Jaroslav Foglar plnil své knihy představami o svých ideálech mužnosti, přátelství, slušnosti, zodpovědnosti. Jsou nadčasové ohledně morálky a určitě jsou dnes stále potřebné. Vztah k přírodě, sebevzdělávání, poznávání jsou další znaky jeho příběhů, které při enormním úpadku dnešních škol jsou dokonce velmi žádoucí.

Chci tím říct, že Foglar není v žádném směru zastaralý.
Neměnil bych ani těch pár slov, která se mohou zdát dnešním mladým čtenářům archaická. A to z jednoho prostého důvodu. Lehký archaismus patří k době, kdy kniha vznikala, protože i Foglar je svým způsobem historický exkurz, stejně jako stovky dalších dobrodružných knih.

A tady je zřejmě problém. Mnozí lidé mají potřebu přizpůsobovat klasická díla současným čtenářům. Prý aby jim rozuměli. Tvrdí oni.
Jenže nejde jen o opravy zastaralých výrazů, ale pod praporem neuchopitelné politické a genderové korektnosti, je třeba texty ohýbat, přepisovat smysl, vyvažovat jejich údajný genderový stereotyp a další neuvěřitelnosti.
Pokud na to nakladatel přistoupí, dopouští se nejen hrubé neúcty k dílu autora, ale také zásadního podrazu na čtenářích.
Bohužel je to čím dál viditelnější nešvar v české nakladatelské komunitě.

Kniha Hoši od Bobří řeky je jasně nastavena jako klukovský román.
O tom nelze diskutovat. Foglar psal knihu v dobách, kdy ještě panovala úcta k ženám a dívkám, a ty se podle toho chovaly a zálesáctví se vyhýbaly.
Proto progresivní genderové ilustrace naivní ilustrátorky Kuchynkove a její poznámky o chybějících děvčatech v knize etc. jsou mimořádně směšné až zoufalé.

Nemyslím, že je tam nějaký silný koncept mužství, který by bylo potřeba rozbíjet. Prostě tam jenom chybí holčičí postavy. Ve skutečném světě přece holky taky jezdí na tábory v lese jako kluci, loví bobříky a mají rády dobrodružné příběhy stejně jako kluci. Nevnímám knížku jejím obsahem a dějem vyloženě jako jen pro kluky. Snažila jsem se nakreslit co nejlepší ilustrace k příběhu o přátelství dětí a vztahu k přírodě. To, že jsem žena, z mého pohledu nehrálo žádnou roli, i když tuto skutečnost zdůrazňovalo už víc lidí.
Ester Kuchynková

Pokud pak jedním okem spočineme na ilustračních výtvorech, pak je zřejmá nejen technická nevyzrálost a nedostatek fantazie, ale hlavně nedostatek pochopení samotného díla.
Což je opravdu hrubý nedostatek.
Nelze totiž ilustrovat knihu autora jako úplně jinou knihu, což se Kuchynkove podařilo dokonale.
To, že takovou zrůdnost schválilo vedení Albatrosu je zarážející a chlapci a děvčata by se měli co nejdříve zamyslet, pokud chtějí navazovat na dřívější profesionalitu této, kdysi slavné redakce. A hlavně by se neměli obhajovat tím, že je jiná doba.

Je třeba si uvědomit, že obsah knih stejně jako slova mají svůj význam a měnit je jen proto, že máme pocity, není ani tak hloupé jako nesmírně stupidní.
Názory Kuchynkove silné připomínají svazácké výpotky za bolševika o tom, jak má vypadat uvědomnělý socialistický člověk,  jak se má chovat a myslet. Jedná se evidentně o prosazovaní tendenčních pocitů, které mají změnit zásadním způsobem význam slov v celé společnosti.

Např. když se někdo zeptá, kde je psáno, že v americké organizaci Boys Scouts by neměly být holky, pak by se měl zamyslet nad samotným názvem, kde je přímo dané, komu je organizace určena, a nesnažit se měnit něco, co má svou historii, tradici jen pro nějaký pocit té jediné pravdy.

Stejně tak Foglarovy knihy jsou o klucích, o mužském elementu, a tak by to mělo zůstat. A jakékoliv podsouvání genderových stereotypů a jiných blbin do generacemi uznávaného kultovního textu je prostě zrůdnost. A to by v redakci Albatrosu měli vědět.

Jinak se tím otevírá Pandořina skříňka, že pocit může být nadřazený právu, biologické danosti i zdravému rozumu.
Stačí ho jen správně medializovat a prosazovat, i když stejný názorový pocit zastává procento vygumované populace.

The post Foglar a Hoši od Bobří řeky, pomýlený Albatros a genderové zrůdnosti ilustrátorky Kuchynkové first appeared on Čítárny.

Soudit a zkoumat klub Rychlé šípy jako sportovce je takřka na knihu; ale neplatí to u bicyklu. Zase tolik ho nepoužívali a bez debaty nejznámějším kolem, s jehož záhadou se střetli, byl bicykl Jana Tleskače z knihy Záhada hlavolamu.

V komiksu sice o to stínadelské kolo ani nezavadíte, nicméně už roku 1947 byla Vpředem zveřejněna šestidílná série, kde mají „mravné šlapky“ prim: časopis ji zveřejnil mezi 2. zářím a 7. říjnem. Inkriminovaný bicykl zprvu spatříme bez křídel a patří Rychlonožkovi, který ráno co ráno ujíždí do učení k panu Šindelčíkovi. Jednou u kola přistihne kolegy z dílny Tyčku, Baga a Strašouna. Ječí: „Zmizte! To je moje kolo a ještě by se vám mohlo zadřít za nehet a já bych měl opletačky s úřadem!“

Od té chvíle „přibližovalo“ zamyká na řetízek; jistota je jistota. A odhalí, že ti tři tajně sestrojují vlastní kolo. A že má létat. Objev jako hrom, i vyzvoní to na schůzce, načež Mirek rozhodne: „Sledujme trojlístek vynálezců.“
Rychlonožkovo kolo se přece ztratí a jednu sobotu má být vyzkoušeno v Černém údolí.
Naštěstí nejsou Rychlé šípy včerejší: na lapky číhají a šokovány pozorují montáž. Přibudou křídla i bizarní vrtule. Potom…„Vidíte to krvavé slunce? To je špatné znamení!“ míní Strašoun, který podivuhodně asociuje Štětináče, ale i pověrčivou mentalitu Dlouhého Bidla.

„Křtím tě jménem Jana Tleskače stínadelskou černou vodou,“ dí Tyčka. Trio losuje, kdo poletí. Smolař Strašoun zdrceně táhne černou kuličku. Bude pokusným králíkem a ocitáme se na půdě hororu, jak je to u Foglara ostatně časté. Rychlé šípy šílenému pokusu překvapivě nezabrání, nešťastník se rozjede co neřízená střela – v ústrety propasti. Zapíná vrtuli, na celých dvou komiksových panelech letí jako pták, i jásá. Kolo však padá na „čuminu“ a aviatik si zlomí ruku. Bago Rychlonožkovi slíbí, že mu trojka učňů koupí nový bicykl.

Ale není to konec příběhu. Foglar finále nastavil ještě dvěma obrázky, kde Tyčka kajícně běduje: „Ukradli jsme ti kolo, způsobili ti nepříjemnosti – a ty nám všechno odpouštíš! Nejsme hodni z prachu otřít tvoje botky a…“ Rychlonožka rozšafně odvětí: „Dobrá, dobrá, mladý muži. Však toho od vás taky nežádám; čistím si botky každý den sám.“ A Jarka Metelka mudruje: „Tak se mi zdá, že uplyne ještě hodně vody, než bude Tleskačovo létací kolo znovu vynalezeno.“ Tolik k počátkům letectví dle Foglara, nicméně bicykly se v seriálu objevily už předtím; poprvé 20. 5. 1939 v díle Rychlé šípy závodí. Hoši se účastní silniční jízdy s klubem Mladého hlasatele Ontario. Rychlonožka prahne po vítězství, „i kdyby měl zavařit kolo“, ale krach přijde odjinud. Srážkou Mirka Dušína s červeným autem. To prchá. Láďa z Ontaria nelení, otočí svůj bicykl a padoucha honí, což je ale kumšt: pirát „otevřel výfuk, aby nebylo vidět číslo“ a díky této bondovské fintě mizí v prachu cest. Ne provždy. Hned úvodem dílu Mirek Dušín je odškodněn se týmy obrací na představitele zákona.

Zprávu vytroubí rádio. Auto ujíždělo „na Český Brod“. Tamní klub V jednotě síla se dá do hledání. Hoši se rozptýlí do ulic. Člen Jednoty díky tomu objeví vůz s poškozeným chladičem: v servisu jakéhosi pana Josefa „Vyl…“ Zlého šoféra zadrží četníci a Dušínovu otci přijdou peníze na nové kolo. „Už nikdy nepořádejte závody na silnici,“ káže Mirkovi. Takto polopaticky byla čtenářům předvedena funkčnost sítě čtenářských klubů. Lze ji doslova užít k odchytu lidí.

Trať tohoto závodu měřila tři kilometry, startovalo se ve dvojicích a při střetnutí s řidičem jsem už při prvém čtení v dětství registroval nepřirozené zkroucení Mirkovy nohy. Přišel o kus chodidla? Lekl jsem se!
V jiném dílu Rychlé šípy robí šlapohyb jdou titíž hrdinové do vetešnictví, kde vidíme nejméně 4 bycikly.
V příběhu Rychlé šípy pod vlivem kočičí pracky Rychlonožka poprvé, ale zdaleka ne naposled padá právě z kola. Epizoda Rychlé šípy cvičí sebeovládání je o cyklo-výpravě a na špici Mirkova kola vidíme bedničku s klubovním psem Bublinou. V dalším dobrodružství Rychlé šípy zkoušejí nového člena kreslil bicykl třikrát Václav Junek, později Marko Čermák.
Prvně zvíme, že každý člen klubu musí umět jezdit na kole. Tudíž i tlustý Bambus to má zvládnout, když se touží přifařit. Kolo si půjčí od zevlujícího hocha. Prásk! Je to něco jako s ruskými vojáky po válce, anžto končí v prkenné ohradě.

Na další cyklo-výpravě za koupáním se Šípy „stanou svědky neštěstí“. Bublina si opět hoví v bedničce, tentokrát ale nad zadním blatníkem Jindrova či Jarkova kola. Na druhé tabuli příběhu Rychlonožka opět letí na kokos. A u vody? Role bicyklů končí. Naposled jeden zříme na čtvrtém obrázku – a Šípy jsou vystřeleny na venkov, kde dojde k „honbě za pašíkem“. Metelícího bicyklu užije až divošsky Metelka, ale oj žebřiňáku hocha zklidní.

Další cyklo-příběh Nebezpečný sport je ze zimy 1947, z 11. února. Jan Dedků chce zlepšit výkon na zamrzlé louži, již objíždí na kole, a chce rekord 75 vteřin stáhnout navzdory Mirkovu a Rychlonožkovu varování na minutu. „Jděte si radši na Kašpárka, strašpytlové,“ ohradí se. Je to jediná reklama na tohoto hrdinu v Rychlých šípech.

Jenda se bohapustě rouhal a uklouzla mu pneumatika. Po pádu leží v nepravděpodobné poloze, ale tvůrcům ji odpusťme. A dál? Uprostřed příběhu Honba za odcizenou knihou vrhnou jacísi kluci titulní knihu do korby ujíždějícího náklaďáku obchodu se zeleninou pana V. Melichara – a poctivý Dušín si půjčí cizí bicykl se slovy: „Musím dohnat tamhle to auto.“
Zdrží ho strážník řídící křižovatku a Mirka napadne, že šlo Melicharovi zatelefonovat z budky. A happy end? „Velmi jsi nám pomohl, že´s mi kolo půjčil!“ dí Mirek. „Vracím ti je s díky a v pořádku!“ Mrknete-li však do tváře naivního půjčovatele, napadne vás nejspíš jediné: To ale byl vůl! Výraz je totiž jednoznačný.

Následoval onen příběh kola létajícího a znovu se bicykl vynořil v dílu Rychlé šípy hledají hocha se žlutým kolem, ale i v Rychlonožkově snu. Tam se však vlastně jedná o koloběžku, na níž se indiánským táborem prohání jeho táta. Vjíždíme tím do spektra malíře Marko Čermáka a v pokračování Rychlé šípy se vzdávají odměny je na pavlači zdárně nalezeno právě ono žluté kolo.

A známý díl Rychlé šípy jezdí na pětikole?
Zveřejněn poprvé teprve v dubnu 1971 v časopise Rychlé šípy, ale samo pětikolo předtím čekalo „celou věčnost v kumbále po panu Tvrdíkovi” u Metelků na dvoře.
Zavadili oň při úklidu, tak týden cvičili spanilou jízdu a Rychlonožka sedával vzadu. Párkrát div nesletěl, i tak ale stačil dělat dlouhý nos na Bratrstvo. Na tržišti došlo jedno odpoledne k předvádění umu krotitelů bicyklu, a proč Mirek nechal řídit Rychlonožku, nevíme. Možná však „Ježoun” za katastrofu nemohl a vážně „ruplo“ v řídítkách. Kdo ví. Určitě nebyla vinna babička ve žlutém šátku, již Rychlonožka objímá okolo krku během pádu a ještě s tímto pokřikem: „Kilo jablek, ale ať v nich nejsou červi. Rychle, máme fofr.“ Po čemž poněkud bohorovně dodá: „Klucí! Vždyť vy jste mi vzali draka. To jste nemohli chvilku počkat?“ Avšak Šípy leží rozhozeny po tržišti. Jeho rozverná bujarost během pádu je v rozporu s duchem Rychlých šípů, ale vezmi to čert, stejně brzdíme před samým závěrem ságy.

Kola se vynoří už jen v Rychlé šípy jedou na přehradu (červen 1971), a to pouze ve dvou obrázcích. Nikoli nepodstatných. Je totiž napravena dávná scéna ze silničního závodu dvojic, anžto Mirek Rychlonožku kárá: „Hele, koukej zapadnout do řady. Víš, že dvě kola vedle sebe nesmějí jet.“

A které kolo se v Rychlých šípech objevilo naposled?
Rychlonožkovo, a to v příběhu Rychlé šípy vidí tajemné světlo z června 1971 (v časopise Rychlé šípy, číslo 9). Rychlonožka tu dostává od Mirka za úkol nakoupit ve vsi a cestou stane u skupiny cvičících děvčat! Symbolicky tím nekončí jen „bicyklování“, ale i tradičně chlapecké pojetí ságy. Howgh!

Studenti FAMU vidí kolo Jena Tleskače v krátkém pokusu o film:

The post Rychlé Šípy a Cyklošípologie. Kola, kola, kola… first appeared on Čítárny.

Existuje pětičlenný „Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara“ a letos v květnu vydali už dvanáctý sborník článků. Rozmanitostí texty opět překvapují.
Kultovní spisovatel i dílo se ocitají v hledáčku a někdy úsměvně. Letos přispěl vzpomínkou i vynikající kreslíř komiksů (a nejen komiksů) Jiří Filípek. Líčí, jak udělal pro Foglara někdy roku 1983 ocelové razítko a později ještě mosaznou jmenovku na dveře bytu v Křišťanově ulici.

Razítko se osvědčilo, není tam nicméně jméno slavného autora, ale nápis HOBR a obrázek bobra. Proč tam nestojí BOBR? Nápis je zkratka názvu oddílu Hoší od Bobří řeky.
„Razidlo se mně zdálo celkem povedené, tak jsem ho Jestřábovi odnesl, ale jeho reakce byla jaksi neutrální. Čas vzpomínku zavál. Po letech koupila má žena knížku Fenomén Foglar (Pozn. Taky autor tohoto článku byl jejím spoluautorem) a překvapeně jsem tam reprodukci razítka našel.“

Štítek Filípek vyrobil v modřanské Grafotechně. „Chtěl jsem ho předat Jestřábovi jako překvapení. Nebyl bohužel doma. Tak jsem jej hodil do schránky. Při jednom z dalších setkání jsem si chtěl vysloužit i pochvalu, ačkoli Jestřáb štítek na dveřích neměl (a ani nikdy později), ale zrovna byl ve chvatu a návštěva proběhla takto:

Jestřáb: „Ahoj, Jirko, co potřebuješ?“
Já: „Jestřábe, jak se ti líbil ten štítek na dveře?“
Jestřáb: „Hezký, ale moc se leskne, tak ahoj.“ A BUM, dveře se zavřely. Jestřáb šel za svou nikdy nekončící prací. Odepisoval na psaníčka a pokoušel se psát další knihy. Jako opařený jsem scházel se schodů.“

Redakce k tomu dodává, že Foglar obecně dostával přehršle dárků a sotva kdy některé vyhazoval. To neměl ve zvyku. Kupily se v jeho bytě.
Někdy šlo o bezcenné tretky a celkově byly zdroj rizika. Například známý sochař Olbram Zoubek vysochal po převratu sošku, kterou Mistrovi v prosinci 1992 předala ve Vinohradském divadle nadace Pangea „za celoživotní službu mládeži“. Foglar cenu nechal ve své přijímací místnosti, a kde dnes je, ví jen Bůh.

Obdobně zmizel tuhý skautský klobouk, který Jestřábovi věnovala krátce po listopadovém převratu firma Tonak, když je opět začala vyrábět.
Známá je krádež tzv. Kerkova kamene z Prokopského údolí, který tam byl přepraven Foglarovým oddílem z tábořiště na Zelené říčce. Bohužel vyšel o „expedici“ článek a kterýsi lump už vzápětí vyrazil do akce.

12. foglarovský sborník se nicméně zdaleka neobírá prkotinami.
V titulním článku Jiřího Zachariáše Rychlé šípy s rudou hvězdou v zádech (str. 26-31) projdete celým těsně poválečným (1945-1948) údělem Foglarovým. Možná vás překvapí, nakolik byl už tenkrát pranýřován. Chvíli pracoval v časopise Junák, ale tam se střetl s kolegou-spisovatelem Jaroslavem Novákem. Tento jeho nadřízený, ač si ho jinak važme, nevydýchal Foglarovu popularitu. Byli dvěma kohouty na jednom zdravém „smetišti“ a Jestřáb brzy uletěl.

Ve Vpředu si mohl už pracovat po svém a ten časopis se dokonce tiskl na rotačce, kterou sám sehnal v Německu. Neuměli ji bohužel seřídit a (ne)soutisk barev v jednom ročníku dělá z věci katastrofu. A když konečně dorazili machři ze Západu a rotačku seštelovali, Foglar už v časopise nebyl a ten pokračoval jako produkt rodícího se Pionýra.

Kritici tehdy využili taky toho, že byl Mladý hlasatel, Foglarovo předchozí působiště, zakázaný coby za války vycházející časopis. Poukazovali, že tam psal a že psal i do nacistického Správného kluka. Přitom měli sami často kusy másla na hlavě.

Jaromír Průša pracoval už od roku 1942 neúchylně v pověstném Kuratoriu, ale po válce převlékl košili a hle, nosil tu modrou. Svazáckou. Koncem léta 1946 napsal do kritické revue Štěpnice věru že ubohý článek O dobrý časopis pro mládež, kde Foglara nešetří. Komiks už vůbec ne. Vysmívá se obláčkům u úst jako slabomyslnosti a je si jist, že děti zvyklé na tyto seriály nebudou víc číst hodnotné autory. Bude jim to už nepohodlné.

„Mám zjištěno, že 70% odběratelů takových časopisů cítí po dvou měsících živelný odpor k hodnotné literatuře.“

V říjnu 1946 vydal Průša (či někdo jiný) anonymní článek v časopise Nové mládí. Jmenuje se Rychlé šípy a Stínadla a obsahuje sentenci:

„Rychlé šípy jsou vznešení, avšak to ne vždy ti, kteří čtou jejich příběhy. Ti vždy nedovedou rozpoznat dobro od zla a člověk s placatou čepicí (Poznámka. Míněno Dlouhé Bidlo) je jimi považován za člověka bezcharakterního, i když jsou to většinou poctiví dělníci a učňové, kteří nosí podobné čepice.“

To ještě pořád nedosáhla kampaň vrcholu. 10. ledna 1947 píše Zdeněk Vavřík v článku pro časopis Národní osvobození:

„Jdu z práce a cesta mě vede mimo dva knihkupecké krámy. Vychází z nich procesíčko kluků, každý v rukou Vpřed. Potom dojdu k mostu, na okraji má stánek prodavač novin. Už z dálky slyším hluk asi dvaceti kluků, obklopujících kamelota a dožadujících se svého čísla Vpředu, zatímco přes ulici se nesou výkřiky: Hele, Bratrstvo kočičí pracky na ně jde se smyčkou! Rychlé šípy! Prima!“

Mohu se mýlit, ale ve Vavříkovi kolotala závist, když si stěžuje, že vydavatel Vpředu má kritiky za lidi „pro kočku“ a když si je jist, že seriál nemůže být dobrý jen proto, že se líbí klukům.
Pracovník Výzkumného ústavu pedagogického Vladimír Novotný napsal pár neděl po Vavříkovi do Kulturní politiky:

„Každé úterý spatříte dítka útlá i dospělá, kterak hltavě sledují strakaté časopisy s hrdým názvem Vpřed, ačkoli obsah je skokem ZPĚT: do dob Rodokapsů, Rozruchů a Kulíšků. Svaz české mládeže slevil a přijal do služeb muže, který se osvědčil v Mladém hlasateli… Je mi líto dětí holdujících tomuto kultu… Časopis ničí vkus tak obratně a rafinovaně, že to volá do nebe, a je to také nebe, kam marně volají četné kritiky už nejméně rok.“

Po únoru 1948 stačilo věc už doťuknout. – 12. sborník přináší také rozsáhlé profily některých slavných členů Foglarova oddílu Dvojka, studii o výletech na Kocábu, kde se setkávali s trampy a legendárním „zlatokopem“ inženýrem Josefem Linhartem („Netajil nezdolné přesvědčení, že bude Hadí řeka v konečném výsledku podobna Králičímu potoku u slavného Dawsonu.“), reportáže o právě devadesátiletém Foglarovu příteli Jiřím Rabovi (jemuž Jestřáb nechal chatu v Černošicích) nebo obecné úvahy Martina Izery o (ne)marnosti sběratelství a kšeftování s „foglarovinami“ na Aukru i jinde.

Až bizarní je reportáž Jana Trojana (jinak autor vynikající příručky o druzích ježka v kleci) Strašná smrt ruského nadporučíka L. N. Zelencova na Táboře Svobody 1945.
Lev Nikolajevič (či jak se jmenoval) Zelencov byl sice důstojník Rudé armády, ale taky horlivý rybář. Jinými slovy: uměl to s ručními granáty. Ale ve střízlivém stavu. Poslední den tábora u Ledče nad Sázavou (13. srpna 1945) přišel mezi hochy, kteří rozebírali podsady.

Byl mlád a asi opilý, což ale jistě nepoznali. Šel rovnou za Foglarem a poprosil o oddílovou pramičku. Foglar s ním nerad pustil pár členů Dvojky. Nadšeně se totiž hlásili! Převezli Rusa přes řeku, jak chtěl, a snad už jej vysadili, když zarachotil obrovský výbuch. Dvojkaři se v odrážející loďce instinktivně skrčili a střepiny jim patrně letěly nad hlavou. „Rybář“ granát, když uvolnil pojistku, nestihl hodit do Sázavy.

Mrtvola byla odnesena na velitelství muži ruské strážní roty a Foglar, který do kronik zapisoval kdejakou titěrnost, o incidentu nenapsal ani čárku. Přiznal ho teprve ve svém životopise. Jan Trojan nedávno našel důstojníkův hrob na místním hřbitově. Je na něm rudá hvězda, jsou tam čerstvé květiny. Hrob je takřka u márnice, až úplně vzadu. Začátkem padesátých let pronesla o tragicky zesnulém přednášku nedaleko v nemocnici jeho žena-lékařka.

Velmi zajímavá je reportáž o Foglarově asistentce Lídě Markové. Bohužel nedisponovala magnetofonem ani kamerou, což byla velká chyba. Pár fotografií nenahradí hodinový koncert na foukací harmoniku, který spisovatel – v dobrém rozmaru a nečekaně – vystřihl za doprovodu Lídina synka, jenž přizvukoval na mandolínu. Stalo se pouze ve Foglarově bytě.

„S napětím tam jednou vyslechl příhodu mého syna, jemuž při návštěvě zoo ukousl osel kousek ucha. Zážitek patřil do kategorie, jaké Jestřába velmi zajímaly. Zapisoval si pečlivě každou podrobnost za pomoci velké zvětšovací lupy. Chtěl o tom napsat i povídku. Říkal, že ji pošle do Svobodného slova.“

Rozhovor s autorem románku Tleskač Davidem Janem Žákem (*1971) je místy překvapující. Tuto knihu vydal, jsou to už dva roky, Albatros, a chystá teď obdobný počin, kdy na Světě knihy představí opus jiného mladého autora Život a smrt Maxmiliána Drápa.

Celkem překvapující je článek Romana Šantory o Jestřábovi na cestách.
Ta putování byla jedinou „skrblíkovou“ (berme v dobrém) rozmařilostí v letech osmdesátých, tj. po maminčině smrti (1980). Do té doby nevytáhl – s jedinou výjimkou – paty z Československa a jistě, byli s oddílem kdysi na Ukrajině, ale ten její kousek nám tenkrát patřil.
Jen za rok 1981 byl „osvobozený“ ve Švýcarsku, Řecku a Itálii: 37 dní na cestách.
Roku 1982 si to zopakoval.
Roku 1983 poznal ve 41 dnech Švédsko, Dánsko, Jugoslávii a Španělsko. Roku 1984 Rakousko, Itálii a opět Švýcarsko. Tam jezdil opakovaně, naposled roku 1987. Připomeňme, že k tomu vracení se přispěla nostalgie po dětském ozdravném pobytu v té zemi.
Krátkou sumu postřehů ze Švýcar („ta čistota!“) mu dokonce 16. 12. 1982 otiskla Naše rodina.

Nakolik byl s výjezdy ven spokojen? Ale byl. Nicméně „válecí“ pobyty u moře jej nudily. Nechtěl prozahálet ani den, ani hodinu. A nebyl to Hemingway, takže čtu spíše šokovaně záznam: „Odpoledne býčí zápasy, CORIDA, 6 býků zabito.“

Na fotografii pak vidíme kus památníčku, kam 28. 5. 1983 napsal:
„Prosím ty účastníky zájezdu, kterým jsem nebyl nějak mimořádně protivným, aby se mně NA PAMÁTKU do toho notýsku podepsali!“

Co víc anebo závěrem? Autoři sborníku věnovali celou stranu 9 fotografii Jaroslava Foglara s ježkem v kleci v pravé ruce.
A tito autoři prosí, aby se ji čtenáři pokusili identifikovat a zhruba datovat. Bylo zjištěno, že snímek určitě nedělal František Dostál. Možná vznikl při natáčení seriálu Záhada hlavolamu a je teorie, že tu Foglar ukazuje štábu Hynka Bočana, jak má adept na Velkého Vonta předvést radě úspěšné uložení hlavolamu.
Ale možná je fotografie odjinud, spisovatel má totiž turistickou košili a šňůrku od píšťaly, kterou obyčejně svolával na táborech hochy.

Foglarovský sborník / č. 12 – 2024. Redakčně připravili Jiří Zachariáš, Pavel Šíma, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Podzimek. S poděkování Skautské nadaci Jaroslava Foglara vydáno vlastním nákladem. Květen 2024. 72 stran.
Vyjde 12. Foglarovský sborník – Rychlé šípy, Foglar, Stínadla www.bohousek.cz

The post Rychlé šípy pod totalitní hvězdou. Objevy Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara first appeared on Čítárny.

Jak by asi vypadala foglarovka Tajemství Velkého Vonta nebýt únorového převratu 1948 a kdyby ji autor napsal koncem let čtyřicátých let nebo v letech 1952-1953, kdy musel pracovat jako vychovatel?

Byla by něčím lepší a našel by autor působivější kontinuitu s předchozími díly trilogie Záhada hlavolamu (1940-1941) a Stínadla se bouří (1946-1947)? Takové spekulace jsou stejně legitimní jako plané a nedojdeme jimi nikam. Muselo nakonec uplynout moc vody, než vzniklo definitivní vydání třetího dílu (květen 2024), a je to pozoruhodný odstup. Foglar se přece narodil ještě za Rakouska-Uherska (6. července 1907) a teprve v šestašedesáti (8. srpna 1973) opustil pouhé sny o tomto pokračování, aby reálně začal reálně pracovat. Psal do školního sešitu, který se dodnes zachoval v Památníku národního písemnictví a je nadepsán dvěma názvy Rychlé šípy znovu do Stínadel a Rychlé šípy chrání Žlutý květ. Ale Foglar už nebyl do psaní žhavý, i když si striktně vytkl metu/normu stránky za den. Sice nedokázal plán úplně naplňovat, ale tempo jakž takž vydržel do října 1973, kdy si dal první pauzu, aby pokračoval v létě 1974. Většinou nepsal doma, nýbrž na jedné lavičce u dětského hřiště na Kampě, a definitivní tečku učinil 21. srpna 1976. 26. února 1977 dokončil strojopis. Kniha se tehdy jmenovala Rychlé šípy znovu do Stínadel! a to se mu nelíbilo. Stále však nemohl přijít na lepší název. Dával to dílo dohromady tři a půl roku a není to nakonec tolik času, ani trochu se nad tím nepozastavuji. A dál?

V březnu 1977 napsal tuto výstrahu: O obsahu rukopisu nikomu nic neprozrazujte! Někteří autoři mně vědomě i podvědomě zcizují náměty a pozměněné je vydávají za vlastní, proto je mlčenlivost nutná. S tak radikálním varováním a dalšími přípisy nechal rukopis ne týdny, ale roky kolovat mezi přáteli i jen domnělými přáteli a prosil je, aby ho upozornili na případná přehlédnutí a vymyslili lepší titul. Příčina toho bohužel byla i ta studená jistota, že se žádné československé nakladatelství knihu neodváží vydat.

A neodvážilo. Netroufla si ani redakce deníku Svobodné slovo, když jí dílo nabídl ke zveřejňování na pokračování. Do věci ale vstoupil plzeňský rodák a emigrant Daniel Strož (*1943), který vedl v Mnichově exilové nakladatelství Obrys, kde postupně vydal výběr z komiksu Rychlé šípy a tituly Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Za páté měl políčeno právě na Foglarovo Tajemství a zájem byl o to větší, že román na rozdíl od předchozích čtyř prací nikdy nikde nevyšel.

Za Foglarem Strož poslal kanoistu Milana Svobodu (1939-2004), který se za socialismu dostával přes železnou oponu jako reprezentant republiky ve slalomu a sportovní funkcionář. Svoboda rukopis údajně okopíroval do dvou hodin, než ho Foglarovi vrátil, a vzpomíná, že následovalo „pracné zalaminování“ do několika kajaků. Vývoz do zahraničí.

Na laminování se podílelo i pár mužů reprezentačního družstva, s kterými jezdíval do Francie, a když zvěděli, o co jde, nutili Svobodu snad i vesly, aby jim text půjčil; nebo aspoň hned poté, co se na Západě vyloupne. Nakolik stačili Tajemství Velkého Vonta přečíst, ví jen Hospodin, ale už za pár dní ho Svoboda podával Strožovi. Tajemství prvně vyšlo o Vánocích 1986 s ilustracemi Jana Fischera, a sice je pravda, že byl doktor práv Jan Fischer tou dobou šestadvacet let mrtev, nicméně Strož se spokojil s některými jeho obrázky ze svazků Stínadla se bouří a Záhada hlavolamu.

Foglar Strože písemně poprosil, aby v cizokrajném vydání výslovně stálo, že vzniklo z „kolujících opisů“. Tím samým dechem žádal honorář v německé měně. Co víc, chtěl od Strože i kterýsi „speciální“ fotoaparát, co tenkrát v našich prodejnách nevedli. V pamětech sice Daniel Strož vůbec neuvádí jeho značku, což je trochu divné, ale říká, že tím byl „rozladěn“. Předtím se s Foglarem dohodl na vydání nehonorovaném. Jak dnes upozorňuje foglarovský badatel Roman Šantora, měl za sebou slavný spisovatel tenkrát možná už i jedenáct výjezdů do různých míst západní Evropy, a tak snad mohl onen fotoaparát dávno mít, kdyby nešetřil. Ale možná na něj opravdu nenarazil a zájezdy každopádně dokazují, že by režimu nevadilo, kdyby emigroval. Nebo mu zcela věřili.

Tajemství se do republiky po vydání dostávalo přes vlastníky výjezdních doložek a prostřednictvím regulérních pašeráků, aby se kopírovalo a prodávalo po burzách za tisíc pět set korun za výtisk. Foglar si toho mohl být vědom a v dopisech fanouškům každopádně opakovaně zdůrazňoval, že kniha nevyšla s jeho svolením. Odmítal ji podepisovat. Na ministerstvu kultury sám podepsal prohlášení, že s vydáním nesouhlasí, a roku 1988 dostal (snad i díky tomu?) smlouvu na vydání v Olympii.

Jednalo se o první souborné vydání celé trilogie a 571 stran ilustroval Marko Čermák (*1940). Vzhledem k tehdy běžně několikaletým výrobním lhůtám vyšla kniha po převratu (1990) a Foglar nebyl navíc úplně spokojen s titulem Dobrodružství v temných uličkách.
Bichle měla obrovský úspěch a dostala se na třetí místo ankety Kniha roku, vyhlášené Národní knihovnou. Prodalo se jí takřka dvě stě tisíc výtisků a samotné Tajemství vyšlo vzápětí, prvně už roku 1992. Stále to nestačilo, a tak bylo dotištěno (1994) a roku 1997 vyšlo opět. To Foglar ještě zažil. Roku 1999 následovalo další vydání, roku 2001 další dotisk, roku 2005 další vydání, roku 2008 ještě jeden dotisk a zkrátka a dobře, tomuhle se říká „slušný“ úspěch. Trilogie se podruhé objevila roku 2015, ale tentokrát s obrázky Milana Tesleviče. Roku 2021 ilustroval Tajemství – po Fischerovi, Čermákovi a Teslevičovi – ještě Jiří Grus a s původními ilustracemi Marko Čermáka se vrátilo roku 2024, ale přibyla efektnější obálka a předělána je i slavná ilustrace nad popiskem „asi koš otevřeli a lekli se, a tak na něj zase naházeli krámy a strachy utekli“.

Čermák tam původně zachytil Bratrstvo kočičí pracky, ačkoli situaci zažili pouze Dlouhé Bidlo a Štětináč, zatímco Bohouš zůstal to odpoledne doma. Dnes už na obrázku jeho kapuce ani nevykukuje. Kniha Tajemství Velkého Vonta má deset fotografických příloh a zahrnuly taky dvě strany původního rukopisu nebo podivuhodný fragment nedokončeného čtvrtého dílu, odkud ocituji slova velmi záhadná a jen pro skutečně znalé foglarovce snad vysvětlitelná: Otec pro mě ve své dílně vyráběl všelijaké kovové hračky. Moc se mi líbily, hrál jsem si s nimi a jednu pamatuji nejvíc. Jakési pouzdro. Uvnitř bylo něco trochu pichlavého, a když se pouzdrem třepalo, zvonilo. Bože, ó, Bože, jak to bylo všechno dávno. A pouzdro… Co vše jsem s ním později prožil, aniž bych tušil, že jednou bude i příčinou mé smrti.

Co myslíte? Kdo se zpovídá? Mažňák to být nemůže. Tleskač taky ne, protože by hovořil ze záhrobí… Přílohy na konci tohoto překrásně žlutého vydání zahrnují taky Foglarem naťukaný seznam mnoha pojmenování různých částí Stínadel, ze kterého mj. plyne, že si (místy podzemní) potok Černá voda představoval jako úsek Botiče ve Vršovicích. Vydání respektuje Foglarovo specifické lexikum a je Albatrosem označeno jako „sběratelské“. Pietně vychází z rukopisu umístěného již roku 1988 do Dobrodružství v temných uličkách, který je i textem poslední ruky, a změny jsou leda v interpunkci a psaní velkých a malých písmen. Beze změn zůstává i pro Foglara charakteristické používání pomlček místo trojtečky a čárek.

Tajemství Velkého Vonta je příklad bizarní knihy, která vznikala ve velmi těžkých podmínkách, kdy se autor staral o takřka stoletou maminku a byl vytěsňován z veřejného prostoru: nesměl publikovat. Není lehké to dílo objektivně kritizovat a srovnávat například s četnými pokračováními stínadelské „série“ z per jiných autorů. Analyzujeme-li přísně až columbovsky sekvence jako Není radnou bloumat po půdách či Poselství z koše, pousmějeme-se! Nicméně je to od začátku až po závěrečnou kapitolu Modrý zázrak ještě stále plnokrevný Foglar a není mu nutno aktuální pietu závidět.

Jaroslav Foglar: Tajemství Velkého Vonta. Ilustroval Marko Čermák a doslov napsal za pomoci textu Václava Noska Roman Šantora.
V květnu 2024 vydal Albatros. 288 stran.

The post Foglarovo tajemství Velkého Vonta. Historie velkého příběhu first appeared on Čítárny.

Když teprve mladý budoucí šéf časopisu ABC Vlastislav Toman navštívil v letech 1947-1948 v redakci Vpředu několikrát spisovatele Jaroslava Foglara (1907-1999), nebylo to nadarmo. Třetí ročník Vpředu se později stal zdatnou inspirací právě pro ABC a logo ABC bylo dokonce původně utvářeno obdobným fontem písma.
Mladý Toman se moc a moc toužil setkat s tvůrcem Rychlých šípů, asi jako většina lidí, a zanechal skautskému časopisu tenkrát i svou povídku Písnička z mládí (1948), která zde byla uveřejněna. Nato ovšem Vlastislavu Toman sešel král českých spisovatelů pro chlapce na čtrnáct let z očí. Jsa v komustické klatbě.

Foglar v letech padesátých prožíval zvláštní období života, ve kterém nechyběl strach.
Žil s matkou a finančně byl zajištěn. Zpočátku jej nechali na volné noze, ale pak musel přece pracovat: jako vychovatel mládeže. A to vychovatel na svůj vkus už přesmíru starých výrostků. Trpěl. Kontaktovala jej také StB. Zjišťovala mj., zda není homosexuál, a nazvala jej Šípkem.
Časy se naštěstí mění. Začala „šedesátá“, novou chuť měla atmosféra ve společnosti, a pokud kdysi stanul (a to vcelku pokorně) před Foglarem v redakci Toman, rok 1962 uzřel prohození jejich rolí a… Byl to naopak Foglar (zvaný Jestřáb), kdo stál na redakčním koberci tváří v tvář Tomanovi alias pánu časopisu ABC. ABC, které Vpřed za socialismu nahrazovalo.

Když ovšem chtěl nevysoký návštěvník redakce ABC pokračovat na socialistických stránkách s Rychlými šípy, lekli se.
Zda tuze, nevím, ale umožněno mu to nebylo. Přesto neodešel s prázdnou. Naopak. Roku 1964 se dokonce stal členem tzv. aktivu pro práci se čtenáři ABC, čímž se jeho jméno na dlouho ocitlo v tiráži. A nejen to. Ustanovili jej i „guvernérem“ stovky tamních čtenářských klubů a tato funkce mu, tuším, zůstala tři roky. Než ji dobrovolně a pro velkou zaneprázdněnost jinde (roky šly stále!) předal příteli Zdeňku Pírkovi.

Čtenářské kluby napojené na ABC byly ovšem, to všichni víme, už Foglarovým, a to dokonce předválečným nápadem z časopisu Mladý hlasatel. Byť nápadem moderně modifikovaným. Jak přesně?
V čase dobývání kosmu nestačila už jejich původní podoba, a tak je Vlastislav Toman udělal „raketovými posádkami“. Asi jde o náhodu, ale jako první z těchto posádek přijal Foglar do ABC klub Modrých šípů. Vedl jej pozdější nakladatelem, redaktor a publicista Jiřím Stegbauer a ti chlapci brzy památně zabodovali na jednom ze srazů, kam srdnatě dorazili vybaveni s týpími, tehdy zakázanými.
Jak je rovněž známo, Foglar vygeneroval již skrze Hlasatel a Vpřed na sedmatřicet tisíc čtenářských klubů. Ale v letech šedesátých už podobná produktivita nehrozila. Doba rapidně pokročila a řádů desetitisíců nebylo patrně již možno dosáhnout. Nijak. A přece se podařilo dost. Za úspěch lze mít jistě i jen to, že Vlastislav Toman a Jan Šimáně iniciovali v ABC vznik dalších šesti a půl tisíce klubů!

8. dubna 1964 vydalo ABC v čísle osm Foglarovi prózu, která se stala první jeho otištěnou povídkou po sedmnácti letech.
Jmenuje se První ze Žantovky. A nebylo to opět vše; v ABC uveřejnili i jeho slavné knihy Tábor smůly a Poklad Černého delfína, byť ani v jednom případě ne v plném znění.
Toman sám dnes přiznává, že ohledně Pokladu radil spisovateli, aby v textu i třeba jen párkrát zužitkoval slovo pionýr. Ale Foglar odmítl a nadále dotíral s Rychlými šípy.
Ano, jistě. Byl rád, že se strany časopisu ABC otevřely také pro jím formulované návody na hry pro děti. Nicméně mu to nestačilo, i přistoupil přece jenom na kompromis a… A svolil, že bude pro časopis psát pouhou obdobu Rychlých šípů.

A tak vznikli Kulišáci. Asi ani sám Foglar nečekal, že to nakonec bude jeho druhá nejdelší obrázková série.
Jak ji vlastně vymýšlel? – Nevíme. To, že díly v mysli přetavoval ze svých původních vizí pro Šípy, už nelze prokázat. Mám to nicméně za pravděpodobné. A to nejen proto, že Foglar později Kulišáky právě v Rychlé šípy přepracoval.
Tento komiks, lze-li to tak vůbec nazvat, v ABC vycházel už od ledna 1963 a do června 1966  a jakkoli se prvořadě jednalo o Foglarovy nápady, neubránil se ani redakčním vlivům a možná i rád zpracoval některé náměty Vlastislava Tomana. Konkrétně?
Platí to hlavně v případě dílů o závodech minikár a hlídání výstavky. A popřít tudíž nelze, že je Toman skrz ty náměty dnes i neuvedeným spoluautorem kompletu Rychlých šípů.
Poměrně zásadní změnou v seriálu Kulišáci ovšem byla oproti Rychlým šípům o dost výraznější přítomnost děvčat. I zde se jednalo o Tomanovu iniciativu. Přesto či právě proto však toleroval, když se Foglar ženského živlu asi v polovině série obratně zbavil.
Ale pokud na antifeministickém poli Mistr postupně vítězil, až překvapivě prohrál politicky, anebo do jisté míry. Akceptoval přece nakonec pionýry a Kulišáci jsou tak cyklem jednoznačně „rudě šátkovaným“. Je zvláštní, že totéž, co Foglar striktně odmítl udělat v případě beletrie (Pokladu Černého delfína), mu uprostřed barevných políček vadit přestalo. Nebo nepřestalo?

Asi na to nemyslil, vždyť žil v poklusu, a v letech 1964-1965 redigoval v ABC i vlastní rubriku Kompas, do které už navíc předtím přispíval. Každému bylo, pravda, jasné, že jde jen o přejmenovanou Bobří hráz alias rubriku, kterou vedl a psal už za kapitalismu.

A zatímco ještě v srpnu 1965 bylo v časopise Pionýr zaraženo uveřejňování foglarovky Hoši od Bobří řeky, v ABC spisovatel bodoval, a to v mnoha směrech.
V letech 1965 – 1966 připravil pro redakci i svou vlastní čtenářskou soutěž Za poklady starých Inků a v samostatné edici Knihovnička ABC mu tu posléze vyšla i prvá část tak dlouho a zarputile zapovídaných Rychlých šípů (1969).
Ale… To taky bylo opět na dlouho vše a nelze popřít, že se normalizační ABC se svým Objevem zas rozloučilo. A Foglarovi tak nastala ještě delší pauza, než jakou zažil mezi únorem 1948 a svou pokornou, ale prý i dosti hrdou návštěvou u Tomana roku 1962. Ono čekání nyní trvalo neuvěřitelných osmnáct let, až do 29. 11. 1987, kdy ABC otisklo v čísle 6 prózu Hledači ztracené věci.

A co se dělo po sametovém převratu? Na stránkách téhož časopisu ovšem došlo i na památný model papírového ježka v kleci či vystřihovací létající kolo Jana Tleskače. A komu jinému nežli Foglarovi taky předat Řád dětského úsměvu, že?
Nebyl samozřejmě sám, kdo na onu cenu aspiroval, mezi další adepty se dostal i Jan Šimáně či staroplzenecký učitel Martin Chval, nicméně Foglar zvítězil.
Ani to ovšem nezměnilo nic na tom, že na vlastní ústupek ohledně pionýrů netoužil nijak vzpomínat a že Tomanovi za prostor v časopise nikdy nepoděkoval.
Neřekl bych, že se za dotyčnou spolupráci styděl, to určitě ne, avšak do krámu a ke kontinuitě se mu nepochybně nehodila. Vyhýbal se proto otázkám na své aktivity v letech šedesátých v ABC jako čert kříži a kupříkladu Vlastislava Tomana to podle všeho dodnes mrzí.

Na druhé straně je fakt, že třeba roku 1980 šéfredaktor ABC už Foglarovi nepomohl a jen mu zatelefonovat, že ABC právě překonalo i nejvyšší někdejší náklad Foglarových časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Náklad, na kterém si starý pan spisovatel obzvlášť zakládal – jako na rekordu. Rekord za socialismu ovšem padl, a to překročením magické hranice dvou set tisíc prodaných výtisků.

Devět let poté přece potkalo Foglara štěstí, jaké nepotkává každého, když se dožil vlastního a oficiálního revivalu. Obrovského. Zasloužil si jej a netřeba ho proto zpětně kárat za to, že na některé pomocné ruce pozapomněl; jako ani „bosse“ Tomana nepeskuji, že se během nejtužší normalizace chlubil telefonem muži figurujícímu na indexu, muži se svázanýma rukama a ucpanými ústy.
I tak degradován ovšem Foglar zůstával legendou – a to už je svět. Básníků prózy, jakým byl, jsme přece na něm nehostili zas tak moc a ne zase tolik, abychom teď absurdně ulpívali na některých jejich nedostatcích.
Nu, a bezpochyby byli a jsou lidé, pro něž je dětství až do smrti útočištěm. Foglar k nim patřil. A je-li to štěstím těch lidí, je to koneckonců současně i jejich neštěstím. A Jestřáb měl i řadu souputníků – na trase svého osudu – a nebičujme ani je.

Za všechny bych závěrem rád jmenoval aspoň jednoho. Alaina-Fourniera (1886-1914). Jeho uhrančivý román Le grand Meaulnes (česky Kouzelné dobrodružství) sice líčí zamilovanost Františka Seurela do Ivonny z Galais, nicméně (a jednoznačně) jde o ryzí příběh přátelství mezi chlapci a pak i muži. – Snad náhodou se odehrál zrovna v čase Foglarova zrození.

The post Co měl společného Foglar s Tomanem v časopise ABC za komlikovaného publikování v socialismu first appeared on Čítárny.

Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel.

S prvním vydáním Foglarových deníků se kladou otázky. Hlavně tři.
1. Co s tím, že nejsou originály veškerých deníků k dispozici?
2. A co s tím, že jsou deníky obsáhlé a že asi nebude všecko hodno zveřejnění?
3. Konečně padla i otázka, JAK pojem deník definovat – a co z „makulatury“ bezpočetných Foglarových rukopisů ignorovat, respektive odložit pro budoucí časy.

Víte to anebo ne, ale Foglarova maminka dlouho vedla papírnicví v jejich činžáku na Vinohradech, a tak se mohla i dotyčná skutečnost stát jednou z příčin následujícího: pokud nám Foglar tvrdí, že životem „proklusal“, lze dodat, že se jím rovnocenně tomu propsal. Ale nejen s ohledem na vydané knihy!

V pozůstalosti zbylo totiž nezveřejněno skutečné kvantum textů, a když je nyní něco z té haldy prvně vydáno, často jde pouze o nízkonákladové publikace pro „skautskou obec“. Je to i příklad tzv. Hromadných dopisů, zveřejněných již dokonce několikrát, anebo Vánočních sešitů. Obě publikace jsem do jisté míry studoval, ale jejich edice pro širou veřejnost nadále není.

Ano, teď namítáte, že by se veřejnost o detaily ani nezajímala. Máte pravdu a možná z valné části nikoli, ale sám vnímám záležitost opačně a vždycky proto budu za takovou edici lobbovat, i když samo sebou chápu, že by obdobný lobbing na půdě parlamentu vzbudil leda oživení v sále. A byl marný. Andrej sice jednou prohodil, že byl i Foglar (vedle Verna) jeho dětskou četbou, obávám se však, že to jen plácl – v rámci pro sebe tak typického a úplně instinktivního populismu. No, ale nechci mu křivdit.

Foglarovkou se jednou asi stane i komplet časopisu, který pro oddíl Hochů od Bobří řeky psal Foglar pod titulem Čigoligo. Za další dojde na – někým znalým komentovaný – knižní soubor představující „Jestřába“ jako zručného kreslíře, což využíval mj. pro „oddílové nálepky“ a „pamětní lístky“. Dočkáme se i několika svazků korespondence, skoro určitě ale jen vybrané. V tom směru totiž „klusal“ s nemenší pečlivostí a důsledností, takže jsem i já žasl nad podrobností listu, jímž mi odpověděl na, dnes již to vidím správněji, banalitu.

Konečně se ale dostávám i k jeho deníkům a kronikám.
Co se toho druhého sortimentu týká, vyšly z nich zvláště díky panu Zapletalovi skvělé výbory, a existuje i objemná publikace, kde můžete sekvence kronik analyzovat jako faksimile. S množstvím fotografií.

Ale… Ani psaní oddílové kroniky tomuto muži během radostné grafomanie nestačilo, takže chci zdůraznit, že kupříkladu „táborová kronika“ není totožná s jeho „táborovým deníkem“. Jde o dvě věci a písmák psal a psal – i při vší své ostatní a praktičtější činnosti – na táborech jak kroniky, tak ryze táborové deníky, který se, a pozor, natolik liší od jeho privátního deníku (vytvářeného v ostatních, neletních částech roku), že je editor svazku Celý den drobně prší z této knihy i jejích pokračování eliminoval. No, věřili byste tomu? A přece se to stalo. Táborové deníky tu nenajdete, anebo s jedinou výjimkou, která mi navíc připadá zhola zbytečná a poněkud záhadná.

„Táborovým deníkům“ mimo to říkával pan Foglar také „táborová třídnice“, a jak plyne už z názvu, neměla soukromý ráz, ale určena byla k prohlížení všem klukům v oddíle Dvojka. A holkám taky? Ehm, těch tu nebylo.
Třídnice je tedy úplně specifická a editor Šulc jen doufá, že se jejich komplet stane samostatnou knižní publikací.

A přece je tu ona výjimka potvrzující pravidlo, takže do naší knihy zařazuje „třídnici“ roku 1927. Proč?
Kdo ví. Ale od roku 1920 až do roku 1934 si Foglar vlastně žádné skutečně regulérní deníky nepsal a je to období čtrnácti let, takže měl editor pocit, že musí mezeru aspoň symbolicky překlenout. Zvolil datum uprostřed oné čtrnáctky, ale v případné knize všech táborových (a jen táborových) deníků vyjdou tyhle zápisky samozřejmě znovu.

Asi jako v této knize vychází – hned úvodem – reedice tenké foglarovky Jestřábova švýcarská dobrodružství (2020), kde pokryl záznamy období mezi 3. zářím 1920 a 6. listopadem téhož roku. Otázkou zůstalo, zda i tyhle cestopisně švýcarské záznamy neměly být z naší knihy nemilosrdně vykopnuty, protože kompaktní s tím, co se pak odehrává od roku 1934, jsou málo.

A ještě něco.
Rovněž výš zmiňovaný táborový deník z roku 1927, respektive ona „třídnice“, už knižně vyšel, a to pod názvem Tábor Svazu Třinácti (1999). A protože sebrané Foglarovy deníky budou mít minimálně tři objemné svazky (možná víc), automaticky se nabízí otázka, proč vlastně Jan Šulc ještě přifukuje masu textu oběma – do úvodu napasovanými – dílky Jestřábova švýcarská dobrodružství a Tábor Svazu Třinácti. I jen prvý svazek Deníků totiž má 584 stran, přičemž kniha vlastně zachycuje především některé osobní (a ne tedy letně-táborové) deníky pouhých čtyř let 1934-1937.

Dalším paradoxem je, že tu toho – i bez Švýcarska a Svazu Třinácti – mohlo být daleko víc.
Vedle svých deníků si totiž grafomaniakální Foglar vedl i ZÁPISNÍKY, DIÁŘE, POZNÁMKOVÉ BLOKY a vůbec rozličné sešity s „pracovními poznámkami“. V posledně zmíněných sešitech přitom ani zdaleka nejsou pouze ony „pracovní“ poznámky, ale i fakta ryze deníkového charakteru! A vidíte, přesto nebyla do naší publikace zařazena.

Jinak obdivuhodný editor Jan Šulc přitom v Ediční poznámce (str. 575) dokonce kompiluje i seznam úplně konkrétních Foglarových prací, které kniha Celý den drobně prší, ano, ignoruje. Oč jde? Jsou to například veškeré zápisy v sešitě z lázeňského pobytu v Piešťanech – na celkem šesti listech. Dále se jedná o zápisník let 1923-24, kde Foglar popsal tři listy. A čím vlastně?

Nejsem, víte, pravý foglarovský badatel jako třeba pan Šantora – a v Památníku národního písemnictví, kde je dnes Foglarova pozůstalost, jsem hodně let nebyl; takže rovnou přiznávám, že nemám ani páru o obsahu těch zápisníků. A neměl bych ostatně ani dost páry na to, co vykonal Jan Šulc. A přece! Přece tento pilný editor ignoruje i školní sešit s Foglarovými zápisy z roku 1925, načež prý i pozdějšími, snad ani nedatovanými. I zde se vyskytují dva Foglarem popsané listy.

Není to, uznávám, mnoho, ale ve „skautském zápisníku“ už z roku 1924 (málem bych jej přeskočil) se jedná dokonce o 16 popsaných listů. Co víc, hned další Foglarův skautský zápisník se záznamy o oddílové činnosti od září 1927 do července 1928 obsahuje nespecifikovaný počet popsaných stránek – a zápisník z roku 1930 k tomu přidá ještě 27 listů. V dalším zápisníku z roku 1931 pak Foglar popsal již 30 listů.
Ve „skautském zápisníku“ z let 1931-32 pak 21 listů a z téhož roku je blok s diářem, ve kterém je dokonce založen list s básní.

Roku 1932 si Jaroslav Foglar vedl rovnou dva diáře naráz. Dohromady mají 133 listů.
Ale přímo k nezaplacení je zápisník z roku 1933 (v zelených deskách), ve kterém objevíme i rozličné zajímavé výpisky, poznámky a – především – taky další a zcela regulérní deníkové záznamy! Jde celkem o pětici popsaných listů.
Tři další listy se honosí dokonce jakýmsi rukopisem, snad Foglarova dosud nezveřejněného literárního díla, a následuje „modrý blok“ s jedenácti listy, dále trhací kalendář – s četnými Foglarovými poznámkami, nato ještě jeden trochu záhadný, nespecifikovaný zápisník a celkem čtyři poznámkové bloky z období, kdy měla Dvojka klubovnu na lodi Skaut (1935-1937).

Kromě toho ale známe ještě „hnědý blok“ – s devíti Foglarem popsanými listy, pak i další zelený blok – s dalšími devíti popsanými listy, dále oranžový blok (20 listů) a tzv. černý zápisník.
V černém zápisníku jsou poznámky a záznamy, popsáno je zde 40 listů a vloženo dalších šest. Není to snad pozoruhodné kvantum materiálu? Avšak v naší knize z toho kvanta nenajdete ani středník a Šulc prostě ultimativně soudí, že „ještě nejde o osobní deníky v pravém slova smyslu“. Ty se podle jeho názoru začínají rodit teprve v diáři a v zápisnících z roku 1934. Ten obsah naštěstí už v naší knize nalézáme, avšak „plně deníkový charakter“ mají prý Foglarovy záznamy teprve od roku 1935, kdy jim dokonce začíná vyhrazovat „pevně vázané knihy“.

Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel, jehož jméno Jan Šulc záměrně neuvádí, ale originál deníku měl či má prý formu vázaného sešitu v pevných deskách.

Inu, roku 1934 si psal Foglar deník do běžného obchodního diáře, a to od začátku roku, ale jen do 1. dubna. Popsal 54 strany. Nato postupně využil dva zápisníky a tady popsal mezi 9. srpnem a 26. zářím 43 stránek, ale mezi posledním listopadem a 8. prosincem už jen 9 stran. Onu absenci záznamů konce roku 1934 vysvětlí další z jeho zápisníků, pokrývající rozmezí 25. až 27. 12. 1934 a od 3. 2. 1935 do konce roku 1936. V tomto jediném sešitě, který Foglar dost možná dostal roku 1934 pod vánoční stromeček, je neuvěřitelných 243 stránek záznamů – a vydržel mu, jak vidíme, přes dva roky.

Další deníky roku 1937 se oproti tomu zachovaly hned v pěti zápisnících a záznamy naprosto plynule navazují s pouhou přestávkou jednoho letního tábora od 1. 7. do 1. 8. Poslední z pěti sešitů končí teprve datem 10. 6. 1938 a obsahují 318 stran zápisků. Ale naše kniha je nepřevzala sakum pakum a pořizuje ze zápisníků let 1934-1937 pouze výbor.
Zdůvodněno je to několikanásobně. Jednak některými nečitelnými místy. Jednak určitou skupinou nedokončených sekvencí textu. Jednak „nesrozumitelnými“ částmi, ale taky, a pozor, záznamy ryze osobního rázu.

Závěrem už jen dvě poznámky.

Existuje tvrzení, a Jan Šulc to tvrzení opakuje, že si člověk píše osobní deník „samozřejmě“ jen pro sebe. Ale ano. A jistěže se to může stát. Ale jednak to nikdy nelze prokázat, a to ani právně, ani jinak, a za druhé je někdy přesně pravý opak nejen pravdou, ale očividnou pravdou. Protože ani běžný člověk většinou nepíše deník „pouze pro sebe“, nu, a je-li povoláním spisovatel, tak se o tom dá pochybovat s ještě výraznějším úspěchem.

Ano, je pravda, že třeba vyšly zápisníky Agathy Christie (jsou i přeloženy do češtiny) a není v jejich případě pochyby, že autorce sloužily ryze při plánování románů a neměla nikdy v plánu je zveřejnit. Teprve po její smrti a pro neskutečný úspěch jejích detektivek se tak stalo, ale pověřený přepisovatel předtím musel vybojovat pernou (a jistě bohatě zaplacenou) válku.

Jak to? Jednak psala Agatha zcela nečitelně. Jednak byly plány na její knihy (často poté stejně pozměněné) vecpány do zápisníků i všelijak napřeskáčku. A jednoznačně šlo o pracovní sešity a nic víc. Je určitě otázkou, zda neměly být raději spáleny! Dědicům teď sice také nějaké příjmy přinášejí, ale už je tyto bonusy věru nevytrhly. A otázka z českých luhů?

Která část Foglarových poznámek je s tímhle srovnatelná?
Zdá se mi, a teď vás možná překvapím, že minimální. A jestliže vyšly po celém světě i výše zmíněné drápaniny kultovní paní Christie, věru není důvod bránit se zveřejnění – daleko lineárnějších a snad i literárnějších – záznamů Jaroslava Foglara.

Ve Slovu úvodem taky Jan Šulc uvádí příklady deníkového „žánru“ a mj. jmenuje Demla, Hanče, Zbyňka Havlíčka, Jana Vladislava, Jana Zábranu, Ivana Diviše, Jiřího Cieslara, Vratislava Effenbergera, Ladislava Hejdánka, Egona Bondyho a Jiřího Kuběnu; přičemž u posledních čtyř nás upozorní, že jejich (rozsáhlé) deníky dosud nejsou zveřejněny.

A jmenuje i Pavla Juráčka. Jehož deník je pověstný a naposled vyšel hned ve čtyřech monumentálních svazcích. Tady je přitom zajímavé, že autor s uveřejněním až poněkud megalomansky počítal a jistě by vám tvrdil, že se pokoušel o absolutní záznam pravdy své doby.

Jenže to je tvrzení autora a váháme. Takřka každý autor deníku se – více anebo méně vědomě – stylizuje a zrovna Juráček byl krajně specifickou osobností. Jistěže proklamuje absolutní upřímnost, ale jeho pohled na ostatní musel zůstat subjektivním i poté, co by snad sám sebe rozkrájel. Miloš Forman jej četl rád a proklamoval to i v televizi, ale ani on nebral za bernou minci vše, na co v těchto svědectvích narazil. Juráček měl svou povahu a taky odsud a z ní se odvíjejí jeho jistě fascinující deníky.

A Foglar? Rovněž „Jestřáb“ měl specifický pohled na svět.
Jedinečné vnímání. Jistě nebudeme tvrdit, že nejsou jeho deníky upřímné, ale dokázat to úplně všude nelze. A jak šel čas, stále víc nemyslel při psaní deníku pouze a jenom už na sebe. Ne, on se nestylizoval, ale…

V osmdesátých letech dokonce uvažoval, že deníky spálí, a to na hezké hromádce navršené v Prokopském údolí. Slavomil Janov dokonce ví, kde přesně to chtěl udělat. Ale neudělal to. A určitě nebyl jako Faulkner (dejme tomu), který vždy tvrdil, že o spisovatelově žití by jeho čtenáři měli znát pouze obrovitou nulu.
Což je názor často sdílený a v podstatě ho má i Milan Kundera. Hovořit má dílo, a když někoho zajímá víc nejpodrobnější Kafkův životopis než kterákoli jeho povídka, něco se porouchalo.

A ještě jedna poznámka. Jaroslav Foglar si psal soukromý deník už v letech 1917 až 1920, kdy mu bylo zhruba devět a dvanáct let.
Musely to být v jeho případě dosti klíčové roky a deník byl – neobezřetně – vystaven roku 1998 v Praze. Kdosi ho dnes patrně má, protože ho z výstavy „čórnuli“. Objeví se tento – možná vůbec nejzajímavější – deník ještě někdy?

A vyjde kniha „o dešti“ doplněna? Proč by se to nemohlo stát?
Pravděpodobnost, že deník zničil nějaký psychopat nebo šílený závistník, tu jistě taky je, ale já tomu nevěřím. Deník dnes má doma buď zloděj, anebo už člověk, kterému ho zloděj výhodně prodal. Tento člověk se možná ani tolik nebojí, a totiž vyjít s deníkem konečně na světlo, protože nebude hloupý a vždycky by se nějak vymluvil (našel jsem to ve strouze). Ale on sám či celá jeho rodina zřejmě chápou, že cena ještě půjde nahoru.

Knize Celý den drobně prší (Foglar se ve svých zápiscích pozoruhodně často obírá počasím) nechybí ani obrazová příloha, která není ani málo od věci, ale dokládá líčené události.
Jde o fotografie, o kresby, o snímky snad ještě neznámých Jestřábových článků, jak je zveřejňoval tisk a časopisy, o reprodukce oddílových písemností.
A taky narazíme na úžasné dobové plagáty i úryvku z Foglarových kronik.

Díky příloze dostal celek další dimenzi, jejíž součástí jsou i pozoruhodné výňatky z korespondence a všechny možné i nemožné další dokumenty. Z těch známějších osobností, kterým je na konci knihy děkováno, jmenujme alespoň Jiřího „Pedra“ Zachariáše, Luboše Trkovského, Milana „Alpína“ Lebedu, Doru Lábusovou a Martina Izeru.

Jaroslav Foglar: Celý den drobně prší. Výbor z deníků 1920-1937. Doplňující texty napsal Roman Šantora. Vybral a edičně připravil Jan Šulc. Ilustrovali Jaroslav Foglar a Ondřej Sekora. Ve společnosti Albatros Media vydaly za spolupráce se Skautskou nadací Jaroslava Foglara Albatros a Památník národního písemnictví zjara 2023 s datem 2022. 584 stran. Doporučená cena 749 korun

PS: Tábor Svazu Třinácti (1999) náleží mezi dvě krátké foglarovky (tou druhou je švýcarský deník z roku 2020), které se v dubnu 2023 staly součástí prvního svazku chystané řady Foglarových osobních deníků. Systémové to zrovna není, protože Tábor Svazu vznikl jako literární adaptace ne osobního, ale ryze táborového deníku. Rukopis je dnes v držení sběratele, jehož identitu svazek Celý den drobně prší utajil.

The post Celý den drobně prší. Z dochovaných deníků Jaroslava Foglara first appeared on Čítárny.

I jako zakládající člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara jsem pozoroval popřevratový boom kolem tohoto nikoli prvoligového spisovatele. Jenže nejde o ligu. A uvědomoval jsem si to už v letech devadesátých, kdy jsme se s JF třikrát setkali (bylo mi už třicet). Ještě víc to samé chápu po jeho smrti (+1999) a víme jistě jedno: o žádném jiném českém spisovateli toho nebylo po převratu napsáno tolik jako o Foglarovi, skautsky zvanému Jestřáb.
A okolo nikoho jiného, snad s výjimkou Ludvíka Součka, nevyrašil totálnější kult. A vyslovuji to „total“, ale chtěl jsem nejprve napsat „absurdnější kult“.

Nebo není absurdní? Kdo ví. Řadu let se sice bojovalo o práva na dědictví, a tak přece došlo k jakémusi utlumení zájmu, ale třeba loňský rok 2022 se stal – ohledně Mistra – zatím nejrušnějším rokem dějin.
Neuvěřitelné je to taky z toho hlediska, že valné části obyvatelstva to jde úplně mimo, což jistě rád a plně chápu. „Foglar?“ opakují po vás, když záříte jako blbeček. „Ale děti ho nečtou. Toho čtete leda vy, dědkové a pošuci. V lepším případě jste sentimentální nostalgik. Vždyť tenhle váš Foglar byl dětina a škudlil a egocentrik a normální knihu pro dospělé by nenapsal, ani kdyby ho zavřeli na půl roku do senátu. Odkojil ho brak, špatné kino, blbé divadelní hry, specifická máti – a vnímá trapně dětsky. Takový trochu přerostlý skaut, ne? A za války? Možná by se nakonec i spojil s nacisty, kdyby mu dovolili pokračovat v práci s chlapci a v psaní. Nepublikoval snad ve Správném klukovi?“

Na tom všem pučí přehršličky pravdy. Ale třeba Skautská nadace Jaroslava Foglara toto nevnímá. Vše to pro ni leží coby plky pod rozlišovací rovinou očí. V poklidu oslavila 20 let od založení a – pozor – plácla se přes kapsu a hola, zakoupila kompletní autorská práva po hlavním kreslíři Rychlých šípů JUDr. Jenu Fischerovi!
Mohla s tím, pravda, počkat. Už roku 2030 uplyne 70 let od Fischerova nešťastného úmrtí (k němuž vedla jízda na motorce mrazivou Prahou bez jakéhokoli zateplení hlavy) – a práva budou rázem uvolněna veškerenstvu. I tak to chodí.

Ale jen roku 2022 proběhly dvě velké foglarovské výstavy (v Praze a Ústí nad Orlicí), byl navíc i prezentován v rámci tři dalších komiksových výstav – v Plzni, Brně, Litomyšli – a narazili jsme vloni na „foglaroviny“ i na programu hned pěti divadel!

Vedle (úvodem zmíněného) Sdružení existuje i – aktivnější – Akademie Jaroslava Foglara, založená jeho nejskalnějším příznivcem a nadšencem Slavomilem Janovem, a máme třeba i nedávno zformovanou skupina Foglarovci sobě.

A charakteristické každoroční akce těch spolků?
Lednové návštěvy hrobů pánů Foglara a Fischera, setkávání na ulici u rodného Foglarova domu přesně v den jeho narozenin, srazy (letos už desátý) u pamětního kamene na potoce Mastník, kde se v letech 1929 a 1930 konaly Tábor na Bobří řece a Tábor smůly, pověstný Večer světel, tradiční už podzimní skautská burza a prvořadě červnové bratření se ve Sluneční zátoce na Sázavě; byť je dnes okolí nepříjemně zdevastováno vykácením kusů lesa.

Roku 2022 doplnilo dotyčná mecheche i nových 250 článků v magazínu Bohoušek ( https://www.bohousek.cz/ ) anebo bezvadná květnová beseda s oddílem Hoši od Bobří řeky v Památníku národního písemnictví, moderovaná Jaroslavem Čvančarou. Permanentně vychází i časopis Bobří stopa, kde občas publikuji, ale profrčme radši pěkně popořádku tím nabitým rokem, měsíc po měsíci. Něco to ukáže.

LEDEN.
Albatros prvně vydal Šlikův druhý díl Chaty v Jezerní kotlině. Osobně mi v knize vadí polopatická propagace ekologie, ale budiž. Albatros vydal i audioknihu Tajemství Velkého Vonta v podání Davida Matáska.

ÚNOR.
Masarykova univerzita představila vědeckou publikaci Foglar v nás (i když vydanou už dřív, a to nákladem pěti set výtisků). Patrně jde o dosud nejvědečtější práci, co o Foglarovi vyšla, a vidí-li to z mraku, není v šoku jenom z toho důvodu, že by jí nerozuměl.

27. února zesnul v 98 letech Jan Pavlásek, už poslední pamětník Foglarova táboření ve zmiňované už Sluneční zátoce. Byl známý pod skautskou přezdívkou Song, kterou mu – snad – přidělil Foglar sám. Spíše však jeho kamarádi.

BŘEZEN.
Vyšel komiksový sešit Rychlé šípy 33. Autorem není Foglar, ale panové Dubský a Zeman, z nichž druhý je tu kreslíř. S panem Dubským si píši – a napsal scénářů Rychlých šípů už několik set, což je ovšem na Zemana příliš. V březnu 2022 vyšlo i druhé vydání Hrnčířova románu Maják Uctívačů ginga; na foglarovky se váže spíš volně, ale obsahuje zajímavý komiksový pastiš s Rychlými šípy od pana Kociána. 17. 3. byla na Kampě uvedena do provozu foglarovská lavička zvaná Záhada hlavolamu, a jak jsem ji tak zkoumal, aniž jsem sám Vandal, je stvořena snad až nerozbitně. Koncem března 22 vyšel pak objemný katalog k výstavě Město jako přízrak – a už čtvrtý dotisk publikace Deník Jana Tleskače.

DUBEN.
Do prodeje se dostala trika Rychlých šípů Vzteklý pes a Bídníci. První je červené, druhé žluté, a kdo si trička natáhne, tomu se na hrudi zaskví zvětšený komiksový obrázek. Znalcům nemusím vysvětlovat, který. Ale napovím. Na prvním tričku utíká Rychlonožka před jistým krásným a viditelným psem, na druhém peláší Dlouhé Bidlo.
Koncem téhož měsíce Albatros vydal i audioknihu Tajemná Řásnovka.

KVĚTEN.
Albatros vydává reedici Strachu nad Bobří řekou. Tento druhý díl Hochů od Bobří řeky zasadil Foglar do časů okupace a jednou z hlavních zápletek je loupež, kterou provedl v zájmu svých kronik v gestapem zapečetěné klubovně ve Vodárenské věži na Smíchově. Je to ale chabě napsaná kniha. Od 10. května bylo pak možno získat reprint publikace Jaroslav Foglar o klubovnách Dvojky, vydané již za války. Nadace ho představila v nákladu sta výtisků. Ještě do poloviny května vydal Albatros nová vydání Hochů od Bobří řeky i Záhady hlavolamu a 16. 5. zveřejnil Bohoušek odkaz na deskovou hru nikoli Marka, ale Libora Čermáka Třináct bobříků, kterou si zájemci směli stáhnout v PDF. 17. 5. vyšel už desátý Sborník nezávislých foglarovců a 19. 5. zveřejnil Albatros první číslo sešitového vydání Rychlých šípů, jehož součástí jsou však i jiné komiksy – s Foglarovým světem jen víc či méně propojené. V druhé půli května vyšel ještě sešit Rychlé šípy špacírují – s pěti parodiemi jejich dobrodružství – a koncem května Nadace vytvořila (pouhých) deset replik legendárního sešitu 65 úžasných dobrodružství Rychlých šípů. Jak uvádí znalec a kronikář foglarismu Martin Izera, polovinu těch publikací převzal štáb amerického filmu Lucky Man, odehrávajícího se za Protektorátu, kdy taky původní sešit – ohromným nákladem – prvně vyšel.

ČERVEN.
8. 6. prvně vyšla kompletně Foglarova Stínadelská trilogie v komiksové verzi, kde je spisovatel jen autorem části scénáře. Objevila se hned ve dvou provedeních odlišených Čermákovou ilustrací na obálce i barvou textu. Na Světě knihy bylo den poté představeno druhé vydání komiksové knihy Kreslené seriály z časopisu Junák z let 1945-1948 – z osvědčeného Nakladatelství Josef Vybíral. Zatímco původní verze ještě foglarovská nebyla, pro tuto se podařilo získat povolení k doplnění o seriál Medvědí družina.

18. 6. proběhlo každoroční setkání ve Sluneční zátoce, kde se ale foglarovci bohužel stali nevítanými hosty. S provozovatelem „areálu“ komunikuje obvykle Miloš Vraspí, ale roku 2022 byl zrovna nemocen. V Zátoce se prvně prodával box s tzv. proužkovým vydáním Stínadelské trilogie. Další zajímavostí se stala knížka Nakladatelství Kšiltovka s podtitulem Sloupky pro české slovo z let 1943-1944. Jde o Foglarvy články, ale publikaci bohužel vydali pouze absurdně nízkým nákladem dvaceti kusů. A zrovna tak vydali Foglarovci sobě svůj klubovní časopis s řadou málo známých Foglarových textů – nákladem 13 kusů. U sběratelů vedou podobné praktiky pochopitelně k předražování. Aukro to řídí, anebo umocňuje. Můžeme se ošívat, lze i nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co proti tomu lze podnikat. Máme svobodu.

Nadace vydala i tzv. Stínadelský skicák Jana Fischera: reálně jde o pouhých 11 ilustrací ke knize Stínadla se bouří, vloženy jsou obvykle v plátěné tašce s potiskem. Do konce roku 2022 dosáhl Skicák nákladu 185 výtisků.
Všeobecně se zde nezmiňuji o mimoliterárních artefaktech, ale udělám teď první výjimku a upozorním na 13 sad vrhacích kostek Ladislava Vitáska s hlavičkami Rychlých šípů, přičemž šestou stranu každé kostky zdobí půvabný čenich prvého ze dvou klubovních psů, slavnějšího to Bubliny. Radši se, lidé zlatí, ani nedívám, za kolik už se tyhle kostečky prodávají dnes.

ČERVENEC.
V polovině měsíce vyšla sběratelská verze románu Stínadla se bouří (Albatros), jde už o deváté vydání s fascinující obálkou. V druhé půli července nabídla společnost Hardnix tisk kvaše Zdeňka Buriana, na kterém spatřujeme Rikitan u stanu. Jde o ilustraci z Kobesova vydání Hochů od Bobří řeky. 22 kusů je vytvořeno pigmentovým tiskem a ve formátu A2 při rozlišení 2400 x 1200 dpi. Ne celých 78, ale prý pouze 77 výtisků je o dost lacinějšími plakáty ve formátu A1.

ZÁŘÍ.
Začátkem měsíce vydává Albatros druhý sešit Rychlých šípů (ale nejen jich, jak víme) a 7. 9. vyšel v nakladatelství Šošon Stínadlář, kniha skic, náčrtů a ilustrací Jiřího Gruse ke Stínadelské trilogii. Náklad svazku o 140 stranách byl prý jen 18 kusů, a to včetně dvou variant desek. Marko Čermák pak připravil nákladem sta výtisků (každý s podpisem) i další vydání komiksové Stínadelské trilogie, tentokrát v proužkovém vydání a pevné vazbě. Proužkovým vydáním se, dodám, rozumí knížka, která je širší, než jak jest vysoká. Komiks se touto formou vynořil již v mém dětství a těžko zapomenout na momenty, kdy jeho nenápadná varianta putovala pod lavicemi školní učebnou. Láká mou generaci dodnes.
Nekoupil jsem. V kartonovém pouzdru současně Čermák již připravoval obdobně podlouhlé vydání své a Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině, a to zvlášť v černobílém – zvlášť v kolorovaném provedení. Vyšlo teprve koncem roku.
Koncem září přišel na trh už jen trapný smaltovaný hrnek s potiskem užívajícím Fischerovu kresbu Bratrstva v momentech, kdy chtěli jiným hrnečkem (a za pomoci bylinkářky) uspat Rychlé šípy.

ŘÍJEN.
6. 10. vydal Albatros druhý svazek prvního skutečně kompletního vydání Rychlých šípů. Při autogramiádě – týden poté – se mohli prvně v dějinách potkat pod tou samou střechou HNED DVA oficiální ilustrátoři Foglarova komiksu, ale Jiří Grus nakonec nedorazil, takže Marko podepisoval sám. Většina knihy je ostatně jeho. Jako absurdní dovětek akce mi však přijde prezentace ještě další „knihy“ nakladatelství Šošon Stínadelský svět Jiřího Gruse. Jde o 28 stran volné kreslířovy tvorby ve formátu A3, která je „pouze inspirována“ motivy z jeho a Foglarovy Stínadelské trilogie. Náklad? Osm nebo deset výtisků, údaje se různí.

V druhé polovině října vyšel však i precizní katalog Ivana Vápenky Foglarovská filatelie. Na konci měsíce vydal Albatros po několika odkladech konečně i Žákův román Tleskač, de facto prequel Stínadelské trilogie.

LISTOPAD.
V polovině měsíce vyšla kniha Dobrodruh z Václaváku, kterou napsal Václav Junek o svém otci, mj. autoru malé části Rychlých šípů. Od posledního dne měsíce byl dostupný i třetí sešit Rychlých šípů.

PROSINEC.
Na Mikuláše bohužel odešel fotograf František Dostál. Podařilo se mu vytvořit soubor snímků, zachycujících Foglara v plné práci na románu Strach nad Bobří řekou -v zahradě Kajetánka, na oblíbené jeho zídce. Dostál jistě nelhal, když tvrdil, že původně netušil, že fotografuje Foglara. Za zmínku jistě i stojí, nakolik nekomerčně Dostál s těmi snímky zacházel. Jen dva dni po jeho smrti přišel na trh polštář(!) potištěný kompletním komiksovým příběhem tandemu Fischer-Foglar Rychlonožka v říši snů. Jestli je ještě v prodeji? Na webu jsem nabídku nenašel!

Okolo patnáctého vydal Ivan Vápenka i obsáhlý text Síň slávy Rychlých šípů.
Zaplňuje celé číslo časopisu Maják – Vpřed! Jen se po něm zaprášilo. 16. prosince přišel do prodeje i další model ježka v kleci (existují jich desítky a desítky) a Šošon uvedl téhož dne na trh knihu Pavel Čech – Ilustrace ke knize Chata v Jezerní kotlině Jaroslava Foglara. Jde o 60 stran o rozměru A3 v nákladu (držte se) OSM výtisků.

Ve svazku je i Čechova Mapa Stínadel, už dřív samostatně vydaná ve speciálním tubusu.
Zatímco někde jinde tíhne malíř Čech ke kýči, tuhle mapu uznávám, vlastním a… Jde opravdu o půvabnou záležitost.

Nejsem nicméně fanatik s touhou mít vše, co se Foglara i kdyby jen minimálně dotklo. Vybírám si. Taky tento výčet událostí a momentů není proto úplný. Jako náhled do jednoho světa ale stačí a zajímalo by mě, co by si takřka čtvrt století mrtvý Jaroslav Foglar myslel, kdyby ono šílení viděl.

Sporu nebude, že vlastní kult vytvářel i sám a zaživa. I kdyby zprvu spíše podvědomě. Měl pro to smysl. A je to tak, že se občas narodí i muž s čidly a předpoklady státi se skoro dokonalou legendou. Všech příčin vzniku kultu bývá přitom tak moc a bývají natolik bizarní, že by při analýze zdatně bodoval autor dizertační práce. Mně se ale naopak líbí, že si kdykoli umím říct: „A není to všecko fuk?“

Skutečně jádro Foglarova významu není totiž tak gigantické a gurmáni nepotřebují závěje. Chtějí pravou dřeň.
Což mi připomíná, že zrovna vyšla i prvá část Foglarových osobních deníků. Ač se jedná o pouhý výběr a ačkoli jsou vynechány deníky táborové…

a přestože vše zatím končí na Silvestra 1937, má svazek neuvěřitelných 584 stran.

ZÁVĚREČNÁ VÝZVA LUMPOVI:

NĚKDE JE UKRYT DENÍK S FOGLAROVÝMI dětskými ZÁZNAMY PŘED 3. ZÁŘÍM 1920, KTERÝMŽTO DATEM TEPRVE ZAČÍNÁ AKTUÁLNÍ SVAZEK „CELÝ DEN DROBNĚ PRŠÍ“.
S VÝJIMKOU PÁR LIDÍ (NEBO ASPOŇ JEDNOHO) NIKDO NETUŠÍME, KDE DENÍK ZROVNA SPOČÍVÝ a ZDA UŽ NENÍ PODMÁČEN DEŠTI. BOHUŽEL. ALE ZNIČENÝ ASI NEBUDE. PŘED ČTVRTSTOLETÍM (1998) BYL ZDCIZEN NEZNÁMOU RUKOU V MUZEU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY – A ŽÁDNÝ JEHO MOMENTÁLNÍ MAJITEL, AŤ UŽ PŘEKUPNÍK ČI KDOKOLI, SE ANI PO VYDÁNÍ JEHO POKRAČOVÁNÍ ZATÍM NEOZVAL. OZVĚTE SE, VY LAKOTNÝ BREBURDO. ČEKÁTE SNAD, ŽE CENA STOUPNE NA ROVNÝ MILION?

The post Kult Jaroslava Foglara – Jestřába aneb Letem jestřábím světem roku 2022 first appeared on Čítárny.

Publikace s podtitulem Dobrodružství života a metod Jaroslava Foglara (*6. 7. 1907 –- †23. 1. 1999) – legendy dětské zájmové činnosti má čtyři sta stran, a přece po jejich pročtení víte: Byl mi odhalen jen zlomek! Je to chyba? Je to dobře. A pokud není Zachariášův (neukázněný) životopis i odrazovým můstkem k románu, tak ať se scvrknu a zmizím ve Stínadlech. Co by už totiž mělo být námětem beletrie, než Foglarova stěží uchopitelná životní cesta?

Přeháním? Neřekl bych. Nemilosrdná provokace agenta Bureše. Foglarovy zpěvy – píseň jako výchovná metoda. Ženy a dívky ve Foglarově tvorbě a životě. Tak zní tituly kapitol.
Fascinující je i materiál. Jiří Zachariáš jej původně tři roky veřejňoval na internetu, a když jsem dočetl, vnímám Foglara nově, takže lze opravdu i snít o románu s titulem Smíš zůstat Foglar anebo Žiji, ježek v kleci. Anebo ještě s lepším názvem, který vás napadne – a byl by to i film.
Při takové představě si, mimochodem, vybavuji, jak jsem Foglara poprvé navštívil, a že se to stalo zrovna v tom létě, kdy jsem byl i poprvé šťastně zamilovaný. On sám píše ve svém deníku (Zachariášem často citovaném):

11. 6. 1949. V Žilině potkávám ideálního chlapce, jakoby vystřiženého z mých knih. Má moderní chlapecké sako, krátké kalhoty, ještě ohrnuté, bílé ponožky a hnědé polobotky. Jeho obličej je inteligentní a jemný. Ptám se jej, zda není skaut. Jsem rád, že přisvědčuje. Hezky se mnou hovoří a nabízí se jako průvodce po Žilině. Loučíme se před nádražím v půl devátí večer. Byl to hoch podle mých představ, ušlechtilý a dokonalý. Tak přeci jen takoví hoši jsou! Slavnostně mě to naladilo. Po odchodu chlapce se pokouším zapříst rozhovor s dívkou, která pletla na lavičce. Ale děvče po několika jednoslovných odpovědích nafoukaně odchází. Nádražní rozhlas hlásí příjezd vlaku na Prahu…

Tolik snílek. Vraťme se do reality. Obdivuji určitě pečlivou práci Václava Noska-Windyho, kterou před lety věnoval své knize Jestřábí perutě (1996), ale tady jde hlavně o ódu na Foglarovu literární tvorbu.
Soubor výčtů. Ne suchý, psaný s láskou, ale nevyslovující vše. A co Foglarova autobiografie Život v poklusu (1989–90)? Je obsažná, ale nejvíc stejně pochopíte až díky Zachariášovi. Mění svou knihou situaci, zcela, a je to jako poprvé shlédnout Forrest Gumpa, když to přeženu. Stoletý hoch – to je film prudkých střihů, poskoků v čase, emotivních scén, s vypravěčem v pozadí a v postmoderním smyslu je rovnou i tím dost možná očekávaným románem. Zelený je strom života a šedá každá teorie, napsal Goethe. Sám život píše nejlépe. A klíč?

Klíčem k Foglarovi zůstává bezpochyby jeho vztah s matkou.
Až právě díky Stoletému hochovi poprvé zjišťujeme, že nebyl zcela bezkonfliktní. Sice nevyvstává žádný obrázek Anthony Perkinse (z filmu podle Blochova románu Psycho), ale… Už sedmačtyřicetiletý spisovatel si v deníku zoufale stěžuje, jak ho „Pumík“ (tak matce říkal) odmítá pustit ven. Tedy v krátkých kalhotách.

V maličkém bytě na Korunní třídě strávil s Marií Foglarovou, která se dožila 102 let, skoro celý život. Nešlo o nijak ambivalentní vztah, matku měl velmi rád, nicméně někdy před ní utíkal. Kam? Do pražských zahrad, do parků. Až za Prahu. Všude psal. A čtěme o tom v kapitole Jestřábova hnízda!

Mnoho z těch „hnízd“ se dá dodnes najít. Tam se uveleboval. Z jejich okolí čerpal atmosféru. Tady vnímal přírodu – jako málokdo z nás, ale například taky pozoroval vlaky. Miloval tramvaje, ale i taje Starého Města, kterým léta chodil z úřadu. Přitom to vše odmala fakticky registroval jediným okem (druhé bylo tupozraké). Nejméně v tom se Foglar podobá Ladovi. A pohlédneme-li na jeho rané fotografie, tedy na krasavce-filmového herce, nelze nepomyslet i na možnost rozporu. Jenže nebývá právě handicap motorem? Tady vzpomeňme třeba i na dětskou slepotu Karla Maye.

Jiří Zachariáš nás vede mnoha detaily. Zvláštní běh Foglarova života se stává ještě zvláštnějším po Únorovém převratu, tedy v čase, kdy čtyřicátník už může pocítit krizi středního věku. Právě tehdy Foglar přichází o práci, o časopis. A co dál? S první potenciální krizí (alias pubertou) „neměl osobní zkušenost“, míní Zachariáš. Asi se nemýlí. Foglar to období jaksi odmítl, v těch šťastných letech „budování“ první republiky. Ale po Únoru? V Zachariášově skororománu sledujeme i pět popřevratových let, kdy byl Foglar volným spisovatelem a náhle ještě nutkavěji prchal do přírodních rájů. Nejen však psát! Posiloval, běhal sprinty, koupal se. V deníku líčí, jak lidi zaskočily jeho plavky „adamky“, navíc tělové barvy, když se vždy vyhoupával z řeky. Cvičil v Sokole v Radlicích a díky opálenosti (programově na ní pracoval) získal přezdívku Gándhí. V kontrastu s jeho celoživotní opatrností nás ovšem tento jeho určitý exhibicionismus a snad i narcisismus zaskakuje, ale na druhé straně jej vnímejme i jako jedinou Foglarovu „úchylku“.

Lásky Jaroslava Foglara
Zachariáš vzpomíná, jak stál s „Jestřábem“ u Vltavy, na břehu, proti kterému kdysi kotvil parník, jenž spisovateli v letech 1934–37 patřil a v jehož útrobách se scházel s chlapci. „Jednou v zimě, když jsme měli klubovnu na lodi, jsem tady na lavičkách miloval děvče,“ říká náhle Foglar. „Po skautském plese. Pak jsme se šli spolu, s tou mou dívkou, podívat, jestli není můj parník zamrzlý. Nebyl. Opatrně jsme přešli zamrzlou Vltavu až sem…“ – „Ale proč jste nezůstali v lodi?“ – „Prosím tě!“ odvětí Foglar důtklivě. „Ve skautské klubovně?“

Lásek měl víc. Pár i matkou schvalovaných. Zprvu. Občas je pustila až do bytu, ale nakonec zřejmě vždy kritizovala. Nechtěla zůstat sama. Proč se nebránil? Asi proto ne, že matce nedokázal nevyjít vstříc? Že ji neuměl zraňovat?

Podivný vztah s matkou
I tady těží Zachariáš z deníků to podstatné, a tak jsme svědky citového vydírání. Matka pláče, naříká a odmítá syna pustit z dohledu, a tak Foglar občas vzdá i oddílovou schůzku a uléhá na lůžko zoufalý. „Nemohl jsem z toho usnout,“ opakuje se. „Pumík začal velmi plakat, a tak od toho rychle upouštím. Pošlu chlapcům telegram, aby schůzku udělali beze mne. Jsem z Pumíkova pláče zase tak rozrušen, že nemohu spát.“ A jinde (1949): „Pumík peče švestkové buchty a já zuřím, protože chci jet v jednu hodinu autobusem do Průhonic, ale Pumík mě nechce pustit. Mám z toho až nervový šok.“ Většinou se však vymanil. Uměl to – i mnoho jiného. A žádný vedoucí světa neprožil s kluky tolik času jako on, všímá si Zachariáš. Svou metodiku přiblížil až ideálu, a je proto tristním paradoxem, že u zrodu „bobříků“ stojí i braková edice Sparta Club o detektivu Percy Stuartovi.

Foglar s dětmi dokázal i beze zbytku využívat čas, ale přitom jako by se jeho vnímání v čase zaseklo již někde v osmnácti letech (což byl třeba i případ Edgara Allana Poea). Neměl proto vlastně žádné skutečné přátele mezi dospělými a po převratu se i následkem toho nevděčně zachoval k většině z těch, kdo mu kdy pomohli. A naopak: úmrtí kritika Stejskala, který mu dlouho „kazil život“, se zadostiučiněním komentoval.

Jak z knihy zjišťujeme, Jaroslav Foglar byl muž, který odmalička psal a psal.
Deníky, kroniky, časopisy, dopisy, knihy, hru a v padesáti letech i filmový scénář Tajná cesta (zatím nebyl nalezen). Přikládal psanému slovu veliký význam i při práci v oddíle. Ale má se to snad dnes stát výrazem zastaralosti? Nemělo by. Naše osudy jsou vždycky průnikem našich dispozic s časem a prostorem, u Foglara ale došlo k prolnutí naprosto unikátnímu. Už počínaje rokem jeho narození (1907), přes předčasnou smrt otce (1911), matčino voňavé papírnictví i dětství uprchnuvší zcela bez skautingu…

Nesmírný význam měly také Foglarovy průniky s Prahou a naší zemí vůbec, jak plně doceňuje až Zachariáš. A nejde jenom o to, že by Foglar v méně hezké zemi napsal úplně jiné knihy. Také třeba na maloměstě by zcela selhal. „Konal jsem navíc i mimořádné cesty do okolí bydliště hochů, kde jsem je pozoroval, když nevěděli o mé přítomnosti,“ zaznamenává už ve svých dvaceti letech a pouze anonymita Prahy mu dále umožnila ubránit si veškerá ona „hnízda“. Jeho poetika je srdcem Čech prostoupena a ještě v dospělosti mu celé čtvrti byly bájnou krajinou, kam se toužebně nořil. Okolí Františku třeba objevil až pod vlivem knihy Gézy Včeličky (1901–66) Pražské tajemství (1944) a zkoumal ty uličky užasle po několik dní.

Jsou osobnosti, které se natolik obalily svými světy a vlastními způsoby vnímání života, že si setkání a dialogy dvou takových vlastně ani neumíme představit. Co by si řekli někde na Nových zámeckých schodech Foglar a Egon Bondy, kupříkladu? A přece žili vedle sebe, ne? Míjeli se? Viděli se aspoň? Uměli by komunikovat? Nezdá se mi to skoro možné. Tedy mimo půdu nějaké postmoderní prózy. A Zachariášův um? Ten vidím i v tom, nakolik prohloubil naši úzkost z nezmapovatelnosti jedinečného lidského osudu a jak moc podnítil zvědavost, s kterou rádi nahlížíme i do jednoho z těch světů, které tím naším svébytně prošly – a zanechaly překvapující otisk.


Stoletý hoch od Bobří řeky / Jiří Zachariáš, Nakladatelství Ostrov 2007
Na téměř 400 stranách většího knižního formátu (170 x 240 mm) tištěných na křídovém papíru přináší autor mnoho nových unikátních nebo opomíjených faktů ze života, díla a metod spisovatele včetně neznámých či dosud nezařazených souvislostí.
Výhodou autora mj. jiné je, že s Jaroslavem Foglarem dlouhodobě úzce spolupracoval při vedení jeho proslulého oddílu “Hoši od Bobří řeky” – pražské Dvojky a že díky tomu mohl čerpat z jeho osobních zápisníků i deníkových záznamů.
Dílo doprovází řada pozoruhodných dokumentů, fotografií i kreseb.

ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ:
Stoletý hoch od Bobří řeky Jaroslav Foglar. Rozšířené vydání z roku 2020

The post Stoletý hoch od Bobří řeky Jaroslav Foglar, který psal jen pro kluky first appeared on Čítárny.

K následující úvaze mě stimuloval Richard Klíčník – svým bezvadným článkem Rychlé šípy jsou zase v kurzu – ale proč? Zhltl jsem ho v magazínu Interkom 3/2023 a ptám se taky: „Proč se stal Jaroslav Foglar na své frontě populárnější než jiní?“

Pan Klíčník chvílemi trochu odpovídá, ale on ani já neumíme záhadu vysvětlit v úplnosti. Jsou věci mezi nebem a zemí, které spisovatelovu popularitu zpečetily, a kdyby šlo původ podobných pečetí odhalit s malíčkem v nose, tak by nakladatelé nekrachovali, ale prosperovali: dokonce i při současném nechutném „dépéháčku“ na knihy.
To se ovšem neděje. A přece jsou rozeznatelné důvody jeho vítězství. Foglar se lišil, a to daleko výrazněji, než si běžný čtenář uvědomí. Než si kdo představí. Jinak viděl. Jinak vnímal. Jinak vstřebával kulisy Prahy okolo sebe. Dětství tím prožil „ozářen“ jako svatý. Jako svatý utřinos, řeknete, ale jde to říct i bez legrace. Daleko mocněji než jiní všude viděl poezii, i když nikdy nebyl skutečný básník, a možná lze říct, že vnímal surreálně – a připadalo mu to normální. Neměl přece srovnání. Měl zavřené oko, asi jako Josef Lada, a my se ostatně ptáme i na příčiny popularity Ladova díla.

Ale pouze jiné vidění by nestačilo. Přišly klíčové roky života. To v pubertě se Foglar zasekl – a vědomě se rozhodl „nevyrůst“.
Kdyby měl tenkrát ještě otce, možná by bylo podobné rozhodnutí těžší, ne-li nemožné. Ale otce nepoznal. Jen matku měl celý život za zády. Bránila jeho vztahům s ženami, měla dokonce částečně antisemitské sklony. Především se ale nadchla právě onou peter-panovskou představou. Víc či méně vědomě chápala, že jí syn zůstane nadosmrti. Dámě to opravdu vyšlo. Co víc, i vlastní stoleté narozeniny přežila o dost roků.

Ilustrace Čermák / Široko v akci

Jednou z příčin Foglarova „zablokování“ bylo právě přílišné mámino opatrovnictví – v raném věku.
Kdyby od prvních let tvrdě skautoval, třeba by měl některých věcí okolo toho hnutí brzy plné kecky. Jenže do toho nešel hned. Jako dítě onemocněl, zůstal na roky doma a leda tak běhal v ulicích. Mezitím četl brak. A teprve později, takřka příliš pozdě tomuto muži došlo, že mu ujíždí vlak. A který že? Pochopil, že už si krás klubů a part asi neužije. Leda…

„Leda bych zamrzl.“ Tak nějak si stav definoval a oba jeho základní nedostatky se promítly do psaní. Dětství, to je vše. Dospělí? Huš! V jeho knihách tvoří stafáž. Snad s výjimkou Rikitana, jenže Rikitan je odrostlý kluk a Foglarovo alter ego, který své svěřence šťastně straší Zelenou příšerou. Když o ní psal, viděl jen vlastní svět. Svět, který nikdy nebyl. Když psal Rychlé šípy, viděl, co neexistovalo. Uměl snít, i když příhody mohly mít a měly v základně reálné události.

Přesto Foglar generuje kosmos úplně magický.
A tím úchvatný. V tomhle kosmu je rozpuštěno celé město i lesy okolo tábora. Dospělí leda stopově přizvukují, ale nemají dávno šanci pochopit kouzla průjezdů. Jsou stíny. Hraje se bez nich. A taky veškerý sex odhozen za nimi. Jen málo spisovatelů psalo takto. Tímto způsobem. A když, tak si při psaní museli cosi sugerovat. Foglar ne.

Z Foglara plyne podobný svět přirozeně. Skvěle. Vesmír jeho banalit se promítl i do komiksů, především do Rychlých šípů, a možná by ta pětice rázně zapadla nebýt Jana Fischera.
Z kterési vůle se ti dva (scenárista a kreslíř, povahově odlišní) v Melantrichu potkali. Na chvíli. Ale to stačilo a tento věřící (Foglar byl fakticky neznaboh) a záhadný malíř vnutil Rychlým šípům cosi neuchopitelného a občas také temného. Ani Václav Junek, ani oba Čermáci, ne, už nikdo se tomu kresebně ani nepřiblížil. – A to je i hlavní příčina trvalé popularity příhod pánů kluků Dušína, Metelky, Hojera, Červenáčka a Rychlonožky. Byli nakresleni na podkladě skvělých scénářů „z jiného světa“ a byli navíc kresleni způsobem… taky z jiného světa; takže se prolnuly dvě magie. Dvou pánů. Navíc… To se dělo ve stínu nadcházející války.

Nakonec znamenala první zákaz, ale zakázané zboží se chválí samo.
Foglara nejprve tísnil nacismus, ale po válce přišlo budování komunismu a hle, zakázali ho po roce 48 a znovu po roce 68. Pro celé mladé generace byl hůře dostupnou komoditou a legendou. Četli jsme seznamy titulů jeho knih a ony tituly se tajnosnubně skládaly v říkačky Snili jsme nad nimi. Neměli je. – Ale Foglar se stal populárním už skrz nesčetné čtenářské kluby, které nechal zakládat po celé republice, a měl na tuto práci čas. Měl čas, i když – dle svých slov – stále „klusal“. Životem.

RYCHLÉ ŠÍPY ZAKLÁDAJÍ KLUB
{youtube}kN_PT5Yxg3A{/youtube}
Ale měl čas, protože byl svobodný a doma čekala pouze oddaná maminka. Navíc ho od mládí provázelo nepochybné charisma. Pro většinu svých spolupracovníků musel představovat uzavřeností záhadu, i když to neřekli. Oproti tomu jemu svěřené děti ho braly. Odnesly si nejkrásnější vzpomínky a Foglar samozřejmě nebyl ani náznakem predátor posedlý chlapci. Nebyl dokonce ani fanatik skautingu. Naopak. Neopakovatelně civilní – a nepochybně zanícený. Ano, sevřený do sebe. Ale jinak by toho nemohl tolik napsat!
Odešlé dětství sublimoval v romány jako Chata v Jezerní kotlině a zůstával až nepochopitelně nevinný. To ho sice idealizuji, ale taky jeho knihy jsou nevinné. Zákazy jejich ikoničnosti pomohly, a přece byli zakazováni taky jiní.

Jaroslav Novák, například. Kult osobnosti mu souzen nebyl. Foglarovi ano – a Richard Klíčník připomíná, že už dnes chodí na akce okolo foglarovských artefaktů jenom lidé nad čtyřicet.

A zvažuje, zda „foglarovci“ během pár desetiletí nevymřou zcela. A zda děti na Foglara nezanevřou. Zda už nezanevřely.
Hm. Osobně tomu nevěřím. I Stevenson se čte méně, ale čte se. A Vinnetoua taky známe. Foglar je těžký kalibr. Patří do stejné kategorie a hrály proň dokonce takové detaily jako zvukomalebnost jeho příjmení! Ale především neměnil směr a nikdy nepolevil. Vytrval. Umínil si cosi a procítil ten stav stár jen osmnáct roků – a pak šel život a fakticky v tom samém stavu zemřel. – Naivní génius. Ne jediný, ale jediný důkladně políbený.

The post Jaké jsou skutečné příčiny Foglarovy nesmírné popularity. Zajímavé souvislosti first appeared on Čítárny.

Foglar je věda! Možná jako Sněžka či aspoň Říp už bude vysoká hromada prací o minulým režimem zapovězeném Foglarovi. Jeho knihy konkrétně nesměly vycházet v letech 1949-1964 a 1972-1985, tedy po 28 let. A na mantinely narážely i jindy. Až roku 1987 se básník Karel Sýs odvážil napsat úvodem svého rozhovoru s dotyčným:
„Patříte k umělcům, kteří objevili stromy v ulicích a tajemství ve dvorech. Z vlhké dlažby předměstí jste odečetl a dotvořil jeden velký klukovský sen.“
A brzy došlo ke ZLOMU (1989), ale dnes vlastně k dalšímu. Jak to? Horu na Masarykově univerzitě završili vědeckou prací Foglar v nás.

Snad aby titul nepřipomínal Hitler v nás, připjali pod něj tři autoři (profesor doktor Ivo Jirásek, Ph. D.; docent PhDr. Jiří Němec, Ph. D.; Mgr. Richard Macků, Dis., Ph. D.) podtitul Záhada hlav a lomu.
Asociuje Záhadu hlavolamu, jen o ni ale nekráčí. Přesto může leckterý zvědavec knihu mylně koupit s představou, že se v ní analyzuje, nakolik Foglarovo dílo „obloudilo“ HLAVY dětí, než to pokaždé přece přešlo v LOM v pubertě. To však je chybná interpretace. S ní jsme stejně vedle jako vonná jedle u Bobří řeky. Nejde o žádný LOM životní, o coming out, ale žulový kamenolom Na hřebenkách u Haškovy Lipnice nad Sázavou. Roku 1965 ho komunista Antonín Himl, tehdejší tajemník Ústředního výboru Československého svazu mládeže, vytipoval pro stavbu objektu „tábornické školy“, ale možná to u Lipnice zas tak neznal, tak mu radil rodák z Kejžlic Antonín Mendl. Architekti Antonín Svoboda a Jaroslav Vaculík vyprojektovali dům, co připomíná z nebe spadlé vznášedlo mimozemšťanů. Ve skutečnosti připadl dětem. Stavba hrdě kombinuje kámen a dřevo, materiály okolí. Roku 1970 nahradila dosluhující objekt Tábornické školy ČSM na Sluneční pasece u Pelhřimova. A lom? Je dnes průzračný. Protože zatopen. Za víc než padesát let byl svědkem mnoha prázdninových kurzů pro děti, které absolvovaly „celostní výchovu“. Její reflexí je zážitková pedagogika. „Prázdninová škola Lipnice“ ovšem není jenom následek rozumování. Inspiraci má ve Foglarově díle. Tvůrci naší knihy pak odhalují, nakolik je inspirace vědomá, a nově dokazují výchovnou funkci foglarovek.

U kořene vztahu Foglar-vychovatel je ovšem paradox.
Kritici foglarovky cupovali a cupují. Někdy poukazovali na primitivní brakovost, autor dle nich literát nebyl a psal pouze napínavé čtivo. Propadl do propasti jejich řešetem. Na pozici živých, prokreslených postav sestrojoval jenom schematická výchovná monstra a měl neumělý styl. Jenže… Dokonce nejnenávistnější z kritiků Václav Stejskal vyvážil plivance:
„Toto my nemáme vlastně co hodnotit, ať to analyzuje pedagogika. Foglarova podstata tkví v práci oddílového vedoucího.“

Snad i Stejskal (jehož smrt později Foglar v podstatě uvítal) tu vedle přemrštěné romantiky vnímal jakýsi „pedagogický sentimentalismus“, jak tomu autoři naší knihy říkají. Zvláštní přitom je, že se Foglarovo jméno navzdory tomu v odborných pedagogických zdrojích dodnes neobjevuje. V čase komunistického režimu to šlo možná pochopit, i když vztekle, proč ale chybí reflexe třiatřicet let po převratu? A chybí! Obor pro Foglara mateřský se k němu chová macešsky a v časopise Pedagogika se – od roku 1951 – ani jednou nemihl příspěvek cílený jeho směrem. Proč? Nejpravděpodobnějším důvodem bude, že neměl kvalifikaci. Vzdělání. Pracoval s dětmi hodně intuitivně. Přesto či proto úspěšně. Jednalo se místy o intuici génia. Tři tituly ověšení autoři jsou o tom aspoň přesvědčeni a tvrdí:
„Ideově a metodicky Foglar podpořil základy dnešní celostní výchovy.“
Vedle pedagogiky a literární vědy se kniha zaobírá dvěma dalšími obory, jež o fenomén jeví zájem. Je to bádání v oblasti komiksů a je to religionistika, jejíž význam v posledních letech zdůrazňuje prof. Pavel Hošek, Ph. D., v knihách Evangelium podle Jaroslava Foglara (2017) a Duchovní rozměr fenoménu Foglar (2018).

Těžiště svazku Foglar v nás představují expertizy a empirická šetření. Vznikl dotazník, zkoumal se sociální jev, analýza plus interpretace následovaly.
Otázky nejsou cíleny návodně a jedním z klíčů je problém, nakolik si Foglarem zasažení uvědomují právě i nábožné (a až náboženské) rysy Foglarova přístupu. Sporu jistě nebude, že rituály a obřady v klubovnách i na táborech, ať už v realitě anebo v lokacích vysněných, tuze připomínají náboženská vytržení, ba různá vzývání. To i ono má hodně podobné kouzlo. Ale přiznejme, že právě Foglarova činnost vzývání pána Boha spíš vytlačovala. Skautské kluby i jeho tábory se staly naopak pro mnohé prý i „nebezpečnou“ náhradou chození do kostela, ke zpovědi.

Jak prokázal výzkum, tak 40% respondentů vyjádřilo nevyjasněný či výslovně negativní postoj k náboženství.

Ale v porovnání se situací v naší ateistické zemi, kde jde o nějakých 80%, je to úspěch. Ve věku 9-26 let navíc dosahuje religiozita Čechů jen devíti procent. I Foglar byl nábožensky chladný. A přece náboženskou dimenzi v jeho díle vnímá každý druhý účastník průzkumu! – Divu přesto není, že právě věřící v dotazníku táborovou „spiritualitu“ spíš neberou. Proč taky nahrazovat rituály křesťanů rituály klubovními, že? Rituály, v jejichž rámci se nostalgicky zpívá Foglarova oblíbená My pluli dál a dál v zelený háj.
Míra ovlivnění ve spirituálním smyslu je ale v dotaznících hodnocena nejméně. A víc asi fascinuje zcela regulérní diagram o vztahu mezi prožitkem čteného a mírou toho, jak jsme Foglarem ovlivněni. A skauting?
Nejen kněžím, ale i „junákům“ uměl Foglar konkurovat. Pnutí mezi skauty a jeho od uniforem oproštěným přístupem je kapitola pro sebe. Etapové hry to dobře dokumentují. Trvají i půl roku, ale končívají na táboře. Averze skautů k nim sestává z víc důvodů. Není to jen závist, i když není sporu, že alternativní Foglarův systém zastínil systémy junácké.
Nejde ani o zášť – vůči hrám jako takovým. Ač jsou zajímavější než disciplíny skautského programu. Vadí praktický průnik hry do programu tábora! Příliš snová hra vytlačí přirozené prožívání. Běžnou práci a přípravu na život. Ale Foglar i tohle uhrál a stvořit uměl imaginativní hru na odpoledne, večer, půlhodinu.

A ještě k víře. Opakovaně narážíme na lidi, co k oltáři přešli od táboráku. Plynule. Někteří nevědomě.
A výjimečný spisovatel si celý život opakovaně zoufat, jak mu chlapci v patnácti či ještě dřív utíkají, když je začne stimulovat sex. Copak o to, ženy lákaly i Foglara a jinak vědecká publikace to snad rozebírá až moc. Přesto a navzdory těm svodům zůstal intuitivně i programově věčným chlapcem, asi jako tvůrce postavy Petra Pana James Matthew Barrie. „Nikdy víc nevyrůst,“ umínil si v osmnácti. To krédo naplnil. Někteří se mu pochopitelně smáli. Podezírali ho z homosexuality, pederastie. Jiní ho ctili a jemu jen bývalo líto, že příroda nenastavila stejně jako jeho víc mužů. Foglar byl bezesporu dobrý pedagog, ale adolescentům nerozuměl; přicházel s nimi do konfliktů. „Roverský program neznal a neuměl, vývojovou psychologii nestudoval, problémy dospívajících nechápal.“ Kniha Foglar v nás ale víc mapuje prodchnutí ČTENÁŘSKOU zkušeností a tento vliv na život.

Kniha má 4 části:

Úvodní je vyprávění o běhu života, rozsekané na První roky a osm dekád. Přehledné, i když mechanické (a vizme dekádu Čtyřicátá léta).

Druhý díl Obrysy díla pohledem vybraných oborů má 4 kapitoly Komiksová studia, Literární věda, Religionistika a Pedagogika. Zarazí tu chvála nepublikovaného rukopisu podvodníka Petra Sadeckého Volání divočiny a ČSSR 1963. Poznámky o trampingu a Jaroslavu Foglarovi. Dotyčný byl jistě inteligentní a výjimečně imaginativní, mimořádně nadán studoval estetiku a kritiku na FAMU, avšak roku 1967 emigroval do Anglie se stovkami prací Zdeňka Buriana a Bohumila Konečného. Upravil je a vydal co knihu „sovětských disidentů“ Octobriana and the Russian Underground (1971).

Třetí část Záhada hlav líčí průzkum zkušeností s foglarovkami na život. Dotazovaní měli mj. vysvětlit, co na Foglarovi oceňují, a mluví často o hlubokém vnímání přírody. Ukazuje se, že ty knihy a seriály potrefily děvčata stejnou měrou jako chlapce.

Finální část Záhada lomu cílí na zážitkovou pedagogiku, ta zajímá tvůrce nejvíc. Analyzuje se fenomén hry, jak ho u nás tvořil i Miloš Zapletal, a význam romantické legendy – k motivaci při hře. Foglar legendu někdy už bral z vlastní knihy, jindy jí předcházela. V neposlední řadě je zdůrazněn fatální význam autority vedoucího jako vzoru a sporu nebude, že i jednoduchým, neatraktivním úkolům dává legenda předvedená schopným vykladačem magické kouzlo. K naší knize jsou ale klíčky i „duševní otřesy“, což je u dítěte obdoba iniciačního zasvěcování.

Třeba u Indiánů. Iniciace tvořící z kluků muže tu ovšem ignoruje erotiku a Martin Hybler navíc hodnotí Foglarovo psaní jako „archetypální symbolické drama iniciace s užitím prvků jungovské analytické psychologie“. Podle jeho názoru se tu navíc jedná o ryzí, pravou a „esoterickou“ iniciaci. Divíme se? Ne. Iracionální dítě umí lehce NEZAUJMOUT předem kritický postoj k textu a naplno, mýto-poeticky ctí a prožívá vyprávění. Vnoří se do čteného světa jako do jezera a obzvlášť soumrak u ohňů vedl mnohé k sebereflexi.

Respondenti elektronického dotazníku (sběr dat proběhl roku 2020 a těch dotazníků bylo vyplněno 1135) zmiňují právě také podmanivé večery v souvislosti s proměnou své osobnosti.
Od Foglara co tvůrce mýtů i her to však vyžadovalo mistrovskou citlivost. A když psal? Z jedné strany vyvázal hrdiny knih z času a historických souvislostí, z druhé musel v odhadnutých mantinelech nastavit určitou (ne)náročnost. Chtěl, aby rozuměly všechny děti. „Nu, a co dělá tým instruktorů při přípravě zážitkového kurzu?“ ptají se autoři. I ten odhaduje intenzitu, se kterou osloví svěřence. I ten cíleně pracuje s atmosférou okamžiku. Možná to bude k nevíře, ale kopíruje to prožitek četby foglarovek. A dojmy přetrvají i poté, co herní aktivity vyčpí v zapomnění. A to je moc Foglarových knih i her. Čtenáři přijímají pod tím vlivem i nejotevřeněji exponovanou didaktiku, nad kterou se recenzenti otřásají hnusem.

Interdisciplinární publikace Foglar v nás je první počin, jenž trumfl dosavadní hypotézy. Byly jen hypotézami, zatímco teď zřejmě víme, že ony knihy skutečně mají (trans)formativní účinky.

Práce obsahuje i zajímavou tabulku sedmadvaceti Foglarových knih s hodnocením pedagogického přínosu. Která dopadla nejhůř? Tajemství Velkého Vonta a Dobrodružství v Zemi nikoho. Pedagogicky prý odsud „nevytěžíte“ nic.

Foglar v nás je doposud nesofistikovanější kniha, co kdy o Foglarovi vyšla. Autoři nad tímhle mým referátem nepochybně jen mávnou rukou, ale sami s nadějí (možná naivní) vyčkávají, nakolik v pedagogice rozvíří debatu směřující k systematičtějšímu zkoumání Foglarových výchovných úspěchů a metod.

The post Foglar je věda! O zkoumání Foglarových výchovných úspěchů a metod first appeared on Čítárny.