Johannes Kepler (27.12. 1571 / 15.11. 1630) byl první, který na popisuje oběh planet po elipsách. Zdokonalil tak revoluční názor Galilea (15.2. 1564 / 8 1. 1642), který planetu Země nechal obíhat kolem Slunce a odstranil ji z centra vesmíru. Od té chvíle se hroutí starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.Ale hlavně se mění svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

Představa, že svět funguje v jakési všeobsažné harmonii a planety vytvářejí vesmírnou hudbu, pochází již z dob starého Řecka, přinejmenším z dob života Pythagora (v 6. století př. Kr.) a jeho žáků.
Slovo harmonie pochází z řečtiny, ale znamenalo něco trochu jiného než dnes.
U Homéra vyjadřovalo správné propojení, správnou práci, např. tesaře.
Později se začal tento termín používat v hudbě a měl by spíše znít jako “ladění”. Správně naladěná harfa má harmonii, nesprávně naladěná harfa ji nemá.
Nebe je tedy přirozeně naladěno nejlépe ze všeho.

Keplerovy představy o pohybu planet byly založeny na Koperníkově předpokladu, že středem planetárního systém u je Slunce (viz ilustrace z jeho knihy De revolutionibus orbium coelestium, vydané roku 1534).
Kepler objevil, že planety obíhají kolem Slunce ne po kruhových, ale eliptických drahách.
Tvrdí se, že ho tato myšlenky napadla v době, kdy pobýval v Praze, jako host a přítel Tychona de Brahe.

Dnes samozřejmě netušíme, zda Pythagoras mínil svá slova o vyladěnosti planet v termínech matematických, zda Řekové počítali i Měsíc a přiřadili mu nejnižší notu, protože obíhá nejníže, atd. Pozorovány z naší nedokonalé Země, planety se skutečně pohybují vzhledem k relativně fixním hvězdám v relativně fixních kruzích. Později se ukázalo, že kruhové dráhy jsou spíše eliptické, nepravidelné, ale i tyto jejich nepravidelnosti jsou pravidelné. Po hypotézách a teoriích Aristarcha (3. století př. Kr.), Hipparcha (2. stol. př. Kr.), Ptolemaia (2. stol) a nakonec Koperníka (15. stol), který uvažoval o kruzích, přišel Kepler.

Pohyby nebeských těles nejsou ničím jiným než nepřetržitou písní pro několik hlasů, která se však dá vnímat jen intelektem, nikoli sluchem …
Johannes Kepler

Johannes Kepler (27.12. 1571 – 15.11. 1630) všechny předchozí teorie zdědil.

I on věřil, že planety se pohybují v kruzích kolem Slunce, a protože měl v té době nejlepší dalekohledy (po Tychonovi de Brahe), rozhodl se, že to dokáže. Jenže čím více údajů nashromáždil, tím obtížněji pasovaly do kruhové hypotézy. Když konečně vyzkoušel eliptické dráhy, vše zapadlo do sebe. Z nějakých důvodů nechal Bůh planety obíhat ne v kruzích, ale v elipsách. Šok z tohoto objevu si dnes těžko můžeme představit. Proč Bůh nepoužil dokonalý kruh a nechal planety pohybovat se tak nedokonale?

Kepler byl přesvědčen, že nějaký důvod musí existovat, a rozhodl se ho najít.
Pomohla mu prastará myšlenka vesmírné harmonie. Kepler byl také hudebník a byl dobře obeznámen s vokálními skladbami, např. G. P. da Palestriny a T. di Vittoria. Vyslovil proto hypotézu, že stejně, jako se mění hlasy v polyfonních písních, nechal Bůh planety obíhat po měnících se drahách proto, aby vytvořil vesmírný akord o šesti hlasech, které tvoří Země plus pět tehdy okem viditelných planet. Při výpočtech s lineárními vzdálenostmi Kepler ale dospěl k disonantním veličinám. Teprve když zkusil úhlové vzdálenosti, jako by byly planety pozorovány ze Slunce, zdálo se mu, že nalezl důvod, proč Bůh stvořil planety obíhající po eliptických drahách: harmonie světa je neustále se vyvíjející motet pro šest měnících se hlasů.

Takto si Kepler představoval, že by planety zněly”, vyjádřeno v notách. Samozřejmě věděl, že by “nezněly tak, jak je to naznačeno, protože je jejich pohyb nepřetržitý a proměnlivý, od jednoho extrému ke druhému, a neustále by tak měnily výšku tónu – což nedokážu nijak znázornit, a zvláště ne v notách.”
Moderní notace si se změnou výšky pomyslných tóml planet sluneční soustavy ví rady a znázorňuje její proměnlivost pomocí glissand, stoupajících a klesajících tónů.

Američané John Rodgers a Willie Ruff se před několika lety rozhodli rekonstruovat Keplerovu hypotézu o vesmírné hudbě.
Jako výchozí datum postavení planet zvolili situaci, jak by se jevila 27. 12. 1571, tedy v den Keplerova narození. Pokud se týče převodu číselných údajů do oblasti slyšitelné lidskému uchu, např. výšky tónu, Kepler sám již některé převody spočítal.

Saturn.
Pro tuto planetu vybral nízké G2.

Merkur.
Nejvyšší nota Merkuru tedy bude pětičárkové E a rozsah asi osm oktáv. To vše je ještě v oblasti slyšitelnosti lidského ucha. Merkur je nejrychleji obíhající planetou s velmi excentrickou oběžnou dráhou a jeho zvuk se podobá píšťalce.

Venuše a Země.
Tyto planety mají téměř stejné dráhy a dohromady znějí v sextě (poblíž noty E a Gis) s neustálou půltónovou změnou.
Pro Keplera to byly tři tóny řady do-re-mi-fa­sol-la-si, tedy pro jeho dobu symbolicky mi-fa-mi (misery, famine, misery – bída, hladomor, bída).

Mars.
Ten zpívá velmi harmonicky a jeho alt kolísá mezi horním a dolním C.

Jupiter.
Vzdálenost mezi Marsem a Jupiterem je větší než mezi předchozími planetami a Jupiterova píseň je v basech a mnohem pomalejší. Jeho zmenšená tercie kolísá od D do H. Ještě dále a ještě hlouběji zní Saturn, téměř na hranici slyšitelnosti.

Další planety Kepler v té době neznal.
Autoři zvukové rekonstrukce jim přiřadili ne tóny, ale rytmus.
Uran tepe devět až desetkrát za vteřinu.
Neptun v tempu pěti tepů za vteřinu.
Basový buben Pluta je základem celé struktury. Jeho oběžná dráha je velmi excentrická, a tak jeho zrychlování a zpomalování dává vzniknout zajímavým vztahům s ostatními planetami.

Znovu je nutno zdůraznit, že podle Keplera by se tato harmonie vesmíru měla poslouchat jakoby ze Slunce. Kepler byl oddán Koperníkovým ideám a pohrdal každým, kdo uvažoval geocentricky.

Přivrženci nové teorie tvrdí, že veškerou energii a hmotu si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Noty, jichž lze zahrát nekonečné množství, nejsou nejdůležitější. Rozhodujícíje sama struna. Budeme-li studovat její vibrace, odvodíme, že existuje nekonečný počet kmitočtú, jimiž struna může vzduch rozechvět. “Strunové rovnice jsou definovány,”
dodává prof. Michio Kaku z City College v New Yor­ku, “ale matematika 21. století ještě nebyla objevena.”

Americké družice Voyager objevily počátkem osmdesátých let podivné radiové signály, jejichž zdroj se nepodařilo zjistit.
Po měsících analýz vznikla domněnka, že signál může vznikat podobně, jako by někdo občas drnknul na gigantickou kytaru a že tedy jde o “hudbu kosmu”.
W. Kurt z univerzity v Iowě a F. Scarf z kalifornské univerzity spekulují, že ve vzdálenosti deseti milionů kilometrů od Země jsou elektricky nabuzené pásy plazmy vybuzovány vlivem jiných hvězd a šokem elektronů dochází k plazmové oscilaci.

V rámci hledání “teorie všeho” dnešní fyzikové a matematici stále častěji hovoří jazykem šamanů a především hudebníků.
Lidské tělo chápou jako akord, který vzniká souzvukem miliard strun. Tzv. superstrunová teorie tvrdí, že veškerou hmotu a energii si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Jsou-li subatomové částice notami, představují harmonie produkované superstrunami fyzikální zákon’y a vesmír lze chápat jako velkolepou symfonii vibrujících vláken energie …

Pythagoras i Kepler by měli radost.

Ukázka z knihy svolením autora.
Vlastimil Marek / Tajné dějiny hudby – zvuk, ticho jako stav vědomí
Tajné dějiny hudby

Galileo odstranil Zemi z centra vesmíru a nechal ji obíhat kolem Slunce, zatímco Keplerův planetární model obsahuje elipsy.
Hroutí se nejen představa Země jako středu Vesmíru, ale i starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.
A hlavně mění se svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

The post Kepler a jeho geniální vesmírný akord o šesti hlasech, notový zápis planet first appeared on Čítárny.

 Následující ukázka je z knihy: Thomas E. Woods Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis, 2008

Galileo Galilei (1564–1642) kromě svého přínosu v oboru fyziky učinil v roce 1609 některá důležitá astronomická pozorování dalekohledem; ta pomohla zpochybnit některé aspekty ptolemaiovského systému. Uviděl na Měsíci hory, a tak zpochybnil dříve přijímanou jistotu, že nebeská tělesa jsou dokonalé koule.
Objevil čtyři měsíce obíhající kolem Jupitera, takže nejen ukázal přítomnost nebeských jevů, o nichž Ptolemaios a další starověcí učenci nevěděli, ale také to, že planeta pohybující se po oběžné dráze se nevzdaluje od svých menších satelitů. Dalším dokladem ve prospěch koperníkovského systému byl Galileiho objev fází Venuše.

Příznivé přijetí

Zpočátku byl Galilei se svou prací vítán a oslavován prominentními muži Církve. Koncem roku 1610 mu napsal jezuita Kryštof Clavius a sdělil mu, že jezuitští astronomové potvrdili objevy, které učinil svým dalekohledem. Když se Galileo příštího roku objevil v Římě, byl zde pozdraven s nadšením jak náboženskými, tak světskými osobnostmi. Svému příteli napsal: „Byl jsem přijat příznivě mnoha slavnými kardinály, preláty a představiteli města.“ Dostalo se mu dlouhé audience u papeže Pavla V. a jezuité z Římské koleje uspořádali pracovní den na počest jeho výsledků.

Všechno se vyvíjelo v Galileiho prospěch. Když v roce 1612 vydal své Dopisy o slunečních skvrnách, kde se poprvé objevil koperníkovský systém v tištěné podobě, byl mezi nadšenými dopisy i list papeže Urbana VIII. Církev neměla žádné námitky proti používání koperníkovského systému jako elegantního teoretického modelu, jehož doslovná pravdivost nebyla sice ještě zdaleka potvrzena, ale který odpovídal nebeským jevům spolehlivěji než kterýkoli jiný systém. Soudilo se, že neuškodí, když bude prezentován a používán jako hypotetický systém.

Na druhé straně Galilei se domníval, že koperníkovský systém je doslovně pravdivý, že to není pouhá hypotéza, jíž by chyběly přesné předpovědi. Ale na podporu svého přesvědčení neměl ani přibližně odpovídající důkazy. Tak např. tvrdil, že příliv a odliv je důkazem pohybu Země, což dnes vědci pokládají spíše za komické. Nedokázal odpovědět na námitku stoupenců geocentrického názoru, jež sahala až k Aristotelovi, že pokud se Země pohybuje, pak by změny paralaxy při pozorování hvězd měly být viditelné, což nejsou. Přes absenci striktně vědeckých důkazů však Galilei trval na přesné pravdivosti koperníkovského systému a odmítl přijmout kompromis, aby se tento systém vyučoval jako hypotéza, dokud se pro něj nenajdou přesvědčivé důkazy. Když pak učinil další krok prohlášením, že verše z Písma, jež jsou s ním ve zdánlivém rozporu, by měly být reinterpretovány, vyvolal dojem, že si uzurpuje autoritu teologů.

Chybějící důkazy

Jerome Langford, jeden z nejkritičtějších moderních badatelů v této otázce, shrnuje Galileiho pozici takto:

Galilei byl přesvědčen, že má pravdu. Ale objektivně neměl důkaz, jímž by si získal souhlas mužů otevřené mysli. Je naprostá nespravedlnost, když někteří historici tvrdí, že nikdo nechtěl naslouchat jeho argumentům, že nikdy nedostal šanci. Jezuitští astronomové už dříve potvrdili jeho objevy; dychtivě čekali na další důkaz, aby mohli opustit Tychonův systém a solidně vystoupit ve prospěch systému koperníkovského. Mnoho vlivných mužů Církve věřilo, že Galilei má možná pravdu, ale museli čekat na další důkazy.

Nicméně, když roku 1616 Galilei veřejně a vytrvale hájil koperníkovský systém, církevní autority mu sdělily, že musí přestat učit Koperníkovu teorii jako pravdivou, ale může ji pojednávat jako hypotézu. Galilei souhlasil a pokračoval ve své práci. V roce 1624 jel Galilei znovu do Říma. I tentokrát byl přijat nadšeně a vlivní kardinálové dychtili diskutovat s ním vědecké otázky. Papež Urban VIII. mu dal několik významných darů včetně dvou medailí a prohlášení, jež požaduje další patronát pro jeho práci. Mluvil o Galileim jako o muži, „jehož sláva září do nebe a šíří se po celém světě“. Urban VIII. astronomovi řekl, že Církev nikdy neoznačila koperníkovský názor za heretický a nikdy to neudělá. Galileiho Dialog o dvou největších světových systémech, publikovaný v roce 1632, byl napsán na popud papeže; ignoroval však instrukci hovořit o koperníkovském názoru jako o hypotéze, ne jako o dokázané pravdě. O pár let později P. Grienberger údajně poznamenal, že kdyby byl Galilei prezentoval své závěry jako hypotézu, mohl si psát, co chtěl.

Zbytečná cenzura

Naneštěstí pro Galileiho na něj bylo v roce 1633 uvaleno podezření z hereze a dostal příkaz zdržet se publikování koperníkovských názorů. Galileo pak vytvořil ještě další dobrá a důležitá díla, zvláště Rozpravu o dvou nových vědách (1635). Ale nemoudrá cenzura Galileiho z roku 1633 poskvrnila reputaci Církve.

Odmítnutí Galileiho – i když je chápeme v celém kontextu a ne podle přehnaných a senzačních zpráv médií – se však ukázalo pro Církev jako pohoršení a vznikl kvůli němu mýtus, že Církev je vůči vědě nepřátelská.

The post Galielo Galilei. Jak ho skutečně vnímala katolická církev a proč upadl částěčně v její nemilost first appeared on Čítárny.