Jedna ze zapomenutých knížek pro děti o hudebních nástrojích. Jmenujen se Od housliček po buben a je od hudebního skladatele Ilji Hurníka, básníka Václava Fischera a ilustrátora Karla Franty. Jak vidíte, společnost autorů je vskutku noblesní.
Knížka, určená pro děti od šesti let, představuje hravou formou tři desítky hudebních nástrojů; kromě běžných smyčcových, dechových, klávesových a bicích i některé méně obvyklé, jako například kolovrátek, vozembouch a famfrnoch.

Každému nástroji je věnována jedna nebo dvě strany knihy.
Krátké vyprávění od Ilji Hurníka je doplněno veselou básní od Václava Fischera. Ilustrace ke knize nakreslil výtvarník Karel Franta. Knihu doprovází dvě krátkohrající gramofonové desky se zvukovými ukázkami. Vydalo ji v roce 1987 nakladatelství Albatros. Kniha se brzy stala běžnou pomůckou při výuce v základních školách.

Lze ji považovat za příklad multimediálních výukových pomůcek v češtině s kombinací textu, básní, hudby a obrazu.

Otázka je, kdo ji opět vydá?

The post Od housliček po buben. Vynikající knížka pro děti o hudebních nástrojích s ilustracemi Karla Franty first appeared on Čítárny.

Rýmované verše o námořní plavbě “kolem Glóbusu” jsou určeny pro první čtení.

Barevné ilustrace Karla Franty doplňují dnes již klasický text Jiřího Havla, který s fantazií sobě vlastní líčí všem malým námořníkům, co všechno je na moři najít.
Škoda, že vtipnou knihu nikdo v poslední době nevydal a jak to tak vypadá, ani nevydá. Takže hledejte v antikvariátech, určitě budete miít štěstí.

První vydání Olympia, 1968

The post Přes tři oceány. První čtení s legendami dětské knihy Jiřím Havlem a Karlem Frantou first appeared on Čítárny.

V roce 2017 zesnulý výtvarník Karel Franta ukryl ve značné skromnosti vlastní strohé paměti do vzpomínek na přítele Františka Nepila!

Vydal je, pokud to nevíte, před šestnácti lety Jaroslav Hák z Horní Břízy v nakladatelství Granát a pod patronátem Českého rozhlasu Plzeň. Jmenují se dlouze: Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném. A co bylo tím „jiným“?
Mimo jiné vylíčení Frantova niterného vztahu k hudbě. Ale i k Nepilovi, jehož výtvarník zaujal nejpozději roku 1984 na výstavě ve Staroměstské radnici. Po ní mu Franta navíc věnoval kresbu čerta.

A další podobenky rohatců následovaly, až… Až musil Nepil přiznat, že se jeho byt stává malým „peklem“. Učinil ono přiznání námětem jednoho ze svých četných proslovů úvodem jedné z dalších Frantových výstav a…

A s dvouletou pauzou taky spolu a s manželkami absolvovali hned dvě dovolené ve Švýcarsku.
Už na té první (1993) snili o společné knize, nějaké tři dni před koncem druhé sdělil Nepil malíři, že dostal nápad, a když manželé Nepilovi přesedli v Praze do svého auta, které na ně čekalo v garáži manželů Frantových, rozloučil se spisovatel s výtvarníkem slovy: „Karle, ořezávej pastelky, jedu psát pohádku.“

Bohužel následovala už jen smutná zpráva, již přineslo Frantovi jako první rádio. 8. září 1995 František Nepil zemřel. – Ale za nějaký čas objevila jeho paní rukopis pohádky Strašpytýlek, kterou nejspíše či určitě psal právě pro malíře.
Rukopis nebyl bohužel dokončen, ale přesto se zdál natolik kompatibilní, že dílo mohlo být vydáno. A ovšemže s Frantovými ilustracemi.

Nepil žil naplno a snad lze říct, že neúnavné kloubení psaní, cest a života jej nakonec „uhnalo“.
Neboť pan malíř zde tím pronásledovatelem dozajista nebyl.

Karel Franta: Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném. Předmluvu Kde bych chtěl žít, kapitoly 7, 12 a 19, závěr kapitoly dvacáté a úryvek z knihy Slova mezi barvami napsal František Nepil. Text Znám toho malíře napsal Ivo Fischer. Ilustroval, graficky upravil a obálku navrhl Karel Franta. Fotografie Alena Frantová. Vydal Granát. Horní Bříza 2001. 80 stran. ISBN 80-86460-00-2

Ukázka z knihy…

Je známo, že člověka nejlépe poznáte na dovolené, na vojně, a vůbec nejlepší je prý prožít několik let s někým na pustém ostrově jako trosečník. Já jsem poznal Františka na dovolených ve Švýcarsku a troufám si říct, že jsem ho poznal dobře. Nezklamal mne. Byl přesně takový, jak jsem ho předtím znal jako spisovatele a vypravěče. Byl vynikající společník, byl spisovatel, vášnivý cestovatel a pilný fotograf…

Z každé cesty, kam je to, jak se říká, z ruky, si přivážím symbol národa, který jsem navštívil. Z Holandska jsou to dřeváčky, z Thajska slon, z Japonska zvoneček a panenka kokeši, z Paříže ta věž – teď si nemohu vzpomenout na její jméno, a k tomu nyní přibude zvoneček s helvétským křížem…
Vyrůstal jsem v prostředí, kde byla hudba doma. Doslova. Náš byt byl v kolonii 1 + 1, záchod společný pro šest rodin byl vzdálen tak, že jste se museli obléknout, jako když půjdete na vlak, anebo do divadla. Pamatuji se, že v každém volném koutě našeho bytu stál hudební nástroj: violoncello, kontrabas, a když jsem šel do skříně pro zimník, vybafla na mě baskřídlovka s pozounem, housle po dědečkovi, jedny po otci a jedny moje půlové. Na skříních noty, dusítka, pulty. Byly to kulisy, v kterých se odehrávalo moje dětství. Bylo to pro mne samozřejmé, a hudba u nás byla doma. Dědu jsem nepoznal, ale mám jeho fotografii. Sedí na zahrádce s violoncellem a vedle něj kluk s houslemi. To je můj tatínek.
Děda byl kapelníkem libčické dechovky a otec byl na vojně u hudby. Když přišel z vojny, hrál soustavně ve všech orchestrech i v dechových kapelách. Na tancovačkách, na bálech, na svatbách a na pohřbech, takže jsem nevěděl, jak vypadá tatínek v sobotu a v neděli, a někdy i v týdnu. Čistil jsem sidolem trumpety, aby se blejskaly do vysokého lesku. Samozřejmě jsem se učil hrát na housle a učiteli mně byli tatínek a kapelník pan Korunka.
Pro mého otce byla muzika všechno, celý život. Nestávalo se často, aby se rozpovídal. V tom nejsem po otci, to spíš po mamince, která se za svobodna jmenovala Hovorková. Když se táta rozpovídal, často vzpomínal na dobu, kdy do Libčic jezdil Karel Hašler. Měl u Vltavy vilu, tam také komponoval. Jednou si pozval čtyři muzikanty, aby mu přehráli jeho nové písničky. Otec byl v tom souboru a bral to jako veliké vyznamenání.

Rodiče mi vyprávěli, že jsem měl rád hudbu od malička. Narodil jsem se doma 1. května v 10 hodin dopoledne. Otec byl kde jinde než s kapelou. Hrál v prvomájovém průvodu. Když se dozvěděl, že se mu narodil kluk, dechovka i s průvodem se zastavila před naším domem a zahrála mamince a mně písničku…

V Praze navštěvuji zoologickou zahradu často. K návštěvě mne většinou inspiruje vnučka, ale i moje práce. Zvířata kreslím rád. Neobdivuji jenom krásné tvary jejich těl, jejich pohyby, ale snažím se, abych tak řekl, proniknout do jejich duší. Dlouho vydržím stát před zvířetem a sleduji jeho oči. Po chvíli mám pocit, že v oku nalézám něco z toho, na co zvíře myslí. Zvláště u gorily mám ten pocit, a proto ji mám rád. Připadá mě, že mi rozumí, že na ni nečučím jenom jako zvíře, ale že s ní rozmlouvám. Zdá se mi, že vidím v jejím oku smutek, a že ona vidí cosi v mém oku. Takto já si někdy smutním v zoologické zahradě.

Vzpomínám si, jak jsem byl před mnoha lety se známým spisovatelem Miroslavem Ivanovem ve Švédsku. Ten věděl, už když jsme nastoupili do vlaku v Praze, kolik zaplatí ve Stockholmu za metro, kolik zaplatí za litr mléka, za kolik bychom se naobědvali, kdybychom měli peníze, a jak hospodařit s penězi, kterých máme akorát tak, že to tam nějak přežijeme. Pamatuji si, že jsme v muzeu v Upsale prohlíželi exponáty, které od nás odvezli Švédové za třicetileté války. Stáli jsme tam před těmi unikáty prakticky s prázdnou kapsou bez peněz a Miroslav – spisovatel faktu – pravil, že za tu jednu věcičku pod sklem, která byla „naše“, bychom mohli čtyři sta let jezdit denně metrem ve Stockholmu a ještě bychom mohli každý večer navštěvovat zábavní podnik Tivoli, ale právě jsme na tom tak, jak jsme, takže půjdeme do hotelu přes půl města pěšky a večer se „rozšoupneme“ – dáme si toho jejich sladkého hamburgera. Zásluhou Miroslava Ivanova jsme s penězi vystačili, poznali mnoho zajímavostí a byla to krásná cesta, ze které jsme se vrátili.
Tak vám radím, až pojedete do ciziny, vezměte si s sebou spisovatele a vůbec nejlepší je spisovatel faktu…

I pro spisovatele Františka byla taková cesta materiálem pro psaní a přesně proto věděl, co chce vidět, co chce fotit. Obdivoval jsem ho, že v tom šíleném vedru, kdy lidi leželi na břehu jako mroži a sotva se převalovali do vody, má chuť podnikat stokilometrové cesty za poznáním. Když jsme k tomu přičetli, že před odjezdem byl v Izraeli a Polsku a v Rakousku – klobouk dolů. Ale to byl František-cestovatel.

The post Jak český ilustrátor Karel Franta neuhnal ve Švýcarech spisovatele Františka Nepila first appeared on Čítárny.

Karel Franta (1.5. 1928 – 19.7. 2017) je hlavně básníkem štětce, ale literátem také, určitě. Za půl století si vysnil víc než kopu neobyčejně vtipných komiksů a pouze některé další jsou na motivy z existujících už knih jiných autorů … K takovým předlohám náležel třeba i fantaskní román Lazara Lagina (1903-79) Stařík Chottabyč (1940) u nás známý jako Nové příhody starého džina (1956), který Franta je zpracoval pod titulem Neuvěřitelné příběhy Volky Kostylova a džina Chottabyče (čtrnáctideník Ohníček 1972-74)

K dalším seriálům stvořeným na cizí scénář náleží Za tři rány kolem světa Václava Fischera (Čtyřlístek 1971–73) o letu kluka Juklíčka a jeho psa Rambajse na pouťovém balónku nebo Cirkus klauna Pepita Jaroslava Černého (Čtyřlístek 1978-81). Anebo (bezejmenné) příběhy „univerzální kočky“ od Rudolfa Čechury (Čtyřlístek 1982-83).
Často ale Frantapři vymýšlení příběhů opravdu těžil výhradně z vlastní fantazie a navíc se stal i tvůrcem loutkových a kreslených filmů. Také poštovních známek.

A hlavně je pilným ilustrátorem učebnic a více než sta dětských knížek. Například:
Člověče, nemrač se! (1972, tu s Jiřím Havlem i napsal)
Ladislav Dvorský: Bílý koník (1975)
Henryk Sienkiewicz: Pan Wolodyjowski (1977)
Helena Šmahelová: Chrabrovka (1981)
Václav Fischer: Kluci a holky z naší školky (1982)
Vladimír Hulpach: Kouzelné dudy (1984)
František Nepil: Strašpytýlek (1996)…

Doma i v cizině Franta převzal řadu cen a uspořádal bezpočet výstav. S jeho obrázky se setkávají děti celého světa. Pro jeho tvorbu, prostou věcných chyb, je typická absence ponurosti, krutosti. Ve volné tvorbě převažují náměty s hudebními motivy a na řadu nástrojů ostatně sám i hraje: trombón, housle, harmonika… Napsal a vydal také vzpomínky „Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném“ (2001) a…

Karel Franta je nejenom malíř, on je i muzikant i zahradník i sedlák. Dále tesař, zedník, a bůh ví co ještě. On je i zámečník, protože si nejméně jednou v roce zapomene klíče od chalupy, vždy to zjistí až v Orlických horách a nějak se dovnitř dostat musí.
A ve svých obrázcích? Tam je Franta i vypravěčem. Takovým, jaký sedával Svatopluku Čechovi Ve stínu lípy v Litni a jaký sedával Mikoláši Alšovi u pece v kuchyni…  
František Nepil

ROZHOVOR

ODKDY jste chtěl malovat?
Už jako kluk jsem si kupoval časopis Mladý hlasatel. Těšil jsem se na každou sobotu, to vycházel. Čekal jsem u trafiky a dbal, aby výtisk, který mi pak náležel, nebyl třeba pomačkaný. A právě v té době už jsem byl rozhodnut, že se stanu malířem a chci kreslit do dětských časopisů. To byl můj sen!

Byl jste pod vlivem někoho?
Miloval jsem seriál Jaroslava Foglara Rychlé šípy. V té době jsem dokonce věřil, že ti kluci žijí, a když jsem pak nastoupil do tiskárně Melantrich, odkud Mladý hlasatel vycházel, doufal jsem zcela vážně, že se tam s Rychlými šípy snad setkám. Ale nesetkal jsem se s nimi.

Jaké byly vaše začátky v Melantrichu?
Zařadili mě hned do ateliéru mezi hotové grafiky a ilustrátory. Ti pracovali i pro další časopisy vydávané tímto nakladatelstvím, např. Evu, Ahoj, České slovo či Besedu naší rodiny.

Kdy jste se dostal k dětským časopisům?
Po vyučení litografem a absolutoriu Grafické školy (1946) jsem byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze (1949-1954), kde jsem se také seznámil se svou ženou… Následovaly dva roky vojny. Hned po nich mě přizvala ke spolupráci redakce Pionýra, konkrétně básník Jiří Havel a spisovatel Sváťa Hrnčíř. Pionýr, v mezidobí dvou let přezvaný na Větrník, jsem externě graficky upravoval a taky do něj začal kreslit…

Stal se vaším, dá se říct, erbovním časopisem…
Bylo to v době složité, ale celá redakce měla zájem vydávat kvalitní časopis. Po všech stránkách. Ještě dnes, když listuji v Pionýrech a Větrnících, mám dobrý pocit.

Grafikem jste se tu stal už roku 1956 a na ty časy ze svého hlediska vzpomněl i váš kolega Svatopluk Hrnčíř: Vůdčí silou naší tehdejší redakční trojky byl bezesporu Jiří Havel, šéfredaktor. Svou práci dělala trojice velice ráda – byla neobyčejně soudržná, téměř nerozlučná. Rozuměli jsme si, nikdo z nás neměl ambice redigovat časopis pro dospělé a všichni tři jsme si zamilovali prostředí tiskárny s neodmyslitelným hukotem rotaček a vůní tiskařských barev. Proto jsme také často do tiskárny docházeli. Na montáž stránek, na náhledy – i na vyjetí prvních výtisků. Chodívali jsme společně, prakticky tedy celá redakce, což nebylo obvyklé – a dodnes nám to leckdo pobaveně připomíná. Tolik Hrnčíř a zpátky k vám. Do Pionýra jste kreslil i ve své době přitažlivý obrázkový příběh Tajemství přístavu. Jak jste ho vymýšlel?
Pokoušel jsem se vytvořit seriál, na který budou čtenáři po letech vzpomínat asi jako teď já na Mladé hlasatele a na seriály v něm. Mou touhou však přitom bylo vymyslet a nakreslit seriál ryze český.

Neinspiroval jste se i v zahraničí?
Vůbec ne. Zahraniční komiksy mi nebyly nikdy vzorem. Já měl rád ty české. Třeba seriál Josefa Lady Dobrodružství Tondy Čutala.

Ten psal roku 1929 Jan Morávek (1888-1958) a došlo i na vydání s verši Josefa Bruknera (1999). Ani vy jste, jak už řečeno, seriály netvořil jen bez pomoci scénáristů…
Ale většinou jsem na nich dělal sám. I vámi zmíněné Tajemství přístavu jsem zpracoval sám, byť podle jakési povídky.

Třeba mého dětství se ovšem Pionýr dotkl až o dvacet let později seriálem Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny (září 1975–srpen 1976). Mimochodem, jen pár let předtím dědici slavného amerického fantasty Edgara Rice Burroughse zakázali časopisu ABC vytvořit komiks podle Tarzana. Vy jste si s autorskými právy hlavu nelámal?
Když o tom dnes uvažuji, tak jsem svou verzi napsal a nakreslil…

asi hlavně jako protiváhu Tarzana přetiskovaného pár let předtím právě v Pionýru. Vycházel s ilustracemi Zdeňka Buriana!
Hned v prvním díle této vtipné parodie o opičím muži mezi lidmi je „syn divočiny“ předmětem obdivu letištního vykladače Kryštofa: „Ten musí mít větší sílu než Franta Kocourek!“ Neznal jste náhodou tohoto brněnského herce?
Zmínka o siláku Kocourkovi je spíš náhoda. Osobně jsem ho nikdy nepoznal, ba ani jeho paní.

Nám – klukům – ostatně tehdy Tarzan v Pionýru (a v červeném mundúru a s nápisem SUPER) připomínal spíš italského herce Buda Spensera. Obdobně jako pána opic jste už předtím odlehčil i jinou klasickou figuru: pána Apačů Vinnetoua: v rozsáhlém cyklu pro Ohníček. Byl podnícen známými německými filmy let šedesátých, nicméně je zcela očividné, že nejen jimi.
Ano, nejen. V mládí jsem byl velký čtenář dobrodružných knížek. Přečetl jsem všechny Rodokapsy (1935-44), všechny Divoké západy (1939-41), všechny Rozruchy (1937-44) –  a samozřejmě mayovky. Každou neděli jsem chodil do biografu na westerny. A tak jsem měl tento svět rád a pořád mám.

Malý Vinnetou dosáhl už dvou knižních vydání (naposled roku 2000), byť pokaždé jen formou výboru a vždy v jiném uspořádání.
Ano. Ze všech seriálů, které jsem kdy napsal a nakreslil, mám příběhy Malého Vinnetoua nejradši.

V německém snímku Pyramida boha slunce (1964, režie Robert Siodmak) je Lex Barker v roli doktora Sternaua připoután k napružené větvi. Kdyby se vymrštila, roztrhla by jej. Ve 41. dílu Malého Vinnetoua malujete totéž drama, a přece je ve vašem podání legrandou. Celá ta série je ostatně parodií snad všech typických motivů Divokého západu a zábavnost je umocněna i zdánlivou vážností titulů jako Přepadení banky, Přepadení expresu či Zlatá horečka. Zdá se mi jen symptomatické, že jste tehdy parafrázoval svět, jenž jsme jako malí kluci pomalu ani neměli odkud znát… A ještě se chci zeptat, zda vás také nenapadlo „vrátit“ Malého Vinnetoua filmu.
Napadlo. Jiří Trnka o tomto seriálu dokonce řekl, že je to ideální předloha pro loutkový film.

Zareagoval jste prací?
Asi tři televizní režiséři postupně projevili zájem. Ale objevily se vždycky překážky.

Předpokládám, že asi ideové?
Napřed ideové, potom zase finanční.

V případě poměrně rozsáhlého Malého Vinnetoua vydávaného po léta na pokračování vám nikdy nikdo nepomáhal s nápady, náměty a scénáři? Je to tak vtipné! S takovou invencí konstruovaná sága! A zrovna tak váš strašidlácký synek Kuk ve Sluníčku, který leží na dně duší generaci dnešních čtyřicátníků jako vzpomínka na předškolní věk (a rovněž by si zasloužil knižní vydání). V záhlaví stávalo jen „kreslí Karel Franta“. Znamenalo to snad občasnou účast nějakého autora scénáře?
Všechna pokračování Malého Vinnetoua i strašidýlka Kuka jsem zpracoval zcela sám. Nepomáhala mi ani babička. Figurka Kuka přitom vznikla na základě konkurzu v redakci Sluníčka.

Když jste byl malý, tak vám při prohlížení ilustrací vadily věcné chyby, a pak surovosti a také ponurost. Všeho toho jste se vystříhal a již v Kukovi mě nadchli vaši dobráčtí čerti v roli uhlířů s putnami. Nádherní jsou i vodníci. A vůbec je vám vlastní nejen téma amerického Západu, ale i pohádkových bytostí, přičemž sotva umíte namalovat upíra tak, abychom se báli. Nebo snad ano?
Celý život jsem vyhledával jeho lepší stránky – a právě o nich jsem se dětem snažil svým kreslením vypravovat. Vždyť není třeba rozmnožovat ty horší. Ne, čtenáře máme převádět spíš do světa laskavosti a úsměvu… Musím říct, že mě potěšil zájem Tvaru o mou práci. Připomněl jste mi i některé seriály, na které se už ani dobře nepamatuji, a za to děkuji.

Prozradil byste své nejbližší plány? Nebude to zase i nějaký seriálový příběh?
Moje nejbližší plány jsou: malovat, malovat a malovat.

V zoologické zahradě
ať se pase zvíře
ve veliké ohradě…
Ať to není ryba,
ať to není rak,
ať má hroší kůži,
křídla jako pták.

Tak zní říkanka složená Karlem Frantou. Bývala zaříkávadlem strašidýlka Kuka z kresleného seriálu v časopise Sluníčko (vyšla v dubnu 1971).

The post Ilustrátor Karel Franta. Mimořádný vypravěč a expert na čerty first appeared on Čítárny.

František Nepil (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995), muž nenápadného zjevu, téměř něžného jména, nezaměnitelného psaného projevu a osobitého hlasu, který by poznal snad každý. Seznam jeho knížek, z nichž mnohé vyšly také v autorově interpretaci na gramofonových deskách, kazetách či discích, by byl předlouhý.

Hledání radosti
František Nepil / ilustrace Karel Franta / Knižní klub  2006, 1. vydání
Drobné prózy, které manželka Františka Nepila našla ve spisovatelově pozůstalosti. Jsou určeny nejen pamětníkům velkého vypravěče, ale to neznamená, že by se jim mladší čtenáři měli vyhnout. Právě naopak.

Lišky, dobrou noc
František Nepil / Ilustrace Věra Faltová / Vydal Knižní klub 2006, 3. vydání, 2. vydání Olympia 1999. 1. vydání Profil 1971
Příběh Lišky, dobrou noc je situován do kouzelného Jalovcového údolí, kde malý Ctibůrek objevuje tajemství přírody a prožívá v přátelském kruhu rodiny první klukovská dobrodružství. Nejkrásnější chvíle tráví ve společnosti dědy a jeho veselých pohádek. Kniha je určena dětem od šesti let

Štuclinka a Zachumlánek
František Nepil / ilustrace Helena Zmatliková / Vydal Albatros 2001, 3. vydání, 1. vydání 1994, 2. 1998 – obě v Albatrosu, 4. vydání Knižní klub 2010, 5. vydání 2016 opět Knižní klub
Půvabná Nepilova kniha (určená dětem od 5 let) vypráví příběh Šmuclinky, jejího dědečka, který onemocní a musí být v nemocnici, kamaráda Zamuchlánka a jeho pejska Matlafouska, kteří Šmuclince pomáhají postarat se o chaloupku, než se dědeček vrátí domů…

,

Naschválníčci
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal Egmont 2004, 3. vydání; 1. vydání Albatros 1981, 2. vydání Amulet 2000, 4. vydání Knižní klub 2016, ale bohužel s ilustracemi Olgy Franzové
Vyprávění o naschválníčcích, malých nezbednících, kteří jsou vždy připraveni překazit naschvál každou dětskou rošťárnu provází dětské čtenáře již několik generací – radost udělá určitě i vašim dětem…

Pohádková lampička
František Nepil / Ilustrace Jan Kudláček / Vydal Knižní klub 2003, 2. vydání; 1. vydání Nakladatelství Tiskárny Vimperk 1992; 3. vydání Knižní klub 2013
Knížka veselých pohádek pro nejmenší. Příběhy o zvířátkách a pohádkových postavičkách s nezaměnitelnou poetikou a humorem Nepilova vyprávění.

Polní žínka Evelínka
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal Amulet 1997, 3. vydání; 1. vydání Albatros 1979, 2. vydání Sedistra 1995, 4. vydání Knižní klub 2008
Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje.
Polní žínka Evelínka. Oblíbená kniha Františka Nepila a ilustrátora Miloslava Jágra

 

Střevíce z lýčí
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal VPK 2002. 5. vydání i 4. vydání 1999 bylo ve VPK; 1. a 2. vydání Práce 1982 a 1988, 3. vydání 1994 Knižní klub, 6. vydání 2007 Knižní klub
Počtení, povídání a poučení, plné typického Nepilova laskavého humoru a životní moudrosti, jehož nosným tématem je soužití člověka a zvířete.

Lipová alej
František Nepil / Ilustroval Jiří Kalousek / Vydal Knižní klub 2003, 3. vydání; také 4. a 5. vydání bylo v Knižním klubu 2008, 2014; 1. vydání Albatros 1985, 2. vydání Sedistra 1997
Během několika let odvyprávěl František Nepil postupně v rozhlasových pořadech Dobrého jitra celé soubory fejetonů. Jedním z takových cyklů byly i úvahy o vztahu k domovu, k rodnému kraji a k vlasti nazvané Moje země. Toto vyprávění uspořádal autor později do knižní podoby s názvem Lipová alej.

Kněžnin prsten, Kde jsi chodil, Satane?
František Nepil / ilustrace Miloslav Jágr / Vydal VPK 2001, v tomto výběru 1. vydání
Povídkové příběhy od dob historických až po povídání o známých lidech a sbírka příběhů o všudypřítomných satanáších v nejrůznějších podobách

Pět báječných strýčků
František Nepil / ilustrace Adolf Born / Vydala Olympia 1987, 1. vydání; 2. vydfdání Amulet 1999; 3. vydání Egmont 2004; 4. vydání Knižní klub 2014
Kdo by nechtěl mít báječného strýčka! Malá Minka jich má dokonce pět. Všechno začalo o Vánocích. Pod stromečkem našla Minka lyže a brzy nato vyjela s tatínkem a jeho pěti kamarády na hory. A tam zažila úplně jiná dobrodružství, než čekala…

Dobrá a ještě lepší jitra
František Nepil / ilustrace (obal) Miloslav Jágr Radioservis 2002, zvukový záznam, jinak vyšlo s ilustracemi Vladimíra Renčína 4 vydání
Ve své době mimořádně oblíbené ranní rozhlasové fejetony Františka Nepila, které dosud nevyšly na CD: Studánky – Klatovy – Velká Bíteš – Ještěd – Trenčín – Gejzíry na východním Slovensku – Podtatranské ovce – Silvestr – Pardubice. Doplněno vzpomínkami Miroslava Horníčka a red. Aleše Vovse.
Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila, kniha i audio

Já Baryk
František Nepil / Ilustroval Adolf Born / Vydal Albatros 2001, 4. vydání; 1. a 2. vydání v Albatrosu s ilustracemi Heleny Zmatlíkové 1977, 1988; 3. vydání Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové; 5. a 6. vydání v Knižním klubu opět s ilustracemi Heleny Zmatlíkové 2009 a 2014
Baryk se stal jednou z nejúspěšnějších dětských knih vedle Makového mužíčka a Polní žínky Evelínky, v nichž autor uplatnil naivní básnický cit.
Já, Baryk – humorné příběhy psa Františka Nepila

The post František Nepil. Tucet dobrých knih vynikajícího vypravěče first appeared on Čítárny.

Byly časy, kdy i leporela vytvářeli mistři. V našem případě Jiří Havel a ilustrátor Karel Franta. Leporelo vyšlo asi? jen jendnou v Mladě Frontě v roce 1970. To, že už nikdy nevyšlo je malá záhada.

K leporelu se pro web “Děstská leporela” vyjádřil Jiří Havel takto:
„Jako rodák z Jizerských hor jsem se s houbami setkával od dětství, kdy byly lesy ještě zdravé, husté, plné lesních plodů a romantiky. Při psaní jsem podvědomě myslel na svého tatínka, dobrého znalce hub, který s námi podnikal výpravy do okolních lesů vždy ještě za tmy. K leporelu Dědeček a sedm loupežníků mám zvláštní vztah, protože se na jeho vzniku podílel svými nápady ilustrátor Karel Franta.“

The post Dědeček a sedm loupežníků. Jedinečné leporelo Jiřího Havla a Karla Franty first appeared on Čítárny.

Soubor půvabných příběhů o ptáčcích a o malém Strašpytýlkovi, původně obsažených v titulech Zobáček mi namalujte červeně a Strašpytýlek, vychází v tomto výběru poprvé. Navštivte s námi skřivánka, havrana nebo zvonohlíka a krásně se spolu se Strašpytýlkem vyděste vskutku netradičních strašidel – Šramoťandy, Hromjanka, Splachovačky či Zákřováka.

Jedinečné původní ilustrace doplnil dalšími Karel Franta.

Co vyprávěla Noc | František Nepil | Ilustrace Karel Franta | Vyd. Euromedia – Knižní klub, 2009

UKÁZKA Z KNIHY

Dvanáctý havraní sněm se konává, když je krajina pod sněhem. V prosinci. Prvních jedenáct sněmů bývá od října do listopadu. V říjnu a listopadu se havrani slétávají a usnášejí se, jak s tím sněhem zatočí. Jak zatočí s celou zimou.

Nemohou se však nikdy dohodnout, jestli nechají napadnout sníh, anebo jestli ne. Jedni havrani tvrdí, že kdyby se nepřipustilo, aby sníh vůbec napadl, bylo by to nejsnadnější. Jakmile by začalo svítit sluníčko, ohřálo by zemi a začala by se zelenat tráva. Rostla by rychle, protože by ji sníh nestudil. A jakmile se začne zelenat tráva, je jaro za dveřmi. Zima by přišla úplně ke zrušení.

Druzí havrani jsou však spíš pro to, nechat sníh napadnout. Bývají ho plná oblaka a dokud se nevysněží, nemůže sluníčko kvůli nim ani vysvitnout. Když prý napadá všechen sníh na zem, je po oblacích. Vyjasní se a slunce může hřát. Pak by se sníh už jenom sklidil, a jakmile by bylo po sněhu, mohlo by začít jaro. A sklidit by šel rychle, kdyby na to šli všichni havrani. Havranů je přece k nespočítání – jen kdyby se žádný neulejval!

Takhle se havrani přou na sněmech po celý říjen a listopad. Pak přijde prosinec a napadne sníh. Napadne a leží. A havrani začnou sněmovat nanovo. Usadí se v koruně topolů či dubů a začnou se dohadovat, z které strany s tím sklízením začít. Jestli spíš v polích, nebo v lukách. Anebo u lesa, či u řeky. Zda ho sklízet spíš do kopce, nebo z kopce. Jestli začít všichni na jednom místě, nebo každý na svém. A zda začít hned.

Občas se totiž všichni zvednou a letí se podívat do oblak, jestli je nahoře ještě nějaký sníh. Aby nezačali se sklízením a nenapadl jim nový. To by bylo lepší začít raději až pak.
Tak sněmují a sněmují, a když v tom začnou být jakž takž zajedno, když v tom začínají mít jakž takž jasno, zima přejde. Slunce hřeje, sníh sejde a začne se zelenat tráva.
„Podívejte se, jaro je za dveřmi!“ říkají si pak havrani. „Tu zimu už můžeme klidně pustit z hlavy. Ale napřesrok s ní zatočíme jaksepatří! Vždyť už jsme v tom jakž takž zajedno, a hlavně – máme v tom jakž takž jasno!“

The post Co vyprávěla Noc Františka Nepila na ilustracích Karla Franty first appeared on Čítárny.

Šachy jsou královská hra. A jsou pochopitelné i pro děti. Učí je logice a trpělivosti, umění prohrávat i touze po vítězství. Není pochyb o tom, že šachy rozvíjejí vlastnosti potřebné v životě. Chcete-li své děti naučit pravidla šachů, není lepší volba než tato kniha, plná básniček a odborných šachových výrazů s vysvětlivkami.

Pokud ale vyberete vydání s Karlem Frantou, pak v dětech budete rozvijíte i estetické cítění, protože řemeslně zvládnuté ilustrátorství Frantovo je světové, není nudné a je opravdu kreativní.

Kniha ale není jen pro děti. Je to dobrá knížka pro každého šachového začátečníka.

Šachový slabikář / Inna Veselá, Jiří Veselý / ilustrace Karel Franta / SPN Praha, 1981

The post Jedinečný šachový slabikář pro děti s ilustracemi Karla Franty first appeared on Čítárny.