František Gellner (19. 6. 1881 – asi 13.9. 1914). Všestranně talentovanému nebylo dopřáno žít dlouho. Přesto po sobě zanechal dílo, které je svým způsobem zapomenuto, ale jenom proto, že málokdo ví, jak často jsou jeho básně zhudebňovány i jako kuplety.
František Gellner měl mimořádné nadání pro šanson i kuplet. Přímý, jednoduše zapamatovatelný verš vypravující příběh, ale často v něm nalézáme mnohem víc, co se často dotýká bytostně nás samotných.

„Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“

„Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.“

xxx
Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.“

xxx
“Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím sifilitidou

Málo se ale ví jak talentovaný byl malíř, karikaturista a ilustrátor.
Od roku 1911 žil v Brně. Jako kreslíř v redakci Lidových novin je autorem mnoha karikatur spisovatelů a novinářů. Později proslul také jako fejetonista a prozaik.
Jeho dílo bylo ovlivněno i anarchismem, vycházející ze stupidity lidské i politické. Možná by dnes ani nebyl překvapen tím, jak se chová lidské plémě a jaká je i dnes cenzura.

Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 musel narukovat do rakousko-uherské armády. Byl odvelen na haličskou frontu, kde si dne 13. září 1914 lehne vyčerpán u silnice a od té doby ho nikdo nikdy neviděl.

Mnoho jeho básní byly zhudebněno.

Pepa Nos zhudebnil básně „To je teď celá moudrost moje“, „Všichni mi lhali“, „Perspektiva“, „Babička Málková“, „Noc byla. Usnout nemoh‘ jsem…“, „Rum smutně pil pan ředitel“.

To je teď celá moudrost moje / František Gellner

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

xxx
„Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Jaromír Nohavica hrával jeho básně: John Sambo, Napsala mi psaní, Pod mrazivým nebem, Radosti života, To je teď celá moudrost moje, V kavárně u stolku lecco se řekne…

Radosti života / František Gellner

Drobty pod stůl hází nám osud
ostatní vše je nicota
alkohol ještě je holky jsou posud
jsou ještě radosti života
alkohol ještě je holky jsou posud
jsou ještě radosti života

Žena jak žena v života vraku
konečně jedno vše bude ti
jedna ubíjí něhou svých zraků
druhá jedem svých objetí
jedna ubíjí něhou svých zraků
druhá jedem svých objetí

Šetřiti léty jež nemají ceny
v tom žádná moudrost nevězí
dobré je opium alkohol ženy
schází-li schopnost k askézi
dobré je opium alkohol ženy
schází-li schopnost k askézi

Askéty vycházeti vidím
z téhož jak já na svět názoru
stejně jak oni nenávidím
rozumy dobráckých pastorů
stejně jak oni nenávidím
rozumy dobráckých pastorů

Jsem smutný mládenec rouhavý cynik
v rozpuku mládí zhořkl mi svět
v ovzduší krčem a v zápachu klinik
vypučel písně mé jedový květ
v ovzduší krčem a v zápachu klinik
vypučel písně mé jedový květ
vypučel písně mé jedový květ

Děkuju bohu a děkuju čertu
za plaché chvíle prchavý dar
života číši jsem naklonil ke rtu
piju z ní smutek a bolest a zmar
života číši jsem naklonil ke rtu
piju z ní smutek a bolest a zmar

Báseň Václava Hraběte „Jam Session s Františkem Gellnerem“ zhudebnil Vladimír Mišík. Mišík s houslistou Janem Hrubým zpracoval i báseň „Pomalu v revolver se ztrácí víra“ nebo zpívá Baladu.

Balada / František Gellner

Mdlý přísvit noci z tváří shodných tahů
Se smek’ a stíny dva vrhl na podlahu.
Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném
Dobíjel chabé duše tupým ostnem.

V tmách tíživých se na besedu sešli
člověk a přízrak. Směj se tomu chceš-li!
Z úst otevřených matně zuby plály,

Horečné ruce hady být se zdály.
Níž klonila se těla pod únavou.
Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou.

Tak seděli až v prvý záblesk jitra.
Vstal tiše přízrak: “Na shledanou zítra!”
Vztyčil se člověk, jako dravec zavyl.
“Co čekáš ještě?” smutně přízrak pravil.

Báseň Františka Gellnera zpívá Zdeněk Lahoda

Jsem člověk nemravný a zanedbaný / František Gellner

Jsem člověk nemravný a zanedbaný
a lehké holky měl jsem příliš rád.
Však miloval jsem opravdu tři panny,
ach, je mi stydno na to vzpomínat!

Říkali Elis první mojí lásce,
k níž jsem vší silou svého mládí lnul.
Však pohříchu jsem jednou na procházce
ji in flagranti s jiným přistihnul.

A po druhé, to jsem si zamiloval
přítele holku, jenž byl na vojně.
Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval
a choval jsem se velmi důstojně.

Přítel se vrátil domů z vojny zase
a dostal pohříchu z mé ruky ji,
ve ctnosti nezměněnou ani v kráse,
neposkvrněnou bílou lilii.

A třetí byla holka osiřelá.
Neštěstí její procítil jsem s ní.
O poslední, co po rodičích měla,
ji okrad poručník a příbuzní.

A jednou z rána bolestí jsem zbledl,
když napsala mi na dopisnici,
že jakýs hejsek z legrace ji svedl,
a že je právě v pátém měsíci.

Jsem špatný člověk pokažených mravů,
však třikráte jsem opravdu měl rád.
Je směšno v pláči skloniti svou hlavu
a trapno je srdci svému smát.

Je vlažný večer k lásce stvořen dneska,
a plno žen je venku na ulicích,
a mezi nimi stvořeníčka hezká,
smyslné růže kvetou na lících.

Skupina Mňága a Žďorp zhudebnila báseň „Pod mrazivým nebem“ na albu Jen pro vlastní potřebu!

Pod mrazivým nebem / František Gellner

ptáčkům opatřuje Pán bůh byt a stravu
ale člověk nemá kam by složil hlavu
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá
nad svým osudem se zamyslila žena

veškeré své jmění vzala v tvrdé dlaně
pět balíčků sirek koupila si za ně
do své jizby vešla přes vrzavé schody
fosfor seškrábala do sklenice vody

vypila jed klidně světu sbohem dala
ale smrt se dlouho nedostavovala
jenom bolest přišla úpěnlivé lkaní
zaslechla včas ještě ze sousedství paní

bože otrávená dům se sběhl celý
do nemocnice ji potom odváželi
dobrodiním vědy byla zachráněna
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá

pod mrazivým nebem lidské srdce sténá
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá

Punková skupina Malomocnost prázdnoty hrála píseň „Nečekám nic od reforem“

Nečekám nic od reforem / František Gellner

Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových norem,
miluju jen kladivo,
které bije na zdivo,
na zvětralé zdivo.

Svět, jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.

Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.

Katapult zpívá text básně „Miluju severní nebe“.

Miluju severní nebe / František Gellner

Miluju severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladné a bez svitu.

Miluju severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluju večerní mlhy
severních velkoměst.

Miluju severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.

Miluju severní ženy
bázlivě stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.

The post František Gellner. Zapomenutý ilustrátor a básník stále žije v písních, šansonech i kupletech first appeared on Čítárny.

Když se vysloví František Gellner, odpoví se: Po nás ať přijde potopa!, Radosti života. Zní tak tituly jeho nejznámějších sbírek, jež složil a sestavil v letech 1901 a 1903. Jinačích knížek svých veršů se ostatně tento bard nedožil; Nové verše (1919) přišly na trh teprve po první světové válce, kterou s největší pravděpodobností nepřežil.

Z pofiderního hlediska nějakého matematika, dejme tomu, představují ony dvě památné knihy (a bylo mu v čase vydání teprve dvacet, respektive dvaadvacet let) „jen“ 69 básní a sbírka třetí pak 37 dalších, což dohromady dá 106 textů, ale není to vše. Přesto zůstává faktem, že se i jen tím vklínil do literatury, takže i dnes snad mnohý školák zná (chci-li být optimistou) básně To je teď celá moudrost moje anebo Perspektiva (z prvního z těch svazků)) anebo pověstné Všichni mi lhali, všichni mi lhali z druhého.
Tuto báseň mj. zhudebnila bigbítová skupina Katapult a ti, kteří mají to štěstí a pamatují pořad (či gramofonovou desku) herce Miroslava Částka, připojí nepochybně i Ožeň se bratře, ožeň se, bratře; Což, páni spisovatelé a Konečně je to možná věc – a milovníci písní Pepy Nose ještě snad básnický moriát o zešílevším synovi Babička Málková (už z Nových veršů). Úplně mimo pak byla uveřejněna Píseň zhýralého jinocha (1902) a…

Ale zanechme mudrování nad tím, co všechno snad zlidovělo, a konstatujme, že celek díla nakonec zahrnuje víc než dvě stě básní i povídky, román, fejetony, tříaktovou komedii, operní libreto, četné překlady z němčiny a stovky a stovky kreseb. Třeba jen roku 1913 Gellner uveřejnil 64 textů a dostalo se nám posléze i kompletního vydání jeho prací v nakladatelství Akropolis, které má neuvěřitelných tisíc šestnáct stran. A to hovořím jen o hmotných svazcích, zatímco na přiloženém DVD toho najdete ještě víc.

O to se zasloužili pracovníci Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Jiří Flaišman, Michal Kosák, Jakub Říha a Lucie Kořínková ve spolupráci s Pavlem Kořínkem a Andreou Vítovou, přičemž volili inovativní přístup taky tím, že dílo neparcelují na dvě části teprve rokem 1911, jak se vžilo, ale už přelomem let 1908/1909, respektive rokem 1908. Právě on představoval totiž pro anarchistu z hlediska jeho tvorby jakousi dutinu či pauzu a ohledně básnění měl dokonce onu mezeru ještě širší; týkající se let 1907-1909.

Jak jsou knihy uspořádány?
V každém ze svazků předřadili editoři celky uspořádané autorem a až pak předestírají v chronologickém pořádku ostatní texty, přičemž nijak zpytavě neoddělují lyriku od veršované satiry, ni prózu od publicistiky. A u některých básní pak ani ne Gellnerův text od jeho kresby.
Elektronické vydání je pak ještě úpornější a přináší jak zbytek výtvarného díla, tak i některé další překlady, fragmenty a korespondenci. Navíc lze každý z rukopisů studovat jako faksimile a DVD dokonce reflektuje texty autorsky pochybné. Výběrem ze sekundární literatury mapuje rovněž ohlas díla.

Zmínil jsem překlady, a tak připomeňme, že Gellner transponoval do češtiny Goetha, Heinea, Chamissa, Bérangera, Musseta anebo i La Fontaina.

A jeho vlastní verše? 
Ty nejranější – z dnes už nedostupných školních časopisů – jsou až z roku 1894 (Na dluh) a první uveřejněná báseň Patnáct láhví koňaku se vynořila z časopisu Švanda dudák roku 1896. Řada Gellnerových děl ovšem není datována a v našich svazcích je tudíž najdeme seřazené dle abecedy – a pokaždé teprve koncem každého.
A ne, datovány nejsou, avšak třeba součástí básně Ctěná redakce! je dovětek „se vší úctou František Gellner, terorista, ve Vídni 9. března 1902, v pondělí ráno“. Není to snad datací? Zajímavá otázka. A jinak náleží mezi ony nedatované verše i Kočky mňoukaly na střeše či Truchlivě sedí pan Karásek či Vrchlický zase vydal knihu špatnou.

Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a jež se zříci ho přec nejsou s to. Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje.
František Gellner

František Gellner se narodil 19. 6. 1881 co syn židovského obchodníka z Mladé Boleslavi. Byl šestým ze sedmi dětí; tři ještě před dospěním zemřely. Zjara 1899 maturoval a do léta 1901 pak studoval techniku ve Vídni (odkud si přinesl venerickou chorobu).
Ve studiích pokračoval na báňské akademii v Příbrami a v listopadu 1901 začal chodit s Marií Majerovou, o rok mladší pozdější spisovatelkou, která však zůstávala vázána i k Josefu Stivínu-Foltýnovi (1879-1941) a koncem téhož roku otěhotněla. 1. prosince Gellner uveřejnil ilustraci k její básni Vánoční v časopise Rudé květy, ale napřesrok se Majerová a Stivín odstěhovali do Rokycan, 31. srpna 1902 se jim narodil syn Pravoslav a rok nato přerušila s Gellnerem styky. Dočasně, nutno dodat.

Gellner roku 1904 výtečně ilustroval Křest svatého Vladimíra a mj. uveřejnil dnes poněkud kontroverzní článek „Židovská otázka“ (psáno takto s uvozovkami). Podnítil jej k němu židovský list Rozvoj a mimo jiné zde básník míní, že Židé „hledí lákat“ do Palestiny hlavně chudé proletáře z Ruska, ač ve většině zůstávají roztroušeni po světě, aniž by chtěli s jeho obyvatelstvem splynout, jsouce „opatrní při výběru družek“. Gellnerovi se navíc zdají „pravděpodobné“ i tajné rituální vraždy, které snad páchají, a končí článek s tím, že se to prý nebojí napsat, anžto „sociálnědemokratická Zář zrovna urazila Rothschilda“. Takže i odsud tedy vítr vál, když svůj výplod sepisoval. A co bylo dál?

V letech 1904-1905 prodělal vojnu v Litoměřicích, aniž to dotáhl výše než na svobodníka (i můj osud), a roku 1905 nakreslil Fráňovi Šrámkovi obálku k jeho Života bído, přec tě mám rád.
Na podzim odjel do Mnichova a na přelomu téhož roku poprvé do Paříže, kam za ním přicestovala i Marie Majerová. Znovu se stali milenci, ale o tom, co vlastně Gellner všechno dělal v letech 1906-1907, nevíme takřka nic. Kresby, pravda, prokazatelně tiskl ve francouzských anarchistických listech a roku 1907 navrhl obálku pro Majerové Panenství.
Na podzim téhož roku navíc nejspíš začal studovat Akademii výtvarných umění v Drážďanech a zkusil malovat oleje. V březnu 1910 od té školy získal čestné uznání, ale vrátil se opět do Paříže a mezi roky 1910-1911 o něm opět nemáme zpráv. Až koncem léta 1911 začal externě spolupracovat s brněnskými Lidovými novinami, jsa placen od řádku, a na podzim se do Brna i odstěhoval.

Roku 1912 pak v Lidovkách uveřejňoval na pokračování epickou báseň Don Juan a po ní román (o jedenácti kapitolách) Potulný národ.
Začal navíc spolupracovat s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem na adaptaci Pravého výletu pana Broučka do Měsíce a počínaje 1. lednem 1913 se stal řádným členem redakce s platem dvě stovky měsíčně. V říjnu začal na stránkách Lidových novin uveřejňovat i jediný svůj dosavadní prozaický překlad (Descavesova románu Poddůstojníci) a v dubnu 1914 vydal jedinou svou sbírku (patnácti) próz Cesta do hor a jiné povídky, jejíž reprint se díky nakladatelství Volvox Globator měl objevit roku 1992. Ale se Sarajevem a vypuknutím války byl bezodkladně povolán ke svému pluku v Boleslavi a 15. září rodičům zaslal poslední korespondenční lístek už z blízkosti haličské fronty. Od té chvíle je pohřešován.

O zachování Gellnerovy pozůstalosti se zasloužil jeho bratr Gustav.
Shromáždil rukopisy, dopisy, výstřižky, ke třem stům výtvarných prací, uspořádal ten materiál, přepisoval a sebrané spisy chtěl s jeho pomocí původně editovat Stanislav Kostka Neumann a po něm Eduard Bass, ale z obou záměrů sešlo. Ujal se jich (1922) teprve Miloslav Hýsek a na svět je přivedl ve třech svazcích, a to teprve v letech 1926-1928. Současní editoři ovšem cíleně oslabili druhové rozdělení textů ve prospěch žánrové synkreze a nevyčleňují ani samostatné bloky z povídkových a publicistických prací, což by ostatně představovalo notný problém, neboť ta díla jsou u Gellnera žánrově často nevyhraněná.

Při přípravě „Díla“ byla také samozřejmě snaha pracovat s původními rukopisy anebo otisky v časopisech, ale vždy to nešlo a bylo proto nutno někdy využít jen opis pořízený jinou osobou. Jindy nebyl ani ten a teprve v tom případě editoři přihlédli k Hýskově edici.
Co dodat? Snad jen, že už roku 1924 díky Majerové prvně knižně vyšla epická Gellnerova báseň Don Juan a že již roku 1926 měla na Vinohradech premiéru jeho hra Přístav manželství. Roku 1927 mu pak uspořádali i prvou z výstav. A přece uplynulo takřka sto let od chvíle, kdy byl spatřen naposled, než je jeho dílo skutečně vydáno kompletně. Za to díky.

Všichni mi lhali

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.

To je teď celá moudrost moje

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

Perspektiva

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veseli
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

Nečekám nic od reforem

Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových norem,
miluju jen kladivo,
které bije na zdivo,
na zvětralé zdivo.

Svět, jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.

Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.

Noc byla touhou přesycena

Já nehledal jsem vilnou Frynu
pro flirt a k ukrácení dne.
Utišení jsem na tvém klínu
pro srdce žádal neklidné.

Noc byla touhou přesycená
a vábila a lákala
V té jizbě lampa rozsvícená,
vím, že můj příchod čekala.

A lože ztřísnilo se krví. – –
A já se zachvěl vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je prvý rozlomím.

Píseň zhýralého jinocha

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

Nezemru já u holky
ani na silnici.
Zemru volky nevolky
klidně v nemocnici.

Nezískal jsem zaživa
lásky skutky svými.
Jeptiška jen šedivá
oči zatlačí mi.

Nad mou mrchou stáhne klaun
tvář svou v smutku masku:
“Zemřel tady vilný faun
na nešťastnou lásku.”

The post František Gellner. Skoro po sto letech vydáno poprvé kompletní dílo first appeared on Čítárny.

Mnoho básní vážných i nevážných natolik zlidovělo, že málokdo ví, kdo je skutečně napsal, Tak namátkou.
Pokud znáte další, napište nám.

FRANTIŠEK GELLNER (1981 – 1914)
PERSPEKTIVA

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

ADOLF HEYDUK (1835 – 1923)
ŠTĚSTÍ! CO JE ŠTĚSTÍ?

Štěstí! Co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se tratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí…

(Dědův odkaz, 1879)

K.J. ERBEN (1811 – 1870)
HOLKA MODROOKÁ

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce je velká voda, vezme-li tě, bude škoda;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce se voda točí, podemele tvoje oči;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
přijde na tě mysliveček, připraví tě o věneček;
holka modrooká, nesedávej tam!

JAROSLAV SEIFERT (1901 – 1986)
BÍLÝM ŠÁTKEM MÁVÁ

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí…

Setři si slzy a usměj se
uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

JOSEF HAIS TÝNECKÝ (1885 – 1964)
ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ

Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se s touhou pne.
Kde ty naše hory jsou,
zasnoubeny s oblohou.
S oblohou a nebesy.
Kdo pomýšlí na plesy,
anděl světlem oděný,
slávě Páně stvořený.
Pán, ten stvořil také vás,
slavné Čechy, vlasti krás.
Anděla vám z nebe dal,
váš by národ k zpěvu zval.

FRANTIŠEK HALAS (1901 – 1949)
LYRICKÉ SMETÍ

Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.

(Doznání, Lyrické smetí napsáno ve 20. letech, souborně ve sb. Doznání 1973)

ABBE PRÉVOST (1697 – 1763)
MANON LESCAUT
/překlad Vitězslav Nezval /

Čím to že já Manon
Tak šťastna jsem
Čím to že já Manon
Se líbím všem
Co na mně lidé mají
Mě nezajímají
Jen jeden jen jeden jen jeden…

Čím to že já Manon
Si přesto všímám jich
Čím to že já Manon
Si tropím z nich ráda smích
Každý mi něco slíbí
Mně se však mně se líbí
Jen jeden jen jeden jen jeden
…

Manon je můj osud Manon je můj osud
Manon je všecko co neznal jsem dosud
Manon je první a poslední můj hřích
Nepoznat Manon nemiloval bych
Manon je motýl Manon je včela
Manon je růže hozená do kostela
Manon je všecko co neztratí nikdy svůj pel
Manon je rozum který mi uletěl
Manon je dítě Manon je plavovláska
Manon je první a poslední má láska
Manon ach Manon Manon z Arrasu
Manon je moje umřít pro krásu…

KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 – 1870)
VODNÍK

I
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.”

(první část básně Vodník ze sbírky Kytice. Jedná se o sbírku 13 balad z let 1851-1852.)

KONSTANTIN BIEBL (1898 – 1951)
NA BÍLÉM POLŠTÁŘI

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

The post Velmi známé básničky a básně? Ale víte, kdo je skutečně napsal? first appeared on Čítárny.