Okupace Československa. Jedno z nejhorších období české historie byl Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Cílem bylo nejen rozšíření životního prostoru pro Němce, jak dlouhodobě hlásal kancléř Německa Hitler, ale i vyhlazení českého národa a jeho vystěhování.

To vše podporované mezinárodním kapitálem jež v roce 1933 umožnil vzestup Hitlera k moci naprosto bezchybnou demokratickou cestou a následné rozpoutání Druhé světové války, která měla navždy změnit mocenské rozložení v Evropě. Zároveň mělo dojít k likvidaci SSSR a rozdělení jeho nerostného bohatství a hlavně posílení moci USA a Británie.

Vše začalo Mnichovskou dohodou, kde bez československých zástupců došlo k souhlasu odevzdání pohraničních Sudet německé říši.

Co se dělo mezi Mnichovskou zradou 30.9. 1938 a začátkem německé okupace 14.3. 1939 a následným Protektorat Böhmen und Mähren 15.–16.3. 1939 do 8.–9.5. 1945?
Hitler už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.

Ještě před vlastní okupaci, pod značným nátlakem byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat v roce 1939 smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 mil. ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí.
Česko-Slovensko bylo nuceno „prodat“ Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných Kč, který nebyl nikdy uhrazen.

Kromě toho Německo dále podněcovalo české Němce k vyvolávání provokací, které měly ukázat světu, že Němci v Česko-Slovensku nemohou využívat všech práv. Československý pokus o vyhlášení neutrality byl na Hitlerův příkaz zmařen.

Počátkem roku 1939 začaly prosakovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit republiku.
V průběhu měsíce února 1939 byla zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci. Začalo to provokativním hajlováním, při němž často zaznívalo „Heil März!“ (narážka na to, že v březnu již bude Česko-Slovensko německé).
V Praze byly vyprovokovány srážky, končící policejním zásahem.

Už 12. 3.1939 se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži.

13. března 1939 byl Hermann Göring dopisem od Hitlera povolán ze své dovolené v San Remu zpět do Berlína, kam se dostavil odpoledne 14. března.

Dne 14. března byl vyhlášen samostatný Slovenský stát.
Stalo se tak po misi slovenského předáka Jozefa Tisa do Berlína.
Maďarsko vzápětí anektovalo část východního Slovenska a 15. března 1939 i Podkarpatskou Rus.

14.3.1939 porušilo Německo Mnichovskou dohodu (zradu) a v 17:30 přepadla naše území 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS.
Britský premiér Chamberlain zradil ČSR a pokoušel se prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice.

V 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína, aby před Hitlerem ponížil celý národ. Ten už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.
V 17:30 vstoupily na československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání „spiklenců“ a komunistických radních. Důvodem přednostního obsazení této oblasti byl její průmyslový význam a německá obava z eventuálního polského vpádu.

Mnohem intenzivnějí pokračují mnohaměsíční provokace a výtržnosti českých Němců.
Ty gradovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci a Brně, kde dokonce po puči obsadili brněnští Němci krátce po půlnoci na 15. březen důležité budovy ve městě.
14.3. 1939 byli dokonce propuštěni z vězení čelní představitelé českého fašistického hnutí Vlajka.

15. března 1939 začali Němci v Protektorátu Čechy a Morava prosazovat tvrdou kontrolu na obyvatelstvem.
Začal cca. 6-letý teror, vyhrožování smrtí i za poslech rádia. Jaká panovala atmosféra hrůzy a strachu jenž se dotkla skoro každý den, každé rodiny, si nelze dnes vůbec představit. Celkem přišlo o život na 350 tisíc Čechoslováků.

Jak fungovala protektorátní mediální cenzura pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara

Pronásledování Židů za okupace.
Od 21.6. 1939 bylo vydáno německým říšským protektorem nařízení o židovském majetku, detailně definující Židy, a znemožňující Židům svobodně nakládat se svým majetkem, záhy následované nařízeními, znemožňujícími Židům podnikání.
VÍCE: Žid Jiří Orten, 14 zákazů od německých okupantů, odmítnutí lékařské péče a smrt

Byly uzavřeny všechny české vysoké školy.
Od roku 1942 byl postupně omezován počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 000/1939 na zhruba 35 000/1944.

Atentát na Heydricha 27.5.1942
Útok na Reinharda Heydricha, zastupujícího německého říšského protektora (krycí název operace Antropoid) byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni. Útok uskutečnily česko-slovenský výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli na tento úkol speciálně vycvičení ve Skotsku.

“Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat”.
Řekl říšský protektor Heydrich, který zemřel na následky atentátu 4.6.1942.

Nastává nejhorší část okupace. Teror, zatýkání, popravy. Heydrichiáda!
Poslední hromadná poprava se uskutečnila 24.10.1942 v německém koncentráku Muthausen.
Střelou do týlu bylo popraveno 294 československých občanů, Nejmladší Jindřiška měla 14 let!!!!!
Šlo o největší popravu v dějinách Mauthausenu za dobu jeho existence!
Čest jejich památce. Nikdy nezapomeneme a historii nepřepíšeme!

10.6. 1942 VYHLAZENÍ LIDIC
Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se němečtí okupanti k dosud neslýchané zastrašovací akci.
Vyvraždění celé vesnice Lidice.
Celkem Němci popravili 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

25.6. 1942 vyvraždění vesnice Ležáky.
V ten den německé komando vpadne do vesnice Ležáky a naprostou většinu obyvatel, včetně malých dětí, povraždí.

5. května 1945  vyvraždění vesnice Javoříčko u Olomouce.
V ten den zavraždilo německé Lüdemannovo komando 38 mužů a srovnali celou obec se zemí. Z 34 domů přežila pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.

KONEC OKUPACE:
ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.
Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.

Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

29.října 1946 odjel poslední vlak a Československo ukončilo odsun Němců.
Ten byl realizován na žádost vítězných mocností a potvrzen tzv. Benešovým dekretem.
Předešlo se tak bezesporu mnoha dalším krvavým konfliktům po válce, ve které díky Němcům zemřelo víc jak 350 tisíc Čechoslováků.

Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé válečné zrůdnosti

9. květen / Den Vítězství nad německou Třetí říši.

Celkově 6 hlavních let německo-hitlerovské válečného běsnění znamenalo smrt:

pro 26 milionů sovětských občanů,
7 milionů Němců, 6 milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků etc…
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí. V boji i při vyhlazovacích akcích.
Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

A hlavně. Otázky, které by si měl položit každý u pomníků padlých.
Kdo na válce skutečně vydělal?
A nejsou to ti samí, co válku pomohli vyvolat a financovali ji?
A nevzniká velká, světová válka tehdy, když se někde hroutí ekonomika nebo není dostatek levných zdrojů.

The post Okupace ČSR. Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Německá genocida v Československu first appeared on Čítárny.

Rajko Doleček píše: “Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu: Ladislav Špaček / Deset let s Václavem Havlem (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jaksi jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem.

Ale pak přišly dva šoky.
Jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“.
To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica. kterou spojoval a jednostranně koloroval až idealizoval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat.

Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně ZEMŘELY TISÍCE LIDÍ.

Trapně zní ta nesmyslná věta toho, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“, kterou kdosi na Západě, ne bez „smutné“ vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování, ničení a zabíjení, mrzačení v Srbsku letectvem NATO v 1999.

Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na Kosovu a Metohiji (KosMetu – Metohije je jihozápadní část Kosova), o údajném masovém pronásledování, zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů.
A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi. Ve středu 24. března 1999 bez povolení Radou bezpečnosti začalo bombardování s tisíci mrtvých a zraněných civilistů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami.

Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem mnoho z toho viděl, s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně (např. v okolí osady Hadžići).
Po těch letech je už vidět vzestup výskytu některých druhů rakoviny, leukémie, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit.

Kromě výše uvedeného se tu objevuje i morální dekadence těch, co vládnou světu, v rámci nedodržení Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č.1244 z roku 1999, která uváděla setrvání Kosova (Kosova a Metochije, Kosmetu) v rámci Jugoslávie („malé“ Jugoslávie, Srbska), zajištění návratu a ochrana uprchlíků.
Bylo jich hodně přes 200 000. Rezolucí bylo slíbeno v dohledné době obnovení přítomnosti policie i vojska Srbska na KosMetu. Ale nic z toho nebylo dodrženo.

Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný, vlastně zločinecký postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem pronásledování, vyhánění i zabíjení Albánců armádou i policií, a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, aby svět lépe „spolknul“ kriminální ničení a zabíjení organizací NATO v Srbsku.

Napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety.
Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců.
„Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“ šířená medii Západu, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča…

Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000.
Je strašné takto mluvit o tisících mrtvých! Nakonec se ale objevil, jak již i jinde uvedeno, i článek M. Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“.
Šlo o mrtvoly lidí všech národností! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ — Los Angeles Times 29.října 1999).
Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Jo Kelly-Moore prohlásila 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny…

Ale moc se nešířila zpráva, že američtí (NATO) letci bombardovali z bezpečné výšky 5 000 metrů a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli DVĚ albánské kolony (mysleli, že jsou srbské).
Ty „vedlejší ztráty“ v těch dvou kolonách činily 155 albánských civilů, včetně žen a dětí. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje!) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl zcela bez viny.

Na vyvrácení výmyslů až lží západní propagandy o masových vraždách Albánců na Kosovu se podíleli i španělští lékaři, forenzní (soudní) i policejní experti, které OSN poslala na Kosovo, aby pitvali zabité Albánce, jako hlavní oběti. Po návratu z Kosova napsal člen týmu Pablo Ortiz do španělského časopisu (El Pais 23. září 1999) –

„Zločiny války – Ano; Genocida – Ne: Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova (na severu, s městem Istok), že se máme připravit na více než 2 000 pitev do konce listopadu. Výsledek je ale zcela rozdílný. Našli jsme pouze 187 těl k pitvě a tak jsme už doma (září).“

„Těla byla bez známek mučení, nebyly tu masové hroby (Emilio Perez Pujol, forenzní pracovník).

O myšlenkách bývalého premiéra Austrálie Malcolma Frazera o NATO napsal Michael Madigan (Herold Sun, 9. března 2000) článek „Bývalý premiér buší do role Západu v Kosovu“:

„Bývalý premiér M. Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal roli NATO v Jugoslávii ke španělské inkvizici … Angažování a válka na Balkáně byly ilegální a imorální … činnost NATO se podobala akcím španělské inkvizice a křižáků, kteří pobili milióny lidí ve jménu křesťanství…“

Pan prezident Havel pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně proti srbsky – viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze – kdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy.

Prezident Havel se nikdy ani nepokusil vyslechnout tu druhou, srbskou stranu a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars – Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“.

V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) vydali téměř výsměšně prezidentova slova:

„Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“

Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova tehdejšího našeho prezidenta styděl!!!

Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit.
Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá bombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i významné město Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3. kosovské armády generálem Nebojšou Pavkovićem…
Dobře jsem si zapamatoval jeho slova:

„Věřte mi, profesore, že by se moji vojáci celý den smáli, jak nejsofistikovanější letectvo světa ničí naše atrapy mostů, tanků, děl, kdyby nevěděli, jak toto letectvo ničí naši zem, naši infrastrukturu, jak zabíjí a zraňuje naše civilní obyvatelstvo, kolik neštěstí přináší do jeho životů…“

Tříměsíční bombardování “vojenských cílů“ zničilo dohromady řádově jen desítky tanků, děl, obrněných transportérů – dodatečně to hlásily i zklamané zprávy agresora.
V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic…
Byly zničeny rafinerie nafty, veliké chemické závody (Pančevo, Novi Sad), mnoho škol, zdravotnických zařízení, nejrůznější továrny pro zcela civilní potřeby, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), byly postiženy řady civilních čtvrtí, některé cesty, atd.

Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda, za letecké podpory (bombardování) NATO, před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina) a přes tisíc jich povraždila), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc.
Do té doby Srbové představovali kolem 12% obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 4,5%.

Známý britský novinář Misha Glenny rozhořčeně napsal:

„Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“
(The Boston Globe, 16. srpna 1995).

To je jen tak pár nahodile vybraných informací a úvah po přečtení jinak čtivé a vtipně napsané, i když bohužel zcela jednostranné a s mnoha nepravdami knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.

Děkujeme panu Prof. Dr. Rajko Dolečkovi, DrSc. za souhlas ke zveřejnění !!!!

P.S. První bomby a rakety dopadly na Srbsko a Černou Horu 24.3. 1999. Akce trvala do 10. června 1999
Původní text: NOVÁ REPUBLIKA

Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučiće 18.5. 2021.

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.

A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění.

Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.

Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

The post Rajko Doleček o Špačkových lžích v knize Deset let s Václavem Havlem. Kosovo i Srbsko etc. first appeared on Čítárny.

Bylo to 12.března 1999, když ČR vstoupila do NATO. Ne, nebyla to náhoda, protože už 24. března 1999 NATO bombarduje Bělehrad a potřebovalo souhlas ČR pro přelety letadel. Operace Allied Force, alias Humanitární bombardování, které byla historicky první bojovou kampaní NATO proti svrchovanému státu, skončí jako nejdelší bombardování v historii za 78 dní s tragickým výsledkem asi 500 civilních obětí.

Celkem bylo na území bývalé Jugoslávie svrženo 23 000 bomb, 2 500 střel s plochou dráhou letu. Zničeny byly důležité mosty i továrny, které nikdy nepracovaly pro ozbrojené síly. Např. most přes řeku Nisavu na dálnici spojující jih a sever Jugoslávie, byl bombardován několikrát. Mnohé cíle byly přímo nařízené Bidenem, jak sám řekl na kamery.

S touto brutální akcí, kterou NATO provedlo bez souhlasu OSN souvisí i jeden stupidní výrok Václava Havla.
Ten v rozhovoru s francouzským novinářem pro Le Monde použil výraz: “Nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární.”
Česká televize hovoří o zkresleném výroku takto:
„Jeho postoj byl částí veřejnosti kritizován a dodnes se dokonce traduje zkreslený výrok o ‚humanitárním bombardování‘, o kterém však Havel ve skutečnosti nikdy nemluvil a tento termín odmítal.“
Samozřejmě, že ČT říká polopravdy. I z toho výroku je zcela jasné, že humanitární bombardování lze použít, protože zcela přesně vystihuje to, co Havel řekl.

S bombardováním Jugoslávie taky souvisí jeden z velkých mediálních i politických podvodů. Kauza Srebrenica.
Tu velmi pečlivě dokumentuje kniha Alexandera Dorina / Srebrenica. Největší masakr v Evropě od konce 2. světové války.
Srebrenica. Podivný válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích

V knize se píše:

V případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin. A ptá se: „Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem Srebrenice, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného srebrenického příběhu věřit?“

Prof. Rajko Doleček dlouholetý kritik a v podstatě jeden z nejoprávnějších expertů na celou kauzu se k tomu vyjadřuje takto:
Sága Rajko Dolečka. Populárního lékaře, profesora, dlouhodobého kritika genocidy na srbském obyvatelstvu
Rajko Doleček kriticky nad knihou Deset let s Václavem Havlem

“Albrightová měla totiž v Radě bezpečnosti OSN ukázat poněkud sporné letecké snímky, které měly prý dokazovat údajné masové vraždy bosenských muslimů bosensko-srbským vojskem v červenci 1995. Počty prý popravených muslimských mužů a chlapců postupně dosáhly počtu přes 8 tisíc.”

„Kauzu Srebrenica vytvořila paní Madeleine Albrightová v srpnu 1995 (jako velvyslanec USA při OSN), aby odvrátila pozornost světa od krvavých událostí při rozvrácení Republiky Srbská Krajina v květnu a srpnu 1995 chorvatskou armádou, za pomoci bosenských Muslimů a NATO.
Bylo při nich vyhnáno 250 000 Srbů ze svých dávných sídlišť v Krajině v Chorvatsku a přes 1 000 jich bylo povražděno.“

„Ale důležité je, že zabíjení nezačali Srbové, nýbrž ti, kteří rozbili ozbrojenou secesí Jugoslávii. Velmi jim pomohlo Kohlovo Německo a Vatikán, když 17. prosince 1991, německý ministr zahraničí H. D. Genscher přinutil v Maastrichtu prodejné Evropské společenství předčasně uznat samostatnost Chorvatska a Slovinska, následované Bosnou a Hercegovinou.“

„Jak je možné, že mezi údajně popravenými (srpen 1995) bylo 3 016 muslimů na volebních seznamech pro rok 1996. Dále se zjistilo (okresní soudy, matriky) u pár stovek pohřbených v mezarji (hřbitov Memoriálního centra v Potočary v Bosně – pozn.red.), že vůbec nebyli popravení, že někteří zemřeli ještě před 1995 a jejich těla byla jen ‚přestěhována‘ do mezarje.“

OMLUVA MILOŠE ZEMANA ZA BOMBARDOVÁNÍ JUGOSLÁVIE 18.5. 2021

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.

A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění.

Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.

Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

Velmi jasný pohled na celou tragédii přináší i Stephen Karganovic, President of the Srebrenica Historical Project

Srebrenica je nejpodivnější z genocid z několika zajímavých důvodů.
Jednak to zůstalo téměř bez povšimnutí více než dva roky, dokud nebylo nakonec „objeveno“ a zveřejněno na mezinárodní konferenci, která byla za tímto účelem zdánlivě svolána v roce 1997 v Sarajevu.
Údajná genocida zůstala neodhalena i v důvěrných zpravodajských zprávách sarajevských vojenských a civilních úřadů, poškozená strana, která se o ní měla dozvědět jako první. Ty usvědčující zprávy shromáždil, možná neúmyslně, Haagský tribunál, právě ten orgán, jehož tendenční verdikty tyto zprávy diskreditují.

Stejně kuriózní je i forenzní situace, která je zcela v rozporu s tím, co by se dalo očekávat, kdyby ke genocidě došlo.
Nepodporuje standardní vyprávění a tvrzení Haagského tribunálu, která na tento příběh úzce navazují. Je třeba považovat za mimořádné, že za dvě a půl desetiletí se fyzické důkazy v podobě 8 000 těl zcela nepodařilo zhmotnit. Zprávy z exhumační pitvy, jediný relevantní ukazatel, poukazují na přítomnost asi 1920 těl v hromadných hrobech souvisejících se Srebrenicí, ale pouze polovina z nich, nebo zhruba tisíc, vykazuje typ zranění odpovídající popravě. Většina zbývajících má nezaměnitelná bojová zranění, která ukazují mimo popravu zajatých vězňů. To je v souladu se známými fakty na místě po 11. červenci 1995. Po pádu Srebrenice provedla velká vojenská síla z údajně „demilitarizované“ enklávy ozbrojený průlom na šedesáti mílovém úseku srbského území. způsob, jak zapojit srbské síly do zuřivého boje a utrpět těžké ztráty.

Tiché odkládání důkazů ze Srebrenice na základě pitvy po roce 2001 přišlo v podobě poněkud drzého pokusu Haagského tribunálu nahradit tvrdá forenzní data tekutě definovaným „důkazem DNA“, jakmile bylo jasné, že tradiční metody nepřinesou ani zdaleka požadovaných 8 000 těl.

Z právního hlediska, i kdyby byly údaje o údajných obětech přiznány, „genocida“, jejíž organizátory nelze identifikovat (jak volně připustil soudce ICTY Jean-Claude Antonetti ve svém samostatném stanovisku v případu Tolimir), což za předpokladu něčeho podobného došlo pouze na obecní úroveň a jeho údajný počet obětí byl pouze 8 000 v populaci přes tři miliony, doslova žebrácké přesvědčení.
Ještě více absurdní rozsudek ICTY, že o dva týdny později zabití tří jedinců v sousední enklávě Zepa také představovalo „genocidu“, protože oběťmi byly klíčové osobnosti komunity, bez nichž by byl život přeživších 5 000 obyvatel neudržitelný.

Politicky inspirovaná „genocida“ ve Srebrenici vyniká také tím, že jde o jediný známý případ svého druhu, který v procesu údajného vyrovnání se s neúspěchy, které k němu vedly, vyvolal celosvětovou doslova stonásobnou porážku.
…

Celý článek O genocidě v Srebrenici zde

The post Humanitární bombardování podle Václava Havla a podvod Srebrenica podle Albrightové. Shrnutí historika Karganovice first appeared on Čítárny.

Kniha cestovatele Karla Hanse (1890-1967) byla už ve své době výjimečná. Autor se věnuje dějinám Arménů od antiky až po 20. léta 20. století. Čtenáře seznamuje s původem arménského národa, jeho jazyka a literatury, zabývá se přijetím křesťanství, literárním dědictvím, kulturními aktivitami, významnými osobnostmi.
Jeho mimořádný přínos je však v informacích o probíhající genocidě Arménů, která v Osmanské říši nebyla zdaleka první, ale svým rozsahem naprosto ojedinělá.

Velká Osmanská říše se několik staletích v 19. století rozpadala.
Vojáci Osmanské říše brutálně potlačovali rozsáhlý odpor v okupovaném území jak na Balkáně, v Řecku, Íránu etc. V Arménii ale došlo k několika mimořádným genocidám obyvatelstva.
V letech 1885-96 bylo zavražděno přibližně 80 000 až 300 000 lidí.
Další z velkých masakrů se odehrál v dubnu 1909 v Kilikii. Tam lidé organizovaní osmanskými úřady zavraždili na 30 000 Arménů.
Nicméně nejobludnější arménská genocida měla teprve přijít.

V první světové válce patřila Osmanská říše (dnes Turecko) stejně jako Německo k poraženým mocnostem.
Přišlo o 85 % okupovaného území. Až 850 000 muslimských uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878-1904 přišli a usadili se Arméni.
V roce 1915 byla v bitvě u Šarikamiše osmanská armáda poražena. Arméni byli neprávem obviněni, že jsou příčinou turecké porážky.
Politici začali přemýšlet, kde ubytovat muslimské utečence. Proto už v květnu 1915 osmanský parlament přijal zákon, který formálně povoloval deportaci Arménů, protože údajně představovali bezpečnostní riziko.

V letech 1915-1918 byly ze svých domovů deportováni miliony Arménů.
Většinou jim bylo nabídnuto přejít na Islám. Ti, kteří souhlasili mohli zůstat, ostatní byli okamžitě deportováni. Odhaduje se, že v následujících letech jich více než milion zemřelo nebo bylo zabito v naprosto nelidských podmínkách.

Ernest Hemingway o arménské genocidě.
“Nemohli jste dosáhnout, aby se ženy vzdaly svých mrtvých dětí. Musely mít ty děti mrtvé tak šest dnů. Nemohly se jich vzdát a nikdo s tím nic nezmohl. Museli je nakonec odvést pryč. Byly všechny venku na molu a nebylo to vůbec jako zemětřesení nebo podobná katastrofa, protože ony se nikdy nedozvěděly o Turcích. Nikdy se nedověděly, co staří Turci spáchali. A pamatuješ si ten přístav. Udála se na něm spousta pěkných věcí. Ale toto byl jediný okamžik v mém životě, o kterém se mi zdálo. Nevadili ti tak ty ženy, které měly děti, jako ty s těmi mrtvými”.
Z povídky E. Hemingwaye Na nábřeží ve Smyrně, On the Quai at Smyrna
poprvé publikována v roce 1930 ve sbírce povídek In Our Time

Kniha Karla Hanse byla jedna z prvních publikací o této zrůdnosti.
Zrodila se v podstatě v Aleppu, kde Hansa na vlastní oči viděl brutální zločiny, páchající na nevinných mužích, ženách a hlavně na dětech.
Hansa se rozhodl zapojit Československo do mezinárodních struktur na pomoc arménským sirotkům. Začal proto sbírat materiál pro svou knihu v uprchlických táborech v Aleppu a Bejrútu. Hansa získal informace o osudech přeživších s pomocí tlumočníků nebo přímo od německy mluvících lidí.

Karel Hansa se inspiroval prací různých humanitárních pracovníků, které potkal. V Aleppu to byl např. švýcarský lékař Max Müller z Německé křesťanské společnosti pro pomoc v Orientu, který léčil především oční choroby uprchlíků.
Po návratu do Československa se věnoval rozsáhlé charitativní činnosti, kterou inspiroval mnohé spolky.
Více o Arménské genocidě >>

Hrůzy východu / Karel Hansa / A. Šefl, 1923

Cestopisné knihy Karla Hansy:
Hrůzy východu (1923)
Z potulek Orientem a Harémy ve světle pravdy (1925)
Léto pod jihoslovanským nebem (1930)
Stero črt a obrázků z Podkarpatské Rusi (1935)
Podkarpatská vánoční idyla (1937)
Obrázky z Bretoňska a pobřeží Atlantského oceánu

Výpisky…

„Strašlivý přitom jest pohled na nemocné malé děti, často ve špinavých hadrech zabalené aneb v mokrých cárech pytlů, jak jsem viděl za různých svých návštěv v táborech a stanech za časů týdny trvajících dešťů podzimních. Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“

Během mého pobytu v Bejrútu v listopadu a prosinci loňského roku, v době vítězného a mrazivého větru a za velmi chladných a vlhkých nocí jsem navštívil místní obyvatele, kteří se v noci táborů jsem téměř denně viděl strašlivou bídu, nemoci a nepopsatelné utrpení.
Proudy vody, valící se nepřetržitě z mraků, chrlily vodu do všech koutů země, kde se jen dalo.
nerů chatrných stanů a chatrčí, kde na promočeném a bahnem potřísněném pozemku, často na holé zemi, se třesoucí se matky choulily v chladu a chránily plačící děti.
děti svými chatrnými šaty. Každodenní příliv vody dělal z tábora místo, kde se dalo skutečné bahno. Nebyly tu žádné lopaty ani rýče, aby příkopy vody mohly odtékat.
prohloubit nebo nově vybudovat. Divoký, mrazivý severní vítr, který foukal.
nepřetržitě po celé týdny, nemilosrdně rval promočené a shnilé zbytky přikrývek a pytlů ze stanů, které hrozily, že se v promočeném vzduchu vylomí z kolíků a vyletí z nich.
každou chvíli. Po celé týdny bylo počasí příšerné a pobyt v táborech bylo skutečným utrpením. […] Všichni vylézají z promočených stanů – jsou to třesou zimou a jsou špatně oblečení. Většina z nich je bosá; vyhublé dětské nožky.
se třesou zimou a jsou červené jako rak. Děti pláčou – jsou hladové. A matky se slzou v oku bezmocně pobíhají táborem, hledají jídlo pro své děti nebo palivo, na kterém by si ti nejpotřebnější mohli uvařit.
Nejsou tu žádné plotny ani oblázky, a tak si tyto ubohé ženy musí pomáhat samy. prázdnými plechovkami od petroleje.

„Během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Kteří svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě řezníky byli poráženi jako dobytek.“
„Na cestě z Diarbekiru do Urly jsem na obou stranách cesty nesčetné mrtvoly viděl, vesměs to mladých mužů, kteří měli hrdla proříznuta. – Jeden turecký paša vyjádřil se vůči vysoce vzdělanému Arménu: ‚Buďte rádi, když vy alespoň v poušti hrob svůj najdete, toho mnozí z vás nemají.‘“

„Deportaci Arménů předcházelo vždy všeobecné odstranění mužů a mladíků povinných vojenské službě, kteří složením určitého poplatku, jak podle stávajících zákonů v Turecku bylo zvykem, zprostili se služby vojenské. Mimo těchto odstranění všichni muži, osoby čelné z obyvatelstva arménského, což dělo se za účelem, aby odstraněni byli ti, kdož podávati mohli zpráv o jednání s deportovanými, ale také proto, aby jakýkoliv odpor byl znemožněn, jakož i proto, aby karavany deportovaných, skládající se většinou z žen, dětí a starců, nevyžadovaly tolik průvodců a strážců. Hromadné odstranění mužů a mladých lidí k vojenské službě způsobilých dělo se pod záminkou, že tito organisováni budou v pracovní oddíly, které na správce silnic a cest budou používány. A zatím, všichni tito nešťastníci vázáni do tlup 15–20 hlav čítajících, pod údery kolby pušek a ran bičů, hnáni v houfech na místa odlehlá, do horských slují a tam bez milosrdenství porubáni. Tisíce a tisíce zahynulo jich ve vlnách Černého moře, ve vlnách Eufratu a Tigridu, ve kterých hromadně topeni potápěním lodic, do kterých, jsouce přivázáni jeden ke druhému zády, byli nahnáni. A aby žádnému z nich nepodařilo se zachrániti vyproštěním se z pout a plaváním, obsazeny břehy průvodci, kteří každého zastřelili.“

The post Hrůzy východu. Zrůdnost arménské genocidy očima Karla Hanse first appeared on Čítárny.

Dobroudružství života snad nejznámějšího indiánského náčelníka Geronimo – čtyřicet let nelítostného boje za právo svobodně žít , dvacet let válečného zajetí v rezervaci. Za svého dětsví nezahlédl jediného bílého muže. Později se však jeho život nesl ve znamení urputných bojů proti bledým tvářím. Geronimo –postrach mexického pohraničí.

Geronimo, Vlastním jménem Goyatlhay – „Ten, který zívá“, se narodil pravděpodobně roku 1829 v Arizoně, i když některé zdroje uvádějí, že to bylo v Novém Mexiku na řece Turkey Creek.
Sám Geronimo však uvádí, že jeho rodištěm byl kaňon No-doyohn v povodí řeky Gila. Geronimo byl původem Čirikava, skupiny Bedonkohe.
Geronimo patřil mezi apačské válečné šamany. Sám o tom moc nemluvil, ale Apači ho brali vážně a mnozí náčelníci se s ním radili. Koneckonců je fakt, že dokázal americké armádě zázračně unikat, nedivme se tedy, že se věřilo v jeho nadpřirozené schopnosti. Jinak byl jako válečník hodně prohnaný, odvážný a směle drzý. Američané a Mexičané ho považovali za lidskou zrůdu, ale pro mnohé se stal symbolem boje za svobodu původních obyvatel a pro dosud žijící potomky indiánů je dodnes hrdinou. Pro svou nepolapitelnost a houževnatost si od Američanů vysloužil přezdívku „Nejhorší indián, který kdy žil.“
                
„Jsem vděčný, že mi prezident Spojených států dal svolení vyprávět můj příběh. Doufám, že si on a ti pod ním, co mají autoritu, přečtou můj příběh a posoudí, zda s mým lidem bylo spravedlivě zacházeno.“
Toto jsou slova slavného apačského vůdce Geronima z jeho vlastní autobiografie, kterou nám v písemné podobě zachoval pan Barrett. Autobiografie tvoří první díl této publikace a druhý díl – Historie Apačů, je založena na dostupných historických faktech, které se těchto kmenů týkají.

Tyto informace nám pak pomůžou zorientovat se v čase a dění tehdejších událostí, abychom mohli posoudit, jak výjimečná byla historie apačského národa a jak se z odstupem času díváme na americký holocaust vůči původnímu obyvatelstvu.

Geronimo. Paměti náčelníka Apačů / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
doplněno původními černobílými fotografiemi Edwarda S. Curtise a “Dějinymi Apačů” z pera Nataši Budačové a Borise Taufera.

Ukázka z knihy:

Geronimova největší bitva

Po zradě a masakru v Casa Grande jsme se ještě dlouho neshromáždili, ale pak jsme se vrátili do Arizony. Nějaký čas jsme v Arizoně zůstali, žili jsme v rezervaci San Carlos na místě, které se teď nazývá Geronimo. V roce 1883 jsme šli opět do Mexika. Pobývali jsme v mexických pohořích asi čtrnáct měsíců a během té doby jsme měli mnoho potyček s mexickými vojáky. V roce 1884 jsme se vrátili do Arizony, abychom přemluvili jiné Apače, aby s námi šli do Mexika. Mexičané shromáždili na našem území v horách vojsko. V boji proti nim bychom neměli šanci, protože jich bylo mnohem více než nás a my jsme byli unavení z toho, jak jsme neustále prchali z místa na místo.

V Arizoně jsme měli problémy s vojáky Spojených států, a tak jsme se vrátili do Mexika.

V Arizoně jsme ztratili asi patnáct válečníků, ale nikoho nového se nám naverbovat nepovedlo. Takto početně oslabení jsme tábořili v horách severně od Arispe. Naši zvědové viděli, že se k nám z několika směrů blíží mexičtí vojáci. Američtí vojáci přicházeli dolů ze severu. Byli jsme dobře ozbrojeni a měli jsme i dostatek munice, ale nechtěli jsme bojovat s vojáky obou států současně a proto jsme začali ustupovat s celým táborem na jih.

Jednu noc jsme se utábořili nedaleko hor u potoka. V potoce nebylo mnoho vody, ale hluboké koryto se táhlo přes prérii a podél břehu začínaly růst malé stromky.

V těch dnech jsme se nikdy neutábořili, aniž bychom kolem rozmístili zvědy, protože jsme věděli, že můžeme být kdykoliv napadeni. Druhý den hned při rozbřesku hlídky vzburcovaly tábor se zprávou, že se blíží vojáci. Už za pět minut do nás začali Mexičané pálit. Ustoupili jsme pod břeh potoka vymletý vodou, a ženy s dětmi začali hrabat a zákop prohlubovat. Přísně jsem rozkázal držet se v úkrytu a neplýtvat střelivem. Ten den jsme zabili mnoho Mexičanů a sami jsme také měli těžké ztráty, protože boj trval celý den. Vojáci zaútočili na jednom místě, my je odrazili a oni se zase seskupili a zaútočili na dalším místě.

Okolo poledne jsme zaslechli, jak Mexičani proklínají mé jméno. Odpoledne přijel na bojiště generál a bitva byla čím dál zuřivější. Dal jsem svým bojovníkům rozkaz, aby se pokusili zabít mexické důstojníky. Asi ve tři hodiny svolal generál všechny oficíry dohromady na pravou stranu bitevního pole. Sešli se nedaleko od hlavního toku potoka a malá boční strouha vedla jen kousek od toho, kde důstojníci stáli. Opatrně jsem ze strouhy vylezl a připlížil se velmi blízko k místu, kde probíhala porada. Generál byl zkušený válečník. Vítr vál mým směrem, takže jsem slyšel všechno, co říkal a většině z toho jsem rozuměl. Řekl asi toto:

„Pánové, támhle v tom korytě je ten rudý ďábel Geronimo a jeho nenáviděná tlupa. Dnešní den musí být jeho posledním. Napadněte je z obou stran příkopu. Zabijte muže, ženy i děti. Zajatce neberte. To, co chceme, jsou mrtví rudoši. Nešetřete naše muže a vyhlaďte ty indiány za každou cenu. Každému dezertérovi vpálím kulku! Teď se vraťte ke svým mužům a zaútočte! “

Jakmile vydal ty rozkazy, zamířil jsem na něj a zastřelil ho. Země okolo mě byla okamžitě rozryta množstvím kulek, ale nebyl jsem zasažen. Apačové povstali. Po celé délce strouhy se rozezněl válečný pokřik mého lidu. Četa na okamžik zaváhala. Neustoupili, dokud naše střelba neskolila muže v prvních řadách.

Po té už nebojovali tak zuřivě, přesto se znovu vzchopili a stále postupovali vpřed, až do setmění. Taky mi pořád vyhrožovali a proklínali mně. Té noci, ještě než utichla palba, se asi tucet indiánů vyplížilo z příkopu a ve vysoké prérijní trávě za Mexičany založili požár. Během zmatku, který následoval, jsme utekli do hor.

Tohle byla úplně poslední bitva, kterou jsem vedl s Mexičany. Od té doby nás ustavičně pronásledovali vojáci Spojených států, dokud nebyla ve Skeleton Canyon podepsána mírová smlouva s generálem Milesem.

V průběhu mnoha svých šarvátek s Mexičany jsem byl osmkrát zraněn a to následovně: střelen do pravé nohy nad kolenem, kulku tam stále nosím; prostřelené levé předloktí; levá noha pod kolenem zraněná šavlí, hlava poraněná úderem pažby, postřelen na spánku v blízkosti levého oka; postřelen do levého boku; postřelen do zad. Zabil jsem mnoho Mexičanů, nevím kolik – bylo jich tolik, že jsem je nepočítal. Někteří z nich ani nestáli za to.

Apači a Mexičané

Když se Mexiko vzbouřilo proti španělské královské nadvládě, vyhlásili rebelové šestnáctého října roku 1810 neoficiální samostatnost a došlo k válce. Oficiální nezávislost pak byla vyhlášena šestého listopadu 1813, ale Španělsko ji uznalo až dvacátého čtvrtého srpna 1821 na základě smlouvy podepsané v Cordobě.

A jaký to mělo dopad na Apače a jejich vztahy s mexickým obyvatelstvem? Vzhledem k tomu, že se jednalo o deset let naprostého chaosu, doplatilo na to opět hlavně pohraničí. Pevnosti byly zanedbané a vojenská kázeň žalostná. Posádkoví velitelé i státní úředníci byli neustále vyměňováni a málokterý z nich vykonával svůj úřad zodpovědně a poctivě. Některé pevnosti byly vyklizeny a vojáci zůstávali často bez platu, s malou nadějí na jeho doplacení. I když nějaké peníze do regionů přicházely, ztrácely se pak v kapsách nepoctivců a z pevností se ztrácelo nebo bylo rozprodáno i veškeré vybavení. Samozřejmě vázlo i dohodnuté pravidelné zásobování indiánů, což Apači pokládali za porušení smluv.

Začalo to už roku 1813, kdy Apači obnovili nájezdy na Sonoru. Vojáci kapitána Narvona prý Apače přísně ztrestali, ale asi to nebyla pravda. Mexičané měli z Apačů totiž dost velký respekt a místo boje dávali přednost vyjednávání. Když se Mexičanům podařilo v roce 1817 zajmout vlivného apačského válečného vůdce Chiquita, byli Apači tak drzí, že pod záminkou vyjednávání o jeho propuštění, pobili mexické stráže, pobrali jim zbraně a utekli i se svým náčelníkem.

Apači přicházeli do Mexika v celých skupinách, a to i se svými rodinami. Vždy si někde v horách na dobře utajeném místě zřídili tábor, ze kterého se válečníci rozjížděli v oddílech do kraje. Někdy se jednalo se i o několik set válečníků. V táboře zůstalo na stráži několik vybraných bojovníků. Bojové oddíly operovaly po celém regionu a mexičtí vojáci pak nevěděli, kde jim hlava stojí. Zatímco jedni Apači na sebe strhávali pozornost, další se vesele věnovali rabování. Když usoudili, že mohou být úspěšní, pustili se i do bitky s vojskem, to ale dělali málokdy, spíše jen když k tomu byli donuceni. Po akci se sešli na dohodnutém místě a vrátili se do základního tábora, kde se slavilo, tančilo a dělila se kořist. Unesené mexické ženy a děti byly zpravidla adoptovány a staly se z nich právoplatní Apači. Z kluků byli vychováváni válečníci.

Jak jsme si řekli, do otevřené bitvy se Apači moc nepouštěli, ale když se tak stalo, dali nepříteli dost zabrat – to potvrdili Mexičané i Američané. Promyšlenou válečnou taktikou i odvahou si získali uznání a respekt. Když kapitán Zebulon Pike cestoval s mexickým důstojníkem Malgaresem do Santa Fe, Malgares mu vyprávěl, že se s Apači střetl už mnohokrát. V jednom případě byl na pochodu se sto čtyřiceti muži, když je napadli indiáni. Útok vedli jak jízdní, tak pěší Apači, kteří se v akci navzájem střídali. Jakmile se mexická kavalerie pokusila o protiútok, apačští jezdci se stáhli a naproti Mexičanům vyběhli pěší bojovníci a zasypali je salvou šípů. Poté rychle ustoupili a na oplátku zase nastoupila jízda. Malgares konstatoval: „Bylo nemožné, aby naše kavalerie dokázala zničit apačské bojovníky. Byli rovněž dobře vyzbrojeni, protože si moderní zbraně koupili od Američanů, nebo si je ukořistili v bitvě. Rozhodně to byli lepší střelci než Mexičané. Podle mne měli nad námi ve válce převahu a pro obyvatele pohraničí se stali noční můrou.“

V roce 1832 byli Mexičané už tak zoufalí, že sami požádali o mír a Apači díky tomu kladli podmínky. K konečné dohodě však nedošlo a nájezdy pokračovaly ještě s větší intenzitou. Mírovou smlouvu však s Apači často vyjednaly jednotlivé městečka nebo okresy. Apači posléze využili vzpouru kmenů Yaquiů, Opatasů a Serisů a pustili se ještě hlouběji do nitra Sonory, poněvadž sever byl už téměř liduprázdný. Severní doly, misie i ranče byly opuštěny, a tak se Apači zaměřili na Hermosillo a Arispe, kde bylo zničeno na sto rančů a osad. Vláda v obavě, aby nepadlo i Arispe, musela radikálně zasáhnout. Byly nabídnuty i zvláštní odměny dobrovolníkům a provincie utvořily spojenectví. V roce 1834 slavili Mexičané několik zásadních vítězství. Byli chyceni a popraveni i někteří vlivní náčelníci. Armádní důstojníci se pokusili o další mírová jednání, ale veřejnost si to nepřála. Lidé byli spíše pro vyhlazovací taktiku. Válka tedy pokračovala, přičemž Apači měli díky svému partizánskému bojovému stylu, převahu.

Hlavním problémem Mexika byla ústřední vláda, která byla neopatrná a slabá, a provincie pak uplatňovaly svou vlastní politiku. Američan Josiah Gregg napsal do novin Business of Prairies: „… jejich provinční vlády jsou slabomyslné a s divochy uzavírají smlouvy, zatímco Apači vedou válku s jejich sousedy. Klidně pak od Apačů nakupují zboží z kořisti…“

John C. Cremony ve své knize Life Among Apaches cituje generála Carasca, bývalého vojenského velitele Sonory, který mu roku 1850 v pevnosti Frontéras vyprávěl mimo jiné toto: „V Chihuahua je malé město a pevnost Janos, jenž leží na východě u hranic se Sonorou. Apači mají s městem smlouvu a celá léta tam dostávají příděly, které jim dodává místní vláda, přestože indiáni jsou v otevřené válce se Sonorou. Já takovou politiku nechápu, kdy jeden stát indiány krmí, zatímco oni hubí občany druhého státu. Podle mne je mou povinností nepřítele ničit, kdekoliv ho najdu a podle toho se také rozhoduji. Počkal jsem tedy, až přijde čas, kdy Apači opět přijdou do Janosu pro obvyklé čtvrtletní dávky a ihned jsem mužstvu vydal jasné rozkazy k rychlému nočnímu přesunu. U Janosu zrovna probíhala oslava a karneval, když jsme udeřili. Zabili jsme sto třicet indiánů a devadesát žen a dětí jsme vzali do zajetí. Místní velitel plukovník Medina byl tak vzteklý, že na mne podal formální stížnost nadřízeným, ti ale můj čin schválili…“

Josiah Gregg osobně viděl velkou společnost mexických obchodníků ze Santa Fe, kteří v roce 1840 nakoupili vojenskou výzbroj a hojné zásoby whisky, aby to prodali Apačům. Ti jim za zboží zaplatili mezky a koňmi, které ukradli osadníkům v jižních provinciích. Nejvíce asi trpěla Chihuahua, kde se venkov téměř vylidnil, protože se lidé stěhovali do větších a bezpečnějších měst. Apači se však objevili i tam a na předměstí City Of Chihuahua zabili nějaké honáky a zemědělce. Místní vojáci měli strach je pronásledovat, aby nepadli do léčky.

Provinční vlády nakonec začaly vyplácet odměny za apačské skalpy. Sto pesos za mužský a padesát za ženský a dětský. Této příležitosti se chopili ihned mnozí dobrodruzi a nekalí živlové, kteří si na tomto krvavém řemesle chtěli něco přivydělat. Zájem o tento strašný obchod projevili i mnozí Američané, poněvadž výše odměn zdaleka převyšovala platové podmínky tehdejších průměrných dělníků. Nutno podotknout, že výkup skalpů nebyl schválen mexickými federálními úřady.

James Kirker, dobrodruh skotského původu, neměl žádný morální problém s prodejem zbraní a střeliva Apačům. Údajně i s indiány vyrážel do Mexika na loupeživé nájezdy, ale není to potvrzeno. Nicméně v prosinci roku 1839 jej oslovili mexické úřady, zda by se nehodlal věnovat sběru apačských skalpů. Svědomí Jamese Kirkera bylo zřejmě velmi otrlé, protože tuto nabídku neodmítl. Jeho základní parta měla pětadvacet mužů a říkala si „Sahuanos“ – Šavani. Byla to směsice Američanů, Mexičanů, uprchlých černých otroků a Šavanů, Delawarů i Kríků. Zástupcem velitele Kirkera byl Šavan Spybuck. Skupina měla někdy až dvě stě členů.

Během první operace zabili Sahuanos v roce 1840 deset Apačů a zajali dvacet žen. Následně byli ve své „práci“ tak úspěšní, že jim úřady nedokázaly ani vyplácet odměny, proto Kirkerovi nabídly plat plukovníka mexické armády, ale on to odmítl. Kirker se podílel i na zmasakrování sto třiceti neutrálních Apačů v Galena (1846).

Když se schylovalo k mexicko-americké válce, musel Kirker ze země uprchnout a nakonec byla na jeho hlavu vypsána odměna 10 000 pesos. Nejspíše proto, že mezi jeho obětmi byli i Mexičané.

Takovýchto lovců skalpů však bylo více a některým bylo dokonce placeno předem, aby si mohli pořídit nutnou výzbroj a výstroj. Stejně tak jako Kirker se neštítili zabíjet pokojné indiány nebo dokonce Mexičany, protože to bylo méně namáhavé a odřezané černé kštice už nemohly vypovědět, komu vlastně patřily. Proto se začaly stínat i hlavy, aby se dokázalo, že lovci skalpů provozují řemeslo „poctivě“. A jaký byl výsledek výkupu skalpů? Omezili snad Apači své nájezdy? Naopak, byli vydrážděni k daleko divočejšímu jednání, neboť se mstili za své milované.

Když se začali o jihozápadní teritoria zajímat Američané, Mexičany to poměrně vyděsilo. V roce 1843, kdy hrozila americká invaze, začali Mexičani okamžitě posilovat obranu pohraničí, zakládaly nové regimenty a do služby se hlásilo tisíce dobrovolníků. Pak došlo k válce. Je zajímavé, že přítomnost dvou znesvářených armád v severním Mexiku Apače na nějakou dobu uklidnila, jakoby čekali, co užitečného z toho pro ně vzejde. V roce 1848 však pak podnikli řadu nájezdů. V červenci toho roku mexická vláda posílila pohraniční vojsko o osmnáct nových vojenských okrsků a měl se obnovit i starý řetěz pevností. Doufalo se, že do pohraničí přijdou noví osadníci. Nadšení pro tento projet by bylo, ne tak peníze. Během následujících tří let došlo jen k malému pokroku a Chihuahua s Durangem byly z větší části zdevastované válkou. Pevnost Tubac byla vyklizena.

V té době vypukla v Kalifornii zlatá horečka, a mnoho schopných a vlivným Mexičanů opustilo vlast. Byly jich celé karavany a mezi lety 1849 a 1850 odešlo ze severních provincií pět až šest tisíc lidí. Přesto bylo v Sonoře vytvořeno pět nových posádek: Tucson, Altar, Frontéras, Santa Cruz a Bavispe. Vojenskou pohotovost v těchto posádkách však tvořilo pouhých tři sta třináct mužů. V roce 1850 mělo vojsko už asi pět set mužů, ale byli to většinou místní chlapi, bez řádného vojenského výcviku a vybavení.

O rok později pronikli Apači až na jih k Mazatlanu, poničili ho a v Sonoře zabili kolem dvou set lidí, odvedli dva tisíce kusů zvířat a vzali zboží. Vojáci toho zmohli jen málo. V roce 1853 bylo zabito sto sedmdesát osadníků a v roce 1863 bylo málem napadeno starověké a významné město Ures ve střední Sonoře. Díky obnovenému výkupu skalpů bylo zabito asi dvě stě Apačů, ale k ničemu to samozřejmě nebylo.

Podle mexických záznamů si vyžádaly indiánské útoky (vedené i Komanči) do roku 1856 téměř šest tisíc životů, sedm set čtyřicet osm unesených a tři sta padesát osm zničených nebo vylidněných vesnic.

Mexicko-americká válka skončila roku 1872 smlouvou Gadsden Purchase, na základě čehož Spojené státy ovládly Arizonu, Texas a Nové Mexiko. Pro Apače nastala nová historická éra.

… Za dva dny jsme dorazili domů. Mangas Colorado, náš náčelník, shromáždil kmen. Uspořádali jsme hostinu, rozdělili kořist a celou noc jsme protančili. Některé z mul byly zabity a snědeny.

Tentokrát jsme po našem návratu rozmístili do okolí zvědy, takže bychom byli varováni, kdyby se nás mexičtí vojáci pokoušeli pronásledovat.

Po třech dnech zvědové přišli do tábora a oznámili, že mexičtí kavaleristé sesedli z koní a pochodují k našim obydlím. Všichni naši válečníci byli v táboře. Mangas Colorado se ujal vedení nad jedním oddílem a já velel druhému. Doufali jsme, že se zmocníme jejich koní, pak vojáky v horách obklíčíme a všechny je pobijeme. To jsme nebyli schopni provést, protože oni taky měli své zvědy. Nicméně, po čtyřech hodinách od chvíle, co jsme se do toho pustili, jsme zabili deset vojáků a ztratili jsme jen jednoho muže. Kavaleristé se dali na ústup, pronásledováni třiceti Apači, kteří jim nedopřáli ani chvíli odpočinku, dokud nebyli hluboko v mexickém území. Tu zimu už žádní vojáci nepřišli.

Dlouho jsme pak měli hojnost zásob, spoustu přikrývek a množství šatstva. Měli jsme také spoustu sýra a cukru.

Další léto (1863) jsem si vybral tři válečníky a vydali jsme se na razii do Mexika. Ubírali jsme cestou jižně od Sonory a utábořili jsme se v horách Sierra de Sahuaripa. Asi čtyřicet mil západně od Casa Grande je v horách malá vesnice, indiáni ji nazývají “Crassanas”. Utábořili jsme se blízko tohoto místa a dohodli se, že vesnici přepadneme. Vypozorovali jsme, že přesně v poledne tam bývá naprostý klid, a tak jsme si útok naplánovali na tuto dobu. V poledne druhého dne jsme se vkradli do vesnice. Neměli jsme pušky, ale byli jsme ozbrojeni oštěpy, luky a šípy. Když jsme válečným pokřikem zahájili útok, Mexičané se rozprchli všemi směry. Ani jeden z nich se s námi nepokusil bojovat.

Vystřelili jsme po nich několik šípů, ale zabili jsme jen jednoho. Brzy ve vesnici vše utichlo a žádní Mexičané nebyli v dohledu.

Když jsme zjistili, že všichni Mexičani jsou pryč, prohlédli jsme si jejich domky a viděli jsme tam mnoho podivných věcí. Tito Mexičané měli mnohem více rozličného majetku, než mívali Apači. Mnoho z těch věcí, které jsme v domech viděli, jsme nedokázali pochopit. Zato mnoho věcí, které jsme viděli v zásobárnách, jsme chtěli.

Vehnali jsme tedy do vesnice stádo koní a mul a naložili jsme na ně tolik zásob, kolik jen mohli uvézt. Pak jsme ze zvířat utvořili kolonu a dopravili vše bezpečně do Arizony. Mexičané nás nepronásledovali.

Když jsme přijeli do tábora, svolali jsme všechny lidi z našeho kmene a celý den jsme oslavovali. Každému jednotlivci jsme dali dary. V noci začal tanec a neustal až do poledne následujícího dne.

Tohle byl asi nejúspěšnější nájezd ze všech, co jsme kdy v Mexiku podnikli. Nevím, jaká byla cena té kořisti, ale jistě obrovská, protože jsme měli zásoby pro celý kmen na rok, či ještě déle.

Na podzim roku 1864 se mnou dvacet válečníků vyrazilo na další razii do Mexika. Byli to vybraní muži, dobře ozbrojení a zkušení bojovníci. Jako obvykle jsme se první postarali o bezpečí našich rodin, než jsme vyrazili na nájezdy. Všichni členové kmene se rozptýlili po kraji a pak se znovu sešli na místě vzdáleném asi čtyřicet mil od původního bydliště. Díky tomu by bylo pro Mexičany obtížné je vystopovat, a my jsme věděli, kde naše rodiny po návratu najdeme. Navíc, kdyby nějací nepřátelští indiáni zpozorovali, že tolik válečníků opustilo naše loviště, mohli by zaútočit na náš tábor. A když by na obvyklém místě nikoho nenašli, jejich útok by se nezdařil.

Putovali jsme jižně, přes území Chokonen Apačů. Do Sonory v Mexiku jsme vstoupili v místě, které je přímo na jih od Tombstone v Arizoně, a skrývali jsme se v horách Sierra de Antunez. Přepadli jsme několik osad v sousedství a získali jsme mnoho proviantu a různých zásob. Asi za tři dny jsme přepadli kolonu mezků se zásobami a zmocnili se jich. Bylo to na místě indiánsky nazývaném „Pontoco“, které se nachází na západní straně hor, asi den cesty od Arispe.

Kolonu vedli tři honáci. Jeden byl zabit a dva utekli. Mezci vezli v proutěných koších lahve plné mescalu. Jakmile jsme se utábořili, indiáni se opili a začali se spolu rvát. Vypil jsem taky dost mescalu na to, abych cítil jeho účinky, ale neopil jsem se. Přikázal jsem jim, aby se přestali prát, ale oni rozkaz neuposlechli. Brzy se z toho málem stala obrovská šarvátka. Pokoušel jsem se venku okolo tábora rozmístit stráže, ale všichni byli opilí a odmítli úkol splnit. Očekával jsem, že nás můžou každou chvílí přepadnout mexičtí vojáci a byly to pro mě opravdu horké chvilky, protože jako vůdce skupiny bych byl zodpovědný za jakékoliv neštěstí, které by nás potkalo. Nakonec zavládl v táboře poměrně klid, protože indiáni byli příliš opilí na to, aby mohli chodit, natož bojovat. Zatímco byli takto otupělí, vylil jsem všechen zbylý mescal, uhasil jsem všechny ohně a přestěhoval jsem kolonu mezků do značné vzdálenosti od tábora. Pak jsem se vrátil zpět a snažil jsem se pomoct zraněným. Zjistil jsem, že vážně zraněni jsou pouze dva. Prvnímu jsem vyřízl z nohy hrot šípu a druhému z ramene bodec z kopí. Když jsem se postaral o všechna zranění, držel jsem sám až do rána stráž. Druhý den ráno jsme zraněné naložili na mezky a rozjeli se do Arizony.

Další den jsme chytili několik kusů dobytka ze stáda a hnali jsme je sebou domů. Ale byli to velmi obtížné hnát dobytek, když jsme sami šli pěšky. Péče o zraněné a starosti s dobytkem učinili naši cestu velmi zdlouhavou. Ale nebyli jsme pronásledováni, a tak jsme s celou kořistí dorazili v pořádku domů.

Pak jsme uspořádali slavnost s tancem a rozdělili kořist. Po skončení tanců jsme porazili všechen dobytek a maso nasušili. Opracovali jsme kůže, do nich pak zabalili usušené maso a uskladnili to. Celou následující zimu jsme měli hojnost masa. Byl to první skot, který jsme kdy měli. Jako obvykle jsme některé z mul zabili a snědli. Měli jsme pro mezky jen málo využití, a pokud jsme je nemohli vyměnit za něco hodnotného, porazili jsme je.

V létě roku 1865 jsem se čtyřmi válečníky opět vyrazil do Mexika. Dosud jsme chodívali pěšky, byli jsme zvyklí takto bojovat a kromě toho, bez koní bylo snazší se ukrýt. Ale tentokrát jsme chtěli získat více dobytka, a pěšky by bylo těžké ho hnát. Vstoupili jsme do Sonory jihozápadně od arizonského Tombstone, pokračovali pohořím Antunez Mountains k jižním hranicím a pak jsme šli stále na jižně k ústí řeky Yaqui . Tam jsme uviděli ohromné jezero, jehož konec nebylo možno spatřit. Pak jsme se vydali na sever, přepadli několik osad a získali mnoho zásob. Když jsme se vraceli, ukradli jsme severozápadně od Arispe asi šedesát kusů skotu a hnali je domovů do Arizony. Nejeli jsme přímo domů, ale utábořili jsme se s dobytkem v jiném údolí. Nebyli jsme pronásledováni. Když jsme přijeli do tábora, kmen se opět shromáždil k hodování a tancům. Všem byly rozdány dary, pak byl dobytek zabit, maso usušeno a zabaleno.

The post Geronimo. Paměti náčelníka Apačů, nejznámějšího symbolu svobody domorodých indiánů first appeared on Čítárny.

Ve stylu Rudého práva neblahé paměti referovaly Lidové noviny (23.10.2012) o autogramiádě Madeleine Albright v Pražském Luxoru. Nic neříkající článek mluvil o „napadení“, „létajících plakátech“, „urážkách“ a podle autora byl hlavně „provokací“. Text mi živě připomněl někdejší článek „Ztroskotanci a samozvanci“, jímž deník ÚV KSČ reagoval na vznik Charty 77.

Co se v Luxoru vlastně stalo, se čtenář pořádně nedozvěděl, výklad události byl vysloveně jednostranný. Jiná česká média o autogramiádě psala ve vysloveně servilním stylu a incident přešla mlčením.

K věci: Kolegové přišli si do Luxoru nechat podepsat několik drastických fotografií z doby bosenské a kosovské války. Albrightová je za hrůzy těchto válek do jisté míry odpovědná. Účastníci akce chtěli, ať se tedy pod své dílo podepíše. Albrightová začala na aktivisty hystericky řvát: “Get out, get out!” A obrázky roztrhala. Ochranka se zachovala velmi neprofesionálně, začala aktivisty fyzicky napadat. Aktivisté Albrightové vmetli do tváře, že je “balkánskou řeznicí”. Ta přešla do češtiny a označila je (jaksi nesmyslně) za “válečné zločince”!?

Napadenou stranou tedy byli oni aktivisté. Kolegové velmi ocenili profesionální a nestranný přístup české policie. Incident byl nafilmován.
Záznam je zde:

{youtube}UBrpNiw9DTk{/youtube}

Za zmínku rozhodně stojí její neobyčejně zrůdný výrok a zhodnocení americko-irácké války.
Přesně to dokresluje její morální obraz.

Záznam z tv pořadu CBS: 60 minutes / květen 1996
(Albright o americko-irácké válce)
Moderátorka Lesley Stahl:
Slyšeli jsme, že zahynulo ví jak 500 tisíc iráckých dětí. To je víc jak jako v Hirošimě. A myslíte, že to za to stálo?
Madeleine Albright:
Myslím, že to byla těžká volba, ale myslíme si, že to za to stálo.

The post Kontroverzní křest knihy Madeleine Albright a opravdu “demokratický” přístup Arga first appeared on Čítárny.

Literární kritik a spisovatel Gary Carden v recenzi na knihu Shermana Alexieho Deset malých Indiánků píše: „Pro původní Američany je jedním z nejprovokativnějších anglických slov výraz ,akulturace‘. Za uplynulých tři sta let nabylo řady rozdílných a často protikladných významů. Ať už se pod jeho nablýskaným či různě upravovaným povrchem skrývá cokoliv, federální vláda výraz definuje jako proces,  kterým se menšiny stávají ,významnou a pozitivní součástí naší (americké) kultury‘. Mnoho aktivistů původních Američanů jej však vnímá jen jako další formu genocidy.“

Důvod je zřejmý. Odhaduje se, že genocida a násilná asimilace po staletí páchaná na obyvatelích žijících na území dnešních Spojených států snížila jejich počet z půldruhého milionu z doby před Kolumbem na pouhých dvě stě čtyřicet tisíc v roce 1900!
Z více než čtyř set jazyků jich vlastně polovina vymizela a jen necelá padesátka z nich se dnes vyučuje na školách.

Přesto v současnosti na území USA existuje kolem 560 vládou uznaných kmenů a plus několik desítek vládou neuznaných – některé v počtu stovek tisíc (Čerokí, Navahové), jiné ovšem v podobě jen několika jedinců (například kalifornské kmeny Red Wood a Kawaiisu anebo Celilo na severozápadě), každý s vlastní kulturou, systémem víry a zvyklostmi.

Indiáni ale přesto už nejsou vymírající rasa odsouzená k zapomnění:
podle oficiálních údajů žilo v roce 2003 ve Spojených státech amerických 2 787 000 Indiánů (včetně Eskymáků a Aleutů) z celkového počtu 290 810 000 obyvatel (pro srovnání – počet Afroameričanů činil 37 099 000). Při započtení obyvatel, kteří se alespoň jednou svou rodovou linií hlásí k indiánským předkům, počet stoupne na 4 366 000. Samozřejmě, Indiáni jsou stále  menšinou ve vlastní zemi, ovšem menšinou, s níž je třeba počítat.
Za rozrůstající se indiánskou populací stojí v prvé řadě vstřícnější ekonomické a kulturně společenské prostředí, to si však Indiáni  museli vyvzdorovat sami, anebo s pomocí spíše ojedinělých bílých osvícených sympatizantů.

Vždyť teprve loajální služba Indiánů v armádě Spojených států během 1. světové války přinesla změnu v jejich společenském postavení, když jim v roce 1924 bylo přiznáno americké občanství a volební právo. Další důležitou organizací, která však vznikla bílým zákonům navzdory a uznání došla teprve dodatečně a která odvedla velký díl práce pro udržení kontinuity indiánských náboženství (samozřejmě že propojených s křesťanskými prvky), byla Církev původních Američanů (Native American Church), navazující na zakázané náboženství Tance duchů a oficiálně ustanovená v roce 1922. K církvi, která  má povoleno při svých obřadech používat peyotl, se dnes hlásí asi dvě stě padesát tisíc převážně prérijních Indiánů. K legalizaci tradičních indiánských náboženství došlo až v roce 1978.

Jistě, existoval tu, již od roku 1824, Úřad pro indiánské záležitosti (Office of Indian Affairs), ten se však pro zkorumpovanost svých představitelů nesetkával s příliš velkou důvěrou. Úřad prošel reformou až po 2. světové válce, když byl v roce 1947 ustanoven Úřad pro záležitosti Indiánů (Bureau of Indian Affairs).

Ani ten si však nezískal přílišnou důvěru Indiánů, když v roce 1954 inicioval vznik vládní politiky „terminace a relokace“, jako další fázi Reorganizačního zákona (Reorganization Act) z roku 1952, jehož smyslem bylo rezervace zrušit a Indiány z důvodu asimilace přesídlit do měst. Během osmi let tak bylo úředně vymazáno jedenašedesát kmenů (a to i třeba kmen Lumbee ze Severní Karoliny, jenž tvořilo na čtyřicet tisíc příslušníků) a rezervace bylo nuceno opustit několik set tisíc Indiánů. Tito městští imigranti však jen rozšířili počet bezdomovců a zoufalců obývajících ghetta.

I díky Reorganizačnímu zákonu dnes žije v rezervacích, pověstných vysokou nezaměstnaností a z ní plynoucích problémů, jako jsou alkoholismus, drogová závislost, domácí násilí, vysoká dětská úmrtnost, sebevraždy a kriminalita, pouhá osmina všech Indiánů. K neutěšené situaci v nich přispívá i skutečnost, že takřka polovina jejich obyvatel dnes již nejsou Indiáni, ale příslušníci jiných etnik.

Jedna z mála organizací, která se snažila skutečně hájit zájmy Indiánů, vystupovala proti politice terminace a hrála podstatnou roli při přípravě vládních vzdělávacích programů a programů na odstranění chudoby, vznikla teprve koncem druhé světové války, v roce 1944, pod názvem Národní kongres Indiánů (National Congress of American Indians).

Zásadní změnu přinesla až padesátá léta 20. století, kdy svůj emancipační a desegregační zápas zahájila početná menšina černošských obyvatel. Po jejich vzoru začala v polovině 60. let růst i politizace a radikalizace Indiánů.

Apačský náčelník a šaman Geronimo, indiánským jménem Goyathlay nebo Gokhlayeh.
Jeden z posledních původních Američanů, kteří se postavili neuvěřitelné genocidě na odpor.

Z lehce pochopitelných důvodů však jen málo Indiánů věřilo v cestu nenásilného odporu, jak ji v duchu Gándhího hlásil Martin Luther King.
Po vzoru velmi radikálního afroamerického hnutí Černá moc (Black Power) tak vznikla Rudá moc (Red Power), usilující o navrácení indiánských území (či o jejich finanční náhradu) a zrušení různých omezujících zákazů (například zákazu rybolovu v některých řekách). Jejími stoupenci však byli převážně Indiáni z městských ghett, takže často docházelo k nedorozumění s Indiány z rezervací. Nicméně hnutí dosáhlo několika úspěchů v soudních kauzách o finančních náhradách za devastaci tradiční kultury.

Generační rozpory v hnutí a rostoucí radikalizace mladších stoupenců vedly v roce 1968 ke vzniku militantní organizace Indiánské hnutí (American Indian Movement).
Její činnost vešla do povědomí bílé většiny především obsazením bývalého vězení Alcatraz v Sanfranciském zálivu v letech 1969–1971, Úřadu pro záležitosti Indiánů v roce 1972 a v roce 1973 pak obsazením vesnice Wounded Knee v Jižní Dakotě, což se neobešlo bez asistence policie, armády a FBI.

Z dnešního pohledu se mohou násilné akce Indiánského hnutí zdát možná kontroverzní, kontroverzní však bylo celé desetiletí 1965–1975, neboť radikalizací procházeli nejen Afroameričané a Indiáni, ale i mladší generace bílých obyvatel USA, kteří odmítali válku ve Vietnamu, v níž koneckonců bojovalo i mnoho indiánských a černých vojáků.

Pro mladé příslušníky bílé většiny to byla doba revolučních sloganů, protiválečných demonstrací, otevřené sexuality, ženské emancipace, experimentů s drogami, politického a ekologického aktivismu, včetně pokusů o zakládání komun a hledání funkční alternativy životního stylu. Vzory k němu mladí lidé hledali v Indii, u nezávislých odborářských hnutí – a také u Indiánů, u nichž se mladí lidé inspirovali strukturou kmene.

Postava Indiána se stala jedním z hlavních symbolů hippies, jejichž jedním z protiválečných hesel bylo:
„Bílý muž posílá černého muže zabíjet žlutého muže, aby ,bránil‘ zemi, kterou ukradl rudému muži!“
Indián v rodokmenu přestal být znamením méněcennosti a stal se předností.
Rudý muž byl prostě zde a velmi důrazně dával vědět o své existenci.

PRVNÍ KNIHY O INDIÁNECH

Ruku v ruce s politikou se postupně měnil i obraz Indiána, jak jej v ustálených klišé představovala bílá literatura minulých století. Ten kolísal vždy mezi dvěma krajnostmi – „rudým ďáblem“ a „ušlechtilým divochem“.
Bylo tomu tak v knihách Jamese Fenimora Coopera (1789–1851), v Písni o Hiawathovi (1855) Henryho Wadsworthe Longfellowa (1807–1882) i v povídkách Marka Twaina (1835–1910), který v názoru na indiánskou otázku zůstával spíše dobyvatelem a konfederačním vojákem.
Realističtější pohled na Indiány v té době nabídl Francis Parkman ve své knize Oregonská stezka (The Oregon Trail, 1849, česky 1968), „bibli“ pozdějších westernů, či v Historii Pontiacova spiknutí (History of the Conspiracy of Pontiac, 1851).

Walt Whitman
Vždyť i věrozvěst americké demokracie a amerického národa Walt Whitman (1819–1892) nacházel ve svých vizích, ať již ztvárněných ve Stéblech trávy (Leaves of Grass, 1855, česky uceleně 1906) či v eseji Vyhlídky demokracie (Democratic Vistas, 1871, česky 1903), budoucnost Ameriky veskrze bílou,2 což vysvětluje básník a ekolog Gary Snyder v knize Místo v prostoru (Place in Space, 1995, česky Maťa 2001), v eseji Starý „nový svět“ Walta Whitmana takto:

„Whitman byl ve svém osobním chování a hodnotách zcela jasně prost předsudků. Ale předpokládal do budoucna jakýsi tavicí tyglík, ve kterém se ostatní rasy a etnické skupiny případně ztotožní s liberální protestantskou metafyzikou, která se skrývá v pozadí jeho snu. Dnes víme, že se tyto naděje nesplní. Vlastní ideologie Whitmanovy vysněné budoucnosti nerespektovala skutečnou rozmanitost, neboť ani netušila, že odlišné kultury tvrdohlavě zůstanou, budou-li si to přát, odlišné.“

Připomeňme, že Whitman začal psát tuto esej v roce 1868, tedy ve stejném roce, kdy hromadný vrah a americký narodní hrdina generál Custer zmasakroval skupinu Čejenů náčelníka Černého kotle u Gary Snyder v eseji Politika etnopoetiky k tomu podotýká:

„Sbírky indiánské mytologie, folklóru a písní se datují od osmdesátých let 19. století. Jejich počet se po roce 1900 opravdu rozrostl – výroční zprávy a bulletiny Úřadu pro americkou etnologii, Americké etnologické společnosti, memoáry a časopis Americké folklórní společnosti, a tak dál. Obrovské množství indiánské literatury v angličtině, ale téměř žádná populární publikace ve formě, která by byla snadno dostupná většímu množství lidí. Ptám se proč. Já sám nevím; může to být prostě tržní ekonomikou, anebo proto, že tento druh literatury nechce nikdo číst. Může to být i tím, že nikdo nechtěl, aby se to vyneslo z akademických kruhů ven.”

Způsobu využití se přitom meze nekladou:
Příkladem třeba sbírka suše převyprávěných mýtů Hlasy větrů sestavená Margot Edmondsovou a Ellou E. Clarkovou (Voices of Winds, 1989, česky 2000), stejně jako lidovou slovesnost dále rozvíjející Indiánské příběhy / Jak se Lišáček stal Lišákem (Indian Tales, 1953, česky 2003), které mezi kalifornskými Indiány sebral Jaime de Angulo (1887–1950).

Josef Václav Sládek a Indiáni
V tomto ohledu byl mnohem dál český básník Josef Václav Sládek (1845–1912), který se s konfliktem bílé a indiánské civilizace seznámil osobně při své cestě do Ameriky v letech 1868–1870 a svou deziluzi z rodící se americké demokracie ztvárnil v podobě časopisecky publikovaných básní (Na hrobech indiánských), povídek a fejetonů, které v roce 1914 vyšly ve dvousvazkových Amerických obrázcích a jiné próse.
Jeho postřehy jsou dodnes aktuální svým vnímáním základního rozporu v obecném pohledu na Ameriku: na jedné straně vzhlížení k „zemi neomezených možností“, na druhé straně sympatie s národem, který na šíření americké demokracie doplatil vlastní existencí.

Obojí plyne z pochopitelných pocitů příslušníka národa se zkušeností útlaku jiným národem, který v Americe viděl možnost „lepší budoucnosti“, zároveň se však dokázal vcítit do role porobených. Patří ke známým paradoxům, že vstupem na půdu „svobodné země“ (jak praví verš Emmy Lazarusové na Soše svobody: „Pošlete mi své stísněné masy toužící po svobodě…“) se nově příchozí mění z evropských emigrantů (byť třeba z Evropy odešel z náboženských či ekonomických důvodů) na „dobyvatele Nového světa“, pro něhož se Indiáni na „dosud neobývaných územích“ stávají nepříjemnou překážkou.

Zem svobodná, a přec tu bezpráví,
jak děsnějšího neviděly světy:
zmar každý krok a zločin krvavý,
a každý hles vítězné oslavy
skřek divoký, jejž neznal barbar ani
na zříceninách Říma před sta lety.

Když na vaši si tyran stoupá šíji
a do prachu vás šlape poroby,
tu ku poplachu všechny zvony bijí;
když divoch padlých tančí nad hroby,
těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií.

„Na hrobech indiánských“, Josef Václav Sládek, asi 1870

J. V. Sládek také přeložil Longfellowovu Píseň o Hiawatě (1909), což též přispělo k rozvoji představy o „ušlechtilém divochovi“ v českém prostředí.

Antonín Michal Dignowity
Měli bychom připomenout ještě jednoho Čecha, který již v polovině 19. století volal po nápravě nespravedlností, jež se děly jak na Indiánech, tak i na černoších v Americe. Lékař Antonín Michal Dignowity (1810 – 1875), účastník polského povstání proti ruské nadvládě, emigrant z Rakouska usazený se svou rodinou v texaském San Antoniu, přítel Čerokíjů, byl svědkem nejrůznějších krutostí ze strany bílých vůči původním obyvatelům a otrokům.
Tím, že kromě zrušení otroctví pro ně žádal i možnost vzdělání, si získal nenávist místních bílých usedlíků a jen díky včasnému upozornění staré černošky ušel v roce 1861 lynčování.
Již v r. 1859 vydal knihy Bohemia under Austrian Despotism (Čechy pod rakouským despotismem) a (Despotismus v Americe), “pravědpodobně… první knihy českého autora, které vyšly v Americe”3a, později pak Zločiny a krutosti, které páchají na svatých právech lidí takzvané soudy spravedlnosti.
(František Houdek – Náš hrdina v Texasu, Respekt 41, 8.-14. 10. 2007)

O tom, komu budou patřit sympatie českých čtenářů, bylo rozhodnuto již dávno.
Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans, 1826) Jamese F. Coopera dojímal smutným osudem Indiánů již v roce 1852 a příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda z pera Karla Maye (1842–1912) v českých končinách vycházely již od roku 1901.
K nim později přibyly příběhy odehrávající se v divočině Divokého západu sepsané Ernestem Thompsonem Setonem (1860–1946), Zanem Greyem (1872–1939), Jackem Londonem (1876–1916), anebo českým dobrodruhem Otakarem Batličkou (1895–1942), případně etnografem, znalcem kaktusů a cestovatelem Alberto Vojtěchem Fričem (1888–1944) nebo Enriquem Stankem Vrázem (1860–1932), lhostejno, že poslední dva navštěvovali spíše Střední a Jižní Ameriku.
V praktickém smyslu pak takový obraz Indiána jako šlechetného hrdiny z divočiny posilovalo i hnutí woodcraftu a skautingu.
 
Přesto lze i v americké literatuře 19. století nalézt knihu, která nabourává ustálenou představu o Indiánovi a na základě důkladného studia podrobuje kritice postup americké vlády vůči Indiánům.
Touto čestnou výjimkou je kniha Helen Hunt Jacksonové (1830–1885) Sto let hanby (A Century of Dishonor, 1881).
Kniha vzbudila velikou pozornost a Kongres dokonce ustanovil komisi, která měla situaci Indiánů prověřit.
Výsledkem však bylo v roce 1887 přijetí velmi špatného Zákona o rozdělování půdy, tzv. Dawesova zákona, jehož smyslem bylo učinit z Indiánů americké občany a integrovat je do společnosti.
Území rezervací bylo přeměněno na soukromá vlastnictví, přičemž Indiánům byly přiděleny pozemky od 40 do 160 akrů, které se nesměly následujících pětadvacet let pronajmout ani prodat.
„Zbývající“ území bylo rozprodáno, ovšem bílým osadníkům, takže množství půdy v indiánském držení se drasticky snížilo na pouhou jednu třetinu.
Zákon tak přispěl k další destrukci kmenových společenství. K jeho zrušení došlo až v roce 1934 zákonem, který mimo jiné povoloval indiánským kmenům i zřízení vlastní samosprávy.

PRVNÍ PUBLIKUJÍCÍ INDIÁNI

Prvenství zřejmě patří náčelníku kmene Potawatomi Simonu Pokagonovi (1830–1899), autoru částečně autobiografického románu Královna lesů (Queen of the Woods, 1899), jehož podstatnou část tvoří vztah Simona a Lonidaw, jež rozumí řeči ptáků a zvířat.
Jedná se o tématicky nevyvážený román, který se navíc místy mění v kázání o škodlivosti kouření a alkoholismu („Démon Rum“). Kniha vyšla v bezvýznamném nakladatelství a neměla v podstatě žádný větší vliv. Znovuobjevena byla až v sedmdesátých letech 20. století.

První Indián, který získal jistou reputaci mezi bílými čtenáři a který své knihy psal skutečně sám, bez bílého prostředníka, byl Charles Alexander Eastman – Ohiyesa (1858–1939) z kmene Santí, patřícího k národu Dakotů (Siouxů).
Svou literární činností i výchovnou prací ve skautském hnutí se celý život snažil zmenšit propast mezi bělochy a Indiány. Jeho knihy bývaly populární, o čemž svědčí i to, že byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, dánštiny a češtiny: Indián v mládí (Indian Boyhood, 1902, česky 1915), Večery ve wigwamu: Povídky Siouxského kmene (Wigwam Evenings: Sioux Folk Tales Retold, 1909, česky 1922), které napsal se svou manželkou Elaine Goddale Eastmanovou, Hakada / Vzpomínky z mládí indiánského lékaře dra Ch. A. Eastmanna (1923) či Duše Indiánova (The Soul of the Indian: An Interpretation, 1911, česky 1923), případně Duše Indiána (The Soul of an Indian, ed. Kent Nernburn, 1993, česky Maťa 1998).

Jisté reputace dosáhla Gertrude Simmons Bonninová (Zitkala-Sa) (1876–1938) z kmene Siouxů svými povídkami v různých dobových časopisech a knihami Staré indiánské legendy (Old Indian Legends, 1901) a Indiánská vyprávění (American Indian Stories, 1921).

Obecně poctivější přístup ke společenskému postavení Indiána v literatuře psané bělochy se zvolna objevuje až po první světové válce.
To je zřejmé, byť postavy Indiánů nejsou pro tyto autory typické, například v povídce ,Indiánský tábor‘ (Indian Camp) ze sbírky Za našich časů (In Our Time, 1925) Ernesta Hemingwaye (1899–1961) nebo v povídkách Williama Faulknera (1897–1962) Rudé listí (Red Leaves, 1930) a Spravedlnost (A Justice, 1931).

Širšímu povědomí v té době bohužel zůstala utajena kniha, kterou na základě rozhovorů s lakotským šamanem Černým jelenem (1863–1950) sestavil John G. Neihardt  (1881–1973) a v roce 1932 vydal pod názvem Mluví Černý jelen (Black Elk Speaks, česky 1998).
Dosud nevyřešenou otázkou zůstává, jaký podíl na této knize měl sám Černý jelen a jaký zapisovatel John G. Neihardt. V každém případě se jedná o naléhavé svědectví přímého účastníka a oběti konce indiánských válek. Úspěchu a ocenění se kniha dočkala až při svém druhém vydání v roce 1961, kdy již byla situace a nálada ve společnosti zcela jiná.

Významným, avšak stejně nepovšimnutým dílem je román Obklíčen (The Surrounded, 1935) od D’Arcyho McNicklea (1904–1977) z kmene Sališ-Kutena, historika a antropologa a jednoho ze zakladatelů Národního kongresu Indiánů.
Částečně autobiografický, dobře vystavěný příběh polovičního Indiána Arshila, jemuž se dostalo dobrého vzdělání a jenž se stal houslovým virtuosem, je prodchnut základní úvahou o možnosti skloubit bělošskou vzdělanost s indiánskými tradicemi a indiánským přístupem k životu. Zároveň je tu velmi realisticky vykreslena bída a bezútěšnost života v rezervacích, kde tradiční kmenovou soudržnost rozleptává alkohol, vzájemná  nesnášenlivost Indiánů a jejich  nechuť se vzdělávat.

Klíčovým pro růst sebevědomí Indiánů se ukázal román spisovatele z kmene Kiowa Navarre Scotta Momadaye (nar. 1934) Dům z úsvitu (House Made of Dawn, 1968, česky 2001), který na příběhu navažského válečného veterána Abela velmi poutavě a přitom nezjednodušeně podrobil kritice americkou asimilační politiku. Kniha má zároveň rysy, které jsou dnes již pro indiánskou literaturu typické – stírání žánrů (zde faulknerovské, hemingwayovské či joyceovské narativní techniky skloubené s indiánským způsobem vyprávění a prokládané navažskou poezií). Pro svou stylistickou vytříbenost prodchnutou imaginací vycházející z indiánského cyklického vnímání času a politickou naléhavost získal román v roce 1969 Pulitzerovou cenu, což měla mimo jiné za následek, že se indiánskou otázkou začala zabývat široká veřejnost.

Jako dokumentární doplněk k Momadayovu románu lze chápat vzpomínky Johna (Fire) Chromého jelena (1903–1977) sepsané s pomocí Richarda Erdoese (1912) Chromý jelen / Vyprávění siouxského medicinmana (Lame Deer, Seeker of Visions, 1972, česky 2004). Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které – mimo jiné – zpracovává pozvolné probouzení Indiánů z vnucené letargie – na román Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962, česky 1979, Maťa 2001) Kena Keseyho, jenž v postavě Náčelníka Bromdena vytvořil symbol Indiána druhé poloviny 20. století.

Obrovský dopad na měnící se postoj většinové společnosti vůči Indiánům měla dokumentární kniha bílého autora Dee Browna (1908–2002) Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Bury My Heart at Wounded Knee, 1970, česky 1976), dokument, který bez příkras vykreslil násilnou podstatu osídlování severoamerického kontinentu a donutil běžného Američana přehodnotit svůj pohled na historii své země. Kniha sklidila pochvalu i samotných Indiánů. Například indiánský mluvčí Vine Deloria, Jr,. z kmene Dakotů, básník a spisovatel, autor manifestu Custer zemřel za vaše hříchy (Custer Dies for Your Sins, 1969), ke knize poznamenal:
„Každý Indián si knihu velmi rád přečte a bude mu líto, že ji nenapsal sám.“

Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které Brownovu knihu dotváří beletristickými prostředky. Fiktivní příběh bělocha Jacka Crabba, který je vychován Čejeny, je svědkem vyvraždění skupiny Černého kotle  generálem Custerem u řeky Washita, „vrací se“ do bílé civilizace, aby se v závěru zúčastnil bitvy u Little Big Hornu na straně bílých vojáků.

Román Malý velký muž (Little Big Man,1964, česky 1977) bílého autora Thomase Bergera (1924) věrně přibližuje způsob myšlení obou stran tragického konfliktu. Kniha byla v roce 1970 zfilmována Arthurem Pennem, který do hlavní role obsadil Dustina Hoffmana.
{youtube}R8-gu-HhXtY{/youtube}
Zatímco dříve byla rezervace vnímána jako místo, odkud je nejlépe co nejdříve utéct, v šedesátých letech se vyskytli autoři, kteří se pokusili z rezervace udělat místo, kde by mohla přežít a dále se rozvíjet indiánská kultura.
Podmínkou ovšem bylo, aby sami Indiáni drželi při sobě a pokusili se obnovit rodinné a kmenové vztahy.
To je z velké části tématem depresivní (za jakou ji ve své době označovali bílí čtenáři) knihy o hledání osobní i rasové identity, románu Zima v krvi (Winter in the Blood, 1974) Jamese Welche (1940–2003) z kmene Černonožců a Gros Ventre.
Depresivní je i další Welchova kniha Smrt Jima Looneyho (The Death of Jim Looney, 1979), která čtenáře vede k pochopení povahy života v rezervaci v širším kontextu.
Stejně jako i Fools Crow (1986), jejíž děj se z velké části odvíjí od zmasakrování Černonožců u řeky Marias v roce 1870.
Zajímavou knihou je Indiánské léto (Indian’s Summer, 1975) šónijského autora Nasnagy (Rogera Russella), jejíž děj je plný historických odkazů a společenské kritiky, ovšem podávané v značně satirickém duchu.

Ani indiánská literatura se ovšem nevyhnula autorům, kteří za rostoucím zájmem o Indiány vycítili příležitost vydělat peníze. Bohužel v tomto případě nešlo pouze o všehoschopné pisálky, ale o schopné a brilantní spisovatele, kteří svými díly dokázali ovlivnit životní názor obrovské spousty čtenářů.
To se týká především velmi úspěšných a hojně do cizích jazyků překládaných knih autora Forresta Cartera (1925–1979). Bestsellerem se stal jeho třetí, údajně autobiografický román Škola Malého stromu (The Education of Little Tree, 1976, česky 1993) , dojemný příběh sirotka, polovičního Čerokíje, Malého stromu, vychovávaného prarodiči, jenž je násilím poslán do internátní školy.
Bestsellerem se v roce 1978 stal i strhující román Odvedu vás do Sierra Madre (Watch for Me on the Mountains, česky 1983) zpracovávající život apačského (čirikavského) náčelníka  Geronima. Forrest Carter při psaní knihy vycházel z mnoha historických pramenů, mimo jiné právě také z knihy Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.

V devadesátých letech 20 století však vyšlo najevo množství faktů, které vážně zpochybnily jak autobiografičnost Školy Malého stromu, tak i autorův čerokíjský původ, a navíc odhalily Carterovu temnou minulost. Asa Earl Carter, jak zní jeho pravé jméno, byl běloch, který v rodné Alabamě působil jako místní vůdce Ku-klux-klanu a jako spisovatel pracoval ve službách alabamského guvernéra, rasisty George Wallaceho, jemuž napsal v roce 1962 do inauguračního projevu „slavnou“ větu: „Segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy.“
Carter v roce 1970 odešel do politického ústraní, své jméno si podle jižanského generála a prvního vůdce Ku-klux-klanu Nathana Bedforda Forresta změnil na Forrest Carter a věnoval se úspěšné spisovatelské kariéře, v níž někdy používal čerokíjské jméno Gundi Usdi, Malý strom.

S vlnou zájmu o Indiány souzněla i kniha Hyemeyohstse Storma (1933) Sedm šípů (Seven Arrows, 1972), který v příběhu využil čejenské tradice k rozvíjení vlastní filosofie v duchu hippies a New Age. Tato poutavá kniha, příběh Nočního medvěda a jeho lidu, která si našla mnoho oddaných stoupenců, hledá pozitivní alternativu vývoje lidského společenství v respektování přírodních cyklů a ekologické provázanosti života.
Tato upřímně míněná kniha však byla odmítnuta čejenskými představiteli i částí kritiky, protože prý veřejně reprezentovala a interpretovala kmenové náboženství bez svolení kmenových starších, navíc údajně nepravdivým a necitlivým způsobem. Autorovi bylo navíc vyčítáno, že je se Severními Čejeny spřízněn jen velmi okrajově.

Oba uvedené případy vzbudily dočasné vášnivé volání po nějaké autoritě, která by podobným jevům zabránila, a dosud nekončící diskuse o autentičnosti indiánské literatury, v nichž zazněla mnohá varování před rozvíjením starých a vytvářením nových mýtů o Indiánech a jež zároveň poukázaly na nebezpečí indiánského rasismu.

Životadárnou vzpruhu dostala indiánské literatury s  nástupem ženského emancipačního (feministického) hnutí v sedmdesátých letech 20. století, kdy se objevila výrazná díla ženských autorek.

Vrcholným dílem tohoto období je román Obřad (Ceremony, 1977, česky 1997) Leslie Marmon Silkové (1948), která vyrůstala v rezervaci Laguna Pueblo v Novém Mexiku. Složitě komponovaná kniha přináší příběh válečného veterána Taya, který podstupuje starým šamanem předepsaný terapeutický rituál, jenž mu má pomoci vyrovnat se s válečnými zkušenostmi a obnovit vůli k životu.
Kniha je dnes řazena k nejvýznamnějším dílům moderní americké prózy, autorka sama patří mezi nejvýznamnější etnické autorky vůbec.

V roce 1984 na sebe upoutala pozornost další indiánská spisovatelka Louise Erdrichová (1954), která je francouzsko-čipevajského původu.
V románu Čarování s láskou (Love Medicine, česky 1994) autorka na pozadí pátrání po vlastním původu rozehrává fascinující příběh střetávání dvou rozdílných kultur. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců však Erdrichová neupadá do stereotypu, kdy je zdůrazňován negativní vliv západní civilizace a vyzdvihován indiánský život v souladu s přírodou.

Podrobnější obrázek o posledních patnácti letech indiánské literatury si můžeme utvořit na základě antologie amerických a kanadských autorů, sestavené Jeffreym A. Vanderzielem a Jiřím Rambouskem ml. pro potřeby českého čtenáře, Vinnetou tady nebydlí (2003), která kromě již několika výše zmíněných představuje mnoho dalších autorů a autorek, kteří vzbudili pozornost čtenářů i kritiky. Z těch žijících v USA to jsou: Sherman Alexie, Paula Gunn Allenová, Grey Cohoe, Anita Endrezzeová, Eric L. Gansworth, Joy Harjová, Linda Hoganová, LeAnne Howeová, Irvin Morris, Simon J. Ortiz, Carter Revard, Vicky Searsová, Gerald Vizenor a Anna Lee Waltersová. Kniha je výjimečná i tím, že nás uvádí do rozmanitosti nejen literární, ale i regionální, jazykové a kmenové.

Máme-li tedy nějak obecně charakterizovat indiánskou literaturu a pokusit se nalézt to, čím indiánští autoři americkou literaturu obohacují, či jakými znaky se od americké literatury psané bílými autory liší, je třeba si uvědomit, že tradiční indiánskou formou vyjádření bylo vyprávění ústní.
Díky řadě antropologů a lingvistů – jako byli například Franz Boas, Alfred L. Kroeber nebo John Reed Swanton –, kteří nehledě na obecný nezájem shromáždili obrovské množství materiálu, neupadly do zapomnění mýty, legendy a pověsti a poznatky o kulturních tradicích, zvyklostech a obyčejích kmenů, z nichž některé dnes již neexistují. Archivy jsou plné nezpracovaných poznámek, záznamů a fotografií, které teprve čekají na zpracování a uveřejnění.

STYL PSANÍ KNIH

Psaná forma přišla až s příchodem bílých dobyvatelů, přičemž vyprávěcím jazykem se stala samozřejmě angličtina, čímž mohlo dojít – a často i docházelo – ke vzniku různých chyb a významových posunů. Totéž je problémem i archivovaných přepisů autentických vyprávění, které bývaly zaznamenávány v angličtině (často za pomoci tlumočníků či „domýšlení“ a upravování zapisovateli), nikoliv v indiánských jazycích.
To dnes samozřejmě nehrozí. Přesto však „vyprávěcí“ styl zůstává hlavní devízou indiánské literatury: vyprávění je plné různých odboček, „vedlejších“ příběhů či splétání několika osudů v jeden, popisů prostředí a jednotlivostí, důrazu na pocity, význam přírodních živlů (déšť, bouře, vítr,…) a krajinných útvarů (hory, prérie, řeky, jezera,…).

Velkou a zásadní roli hraje ve vyprávění humor.
Někdy skrytý mezi řádky a spíše navozující atmosféru, jindy ironický, sebeironický až komediální a často se objevující v okamžiku, kde by jej čtenář rozhodně nečekal.
Humor je zřejmě nejzásadnější prvek, který narušuje stereotyp jak moudrého, vážného, stoického Indiána, mlčky přijímajícího svůj úděl, tak i Indiána bojovníka, který bez bázně a hany čelí tragickému osudu. Bílým autorům dobrodružných románů o Indiánech se k takové představě humor nehodil, a proto jej záměrně potlačovali. Antropologové zase mnohdy kladli důraz na mytologické pozadí příběhu, anebo se humor vytratil při zpracování bílými zapisovateli.
To je do jisté míry případem knihy Mluví Černý jelen či Ohyiesových spisů, opakem je pak citlivé převyprávění mýtů kalifornských Indiánů Jaimem de Angulo

Zcela běžné je plynulé přecházení z prózy do dramatu či poezie.
Prolínání stylů a forem – ať již tradičních či euroamerických (post)moderních uměleckých postupů – je vlastně jen dalším projevem indiánského pojetí světa a života v celistvosti a vzájemné provázanosti. Proto se v knihách objevují dějové „náhody“, časové skoky nebo různočasové paralely – velmi časté je prolínání minulosti, současnosti a budoucnosti. To samozřejmě vychází z cyklického pojetí času (pohyb slunce, měsíce, střídání ročních období, koloběh život-smrt-znovuzrození).
A stejně jako je rovnocenná minulost-současnost-budoucnost, jsou zcela rovnocenné i sen, vyprávění, vize a „realita“ – spirituální, mýtické a kosmologické představy přirozeně prostupují příběhy bez ohledu na místo a čas.

Pokud jde o témata, pak„,indiánská otázka‘ není záležitostí ukončenou.
Důsledky vládních rozhodnutí i společenských předsudků jsou stále živé. Od bezohledného procesu založení i řízení rezervací, neplnění právních ,záruk‘, omezení náboženských svobod, zabírání zbytků, garantované‘ půdy, nuceného přesídlování do městských chudinských čtvrtí, šikanování státní policií i dosazenými kmenovými pořádkovými jednotkami, až k méně známému násilnému odebírání dětí pod falešnou záminkou poskytování lékařské a sociální pomoci, tajné sterilizaci žen hned po porodu v nemocnici, fyzickému i psychickému týrání v internátních školách a trvajícímu zadržování politických vězňů – tím vším ,indiánští‘ autoři vynášejí na povrch fakta, která výrazně mění představy čtenářů o zemi ústavně ,zaslíbené‘ ideám lidské rovnosti.“

K těmto „historickým“ událostem přibývají i ryze aktuální politická témata.
Například současná snaha americké vlády rozšířit těžbu ropy na Aljašce, což by kromě životního prostředí vážně ohrozilo i existenci místních kmenů, soudní procesy, v nichž se indiánské kmeny dožadují finanční náhrady za násilím odebraná území či vrácení posvátných míst, anebo již třicetileté věznění Leonarda Peltiera za údajnou vraždu dvou agentů FBI v lakotské rezervaci Pine Ridge v roce 1975.

Výše naznačené umělecké prostředky pak indiánským autorům umožňují nahlédnout historii i současnost (indiánskou, americkou, světovou) z nejrůznějších a někdy velmi nezvyklých, neotřelých až (pro bílou většinu) provokativních úhlů. Historické události tvoří v indiánské tvorbě pozadí pro hledání osobní, kmenové a národní identity i jako návrat k původnímu jazyku, kmenových zvyklostí a vztahů.

Někdy však obnovování tradic (které někdy slouží jako zástěrka čistě obchodních zájmů) může vést až k takovým politicko-ekologickým důsledkům, jako je značně kontroverzní snaha některých kmenů na západním pobřeží USA a Kanady obnovit lov ohrožených velryb.

Přesto jsme v posledních dvaceti letech v indiánské literatuře svědky stále větší tématické otevřenosti, která ji zbavuje úzce etnického rázu.
Indiánští umělci jsou dnes stejně vzdělaní jako bílí, znají bílou kulturu (mnohdy lépe než sami bílí) a jsou hrdí na svůj původ. Jsou si vědomi toho, že chtějí-li Indiáni uspět v bílé společnosti, musejí přijmout její pravidla a být lepší než běloši, ale zároveň si chtějí uchovat své rodové a kmenové znaky a tradice a odmítají se rozpustit v onom „tavicím tyglíku“ národů. Z toho samozřejmě plyne i mnoho frustrace, bolesti, neúspěchu a zklamání.

Právě pokusy najít řešení tohoto rozporu, najít rovnováhu mezi oběma krajnostmi, dávají jejich dílům dynamiku a schopnost zaujmout. Je to nová, originální cesta hledání odpovědi na onu prastarou otázku:
„Co jsme a kam kráčíme?“

A právě toto hledání, při vysoké úrovni současné indiánské literatury, ruší hranice mezi menšinovými a většinovými kulturami a paradoxně tak literaturu dělá nikoliv indiánskou či etnickou, ale „americkou“.

Jedno se však v tvorbě indiánských autorů nemění. Je to jistý didaktický podtext – pokus zprostředkovat ostatním svým „spolubojovníkům“ přístup ke kultuře a ke vzdělání.
Z toho plyne i současná snaha prorazit ve všech moderních médiích – viz vzestupná kvalita indiánského filmu, divadla, výtvarného umění, tance, hudby (včetně rockové) atd. Jak v jednom rozhovoru říká siouxský duchovní Dva koně:

„Naší dnešní snahou je především přiblížit se zábavnímu a mediálnímu průmyslu a podílet se na něm. Avšak svou vlastní cestou. Ukázat našim mladým generacím, že to je možné, že tady ta šance určitě je.“

Sherman Alexie na otázku, proč přešel od poezie k próze, od povídek k románům, od literatury k filmu, říká dva důvody:

„Tržba a dostupnost. Romány a filmy se účty platí lépe než poezií, a širší prodejností můžete zpřístupnit své dílo více lidem, zvláště indiánské mládeži… Když jsem pracoval na filmu, … zjistil jsem, že sezení v kině je současným ekvivalentem sezení kolem ohně a naslouchání vypravěči příběhů… A právě z toho důvodu budou Indiáni, a lidé vůbec, reagovat víc na filmy než na knihy.“

Je to poměrně běžný postup, jak se „zviditelnit“. Alexie, Silková i Erdrichová začínali psaním poezie, pak přešli k psaní povídek a nakonec k psaní románu. Sherman Alexie nakonec i k psaní filmových scénářů.

l.bosch, říjen 2005, doplněno září, listopad 2007
(Psáno jako doslov ke knize Deset malých Indiánků, Maťa 2005; součástí doslovu je medailon o Shermanu Alexiem)

The post Indiáni a americká genocida. Spisovatelé o Indiánech a násilné asimilaci v severní Americe first appeared on Čítárny.

Ernest Thomson Seton (14. srpna 1860 – 23. října 1946), vynikající ilustrátor sepsal mnoho kvalitních knih o přírodě a vztahu člověka k přírodě i o původním obyvatelstvu Ameriky, indiánech, neboli jak se jim dnes říká “First Nations”.
Poselství rudého muže však z jeho díla vyčnívá ojedinělým poselstvím, které nám zanechaly generace indiánů a kterého bychom si měli velmi intezivně všímat. Je moudré, nesobecké a inspirující. Je postavena na úctě k ostatním lidem i přírodě, na spiriualitních zvyklostech, které nebyly nikdy sepsány a přesto je milióny lidí po generace ctila, dokud jedinečnou kulturu nezničila nenažranost a nedovzdělanost lidí valící se z Evropy.

Pokud pochopíme, jak původní indián myslel, nebude nám nic divného na tom, že nikdy nic neukradl, byl sociálně soucitný a společnost (kmen) byla v mnoha směrech nad jeho soukromé zájmy.
Zcela zřejmý primitivismus většiny bílých lidí, šířící v Americe agresivně kulturu a náboženství, však velmi rychle degeneroval tyto tradice. Myslím, že velmi charakteristické pro tento jev je instrukce úředníků obrovské obchodní společnosti Hudson´s Bay Company v Kanadě, která platila na mnoha stanicích dálného severu:

“Divokému pohanskému Indiánovi dejte až dvouroční úvěr, ale jakmile si ostříhá vlasy a bude tvrdit, že je civilizovaný, nevěřte mu ani přes noc.”

Fakticky a bez zbytečných velkých slov poukazuje E.T. Seton nejen na historii původních obyvatel, ale paradoxně poukazuje i na současné civilizační problémy, s kterými se potýká nejen euroamerická společnost, ale dnes už celý svět.
A to díky vlastním zkušenostem a poznáním mnoha dalších lidí, které ve své knize velmi často cituje. Při pozorném čtení se mnoha čtenářům naskytne i řešení chaosu ve kterém žijeme a  které jsou k našemu údivu tak jednoduchá. A to jak v osobním životě, tak v celé společnosti.

V úvodu své knihy píše E.T. Seton, že jeho heslem bylo “to nejlepší od nejlepších indiánů”, stejně jako my doufáme, že budeme jednou historicky reprezentováni našimi nejlepšími mozky a nejlaskavějšími životy, nikoli bezohlednými lháři, darebáky a psychopaty, kteří ve své většině tvoří mocenskou část naší populace.

Kniha není skutečnou knihou Setona, ale podle jeho zápisků ji zkompletovala jeho dcera Julia M. Seton.

Jedna z mála fotografií Setona s indiány.

Ukázky z knihy:

Zákony, které uznávala většina původních obyvatel amerického kontinentu.

1. JE JEDEN DUCH, STVOŘITEL A VLÁDCE VŠEHO
Jemu se zodpovídáme ze svých skutků. Je věčný, neviditelný, vševědoucí, všemohoucí, nezpochybnitelný. V Něm a Prostřednictvím Něho žijí a pohybují se všechny bytosti. Jemu přísluší veškerá úcta a oddanost, od Něho přichází vše dobré. Je naší povinností k němu přistupovat s úctou. Jen modlitbou, obětování, šlechetným životem, poznáváním něho, kázní, postem a dlouhým bděním získáme jeho přízeň. Po poznání těchto věcí bude přijde jeho vedení. Je nezosobněný, a přece sám čas od času vstupuje do zvířat, mraků, deště hor, lidí či věcí nebo je podněcuje. Jemu je podřízeno mnoho menších duchů.

2. PRVNÍ JEHO POVINNOSTÍ JE USILOVAT O DOSAŽENÍ DOKONALÉHO LIDSTVÍ.
Toto je první povinnost,  poku dse člověk ocitne na Zemi. Znamená to, že má v sobě rozvíjet vše, co člověka utváří a snažit se prožít toto vše v přiměřené radosti. Musí spět k lidství cestami těla, mysli, ducha a služby.

3. KDYŽ ČLOVĚK DOSÁHNE VYSOKÉHO LIDSTVÍ, MUSÍ TOTO ZASVĚTIT SLUŽBĚ LIDU.
Jeho úkolem je především řádně zaopatřovat rodinu, statečně ji chránit, být laskavý a úslužný soused. Je na něm, aby byl stále připravený bránit svou rodinu, svůj tábor nebo kmen před nepřítelem.

4. LIDSKÁ DUŠE JE NESMRTELNÁ.
Odkud přichází na tento svět nebo kam jde, když člověk umře, nikdo neví. Jakmile však přijde okamžik smrti, měl by si pamatovat, že jeho život bude pokračovat na onom světě. Snaha zjistit, co nás čeká v příštím životě, nemá význam. Neměl by smrt očekávat se strachem a obavami, s pokáním a pláčem nad věcmi, které nestihl udělat nebo dokončit. Měl by vytrvat v přesvědčení, že v pozemském životě učinil vše, co bylo v jeho silách, a že pro jeho další život bude rozhodující, jak se choval zde na zemi. A proto, ať zazpívá svou píseň smrti a odejde jako hrdina, který se vrací domů.
…

Nikdo není vlastníkem země. Země náleží kmeni, který ji chrání před jinými kmeny.
Člověk vlastní jen tolik země, kolik jí obdělává nebo kolik jí zabere svým obydlím nebo polem.Když ji přestane obdělávat, vrací se tato půda kmeni a je přidělena jinému jeho příslušníkovi. Nikdo není vlastníkem stromů v lese nebo vody v řekách či půdy země. Člověk je nestvořil, jsou to plody země,která patří všem lidem.Jen tolik jich patří člověku, kolik jich stačí sklízet svýma vlastníme rukama kolik jich upotřebí ve svém vlastním domově.
Poznámka: Před padesáti lety přišel ze Západu Henry Georg a kázal poselství lidového vlastnictví země. Tuto myšlenku zřejmě pochytil u Indiánů. Ve své knize na základě prostého odhadu tvrdí, že soukromé vlastnictví půdy bylo základem vší špatnosti a bídy mezi bělochy.
…

U prvního Američana se s hrdostí mísila neobyčejná pokora. Nadutost byla cizí jeho povaze a indiánskému učení vůbec. Nikdy nebyl toho názoru, že schopnost artikulované řeči je důkazem nadřazenosti nad němým tvorem, naopak,že je to nebezpečné nadání. Hluboce věřil v mlčení – známku dokonalé rovnováhy. Mlčení je dokonalá síla, která udržuje rovnováhu těla, mysli a ducha. Člověk, který si chrání své jáství, vždy klidný a neotřesený bouřlivostí života, ne jako list na stromě, jako vlny na povrchu jezera, takový člověk má ideální přístup k životu a jeho vedení v duchu neučené moudrosti.
Když se ho zeptáte, co je mlčení, odpoví: “To je Velké Tajemství. Když se ho zeptáte, co je plodem mlčení, řekne: “Je to sebeovládání, pravá odvaha a trpělivost, vytrvalost, důstojnost a vážnost. Mlčení je úhelným kamenem charakteru. Střežte svůj jazyk v ústech, říkal starý náčelník Wabaša, a v dospělosti můžete dozrát k myšlení,které bude sloužit vašemu lidu!
…

Něžný přístup indiánských rodičů k dětem byl dobře známou věcí. Nejeden z indiánských proroků řekl:
“Je-li vaše dítě svéhlavé, nezvládnutelné,vzpurné nebo drzé, nebijte je. Jenom brutální člověk a zbabělec může bít bezbranné dítě. Raději je ukázněte tím, že je vyloučíte z her s jeho kamarády, nebo je dokonce nechtě postit se,dokud se nedopracuje poznání své chyby.”
“Pamatuj, že bolest, kterou cítí coby vyvrženec, je rychleji přivede k poslušnosti, kdežto špatnost bití přinese jistě celoživotní rozhořčení a nenávist k tomu, kdo je tak týral.”
“Severoameričtí Indiáni nebyli něžně nakloněni jen ke svým vlastním dětem, ale měli velmi rádi děti vůbec. Pečlivě je zaučovali ve svých zásadách a pravidlech svého národa. Jejich systém spočíval hlavně na uplatňování vlivu příkladu a v působení na děti vyprávěním příběhů jejich předků”.
“Jestliže se dítě zachová špatně,rodiče mu to vytknou a pokárají je, ale nikdy je tělesně netrestají.
(John Halkett: Indian of the North America – 1825)
…

Tu je příběh,který mně vyprávěl biskup Whipple: Opouštěl svůj příbytek s cenným majetkem uvnitř, protože na několik měsíců odjížděl a hledal nějaký způsob, jak se zabezpečit proti vyloupení. Jeho indiánský průvodce řekl: “Proč, bratře, nech to otevřené. Neměj strach. Tady není běloch na sto mil.”
…
Masakr v Cos Cob 24.prosince 1641: Indiáni laskavě přijali novoanglické osadníky v Myanusu a Stamfordu. Učili je, jak získat obživu z moře a z pralesa. Pak, podle tradice, když se cítili silní svým počtem a množstvím svých pušek, zbožní osadníci bez jakékoli záminky k válce nebo známky nepřátelství na straně Indiánů přišli uprostřed noci nepozorovaně do mírumilovné indiánské vesnice Petuquápenů, založili u vchodu do každé chýše veliký oheň a zastřelili všechny muže, ženy a děti, kteří se pokusili o útěk před plameny. Tu noc zahubili kolem čtyř stovek lidí – celou vesnici,většinou ženy a děti. Conestoga 1763
…

Masakr u Wounded Knee 29. prosince 1890. Toto je snad nejkrutější masakr v celé naší historii. Wovoka, prorok Tance Duchů, poslal svého žáka, aby zvěstoval tento tanec Siouxům. Tanec jim sliboval mír a klid, jestliže se zdrží válčení, whisky a špatností. Pod vedením náčelníka Velké Nohy se tato skupina Siouxů shromáždila na Wounded Knee, aby vyslechla poselství. Vládní pověřenec pro indiánské záležitosti, zbabělý a neznalý věci jako většina jeho kolegů, oznámil, že je to nějaký druh válečného tance a poslal pro vojáky. Přijel regiment plukovníka L.W.Colby-ho a s ním Hotchkissova dělostřelecká baterie.
Indiánům bylo oznámeno, že jestli složí zbraně a upustí od válečného tance, budou chráněni a živeni celou zimu. Souhlasili s tím a složili pušky. Většinou to byly staré a nepoužitelné pušky, snad vyjma těch, co se hodily pro lov drobné zvěře. Když předávali poslední pušku, “puška spustila”. Nikdo neví jak se to mohlo stát, ale jisté je, že to byl signál k tomu, aby Hotchkissova baterie začala pálit do lidí. Vypálila asi padesát výbušných granátů za minutu a v této první salvě skosila všechny muže. Pak začala pálit do žen a dětí a druhou salvou zabila většinu z nich. Ti, kteří mohli,utekli do kopců, ale byli na sněhu dohnáni a jeden po druhém dobiti statečnými vojáky. Některé ženy se dostaly až na dvě míle daleko a jeden chlapeček běžel sedm mil,než byl uštván a ubit. Celkem bylo v tomto strašném krveprolití postříleno 370 nevinných lidí, 250 z nich byly ženy s děti. Žádný živý Indián nezůstal v dohledu. Příštího dne byly nalezeny čtyři děti, jejichž matky je zabalily do pokrývek a ukryly je pod sněhem. Všechny byly více méně zmrzlé, jen jediné z nich ještě žilo.
Porovnej s informacemi na Wikipedii Wounded Knee
…

Poslední píseň
(Hartley Burr Alexander Goďs Drum – 1927)

Ať je to krásné,
až zazpívám poslední píseň
– at je to den!
Chci stát na svých nohou a zpívat!
Chci se dívat vzhůru s otevřenýma očima a zpívat !
Chci, aby větry objímaly mé tělo, chci, aby slunce na ně svítilo, chci, aby mi celý svět hrál hudbou.
Je to krásné, až mě usmrtí š,ó, ty Svítící!
Ať je to den, až zazpívám poslední píseň!

The post Poselství rudého muže. Mimořádná kniha o původní indiánské kultuře od E.T. Setona first appeared on Čítárny.

Existují texty natolik nadčasové, že je nutné zachování dalším generacím, aby se vyhnuli chybám našich předků, založenými na psychopatickému chování mnoha lidi v rámci kolektivní stupidity. Tento, do velké míry fiktivní projev, je přisuzován ve svém názvu indiánskému náčelniku, jenž žil v letech (1780–7.6. 1866) a jmenoval se Seattle nebo také Sealth, Seathl nebo See-ahth.

Seattle byl náčelníkem Sukvamišů a Duwamišů, dvou indiánských kmenů patřících k národu Pobřežních Sališů a ve své době důležitý a uznávaný řečník, jehož hlas se údajně nesl z jeho tábora do hotelu Stevens v First a Marion na vzdálenost 1,2 km. Jeho blízký osobní vztah s Davidem Swinsonem Maynardem přispěl k relativně úspěšným mírovým vztahům mezi Indiány a novými osadniky.
Seattle nebyl ochoten vést svůj kmen do nařízené rezervace, protože míchání dvou kmenů Duwamishe a Snohomish by pravděpodobně vedlo ke krveprolití. Maynard přesvědčil vládu, že je nutné umožnit Seattlu přestěhovat se do domu svého otce na Agate Passage, ‘Old Man House’ nebo Tsu-suc-cub. Seattle často navštěvoval město, které nakonec bylo po něm pojmenované.
Jeho známou fotografii pořídil E. M. Sammis v roce 1865. Nakonec zemřel 7. června 1866 v rezervaci Suquamish v Port Madison ve Washingtonu ve věku 80 let.

PROJEV, který velmi výstižně charakterizuje genocidní porobu původního obyvatelstva v celé Americe.

Podivné nebe, které po staletí roní slzy soucitu nad mým lidem a které se nám zdá neměnné a věčné, se může změnit. Dnešek je spravedlivý. Zítra může být zataženo mraky. Má slova jsou jako hvězdy, které se nikdy nemění. Ať už Seattle říká cokoli, velký náčelník ve Washingtonu se na to může spolehnout se stejnou jistotou jako na návrat slunce nebo ročních období. Bílý náčelník říká, že Velký náčelník ve Washingtonu nám posílá pozdravy přátelství a dobré vůle. Je to od něj milé, protože víme, že naše přátelství na oplátku příliš nepotřebuje. Jeho lid je početný. Jsou jako tráva, která pokrývá rozlehlé prérie. Mých lidí je málo. Podobají se roztroušeným stromům na bouří zmítané pláni. Velký, a předpokládám, že dobrý, Bílý náčelník nám posílá zprávu, že si přeje koupit naši půdu, ale je ochoten nám dopřát dost na to, abychom mohli pohodlně žít. Zdá se to být vskutku spravedlivé, ba dokonce velkorysé, neboť Rudý muž už nemá práva, která by musel respektovat, a nabídka může být i moudrá, protože už nepotřebujeme rozsáhlou zemi.

Bývaly doby, kdy náš lid pokrýval zemi, jako vlny větrem rozbouřeného moře pokrývají jeho mušlemi dlážděné dno, ale ta doba už dávno pominula s velikostí kmenů, které jsou dnes už jen truchlivou vzpomínkou. Nebudu se zabývat naším předčasným zánikem, nebudu nad ním truchlit a nebudu svým bledým bratrům vyčítat, že ho uspíšili, protože i my jsme si za to možná mohli sami.
Mládí je impulzivní. Když se naši mladíci rozzlobí pro nějakou skutečnou či vymyšlenou křivdu a znetvoří si tvář černou barvou, značí to, že mají černá srdce a že jsou často krutí a neúprosní a naši starci a stařeny je nedokážou zkrotit. Tak tomu bylo vždycky. Tak tomu bylo, když bílý muž začal naše předky tlačit stále více na západ. Doufejme však, že se nepřátelství mezi námi už nikdy nevrátí. Mohli bychom totiž všechno ztratit a nic získat. Mladí muži považují pomstu za zisk i za cenu vlastního života, ale staří muži, kteří v době války zůstávají doma, a matky, které mají syny, o něž mohou přijít, to vědí lépe.

Náš dobrý otec ve Washingtonu – neboť předpokládám, že je nyní naším otcem stejně jako vaším, protože král Jiří posunul své hranice dále na sever – náš velký a dobrý otec, jak říkám, nám posílá zprávu, že pokud budeme dělat, co si přeje, ochrání nás. Jeho stateční bojovníci nám budou tvořit pevnou hradbu a jeho úžasné válečné lodě zaplní naše přístavy, takže naši odvěcí nepřátelé daleko na severu – Haidové a Cimšiové – přestanou nahánět strach našim ženám, dětem a starcům. Pak bude ve skutečnosti naším otcem a my jeho dětmi. Ale může se to někdy stát? Váš Bůh není naším Bohem! Váš Bůh miluje váš lid a nenávidí můj! Láskyplně skládá své silné ochranné paže kolem bledé tváře a vede ji za ruku, jako otec vede malého syna. Své rudé děti však opustil, pokud jsou skutečně jeho. Zdá se, že náš Bůh, Velký Duch, opustil i nás. Váš Bůh činí váš lid den ode dne silnějším. Brzy zaplní celou zemi. Náš lid odplouvá jako rychle ustupující příliv, který se už nikdy nevrátí. Bůh bílého muže nemůže náš lid milovat, jinak by ho chránil. Zdá se, že jsou sirotky, kteří nemohou nikde hledat pomoc. Jak tedy můžeme být bratry? Jak se může váš Bůh stát naším Bohem a obnovit náš blahobyt a probudit v nás sny o návratu velikosti? Máme-li společného nebeského Otce, musí být částečný, neboť přišel ke svým bledým dětem. My jsme ho nikdy neviděli. Dal vám zákony, ale pro své rudé děti, jejichž hemžící se zástupy kdysi zaplnily tento rozlehlý kontinent jako hvězdy nebeskou klenbu, neměl ani slovo. Ne, jsme dvě odlišné rasy s odlišným původem a odlišným osudem. Máme jen málo společného.
Pro nás je popel našich předků posvátný a místo jejich odpočinku je posvátnou půdou. Vy putujete daleko od hrobů svých předků a zdánlivě bez lítosti. Vaše náboženství bylo napsáno na kamenné desky železným prstem vašeho Boha, abyste nemohli zapomenout. Rudý člověk to nikdy nemohl pochopit ani si to zapamatovat. Naše náboženství jsou tradice našich předků – sny našich starců, které jim ve slavnostních nočních hodinách předával Velký duch; a vize našich sachémů a je zapsáno v srdcích našeho lidu.

Tvoji mrtví tě přestanou milovat a přestanou milovat zemi, kde se narodili, jakmile překročí bránu hrobu a odejdou za hvězdy. Brzy se na ně zapomene a už se nikdy nevrátí. Naši mrtví nikdy nezapomenou na tento krásný svět, který jim dal bytí. Stále milují jeho zelená údolí, šumící řeky, nádherné hory, zapadlá údolí a zelení lemovaná jezera a zátoky a stále v něžné lásce touží po osamělých živých srdcích a často se vracejí ze šťastného loviště, aby je navštívili, vedli, utěšovali a utěšovali.

Den a noc nemohou přebývat společně. Rudý člověk vždy utíkal před blížícím se bílým mužem, jako ranní mlha před ranním sluncem. Váš návrh se však zdá být spravedlivý a myslím, že ho můj lid přijme a odejde do rezervace, kterou mu nabízíte. Pak budeme žít odděleně v míru, neboť slova Velkého bílého náčelníka se zdají být slovy přírody promlouvajícími k mému lidu z husté tmy.

Nezáleží na tom, kde strávíme zbytek svých dnů. Nebude jich mnoho. Indiánská noc slibuje být temná. Nad jeho obzorem se nevznáší jediná hvězda naděje. V dálce sténají smutné větry. Zdá se, že chmurný osud je Rudému muži v patách a kdekoli uslyší blížící se kroky svého padlého ničitele a pevně se připraví na svou zkázu, stejně jako zraněná laň, která slyší blížící se kroky lovce.

Ještě několik měsíců, ještě několik zim a nezůstane ani jeden z potomků mocných zástupů, které se kdysi pohybovaly po této širé zemi nebo žily ve šťastných domovech pod ochranou Velkého ducha, aby truchlil nad hroby lidu, který byl kdysi mocnější a nadějnější než ten váš. Ale proč bych měl truchlit nad předčasným osudem svého lidu? Kmen následuje kmen a národ následuje národ jako mořské vlny. Takový je řád přírody a lítost je zbytečná. Čas vašeho rozpadu je možná vzdálený, ale určitě přijde, protože ani Bílý muž, jehož Bůh s ním chodil a rozmlouval jako přítel s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná jsme přece jen bratři. Uvidíme.

Budeme o tvém návrhu uvažovat, a až se rozhodneme, dáme ti vědět. Pokud bychom ji však přijali, stanovuji zde a nyní tuto podmínku: Nebude nám odepřena výsada kdykoli bez obtěžování navštívit hroby našich předků, přátel a dětí. Každý kousek této půdy je v očích mého lidu posvátný. Každá stráň, každé údolí, každá rovina a háj byly posvěceny nějakou smutnou nebo šťastnou událostí v dobách dávno minulých. Dokonce i skály, které se zdají být němé a mrtvé, jak se na slunci tetelí podél tichého pobřeží, se chvějí vzpomínkami na pohnuté události spojené s životy mého lidu, a samotný prach, na němž nyní stojíte, reaguje na jejich kroky láskyplněji než vaše, protože je bohatý na krev našich předků a naše bosé nohy si uvědomují jejich soucitný dotek. Naši zesnulí stateční, zamilované matky, veselé, šťastné dívky se srdcem, a dokonce i malé děti, které tu žily a radovaly se tu jen krátkou dobu, si zamilují tyto ponuré samoty a za večerního času vítají stinné vracející se duchy. A až zahyne poslední rudý muž a vzpomínka na můj kmen se stane mezi bílými lidmi mýtem, budou se tyto břehy hemžit neviditelnými mrtvými mého kmene, a až si děti vašich dětí budou myslet, že jsou samy na poli, v obchodě, v krámě, na silnici nebo v tichu bezcestných lesů, nebudou samy. Na celé zemi není žádné místo určené pro samotu. V noci, kdy ulice vašich měst a vesnic ztichnou a vy si myslíte, že jsou opuštěné, se budou hemžit navrátivšími se zástupy, které je kdysi naplnily a stále milují tuto krásnou zemi. Bílý muž nikdy nebude sám.

Ať je spravedlivý a jedná s mým lidem laskavě, neboť mrtví nejsou bezmocní. Mrtví, řekl jsem? Neexistuje žádná smrt, jen změna světů.

The post Projev Seattla. Známý text o barbarské nadvládě jedné ideologie, o otroctví a mizející svobodě first appeared on Čítárny.

V oněch chvílích jsem s Freudem často hovoříval o hrůze hitlerovského světa a války. Jako humanista byl hluboce otřesen, jako myslitel však v žádném případě nebyl tímto strašlivým výbuchem bestiality udiven. Řekl, že mu vždy spílali do pesimistů, protože popíral převahu kultury nad pudy; nyní je vidět, jak se potvrzuje jeho mínění – nenaplňovalo ho to však žádnou hrdostí –, že to barbarské, ten elementární ničivý pud v lidské duši je nevykořenitelný.

Snad se v nadcházejících stoletích nalezne forma, jak alespoň v soužití národů tyto instinkty potlačovat; ale v každodenním životě a v té nejniternější přirozenosti budou přetrvávat jako nezničitelné a pravděpodobně potřebné síly udržující napětí.

V těchto svých posledních dnech se ještě více zabýval problematikou židovství a jeho současnou tragédií; zde neznal tento muž vědy žádnou formuli a jeho jasný duch žádnou odpověď.
Krátce předtím uveřejnil svou studii o Mojžíšovi, v níž nezobrazil Mojžíše jako Žida, ale jako Egypťana, a tímto vědecky stěží zdůvodnitelným soudem urazil Židy zbožné právě tak jako národně uvědomělé. Nyní litoval, že uveřejnil tuto knihu zrovna uprostřed nejstrašnější chvíle Židovstva. „Teď, kdy jim vše berou, beru jim ještě já jejich nejlepšího muže.“ Musel jsem mu dát za pravdu, že každý Žid se nyní stal sedmkrát citlivějším, neboť uprostřed této tragédie světa byli Židé ve vlastním smyslu oběťmi, všude oběťmi, neboť byli zničeni již před úderem, všude si vědomi, že všechno zlé je potká jako první a sedmeronásobně a že ten nejnenávistnější člověk všech dob chce právě je pokořit a vyhnat až na sám okraj země a pod zem.

Týden za týdnem, měsíc za měsícem přicházelo stále více uprchlíků a byli stále ubožejší a týden od týdne zničenější než ti, kteří přišli před nimi.
Ti první, kteří opustili Německo a Rakousko nejrychleji, mohli ještě zachránit své šaty, svá zavazadla, výbavu svých domácností, a mnozí dokonce trochu peněz. Ale čím déle důvěřovali Německu, čím obtížněji se odpoutávali od své milované vlasti, tím krutěji pak byli trestáni. Nejprve vzali Židům jejich povolání, zakázali jim návštěvu divadel, kin, muzeí a badatelům používání knihoven; zůstávali z věrnosti nebo setrvačnosti, z nestatečnosti či z hrdosti. Raději chtěli být ponižováni ve své vlasti než se ponižovat v cizině jako žebráci. Potom jim vzali služebnictvo a rádia a telefony z bytů, pak dokonce i byty, pak je donutili přišít si Davidovu hvězdu; každý je měl už na ulici poznat jako malomocné, jako vyobcované, jako psance, vyhnout se jim a vysmát.

Bylo jim odňato veškeré právo; jakékoli duševní, jakékoli tělesné násilí se na nich mohlo vybíjet s hravou chutí a pro každého Žida se najednou stalo strašlivou pravdou to staré ruské přísloví: „Před žebráckou mošnou a vězením si nikdo není jist.“
Kdo neodešel, toho uvrhli do koncentračního tábora, kde německá kázeň zkrotila i toho nejsebevědomějšího, a pak ho vyšívali ze země ožebračeného, s jedním oblekem a deseti markami v kapse, aniž se zeptali, kam půjde.

A Židé potom stáli na hranicích, posléze žebrali na konzulátech, a téměř vždy marně, neboť která země by chtěla oloupené žebráky?
Nikdy nezapomenu, jaký pohled se mi naskytl, když jsem jednou v Londýně zašel do jakési cestovní kanceláře; byla nabita uprchlíky, téměř samými Židy, a všichni někam chtěli. Nesejde na tom, do které země, zda na ledový severní pól, či do žhoucího písčitého kotle Sahary, jen pryč, jen dál, neboť povolení k pobytu vypršelo, muselo se dál, dál se ženou a dětmi, pod cizí hvězdy, do světa cizí řeči, mezi lidi, které neznali a kteří je nechtěli.

Potkal jsem tam jednoho kdysi velmi bohatého průmyslníka z Vídně, který byl současně jedním z našich nejinteligentnějších sběratelů umění; nejprve jsem ho nepoznal, tak zešedivěl, tak zestárl a tak byl unaven a sláb, že se oběma rukama držel stolu. Zeptal jsem se ho, kam by chtěl. „Nevím,“ řekl. „Kdopak se dnes ptá na naši vůli? Jdeme tam, kam nás ještě pustí. Někdo mi vyprávěl, že zde snad ještě můžeme dostat vízum na Haiti nebo do San Dominga.“ Srdce se mi sevřelo: starý, vyčerpaný muž s dětmi a vnuky, jenž se chvěje nadějí, že potáhne do nějaké země, kterou nikdy předtím pořádně neviděl ani na mapě, jen aby tam dál šel žebrotou a dál byl bezvýznamným cizincem.

Vedle se kdosi se zoufalou lačností ptal, jak by se mohl dostat do Šanghaje, slyšel prý, že Čína ještě přijímá. A tak se tlačili jeden vedle druhého, bývalí univerzitní profesoři, ředitelé bank, obchodníci, statkáři, hudebníci, každý připraven kamkoli po zemi i po moři vláčet žalostné trosky své existence, cokoli učinit, cokoli vytrpět, jen pryč z Evropy, jen pryč, jen pryč! Byl to přízračný zástup.

Ale tím nejotřesnějším pro mě bylo pomyšlení, že těchto padesát utrýzněných lidí představovalo pouze nepatrný předvoj ohromné armády pěti, osmi, snad deseti milionů Židů, kteří už byli na odchodu a tlačili se za nimi, všech těch ožebračených, ve válce pak ještě rozmetaných milionů, které čekaly na zásilky dobročinných institucí, na povolení úřadů a peníze na cestu, jakási gigantická masa, která, vražedně vyplašená a panicky prchající před hitlerovským požárem, obléhala nádraží na všech hranicích Evropy a plnila věznice, národ zcela vyhnaný, jemuž se zapovídalo být národem, a přece národ, který již dva tisíce let nepožadoval nic tak silně, než aby už nemusel putovat a aby pod spočívající nohou cítil zem, klidnou, mírumilovnou zem.

Ale to nejtragičtější na této židovské tragédii dvacátého století bylo, že ti, kteří jí trpěli, nemohli už v ní nalézt žádný smysl, žádnou vinu.
Všichni ti vyhnanci středověkých dob, jejich praotcové a předkové alespoň věděli, pro co trpěli: pro svou víru, pro svůj Zákon. Jako talisman duše si ještě nesli nezlomnou víru ve svého Boha, kterou dnešní lidé dávno ztratili. Žili a trpěli v hrdém přeludu, že jsou jako vyvolený lid předurčeni Stvořitelem světa a lidstva ke zvláštnímu poslání, a biblické zaslíbení jim bylo příkazem a zákonem.
Byli-li vrháni do plamenů hranice, tiskli své svaté Písmo na prsa a díky svému vnitřnímu žáru necítili vražedný oheň tak žhnout. Když je hnali ze země do země, zůstávala jim ještě poslední vlast, jejich domov u Boha, z něhož je žádná pozemská moc, žádný císař, žádný král, žádná inkvizice nemohli vyhnat. Dokud je spojovalo náboženství, byli ještě jakýmsi společenstvím, a tudíž silou; když je vypuzovali a vyháněli, pykali tím za svou vinu, za to, že se svým náboženstvím, svými obyčeji vědomě odlišili od ostatních národů země.

Židé dvacátého století dávno už však žádným společenstvím nebyli. Neměli společnou víru, své židovství pociťovali spíše jako zátěž než hrdost a žádného poslání si nebyli vědomi.
Žili vzdáleni od přikázání svých kdysi svatých knih a ke staré společné řeči se už neznali. Stale netrpělivěji se snažili zdomácnět, začlenit se do národů kolem sebe, rozplynout se ve všeobecnosti, jen aby měli pokoj od veškerého pronásledování, aby nemuseli být na věčném útěku, nýbrž mohli spočinout. Splynuli s jinými národy a nerozuměli už jedni druhým, dávno již byli více Francouzi, Němci, Angličany, Rusy než Židy.

Teprve nyní, kdy je všechny hodili na jednu hromadu a vymetli jako špínu v ulicích, ředitele bank z jejich berlínských paláců a sluhy synagog z ortodoxních obcí, pařížské profesory filosofie a rumunské drožkáře, omyvače mrtvol a nositele Nobelovy ceny, koncertní pěvkyně a pohřební plačky, spisovatele a vinopalníky, majetné a nemajetné, velké a malé, zbožné a osvícené, lichváře a mudrce, sionisty a asimilované, Aškenázy a Sefardy, spravedlivé i nespravedlivé a za nimi ještě zničený zástup těch, kteří věřili, že už dávno unikli prokletí, pokřtění a míšenci – teprve nyní po staletích byli Židé opět donuceni k jisté pospolitosti, kterou už dávno nepociťovali, k pospolitosti vyhnanství, jež se od dob Egypta neustále vracelo. A proč tento osud stíhal právě jenom je a stále znovu jenom je? Co bylo důvodem, co smyslem, co cílem tohoto nesmyslného pronásledování?

Vyhnali je ze zemí a žádnou jinou jim nedali. Řekli: nežijte s námi, ale neřekli jim, kde by žít měli.
Dávali jim vinu a odepřeli jim všechny prostředky, jak ji odpykat. A tak na sebe při útěku zírali planoucíma očima – proč já? Proč ty? Proč já s tebou, kterého neznám, jehož řeči nerozumím, jehož způsob myšlení nechápu, s nímž mě nic nespojuje? Proč my všichni?
A nikdo neznal odpověď. Ani Freud, ten nejjasněji myslící člověk v této době, s nímž jsem v oněch dnech často hovoříval, nenacházel žádnou cestu, žádný smysl v tomto nesmyslu. Snad ale právě to je posledním smyslem židovství: svou záhadně přetrvávající existencí znovu a znovu klást Bohu tu věčnou Jobovu otázku, aby nebyla na zemi zcela zapomenuta.

ZWEIG, Stefan / Svět včerejška / vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 425-429

Co byla Křišťálová noc neboli Kristallnacht?
Někdy též označovaná jako Listopadový pogrom či Říšský pogrom, byl protižidovský pogrom, který se odehrál v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v nacistickém Německu, k němu připojeném Rakousku a v Sudetech. Podílely se na něm paramilitantní jednotky SA (Sturmabteilung) a běžní Němci, zatímco německé úřady nečinně přihlížely. Jeho název je odvozen od střepů rozbitého skla z oken a výloh židovských obchodů, domů a synagog. (Wiki)

The post Stefan Zweig o židovství, o hrůze hitlerovského světa a německého totalismu first appeared on Čítárny.