Bohužel kniha je posledním a nedokončeným románem Flauberta (1881), ve kterém popisuje humorné soužití dvou vysloužilých pařížských písařů. Ti se seznámí na lavičce Bourbonského bulváru v Paříži a zjistí, že:

Kancelářská jednotvárnost se jim zhnusila. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! Zdáli se jim omezení a mluvili s nimi čím dál méně. Dříve byli téměř šťastni; ale od chvíle, kdy si začali sebe více vážit, ponižovala je jejich práce… „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“

Začnou tedy kout pikle. Po odchodu na důchod kupují na vesnici statek, aby se spontánně věnovali vědeckému bádání.
Nic se jim však nedaří a pro lidi v okolí jsou jen pro smích. Nicméně způsob jakým Flaubert popisuje jejich komické kousky, hloubání a pseudovědecké rozjímání není jen bláznivým obrazem povrchního a maloměšťáckého přístupu k životu, ale je Flaubertovým výsměchem tehdejšímu? způsobu vědeckému bádání, kde vědcům, donekonečna se dohadujícím a prosazujícím své objevy, jde většinou jen o prosazení svého ega.
Proto se v knize Flaubert tak často vysmívá mnoha vědeckým názorům či tzv. objevům, encyklopediím či populárně vědeckým článkům, které v té době skutečně existovaly.
Dnes ale věda v mnoha oblastech dosáhla mnohem bizarnějších projevů, které mají na společnost mnohem zrůdnější dopad. Pokud vás to zajímá, zde je zajímavý dokument nebo velmi fundovaný rozhovor.

https://www.youtube.com/watch?v=Xc4fQ2mOcRY

Ve dopise z července 1879 popisuje Flaubert práci na této knize takto:

Každý den trávím, odpoledne v Národní knihovně, kde čtu pitomé věci, teď samou křesťanskou apologetiku. Je to tak blbé, že by to mohlo udělat bezbožníky i z největších věřících.

V lednu 1880 píše poslední kapitolu…

Víte, jakého čísla dosahuje počet svazků, které jsem musel strávit pro své strejdy? Víc než 1500! Můj svazek poznámek má osm palců tloušťky, a to vše a nic je totéž.
Ale toto bohatství dokumentů mi umožnilo nebýt pedantem; tím jsem si jist.

A tak v průběhu nedokončeného románu začínáme tušit, že závěr neměl být happyendem.
Pécuchet se nakazí syfilidou a příběh směřuje k poznání, že naše vědecké poznatky nejsou zdaleka na takové úrovní, jak ji samotní vědci prezentují v různých časopisech či knihách.

“Věda je založena na poznatcích, které získala z jednoho kousku vesmíru. Možná, že to neodpovídá celému vesmíru, který neznáme, který je mnohem větší a který nemůžeme prozkoumat… Nemůže-li jedinec nic vědět, proč by všichni jedinci dohromady měli vědět víc? Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý! Dav jde vždy vyšlapanou cestou. A naopak, jen hrstka lidí stojí v čele pokroku.

O svém románu 18. dubna 1880, krátce před svou smrti, píše jedné ze svých přítelkyň:

Rozkoš má tam asi tolik místa jako v matematickém díle. A žádné drama, žádná zápletka, žádné zajímavé prostředí. Poslední kapitola jedná o pedagogice a mravních zásadách, ale chci tím čtenáře pobavit. Kdybych znal někoho, kdo by chtěl udělat knihu za takovýchto podmínek, považoval bych ho za zralého pro blázinec.

Gustav Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) byl především vnímavý umělec.
Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo “umělec” znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí. Dnešní společnost dnes literární umění bagatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem. Sám Flaubert v této knize napsal: Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!

Ukázky z knihy:

Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.
…
Děti nejsou ničím povinny svým zploditelům, ale rodiče naopak mají povinnost je živit, dát jim vzdělání, pečovat o ně, prostě jsou jim povinni vším… Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestáni za hloupost, že se vzali.
…
Lid je hloupý. Jen si vzpomeň na všechny ty, co kupují posilující prostředky; Dupuytrenovu pomádu, vodičku kastelánek atd. Ti hlupáci tvoří valnou část voličů a my se podrobujeme jejich vůli.
…
Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!
…
Tehdy se v jejich duši vyvinula politováníhodná schopnost: viděli hloupost a už ji nesnášeli. Rmoutily je bezvýznamné věci: reklamy v novinách, profil nějakého měšťáka, hloupý úsudek, který náhodou zaslechli… A vzpomněli si na dobu, kdy byli šťastni.
…
Zvířata mají také svá práva, neboť mají duši jako my, ovšem máme-li my vůbec nějakou!
…
Všichni dějepisci pracovali se zřetelem k zvláštnímu zájmu, k náboženství, národu, straně, systému, nebo aby kárali krále, radili lidu, poskytli příklady mravnosti.

The post Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Flaubert humorně o lidské hlouposti a pseudovědě first appeared on Čítárny.

Jedinečný poetický román Měsíční pahorek v dlani se odehrává v jihofrancouzké Provence kolem roku 1948, kdy kniha byla napsána. Sem přichází mladý Martial de Mégremut, aby se ujmul svého dědictví pos vém strýci Malicroixovi. Podle závěti, ale musí strávit v místní divočině půl roku, aby se stal právoplatným dědicem.

Nastává první osobní konflikt. Má převzít dědičné sídlo v romantické a spoře obydlené provencalské krajině delty řeky Rhony – Camargue nebo se má vrátit ke své slibné kariéře do civilizovanějšího prostředí?

Malicroix se už na počátku dostává do střetu nejen s vlastními životními stereotypem a uvažováním, ale především s místními usedlíky, kteří ho jen neradi přijímají mezi sebe.

Jak při čtení záhy zjistíme, není důležitý děj, ale typické Boscovské tajemné meditační pábení.
Jeho popisy přírody a lidí v něm žijící jsou nostalgicky kouzelné a mají básnické až halucinofenní přesahy, přinášejí mimořádné okouzlení z čtení.
Bosco dokazuje, že ovládá jazyk i rytmus psaní a vytváří jedinečné dílo, podobně jako např. Ota Pavel. Jean Gion. Jeho popisy šumění lesa, tekoucí řeky, nočního ticha jsou pro vnímavého čtenáře nezapomenutelné.

Kniha, ke které se bude i náruživý čtenář rád vracet.

Román vyšel již roku 1948 pod názvem Malicroix. V Česku román vydává Odeon ve vynikajícím překladu Stanislava Jirsy.

Román vyšel i jako audiokniha.
Měsíční pahorek v dlani 1/8 (1991). Režie Michal Pavlík. Interpretují Jiří Schwarz, Soběslav Sejk a Boris Rösner.

Henri Bosco (16. listopadu 1888 – 4. května 1976)
byl francouzský spisovatel. Narodil se v Avignon, Vaucluse do rodiny piedmontského původu. Přes otce byl příbuzným svatého dona Jana Bosca, o němž napsal biografii. Jeho romány pro dospělé a děti se zaměřují na drsný život lidí v provensálském kraji.
Za knihu Já, Pascal Dérivat (Le Mas Théotime, slovensky Theotimov majer) získal v roce 1945 cenu Prix Renaudot. Dále obdržel ceny Prix des Ambassadeurs v roce 1949, Grand prix national des lettres (1953), Prix de l’Académie de Vaucluse (1966), Grand prix de la Mediterranée (1967) a Grand prix de l’Académie française v roce 1968. Zemřel v Nice a byl pohřben na hřbitově Lourmarin.

Výpisky:

„Noc byla hluboká, plná šelestů a neklidných stínů. Řeka, která se valila kolem domu, zpívala svou divokou píseň, a vítr, pronikající škvírami, jako by nesl ozvěnu dávných tragédií. Stál jsem u okna a cítil, jak se ve mně probouzí něco neznámého, jako by krev Malicroixů, dosud spící, začala proudit mými žilami.
Dům, starý a tichý, se zdál být živý, jako by mě pozoroval, zkoušel, čekal, zda obstojím v jeho samotě.“
…
„Měsíc stál vysoko, bledý a tichý, a jeho světlo se rozlévalo po pláních, jako by chtělo odhalit tajemství ukrytá v rákosí. Všude kolem mě byla tma, ale ne prázdná – byla plná šepotů, drobných pohybů, které nebylo možné přesně určit.
Cítil jsem, jak se krajina dívá na mě, jak mě volá, a přesto jsem nevěděl, zda je to výzva, nebo varování. V tu chvíli jsem pochopil, že už nejsem jen návštěvníkem – tento dům, tato země, se staly součástí mého osudu.“

The post Měsíční pahorek v dlani. Fascinující příběh z francouzské Provence first appeared on Čítárny.

Modrý Jelen a Petr Bohuš komentuje probouzejícím stylem prezentaci OH Paříž 2024 ideologickou Českou televizí.
Aneb co všechno ČT jediné jejich pravdy tajila, neodvysílala a občany tak záměrně dezinformovala.

Více Modrý Jelen:
https://www.youtube.com/c/Modr%C3%BDjelen
https://www.modryjelen.com/

Je evidentní, že úvodní ceremoniál OH měl skrytý význam a poselství zasvěceným.
Více: OH 2024 v Paříži. Zrůdná travesti show se zesměšňováním křesťanství

The post OH Paříž 2024. Jaké zrůdnosti Česká televize občanům zatajila first appeared on Čítárny.

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.
Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.-K. Huysmanse.

Autor uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů. Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii. Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška first appeared on Čítárny.

Přestože se román Deborah McKinlayové jmenuje Rendez-vous v Paříži, nejde vůbec o milostné randění zamilovaných v městě nad Seinou. Ti dva, o nichž je řeč, se do francouzské metropole vůbec nedostanou. Přesněji, dorazí jen jeden. Příběh je totiž o něčem jiném – o hledání sebe sama a nalezení rovnováhy v životě.

Jak to tedy začalo? Milovnice románů, Angličanka Eva Petworthová, bezděčně napíše americkému spisovateli Jacksonu Cooperovi e-mail, v němž vyzdvihne jednu pasáž z jeho románu, která ji oslovila nejvíc.
Američan ji, kupodivu, odpoví a začnou si dopisovat, věřte či nevěřte, o své vášni k vaření. Přes ni se dostávají k hlubšímu poznání druhého a vlastně si díky této chuťové buňky dráždící korespondenci ujasňují, co je a není důležité v jejich životech.

Oba v okamžiku sblížení řeší velmi složité situace. Jacksonovi zkrachovalo druhé manželství. Ač je oblíbený spisovatel a má celou řadu mladých obdivovatelek, není se svým životem spokojen.  A krach posledního vztahu přinesl nečekané trauma – nepíše, nejde mu to, nechce se mu, hledá tu pravou, ukájí se ve vaření, je zablokovaný…
Na druhé straně oceánu Eva bojuje se svými potížemi – měla komplikovaný vztah s matkou, který přinesl řadu psychických problémů. Bojí se života vně domácích stěn. Autoritativní matka, která nedávno skonala, je i příčinou složitého vztahu Evy s vlastní dcerou, která se má vdávat a která své matce mnohé vyčítá…

Oba hlavní aktéři jsou osamoceni vprostřed lidí. Oba si hledají pevný bod, od kterého by měli začít opravdově žít, naplňovat vlastní touhy, zachránit se!
A recepty, které si vyměňují přes oceán, jim v tom významně pomáhají, aniž si to ti dva zpočátku uvědomují. Sbližují se víc a víc a slibují si rendez-vous v Paříži. Nakonec dorazí jen jeden – Jackson. Je mrzutý, že Eva nedorazila, ale výlet do Evropy mu přinesl zásadní rozhodnutí, co dál…

Něžný román o dobrém jídle, dalo by se napsat. Je pravdou, že velmi aktivuje čtenářovy chutě. Ale není jen o jídle.
Jedinečně řeší problém kdekoho z nás – jak se vymanit z vlivu autoritativního člena rodiny, jak se osvobodit od předsudků a rodinných zvyklostí, jak se postavit na vlastní nohy a včas přestřihnout pupeční šňůru. S tím má dnes problém kde kdo. A dá se to řešit přímo elegantně. Třeba přes dopisování si s člověkem, který dokáže vnímat a cítit obdobně a nesnaží se vnutit druhému vlastní chutě. Mistrně napsaný román přeložil Petr Mikeš.

McKinlayová, Deborah: Rendez-vous v Paříži. Fortuna Libri, Praha 2014, 224 s.

The post Rendez-vous v Paříži. Něžný román o hledání sebe sama a dobrém jídle first appeared on Čítárny.

“Když mi řeknou: To co děláte, není žádná poezie, odpovídám jim: Skutečně, máte pravdu, tušil jsem to už dávno a teď to vím bezpečně, zařídím se podle toho”. Napsal kdysi Jacques Prévert, francouzský básník, novinář, filmový scenárista a prozaik.

Jacques Prévert (*4. 2. 1900 – †11. 4. 1977) už jako dvacetiletý mladík se seznámil s několika budoucími surrealisty (Tanguy, Breton, Desnos, Aragon), s nimiž se – zejména s Bretonem – posléze rozkmotřil. Záhy ho okouzlilo prostředí filmu a divadla, začal psát verše, ale dlouho publikoval pouze časopisecky. Prévert je věčný kluk, vášnivě milující život a vášnivě protestující proti všemu, co život ničí, křiví a devalvuje.
Dětská imaginace, hravost, vliv surrealismu, bourání jazykových klišé a frází – to jsou prvky charakterizující jeho tvorbu. Osobně kašlal na uměleckou kariéru, na potkání bezstarostně rozdával své básně načmárané na útržcích papíru, proto i vydání sbírky Slova (1945) bylo spojeno s problémem shánění textů. Prévert se díky ní stal přes noc populárním, jeho básně vycházely v nových a nových vydáních, byl hojně recitován i citován a trvá to dodnes.

V Česku vyšel výbor z jeho poezie již za komančů, roku 1958.

Řekli o něm:
Nesporně existuje zázrak nazývaný Jacques Prévert. Je pro naši lyrickou poezii tím, čím byl Chaplin pro film. (Gabriel Gros )
Prévert je z těch vzácných lidí, kteří si dovedli uchovat dětství dodnes. (Georges Bataille)
Prévert je dítě ulice, ulice pařížské, pozorovatel, posměváček cynický i něžný, bystré a sentimentální pařížské kvítko – dítě ulice zrozené v hrozivém století . (Gaetan Picon)

Ukázky:

To nezpívám já (Harampádí)

ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
to nepláču já
ale láska kterou jsem ztratil

Zahrada (Slova)

Ani tisíce a tisíce let
nestačí
vypovědět
vteřinku věčnosti
kdy jsi mě políbila
kdy jsem tě políbil
jednoho rána ve svítivé zimě
v parku Montsouris v Paříži
v Paříži
ne zemi
na zemi která je hvězdou.

První osli

Kdysi dávno byli osli úplně divocí,
to znamená, že jedli, když měli hlad,
pili, když měli žízeň, a běhali v trávě,
když jim to dělalo radost.
Občas se objevil lev a sežral
jednoho osla a pak všichni ostatní
osli utekli a křičeli jako osli,
ale druhý den už na to nemysleli
a začali zase hýkat, pít,
žrát, běhat, spát…
Zkrátka řečeno, kromě dnů,
kdy přicházel lev, bylo
všechno jakžtakž v pořádku.

Jak namalovat portrét ptáka   (Else Henriquezové)

Musíte nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky
pak namalovat
pro ptáka
něco krásného
a prostého
a milého
co ptáka přiláká
postavit plátno poblíž stromu
na zahradě
v hájku
nebo v lese
ukrýt se za strom
a mlčet
nehnout ani brvou…

Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
a jindy váhá celé roky
než se odváží
Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
Když konečně pták přiletí
pokud přiletí že
musíte mlčet z hloubi duše
počkat až vletí do klece
a když je uvnitř
musíte zlehka zavřít štetcem dvířka
a potom
smazat všecky mříže
a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
Musíte namalovat strom
a najít pro ptáka
tu nejkrásnější větev
a namalovat listí na větvích a svěží vánek
sluneční paprsky
a bzukot hmyzu v žáru léta
a potom čekat až pták začne zpívat
Jestliže nezpívá
je to zlé znamení
znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
Když zpívá je to dobré znamení
znamení že obraz je bez kazu
Zlehýnka vytrhněte
jedno z ptačích per
a napište své jméno v rohu obrazu.

Jsi jako pomeranč (Podívaná)

Zip ti sjel po bocích
a sladká bouře tvého milostného těla
se celá rozsršela
najednou vprostřed tmy
A tvoje šaty padly beze zvuku
na lesklé parkety
jako když slupka z pomeranče na koberec padá
Ale nám pod nohama
křupaly jejich perleťové knoflíčky jak jadérka
Oranži
plode zvoucí
hrot tvého ňadra maní
nakreslil novou čáru štěstí
na mé dlani
Oranži
plode zvoucí
Slunce Noci.

Podzim (Slova)

Kůň se svalil uprostřed aleje
Listy na něho padají
Naše láska se zachvívá chladem
A slunce také.

Děti které se milují (Podívaná)

Děti které se milují se objímají vstoje
opřeny o dveře noci
Prstem na ně ukazují míjejíce je chodci
ale děti které se milují
nikoho nevnímají
a jenom jejich stín
se chvěje nocí
a k zuřivosti dráždí chodce
Zuří opovrhují smějí se nenávidí
Děti které se milují nikoho nevnímají
dál a dál se vzdalují noci
a výš výš nad úsvit denní
jasem své první lásky oslnění.

Barbara (Slova)

Vzpomeň si Barbaro
Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo
A ty jsi kráčela s úsměvem
Rozkvetlá orosená zářící
Tím deštěm
Vzpomeň si Barbaro
Ten den na Brest bez přestání pršelo
Potkal jsem tě v Siamské ulici
Usmála ses na mě
A já se usmál stejně
Vzpomeň si Barbaro
Ty kterou jsem neznal
Ty která jsi neznala mě
Tak si vzpomeň
Vzpomeň si přece na ten den
A nezapomeň
Pod portálem se ukryl nějaký muž
Vykřikl tvoje jméno
Barbaro
A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí
Rozkvetlá orosená zářící
A pak ses mu vrhla do náruče
Vzpomeň si na to Barbaro
A nezlob se na mě že ti tykám
Říkám ty každému koho mám rád
Říkám ty všem kteří se mají rádi
I když je neznám
Barbaro tak si vzpomeň
A nezapomeň
Na ten moudrý a šťastný déšť
Na tvé šťastné tváři
Na střechách šťastného města
Na déšť dopadající na moře
Na skladiště zbraní
Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant
Ach Barbaro
Jaká blbost je válka
Kam jsi se poděla právě teď
Když z nebe prší železo
Plameny ocel a krev
A muž který tě svíral ve své náruči dřív
Láskyplně
Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ
Ach Barbaro
Na Brest bez přestání prší
Jako dřív pršelo
Není to stejný déšť trosky se v něm vrší
Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý
Není to vlastně už uragán
Kdy létá železo ocel a krev
Všechno jsou to mraky jen
Trhajíc se pojdou jak pár psic
Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam
V lijáku nad Brestem
A shnijí daleko
Daleko mnohem dál od Brestu
Z něhož nezbylo nic.

Jako zázrakem (Příběhy)

Jako zázrakem
pomeranče na větvích pomerančovníku
Jako zázrakem
muž kráčí po cestě
a klade jako zázrakem
nohu před nohu aby mohl jít
Jako zázrakem dům z bílého kamene
stojí tu za ním na zemi
Jako zázrakem
muž zastaví se pod pomerančovníkem
utrhne pomeranč oloupá jej a sní
odhodí daleko slupku a vyplivuje jadérka
ukojí jako zázrakem
svou velikou ranní žízeň
Jako zázrakem
úsměv mu hraje v tváři
Dívá se na slunce které vychází
a které září
jako zázrakem
A oslněný muž se vrací domů
a nalézá jako zázrakem
svou ženu spící na polštáři
V okouzlení
že ji vidí tak mladou a krásnou
a jako zázrakem
nahou ve slunci
dívá se na ni
a jako zázrakem ona se probouzí
a usmívá se na něho
Jako zázrakem ji laská
a jako zázrakem se ona nechá laskat
Tu jako zázrakem
tažní ptáci táhnou
táhnou jen tak
jako zázrakem
tažní ptáci odlétají k moři
vysoko až přechází zrak
nad kamenným domkem
kde muž a žena
jako zázrakem
se milují
tažní ptáci nad zahradou
kde jako zázrakem
pomerančovník kolébá svá pomerančata
v ranním vánku
a vrhá jako zázrakem stín na cestu
na cestu kterou kráčí kněz
nos v breviáři breviář v rukou
a kněz stoupne na slupku z pomeranče kterou muž daleko odhodil
sklouzne upadne zaduní rána
jako když kněz sklouzne na slupce z pomeranče a upadne na cestě
jednoho krásného rána.

Žalářníkova píseň (Slova)

Kam jdeš krásný žalářníku
S tím klíčem potřísněným od krve
Jdu osvobodit tu kterou mám rád
Měl jsem to udělat nejprve
Něžně krutě a dlouze
Jsem ji věznil
V mé nejtajnější touze
V hlubině mého trápení
Ve lžích o budoucnosti
V hloupostech přísah
Chci jí dát volnost všeho zprostit
Chci aby byla svobodná
Ba aby na mě i zapomněla
Aby i odešla
Chci aby přišla zpátky
A znovu mě milovala
Anebo někoho jiného
Když se jí bude líbit někdo jiný
A jestli zůstanu sám
A ona bude pryč ode mě
Zbude mi potom jedině
Až do skonání v prázdných dlaních
Teplo jejích ňader
Hnětených při milování.

Uprostřed léta (Harampádí)

Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.

Paris at night (Slova)

Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci
První abych viděl tvůj celý obličej
Druhá abych viděl tvé oči
Poslední abych viděl tvá ústa
A tma pustopustá aby to vše mi připomněla
když ležíš v objetí mého těla.

Náměstí Carrousel

Tam na náměstí Carrousel
jednoho krásného večera
stál vypřažený
zkrvavený kůň
Krev tekla
na dlažbu
a kůň tam stál
bez hnutí
na třech nohách
A čtvrtá noha
visela mu
z těla vyrvaná
A vedle koně
bez hnutí
stál mlčky kočí
a odpojený vůz
tak zbytečný jak polámané hodinky
Kůň mlčel
kůň si nenaříkal
ba ani nezaržál
jen stál
a čekal dál
tak ztepilý tak smutný a tak nevinný
tak rozumný
že vytryskly mně slzy z očí.

Ta láska (Slova)

Ta láska
tak prudká
tak křehká
tak něžná
tak zoufalá
Ta láska
krásná jako den
a špatná jako počasí
když počasí je špatné
Ta láska tak pravdivá
ta láska tak nádherná
tak šťastná
tak veselá
a tak nicotná
třesoucí se strachem jako dítě když je tma
a sama sebou si tak jistá
jako muž v noci vědomý si svého místa
Ta láska která jiné strašila
že ji pomlouvali
že z ní celí zbledli
Ta láska vyčíhaná
protože my na ni číhali
Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá
protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli zapírali zapomínali
Ta láska úplně celá
pořád tak živá
a naplňená sluncem
To je láska tvá
to je láska má
ta co byla
Ta věc každý den nová
která se nikdy nezměnila
opravdová jak rostlina
tak rozechvělá jako pták
tak horká tak živá jako léto
Můžeme oba dva
odejít a vrátit se
Můžeme zapomenout
a pak znovu spát
probudit se trpět zestárnout
znovu spát
snít o smrti
vzbudit se usmát se a smát
a omládnout
Naše láska zůstane tady
paličitá jak mezek
živější než touha
krutější než paměť
hloupější než lítost
něžnější než vzpomínka
chladnější než mramor
krásnější než den
křehčí než dítě
Dívá se na nás s úsměvem
a mluví k nám bez řečí
Já ji poslouchám a chvěju se
a křičím
křičím za tebe
křičím za sebe
Tolik tě prosím
za tebe za sebe za každého kdo miluje
za každého kdo miloval
Ano já křičím na ni
za tebe za sebe za všechny ostatní
které znám
Zůstaň tady
tam kde jsi
tam kdes byla dřív
Zůstaň tam
Nehýbej se
Neodcházej
My co jsme milováni
my na tebe zapomněli
Ty na nás nezapomeň
Jenom tebe nám dala země
Nenechej nás žít chladně a temně
O mnoho dále vždy
a není důležité kde
dej nám o sobě vědět
O mnoho později na kraji lesa
v pralese paměti zas
vynoř se náhle z šumu a hluku
podej nám ruku
a zas nás spas.

The post Jacques Prévert. Básník, věčný kluk, vášnivě milující život, bourající sterotypy first appeared on Čítárny.

Pojem velká výměna je to podle R. Camuse záměna národa, který obývá stejné území již patnáct nebo dvacet století, za jeden či více národů v průběhu jedné nebo dvou generací.

Kniha, která zvedla ze židle spoustu levicových teoretiků, jenž nazvali knihu konspirační teorií.
Tak trochu k smíchu, když sedneme na vlak a projedeme se Francii. Neprojdeme se mnoha částmi měst jako Paříž, Marseille, Lyon etc. které vám bezpečně určí každý turistický průvodce jako oblasti, kde je neradno se zdržovat. Ve Francii hoří desítky kostelů a další jsou levicovými radnicemi bourány. Německo připravuje zákon (09/2020) o mnohoženství a Francie už od roku 2014 prosazuje sex s nezletilými dětmi na úrovni prohlášení ministrů.

Jeho názor o nahrazování bělošského křesťanského obyvatelstva je zcela viditelný a v médiích se objevuje dostatek příkladů jak v oblasti kriminality, tak v oblasti prosazovaní nových zákonů jiných kultur.
Camus tvrdí:

„Imigrace se stala invazí. Nezvratná kolonizace se rovná kolonizaci demografické, prostřednictvím výměny obyvatelstva… Etnická výměna, velká výměna, je tou nejdůležitější událostí v dějinách naší země, jelikož ty už s odlišným obyvatelstvem – i kdyby země snad nadále existovala – nebudou francouzskými dějinami.“

Za své názory byl odsouzen podmínečně v roce 2014 i 2020.
Podle soudu se Camus dopustil „veřejného podněcování k nenávisti nebo násilí na základě původu, etnické, národní, rasové nebo náboženské příslušnosti mluveným či psaným slovem, obrazem nebo elektronicky“.
Paradoxem ale je, že v žádném jeho písemném projevu se nenajde slovo o rasismu. Navíc zcela jednoznačně vystupuje proti násilí.

O tom, že Renaud Camus popsal proces správně, svědčí i to, že magazín The Nation o něm vydal dehonestující článek:
Jak se homosexuální ikona Renaud Camus stala ideologem víry v bělošskou nadřazenost.A věru je to výživné čtení, ve kterém se dovíme, nic takového neexistuje a že proces migrace je jen pokračování několik desítek let trvajícího procesu, který je určitě zcela přirozený a nenásilný.
How Gay Icon Renaud Camus Became the Ideologue of White Supremacy

Úvaha Jamese Kirkpatricka.
Leftists Claim “Great Replacement” Is A “Conspiracy Theory” …Unless They’re Bragging About It vyšla na stránkách Vdare.com 4. července 2019 na který upozornil Delfský potápěč přesně popisuje problém Velké výměny:

Drtivá většina z těch, kdo označují Velkou výměnu za „konspirační teorii“ to pochopitelně velice dobře ví, jsou prostě a obyčejně neupřímní. Navíc se už nemůžou dočkat definitivní dekonstrukce Západu, což v některých článcích vychází jasně na povrch.
Z ničeho nic se tak cosi skutečně děje a novináři přiznávají, že tento vývoj bude mít následky. Zatímco oni si toho všímat smějí, nacionalistům je to zapovězeno.
Všichni, včetně novinářů, by však mluvili jinak, kdyby se tento proces odehrával kdekoliv jinde než na Západě. Když totiž čínská vláda plní Tibet Chany, nikdo není na pochybách, že se jedná o kolonizaci. Snad i proto neváhal dalajláma opakovaně vyzvat k návratu imigrantů z Třetího světa do jejich domovin, tak aby se z Evropy nestala součást Afriky nebo Blízkého východu…
Zapomeňte na nějakou záchranu „konzervatismu“ – Zápaďané musejí před touto demografickou přílivovou vlnou otevřít oči dřív, než zcela zadusí jejich kulturu, lid i civilizaci. Pokud neuspějí, všechny vyhrané bitvy i další západní počiny pozbudou smysl.

Velká výměna / Renaud Camus / Přeložil Alan Beguivin / Vydal www.dauphin.cz 2020

The post Velká výměna Renauda Camuse rozhodně není žádná konspirační teorie, ale velmi nebezpečná realita first appeared on Čítárny.

Jeden z největším francouzských spisovatelů Michel Houellebecq v diskusi s vlivným francouzským filozofem Michelem Onfrayem řekl, že Velká náhrada, která popisuje nahrazení Evropanů Neevropany na celém Západě, je „fakt“. Stalo se tak koncem listopadu 2022 a diskuse se rozhořela po celé Francii.

“Velká náhrada, byl jsem šokován, že se tomu říká teorie.” To není teorie, to je fakt,“ řekl Houellebecq.
„Pokud jde o imigraci, nikdo nic nekontroluje, to je celý problém. Evropa bude tímto kataklyzmatem smetena.”

“Je to objektivně to, co říkají čísla,” dodal Onfray, který si myslí, že úpadek Západu je především demografickým poklesem.

V podstatě neříká nic nového, jen to říká naplno. Přispělo to k velmi bouřlivé veřejné diskusi, což bylo téměř okamžitě vidět na množství zapojených intelektuálů, akademiků a politiků. Otevřel jen téma, které je ve Francii velmi, ale velmi živé!

Oba myslitelé také diskutovali o islámu, ale měli různé názory na jeho trajektorii.
Onfray řekl, že věří, že islamismus „není tak mocným fenoménem“, ale spíše „reakcí na americkou moc“. Řekl, že muslimové se nakonec na Západě seřadí pod prapor konzumního materialismu a odhodí své náboženství, stejně jako to již do značné míry udělalo mnoho jiných národů, například Evropanů.

Houellebecq věří v opak a říká: „Když budou celá území pod kontrolou islamistů, myslím, že dojde k aktům odporu. V mešitách dojde k útokům a střelbě.” Poté dodal, že předpovídá „obrácené Bataclany“ – odkaz na islamisty, kteří 13.11. 2015 zranili 416 a zabili cca 130 Francouzů v nočním klubu Bataclan v Paříži.
Podvolení. Román o volbách v roce 2022. Houellebecqův bestseller reaguje na aktuální politicko-společenský stav ve Francii

“Myslíš, že se blíží občanská válka, já myslím, že už je tady, tiše,” odpověděl Onfray.

Houellebecq a Onfray se v 45 stránkovém dialogu, do které byl rozhovor přepsán jako esej, zabývali řadou témat, včetně Velké výměny obyvatelstva, islámu, Boha, Evropské unie, eutanazie a budoucnosti Francie.

Filosof a spisovatel, oba přesvědčeni o nevyhnutelném úpadku Západu, do hloubky diskutují o nebezpečích, která Evropany čekají, včetně transhumanismu, Velkého nahrazení, amerikanizace, evropské byrokracie, de-křesťanství, ekologismu a probíhající války na Ukrajině – všechny předměty, které ovlivňují naši dobu.

Diskuse, přeměněná v esej, již získala uznání.
V médiích je popsána jako „výjimečný dialog (který) není depresivní, ba ani apokalyptický. Je brilantní, hluboká, často vtipná a ve všech směrech fascinující. Houellebecqův génius pro absurditu je úžasně emulgován s Onfrayovou rétorickou silou,“ píše Le Figaro.

Začátkem ledna 2023 Velká mešita Paříže, na základě této demokratické diskuse, podala proti Michelu Houellebecqovi, považovanému za největšího žijícího francouzského spisovatele, žalobu.
Nejvíc jim vadí, že veřejně hovoří o Islámu a že řekl, že domorodí Francouzi si nepřejí, aby se muslimové asimilovali, nýbrž aby „aby je přestali okrádat a napadat je,“ nebo jestli to muslimská populace není schopna zvládnout, tak by prostě měla Francii opustit. etc. Více >>

Roku 2001 byl Houllbecuq stíhán za „rasovou hrubost“, když řekl: „A nestupidnější náboženství ze všech je islám.“
Své odvolání vyhrál.

The post O migraci diskutovali dva francouzští velikání Onfray – Houellebecq. Diskuse rezonuje celou Francii first appeared on Čítárny.

 Jistota skal je poutavé a působivé dílo, které zkoumá lidské duše vystavené osamění, jednotvárnosti všedních dnů, drsnému životu v horách, obyčejné ubohosti i strachu z cizího a neznámého. Jérôme Bonnetto nám ve svém silném poetickém textu ukazuje, jak je myšlení lidí omezené, jejich sny nevyzpytatelné a jejich šílenství bezbřehé.

Ségurian, vesnice v horách, čtyři sta obyvatel, lovci, tradice. Do tohoto odlehlého a kouzelného kraje přichází Guillaume Levasseur, odhodlaný mladý muž plný ideálů, který se rozhodne, že tu bude chovat ovce. Tady, v místech, kde vládne a rozhoduje příroda. Vesničané na něj hledí s nedůvěrou, Guillaume se však nenechá odradit, postaví ovčín a začne tu nový život.
Jeho stádo se ale pase na území, kde se odpradávna loví divočáci. Spory na sebe nenechají dlouho čekat. Vyvolají napětí, z napětí vzejde pronásledování a to přeroste v násilí.

Jérôme Bonnetto (*1977)
Pochází z Nice. Studoval matematiku a literární vědu. Protože obdivoval českou kinematografii, hudbu a literaturu, přestěhoval se roku 2008 do Prahy. Působil jako učitel francouzštiny v bilingvní sekci Gymnázia Jana Nerudy a později ve Francouzském lyceu.
Ve Francii vydal sbírku básní (Le Livre de brouillon), knihu fototextů (Photobiographies, ve spolupráci s Claire Legendre) a čtyři romány. Vedle Jistoty skal, jež je inspirovaná skutečnou událostí, mu letos v nakladatelství Inculte vyšel další román (Le Silence des carpes), který pojal jako poctu české kultuře.

Jistota skal / Jérôme Bonnetto / Přeložila Magdalena Královcová / Original title: La certitude des pierres / Vydal www.dauphin.cz 2021

Ukázka:

Bylo brzké ráno, ještě příliš brzké, ale nahoře v horách už šustilo listí. Kroky rozdupávaly úsvit a linul se z nich zápach gumy a nafialovělého prachu. Vesnice se ke spánku uložila pozdě, ale teď, pod dvěma kostelními věžemi, konečně tvrdě spala.

Světové dějiny by mohly začít tady. Mohli bychom se procházet po neobjevených cestách lemovaných zapomněním, využít toho panenského jitra k přemýšlení nad životem a začít znovu od nuly, založit nový řád, novou republiku, plánovat budoucnost uprostřed jistoty skal a pokojného ticha rostlin, vrátit se k podstatě, jednoduše se radovat z iluze, že jsme prvními lidmi na světě, a opájet se pocitem, že ten svět je náš. Mohli bychom vylézt na svah a do dutin stoletých stromů zašeptat několik veršů nebo si zanotovat prastaré písně o běhu času a střídání ročních období a přitom naznačit pár kroků pohanského tance. Mohli bychom si k nosu přitisknout tymián a vdechovat jeho vůni, vdechovat ji plnými doušky, až by se nám z toho roztočila hlava a měli bychom pocit, že ztrácíme sami sebe.
Ale tady a teď, v hodině otupělého vědomí, někdo kráčí a ostří si obětní nůž.

Bylo to kulaté číslo a vlci počítat neumějí.
To krveprolití se nedá popsat. Přímo před posuvnými plechovými vraty ovčína leželo v řadě deset zkrvavených ovcí.
Pastýř ve svém nitru zpíval stejně žalostně jako matky nad mrtvými těly svých dětí. Byl to improvizovaný zpěv duše – hluboký a hrdelní. A ruce, ty, které odhalují pravdu o člověku, jsou v těch chvílích najednou bezradné, máchají do prázdna, vzpínají se k nebi a bijí v prsa nebo do spánků.
Plakal tiše, aniž by svraštil obočí. Slzy padaly na mrtvé ovce a ředily jejich krev.
Desetkrát po sobě opakoval pastýř ty stejné pohyby. Mechanicky, jako když zhrzený milenec uklízí a narovnává polštáře. Guillaume vlastně napodoboval to, co dělal každý den, zvedal těžké věci a přemisťoval je, jako by se snažil popřít křiklavou červeň skutečnosti, která se před ním rozkládala.
Býval by to měl všechno vyfotit, zavolat znalce a policii, ale pro něj už to skončilo. Bylo pozdě. Zabité ovce nanosil na hromadu a chystal se je zapálit.
V pastýřových gestech bylo něco ušlechtilého a něžně a dojemně pomalého, jako když se v polském filmu uprostřed zimy pod dveřmi prosmýkne pár táhlých flétnových tónů. Bylo by hezké, kdyby mu někdo poklepal na rameno a objal ho, nebo se k jeho nářku aspoň přidal další hlas, ale Guillaume byl se svými zkrvavenými ovcemi sám.
Vítr se ztrácel mezi listy a větvovím, a když se znovu objevil, zvláštně voněl po vápenci a blátě a slunce zatím postupně zkracovalo pastýřův stín.
Byl sám se svou bolestí a okolní hory se nad ním zavíraly jako šperkovnice. Staly se teď visutým divadlem, drsnou scénou bez opony, krásnou, když je zrovna v květu, opravdovou díky ostrým obrysům skal a hrdou skrze svůj lhostejný postoj k neštěstí.
Něco tím skončilo.
Polil těla benzinem a ucítil hnědý, štiplavý zápach. V očích se mu sotva mihnul nepatrný stín.
Mezitím Lucien, nejstarší z lovců, vyprávěl Josephovi, jak sám vyzrál na tři Němce, o kterých už pak nikdo neslyšel.
Nikdy o tom nikomu neřekl, ani své manželce.
Vyprávěl, jak čekal na rozkaz, ucho horečnatě přilepené k rádiu, a když pak konečně přišel, bylo to, jako když se zjeví Kristus za bílého dne: „Prasata přišla o ocas.“
Lucien se v roli vypravěče patřičně vyžíval v různých odbočkách a podrobnostech a jeho líčení postupně nabývalo přímo epické šíře (například dlouze popisoval, jak vysoká byla sněhová pokrývka v nadmořské výšce dvou tisíc metrů – „až sem“, a ukázal přitom někam hned pod úroveň svých genitálií) – která se nakonec úplně rozplynula do jakéhosi mlhavého mýtu (jednou, v noci, vidí generála de Gaulla, jak mu klepe na rameno a třesoucím se hlasem mu děkuje, a pak se probudil s metálem připjatým na hrudi). Celé to vykládal se špatně skrývanou pýchou a své vyprávění uzavřel neopomenutelným vylíčením strachu, který ho přepadl v okamžiku, kdy měl vystřelit, byla to naprosto přirozená reakce, kterou nakonec rychle přebila naléhavost svěřeného úkolu, a potom i pocit štěstí z toho, že mohl prokázat službu své vlasti. Země se přece musela osvobodit od okupantů.

The post Jistota skal. O omezeném myšlení lidí, nevyzpytatelných snech a bezbřehém šílenství first appeared on Čítárny.

Je to zřejmě nejobsáhlejší kniha o Hnutí Žlutých vest ve Francii. Je od novináře Ramina Mazaheriho, který je zná nejlépe, je o lidech kteří byli roky obtěžováni a pronásledováni policií napříč celou Paříží. Je o podstatě hnutí a historických kořenech.

Kniha je rozdělena do dvou obsáhlejších částí:
První je o francouzské historii z let 1789-2018.
Druhá je rozborem toho, kdo a k čemu jsou Žluté vesty.

První část této knihy není, jak píše autor, nějaké nudné levičácké poklonkování nad slávou Robespierra, Dantona a Marata z roku 1794.
Pokud se podíváte na seznam kapitol, uvidíte spoustu témat, které nebyly téměř nikdy nebo nikdy rozebírány.
„Pařížská komuna jako zrod „neoliberálního impéria“ Evropské unie, opravdu?
Napoleon byl vlastně pravý levičák, je to tak?
Proč se Francouzům říká, že mají rozporuplný a dokonce negativní pohled na Napoleona Bonaparta, přestože byl nejvlivnější postavou 19. století?
Jak může Adolphe Thiers zrádně a otevřeně spolupracovat s Bismarckem a přitom být prezidentem a západním liberálně demokratickým hrdinou?
Proč obyvatelé 21. století nazývají lidi „neonacisty“, i když tito lidé mají na své platformě nulový socialismus a zdánlivě žádnou znalost marxistického pohledu na historii 19. století?
Proč jsou to „revoluce roku 1848“, když uspěly pouze na jednom místě (Francie)?
Pokud je Francouzská revoluce hotová a oprášená, tak proč je moderní západní konzervatismus založen na myšlenkách Irish-Anglo Edmunda Burkeho a jeho potrhlých úvahách o revoluci ve Francii? z roku 1790?
První část této knihy o Žlutých vestách nabízí odpovědi i na tyto otázky.

Autor Ramin Mazaheri je přistěhovalec, který se problematice Francie věnuje 13 let. A za tu dobu si jasně uvědomil, že EU je nedávno zrozené „neoliberální impérium“, které funguje jako byrokratická instituce.
Takové mohou trvat staletí, ale pouze na základech nedemokratické represe!!!
Autor logicky přichází k tomu, že Hnutí Žluté vesty stojí na základech událostí z let 1936, 1871, 1848 a 1789. Díky Žlutým vestám můžeme lépe pochopit, co dnešní establishmentové instituce skutečně chtějí a jak toho chtějí dosáhnout.

Druhé nejdůležitější vlákno je o selhání západní liberální demokracie jako systému, který by měl vytvořit širokou bezpečnostní zónu pro život průměrného člověka a nejen pro elitu.
Žluté vesty dokazují, že západní liberální demokracii lze vnutit lidem pouze silou a bez demokracie – není volena lidovým mandátem na demokratickém základě.
Francouzi měli pravdu už dávno: Monarchie a jejich myšlenky platí dodnes. Monarchie je autokracie elit a pro elity, což čím dál víc odpovídá chování politiků západní liberální „demokracie“. Je to zcela zřejmé spiknutí jednoho procenta elit vůči naprosté většině. To je tak zřejmé, že se mnozí už hovoří o vznikajícím neofeudalním modelu společnosti na základech bankoracie.

Prezidentská loutka Macron znamená autokracii.
To je spravedlivý pohled na jeho pětileté funkční období. Autokracie je stále problém, připomínají nám to i krvavě žluté vesty.
Autokracie je opozicí vůči lidové demokracii jakéhokoli druhu, je zdrojem, ze kterého proudí veškeré politické zlo. Zřetelně je dodnes vidět, jak agresivně Brusel (francouzská, španělská, německá vláda) reagovali na jakýkoliv odpor i na hnutí Žluté vesty. Macronův „liberalismus gumové kulky“ nepotřebuje žádnou velkou nápovědu, liberalismus byl vždy násilím na podporu vládní politiky, zaměřené na podporu malých elit. Nikdy nebyl pro lidi.

Autor se také opírá o názory Burkeho, Marxe, Leona Trockého. Protože podle autora si většinou všichni tři uvědomovali, že západní liberální demokracie je předstíraná demokracie a odsouzená k neúspěchu pro všechny, kromě nejnezaslouženější elity.

Tato kniha se opírá o názory lidí z Hnutí Žlutých vest: Autor je zprostředkovatel, ten, který dlouhodobě sledoval jejich názory a dění na ulicích, až se prokázalo, co „neoliberalismus“ a „neoimperialismus“ znamená pro Francii, Evropu a Evropu 21. století. Kniha pomáhá pochopit, co se děje v této době.

Ramin Mazaheri
je hlavním korespondentem PressTV v Paříži a od roku 2009 žije ve Francii. Byl reportérem denního tisku v USA a informoval z Íránu, Kuby, Egypta, Tuniska, Jižní Koreje a dalších zemí. Je autorem knihy „ Ignorovaný úspěch socialismu: Íránský islámský socialismus “ a knihy „ Zničím všechno, co jsi: Ukončení západní propagandy na Rudé Číně “, která je k dispozici také ve zjednodušené a tradiční čínštině.

Seznam kapitol z knihy:
Ramin Mazaheri / France’s Yellow Vests: Western Repression of the West’s Best Values, 2022 / 2. rozšířené vydání

Úvod: Historie žlutých vest musí přepsat nedávné i minulé francouzské dějiny
Burkova nekonečná reakce: 1789 a konec feudalismu vytváří moderní konzervatismus
Slavná revoluce z roku 1688: Anglie vyhlašuje „smrt všem ostatním revolucím“
Moderní politické dějiny nedávají smysl, pokud Napoleon není levicový revolucionář
Revoluce roku 1848
Louis-Napoleon: Revoluční rozdíly mezi bonapartismem a západní liberální demokracií
Pařížská komuna: Skutečný zrod neoliberalismu a neoimperialismu EU
Kde uvízl Západ: fašismus 30. let a „fašismus“ 20. let 20.
Leon Trockij o Francii s cílem získat Trockého zpět od trockistů
Dětství Žlutých vest: Vidět pouze francouzské elity ovlivněné neoliberalismem
Tady to vlastně nikdo neřídí: Jak si impérium EU vynutilo žluté vesty
Radikalizace, evropská ztracená dekáda, Velká recese mění Francii
Pro Žluté vesty není Macron ani pravice, ani levice, ale buržoazní blok
Žluté vesty: V nejhorším případě nejdůležitější francouzské hnutí za celé století
Kdo vlastně jsou? Zeptejte se reportéra, který viděl milion tváří Žlutých vest
Žlutá vesta vítězí: Ukončení pomlouvání všech lidových hnutí ze strany Západu jako krajně pravicových xenofobů
Žlutá vesta vyhrála: Konec západního anarchosyndikalismu a odbory jako dědiční králové levice
Vítězství žluté vest: Konec západního parlamentarismu jako nejprogresivnější vlády
Žlutá vesta vyhrála: Připomíná nám spojení mezi fašistickým násilím a západní demokracií
Čím mohou být Žluté vesty: skupina, která může alespoň chránit práva liberalismu
Hlasování v roce 2022. Prezidentské volby

The post Co skutečně odhaluje Hnutí Žluté vesty o směřování Evropské Unie a mocenských elit first appeared on Čítárny.