Velký dobrodružný román o chlapci, který měří jen o něco víc než jeden milimetr! Domovem Tobiášova miniaturního lidu – dospělí dorůstají do výšky dvou milimetrů – je odedávna obrovský strom: města větví, lesy lišejníků a mechů, údolí kůry, opuštěná hnízda, otvory vyhloubené hmyzem.

Knížka Tobiáš Lolness. Život ve větvích vás přenese na velký starý strom, kde vám před očima ožije do detailů vybájený miniaturní svět.
Svět maličkých lidí, kde je jedinec s výškou dva milimetry už obr a hromotluk, kde lovci chovají místo psů obávané „bojové mravence“, dřevorubci kácejí lišejníkové lesy a vědci bádají zda existuje život mimo strom.

Hned s první stránky budete prožívat s třináctiletým Tobiášem jeho strach z hlídek, budete se s ním krčit v jeho skrýši a doprovázet ho na útěku.
Proč je Tobiáš Lolness pronásledován? A kým? A kdo ten Tobiáš vůbec je? To čtenář zpočátku neví. Autor se totiž vyhnul expozici, v níž by ho seznámil s postavami a jejich prostředím a už od první věty vrhá hlavního hrdinu do akce. Podstata a původ konfliktu mezi protagonisty příběhu se odkrývá postupně pomocí četných retrospektivních epizod, kterými de Fombelle prokládá děj a tak se minulost a přítomnost ve vyprávění stále střídají.

Nad světem velkého stromu visí vážné ekologické hrozby. Stromový lid si odjakživa hloubí byty do kůry a k dlabání se dají použít i ostrá kusadla vycvičených brouků nosatců. Podnikatel Jo Mitch potřebuje pro svůj rozrůstající se velkochov nosatců čím dál víc stavebních zakázek, proto nastoupí politickou dráhu a prosadí výstavbu na chlup stejných sídlišť pro nejchudší. Pár let nato už strom vypadá k nepoznání, větve jsou provrtány skrz naskrz jako řešeta a posetá Jo Mitchovými „ghetty“.

Na pozadí poutavého dobrodružného vyprávění o Tobiášovi se knížka zabývá velmi vážnými a důležitými tématy jako jsou ochrana životního prostředí, přelidnění měst, honba za ziskem velkých podniků na úkor přírodních zdrojů, využívání politiky pro zištné účely… Mě osobně nadchlo to, že na základě textu by se dalo dětem vysvětlit, co je to demagogie:

„Když Mano před třemi lety přišel do vyšin, (…) sledoval, jak se Sousedké výbory dostávají k moci.
V té době to bylo jenom několik sousedských sdružení, která, když viděla, jak stoupá počet obyvatel stromu, se semkla, aby bránila své místo na větvi.
Jo Mitch je velice záhy začal podporovat. Byl tehdy jen velkochovatel nosatců, neschopný pronést víc než jednoslabičné slovo. Ale po šesti měsících školení se naučil i jedno pětislabičné: „So-li-da-ri-ta“, dlouhé, ale kouzelné slůvko. Jo Mitch se coural po větvích, opakoval slovo „solidarita“ a s každým si podával ruku.
Všichni byli unešení tím, že tak úspěšný člověk může trávit celé dny skloňováním „solidarity“ ve větvích. (…)
Jo Mitch potom navrhl Sousedským výborům svůj Lidový plán vzorného sousedství.
Vymyslel si, že se na začátku každé větve vydlabou velké záchytné čtvrti. Byli to vlastně sériové díry na způsob dřeva prožraného od červotoče, kam umístili všechny žadatele o bydlení. To umožnilo zachovat staré tradiční čtvrti v původní podobě.“

Jo Mitchovi se později podaří zakázat výrobu papíru a vydávání knih a novin, na oko kvůli tomu, aby se šetřily zdroje stromu, ale ve skutečnosti proto, aby byli umlčeni všichni jeho kritici a oponenti. Začne přitvrzovat v represích a zavírat do vězení nejenom své odpůrce, ale i ty, kdo by se jimi případně v budoucnu mohli stát a tak dojde k situaci tak známé z různých diktatur – lidé jsou zatýkáni a nemají tušení za co.
Ilustrátor knížky Francois Place přispěl k vyprávění některými detaily od sebe – k černým koženým kabátům Jo Mitchových lidí například přidal pásku na rukávu s nápisem JMA (zkráceným názvem podniku Jo Mitch Arbor), která ale nápadně připomíná pásku se svastikou z nacistických uniforem a tak jsou Jo Mitchovi posluhovači na obrázcích velmi podobní gestapákům.

Kdyby obraz Jo Mitche nebyl pojat tak karikaturně, pak by byl skoro myticky nestvůrný. A tomuto myticky nestvůrnému zloduchovi čelí a vzdoruje malý chlapec – Tobiáš Lolness. Jo Mitch je dopadením Tobiáše posedlý. Proč – to si budete muset přečíst v knížce. Ale Tobiáš vyvázne z každé zapeklité situace díky své odvaze, inteligenci a duchapřítomnosti. K tomu je spravedlivý, je na straně slabých a bojuje za správnou věc, je vlastně tak trochu jako folklorní hrdina – proti šerifovi z Nottinghamu kdysi stál Robin Hood, proti Jo Mitchovi – Tobiáš Lolness. Krkolomný útěk Tobiáše a následně jeho troufalý plán nabídnou dětským čtenářům nejenom napínavé čtení, ale i ponaučení o přátelství, cti, osobním hrdinství…
A strom, který kypí životem a je obýván i miniaturní humanoidní rasou, strom, jenž je sám o sobě zázrakem, ale je pomalu ničen svými vlastními obyvateli, kterým dává život je alegorii našeho světa a naší planety. Největší uznání si Timothée de Fombelle zaslouží za to, že příběhem o Tobiášovi nás nutí otevřít oči a uvědomit si zlo, které pácháme my na naší planetě.

Život ve větvích je jenom první díl románu, vydání druhého dílu se připravuje. Nechme se překvapit, jak dobrodružství bude pokračovat.

Timothée de Fombelle / TOBIÁŠ LOLNESS / Baobab, 2007 / lustroval François Place / Přeložila Drahoslava Janderová / Doslov napsal Václav Cílek

The post Přežije Tobiáš Lolness život ve větvích, kde žije dvoumilimetrový Stromový lid first appeared on Čítárny.

Dobrodružství Tobiáše Lolnesse, chlapce, který měří o něco víc než jeden milimetr a náleží k lidu, který odedávna žije na velkém stromě, opět pokračuje. Autor knihy Timothée de Fombelle i v druhém díle potvrdil svou dobrou pověst a vytvořil tak pohádkový diptych pro děti od deseti let, ale určitě i pro ty o trochu i o hodně starší. Vydal Baobab.

Tobiášův otec Sim je významný a vážený vědec, který se zabývá skrytým životem stromu. Jednoho dne však odmítne vydat tajemství svého geniálního, ale pro přežití stromu nebezpečného vynálezu. Rodina Lolnessových je poslána do vyhnanství a ještě později odsouzena… a Tobiáš musí prchat. Dostane se až do země trávového lidu.

Druhý, závěrečný díl románu začíná Tobiášovým návratem na strom, kterému však hrozí smrtelné nebezpečí. Srdce stromu je nahlodáno hlubokým kráterem. Mechy a lišejníky dusí celé krajiny, lidé živoří a na stromě vládnou pevnou rukou Jo Mitch a Leo Blue. Tobiáš se po dvou letech vrací od trávového lidu, aby se pokusil odvrátit katastrofu. A nejen to. Někde snad ještě žijí jeho rodiče a Elíša a všem hrozí nebezpečí…

Stále platí, že až si přečtete Tobiáše Lolnesse, navždy se budete dívat na stromy jinýma očima, a že čtení téhle knížky umožní okouzlující ponoření do miniaturního světa pro všechny, kdo si ještě dokážou poležet v trávě.

Kniha byla rok po vydání přeložena do devatenácti jazyků, získala mnohá francouzská i mezinárodní ocenění jak od kritiky, tak od čtenářů, mezi jinými nejprestižnější cenu IBBY Premio Andersen.

A není divu! Autor má totiž sám na sebe velké nároky: „Nedělat z dětí hlupáky a zůstat věrný literatuře. Děti jsou totiž chytřejší než dospělí… jsou zvyklé žít ve své vlastní představivosti.“

Timotheé de Fombelle  / TOBIÁŠ LOLNESS II. – Elíšiny oči / Ilustroval Francois Place / Baobab, 2008 / 124 stran

NAPSALI O KNIZE

Markéta Holanová – Kouzlo Elíšiných očí, LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33).
Všechno má svůj čas, v tuto chvíli přišel ten Tobiášův. Je také potřeba zodpovědět všechny otevřené otázky z minulosti. De Fombelle tak činí s grácií a lehkostí. V podobě retrospektivních vsuvek připlouvají zapomenuté odpovědi z dávných časů a naprosto organicky zapadají do vyprávění.
Timothée de Fombelle výtečně pracuje s váhou vzpomínky a plynutí času. Za každou větou slyšíte tichý zvuk kyvadla, které každou vteřinou odkrajuje čas. Chvíle, které jsou, byly a už nikdy nebudou. A jediné místo, kde zůstanou, jsou vaše vzpomínky.
De Fombellovi se podařil úžasný kousek – v přesném poměru zkombinovat patos a zároveň lehkost, vtip a zásadní etické otázky, a to tak, aby oslovil nejen děti, ale i jejich rodiče.

Radek Malý – Ekothriller pro mladé? Tvar 18/08, str. 20., 30.10.2008
„Kdyby se hloupost vážila na kila, pod majorem by už dávno praskla větev.“ Už tato první věta druhého dílu Tobiáše Lolnesse, ač s příběhem souvisí velice volně, suverénně vtrhává čtenáře do prostoru děje – ano, jsme opět na Stromě, který je Světem. A vzpomínáme si, že minulý díl skončil v nejlepším…

„Francouzská odpověď na Harryho Pottera“, milimetrový adolescent Tobiáš Lolness, završuje svůj hrdinský příběh dle očekávání v druhé části knižního dobrodružství a rodícího se fenoménu, neřkuli kultu. Genderově korektní podtitul je zde ale něčím víc než odvedením pozornosti od maskulinního hrdiny v názvu – už v jeho mnohovýznamovosti se odráží francouzský šarm i poetično; vždyť ani třísetstránkový příběh nenapoví, proč podtitul zní právě „Elíšiny oči“. Spojitost je přesto zřejmá: Elíša, nejvýraznější ženská postava příběhu, zde stojí uprostřed konfliktu, který se teď více než v prvním díle posouvá do osobní roviny. Tobiáš nebojuje jenom o Strom se „zlounem“ Jo Mitchem; bojuje – možná hlavně – o Elíšu se svým někdejším přítelem, nyní sokem Leo Bluem. Podtitul tak nese informaci o tom, čím především se druhý díl vymezuje od prvního s podtitulem „Život ve větvích“.

The post Milimetrový Tobiáš Lolness. Podruhé a zase skvělě o stromových lidech first appeared on Čítárny.

Francouz s aristokratickým jménem TIMOTHÉE DE FOMBELLE (1973) okouzlil svět dobrodružným příběhem pro děti i dospělé – Tobiáš Lolness. Tobiáš Lolness, přeložený do 22 jazyků včetně češtiny a oceněný řadou poct, vypráví o miniaturním chlapci, který žije na obrovském stromě. Ten strom má podobně jako svět řadu vrstev, od nejlukrativnějších Vršků po nevlídné Spodní větve s děsivými zákoutími.

Fascinace přírodou je na knížce i autorovi znát – v dětství trávil se svými čtyřmi sourozenci divošská léta na francouzském venkově uprostřed lesů. Začínal divadlem, v sedmnácti letech založil vlastní soubor, učil literaturu. Se svým otcem architektem poznal Afriku: rok strávil v Maroku, dva roky na Pobřeží slonoviny. Do Vietnamu jel Fombelle jako učitel. “Cestoval jsem často, ale až nyní jsem mohl objevit Prahu a její kouzlo a určitě se sem ještě vrátím,” řekl při nedávné návštěvě. Za svou zatím nejlepší cestu však označuje psaní Tobiáše.

Proč dramatik píše pro děti?
Začíná to příběhem, který přesáhne hranice pódia či divadla, jež se pro vás stává příliš těsné. Samozřejmě jsem mohl napsat román pro dospělé, ale myslím, že literatura pro mládež poskytuje mnohem více svobody, je tam dovoleno takřka vše.

Existují nějaká pravidla?
Když píšete pro mládež, ale nejen pro ni – mé babičce je 93 let a čte Tobiáše – je tu jediné pravidlo: nechat otevřenou cestu k naději, což neznamená vyloučit těžkosti života a jeho zkoušky. Před deseti lety jsem ztratil otce, a kdybych ho neztratil, tak bych tuto knihu asi nenapsal.

Po úspěchu Harryho Pottera se spousta spisovatelů vrhla na dětskou literaturu. Čím si vysvětlujete, že se v obrovské konkurenci prosadila právě vaše knížka?
Když jsem viděl v knihkupectvích regály plné dětských knih, propadal jsem panice, zda pro ty moje bude místo. Ale nechtěl jsem kalkulovat, že musím napsat fantasy příběh s draky nebo čarodějnicemi. Toužil jsem přijít s něčím novým: osobním příběhem, který se nás dotýká. Je to román o dobrodružství, ale zároveň i o procházení životem. Zajímám se o literaturu a psaní, takže jsem si dával velké nároky: nedělat z dětí hlupáky a zůstat věrný literatuře. Děti jsou totiž chytřejší než dospělí, kteří mi občas vytknou přílišné množství postav či složitost příběhu. Ale nikdy mi nic podobného neřekly děti, které jsou zvyklé žít ve své vlastní představivosti.

Jak hodnotíte příběhy Joanne K. Rowlingové?
Když jsem psal Tobiáše, zakázal jsem si číst její knihy, ale přesto jsem neodolal polovině prvního dílu. Její práci obdivuji, je to inteligentní a ambiciózní čtení, i když si nejsem jistý, že se mě osobně dotkla. Otevřela dveře k mladým čtenářům, ale i do vydavatelských domů, které by se předtím podobnou knihu zdráhaly vydat: řekli by vám, že dítě do deseti let tak tlustou knihu nebude číst. Opak je pravda, na světě se prodalo přes 400 milionů Pottera. A Tobiáš? To je ten nejposlednější z hrdinů, nejmenší Harry Potter – měří půldruhého milimetru.

Proč je vlastně tak malý?
Asi proto, abych ukázal křehkost života i celého světa. Ale také proto, aby příroda získala na velikosti: když jste malincí, vážka se promění v monstrum, mravenec v draka a obyčejný strom v nekonečnou krajinu. Část kůry může představovat horu, list obrovskou pláň. Do italského vydání je vložena malá lupa coby záložka, což je nádherný nápad. Čtenáři možná ode mne čekají fantasy román, ale čtou knihu, která objevuje kouzlo přírody. Mohl jsem vyprávět příběh z Marsu, ale ten mě nezajímá, a také jsem nechtěl nic dohledávat na internetu či v encyklopediích – lákalo mě popsat něco, co dobře znám a co vlastně objevuji každý den.

Odkud stromy tak dobře znáte?
Nápad pochází z dětství. Jako malý jsem lezl po stromech, stavěl si na nich nejrůznější přístřešky a celý čas proležel pod jejich korunami. Připomínaly mi jednotlivé planety, jakýsi svět sám o sobě, který možná obývá nějaký národ. Takže jsem chtěl skrze psaní znovu prožívat tu radost. Ve Francii mě poprosil o autogram otec patnáctiletého chlapce, který už dva roky žije na stromě a sleze jen tehdy, když jde do školy. Knihu jsem mu podepsal, ale s dovětkem: Tak teď už musíš slézt z toho stromu.

A jakou část stromu byste k životu zvolil vy – Spodní větve, nebo Vršky?
Samozřejmě je nejpříjemnější život blízko sluníčka, ale je pravda, že jsem Tobiášův příběh umístil více do Spodních větví. Temnota a tajemství mohou být velice přitažlivé. Takže možná bych začínal na Spodních větvích, a jak bych stárnul, přibližoval bych se slunci.

V knížce zaznívá i varování, že si stromoví obyvatelé mohou domov zničit. Máte podobný strach i o lidi?
Planetu můžeme přirovnat k živoucímu stromu a stejně jako stromu se i jí může stát leccos. Ale nechci chodit s cedulí: Pozor, nebezpečí! Chtěl bych, aby čtenáři s mou knihou přírodu poznali a měli ji rádi, protože když ji budou mít rádi, budou ji chránit. Když se procházíte lesem, vidíte zelenou hmotu, která vám nic neříká. Když si však představíte jméno každého stromu, z hmoty se stávají jednotlivci, kteří jsou pro vás důležití.

Tobiáš je první díl. Máte už nějakou představu o pokračování?
Kniha bude mít dva díly, ale nechci prozrazovat podrobnosti, protože v příští knize se vše završí. Odkryju snad jen to, že první díl se nesl ve znamení útěku, druhý, který má vyjít ve Francii na podzim, bude o znovudobytí stromu. Zažil jsem obrovskou radost, když jsem ho začal psát. Chtěl bych poskytnout stejnou radost i čtenáři, radost z opětovného setkání.

Existuje nějaký takový obrovský strom, jaký je ve vaší knížce?
V knize se soustřeďují všechny, které znám. V Africe rostl poblíž našeho domu nádherný baobab, v pařížské zahradě jsem vídal téměř uschlý spadlý strom, ve Vietnamu mě okouzlil obrovský strom poblíž jedné pagody. Ale přece jen myslím hlavně na jeden starý dub na jihu Francie, kterému jsem kdysi blouznivě vyprávěl své příběhy.

Převzato se souhlasem vydavatele knihy.

Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness, Baobab, 2007, ilustrace Francois Place, přeložila Drahoslava Janderová

The post Jak Timothée de Fombelle vytvořil z vážky monstrum a okouzlil děti first appeared on Čítárny.