Pád Bastily 14. července 1789 se ve Francii oslavuje jako národní svátek. V učebnicích dějepisu je tento den vykreslován jako velká bitva: impozantní pevnost královské tyranie padá pod nátlak rozzuřeného lidu a rodí se svoboda. Ale všechno je historický mýtus a propaganda.

Pád Bastily. Tento mýtus byl pečlivě budován desítky let a po 14. červenci 1789 ho revolucionáři aktivně zesílili. Byl to klasický příklad revoluční propagandy, která potřebovala silný symbol pro legitimizaci násilí a sjednocení lidu.
Francouzská revoluce potřebovala zakladatelský mýtus podobně jako americká revoluce měla Boston Tea Party.
14. červenec se stal národním svátkem právě díky tomuto symbolu (oficiálně od 1880).

Co se ale událo ve skutečnosti!

Začněme tím, koho přesně „osvobozoval“ rozzuřený pařížský proletariát z vězení Bastila.
V obrovské, ponuré pevnosti, která symbolizovala staletí útlaku, bylo v době útoku uvězněno přesně sedm lidí. Sedm!

Složení „obětí režimu“ ve vězení bylo pozoruhodné:
čtyři padělatelé (kteří, sotva opustili brány, se bezpečně rozpustili v davu),
dva duševně nemocní (jeden z nich si myslel, že je Juliem Caesarem a velmi se rozzuřil, když ho přerušili)
a jeden mladý aristokrat de Solage, kterého rodina uvěznila za incestní románek se svou sestrou.
Týden předtím byl z Bastille převezen markýz de Sade, ale jenom proto, že křičel z okna trubkou, jako by uvnitř byli revolucionáři rozřezáváni na kusy a hlavně: rušil spánek strážím.

Lidé, ve skutečnosti, neměli zájem o tyto vězně. Dav potřeboval prach.
Krátce předtím povstalci vyrabovali Invalidovnu, získali třicet tisíc mušket, ale neměli prach.
Bastilu dobyli ne jako symbol tyranie, ale jako špatně střežený sklad munice.

Velitel Bastily, markýz de Launay, ve skutečnosti nikoho zabíjet nechtěl. Dokonce pozval delegáty z davu k obědu. Zatímco oni pokojně konverzovali a pili víno, někdo zvenku omylem vystřelil, začala panika, která se proměnila v historickou událost.

Nejúžasnější na tom všem je reakce krále Ludvíka XVI.
Když se večer vrátil z neúspěšné lovu, otevřel svůj deník a zapsal jediné slovo: „Rien“ / „Nic“.
Měl na mysli, že nestřílel ani jednoho králíka. To, že se mu přímo pod nosem zhroutil starý svět, Jeho Veličenstvo jaksi přehlédl.

Pevnost byla nakonec rozebrána na kusy.
Iniciativní stavební podnikatel Pierre-François Pallu rychle pochopil, co se děje. Najal dělníky, rozebral Bastilu na cihly, vyřezal z nich miniaturní kopie pevnosti a prodával je po celé Francii jako suvenýry: Pád Bastily.

Je známo, že historie je skvělý dramatik, ale velmi často neopatrný dokumentátor.
Potřebuje krásné symboly, ne fakta.
Aby se dala rozpoutat velká revoluce, není nutné dobývat citadelu zla. Stačí zničit poloprázdný sklad s prachem, propustit na svobodu čtyři podvodníky a dva blázny a pak prodat cihly turistům.

A o tom je Pád Bastily a francouzský státní svátek!

The post Pád Bastily 14. července 1789. Národní svátek Francie postavený na podvodu first appeared on Čítárny.

Thomas Jefferson v dopise Carringtonovi píše z Paříže, že všechny vlády, dokonce i nová americká vláda, pokud nebudou kontrolovány informovaným občanem, se nevyhnutelně stanou vlky a budou požírat své občany jako ovce. Dochází k závěru, že kdyby si měl vybrat mezi „vládou bez novin nebo novinami bez vlády, neměl bych ani na okamžik váhat a dát přednost té druhé“, novinám bez vlády.

Je třeba si uvědomit, že se tak stalo ještě před Francouzskou revolucí (1789).
Jefferson byl mezi lety 1785 – 1789 americký velvyslanec ve Francii, kde spolu s dalším vyjednával obchodní dohody s Velkou Británií, Španělskem a Francií.

Přesto už tehdy věděl, že občané jsou jedinými cenzory svých vlád a dokonce i chyby lidí budou mít tendenci udržovat chod vlády v souladu se skutečnými zásadami jejich instituce.
Tím nejen předběhl svou dobu a Francouzská revoluce mu dala za pravdu, když arogance moci zničila myšlenku revoluce a požrala sama své strůjce. Dantona i Robespiera.

Jefferson v dopise varuje, že nelze trestat lidi za jejich názory neboť by to znamenalo potlačit jedinou ochranu veřejné svobody.
Způsob, jak co nejvíc zabránit chybám ve společnosti, je poskytnout lidem úplné, nezávislé informace o záležitostech státu prostřednictvím médii a vymyslet způsob, aby tyto noviny pronikly do nejširších vrstev společnosti. V té době ne každý uměl ještě číst nebo rozumět napsanému.

Jeffersonovi bylo naprosto zřejmé už tehdy, že každá vláda velmi rychle začne zneužívat média, aby mohla prosazovat svůj jediný pohled na řešení mnoha problémů.

Ví, že že role svobodného tisku při udržování vládní moci na uzdě je tak důležitá, že by dal přednost „novinám bez vlády“ před „vládou bez novin, protože je mu naprosto jasné, z povahy evropských vlád, že ty vždy rozdělí národ na dvě soupeřící třídy, kde vláda jsou jako vlci, kteří požírají bohatství lidí, kteří jsou jako ovce.

Thomas Jefferson (1743 – 1826)
Byl třetí americký prezident (1801–1809) a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti (1776).
Mimochodem velký nadšenec do šifrování a tajných kódů a zavádění nových technologií, mluvil plynně několika jazyky. Tento vizionář, ryzí demokrat byl také zakladatel Virginské University (1826), protože celý život věřil, že vzdělání by mělo být oproštěno od církevních vlivů a dostupné všem sociálním vrstvám, jelikož vzdělání zaručuje stabilitu společnosti.

Bohužel je dnes levicovou lůzou dehonestován a jeho sochy jsou dokonce káceny a vzdělání je postupně degradováno v rámci smyšlené inkluze. Viz foto z roku 2021.

Zdroj: The Works, vol. 5 (Correspondence 1786-1789)
https://oll.libertyfund.org/title/jefferson-the-works-vol-5-correspondence-1786-1789

Deklarace nezávislosti 1776.

Foto: Twitter

STUPIDITA LIBERÁLNÍCH DEMOKRATŮ V USA
Socha Thomase Jeffersonova byla v listopadu 2021 odstraněna z newyorské radnice po 187 letech.
Odstranili ho, protože je to prý „urážlivé“ a proto, že vlastnil otroky.

The post Thomas Jefferson by dal přednost svobodným novinám bez vlády před vládou bez novin first appeared on Čítárny.

V roce 1764 byl Filosofický slovník v Ženevě spálen jako kniha bezbožná, protože napadá dogma o Bohu a proto je nemorální a nemá mezi zbožnými lidmi co pohledávat. O rok později 1765 byla kniha přidána na index zakázaných knih samotným papežem. Téhož roku byla kniha spálena nařízením pařížského parlamentu zároveň s Rousseauovým dílem Lettres écrites de la Montagne.
Jak vidíte jedno doporučení lepší jak druhé. ))

Za čtení Filosofického slovníku a za rouhání proti Bohu, se klidně v 18 století popravovalo a to dosti krutým způsobem. Tato historická událost je toho důkazem:

Hlavní ulicí francouzské Abbeville u La Manche prošel průvod. Tři mladíci byli obviněni.
Nejenže odmítli obnažit hlavy před bílým tělem Ježíše, ale ještě se tomu usmívali. Svědci přinesli další závažné důkazy: Hostie byla rozbitá, a dřevěný kříž byl nalezen zohavený v příkopu.
Tribunál ale hlavně zaměřil svůj hněv na jednoho z trojice, Jeana-Françoise de La Barre.
Ačkoli mu bylo teprve dvacet let, drzý mladík se chlubil, že četl Voltairův Filosofický slovník a také vzdoroval soudu, že se mu nelíbí soudce a jeho hloupá arogance. Král mu milost neudělil.
V den popravy, za krásného rána 1. července 1766, nechyběl na náměstí nikdo.
Chevalier de la Barre vystoupil na popraviště s cedulí zavěšenou na krku: “Bezbožník, rouhač, svatokrádežník, odporný, hnusný.”
Kat odsouzenci vytrhl jazyk a usekl mu hlavu. Rozsekal tělo a jeho kusy hodil do ohně. Spolu s částmi těla přihodil i několik Voltairových knih, aby autor a čtenář shořeli společně.
Tento trest z jiné doby nastal uprostřed „osvícení“, za vlády nepopulárního Ludvíka XV.
Zanedlouho přichází Francouzská revoluce (1789 – 1799) a neuvěřitelní množství bezpráví, vražd a jiných zvěrstev.
Revoluce, která nakonec popravila i své tvůrce.

Ukázka z knihy – Rovnost. Aktuální téma v době migační a nárustu stupidních rozhodnutí ve společnosti nejen české.

Čím je povinen pes psu, nebo kůň koni? Ničím; žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa. Kdyby tento svět byl tím, čím, jak se zdá, měl býti, to jest, kdyby tam člověk všude našel snadnou a zajištěnou obživu i vhodné podnebí, je jasno, že by si žádný člověk nemohl zotročiti jiného člověka. Kdyby tato země byla pokryta výživným ovocem, kdyby vzduch, jenž nám má dodávati zdraví, nám nepůsobil nemoce a smrt, kdyby člověk nepotřeboval jiného příbytku a lože, než jaké stačí daňkům a srncům – pak by Čingischánové a Tamerlánové neměli jiných sloužících kromě svých dětí, jež by byly dosti řádní lidé, aby o ně pečovaly v jejich stáří.

V tomto tak přirozeném stavu, kterému se těší všichni čtyřnožci, ptáci i plazové, byl by i člověk tak šťasten jako oni, nadvláda by byla pouhou chimérou, nesmyslem, na nějž by nikdo ani nepomyslil. Neboť k čemu hledat služebníky, nepotřebujeme-li žádných služeb?

Kdyby nějakému jednotlivci despotické mysli a svalnatých paží napadlo zotročiti si svého méně silného souseda, bylo by to nemožné: dříve než by se utiskovatel připravil, byl by utiskovaný na sto mil daleko.

Všichni lidé by si tedy byli nutně rovni, kdyby neměli žádných potřeb. Bída, jež je údělem našeho pokolení, podřizuje člověka jinému člověku; skutečným neštěstím není nerovnost, nýbrž závislost. Velmi málo záleží na tom, říká-li se jednomu člověku Jeho Výsost a jinému Jeho Svatost, ale krušné je sloužit tomu i onomu.

Četná rodina vzdělává úrodnou půdu; dvě malé sousední rodiny mají neúrodná, nepoddajná pole: samo sebou se rozumí, že ty dvě chudé rodiny musí sloužiti rodině bohaté, nebo že ji vyvraždí. Jedna z nuzných nabídne se bohaté do práce, aby si vydělala chleba, druhá ji přepadne a je poražena. Z rodiny sloužící vzešli služebníci a dělníci, z rodiny poražené vzešli otroci.

Na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni ve dvě třídy, ve třídu utiskovatelů a utiskovaných; tyto dvě třídy se opět dělí na tisíc dalších, a těch tisíc opět má různé odstíny.

Všichni utištění naprosto nejsou nešťastni. Většina jich se v tom stavu narodila a nepřetržitá práce jim nedovoluje nésti jejich postavení příliš těžce; když však se jim stane nesnesitelným, dochází k válkám, jako byla válka lidové strany proti senátu v Římě a velká válka v Německu, Anglii a Francii. Všechny tyto války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.

Všichni lidé se rodí s dosti silnou touhou po panování, bohatství a rozkoších a s velikým sklonem k lenosti; následkem toho by všichni lidé chtěli míti peníze a ženy nebo dcery jiných lidí, býti jejich veliteli, podrobiti je všem svým rozmarům a nic nedělati, nebo aspoň dělati jen samé velmi příjemné věci. Vidíme, že za těchto okolností je právě tak nemožno, aby dva kazatelé nebo dva profesoři teologie na sebe nežárlili.

Lidstvo za současných poměrů nemůže existovati beze spousty užitečných lidí, kteří nemají zhola ničeho, neboť zámožný člověk jistě neopustí svou půdu a nepůjde orat vaši, a potřebujete-li pár střevíců, nebude to jistě státní rada, který vám je udělá. Rovnost jest tedy nejpřirozenější a přitom zároveň i nejutopističtější věc.

Ježto lidé všecko přehánějí, je-li jim to možno, přehnali i tuto nerovnost; usmyslili si v některých zemích, že žádný občan nesmí opustiti kraj, v němž se náhodou narodil; smysl tohoto zákona je viditelný: Tato země je tak špatná a tak bídně spravovaná, že každému zapovídáme odejíti z ní ze strachu, že by z ní všichni odešli. Učiníte lépe, budete-li si počínati tak, aby všichni vaši poddaní tam rádi zůstali a cizinci dostali chuť tam přijíti. Každý člověk má právo považovati se v hloubi srdce za zcela rovného jiným lidem. Z toho nenásleduje, že by měl kardinálův kuchař poroučeti svému pánu, aby mu uvařil oběd, ale kuchař si může říci: „Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on, on zemře jako já v těchže úzkostech a za týchž obřadů; oba dva máme tytéž živočišné potřeby. Kdyby se Turci zmocnili Říma a kdybych já byl v té době kardinálem a můj pán kuchařem, přijal bych ho do svých služeb.“ Tato řeč je zcela rozumná a správná; nežli však se turecký sultán zmocní Říma, musí zatím kuchař konati svou povinnost, nebo je všecka lidská společnost zničena.

Pokud jde o člověka, který není ani kardinálovým kuchařem, ani nezastává žádný jiný státní úřad, pokud jde o soukromníka, jenž na nikom nezávisí, ale kterého mrzí, že je všude přijímán protektorsky nebo přezíravě, jenž jasně vidí, že mnozí monsignoři nemají více znalosti, ani více ducha, ani více zásluh než on, a jenž k své mrzutosti musí někdy čekati v jejich předpokoji – co by měl takový člověk činiti? Odejíti.

Filosofický slovník čili rozum podle abecedy (Dictionnaire Philosophique) / Voltaire / Votobia / 1997

The post Voltairův slavný Filosofický slovník. Veřejně spálen 1764. Kniha bezbožná, za kterou se popravovalo first appeared on Čítárny.