Hermína Franková se taky ráda baví, jenže neumí malovat. Proto podle neexistujících kreseb Francise Barrauda vymyslela příběh začínajícího spisovatele a taky trochu nešiky Jakuba, jemuž nikdo neřekne jinak než Padavka, a jeho vysněného kamaráda z gramofonové desky, psa Nippera. Dobře se při tom bavila a věří, že se budete bavit i vy!

Žil jednou jeden pes, jmenoval se Nipper. Podle dochovaných zpráv šlo o pěkného rošťáka, jenže rošťáren si mnoho neužil.
Žil totiž v době, kdy se podobné způsoby chování psům přísně zakazovaly.  Ten pes patřil bratru Markovi malíře jménem Francis Barraud. Kromě psa vlastnil Mark ještě fonograf s troubou. Když Marek zemřel, zdědil Francis Nippera a fonograf. Když jej natáhl klikou a pustil, pes usedl k němu a poslouchal hlas svého pána. Francis neodolal, zachytil v kresbě a tak vznikla nálepka na gramofonové desky – His master´s voice.
To vše si Hermína Franková přečetla, našla si snímek malíře s Nipperem a začala si představovat, jaké rošťárny mohl, kdyby nežil ve viktoriánské době, ten bílý foxteriér provádět. A možná, že malíř kreslil a jeho dobrodružství zaznamenal. Určitě by se tím bavil on i jeho pes. Ale to se neví.

Čtivé vyprávění o Jakubovi, jeho psu Nipperovi, jeho rodině a přátelích, také o pěveckém sboru, který vede postižený strýc Tadeáš, o láskách i ukrajinské pomocnici v domácnosti, ilustrovala jedna z nejlepších českých ilustrátorek Zdeňka Krejčová. Příběh je plný hravé fantazie, co jiného bychom také mohli očekávat od autorky Dívky na koštěti nebo Bláznů a Pythagorase či Jak řídít inženýra Křečka /spolu s M. Macourkem/ a dalších jejích kouzelných příběhů?

Padavka je bezva pes /  Hermína Franková / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Pevná vazba, 112 stran, / Vydala Simuraka, 2016

Hermína Franková
vystudovala farmacii, promovala v roce 1953 na Masarykově univerzitě v Brně. Po promoci pracovala v lékárně, pak jako propagační referent v n. p. Léčivé rostliny. První povídky jí vyšly v roce 1961. Odešla ze zaměstnání a věnovala se jen psaní. V sedmdesátých letech se vrátila do lékárny, nesměla totiž být vydávána. Vyšlo jí několik knížek pod jménem Josefa Vinaře a Jarmily Černíkové.
Povídkami pro děti debutovala a knihy pro děti a mládež také tvoří většinu jejího díla. Všem jejím příběhům je společný důsledně dětský úhel pohledu, mimořádně vytříbený cit pro jazyk a styl, humor a nesentimentální lyričnost. Knihy Hermíny Frankové čte už třetí generace českých čtenářů a některé z nich  byly přeloženy do němčiny, francouzštiny a maďarštiny. V posledních letech pracovala pro televizi. Má dvě děti a tři vnoučata, žije střídavě v Praze a v jižních Čechách.

Ukázka z knihy…

Když se Jakub druhý den vracel ze školy, rozhodl se zajít na skok do lesa. Ne snad proto, aby se víc hýbal, ale protože měl starosti. A sice kvůli svým výplodům. Jak tedy označila maminka Jakubovu tvorbu. Jakub totiž byl začínající spisovatel.
„Ten tvůj popis lesa u sídliště je povedený,“ říkal češtinář Jeřábek nad Jakubovým slohem. „Já to tam znám. Výborně, Jakube!“
„No jo! Mazlík Jakoubek,“ poznamenal Nejtek.
Popis nebo líčení, to Jakubovi šlo. Taky měl v zásobě pár pěkných postav. Třeba Tadeáše.
„Moc zajímavý člověk,“ říkal zase Jeřábek nad slohem o školním pěveckém souboru, který vedl právě Tadeáš.
Dnes bylo Tadeášovi skoro třicet. Jako osmnáctiletý se vyboural ve fiatu a Jakub ho znal už většinou jen v invalidním vozíku. Tadeáš dokázal sám ujít jen pět šest kroků. Občas se mu udělalo zle a máma vysvětlila Jakubovi, že na tu chvíli o sobě Tadeáš neví. Naštěstí to bylo jen málokdy a přibližně tak na vteřinku. Ale stejně. Jakubovi trvalo dost dlouho, než se s tím vyrovnal a než ho to přestalo děsit. A při tom všem byl Tadeáš samá legrace. Jakub si ho děsně považoval.
Nebo Nejtek s Růžičkou. Naopak prvotřídní grázlové. Mírnější padouch Votruba. Vedle třídních slušňáků, jako byl třeba Šimon, by se skvěle vyjímali. A co Halina?
„To jídlo zase plave v másle!“ naříkal Tadeáš. „Nás z toho co nejdřív klepne!“
„Když máš co, tak dlabej. Když nebudeš mít, máš z čeho hubnout,“ říkala klidně Halina a přilila mu na pelmeně smetanu.
Postavy by tedy taky byly. Ale co s nimi? Co dál? To byl problém! Třeba v lese na něco přijdu, myslel si Jakub. Všechno se tam zelená a cvrliká… Ne! Tohle zrovna nepotřebuju!
Pak Jakub skoro šlápl na černé střepy. Byly to zbytky staré gramofonové desky. Na jednom střepu zůstala červená nálepka. Nápis nebylo moc vidět, ale pod blátem se sem tam zlatě zaleskl. Jakub střep zvedl a řekl si, že by to klidně mohla být starožitnost. Dalo by se o ní něco vymyslet? K námětu své první knihy jsem se dostal náhodou, řekl spisovatel. Šel jsem lesem a šlápl jsem… Pak se Jakub lekl, že už asi blbne. Ale co kdyby ho nad tím nečekaným nálezem napadlo právě to, co potřebuje? Totiž zápletka.

The post Padavka je bezva pes. Kniha populární Hermíny Frankové podle neexistujících kreseb Francise Barrauda first appeared on Čítárny.

Jakou máte ráda knihu? Na tohle se  lidi na besedách ptávají, ale abych řekla  pravdu, když se ptá mládež, odpovídám dost nerada. Každý  má právo volit si sám svou oblíbenou knížku. Tedy bez rad a kibicování. I bez nenápadného upozorňování Koukejte! Ona nebo on jsou autoři, čili tomu rozumějí, když nechcete být za blba, dejte na ně! Ne!

Dejte na sebe! Že se knížka líbí mně, nemusí se líbit vám a třeba vás může pěkně otrávit. A dokonce, a to bych nerada, vám může otrávit celé čtení. Uděláme to takhle: já odpovím, ale nikoho tím nenabádám, aby se ke mně přidal. Své lásky si volíme sami. Platí? Takže: je mi plno let  a léty mi těch knížek přibývá. Nevešly by se sem.

Tak alespoň po jedné: z dětských knížek je to Kamo od  Francouze Daniela Pennaca.
Pan Pennac nepoučuje, a  mohl by, je  učitel a Kamo na to zatím nemá. Zato jsou oba  samý vtip a  dobrý nápad. Když jsem tu knížku četla, řekla jsem si, že by se mi byl v mládí takový kamarád hodil.

A z dospělých knížek? Je to  zase od Pennaca  mallaussénovská  tetralogie o jednom smolaři  a jeho zajímavé rodině, která se má (přes  všechny názorové rozdíly a taky průšvihy) pořád moc ráda.

Daniel Pennac: Kamo a já
Kamo a spol. jsou zas o něco starší. Učitelský sbor se na druhém stupni rozrostl a obohatil o pár podivínů. Největší hrůzu šíří francouzštinář Crastaing, pověstný svou vášní pro slohové práce. Je ale vůbec možné, aby obyčejný sloh dokázal zdecimovat celou třídu? Jaké téma tu vlastně padlo? Jestli Kamo nedostane opět nějaký spásný nápad, doplatí na to nejen spolužáci, ale tentokrát i jejich rodiče.

Daniel Pennac: Obchodnice s prózou, Lidožrouti z Obchoďáku, Sudička pistolnice
Kdo miluje děti a psy, bydlí v pařížské čtvrti Belville a pracuje jako obětní beránek? Kdo se vždy ocitne na nesprávném místě a ve špatnou dobu? No přece bratr rodiny, svatý Benjamin Mallausséne! V tomto prvním románu proslulé malaussénovské tetralogie pracuje smolař Mallausséne v obchodním domě, kde se právě on vždycky připlete k výbuchu bomby. A v obchodním domě se také seznámí se svou Julií, kterou čeští čtenáři znají z jeho dalších neuvěřitelných dobrodružství. Kdo si už oblíbil Benjaminovu rodinu a kamarády z arabské čtvrti, může se těšit na další ohňostroj vtipu a nápadů i patřičnou dávku napětí. A pokud někdo ještě s Malaussénem neměl tu čest, má nejvyšší čas se s ním seznámit. Nikdy už pak na něj nezapomene!

The post Spisovatelka Hermína Franková si oblíbila Daniela Pennaca, francouzského propagátora čtení knih first appeared on Čítárny.

The post Hermína Franková, talentovaná spisovatelka. První na světě vymyslela kouzelnickou školu first appeared on Čítárny.

Paní Hermínu Frankovou (*6.7.1928) znám odnepaměti. Dokonce jsme spolu několikrát jely besedovat s dětmi. Nosí v sobě velkou dávku humoru, většinou ji nic nerozhází a je s ní legrace. Dřív než ji jsem však poznala Dívku na koštěti. Legendární film vznikl tenkrát podle jejího námětu, což se možná tolik neví.

Nedávno se na knižních pultech objevila nová knížka se jménem paní Hermíny na obálce. Je určená dětem od devíti let. Přivedla mě po čase za paní autorkou.

Letos v říjnu vám vyšla kniha o klukovi a bezva psovi. Měla jste někdy takového sama?
Měla jsem bezva psa a dodneška na něj vzpomínám. Byl středně velký, chlupatý a uměl se smát. Plemeno vořech. Měl rád zmrzlinu a mě. Mě víc! A to, co bude následovat, je na mou duši svatá pravda. Když jsem byla na chalupě a odešla do městečka nakoupit, pes přelezl plot jako opice a vydal se za mnou. Věděl, že by se mi to nelíbilo, proto když jsem se otočila, tak skočil do škarpy. V městečku se konečně jako objevil. Ale jednou se stalo, že někde v okolí hárala fena, a to bylo samozřejmě lákavější než zmrzlina. Vzhledem k počtu tamějších psích uchazečů však taky nebezpečnější. Takže se už nevrátil. Dalšího psa jsem neměla. Určitě by se neuměl smát.

Jaké bylo vaše dětství?
Vlastně ani nevím, jaké jsem je měla. Asi šťastné. Ovšem když vzpomínám pořádně, jsou vzpomínky střídavé. Jednou propadám sebelítosti, to když si vzpomenu na pohlavky, tehdy se to ještě smělo, které přiletěly třeba proto, že jsem četla zakázanou knihu V okovech, kde podle mě nebylo ale vůbec nic zajímavého. K mému zklamání šlo o vyprávění o legiích za první světové války. Naopak jindy soucítím s rodiči. Ano, chodila jsem za školu do obchodního domu Teta, kde byl prostorný, slunný dvůr, tajila známky z latiny až do doby, kdy to prasklo na vysvědčení a tak dále. To „a tak dále“ znamená, že nemám v úmyslu poučovat možná daleko větší odborníky.

Co vaše dcera a její dětství?
Má dcera? Podle mě měla dětství spokojené. Ale dodneška mi vyčítá, že musela nosit trenýrky bez gumiček.

Myslíte si, že dnešní děti mají život jednodušší, než tomu bývalo dřív?
Myslím, že ne. Z pohledu dospělých byly a jsou dětské starosti malicherné a shovívavě se jim usmíváme. Vždycky! Ale v dětství bývají někdy děsivé. Dítě na to nemá, aby se s nimi samo vyrovnalo.
V nové knize se objevuje jak láska k psovi, tak láska ke zpěvu. Nakolik se snoubí s vaším vztahem k mazlíčkům a zpívání?
K psím nebo kočičím mazlíčkům nemám pražádný vztah. Když pes, tak kamarád do pohody i nepohody. A zpívání? Zpívám ráda, dokonce se i nežádaná přidávám, když někdo spustí. Nejspokojenější jsem, když je pak z toho dvojzpěv nebo trojzpěv. Tohle děláváme s vnučkou, popřípadě i s dcerou, a jsme úplně u vytržení. Okolí je slušné a nic nenamítá.
{youtube}NDsK-KdTv1o?si=bChejJIZQC7uQsej{/youtube}
Před dvěma roky jste vypravila do světa v knize Jupí, jdeme do světa! dvě figury, které zdobily firemní štíty. Kde berete takové náměty?
Nevím. Možná to bude tím, že často chodím sama, a protože tedy nemám s kým zrovna mluvit, což mě jinak značně zaměstnává, hodně se kolem sebe koukám a při tom většinou člověka leccos napadne.

Váš námět na Dívku na koštěti je nepřekonatelný – baví vás čarování a svět čarodějnic?
Než jsem psala povídání o Dívce na koštěti, chodilo tehdy po ulicích plno holek v takových nadrchaných, rozčepýřených účesech. Říkala jsem si, že by to mohly být hezké čarodějnice. Časem se dostavily úvahy, jak by se na svět taková čarodějnice dostala, co by si tu počala a podobné. Ale zájem o čarodějnice a čarování měl ještě jiný důvod. Tehdy se totiž všude vyplňovaly dotazníky, které pátraly po původu každého člověka. Byl-li původ buržoazní, bylo to pro dotyčného nemilé. Všude! Ve škole, na úřadech, snad jen do nemocnice se takový mohl dostat bez potíží. Měla jsem hodně buržoazních kamarádek, a tak mě jednou napadlo, jak by bylo krásné mít původ, jaký by nikdo nepředpokládal, tudíž by ho nemohl vecpat do nějakého dotazníku. Původ čarodějný. Tatínek upír. Maminka bílá paní. A vůbec, po všech těch knihách a filmech o socialistických brigádách jsem měla chuť psát něco, co nemá vůbec nic společného s tehdejším režimem.

Přišly Ohnivé ženy – opět čarodějné téma, tentokrát pro dospělé…
Po Dívce na koštěti bylo jasné, že čtenáře i diváky bude zajímat, co se děje u nás s dospělými čarodějnicemi. A tak Ohnivé ženy vznikly. Myslím, že ona nepolitičnost námětu byla jedním z důvodů, pro který se jich chopil režisér Zdenek Podskalský. Scházeli jsme se u něj na Malé Straně, ještě a s televizní dramaturgyní Janou Dudkovou, a místo práce kecali o politice. Moc na něj vzpomínám. Jana je, bohužel, nemocná, a tak nevzpomínáme společně.

I v tomto třídílném snímku se objevují různá zaříkávání. Dá se jimi něco vyčarovat?
Zkoušela jsem svá zaříkadla, ale marně. Proto prosím, kdyby se někomu podařilo po mém zaříkání dostat se na chvíli ven z těla, oznamte mi to se všemi podrobnostmi, popřípadě doplňky. Děkuju. Někdy by to přišlo vhod.

Máte ke kouzelnickému světu blízko, protože jste původně farmaceutka?
Možná farmacie vypadá čarodějně, ale důležitou roli hraje v oboru matematika a chemie a vložit do toho čarování, to by určitě špatně dopadlo.

Kolik vašich knížek našlo filmovou či televizní podobu? Dá se to spočítat?
Podle mé povídky vznikl film Dívka na koštěti, který režíroval Václav Vorlíček. Levé křídlo byl snímek na motivy knížky Vendula aneb Hodiny francouzštiny pro pokročilé. Naopak zase po třídílném televizním seriálu Ohnivé ženy, ke kterému jsem napsala scénář a jehož režie se ujal Zdeněk Podskalský, vznikla stejnojmenná knížka. Podle dívčího románu Minervistka jsem udělala scénář k televiznímu seriálu Lékárníkových holka. Režírovala ho Anna Procházková. Ovšem televizních inscenací a filmů bez předchozí knížky bylo mnohem víc. Třeba televizní muzikál Takový talent s režií Jana Bonaventury nebo televizní film Nejlepší kšeft mého života, jenž režíroval Jiří Adamec. Nejsložitější scénář jsem psala v roce 1991, kdy se na mě a Miloše Macourka obrátil autor Kinoautomatu Radúz Činčera. Chtěl udělat Kinolabyrint. Šlo o dvanáct oddělených biografů. V prvním se oznámilo, oč jde, divák pak pokračoval dál, a ať vstoupil do kteréhokoli sálu, děj musel pokračovat srozumitelně. Byla to fuška. Premiéru měl na Světové výstavě Flory v Osace v roce 1991 a pak procestoval kus světa. Tady se o něm málo ví, bůhví proč.

Byla doba, kdy jste musela psát pod cizími jmény, proč? Kolik takových knížek s „pokrytím“ vzniklo?
Dodneška to nevím. Mám všelijaká tušení, ale neřeším je. Vážně! Asi mě někdo neměl rád. Proto jsem požádala o pomoc Josefa Vinaře, profesora na DAMU, a dramaturgyni Jarmilu Černíkovou. V dětském televizním vysílání mi takhle pomohla Kateřina Krejčí. Tak spatřily světlo světa knížky se jménem Josefa Vinaře – Jedna zrzka navíc, Ani v noci, ani ráno a Poslední prázdniny pod jménem Jarmily Černíkové. V televizi podobně vznikaly večerníčky. Všem těm odvážným a laskavým lidem, a nebylo jich málo, se vážně říkalo pokrývači. Nevěřte nikomu, kdo mluví o tehdejší lidské lhostejnosti.

Cestujete ráda?
Byla bych cestovala ráda, ale v době mého mládí se za hranice moc nesmělo. A když, tak hlavně do spřátelených zemí, a těch jednak nebylo tolik a kromě toho mě zase příliš nevábily. Něco jsem po revoluci ještě stihla, ale kam se hrabu na dnešní mladé, kteří se, soudím-li podle své vnučky, zdrží doma jen proto, aby nezapomněli, jak chutná kulajda. Závidím jim ony možnosti. Ale taky hodně přeju!

Kde se vám líbí nejvíc? A umíte vůbec odpočívat?
Z toho, co jsem stihla, byla pro mě nejhezčí Paříž. A dneska? Každý rok se vydávám na Kypr, kde už natolik znám všechny pamětihodnosti, že se tam jen flákám, a dokonce moc ráda. Nepropadejte omylům! Odpočívám, tedy flákám se často a s gustem.

Co nachystáte pro čtenáře nového, až se přestanete „flákat“?
Už spoustu let mluvím o knížce Biblické povídky. Tak dlouho, že pár jich vyšlo pradávno v Literárních novinách, kdy byl šéfredaktorem ještě Milan Jungmann. To bude další knížka, která vyjde v rodinném nakladatelství SIMURAKA. Asi tak během roku, no, třeba asi trochu později, dejme tomu za dva roky.

Nakladatelství SIMURAKA, co onen název představuje?
Simuraka je název jedné z mých prvních povídek, která vyšla v knížce Plavčík a sardinky. To jméno jsme s dcerou zvolily, protože veškeré názvy, které nás napadly, byly už obsazené.

The post Spisovatelka Hermína Franková. Její námět na Dívku na koštěti dodnes nikdo nepřekonal first appeared on Čítárny.

Dívku na koštěti asi znáte. A možná, že jste viděli i televizní seriál Ohnivé ženy nebo jste četli Čarodějnici bez koštěte. Pak tedy víte, že autorka Hermína Franková píše pro mládež, pro dospělé a nyní i pro osmi až desetileté děti.

Chcete vědět, co mají ve svém znaku města Tábor, Třeboň, České Budějovice, Český Krumlov, Horní Planá, Vodňany, Písek, Blatná, Milevsko, Bechyně, Jindřichův Hradec, Soběslav?
Dozvíte se to v dobrodružném vyprávění z cest dvou neobvyklých cestovatelů a to: oživlé mořské panny, která s váhou v ruce vítala příchozí do lékárny a protější dřevěné postavy Turka, který zas uváděl lidičky do krejčovství. Jak se stalo, že se dali na pouť jihočeskými městy a kolik toho zažili, koho zajímavého potkali a hlavně, kolik legrace si zažili, to už si musíte přečíst sami. A až půjdete starými uličkami měst se starými domy, určitě si jich budete více všímat, jestli nemají znamení a co na nich všechno je.

A nebyla by to Hermína Franková, kdyby neprobouzela fantazii čtenáře a jeho vlastní představy.
Ilustrace Lucie Dvořákové všechno krásně doplňují, je vidět, že tam všude také byla. Takže malí čtenáři vzhůru na cesty!

O čem je knížka “Jupí, jdeme do světa!”?
Nad lékárnou visí krásná mořská panna a protější módní salón zase střeží dřevěný Turek. Oba by se chtěli dozvědět plno věci. Třeba jaké to je smát se až se třesou stojatky- tak se směje mladý pan lékárník- nebo mít hlad jako paní švadlena, která věčně drží dietu. Proto by se potřebovali trochu rozhlédnout po světě. Jednoho dne se jim přání splní. Na svých toulkách nejen poznají, co je třeba děsný strach , ale taky jak vypadá noční mejdan a spřátelí se s nebojácným lékařem v důchodu, který pracoval v Austrálii, taky s divokým kancem básníkem nebo s andělem, který uspořádá večírek na náměstí a….

Jupí, jdeme do světa! / Turek a mořská panna na cestách / Hermína Franková / ilustrovala Lucie Dvořáková / Vydalo nakladatelství Simuraka, 2014

The post Jupí, jdeme do světa! Cestopisná kniha o historii oblíbené Hermíny Frankové first appeared on Čítárny.