Na začátku tohoto století, chorvatský * inženýr, emigrant do Ameriky, Nikola Tesla změřil elektrický náboj planety Země a zjistil, že má velmi vysoký potenciál. Své pozorování provedl během bouřky.

Moje přístroje byly ovlivněny silněji výboji probíhajícími na velké vzdálenosti než výboji poblíž. Tohle mě velmi zmátlo.
Není pochyb o tom, co zůstalo: pozoroval jsem stacionární vlny. Jak se zdroj rušení [bouřka] vzdaloval, přijímací obvod postupně narážel na jejich uzly a smyčky. Ač se to zdálo nemožné, tato planeta se navzdory svému obrovskému rozsahu chovala jako vodič omezených rozměrů. Obrovský význam této skutečnosti v přenosu energie mým systémem mi byl již zcela jasný. Nejen, že bylo možné posílat telegrafické zprávy na libovolnou vzdálenost bez drátů, jak jsem poznal již dávno, ale také zapůsobit na celou zeměkouli slabé modulace lidského hlasu, mnohem ještě více, přenášet energii v neomezeném množství do na jakoukoli pozemskou vzdálenost a téměř beze ztrát.
J.J. O’Neill, The Marnotratný génius: Život Nikoly Tesly, 1944, str. 181.

Nikola Tesla byl průkopníkem v mnoha oblastech elektrické teorie a technologie.
Jako první použil střídavý proud a vymyslel efektivní systém pro jeho výrobu, přenos a využití. Edison apeloval na veřejnost a varoval, že střídavý proud Tesly způsobí jeho uživatelům velké škody, je nebezpečný a že neškodně lze použít pouze stejnosměrný proud.

Tesla mluvil o Edisonovi jako o vynálezci, o sobě jako o objeviteli.

Dnes každý ví, že střídavý proud lze pomocí vícefázového indukčního motoru přeměnit na mechanickou energii efektivněji a ekonomičtěji než stejnosměrný proud. Vynalezl nové formy dynam, transformátorů, kondenzátorů a indukčních cívek. Objevil princip rotačního magnetického pole, na kterém probíhá přenos energie z Niagarských vodopádů a dalších vodopádů a přehrad.

Jako královský samotář pohrdal krátkozrakými muži vědy.
Mnohé ze svých průkopnických vynálezů si nosil s sebou do hrobu.
Věřil však v osud člověka, který podle svých slov:
„hledá, objevuje a vynalézá, navrhuje a konstruuje a pokrývá monumenty krásy, vznešenosti a úcty, hvězdu svého zrození”.

To nás učí, že nejen současníci revoluční myšlenky ve vědě tuto myšlenku opakovaně odmítali, ale také že odmítnutí takové myšlenky i těmi nejkvalifikovanějšími muži v oboru v generaci revolucionářů a často ještě v následujících generací, došlo ne jednou nebo dvakrát, ale mnohokrát.

Archimedes odmítl heliocentrický systém Aristarcha;
Brahe odmítl systém Koperníka;
Galileo byl hluchý a slepý k objevům Keplera,
Edison varoval před střídavým proudem vyvinutým Teslou.
A kdo byl kompetentnější soudit než Archimedes ve své době, Brahe ve své, Galileo ve své a Edison ve své?

Poznámka:
* (Tesla byl ve skutečnosti Srb, který se narodil v chorvatské vesnici Smiljane v oblasti Lika, která byla v té době součástí rakouské monarchie. Jeho otec byl pravoslavný kněz.) pozn. redakce

Knihy:
Nikola Tesla a jeho tajné vynálezy / David Hatcher
https://torden.sk/produkt/nikola-tesla-a-jeho-tajne-vynalezy/
Tesla: Človek, vynálezca a vek elektriny
https://www.inlibri.online/obchod/knihy/biografia/tesla-clovek-vynalezca-a-vek-elektriny/

V roce 1890, v době, kdy vědci nedokázali pochopit ani úroveň atomové částice, natož subatomární úroveň, Nikola Tesla řekl:

„Všechno je světlo, já jsem součástí světla a to je hudba.
Světlo naplňuje mých šest smyslů: vidím, slyším, chutnám, cítím, cítím a myslím.
Přemýšlení o něm je můj šestý smysl. Světlo (částice) se zapisují do not.“

Mezi jeho další nadčasové myšlenky patří:

„Nechme budoucnost, ať odhalí pravdu a hodnotí každého podle jeho práce a úspěchů. Přítomnost je jejich, budoucnost, pro kterou jsem skutečně pracoval, je má.“

„Světlo je základním zdrojem stvoření, v jednom z jeho paprsků leží osud národů, každý národ má svůj vlastní paprsek v tomto velkém zdroji světla, který vidíme jako slunce.“

„Pokud chcete odhalit tajemství vesmíru, přemýšlejte v termínech energie, frekvence a vibrace“

“Intuice je něco, co předchází přesnému poznání. Náš mozek nepochybně disponuje velmi citlivými nervovými buňkami, které nám umožňují vnímat pravdu, i když ještě není přístupná logickým závěrům nebo jinému mentálnímu úsilí.”

„Země je království, ne planeta. Není to objekt, a proto nemá žádné hranice. Zemi by bylo snazší definovat jako systémové médium. Země je také stroj, je to Teslova cívka.“

Slunce a Měsíc jsou bezdrátově napájeny elektromagnetickým polem (éterem). Toto pole také pomocí elektromagnetické levitace udržuje nebeské sféry v vzduchu.

Elektromagnetická levitace vyvrací gravitaci, protože jedinou silou, které musíte čelit, je elektromagnetická síla, nikoli gravitace. Hvězdy jsou připevněny k nebeské klenbě.

“Kdybys jen znal VELKOLEPOST čísel 3, 6 a 9, měl bys klíč k vesmíru.”
(Poznámka: Musíme pochopit, že lidé matematiku nevytvořili, my jsme ji objevili. Je to univerzální jazyk a zákon.)

„Naše ctnosti a nezdary jsou neoddělitelné, stejně jako síla a hmota. Když se oddělí, člověk už není a nebude.“

„Můj mozek je jen přijímačem, ve vesmíru existuje jádro, z něhož získáváme znalosti, sílu i inspiraci.“

„Chcete-li najít tajemství vesmíru, přemýšlejte v pojmech energie, frekvence a vibrace.“

SOUVISLOSTI

1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.
Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse Teslovy patenty na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301.

Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným.
A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů.
V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe.

Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1

Ten samý rok Charles Dana, když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků.
Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře.

A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí.

Více>>
Elektřina. Neviditelná duha a základ našeho života

The post Nicola Tesla. Geniální a moudrý objevitel elektrické teorie a technologie first appeared on Čítárny.

Sir Harold Hartley, člen prestižní Královské společnosti ve 20. století, ho nazval „jednou z největších intelektuálních postav všech dob”. Ruđer Josip Bošković (1711-1787), jezuitský matematik a vědec, byl skutečný polyhistor, který se zabýval atomovou teorií, optikou, matematikou i astronomií a byl zvolen členem v učených společnostech a předních vědeckých akademiích po celé Evropě. Byl také skvělým básníkem. Skládal latinské verše pod záštitou prestižní římské Accademia degli Arcadi.

Jestliže relativisté mají pravdu, žijeme-li ve vesmíru o čtyřech rozměrech a kdybychom byli schopni si to uvědomit, pak to, čemu říkáme zdravý rozum, by se rozletělo na kousky. Autoři anticipačních románů se snaží myslet v termínech časoprostoru. Jejich úsilí odpovídá v úrovni čistého bádání a v teoretické řeči úsilí velkých matematických fyziků.
Ale je člověk schopen myslet ve čtyřech rozměrech? Musel by k tomu mít jiné duševní struktury. Budou tyto struktury vyhrazeny člověku, jenž přijde po člověku, bytosti budoucí mutace? A je tento člověk, který přijde po člověku, už mezi námi? Fantastičtí romanopisci to tvrdili.

Ale ani van Vogt ve své krásné fantastické knize o Slanech, ani Strugeon ve svém popise Nadlidšťanů se neodvážili vytvořit postavu tak báječnou, jako je Ruđer Josip Bošković (1711-1787). Kdo byl Ruđer Josip Bošković? Mutant? Cestovatel v čase? Mimopozemšťan skrývající se za tímto tajuplným Srbem?

Boskovic se narodil v Dubrovníku v roce 1711. Otec Rudjera Boškoviće, Nikola Bošković,  byl katolický Srb pocházející z vnitrozemí nedaleko Dubrovníku, matkou byla Paola Bettera Bošković, Italka pocházející přímo z  Dubrovníku. Když mu bylo 14 let, zapsal se jako student do jezuitské koleje v Římě. Studoval tam matematiku, astronomii a teologii. Když v roce 1728 dokončil svůj noviciát, vstoupil do jezuitského řádu.

Nadání P. Boskovice se projevilo už za jeho studií na Collegio Romano, nejprestižnější a nejvyhlášenější jezuitské koleji.
Když studia dokončil, stal se na Collegio profesorem matematiky. Už v této časné fázi své dráhy, ještě před vysvěcením (1744), byl plodným autorem: ještě před svým jmenováním profesorem publikoval osm vědeckých disertací a čtrnáct dalších po svém jmenování.
Patří k nim:
Sluneční skvrny (1736)
Přechod Merkura přes sluneční terč (1737),
Aurora Borealis (Severní polární záře) (1738)
Použití dalekohledu v astronomických studiích (1739)
Pohyby nebeských těles v prostředí, v němž není žádný odpor (1740)
Různé účinky gravitace na různých místech země (1741) – tato disertace ukazuje na důležitou práci, kterou Boskovic vykonal v geodézii – a Aberace stálic (1742)

„Zjistí se, že vše závisí na složení sil, s nimiž tyto částice hmoty na sebe působí: az těchto sil ve skutečnosti vznikají všechny přírodní jevy“.
Theoria Philosophiae Naturalis

Netrvalo dlouho a muž Boskovičova talentu se stal v Římě známým. Papež Benedikt XIV., který nastoupil v roce 1740, věnoval Boskovičovi a jeho práci značnou pozornost.
Roku 1742 se Benedikt XIV obrátil na P. Boskovice kvůli jeho technickým znalostem: vznikly totiž obavy, že praskliny v kupoli svatopetrské baziliky jsou známkou jejího možného zřícení. Papež přijal Boskovičovo doporučení, aby se kupole upevnila pěti železnými prstenci. Boskovičova zpráva, jež zkoumala problém teoreticky, si zasloužila „reputaci menší klasické práce v oboru statiky budov”.
Páter Boskovic rozvinul první geometrickou metodu výpočtu dráhy planety, založenou na trojím pozorování její polohy. Jeho Teorie přírodní filosofie vyšla poprvé v roce 1758 a získala si obdiv nejen ve své době, ale i později, a to pro svůj ambiciózní pokus pochopit strukturu vesmíru podle jediné ideje.

V roce 1736 uveřejnil sdělení o slunečních skvrnách.
V roce 1740 vyučoval matematice na Collegiu Romanu a pak se stal vědeckým poradcem papežské stolice.
Vytvořil observatoř, podnikl vysušení pontinských bažin, opravil chrám svatého Petra, měřil poledník mezi Římem a Rimini na dvou stupních šířky.
Pak prozkoumává různé oblasti Evropy a Asie a koná vykopávky na stejných místech, kde Schliemann později objeví Tróju.

Byl jmenován členem anglické Královské společnosti 26. června 1760 a při té příležitosti uveřejnil dlouhou latinskou báseň o viditelných jevech na Slunci a na Měsíci, o níž současníci říkají: „Toť Newton v ústech Vergilových.“
Přijímají ho velcí vědci té doby a vede zejména důležitou korespondenci s doktorem Johnsonem a s Voltairem. V roce 1763 je mu nabídnuta francouzská příslušnost.
Ujme se řízení oddělení optických přístrojů při královském loďstvu v Paříži, kde žije až do roku 1783.
Lalande ho pokládal za největšího žijícího vědce. D‘Alembert a Laplace jsou zděšeni pokrokovostí jeho myšlenek.
V roce 1785 se uchýlí do Bassana a věnuje se vydávání svých souborných děl.
13. února 1787 zemřel na zápal plic v Miláně a byl tam pohřben v Santa Maria Padone.

V polovině 20.století bylo na popud jugoslávské vlády znovu prozkoumáno Boskovićovo dílo a zejména jeho TEORIE PŘÍRODNÍ FILOSOFIE (Philosophiae Naturalis Theoria Redacta ad Unicam Legem Virium in Natura Existentium) vydaná ve Vídni v roce 1758.
Překvapení bylo značné. Allan Lindsay Mackay, který popisuje toto dílo v článku v New Scientist z 6. března 1958, se domnívá, že jde o ducha 20. století, který byl přinucen žít a pracovat ve století osmnáctém.

V knize Philosophiae naturalis theoria Boskovic navrhl myšlenku vševědoucího „ducha“, který by na základě Newtonových zákonů a znalostí všech sil a počátečních pozic v jednom okamžiku měl úplné znalosti o minulosti a budoucnosti. V návaznosti na v podstatě identické postuláty formuloval francouzský vědec PS Laplace klasický princip determinismu téměř o půl století později (1814). Tento „duch“, „inteligentní entita“, nazval E. Du Bois-Reymond „Laplaceův duch“ nebo „Laplaceův démon“, ačkoli měl být pojmenován „Boskovicuv duch“ (S. Hondl).

Ukazuje se, že Ruđer Josip Bošković předstihl nejen vědu své doby, ale i naši vlastní vědu.
Navrhuje unitářskou teorii vesmíru, všeobecnou a jedinou rovnici, jež ovládá mechaniku, fyziku, chemii, biologii a dokonce psychologii. V této teorii hmoty nejsou prostor a čas do nekonečna dělitelné, ale složené z bodů, ze zrnek. To připomíná soudobé práce Jeana Charona a Heisenberga, které jako by Bosković překonával.
Daří se mu vyložit stejně světlo jako magnetismus a elektřinu i všechny jevy chemie známé v jeho době a od té doby objevené, nebo jež zbývá objevit.

Mimochodem, teorie relativity je zřejmě mnohem starší než si myslíme!!!
Boskovic se zabýval relativitou, včetně takzvaného časoprostorového kontinua. Podle Boškoviće se hmota skládá z bodů ( puncta), které jsou jednoduché, nedělitelné, neroztažené, neproniknutelné, diskrétní a homogenní a které jsou zdroji sil, které působí vzdáleně. Tyto body se liší od matematických bodů tím, že mají vlastnost setrvačnosti a že mezi nimi působí síla – Boškovićova síla, která je představována Boškovićovou křivkou (lat. Curva Boscovichiana)

“Ale pokud by se nějaká mysl, velmi odlišná od naší, dívala na nějakou vlastnost nějaké zakřivené čáry, jako na rovnost přímky, nerozpoznal by jako takovou rovnost přímky; ani by neuspořádal prvky své geometrie podle toho velmi odlišného systému a nevyšetřoval by docela jiné vztahy, jak jsem navrhl ve svých poznámkách. Vytváříme naši geometrii na vlastnostech přímky, protože se nám to zdá nejjednodušší ze všech. Ale opravdu všechny řádky, které jsou spojité a jednotné povahy, jsou stejně jednoduché jako jeden druhému. Jiný druh mysli, který by mohl tvořit stejně jasné mentální vnímání nějaké vlastnosti kterékoli z těchto křivek, jak to děláme v souladu s přímkou, by mohl věřit, že tyto křivky jsou nejjednodušší ze všech a z této vlastnosti těchto křivky vytvářejí prvky velmi odlišné geometrie a odkazují na ně všechny ostatní křivky, stejně jako je porovnáváme s přímkou. Pokud by si tyto mysli všimly a vytvořily extrémně jasné vnímání nějaké vlastnosti, řekněme, paraboly, ve skutečnosti by se nesnažily, jak to naši geometři dělají, napravit parabolu, snažili by se, kdyby někdo mohl výraz vyjádřit, parabolizovat přímku. “
“Transient pressure analysis in composite reservoirs” (1982) by Raymond W. K. Tang and William E. Brigham.

V oblasti mechaniky Bošković studoval pohyb hmotného bodu ( De motu corporum projectorum in spatio non resistente …, 1740).
Pomocí metody kyvadla změřil gravitační sílu a zjistil, že se mění v různých bodech Země (1741). Zabýval se problémy tělesa maximální přitažlivosti ( Problema mechanicum de solido maximae přitažlivost …, 1743) a těžiště ( De centro gravitatis …, 1751).

Historik vědy L. L. Whyte potvrzuje, že Bosković předstihuje nejméně o dvě stě let svou dobu a že bude moci být plně pochopen, až bude provedeno spojení mezi teorií relativity a fyzikou kvant. Soudí se, že v roce 1987 při dvoustém výročí jeho údajného narození se dostane snad jeho dílu ocenění, jakého si zaslouží.
Dosud nebyl navržen žádný výklad tohoto zázračného příkladu.
Dvě úplná vydání jeho díla, jedno v srbštině, druhé v angličtině, se uskutečnily až v druhé pol. 20.století!

V dosud uveřejněné korespondenci mezi Boskovićem a Voltairem nacházíme mezi jinými moderními myšlenkami:
Uspořádání mezinárodního geofyzikálního roku.
Přenášení malárie komáry.
Možné využití kaučuku (myšlenka uvedená do praxe La Condaminem, jezuitou a Boskovićovým přítelem).
Existence planet kolem jiných hvězd než naše Slunce.
Nemožnost lokalizovat psychismus do dané části těla.
Zachování „kvantové částice“ pohybu ve světě, což je Planckova konstanta formulovaná v roce 1958.
Bosković připisuje značný význam alchymii a podává jasný, vědecký výklad jazyka alchymistů. Podle něho například se čtyři živly Země, Voda, Oheň a Vzduch liší jen zvláštním uspořádáním částic bez hmoty a váhy, které je vytvářejí, čímž předjímá avantgardní hledání univerzální rovnice.

„V roce 1763 identifikoval …konečné důsledky mechanické atomové teorie. Jedním z rozhodujících aspektů pohybových zákonů Isaaca Newtona je jejich prediktivní schopnost. Pokud víme, jak se objekt v kterémkoli okamžiku pohybuje – jak rychle a jakým směrem – a pokud navíc známe síly, které na něj působí, můžeme přesně vypočítat jeho budoucí trajektorii. Tato předvídatelnost umožnila astronomům použít Newtonovy zákony pohybu a gravitace k výpočtu například toho, kdy dojde k budoucím zatměním Slunce. Boscovich si uvědomil, že pokud je celý svět pouhými atomy v pohybu a srážce, pak by vševidoucí mysl „mohla z nepřetržitého oblouku popsaného v časovém intervalu, bez ohledu na to, jak malý, všemi body hmoty, odvodit zákon tj. univerzální mapa] samotných sil … Nyní, pokud by byl známý zákon sil a poloha, rychlost a směr všech bodů v daném okamžiku, bylo by možné, aby mysl tohoto typu předvídala vše nezbytné následné pohyby a stavy a předvídat všechny jevy, které z nich nutně vyplývají. “
Philip Ball, Critical Mass: How One Thing Leads to Another (2006).

Stejně přeludně působí u Boskoviće studium nehod v přírodě.
Tam nacházíme už statistickou mechaniku amerického vědce Willarda Gibbse, navrženou na sklonku 19. století a přijatou až ve století dvacátém.
Tam objevujeme také moderní výklad radioaktivity (naprosto neznámé v 17. století) řadou výjimek z přírodních zákonů, což dnes nazýváme „statistické pronikání za bariéry potenciality“.

Faraday v roce 1844 napsal, že „nejbezpečnější je předpokládat co nejméně, a proto se mi zdá, že Boskovicovy atomy mají velkou výhodu před běžným pojetím”.
Mendělejev o Boskovičovi řekl, že „spolu s Koperníkem je pýchou západních Slovanů”, a že „je považován za zakladatele moderního atomismu”.
Clerk Maxwell k tomu v roce 1877 dodal, že „to nejlepší, co můžeme udělat, je zbavit se rigidního jádra a nahradit je Boskovičovým atomem”.
V roce 1899 mluvil lord Kelvin o „Hookově předvedení krystalické formy seskupením kuliček, Navierově a Poissonově teorii elasticity pevných látek, Maxwellově a Clausiově
práci v oblasti kinetické teorie plynů …, což všechno je prostě rozvinutím Boskovicovy teorie”.
I když je známo, že Kelvin často měnil své názory, nakonec v roce 1905 konstatoval: „Můj současný přístup je čistý a prostý Boskovičianismus.”

Byl neobyčejně aktivní.
Např. v roce 1745 trávil Bošković léto ve Frascati, kde si jezuité právě stavěli nádhernou letní rezidenci. Přitom stavbaři vykopali zbytky vily z 2. století po Kristu. To Boskovice nadchlo. Stal se zapáleným archeologem, vykopával a kopíroval mozaikové podlahy. Byl přesvědčen, že sluneční hodiny, jež našel, byly ty, o nichž se zmiňoval římský architekt Vitruvius.
Našel si čas a napsal dvě studie:
O antické vile objevené na hřebenu Tuscula (antický název Frascati)
O antických slunečních hodinách a některých dalších pokladech nalezených pod troskami.

Proč toto mimořádné dílo nezapůsobilo na moderní myšlení?
Protože němečtí filosofové a vědci, kteří ovládali vědecké bádání až do první světové války, byli přívrženci kontinuitních struktur, zatímco Boskovićovy koncepce jsou založeny v podstatě na myšlence diskontinuity.
Protože s pátráním v knihovnách a s historickou prací týkající se Boskoviće, velkého cestovatele, jehož dílo je rozptýleno a který pochází ze země neustále stíhané převraty, se mohlo soustavně začít až velmi pozdě. Až bude možno shromáždit soubor jeho spisů, až budou shledána a utříděna svědectví jeho současníků, jaká zvláštní, znepokojivá převratná postava se nám objeví!

Zdroje:
Jak katolická církev budovala západní civilizaci / Thomas E. Woods / překlad: Michaela a Václav Freiovi / Res Claritatis 2009
Jitro kouzelníků / Jacques Bergier, Louis Pauwels / Svoboda 1990
Roder Boscovich – The founder of modern science, 2015 PDF
Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ru%C4%91er_Bo%C5%A1kovi%C4%87

Poznámka: Nevíme to jistě, ale v češtině nevyšlo ani jedno dílo Boskovice ani biografie!!

The post Ruder Josif Bošković (1711-1787) jeden z největších intelektuálních géniů předstihl svou dobu o 200 let first appeared on Čítárny.

Savanti jsou víc než geniové. Jsou jedním z nejzáhadnějších fenoménů přírody. Tito lidé trpí většinou vážnou vývojovou duševní poruchou, jsou často mentálně retardovaní a mohou mít i velmi nízké IQ. Přesto ale disponují geniálními schopnostmi teoreticky odporujícími jejich postižení.

Savant i podle odborného výkladu znamená „učený idiot”.
Většinu z této hrstky naprosto výjimečných lidí najdeme mezi autisty. Údajně ne každý autista je savantem a ne každý savant je autistou. Zdá se však, že syndrom savanta s autismem úzce souvisí.

Nacházíme je ve všech oblastech lidské činnosti.
Mají neuvěřitelnou fotografickou paměť a jsou schopni překreslit realitu (např. na papír) s neuvěřitelnou přesností. Mají nadpřirozenou paměť. Zapamatují si nazpaměť kompletní telefonické seznamy, celé komplety encyklopedií, informace z kalendáře na dlouhé roky, si pamatují to, co naprostá většina lidí zapomene za pár hodin či dní a to s neuvěřitelnou  přesností. Umí z hlavy vypočítat příklad na třicet desetinných míst. Dokáži si zapamtovat neuvěřitelné množství informací po velmi dlouhou dobu.

To co ale uvidíte a uslyšíte v tomto filmu vás bude škokovat.
Vypadá to, že tuto schopnost mají všichni lidé a je možné ji kdykoliv vyvolat. Proč si ale tyto schopnosti sami a tak účinně blokujeme? …
Bylo prokázáno na výzkumu ve státě Kalifornie, že velký nárust autismu (273%) má na svědomí i vakcinace u dětí.
(citace z filmu).

Zajímavý seznam knih z doslovu knihy: Antropoložka na Marsu: Podivuhodné a výjimečné životy geniálních a psychicky / Oliver Sacks

Mám obzvlášť rád knihu, kterou současní autoři vůbec necitují: Human Personality od F. W. Meyerse. Meyers sám byl génius – to je vidět z každé věty jeho velké a často absurdní dvoudílné knihy. Kapitola „Genius” je jasnozřivým a pronikavým popisem počtářských talentů ve vztahu k jejich poznávací nedostatečnosti.

Výborná je publikace Lorny Selfeové Nadia: A Gase of Extraordinary Draiving Ability in an Autistic Child. Práce Howarda Gardnera Art, Mind and Brain obsahuje důležitou úvahu o Nadii a tato práce je východiskem pro jeho další, doširoka se větvící studie o inteligenci a tvořivosti. Myšlenkově bohatá recenze Nadi i je prací Clary Claiborne Parkové, v níž autorka srovnává Nadiiny práce s kresbami její vlastní dcery Jessy a s pracemi jiných autistických umělců.

Nejpodrobnější základní výzkum hudebního „idiota savanta”, Eddieho, obsahuje kniha Leona K. Millera Musical Savants.

Rozsáhlé výzkumy Beaty Hermelinové a jejích kolegů (včetně Neil O’Connora a Lindy Pringové) jsou dosažitelné většinou jalko jednotlivé, individuální práce zabývající se Stephenem Wiltshirem a dalšími „génii”.
Jedna z prvních prací O’Connora a Hermelinové Visual and Graphic Abilities of The Idiot Savant Artist reprodukuje a hodnotí některé Stephenovy časné práce.

V roce 1945 vyšla monografie o „géniovi” L., A Case of Idiot Savant: An Experimental Study of Personality Organisation od Martina Scheerera, Evy Rothmannové a Kurta Goldsteina.
Klade základní otázky, které nebyly dodnes zodpovězeny (a také nejsou kladeny). Podle mého názoru je to nejhlubší a nejvíce hledající analýza geniální (a autistické) mysli, jaká byla kdy provedena. L. je jasně autistický, i když autoři tohoto termínu neužívají, protože původní verze knihy se objevila v roce 1941, dříve než Kanner autismus popsal. Ve své pozdější práci Goldstein a další porovnávají své formulace s formulacemi Kanneroými.

Martin Donald ve své knize Origins of the Modern Mind uvažuje o mimetických schopnostech primitivního člověka a otevírá daleké pohledy zpět. Je to jedna z nejvíce zdůvodněných rekonstrukcí naší minulosti, jaké jsem kdy četl, a zároveň je imaginativní. Jerome Bruner studoval mnoho let vývoj myšlení v dětství a výklad období „nařizování” je obsažen v Studies in Cognitive Growth.

Skvělá a bohatě ilustrovaná je MacGregorova studie nadaného, mentálně retardovaného osmdesátiletého malíře Dwight Macintosh: The Boy Whom Time Forgot.

O syndromu „savantismu” jsem napsal tři klinické povídky.
Všechny vyšly v knize The Man Who Mistook His Wife for a Hat (Muž, který si pletl manželku s kloboukem). Jsou to: “Martin” (A Walking Grove), “José” (The Autist Artis), “Dvojčata” (The Twins).

A pak jsou tady Stepheniovy vlastní knihy: Drawnigs, Cities, Floating Cities a Stephen Wiltshire´s American Dream.

The post Savanti. Lidé za hranici geniality aneb nepochopitelné fungování mozku. Knihy first appeared on Čítárny.

Edgar Cayce zemřel 5. ledna 1945 a vzal s sebou do hrobu tajemství, které sám nikdy nerozřešil a které ho děsilo po celý život. Ústav Edgara Cayce na Virginia Beach, který zaměstnává lékaře a psychology, se zabývá analýzou jeho záznamů. Studie o jasnovidnosti požívají v Americe od roku 1958 významné podpory.
Myslí se totiž na služby, které by mohli prokazovat ve vojenské oblasti lidé schopní telepatie a předvídání.

Ze všech případů jasnovidnosti je Cayceův případ nejčistší, nejzřejmější a nejmimořádnější.

Jak to začalo.
Malý Edgar Cayce byl velmi nemocen. Venkovský lékař bděl u jeho lůžka. Nemohl už dělat nic, aby chlapce vyrval ze smrtelného spánku. Ale náhle bylo slyšet Edgarův hlas jasný a klidný. A přece spal. „Řeknu vám, co mi je. Dostal jsem úder baseballovým míčem do páteře. Musíte mi udělat zvláštní obklad a přiložit mi ho na začátek krku.“ Stejným hlasem nadiktoval chlapec seznam bylin, které je nutno smíchat a připravit.
„Pospěšte si, jinak je nebezpečí, že bude zasažen mozek.“
Pro každý případ poslechli. Večer horečka poklesla. Druhého dne Edgar vstal svěží jako rybička. Nevzpomínal si na nic. Většinu rostlin, které uváděl, vůbec neznal.

Tak začíná jedna z nejvíce ohromujících historek z oboru lékařství. Cayce, sedlák z Kentucky, dokonalý ignorant, neochotný využívat svého daru a stále se trápící, že není „jako jiní lidé“, bude pečovat a vyléčí ve stavu hypnotického spánku více než 15 000 nemocných náležitě soudně ověřených.

Je zemědělským dělníkem na farmě jednoho ze svých strýců, potom příručím v knihkupectví v Hopkinsvillu, konečně majitelem malého fotografického ateliéru, kde má v úmyslu trávit klidně své dny, a musí proti své vůli hrát divotvorce.
Jeho přítel z dětství Al Layne a jeho snoubenka Gertruda ho k tomu násilím přinutí. Nikoli ze ctižádosti, ale protože nemá právo si ponechat svou moc jenom pro sebe a odmítat pomoc postiženým. Al Layne je neduživý, stále postonává. Vleče se životem. Cayce svolí se dát uspat, popíše základní chorobu, nadiktuje léky.
Když se probudí:
„Ale to není možné, vždyť já neznám ani polovinu slov, které jsi zaznamenal. Neber si ty drogy, vždyť je to nebezpečné! Já se v tom vůbec nevyznám, to všechno jsou kouzla!“

Odmítne podívat se znovu na Ala a zavře se ve svém krámku s fotografiemi. Týden nato vrazí Al Layne do jeho dveří. Nikdy se mu tak dobře nedařilo. Městečka se zmocní horečka, každý žádá o radu.
„Protože mluvím ze spaní, nezačnu přece léčit lidi.“ Ale nakonec svolí. S podmínkou, že neuvidí pacienty, protože se obává, že kdyby je znal, mohlo by to působit na jeho úsudek. A s podmínkou, že lékaři budou přítomni těmto seancím. A s podmínkou, že za to nedostane ani krejcar a ani nejmenší dárek.

Diagnózy učiněné a předpisy předepsané ve stavu hypnózy jsou tak přesné a tak bystré, že jsou lékaři přesvědčeni, že tu jde o jejich kolegu, který se skrývá pod rouškou zázračného léčitele.
Omezuje se na dvě seance denně. Ne že by se obával únavy. Probouzí se z těchto spánků velmi odpočatý. Ale záleží mu na tom, aby zůstal fotografem. Naprosto se nesnaží získat lékařské znalosti. Nic nečte, zůstává selským chlapcem s bezvýznamným studijním vysvědčením. A nadále se bouří proti své záhadné schopnosti. Ale jakmile se rozhodne, že jí přestane užívat, oněmí.

Americký železniční magnát James Andrews se s ním přijde poradit.
Předepíše mu v hypnotickém stavu řadu léků, mezi nimi jakousi šalvějovou vodu. Tento lék není k nalezení. Andrews uveřejní inzeráty v lékařských revuích, ale bezvýsledně. V průběhu jiné seance nadiktuje Cayce složení této vody, velmi komplikované. A Andrews dostane odpověď od jistého mladého pařížského lékaře. Otec tohoto lékaře, rovněž lékař, připravil šalvějovou vodu, ale přestal ji používat už před padesáti lety. Její složení je totožné se složením, které „vysnil“ malý fotograf.
Místní sekretář Syndikátu lékařů John Blackburn je vášnivě zaujat pro Cayceův případ. Shromáždí troj členné komité, které se s úžasem účastní všech zasedání. Generální americký syndikát lékařů uzná Cayceovy schopnosti a udělí mu oficiální oprávnění, aby poskytoval „psychické porady“.

Cayce se oženil. Má osmiletého syna Hugha Lynna. Dítě si hraje se zápalkami a způsobí výbuch zásoby magnézia.
Specialisté dospějí k závěru, že naprostá slepota je nevyhnutelná, a navrhují odnětí jednoho oka. S hrůzou se Cayce podrobí seanci ve spánku. Ve stavu hypnózy se postaví proti odnětí oka a doporučí přikládat po čtrnáct dní obvaz napojený kyselinou tříslovou. Podle specialistů je to šílenství. Ale Cayce, ač ho zmítají nejhroznější pochyby, se neodváží neuposlechnout svých hlasů. Za čtrnáct dní je Hugh Lynn vyléčen.

Jednoho dne po jedné konzultaci se neprobudí a diktuje rychle za sebou čtyři velmi přesné rady.
Nikdo neví, na koho se mohou vztahovat. Zjistí se, že měly čtyřicet osm hodin předstih před čtyřmi nemocnými, kteří se teprve dostaví.

Za jedné seance předepíše lék, který nazve Codyron.
Udá adresu laboratoře v Chicagu. Telefonují tam. „Jak jste se mohli doslechnout o Codyronu? Není ještě v prodeji. Právě jsme upřesnili jeho složení a vynašli jméno.“
Když Cayce postihla nevyléčitelná nemoc, o níž věděl jen on sám, zemřel v den a hodinu, které určil:
„V pět hodin večer budu definitivně uzdraven. Uzdraven ze stavu, v němž jsem byl ,něčím jiným‘.“

Když se ho ve spánku vyptávali, jakým způsobem postupuje, prohlásil (a po probuzení si pak jako obvykle na nic nevzpomněl), že je schopen vstoupit do styku s kterýmkoli žijícím lidským mozkem a využívat informací obsažených v tomto mozku nebo v těchto mozcích k diagnóze a k léčení případů, které mu přiváděli.

Snad tehdy ožívala v Cayceovi nějaká odlišná inteligence a využívala všech znalostí, které obíhají v lidstvu, jako se využívá knihovny, ale téměř okamžitě nebo alespoň rychlostí světla a elektromagnetických vln.
Ale nic nám nedovoluje vykládat případ Edgara Cayce tímto nebo jiným způsobem. Víme bezpečně jen to, že jistý fotograf z městečka, prostý zvídavosti a vzdělání, se mohl libovolně uvést do stavu, kde jeho duch fungoval jako duch geniálního lékaře nebo spíše jako všechny duchy všech lékařů naráz.

The post Edgard Cayce. Vědecky potvrzený fenomén naprosto přesného jasnovidectví first appeared on Čítárny.

The post Ramanujan. Životopis geniálního a jedinečného matematika z Indie first appeared on Čítárny.