – legendární portrét protagonistů „Pražského jara“ 1968 během událostí kolem volby prezidenta ČSSR.

Po nástupu normalizace musel odejít z Krátkého filmu. Pracoval v dělnických profesích a v roce 1979 s rodinou emigroval přes Francii do USA. Kvůli zdravotnímu stavu své ženy Dagmar se nakonec vrátil. V osmdesátých letech pracoval jako řidič. Po roce 1989 se vrátil do Krátkého filmu Praha, postupně realizoval rozsáhlou filmovou tetralogii Malý kapitalista, jež svérázným způsobem mapovala českou společnost 90. let a přelomu století.

Od roku 1994 je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU a od roku 2002 je jejím vedoucím. Svými filmy i tvůrčími postoji ovlivnil celou řadu tehdy nastupujících tvůrců (např. Jan Gogola ml., Vít Janeček, Filip Remunda, Vít Klusák, Martin Mareček, Erika Hníková, Theodora Remundová). V roce 2004 vydal knihu Teorie hmoty, která je důležitým ideových východiskem jeho nejnovějšího filmu. Na podzim 2007 vydalo Nakladatelství AMU monografii Karel Vachek, etc. od Martina Švomy.

Další filmy a názory na webu: www.karelvachek.cz

Ukázka z dokumentárního filmu Karla Vachka

The post Světový Karel Vachek a Teorie hmoty o vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu first appeared on Čítárny.

Velmi zajímavý text o životě a jeho smyslu, které si Ivan Jefremov zaznamenal do svého deníku během expedice do pouště Gobi v roce 1946.
Stejné nebo podobné myšlenky pak můžeme číst v jeho jedinečných scifi románech Hodina Býka nebo Mlhovina Andromeda etc.

Nejvyšší štěstí člověka je vždy na pokraji jeho sil.

Slabí se modlí za zázraky, jako žebráci o almužnu, místo činů, místo aby uklízeli cestu vlastní silou a vůlí. Břemeno svobodného a nebojácného člověka je velké a smutné. Jedině když se nesnaží navléci ho na boha nebo bájného hrdinu, ale sám ho nese, stane se skutečně božským, hoden nebe a hvězd!

Náš svět je obrovský, obrovský, majestátní a zajímavý ve své současnosti, minulosti i budoucnosti.
Velký vzájemný vztah jevů, nekonečná rozmanitost přírody, tajemství živého – tak plný může být život toho, kdo to všechno touží poznat, že rozhovory a spisy o „vyčerpání“, „prázdnotě“, „bezcílnosti“, řeči o různých krizích literatury a života se stávají nechutně hnusnými.
Tyto krize mohou existovat pouze v ubohé představivosti lidí, kteří je uměle vytvářejí!

Pochopení, že inteligentní bytosti jsou nástrojem k poznání samotného vesmíru.
Pokud k tomuto pochopení nedojde, pak lidstvo vymře jako druh, jednoduše v průběhu přirozeného průběhu kosmické evoluce, jako nepřizpůsobené/nepřizpůsobené k řešení tohoto problému, bude vytlačeno vhodnějším (což nemuselo nutně být vznikají na Zemi).
Je to zákon historického vývoje stejně neměnný jako zákony fyziky.

Všechno je to o přetížení.
Pokud vyrovnáte všechny tři linie zátěže, o kterých mluvil Serjoža, získáte skvělý psychologický výtah, díky kterému bude celé tělo imunní nejen vůči únavě, ale také vůči nemocem.

Vezměte si válku – jak zřídka lidé ve válce onemocní a nenajdete horší podmínky.
A přetížení je na všech linkách nejmonstróznější. Všichni vědci, designéři, umělci, zatímco zajati prací, matky s nemocnými dětmi nepodléhají nemoci.
Osmdesát procent našich nemocí je duševních , to znamená, že závisí na oslabení psychiky následuje oslabení hlavních „biochemických os“ organismu.

Člověk, na rozdíl od zvířat, získal silné myšlení a představivost.
Zvířata jsou mnohem automatizovanější než lidé. Všechny psychické vlivy proto velmi rychle přecházejí a mizí, zatímco u člověka zůstávají dlouho a mohou být příčinou nemocí.
Ale je tu ještě jedna, silná stránka téže věci: člověku je poskytnuta mnohem větší duševní síla, což s sebou nese vytrvalost a odolnost těla, odolnost vůči smrti a vážným nemocem je mnohem větší než i u mocných zvířat.

Ivan Antonovič Jefremov (22.4. 1907 – 5.10. 1972)
Světově proslulý paleontolog, zakladatel nového oboru vědění – tafonomie; světově proslulý spisovatel sci-fi, který se stal klasikem žánru; kosmistický filozof, který vyvinul noosférický koncept; originální sociální myslitel, který významně obohatil humanistickou složku nejen socialistické doktríny. Jeho výpravy shromáždily pozoruhodné paleontologické sbírky na území SSSR a Mongolska. Je po něm pojmenováno mnoho druhů fosilních zvířat, planetka Jefremiana nebo nerost jefremovit.
Patří k těm jedinečným osobnostem, které svou obsáhlostí a hloubkou svého života a myšlení plně odpovídají skutečnému humanistickému ideálu renesance.

V roce 1969 Ivan Jefremov napsal:

„K veškeré destrukci říší, států a dalších politických organizací dochází ztrátou morálky.”
“Vidíme, že od pradávna jsou morálka a čest mnohem důležitější než meče, šípy, sloni a tanky.”

JInak řečeno:
„Neschopnost, lenost a hravost „kluků“ a „dívek“ v jakémkoliv snažení je charakteristickým rysem právě této doby. Říkám tomu „výbuch nemravnosti“ a zdá se mi mnohem nebezpečnější než jaderná válka.

Teorie pekla Ivana Jefremova: Klíč ke společnosti budoucnosti.

Jedním z Jefremovových hlavních objevů je teorie pekla.
Jeho hlavní dispozice jsou odhaleny v románu „Hodina býka“: masakry utrpení dávají vzniknout lidskému rozumu, který se může povznést nad přirozenou nutnost a mechanismy „hloupé selekce“.
Člověk dokončuje proces přechodu od „proto-mysli“ (soubor podmíněných reflexů) k „pravé mysli“, což mu umožňuje vytvářet potřebné modely reality.
Magie a náboženství jsou prvními kroky na cestě takového modelování, které se postupem času stává složitějším, víceúrovňovým a variabilním.
Hromadění znalostí a rozvoj „procesu modelování reality“ vede k tomu, že v sociální sféře je možný přechod k „vědomé sociální struktuře“, to znamená kompetentní navrhování sociálních mechanismů v souladu s úkoly, kterým čelí.
To lze podle Jefremova vnímat jako počátek přechodu k novému sociálnímu systému, který odstraňuje všechny existující zdroje sociálního utrpení.

The post Ivan Antonovič Jefremov. Velmi zajímavé zamyšlení nad životem a jeho smyslem first appeared on Čítárny.

Jan Patočka. Ačkoli si hluboce vážím Jana Patočky i jako člověka i jako myslitele, nad knihou Evropa a doba poevropská (Lidové noviny Praha 1992) cítím nemalé rozpaky, kdykoli se k ní vracím. Tento nedokončený, původně německy psaný rukopis je podle mého názoru jasnou ukázkou velkého přecenění vlivu filozofie na evropský civilizační okruh a strachu z kolapsu spekulativního pojmosloví, které se navrátilo po osvícenské epoše na scénu v devatenáctém století.

Je přitom smutné vidět, jak i osobnost Patočkova formátu mohla podlehnout divným, ba až odstrašujícím omylům.

Hned v Úvodu čteme slova, jež budou leitmotivem celé další Patočkovy studie:

„Už Platón sám, jakožto prapůvodce evropských ideálů a zakladatel filosofického učení o státu, zdá se nám být počátkem nebývalého rozvoje. Vláda rozumu, vláda duchovna a duchovních lidí, duchovní autorita, tato pro Evropu základní slova pocházejí od něho a jsou fundamentem pozdější stavby, jejíž linie jsou zčásti neobyčejně propletené.“

Platón nenáviděl athénskou demokracii a miloval Spartu s jejím autokratickým a rigorózně konzervativním režimem, což se také odrazilo na konstrukci ideálního státu v jeho hlavním díle, v Ústavě.
Jednou z pasáží Ústavy, z nichž vane duch Platónova konstruktivistického a totalitního pojetí státu, ve kterém jsou občané pouhé nesvéprávné stádo, nejsilněji, je např. následující text (Svoboda-Libertas Praha 1993):

„Na základě toho, na čem jsme se shodli, je nutné, aby se nejlepší muži stýkali s nejlepšími ženami co nejčastěji, a nejhorší s nejhoršími naopak co nejméně často. A potomky prvních je třeba vychovávat, potomky druhých ale ne, má-li být naše stádo opravdu vynikající. A tohle vše, co se přitom děje, má zůstat utajeno pouze s výjimkou vládnoucích činitelů, má-li být naše stádo strážců co nejlépe uchráněno vnitřních rozbrojů… V důsledku toho je třeba uzákonit nějaké slavnosti, při nichž svedeme dohromady dívky a mládence, a dále oběti, a naši umělci musí složit hymny, které se hodí pro nastávající sňatky. Počet sňatků dáme stanovit nejvyšším činitelům, aby co nejlépe dbali na uchování stále téhož počtu mužů vzhledem k válkám, nemocem a podobným případům, aby se nám, lze-li, obec nezvětšovala ani nezmenšovala… A potom, myslím, je třeba zavést nějaké důmyslné losování, aby ten horší muž vinil při každém spojení náhodu a nikoli činitele.“

Platónovým cílem je tedy konstrukce lidské společnosti podle nějakých ryze abstraktních, „racionálních“ představ, k čemuž má být použito cynické lži a devalvace občanů v nevědomý brav šlechtěný genetickými inženýry. To je ta vláda duchovní autority? Ano, z této pozice vědoucího se Platón na jiných místech svého díla vysmívá demokratu Periklovi a v ní zjevně předznamenává budoucí evropské genocidy.

Vláda duchovní autority je však sotva, byť i mimo platónský kontext, typická pro evropské liberální demokracie, naopak jistě bude panovat obecná shoda, že v Evropě byla na vrcholu v době středověkého papežství, tedy za Inocence III. Pochopit smysl Patočkových slov tedy nebude snadné, neboť jeho úmyslem jistě nebylo podporovat diktaturu papežství nebo totalitarismus.

K Patočkovým úvahám nad knihou G. Barraclougha, jež následují hned po Úvodu, by se dalo leccos podotknout, ale tím bychom zároveň byli povinni sestoupit ke konkrétním otázkám politologickým, historickým a hospodářským, na což v tomto článku není prostor. Snad bych se zmínil aspoň o tom, že se zdá, že Barraclough a s ním i Patočka oplakávají to, co bylo pro Evropu typické v devatenáctém století, ale neuvědomují si, že nový věk není bytostně neevropský, nýbrž že se ve svých základních ideálech velice podobá anglosaskému osvícenství a že stát, který na těchto ideálech stojí, totiž USA, po celé dvacáté století své mocenské, politické i ekonomické postavení ve světě rapidně zhodnocoval.

Třetí kapitola Patočkovy knihy nás však již přivádí do středu jeho autentického myšlení:

„Je nyní důležité pochopit, že dějinný náhled není žádným „ideovým“ poznáním, že v dějinách vůbec nejde o „poznatky“ a jejich užití, nýbrž že tu jde o nahlédnutí těchto základních mravních vztahů vzmachu a úpadku, o možnost svobody a jejího podrývání. Mravní nahlédnutí není nic jiného než sedimentace a kodifikace této zkušenosti: točí se kolem vzestupu a pádu duše člověka, kolem „dobrého“ života v jeho dvojznačnosti; „dobro“ může znamenat stupňované pohodlné uspokojování bezprostředních „potřeb“, „dobro“ může však také znamenat odvážné vystoupení proti obecné nouzi, proti zalézání do ulit, pokus obrátit moc společenského celku proti jeho tíži a uvést jej na cestu záchrany.“

Tento důležitý impuls je však v další kapitole spojen s podivným principem nahlédnutí. Patočka tvrdí, že jakýmsi základním předpokladem pro to, abychom „byli dobří“, je odvaha, odvaha hájit se. Sama tato odvaha však nestačí, musí být totiž doplněna mravním nahlédnutím, které z ní vyrůstá a o němž čteme následující:

„Zaprvé je obtížné nahlédnutí nabýt a udržet je; snadno se zaměňuje s omylem… Patří nadaným, bystrým, vytrvalým, neúnavným… Samo si není dost jasné: nedokáže obecně a předem rozlišit, jak daleko sahá a do jaké míry je smíšeno s pouhým nerozumovým míněním… Tam, kde byl tento smělý čin podniknut, se ovšem nahlédnutí ukázalo jako pozitivní v tom smyslu, že platí za zajištěné vědění, na němž se vždy lze shodnout a jež je prosto veškeré skepse. Avšak o významu tohoto faktu samého žádná shoda nepanuje.“

Domnívám se, že jsme v těchto slovech svědky beznadějného pokusu obhájit to, co bych nazval starým metafyzickým intelektualismem klasické filozofie. Patočka se snaží říci „ano“ a „ne“ najednou.

K mravnosti je podle Patočky tedy třeba nahlédnout, jak věci jsou, avšak zároveň vše, co člověk dokáže nahlédnout, poznat, uchopit, se zítra může ukázat jako naprostý omyl. Tedy žádné zajištěné vědění neexistuje, a proto o něm těžko může panovat nějaká shoda. V tomto bodě se Patočka snaží o lidsky nemožné. Člověk se nemůže hájit před radikální možností omylu, jež mu z neznáma hrozí v každé možné budoucnosti, a takováto odvaha hájit se připomíná spíše bláznivou pýchu. Vnímal bych na tomto místě velice silně rozdíl mezi odvahou hájit se a mezi odvahou vydat se, ale k tomu se dostanu později.

Začátek páté kapitoly mluví o rozpadu mýtického myšlení jako o čemsi, co nastalo díky objevu písma:

„Je tedy v písmu přítomna za prvé moc znovuoživení, de-okasionalizace, odosobnění a idealizace, jež vede na práh distance od světa; dále šíření zobrazení, jež má původ v tom, že bylo zastaveno uplývání a z času se stal jakýsi druh prostoru; tím vším narůstá odcizení světu a takový poměr k němu, jaký dříve nebyl možný“.

V knize Masa a moc (Arcadia Praha 1994) naproti tomu podstupuje Elias Canetii mimořádně důkladné bádání o v lidské existenci hluboce zakořeněných principech, které jsou zodpovědné za logiku mas a mocí, za rituály z toho vyrůstající a za mýtický způsob myšlení, který je podle všeho pouhým derivátem rituálů.
Friedrich A. Hayek v knize Právo, zákonodárství a svoboda III (Academia Praha 1991) poukazuje na jinou, podle mne s Canettiho výsledky zcela kompatibilní příčinu rozpadu mýtů a vzniku racionality, než jakou určuje Patočka:

„Není k ničemu, že je někdo racionálnější než zbytek lidí, když se mu nedovolí, aby odvozoval prospěch z toho, že takový je. A není to tudíž obecně racionalita, čeho je zapotřebí, aby se konkurence uvedla do chodu, nýbrž konkurence nebo tradice, která konkurenci dovoluje, je to, co k racionálnímu chování povede.
Snaha počínat si lépe, než je to možné navyklým způsobem, je proces, v němž se rozvíjí ona schopnost myšlení, která se později projeví v argumentaci a v kritice. Žádná společnost, která nejprve nerozvinula obchodnickou skupinu, v jejímž rámci by zdokonalování nástrojů myšlení přinášelo jednotlivci výhodu, nikdy nezískala schopnost systematického racionálního myšlení.“

Z toho pohledu lze také snadno vysvětlit, proč mýtický pohled na svět v hloubi nitra nás všech stále doutná a stále vytryskává tam, kde se masa a moc vymknou hayekovské liberální racionalitě. Hayekovy a Canettiho myšlenky umožňují mimoto logické vysvětlení toho, že a proč je moderní, vysoce konkurenční a na obchodě založená společnost nadmíru individualistická a nedůvěřivá vůči moci.

Patočka se po krátkém a svérázném pokusu o vysvětlení pádu mýtického myšlení, připomínajícím hegelovskou dialektiku, obrací k velkým příběhům rané západní kultury, tedy k příběhu o Gilgamešovi, k biblickému příběhu o pádu člověka a také k příběhu Oidipovu. O těchto třech příbězích říká:

„…vyjadřují všechny totéž pojetí člověka jako bytosti, jež byla věděním o dobru a zlu vyhnána z ráje nevědění (o smrti) a poznamenána ve svém bytí touto základní a ničím nesmytelnou vinou. Toto vědění je bytostným jádrem člověka, jeho osudem, jeho vinou a jeho zblouděním.“

Pokud se ale týká nejprve biblického příběhu o vyhnání z ráje, mluví Patočka příliš hrubě a nekorektně. Adam i Eva věděli dávno před pádem, co je dobré a co nikoli, věděli, že špatné je jíst ze stromu poznání a ze stromu ovoce, věděli také, že dobré je poslouchat Hospodina.
Smrt je teprve následkem pýchy, kdy člověk svévolně rozhoduje o dobru a zlu a kdy koná podle svého, bez ohledu na Hospodina.
Ve Výkladech ke Starému zákonu od ekumenické Starozákonní překladatelské komise je možné najít takovýto komentář (Kalich Praha 1991):

„Jaké to je poznání, za něž musí člověk tak draze zaplatit? Je jím vševědoucnost a bohorovné rozhodování, co je dobré a zlé… Člověk, který okusil ze stromu poznání, se vědomě přimkl ke zlému a postavil se proti Bohu, zřekl se jeho milostivého vedení, sebe sama zbožštil a v titánské pýše usiluje vymknout se úplně z rukou Stvořitelových a žít si po svém a podle svého.“

Samotné poznání tedy není vinno, nýbrž vina je na straně pyšné, šílené vzpoury.

V Eposu o Gilgamešovi se také provinění netýká vědění o smrti, nýbrž smrt je trestem za pýchu, kterou projevil Enkidu vůči bohyni Ištar. Pro Gilgameše, který smrt viděl dnes a denně všude kolem, je mrtvý přítel jakýmsi vystoupením z masového, mýtického myšlení vstříc k individualitě a k smrti nenahraditelného individua, kterým se stal i sám pro sebe.

Proto když Mircea Eliade v Dějinách náboženského myšlení I (Oikúmené Praha 1995) píše, že Gilgamešův příběh mohl znamenat zdramatizované vyprávění o nezdařené iniciaci, která měla vést k nesmrtelnosti bez pomoci bohů, lze snad otočit úhel pohledu a říci, že tento příběh je jakousi iniciací do postmýtického myšlení mezopotámské, na obchodu a řemeslech postavené společnosti.

Konečně příběh o Oidipovi je asi nejtěžší nějak jednoduše vyložit, ale Robert Graves se o to pokusil ve svých Řeckých mýtech II (Odeon Praha 1982):

„Historka o Sfinze byla zjevně odvozena z výjevu, kde figurovala thébská okřídlená Měsíční bohyně. Její tělo, složené z nesourodých částí, představovalo dvě poloviny thébského roku – lev pro mladý rok, had pro rok už stárnoucí. Na výjevu jí nový král projevuje svou oddanost před sňatkem s královnou – její kněžkou.
Zdá se také, že hádanka, kterou se Sfinx naučila od Múz, měla vysvětlit obraz nemluvněte, válečníka a starce. Všichni tři Trojjedinou bohyni uctívají a každý se obrací k jiné postavě z trojice.
Avšak Oidipus nad Sfingou vyzrál a obluda se zabila; totéž udělala i její kněžka Iokasté.
Byl snad Oidipus nájezdníkem ze třináctého století, který vpadl do Théb, potlačil starý minojský kult bohyně a reformoval kalendář? Za starého zřízení byl nový král, i když cizinec, teoreticky synem starého krále. Toho zabil a s jeho ženou se oženil. Patriarchální dobyvatelé si tento zvyk nesprávně vykládali jako otcovraždu a incest.“

Avšak ani Sofoklův Král Oidipús nedává Patočkovým generalizacím dobrou oporu. V této hře se, řekl bych, podobně jako v Eposu o Gilgamešovi jedná opět o iniciaci do tragické osudovosti, která se otvírá se zážitkem individuální existence a vrženosti.

V dalším textu páté kapitoly Evropy a doby poevropské dává Patočka opět velmi vážné podněty k diskusi.
Předně zaráží jeho zvláštní idealizace světa mýtického myšlení:

„…nenalomený svět, který dává jsoucí bezprostředně, přizpůsobené krásné přítomnosti a otevřenosti smyslů, fantazie a impulsů…“

O mentalitě mýtické doby však podává svědectví např. Canetti, uvedu alespoň jednu krátkou pasáž, a to o zvyklostech ugandských králů:

„Potom přivedli před krále dva muže se zavázanýma očima.
Jednoho z nich poranil šípem a poslal ho jako obětního beránka do nepřátelské Kitary.
Druhý muž byl osvobozen a jmenován dozorcem králova vnitřního dvora a hlídačem jeho žen.
Tohoto nového dozorce odvedli spolu s osmi zajatci na obětní místo. Tam mu zavázali oči a v jeho přítomnosti zabili kyji sedm zajatců; na smrt osmého se směl dívat. Říkalo se, že tyto popravy dodávají králi magickou sílu. Dozorci propůjčovaly sílu a věrnost…
Král nechal zabíjet, aby ukázal, že nastoupil vládu, a aby stále znovu přežíval. Svoji moc čerpal z aktu přežívání… Představa, že přežíváním vzrůstá jeho moc, vedla k institucionalizaci lidských obětí…
Král byl považován za lva nebo levharta… Jeho lví nebo levhartí podstata znamenala, že musí zabíjet jako tato zvířata. Bylo správné a patřičné, že zabíjí; jeho vůle zabíjet mu měla být vrozena. Měl šířit stejnou hrůzu, jaká vychází z těchto zvířat.“

Lze tedy jasně vidět, že stín smrti, hrůzy a utrpení doléhal na mýtického člověka velice silně, avšak stále šlo o masu, a proto mýtus mohl přetrvat, ba mohl zůstat garantem orgií bestiality. Naopak mýtus končí tam, kde začíná individuum.

Rozpornost patočkovského pojetí postmýtického člověka je dobře znát např. odtud:

„Člověk musel poznat sebe jako otázku – kdo jsem? co je toto všeobjímající veškerenstvo, v němž jedině dokážu být? – a naučit se očekávat odpověď jedině od sebe sama, ovšem od sebe v jiné formě a roli: naučit se zaujímat od sebe odstup, postavit se nad sebe, nacházet v sobě víc, než se dalo očekávat; musel se naučit žít ve výslovném vztahu k celku, a sice stále a od základu…
musel se naučit žít v podstatném a výslovném vztahu k nepomíjivému. To však pro něj zároveň znamenalo objevit v sobě cosi, co je tohoto vztahu schopno, a co je tudíž věčné (božské).“

Je tato cesta k božskému opravdu uskutečnitelná, když člověk má očekávat odpověď jedině od sebe sama? Domnívám se, že se jedná o zásadní rozpor. Zřejmě je to opravdu samota, co postmýtický člověk odkrývá jako základní trauma své existence – samota se svou smrtí a samota se svou vržeností. Jenže samota je právě ta nedostatečnost sebe sama.
Proto je Homér pesimistický, proto je pesimistická celá antika před Platónem. Existují asi tři základní cesty, jak se s tím Evropa vyrovnávala:

a) pragmatické přimknutí se k pozemskému životu,
b) intelektuální nahlížení podstat,
c) osobní vztah mezi člověkem a neuchopitelnou, absolutní transcendencí.

V šesté kapitole vychází Patočka opět ze své idealizace starých mýtických dob a líčí postmýtické Řecko peloponnéské války jako období rozkladu starých dobrých hodnot:

„…A také zde je ovšem centrálním motivem zaslepení a světlo, které samo sebe uvádí na scestí. Během tohoto úpadku se rozkládá morálka polis, jednotlivci jsou odkázáni sami na sebe, rozmáhá se ničím neomezené sobectví a ctižádost, nespoutaná panovačnost, osvícenství k tomu ochotně propůjčuje své pomocné zdroje, básníci již nejsou tím, čím kdysi bývali – zvěstovatelé nenalomeného samozřejmého mravu…“

Válka ovšem vždy představuje rozklad a nejistotu, což platí ve starověké Číně, v kmenové Africe a stejně tak v antickém Řecku, podiv ovšem vzbuzuje, že Patočka zamlčel kontext peloponnéské války…
jednou z válčících stran byl konzervativní režim Sparty, který se držel dědictví mýtického chápání,
druhou stranou zas Athény, v nichž se prosadily myšlenky řeckého osvícentví a první ideály otevřené, stále více se od mýtické minulosti odpoutávající společnosti.

Kritika Sparty u Patočky chybí, místo toho se platónsky pouští do zbabělé denunciace sražených Athén:

„Avšak rozpad dosáhl svého vrcholu teprve v okamžiku, kdy všední den ponížené athénské moci ovládla průměrnost, neschopna nového vzepětí, plná podezíravosti a rekriminací.“

Nebyla však tato bída Athén právě důsledkem vítězství lakedaimonského konzervativismu?
Athény se už nemohly stát tím, čím byly za Perikla, svou svébytnou otevřenost a liberálnost ztratily nutně a navždy; stala se z nich loutka spartských zájmů – a Patočka se bohužel přidal na stranu spartofila Platóna, jenž Athénám nikdy jejich periklovskou minulost neodpustil.

Nad zaniklou demokracii Patočka zjevně staví filozofický projekt Platónův:

„Ale filosofické myšlení mezitím již připravilo zcela jiné, mocné dědictví a vědomí o zcela jiných, mnohem vyšších úkolech, povznesené nad předchozí katastrofy.“

K Platónovi ovšem přibírá ještě osvícence a presókratika Démokrita.

Společný motiv u atomistů a u Platóna nachází Patočka v sedmé kapitole a nazývá ho (se sókratovskými konotacemi) „péčí o duši“.
Větší část této kapitoly je ovšem věnována podrobnému srovnání teoretické nauky Démokrita a Platóna, což pro nás není příliš podstatné. Důležitá jsou Patočkova slova o Démokritově verzi péče o duši:

„Tomuto druhu péče o duši jde o to, aby duše prodlévala u nepomíjivého a řídila svůj vztah k veškerenstvu a v něm k sobě samé výlučně nezahalenou pravdou. Na jedné straně působí tedy ve směru co největší střízlivosti, na druhé však vede k božskému, pokud nepomíjivé je božské.
Proto může také Démokritos říci – právě tak, jako to říká Platón –, že bohové dávají jen dobro… Atomista zaměnil svůj dobře zdůvodněný pohled na svět, vedoucí k překonání každodenní zaslepenosti, s bytím vůbec… Způsob, kterým Démokritos posléze provádí svou univerzální teorii světa, je v protikladu se začátkem, kde se tvrdilo, že my lidé… nepoznáváme nic v pravé podobě; Oidipovo bloudění tedy nakonec nepřekonal, nýbrž zahájil jeho novou etapu.“

Domnívám se, že z pohledu Patočkovy interpretace Démokrita by mělo spíše vyplývat, že tento atomista zcela opustil své původní stanovisko a že se domníval, že poznal svět v pravé podobě. Na druhé straně se přece jen zdá, že Patočka atomistiku příliš znásilňuje ve prospěch platonismu, že jejím cílem nikdy nebylo vrátit se k lakedaimonskému vyřešenému světu, nýbrž opustit staré představy a vrhnout se do smělých myšlenkových konstrukcí, jež jednoduše a technicky vysvětlí svět, aniž by ovšem byly více než pouhým instrumentem.

Atomistika také sotva byla někdy v dobách mezi Aristotelem a Galileim opravdovým vzorem vědy, neboť věda tehdy chtěla být po vzoru aristotelismu apodiktická, kvalitativní a konzervativní. Po znovuzrození atomistiky, která se stala opozicí k metafyzice, ji naopak zastávali lidé velice skeptičtí a jistě ne tradicionalističtí.

Péče o duši, jak ji pojal Démokritos, je pro Patočku moc intelektualistická:

„Duše je zde pouze nebo převážně kvůli poznávání světa – poznávání světa zde není kvůli duši a jejímu růstu… Že poznávání a vědění může být organon původní činnosti, tedy praxe původně mravní povahy, že dobro může být věděním v takovém smyslu, že nikoli vědění determinuje dobro, nýbrž dobro vědění, to přesahuje obzor této filosofie.“

Chtěl bych se Démokrita trochu zastat, a to sice v perspektivě instrumentalisticky pojatého vědění. Nezdá se totiž, že by z jeho konstrukce světa z atomů bylo možno vyvodit nějaké zřetelné etické závěry nebo rozpoznat nějaký pokus obhájit tímto způsobem ten či onen předem daný systém hodnot.
Spíše je velmi zřetelná osvobozující tendence jeho učení, tedy snaha zbavit se mýtického pohledu na život, snaha vidět svět jako přehledný instrument připravený k různým činnostem člověka.

I proto se Démokritos může považovat za vyvrcholení iónské přírodní filozofie, jejíž duch měl naprosto zásadní význam pro Evropu a civilizaci, když se znovu probudil v moderní přírodovědě.

Na rozdíl od Platóna a Aristotela, autorit středověku, se Démokritos nesnažil o spekulaci jako o cestu k poslednímu smyslu lidské existence, nýbrž chtěl ji osvobodit od strachu před smrtí, před bohy atd. a umístil ji do středu světa ovládaného a ovladatelného jen materiálními silami. Démokritos je, na rozdíl od Platóna, osvícenec par excellence.

Platón je pro Patočku představitelem péče o duši, která „v dosavadním průběhu řeckých dějin neměla předchůdce a vzor“. Myslím, že spravedlivé by bylo říci, že takovým vzorem byla Platónovi zcela jistě Sparta a že následující Patočkova slova by se určitě všem upřímným spartofilům líbila:

„Vzdorovat Peršanům, vnějšímu otroctví, se přirozeně dařilo jen tak dlouho, dokud lidé žili v těsném kontaktu se vším původním, byli vyzbrojeni nedotčeným mravem, obyčejem a vysokou, stabilní životní formou, to znamená dokud žili bezpečně pod ochranou bohů a důvěře k nim.“

Homérské eposy jsou zhruba o pět set roků starší než perské války, a přece o nějaké nedotčenosti mravů nebo vysoké, stabilní životní formě nepodávají svědectví.
Ovšem byl to právě Homér, kdo měl na klasickou řeckou civilizaci nesmírný vliv a kdo spolu s Ióny a Hérodotem šířil směrem do evropského Řecka osvícenské myšlenky.

Dá se říci, že v Athénách se tento duch opravdu uchytil a projevil se vůči Peršanům statečněji než váhavost spartských konzervativců.
Porážka Peršanů představovala triumf athénského nového životního stylu, totiž demokracie. Nebyla to žádná ideální demokracie a brzy se stala obětí své vnitřní křehkosti, která se projevila v přehnané imperiální politice, ale také si na dokonalost nehrála. Liberální ovzduší Athén přálo nebývale rozvoji umění a myšlení, obchodu, hledání nových forem politického života, jež by pragmaticky garantovaly velkou míru svobody. Bylo snadné označit athénský lid za lůzu a posmívat se jeho vůdcům, jako byl Themistoklés nebo Periklés, ale obtížné bylo uhájit athénskou liberální svébytnost.
Ti, kdo později po prohrané peloponéské válce odsoudili Sókrata k smrti, nebyli Periklovi stoupenci a demokraté, nýbrž ctitelé tradiční mravnosti, konzervativní, „poctiví“ občané.

Patočka přiznává, že Platón měl naději ve stát, „jenž by představoval krystalizaci vítězného dobra ve světě“.
Taková naděje ovšem nemůže nemít orwellovské rysy, a ty se dost jasně ukazují v Platónově politické teorii.

Sókratovi, domnívám se, byl poválečný stav Athén osudovým nikoli proto, že „se obci zamýšlený návrat k původní ústavě vůbec nezdařil, nýbrž že ho jen předstírá“, ale proto, že byl již nemožný.

Hegemonem Řecka byla Sparta, spartský duch pronikal do Athén a vládl jimi – a myslet Sókrata tam, kde vládli Sparťané, je prostě nemožné. Sókratův duch, který neustále zpochybňoval jistoty a otvíral člověka k promýšlení hodnot, k diskusi a k poctivé sebereflexi by byl naopak pro demokratické Athény velice inspirativní, měl v sobě totiž to, co potřebovaly k nesamozřejmé a obtížné vnitřní konverzi ke otevřenějšímu způsobu vnímání světa.

Patočka vykresluje Sókrata, jak nám ho podávají rané Platónovy dialogy, ve kterých velký spartofil podlehl něčemu stejně fascinujícímu jako sobě cizímu, totiž Sókratovu negativnímu ideálu:

„…stále znovu odhaluje zaslepení… těch, kdo se domnívají, že mohou v době probouzející se otázky a reflexe setrvat v naivitě, ale toto odkrývání klamu nikdy neprovádí z pozice vědění… jen toto negativní je ta trocha moudrosti navíc, na niž smí člověk vznášet nárok…“

Další Patočkova slova však již citelně koření v půdě pozdnějšího, vystřízlivělého Platóna, který si Sókrata překrucuje podle svých spekulativních a politických ambicí:

„…muž, který představuje a praktikuje nyní jedině možnou přítomnost božství, je obžalován z asebie a je pro ni odsouzen.“

Slova o jediné možné přítomnosti božství znějí stejně nesnášenlivě jako žaloba z bezbožnosti, jež Sókrata stála život. Souhlasil by s nimi on sám? Nebo jsou základem ryze platónského snu idealizované, pravé obce? Patočka přijímá Platónovo salto mortale a negativní moudrost Sókratovu transformuje do této nové roviny: „Neboť duše znovuzrozená v sókratovské péči žije v nové obci, která již není tou starou, nýbrž její věčnou podstatou a vzorem; péče o duši je smrtí polis a mezi starým a novým životem, založeným na mínění a dochované tradici, a životem založeným na nahlédnutí (i když především negativním, hledajícím), již nebude smíru.

Sókratés je tedy měřítkem pro polis jako lidský zástupce toho, co je vpravdě božské, který filosofii přivádí k jejímu vlastnímu poslání.“

Myslím, že Patočka opět upadá díky svému následování Platóna do rozporů.
Jednak přece před chvílí chválil minulost, dobré mravy a tradici – proč ji nyní zpochybňuje?
A dále: může být negativní, hledající nahlédnutí měřítkem obce, Prokrustovým ložem?
Konečně: je někdo svým nahlédnutím osvobozen od pouhého mínění a od nutnosti hledat dál, prověřovat své myšlenky, otvírat se myšlenkám jiným a poctivě je uvážit?
Není liberální Sókratés, který by byl požehnáním pro Periklovy Athény, někým, kdo by nikdy neřekl, že mezi nahlédnutími, která prezentuje, a mezi hodnotami dochované tradice, již nebude smíru?
Sókratés nedělal takovými silnými slovy pořádek pro nějakou iluzorní ideální obec, nýbrž otvíral v reálné obci reálným lidem srdce pro naslouchání, sebereflexi a snášlenlivost, pro skromnost a toleranci.

Cílem osmé kapitoly je zřetelně zasadit péči o duši do centra Platónova učení. Osou všeho je přitom přesvědčení, že vědění dobra činí dobrým:

„Jistěže lze o věci správně soudit bez znalosti její podstaty a bez určení jejího pojmu. Ale ve vlastním vědění, jež věcí proniká skrz naskrz, by tomu bylo jinak, zde by se každá jednotlivost jevila jako následek podstaty a vlastní vědění dobra by nemohlo nezpůsobit i samo bytí dobrým. Proto je třeba, aby ti, kteří se domnívají, že jsou vlastníky podstatného vědění, vědění lidského a občanského, politického vědění, byli usvědčeni z nevědomosti, a těm, kteří sice určité vědění mají, ale jen přejaté nebo speciální, aby bylo ukázáno, že vědění, které mají, není jejich vlastní nebo že to není vědění ve vlastním slova smyslu…
Jde mu [mysliteli] o podstatné vědění dobra, jehož vlastnictví samo je dobré, a proto dobrým činí.“

Kam se ztratilo to negativní, hledající?
Není skromnost a pokora vědění o vlastním nevědění, což nikdy nebude lze označit jako „proniknutím věci skrz naskrz“, spíše pramenem dobra než ono absolutní nahlédnutí?
Je třeba k lásce, kterou velký a pro Evropu určující proud křesťanské spirituality chápe za vrchol dobra, proniknutí a poznání věcí?
A je naopak ten, kdo se domnívá, že poznal absolutně, že pronikl věci samotné skrz naskrz, opravdu automaticky dobrý… není v hrozném stínu pýchy, o níž křesťanství říká, že je pramenem všeho zla?

Hned po Bibli nejrozšířenější kniha na světě, Čtyři knihy o následování Krista od Tomáše Kempenského (Cesta Brno 1991), k tomu říká:

„Mnozí však více usilují o vědění než o dobrý život, a proto často bloudí a nepřinášejí téměř žádný užitek… Až přijde soudný den, dojista nebudeme tázáni na to, co jsme četli, ale co jsme činili…“

Tady je zřetelně vyjádřená víra v to, že člověk před veškerým věděním má v sobě jakýsi princip dobra a že nikdo nemusí v prvé řadě poslouchat někoho, kdo ví více, ale že musí především jednat tak, aby to bylo v souladu s vnitřním pramenem dobra (který lze ztotožnit se svědomím).
To, že nikdo z nás není ve své mravnosti odkázán na poučování vědoucích, ale že musí především hledat sám v sobě, co je správné, plyne i z mnoha biblických míst, tak třeba z Ř 2,14-15:

„Jestliže národy, které nemají zákon (BC: Boží zákon, který dostal Izrael na Sinaji), samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“

Myslím, že teprve z podobných principů lze vysvětlit integritu osobnosti, její mravní nezávislost na učení autorit, neboť jednat v souladu se svým nejlepším svědomím i vědomím může každý, ať je v jakékoli situaci, nabýt vědění však může pouze ten, kdo má dostatek inteligence a kdo se může seznámí s poznáním, které obsáhli ti, kteří vědí (pokud nějací takoví vůbec existují).

Je pravda, že Patočka se záhy vrací k tomu negativnímu, k tázání a k neustálé, bdělé otevřenosti:

„Péče o duši se vůbec děje tázajícím se myšlením… Je přitom důležitá ochota kdykoli nechat své stanovisko zproblematizovat; v ochotě ke zkoumání je spoluobsažena jistota, že neexistuje žádný konec. Jen naprosto jasná a jednotná, neodporující si a souvislá řeč o každé jednotlivosti a o všem celku by vedla také k vnitřně jednotné duši… Protože si tím ale zatím nejsme jisti a jen zkusmo snažíme se o tom ujistit, skýtá nám samo toto zkoušející stanovisko zvláštní jednotu: postavení věčného hledače je obrněné proti rozporu a jeho duševním následkům. Tento druh epoché je tedy nanejvýš pozitivní. Logos… poskytuje dílčí a podmíněná předběžná nahlédnutí, tato nahlédnutí jsou však nosná a zůstávají v platnosti při veškerých opravách, jež s sebou nese další tázání… Tak je cíl sice základním předpokladem pro to, aby hledané nebylo prázdným zdáním… ale nikdy se nelze pyšnit tím, že bychom jej dosáhli jinak než v podobě cesty. Tímto způsobem však v hledající duši jest přítomen, nachází se zde v podobě jiskry, jež zažehuje světlo, které živí samo sebe… čím dále člověk proniká, tím více osvětluje. K čemu však člověk proniká, to jsou důvody, základy. Cesta vede nejprve k základům, počátkům, zdrojům. Jelikož je cesta pevná, může se po ní chodit stál znovu, může se přezkoumávat. Přezkoumávání ovšem předpokládá pevnou půdu. Jistěže nemůžeme nikdy vědět, zda nebude třeba vykonat cestu znovu, zda nebudeme muset spatřené uznat za pouze partikulární pohled… ale každý takový partikulární pohled lze nahradit jen dalším pohledem, a tak musí nakonec jasnost vzrůstat.“

Zajímavé je Patočkovo tvrzení, že jen jasná, jednotná, neodporující si řeč o každé jednotlivosti i o celku by vedla k vnitřně jednotné duši – nebo představa, že hledající je obrněn proti rozporu a jeho duševním následkům.
Copak není všechna evropská zkušenost rozpor a paradox, což není právě v napětí, které odtud plyne, ten základní motor vývoje, neustálé aktivity v objevování, tázání, problematizování?
Platónovy dialogy se jistě snaží pomocí sofismat vyvolat jakousi celkem umělou nejistotu a dráždit nás idealizovanou představou jednotného rozumového náhledu, jenže tím jsme zaplétáni do věčné spekulace, která věří náhledům rozumu, považuje je za nosné, a přece se na ně nikdy nemůže plně spolehnout (máme-li zůstat u negativního platonismu).

Je vnitřně jednotná duše ta, která vede všepronikající, absolutně racionální řeč, nebo ta, která naplní své nitro láskou a rozum se rozhodne využívat ke konkrétní službě lásky, např. k hledání léku proti AIDS?
Jan Patočka ve svém textu předkládá náboženskou víru v rozum, který identifikuje s jakýmsi duchovním světlem. To, že jsme díky racionálnímu diskursu na cestě k pravdě, byť nekonečně vzdálené, nelze podepřít jinak než vírou. O její ušlechtilosti nemíním pochybovat, zdá se mi však velmi chudá, pokud je bez vztahu s transcendentní Boží osobou, jak víru chápe abrahámovské vidění světa.

V okamžiku, kdy abrahámovská víra již nese tuto víru v rozum, může víra v rozum odumřít, neboť se snadno ukáže jako redundantní a umělá. Kdo se nepotřebuje křečovitě držet rozumu, ten zpravidla brzy pochopí, že jakž takž dokáže porozumět praktické aplikaci toho, čemu Heidegger říká příruční jsoucno, ale jinak nechápe nic.

Co je kořenem Evropy: Platón nebo Abrahám, Sparta nebo Periklés, přesvědčení o racionalitě jsoucna nebo omezení rozumu na technickou, příruční sféru?
Otázka, v níž se s Janem Patočkou zřejmě neshodnu.

Na tuto otázku ukazuje i následující Patočkův text. Zda by se do něj vešel Abrahám, Kristus, Sókratés nebo Kierkegaard?

„Péče o duši je tedy zároveň objevem dvou základních možností duše, dvojí krajiny, v níž se pohybuje.
Duše každodenního styku s věcmi a s lidmi v naivně přijímané pospolitosti je duše neurčité bezprostřednosti, jejíž prostředí je vtíravé, spoutávající, ale neurčité, rozplývavé, kolísá bez pevných rysů a mezí: je to duše náležející doxa.
Naproti tomu je duše tázajícího zkoumání duší reflektovanou, setrvávající u pevných obrysů, čistoty a přesnosti…
Duše pečující o sebe je… v pohybu od… bezprostřednosti k… reflexi.
Tímto pohybem je filosofie a tento pohyb je skutečnost.
Filosofie je tedy uchopena a dokázána činem… V tomto pohybu spočívá… vlastní filosofování; proto nemůže být jeho věc postavena na nic na zemi ani zavěšena na nebi, nýbrž odehrává se v duši v podobě jiskry, jež živí sebe samu.
Tuto péči duše o sebe samu, o vlastní bytí, lze nyní předvést ze tří hlavních hledisek:
1. péče o duši v jejím obecném projevu jako ontologický rozvrh,
2. péče v obci jako konflikt dvojího způsobu života, smrt pravdivého a spravedlivého jako zánik polis a rozvrh duchovní obce,
3. péče o duši jako její vnitřní život, její poměr k tělesnosti a netělesnosti, problém nesmrtelnosti a věčný osud světa a duše.“

Pokud jde o ontologický rozvrh, zabývá se jím Patočka v deváté kapitole své knihy. Nejprve upozorňuje, že něco takového je pouze „nepřiměřený sediment“ zanechaný pohybem duše, „doklad jeho cesty k základům a původům, nikoli tyto základy a původy samotné.“
Dá se říci, že v textu kapitoly se autor posléze snaží propojit (a podle mne velice krkolomně) platónskou ontologii s existenciálně akcentovanou péčí o duši.

Zajímavější a hlubší je desátá kapitola, která se věnuje obci jako projekci duše. Příznačná jsou její úvodní slova:

„Protože nahlédnutí dobra (spolu s nevěděním) je majetkem jedině filosofa pečujícího o duši, zatímco druzí si na ně činí nárok naivně a bez reflexe, a vidí, že jsou vydáni filosofovu elenchos, usvědčení z vlastní nicotnosti, je konflikt nevyhnutelný: jediný pravdivý a spravedlivý člověk se musí jevit jako zloduch…“

Co je to za (údajné!) nevědění, když jeho majetkem je dokonce nahlédnutí dobra?
Filosof svým elenchos usvědčuje lidi z nicotnosti?
Stále si myslím, že to Sókratés, jak je nejpůsobivěji vylíčen v raných platónských dialozích, právě nikdy nedělal. On jistě problematizuje, usvědčuje z povrchnosti, avšak nabízí různé myšlenky, jež mají porodit jakousi samostatnou úvahu v hloubi duší jeho partnerů.

Sókratés nebyl v žádném smyslu tím majitelem pravdy, za nějž ho Platón nakonec převlékl, naopak: byl takovými majiteli a právě jimi odsouzen k smrti.
Kierkegaard ve Filosofických drobcích (Votobia Olomouc 1997) mluví o Sókratovi jinak než Patočka zde a nyní:

„…filosofové mají mnoho myšlenek, jež platí jen do určité míry, ale Sókratés má jen jednu a ta je absolutní… Pomáhat k porodu je mezi člověkem a člověkem to nejvyšší, protože samo rození náleží božstvu… Není tu už učitel a vykazuje-li učenost jiným způsobem, pak nedává, ale ochuzuje; už ani přítelem člověku není, tím méně učitelem. Zde je hloubka sókratovského myšlení, to je jeho šlechetně prokázaná humanita, jež by se jen neprávem samolibě vázala na bystré hlavy… V sókratovském nazírání je každý člověk sám sobě centrem, celý svět se v něm soustřeďuje, neboť jeho sebepoznání se rovná jakémusi poznání božstva.“

Patočka opět pomíjí, že Sókratův konflikt s obcí nebyl jeho konfliktem s Periklem a jeho demokracií:

„Dokonce i tím, že jen uplatňuje své občanské právo na svobodnou činnost ve svém volnu, napadá obec, a ta se domnívá, že se jenom brání, když tuto trouchnivou větev od sebe odřízne.“

Ale právě Periklovy ideály byly liberální a ono odřezávání větví bylo vždy typické pro Spartu a pro stát, který Platón konstruoval v Ústavě (z moderních filozofů se na obranu athénských konzervativců, již Sókrata zavraždili, klonil otec moderního totalitarismu, Hegel).

Stejně tak když Patočka hovoří o tom, že filozof je uskutečněním situace, v níž člověk spravedlivý, jehož výtečnost je zcela vnitřní, může být žalován kterýmkoli ničemou a také být odsouzen, naprosto pomíjí fakt, že v reálných lidských podmínkách je liberální demokracie tím systémem mechanismů, jenž hrozbu něčeho podobného má minimalizovat. Sókratés je ale Patočkou postaven do centra jakési nové kristologie:

„Vždyť Sókratés byl pověřencem božím, a protože jej obec tím nejbezbožnějším způsobem… zasvětila smrti, přivolala na sebe soud, hněv boží… přetrvat může jen ryzí dědictví Sókratovo – tedy jen obec obnovená v jeho duchu. Spravedlivého a pravdivého čeká smrt u mučednického kůlu, na kříži, ale také znovuzrození v obnovené obci… Znovuvzkříšení pravdy a spravedlnosti… už není věcí božího pověřence, nýbrž jeho dědiců, a jejich péče o duši má podobu projasnění celé úlohy pomocí geometrické analogie mezi obcí a jednotlivou duší… na obci člověk poznává strukturu své vlastní duše a jí umožněný celkový pohyb, z nasměrování vlastní duše ke společnému celku má vyplynout přetvoření věcí obecných.“

Ale toto poloviční a podivné sekularizování kristologie, to spojení jedné duše s rozvrhem celé obce má obrovský totalitární potenciál: pravý následovník Sókrata je uskutečněním znovuvzkříšení pravdy a spravedlnosti, neboť poznává strukturu své duše na ideální obci, kterou má také politicky prosazovat. Patočka se poté snaží relativně podrobným rozborem platónského, sparťansko-nacistického státu ukázat jeho duchovní rozměr a způsob, pomocí kterého v něm může duše nahlédnout svou strukturu.

Obraz duše, který z toho plyne, je obraz neustálých bojů, kast, abstraktních analogií a chladného hledání rovnováhy. Zážitky lásky, odpuštění, milosti, naděje a svobodné tolerance v něm nemají místo. Duše se stává strukturou, není místem osobního dialogu, není osobou, která se existenciálně vydává dobru, je rozpitvanou mrtvolou nebo mechanismem.

A podobně i obec není v tomto pohledu ničím, co by připomínalo svobodné soužití občanů, vycházející z důvěry v božskou jiskru obsaženou v člověku, je naopak stálým protektorováním, je mrtvolným systémem institucí, kast, bojů a robespierrovské víry v konstruktivistické ratio. Jakýkoli vznešený ideál nedokáže potom být ničím více než agitkou z Orwellových realistických vizí.

V jedenácté kapitole sice dostáváme příležitost pohlédnout do Patočkova pojetí existenciální tematiky duše hlouběji, bohužel však nacházíme opět platonismus:
a) existuje jakási říše důvodů a původů, říše příčin a jejich řádu,
b) duši lze odkrýt v její pravé podobě jen tak, že „vstoupíme na půdu neměnných jednotek s jejich komplikovanou, ale nanejvýš průhledně komponovanou strukturou…“,
c) snaha být bez těla, touha po oddělení duše a těla jako po posmrtném cíli existence. Nemyslím, že by po tom všem, co už bylo řečeno, mělo nějaký smysl opět podrobně rozkrývat Patočkovo zhoubné uhranutí Platónem.

Evropa byla často místem totalit, válek, kast a nezměrného utrpení obyčejných lidí. S takovou Evropou je podle mého mínění spojeno každé náboženství a každá filozofie, v níž existuje princip, že mravně lepší je ten, kdo ví a zná – a že existuje autorita, která ví a zná a jež je povolána k tomu, aby drtivé většině nevědomých zprostředkovávala pravdu tak, že té autoritě budou prostě věřit.

Jan Patočka spolu s mnohými jinými filozofy jako by neviděl, že akceptování platonismu má právě takovéto důsledky.
Myslím, že příčinou toho je nedostatek pragmatismu, přílišné snění a teoretizování, nepřítomnost otázky: co by se stalo, kdyby… Zde koření i naivní víra v rozum, který ve fantaskních světech může volně stavět vzdušné zámky, ale v praktické realitě často tvrdě naráží.
Aristokrat Platón a staletá feudální tradice Evropy jsou zřejmě tím, co by Evropa po vzoru anglosaského světa již konečně měla překonat, ale nedovedl bych v takové změně vidět předzvěst úpadku evropské prosperity a moci… naopak.
Liberální demokracie, filozofický pragmatismus, umírněné a pluralitní křesťanství, nesmírný respekt k individualitě, rozvoj vědy, techniky i důraz na existenciální stránku života s pokorou a skepsí k lidským možnostem obsáhnout a pochopit to podstatné, to je velice inspirativní zkušenost anglosaských zemí, jež je nepřivedla na dno, nýbrž na vrchol kultury, vlivu a stability.

Jan Patočka je, jako kdokoli jiný, dítětem své doby, doufejme jen, že před námi jsou již doby svobodnější, méně uhranuté starověkým mágem, jenž nenáviděl liberální Athény a miloval brutální a tmářskou Spartu, ač by ve Spartě dost možná přežil jen o málo déle než jeho velký učitel.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Patočka, Evropa a doba poevropská. Platón, Sokrates, Athény, Sparta first appeared on Čítárny.

Nenásilná filozofie je věda o nejtajnějších nadějích člověka. Takto nám to vysvětluje Igor Ostrecov v knize “Úvod do filozofie nenásilného rozvoje”. Jelikož autor je expert na jadernou fyziku a atomovou energii, dozvíte se i to, o čem se v souvislosti s katastrofou v Černobylu nahlas nemluví.

Co se stane, když se toto paradigma přenese do společenských a humanitních věd: sociologie, filozofie, ekonomie a historie?
Odpověď je zřejmá: vznikne univerzální sociální teorie, pomocí které lze s vysokou přesností předpovědět budoucnost světa a člověka.
Fyzikální zákony říkají, že všechny procesy ve světě jsou buď skupinové nebo individuální, a pokud se ty první dají předpovídat s vysokou mírou pravděpodobnosti, ty druhé jsou naprosto náhodné.

A tato budoucnost je úžasná:
Neexistuje žádná hierarchie a elity, parazitické státy a zfalšované volby. Ale je zde harmonická společnost založená na sociální rovnosti, transparentní ekonomice a čisté energii.
Cesta k takové budoucnosti je paradoxní – v hlubokém pochopení Kristova učení, ne však v náboženském, ale v čistě vědeckém smyslu.

V rámci teorie nenásilného rozvoje se zavádějí pojmy všech forem sociální struktury společnosti, sociální podstaty člověka. Pojmy inteligence, násilí a svoboda.
Bylo vyvinuto obecné schéma rozvoje lidské mysli. Ukazuje se předurčení přechodu lidské civilizace ke společenské organizaci adekvátní Kristovým postulátem. Jsou vytvořeny nezbytné a dostatečné podmínky pro existenci tržních forem řízení. Byly vyvinuty možnosti přechodu k adekvátní sociální organizaci celé lidské civilizace.

Igor Nikolajevič Ostrecov
Doktor technických věd, profesor, odborník na jadernou fyziku a atomovou energii. Vyučoval na Moskevské státní technické univerzitě, byl zástupcem ředitele Všeruského výzkumného ústavu jaderné techniky pro vědu. V letech 1986-1987 řídil práce Ministerstva energetiky SSSR v černobylské jaderné elektrárně. Tvrdí, že tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 byla zkouškou podvodního jaderného výbuchu. Také tsunami u Japonska v roce 2011 mohla být způsobena umělým jaderným výbuchem.

Igor Ostrecov: Úvod do filosofie nenásilného rozvoje.

Namísto úvodu demokracie a marxismus.

Termíny stojící v záhlaví definují dva principiálně odlišné současné přístupy k projektování a realizaci společenských a ekonomických programů.
Pokud vím, neexistuje dostatečně logický výklad rozdílu těchto pojmů a jejich místa v reálném životě a domnívám se, že to je příčinou mnoha nedorozumění a vzájemných výčitek jejich zastánců.
Přesvědčovací metody jsou v současné době omezeny pouze na výčet vzájemných nedostatků, což samozřejmě pro oponenta přesvědčivé není. To mě přimělo učinit pokus vypořádat se s touto otázkou, protože skutečnost, která nás obklopuje, nám poskytuje příklady reálnosti a efektivnosti těchto dvou ideologií.

Příčinu toho, že dnes tolik aktuální otázka byla mimo zájem veřejnosti, vidím v neexistenci dostatečně spolehlivé metodiky jejího zkoumání.
Přisuzuje se to tomu, že každá z ideologií stojí na vlastní, na jiné nezávislé filosofické základně. Jejich skutečný rozdíl a oblast efektivity může být pochopena pouze v rámci obecnější filosofie, která obsahuje obě zmíněné jako dílčí případ. Jedině z pohledu takové filosofie je reálné doufat ve smířlivý konec jejich protivenství.

Při víře v to, že svět je zařízen podle jednotných modelů, začneme nějakými příklady z oblasti přírodních věd.

Do dvacátého století existovaly v přírodních vědách dva principiálně rozdílné přístupy k výzkumu různých jevů.
Předpokládejme, že chceme zjistit obsah nějakého plochého obrazce.
Lze postupovat dvěma způsoby.

1. Pomocí prvního můžeme uzavřít daný obrazec do čtverce, jehož plocha se určuje velmi snadno. Potom vzít kostky a házet je s cílem získat náhodné koordináty uvnitř tohoto čtverce. Poměr množství bodů získaných házením uvnitř zkoumané plochy k celkovému počtu hodů nám dá poměr plochy našeho obrazce ke známé ploše čtverce. Čím více bude hodů, tím přesnější bude výsledek. Toto je nejjednodušší interpretace velmi populární matematické metody, která se nazývá Monte Carlo – ve své podstatě čistě statistická metoda.

2. Druhý způsob spočívá v tom, že přivedeme na svět malou řvoucí bytost úplně standartním a příjemným postupem. Kumšt je ale v tom, aby se ta bytost následně stala sirem Izákem Newtonem, který jednou před spaním vynalezne integrální výpočet a navždy zbaví lidstvo nezbytnosti házet kostky. V daném případě je prvek náhody také přítomen, ale je přenesen na základní, na člověku nezávislou úroveň.

Ve výzkumné praxi jsou oba postupy absolutně přípustné. Vše záleží na reálné situaci.

Například, nikoho nenapadne podrobovat teoretickému bádání vlastnosti miliónů kusů elektrosoučástek kvůli nalezení průměrného počtu technologických odchylek, když je možně je zjistit jednoduchým náhodným výběrem z přemíry existujících vzorků.

Z druhé strany, jak moc divoký je nápad udělat tisíce experimentů kvůli určení trajektorie letu na Mars, když jsou přesně známy zákony, které takové trajektorie popisují?
Rozumný přístup nám zaručuje optimálnost výběru té či oné metody v každém konkrétním případě.

Důležité je znát jen kritéria efektivity použití každého z nich. Nehledě na to, že základním kritériem výběru tohoto druhu je zpravidla ekonomický faktor, ve vědě se tento výběr uskutečňuje víceméně bezbolestně, k čemu existují dostatečně pádné důvody. Jiná věc je ekonomika a sociologie.

Dva způsoby jednání, které jsme teď probrali, jsou modely demokratického a marxistického přístupu ke společenským a ekonomickým situacím.
Oslovil jsem mnohé, demokraty i ty, které z této orientace obviňovat nelze s otázkou, co že to je demokracie. Obvyklá odpověď jedněch – „chaos“, druhých – „vláda lidu“.
Jedno i druhé je, přinejmenším, neúplné.
Protože zaprvé, ve všech demokraciích není „chaos“ a zadruhé, co chápat pod „vládou lidu“?
Vždyť samotní demokraté nepřijmou (mírně řečeno) heslo o účasti libovolné hospodyně v řízení.

Myslím, že podstata demokracie je založena na odmítnutí hledání a současně také využití objektivních zákonitostí vývoje společnosti.

V čem je základ demokracie?
Když politik neví, co dělat v konkrétní situaci, musí se jednoduše obrátit k veřejnému mínění a postupovat v souladu se získanou odpovědí. Tj. prostě použít statistickou metodu, o které jsme mluvili výše.
V tržní ekonomice, materiální základně demokracie, funguje stejný princip.
Jestli vám není jasné, je-li něco potřeba vyrábět a za jakou cenu to prodávat, odneste to na trh, výborný symbol statistiky, a dostanete odpověď. Jednoduše a přesvědčivě. Bez bolestí hlavy a rozumování. A to mnohé přitahuje.

Vždyť přemýšlet a následovat povely rozumu, zvláště pak společného rozumu, je tak těžké.
Navíc není zdaleka jasné, co chytré hlavy vymyslí, nakolik správné budou jejich teorie a do jaké míry při tom všem vezmou v úvahu vaše zájmy. Tak raději zvolím sám to, co je výhodné. Právě v tom je mocná přitažlivá síla demokracie, její vnitřní pružina. Je možné se uvolnit, přemýšlet jen o sobě, o svojí materiální výhodě, zapomenout na problémy celé společnosti.

Základní myšlenkou demokracie je maximálně využít možnost vyloučit vědeckou sociální prognózu, zaměnit ji prostě statistikou, která se zakládá na individuálním rozumu, a to včetně oblasti ekonomiky.
Právě proto historická mise demokracie spočívá ve vytvoření vysokých standardů života jednotlivce.

V demokraciích, které jsou stochastickými (založenými na náhodě; p. p.) společnostmi, je blízké normě statistické dělení podle úrovně života svých občanů, tj. existuje převažující střední třída, chudí a bohatí.
Když chybí jeden z těchto prvků, společnost přestane být čistě demokratickou, protože to bude spojeno s nezbytností zapojení společné mysli a rozhodnutí, což čisté formy demokracie obecně v principu odmítají.

Příkladem může být systém sociálně-demokratických názorů.
Když jsou uvedeny v dokonalost statistické postupy, demokracie odmítají násilí. Proto je vztah demokratů k dialektickým formám filosofie, které jsou založeny na myšlence boje mírně řečeno chladný. Pokud možno se je snaží ignorovat a v akutních případech se k nim staví ostře odmítavě. Reálně tato pozice vede k tomu, že při odmítání principů boje na úrovni kolektivních interakcí demokraté skrytě přiznávají jejich nevyhnutelnost a nezbytnost na individuální úrovni.
Právě to je nejslabší článek v systému demokratických názorů, kterého se snaží zbavit.
Hlavní politickou strategií demokratů je neumožnit přerůst individuálnímu boji v boj kolektivní.

Živelnost (stochastičnost) demokratické společnosti je přirozeně jen idealizované schéma.
Sám jsem v jiných publikacích demokracie definoval jinak – jako společnosti, v nichž násilné přerozdělování uskutečňuje skupina občanů pod ochranou státu.
Skutečný život do idealizovaných schémat vždy přináší korekce a časem je mění k nepoznání.
Tak to chodí i v přírodních vědách. Svou jednoduchostí skvělé zákony symetrie, které vedou například k zákonu zachování impulsu, se přitom zcela ignorují při pohybu objektu ve viskózním prostředí. Realita zpravidla mění ideální představy, které ale i tak zůstávají trvalým cílem idealistů.
Proto zde posuzuji pojem demokracie pouze z pohledu světonázorového.

Nejcennější v ideologii demokratického hnutí je, i když jen intuitivní, ale přece jen snaha o absolutní odmítnutí násilí.
Právě tato skutečnost je jedním z výchozích bodů mého chápání světa. Demokraté intuitivně věří, že jen díky ohromnému počtu a různorodosti lidí jsou statistické postupy nejen opodstatněné, ale i naprosto nezbytné.

Nicméně dodnes ideologové demokracie nezvládli sestavit důsledný, logicky úplný systém názorů, který by zdůvodňoval nezbytnost a nevyhnutelnost nenásilné filosofie.

Z mého pohledu příčina spočívá v tom, že demokraté se do systému nepředvídatelných vztahů snaží zapojit ekonomické otázky.
Při víře v rovnost lidí jsou díky své základní koncepci o náhodném chování lidské společnosti nuceni se smířit s principiálním faktorem nerovnosti v materiálním světě, s faktorem ekonomickým. A proto, i když v zásadě násilí odmítají, skrytě ho tímto uznávají. Pokud pak individuální násilí kvůli objektivním zákonitostem přerůstá v násilí kolektivní, s hrůzou odmítají logický důsledek svých činů.

V této části se neposuzuje řada otázek, jako jsou například příčiny krizí demokracií a podmínky jejich stabilního rozvoje, úpadek demokratických názorů do farizejství atd. Úkolem této části knihy je ukotvení teze o tom, že příčina nemožnosti vytvoření logicky návazné demokratické ideje spočívá v odmítání duality světa, odmítání jeho příčinnosti, absolutizaci pouze jeho pravděpodobnostního charakteru, což se konkrétně projevuje zapojením současných tržně-ekonomických teorií do systému svých hodnot. Tato koncepce vede k vytvoření dokonale rozkladných programů dalšího rozvoje lidstva, jako je například koncepce trvale udržitelného rozvoje vedoucí k závěru, že na Zemi nesmí žít více jak 1,5 miliardy lidí.

Přírodní vědy „přežily“ tuto bolest už na začátku 20. století, kdy začaly chápat dualismus jako principiální vlastnost světa. Dnes jsou na řadě společenské vědy. Mnozí lidé ve světě, a v naší zemi zejména, vnímají slovo demokracie hanlivě. Demokracie je spoutána nedůvěrou u velké většiny lidí na planetě. Proto hlavní závěr, ke kterému docházím vzhledem k budoucí modernizaci demokratických názorů, spočívá v tom, že emancipace demokracie je emancipací od současného ekonomismu.

Použitím Marxova modelu pro zformulování hlavního závěru první části úvodu přecházíme k marxismu.
Jeho problémy jako filosofického systému jsou mnohem složitější.
Podstatou marxismu není jen nadhodnota a světová revoluce nebo ještě nějaké další víceméně zdařilé části, jak si mnozí myslí. Hlavní poselství marxismu je ve veliké myšlence o principiální nezbytnosti přetvořit svět. Přírodní vědy nejprve zformulovaly deterministický model a teprve potom přišly k nevyhnutelnosti pravděpodobnostních postupů, například v podobě Heisenbergova principu neurčitosti.

V sociální sféře proběhlo všechno naopak.
Jen Marx poprvé poukázal na nezbytnost determinismu – možnost vypracování vědeckých prognóz a vědomého působení na osud lidstva. Nicméně marxismus kvůli zásadním nedostatkům materialistické dialektiky (filosofické základny marxismu a gnoseologickým pramenům této teze) neposkytl a poskytnout nemohl místo determinismu v reálném životě a ani jeho poměru k zjevné náhodnosti lidské společnosti.

Marxismus samozřejmě uznává statistické postupy, ale je to pro něj jenom pohodlná metodika zkoumání větších objemů informací, ne podstatná vlastnost našeho světa. Zásadní je pouze teze o jeho determinismu. Ale u Marxe je to pouhá teze.

Jako základ rozvoje vidí marxismus boj.
On si ani neklade otázku o příčinách předurčenosti výsledků boje. Vše se omezuje na prosté konstatování faktu o objektivnosti historického procesu. Navíc vně jeho pozornosti prochází mechanismy nekonfliktního evolučního vývoje, což je základní téma demokratické logiky.
Marxismus vidí ve vývojových etapách jenom čas hromadění protikladů.
Právě proto je pro lidi s demokratickým smýšlením tato filosofie nepřijatelná.
Právě proto, že se dotýká jen jedné strany jevů, není marxismus všeobjímající, tudíž není intuitivně přijímán masami. Navzdory Leninovi je Marxovo učení v mnohém správné, ale ne absolutně.

Životaschopnost základní myšlenky marxismu lze snadno objasnit na jednoduchém příkladu:
Zvíře přijde k potravě, očichá ji a podle výsledku ji buď sežere, nebo jde pryč. Tj. provádí typickou statistickou zkoušku podle schématu „ano – ne“.
Člověk, předtím než odmítne nepoživatelnou potravu, se ji pokusí připravit a udělat ji tím poživatelnou.
Když tedy odmítne prostou statistiku, zapojuje do své činnosti rozum.
Otázka: Kdo má větší šanci na přežití?
Zjevně člověk. To je základní, zcela jasná příčina adekvátnosti Marxovy teze. Rozum, vědecká sociální prognóza a činnosti v souladu s ní dávají lidské společnosti větší šance na přežití.

Z mého pohledu je právě myšlenka boje a násilí, na které je marxistická filosofie založena, rozhodujícím faktorem, proč je pro ohromné množství lidí nepřijatelná.

Nemám sklon hodnotit současné problémy jen podle prodejnosti našich politiků a všeobecné blbosti společnosti.
Vidím příčiny mnohem hlouběji, ve zvláštnostech lidského rozumu a základních vlastnostech našeho světa, v neexistenci jednotného filosofického systému, který by sjednotil individuální vlastnosti rozumu a předurčenost v rozvoji kolektivní organizace lidí.

Vím, že takový systém může vzniknout pouze na základě spojení hlavní myšlenky demokracie, statistického přístupu ke společenským jevům, což je koneckonců odmítnutí násilí a hlavní myšlenky marxismu, což je determinismus v rozvoji lidské společnosti a jejího rozumu.

Takový přístup, který spojuje zdánlivě neslučitelné vyžaduje, stejně jako v přírodních vědách, zásadní změnu našich představ a radikální rozšíření světonázorové základny, širší než v přírodních vědách, protože do systému musí být zapojen lidský rozum.

A nejhlavnější je, že budeme zároveň muset pochopit, jaké jsou skutečné zdroje determinismu a stochastičnosti našeho světa.
Jaká je logika jejich svazku a v čem jejich společná prapříčina. Podle mého soudu je tato logika zformulována v námi propagované filosofii nenásilného rozvoje.
A jestli byla Marxova teorie zaměřena na vytvoření materialistické teorie rozvoje lidské společnosti, tak úlohou nenásilné filosofie je zformování teorie rozvoje rozumu.

V této části knihy mluvíme o otázkách marxismu a demokracie.
To je jen výchozí bod předkládané filosofie. Avšak, co se týče marxismu, z této filosofie vyplývá, že ho čeká mnohem těžší krok směrem ke sjednocující nenásilné filosofii než demokracii, protože emancipací marxismu je jeho emancipace od materialismu.

Z ruského originálu „Vveděnije v filosofiju něnasilstvěnnovo razvitija“, volně dostupné verze vydavatelství Komplex (Rostov na Donu) z roku 2002, přeložil OSVĚTIMAŇÁK (2023)
Kniha zde:
https://torden.sk/produkt/uvod-do-filozofie-nenasilneho-rozvoja/

The post Igor Ostrecov. Mimořádný výklad nenásilného rozvoje budoucnosti lidstva first appeared on Čítárny.

Kdyby člověk svrchovaně nezavřel oči, neviděl by nakonec to, co stojí za pohled, napsal René Char a mohl by tak jednou větou charakterizovat neuvěřitelně zajímavé dílo Georgese Batailleho.

Georges Bataille (10.9. 1897 – 8.7. 1962) má pověst autora skandálních literárních textů,
ale také originálního myslitele, který s vědecko-poetickou důkladností promýšlí základní předpoklady a možnosti lidského védomí, odhaluje skryté zákonitosti ekonomického fungování velkých společenských systémů, zamýšlí se nad podstatou náboženství, nad genezí uměleckého chápání světa i nad mezemi moderní filozofie.
Bataille považuje za nutné „ukázat absurditu systému, v němž všechno k něčemu slouží, kde nic není suverénní. Svět, v němž chybí suverenita, je ze všech světů nejhorší.“

Jeho dílo plné erotiky, smutku a smrti, v němž prosazuje osvobození lidské individuality,
výrazně ovlivnilo některé postoje Foucaulta a Derridy. Bataillovo dílo bývá někdy chápáno jako produkt chorého mozku, jako projev šílenství. Jeho myšlenkový svět je pro leckoho těžce stravitelný, ale nelze mu upřít mohutnou vnitřní sílu. Ale jeho myšlenkové přesahy ani dnes nepřestávají růst.

Georges Bataille (1897 Billom, Auvergne – 1962 Paříž)
Originální francouzský myslitel, esejista a spisovatel, který výrazně ovlivnil současnou filosofii. Narodil se v roce 1897. V roce 1923 objevuje dílo Friedricha Nietzsche a zůstává jím fascinován celý život. V roce 1928 vydává pod pseudonymem Lord Auch svoji první a zřejmě nejproslulejší knihu Příběh oka (Histoire de l’œil).

V kontextu francouzské literatury zaujímá osobité místo. Má pověst autora skandálních literárních textů, ale také originálního myslitele, který s vědecko-poetickou důkladností promýšlí základní předpoklady a možnosti lidského védomí, odhaluje skryté zákonitosti ekonomického fungování velkých společenských systémů, zamýšlí se nad podstatou náboženství, nad genezí uměleckého chápání světa i nad mezemi moderní filozofie. Jeho dílo plné erotiky, smutku a smrti, v němž prosazuje osvobození lidské individuality, výrazně ovlivnilo některé postoje Foucaulta a Derridy. A jeho vliv ani dnes nepřestává růst.

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku.
Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille (1897 – 1962), Svrchovanost

Vydané knihy v češtině:
Erotismus. Praha: Herrmann & synové, 2001
Madame Edwarda; Zemřelý. Praha: Dauphin, 1998
Dvě povídky kontroverzního autora na téma “Mezi erotikou a mystikou nestojí žádná zeď”. Příběhy o erotice, smutku a smrti reflektují autorovo myšlení, směřující k nalezení vnitřní, mystické zkušenosti.
Matka. Příběh oka. Praha: Reflex 1992
Prokletá část; Teorie náboženství. Praha: Herrmann & synové
Svrchovanost. Praha: Herrmann & synové, 2000
Vnitřní zkušenost; Metoda meditace. Praha: Dauphin, 2003
Georges Bataille se ve Vnitřní zkušenosti a Metodě meditace soustřeďuje na otázky krajnosti a suverenity v rovině osobní zkušenosti a v mnohém zde navazuje na svá studia Nietzscheho a na mystickou tradici.

Výpisky z jeho knih:

…Zamilovaný muž se hned poté, kdy je mu jasné, že mu jeho vyvolená podlehne, podobá hospodyni, která na králíka, jehož za chvíli zabije, hledí jako na nějaký poklad…

…Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Jejím skutečným, byť skrytým cílem je výroba ad absurdum. Proto je třeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu, k zastavení toho ďábelského kolotoče a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, jež ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to jest zvířeti, které v něm přebývá. Svět zvířat žádný zákaz ani jeho překročení nezná. V tomto smyslu je lidský život negací zvířecí svobody…

…Rozkoš inteligence, jež je špinavější než rozkoš těla, je také mnohem ryzejší a jediná, jejíž ostří se neotupí. Neřest je v mých očích jakoby temné záření ducha, které mě oslepuje a na něž umírám. Zkaženost je duševní rakovina, která vládne v hlubinách věcí. Čím jsem zvrhlejší, tím se cítím jasnozřivěji; mé poničené nervy jsou jen odrazem zkázy pocházející z hloubi mých myšlenek…

…Pštros nakonec podlehne své prostoduchosti a jedním vypouleným okem vyhlíží z písku… I kdyby mě někdo četl, měl dobrou vůli, věnoval mi tu nejvyšší pozornost a sledoval mě s nejvyšším odhodláním, stejně nedojde k obnažení. Neboť nahost, propadání, pokorná prosba jsou zprvu jen pojmy vedle jiných. I když souvisejí s vyloučením výmluv, tím že rozprostírají pole vědění, zůstávají samy ve stavu výmluv. Tak v nás pracuje diskurs. Obtíž je v tom, že slovo ticho je stále ještě hlukem, mluvit samo o sobě znamená představovat si, poznávám, a abychom přestali poznávat, museli bychom přestat mluvit. Písek dovolil očím, aby se otevřely, a já jsem promluvil; ve chvíli, kdy jsem přestal unikat, mě slova, která slouží jen k úniku, k němu opět přivedla. Oči se opravdu otevřely, ale neměl jsem to říkat, měl jsem zůstat strnulý jako zvíře. Chtěl jsem mluvit a slova jako by nesla tíhu tisíce spánků a mé oči jako by předstíraly, že nevidí, se pomalu zavřely…

…Pravím vám: jediná a nejvyšší rozkoš lásky spočívá v jistotě konání zla. A od narození to dobře ví muž i žena: veškerá rozkoš pramení ze zla…

…Není jediného lidského společenství, v němž by erotika byla přijímána bez jakýchkoli reakcí, jako je tomu u zvířat.       Nepochybuji o tom, že prací, řečí a aktivitou, jež je s nimi spojena, lidská bytost přírodu nijak nepřesahuje…

…Zkušeností nazývám cestu na hranice možností člověka. Nikdo ji nemusí podnikat, jakmile se však na ni vydá, předpokládá to popření autorit a existujících hodnot, které omezují možné…

…Božské věci jsou tak prízračné, že i od temných záměrů sklouzáváme k prozářené hlubině smíchu. Vcházím do slepé ulice. Všechny možnosti se tu vyčerpávají, možné se skrývá a řádí nemožné. Stát tváří v tvář nemožnému – přesahujícímu, nepochybnému – když už není nic možné, to pro mé znamená zkušenost božského; to je obdoba trýzně…

…Mezi dvěma hroby nacházím světlušku. Je noc, držím ji na dlani. Světluška mě z dlaně pozoruje, svým pronikavým pohledem mě zahanbuje. Oba dva se ztrácíme v jejím světle, oba dva splýváme se světlem. Nadšená světluška se směje mně a mrtvým a já také propadám nadšení, směji se, že jsem byl přečten světluškou a mrtvými…

…”V této nádobě,“ ukazoval Simoně, „jsou hostie a tohle je pohár, z něhož se pije víno.“
„Páchne to spermatem,“ pokrčila Simona nos nad nekvašeným chlebem.
„Přesně tak,“ prohlásil sir Edmond. „Hostie, které máte před sebou, jsou Kristovým semenem ve formě malých koláčků. O vínu, které pijí, tvrdí všichni duchovní, že je to krev syna Božího. Hnusně nám lžou. Kdyby to skutečně byla krev, pili by červené víno; nalévají se však vínem bílým, dobře tedy vědí, že je to Kristova moč.“ …

„Kapitalismus je jakoby bezpodmínečné odevzdání se věcem, ale nepřemýšlení o důsledcích a nevidět za nimi nic. Pro obyčejný kapitalismus není věc (výrobek nebo výroba) jako pro puritána tím, čím se sám stává a čím se chce stát; je-li věc sama o sobě, je-li to věc sama, pak takto vstupuje Satan do duše posedlého, který o tom neví, nebo jak posedlý, nevědouc, je sám Satanem. Sebezapření, které bylo v kalvinismu potvrzením Boha, bylo jakýmsi nedosažitelným ideálem; mohla to být práce určitých jedinců schopných vnutit ostatním hodnoty, se kterými se ztotožňovali, ale v každém takovém případě výjimka potvrdila pravidlo.

The post Georges Bataille, originální myslitel, erotika, sexualita, meditace. Autor skandálních literárních textů first appeared on Čítárny.