Svrchovanost je glosována významnými osobnostmi českého a slovenského veřejného života, je komentována zprava i zleva, z pozice různých vědních oborů, životních zkušeností či politických funkcí.
Svrchovanost – přináší kritiku globalizovaného kapitalismu i progresivistických společenských experimentů, svrchovanosti tolik vzdálených
Svrchovanost – jeden ze základních kamenů demokracie – značí, že stát i jeho lid jsou schopni činit samostatná rozhodnutí o svém osudu
Svrchovanost – je dnes zpochybňována pravicovým neoliberalismem i levicovým progresivismem a nálepkována jako populismus či naopak extrémismus

Petr Drulák, bývalý diplomat a politolog, se věnuje českému zájmu a konzervativnímu socialismu, jejich prizmatem rozebírá domácí i zahraniční politiku.
Bývalý disident, advokát a premiér Ján Čarnogurský se zabývá slovenskou otázkou z pohledu katolického a slovanského.
Bývalý europoslanec a sociolog Jan Keller patří k předním znalcům francouzské sociologie a kritikům sociální nespravedlnosti v Česku.
Poslanec a filozof Ľuboš Blaha je znám jako odborník na marxistickou filozofii i zastánce výrazně levicových postojů.
Ekonomka a aktivistka Ilona Švihlíková rozvíjí levicový neliberální pohled na ekonomickou transformaci a aktuální hospodářskou politiku.
Novinář a vydavatel Roman Michelko komentuje slovenské i české dění z levicových a národních pozic.
Kulturní antropolog Ivo Budil nabízí konzervativní pohled na vývoj civilizací.
Katolický publicista a aktivista Michal Semín se věnuje zejména otázkám etiky, výchovy a fungování státu.
Sociolog a aktivista Petr Hampl z národních pozic kriticky reflektuje globalizaci a evropskou integraci.
Konzervativní publicista a pedagogický odborník Dalibor Jurášek kriticky rozebírá působení občanské společnosti.
Etnolog Adam Votruba se z levicově-konzervativního pohledu věnuje společenským hodnotám a ideologiím.
Knihu uzavírá Alain de Benoist jeden z obnovitelů evropského konzervativismu a legendární představitel francouzské neliberální pravice.

Svrchovanost / editor Petr Drulák, doslov Alan de Benoist / vydal Dauphin, 2022 www.dauphin.cz

Ukázka:

SUVERENITA A HRANICE / JAN KELLER

„Suverenita“ není nikterak nevinný pojem. Tento koncept se vyvíjel poměrně složitým způsobem, vždy však souvisel s mocí a je úzce spojen s formováním instituce státu. Nositelé suverenity se v průběhu posledního tisíciletí evropských dějin několikrát měnili a jejich střídání bylo vždy spojeno s poměrně konfliktním vývojem. Samotný koncept suverenity v sobě skrývá nebezpečné potence, a proto bylo velmi důležité, že vždy v minulosti byla otázka suverenity propojena mnoha způsoby s otázkou hranic. Ať již je nositelem suverenity kdokoliv, bez existence určitých hranic je nárok na suverenitu spojen s řadou závažných rizik. Jak ostatně konstatuje Julien Teppe, „přes všechny eufemismy neexistuje v mezinárodním právu jiná definice suverenity než právo vyhlásit válku, kdy se chce a komu se chce“.

Geneze suverenity a význam hranic
I když se v minulosti uchazeči o výkon suverénní moci odvolávali na určité prvky římského práva, skutečnou historii suverenity lze v Evropě psát teprve od raného středověku. Postupně si nárok na ni činili papežové jakožto zástupci boha na zemi, poté světská knížata a panovníci a posléze moderní stát odvolávající se na vládu lidu. Dnes jsme svědky pokusu přenést suverenitu z obecné kategorie lidu na každé konkrétní jednotlivé individuum. Tato poslední proměna není zdaleka nevinná. Hrozí, že se suverenita nejen zcela odpojí od otázky svých hranic, ale postaví se proti samotné instituci hranic, což jen oživí v lepším případě riziko chaosu, v případě horším hrozbu despotické vlády.

Hovoříme-li o mezích kladených neomezené, svrchované, suverénní vládě, máme na mysli hranice dvojího typu. Ty prvé fungují směrem navenek daného politického útvaru, zaručují jeho jednotu a jeho nezávislost na cizí politické moci. Prostor pro druhý typ hranic se nachází uvnitř společnosti a tyto hranice mají institucionální povahu. Zaručují oddělení sféry veřejné od sféry soukromé a v ideálním případě by měly fungovat tak, že ani jedna z nich nemůže získat převahu nad tou druhou. Zatímco existence geografických hranic ještě sama o sobě nezaručuje demokratický charakter moci, jež uvnitř nich vládne, bez suverenity směrem navenek je demokracie stěží představitelná.

Kdybychom hledali dokonalý pravzor ideje naprosté suverenity, našli bychom ho v gregoriánské doktríně z druhé poloviny 11. století. Jejím svrchovaným nositelem je papež, jenž má svou moc přímo od boha. Je pověřen vládou nad všemi ostatními držiteli moci, a to včetně císaře, jehož může v případě neposlušnosti z obce všeho křesťanstva vyobcovat. Papežova moc je nedělitelná a je zdrojem moci všech ostatních vládců. Zatímco papež smí soudit všechny, jeho nemá právo soudit nikdo. Církev, kterou reprezentuje, je neomylná a proti jejím úsudkům není odvolání.

Teorie byla takto přísná, v praxi to ovšem ani za Řehoře VII. nefungovalo tak, že by papež udílel světským držitelům moci příkazy, jak mají spravovat světské záležitosti. Stačilo souhlasit se supremacií duchovní autority, aby si autority světské na svých rozdrobených državách vládly samy. Celé 11. a 12. století evropských dějin je ostatně naplněno spory mezi církevní a světskou mocí o to, kdo je v jaké míře nositelem suverenity. Tyto spory byly živé tím spíše, že moc světská a duchovní se v dřívějších dobách všemožně prolínaly. Světští vládci ovlivňovali chod církve, jmenovali opaty, biskupy, někdy i papeže. Církevní osoby naopak patřily mezi nejvlivnější rádce panovníků, jako jedni z mála gramotných řídili chod správy, stáli v čele rozsáhlých církevních panství. Postupně dochází ke zpochybnění gregoriánské doktríny o papeži jako jediném nositeli suverenity a souběžně s tím k posilování nároků monarchů opřených o římské právo. Od první čtvrtiny 14. století pak zásluhou královských legistů již plně převažuje laická koncepce moci. Papežové se sice ještě v 15. století, kdy překonali konsiliární hnutí, prezentují jako první z absolutních panovníků, teorie papežské svrchovanosti se však stále více stává jen archetypem teorie absolutismu monarchistického.

Jak konstatuje klasik americké medievalistiky Joseph R. Strayer, koncem 13. a počátkem 14. století vzniká koncepce (i když ještě ne samotný výraz) suverenity. Loajalita se přesunuje od rodiny, obce a církve k panovníkovi. Nejprve se tak stalo na území Francie, kdy již v průběhu 13. století všichni včetně papeže uznávali, že francouzský panovník nemá nad sebou už nikoho. Od počátku 14. století bylo stále zřetelnější, že suverénní stát se do budoucna stane hlavní politickou jednotkou západní Evropy. Vleklé konflikty 14. a 15. století tento obraz sice zamlžují, neměly by však zastřít, že byly do jisté míry vyvolány právě úspěchem zakladatelů států od 13. století. Soupeřilo se tehdy o to, kdo ovládne již relativně pevné instituce světské moci, které byly tehdy vytvořeny. Žádná strana přitom dlouho neměla tolik vojenské a finanční síly, aby konflikt ukončila. Na bojištích stoleté války se stále znovu ničily prostředky, které by mohly z některého z účastníků učinit suveréna. Skutečná suverenita světských panovníků se rodí teprve v prostředí knížecích dvorů někdy od přelomu 15. a 16. století.

Opravdovou biblí suverenity světských panovníků se stává dílo Jeana Bodina Šest knih o státu, publikované v roce 1576. Francouzský filozof a právník stanovil jednoznačně pojem státní suverenity. Definuje ji jako nejvyšší, na každé jiné moci nezávislou, trvalou, na žádné smlouvě nespočívající a na zákonech nezávislou moc nad poddanými. Moc panovníka je v tomto provedení k nerozeznání od moci papeže, jak mu ji přiznávala gregoriánská doktrína. Je stejně jedinečná, neomezená a nedělitelná. Protože Bodin ještě nerozlišuje státní moc od moci jejích držitelů, otevírá se tím prostor k neomezené libovůli vladaře. Tím spíše, že panovník není vázán ani vlastními zákony, jež stanoví. Tento prostor je ovšem alespoň v teorii omezen předpokladem, že se panovník řídí božským a přirozeným právem (musí například dodržovat uzavřené smlouvy) a že jeho vůle vždy směřuje k většímu blahu lidu, jehož souhlasu tedy již není zapotřebí.

I když suverenita panovníků byla v teorii opět právě tak neomezená, jako byla dříve moc papežů, v praxi narážela hned na dvojí hranici. Jedna z nich byla institucionální povahy a spočívala v existenci reprezentativních shromáždění, stavovských orgánů. Ty se formovaly ve většině zemí západní Evropy už od 13. století. V období 14. a 15. století tvořily protiváhu panovníkovi a v některých zemích vedly dokonce k ustavení duálního stavovského státu. I když se stavovské reprezentace zpravidla nestavěly zcela proti vůli panovníka, byly schopny blokovat řadu jeho požadavků, předkládat stížnosti a požadovat reformy. Je ostatně příznačné, že v témže roce, kdy Jean Bodin publikuje svoji teorii neomezené moci panovníka, sepisuje hugenot Innocent Gentillet spis o dobrém vládnutí, ve kterém omezuje moc knížete nejen přirozeným a božským právem, ale také požadavkem nerušit stavovské orgány, nýbrž respektovat jejich usnesení. Druhá překážka všemocnosti panovníka byla geografická a měla podobu hranic panství, které omezovaly vůli každého suveréna. Ve stejné době, kdy slábne odpor privilegovaných vrstev vůči formující se absolutní moci, se utvářejí také vnější hranice politických útvarů, do nichž je vůle panovníka uzavřena a které lze překreslit jedině v konfliktu se sousedními suverény.
Ve středověku se pro označení politického útvaru ještě nepoužíval výraz „stát“. Městské státy byly označovány termínem civitas, pro monarchie byl vyhrazen výraz regnum. Vývoj útvarů, z nichž se posléze moderní stát nárokující si suverenitu zrodil, trval dlouhá staletí. K základním předpokladům patřilo zformování jednotných, geograficky relativně stabilních útvarů, dále existence institucí právního a finančního charakteru a konečně zformování loajality vůči této formě moci. Všechny tyto znaky lze v některých částech Evropy v té či oné míře vysledovat již od 12. a 13. století, vše probíhalo v režii panovníků, kterým se dařilo vynutit si akceptování své autority až někdy od konce 15. století. Je to patrné na rozvoji ceremoniálů knížecích dvorů té doby, teprve později byl tento stav věcí teoreticky formulován v koncepci suverenity. Pro vznik moderního státu bylo klíčové oddělení loajality vůči státnímu celku od loajality vůči osobě panovníka, tedy odpoutávání ideje státu od jejích konkrétních nositelů. K tomuto zlomu dochází od 17. století, kdy nejvyšší státní úředníci se již nepovažují za ty, kdo slouží králi, nýbrž za sloužící celé zemi, kterou spravují. Představuje to velký krok ve formování národních států.

Jak upozorňuje mezi mnoha jiným americký politolog Leslie Lipson, v jádru konstrukce národních států spočívá velký problém. Národní stát stavěl na své suverenitě, ale jiným ji nepřiznával. Dějiny Anglie, Francie, Španělska, Portugalska, Nizozemí byly zároveň dějinami jejich koloniálního imperialismu. Lidstvo bylo rozděleno na elitní národy, které ovládaly ty ostatní a které jejich národní příslušnost mocensky zvýhodňovala. Jiným byly národní ambice upírány. Prosperita vlastního národního státu měla být zajištěna tím, že druhým se právo na národní stát odepře.

Moderní stát, který se už nemusí obávat vnitřního odporu privilegovaných stavů či svobodných měst, tak pokračuje ve strategii suverénních panovníků usilujících o prolomení vnějších, geografických hranic své moci. Imperialistickými výboji a kolo­niálním tažením se snaží zvýšit rozsah své suverenity tím, že druhým zemím jejich suverenitu buď odepře, anebo je suverenity zbaví. Při mobilizaci tohoto úsilí zneužívá prvku národní identity, i když se v podstatě chová způsobem, který byl běžný již před vznikem moderních národů. Tato forma legitimizace mocenských výbojů je vysoce ošidná, neboť později umožní dávat nálepku „nacionalismu“ i státům, které si chtějí svoji národní identitu pouze uchovat a uchránit.

Zatímco se moderní stát snaží prorazit vnější hranice své suverenity, rýsuje se v jeho rámci zcela nová hranice vnitřní. Jedná se o hranici mezi soukromou a veřejnou sférou. Její zformování nebylo nijak přímočaré, byl to proces, jehož počátky spadají do raných dob ustavování suverenity panovníků a úzce souvisí s rozvojem institucí města.

Jedinečnost evropského vývoje
Ať již hodnotíme vznik národního státu jakkoliv, jisté je, že vývoj v Evropě od středověku po současnost znamenal v oblasti uspořádání moci velkou inovaci oproti tomu, co zde bylo v antice a k čemu docházelo mimo Evropu. Jiné doby a jiné oblasti znaly jen dva typy mocenských útvarů. Na jedné straně to byly velké říše, které byly sice územně rozsáhlé, vnitřně však jen velmi málo koherentní, na straně druhé městské jednotky, které byly sice silně integrovány, rozsahem však byly malé. Obojí uspořádání mělo své slabiny. Rozsáhlé říše dokázaly vždy integrovat jen zlomek obyvatelstva. Většinu, která nebyla se státem loajální, ovládaly zpravidla jen kvůli použití různých forem násilí. V důsledku toho byly velice křehké, neboť masa obyvatelstva se nechávala snadno absorbovat do jiných velmocenských útvarů a říše se snadno štěpily. Městské státy vnitřně integrovaly svoji populaci mnohem lépe a její loajalita vůči společnému celku může připomínat moderní nacionalismus. Nedařilo se je však integrovat do vyšších jednotek, takže se město buďto přeměnilo v jádro nové říše, anebo bylo jinou říší podrobeno. Evropským státům se někdy od počátku 12. století podařilo kombinovat silné stránky měst a říší. Byly dostatečně velké na to, aby mohly přetrvat, a zároveň dokázaly získat loajalitu značné části populace. Přes všechny peripetie došlo v evropských státech k tomu, že moc jako taková byla odlišena od osob vládců a jejich dynastií (moc nabyla nadindividuálního charakteru). Zároveň získali jednotlivci právo nebýt této moci zcela podřízeni (došlo k oddělení veřejného a soukromého). V obojím sehrálo klíčovou roli město.

Významný německý právní historik 19. století Otto von Gierke popsal jedinečnost tohoto vývoje ve svém monumentálním díle. Tisíc let německých dějin popisuje jako střetávání dvou forem mocenského uspořádání. Společenství (Genossenschaft) definuje jako útvar vzniklý sdružením navzájem rovných členů, panství (Herrschaft) jako hierarchický svazek, který vzniká podřízením jedněch druhým. Zatímco společenství představuje dobrovolné sdružení sobě rovných, panství je svazek založený na nerovnosti a udržovaný mocenským tlakem. Společenství se reprodukuje iniciativou zdola, panství donucením shora. Z našeho hlediska je podstatné, že v rámci útvarů typu panství dochází k budování hranic směrem navenek, a tím k vytváření suverénního celku, v případě společenství dochází k oddělování veřejného a soukromého, tedy k tvorbě hranic uvnitř daného celku.

Již v rámci výchozí formy panství, tedy feudalis­mu, dochází k postupnému zvěcňování dříve jen čistě meziosobních forem mocenských vztahů, a to v té míře, v jaké se práva a povinnosti stávají závislými na držbě půdy. Přínosem zvěcnění mocenských vztahů byla stabilizace vztahů právních, které se staly nezávislé na výměně osob. Negativem bylo, že lidé se začali jevit jako pouhé příslušenství půdy, kterou vlastnili. Držba půdu rozhodovala o jejich svobodě či závislosti, cti a právech, o jejich celkovém statusu. Veřejné a soukromé nebylo v těch dobách odděleno, držba a výkon úřadu byl soukromou záležitostí stejně jako držba půdy. To vedlo k rozbití jednoty správního aparátu a k roztříštěnosti feudalismu.

Gierke ukazuje, jak se v lůně feudalismu od 11. a 12. sto­­letí formuje princip společenství sobě rovných v podobě gild a měst. Anglické, dánské, francouzské, holandské a německé gildy se ve spojení s městským zřízením staly projevem zcela nového chápání moci. V jejich prostředí byla poprvé oddělena představa moci od jejích vždy jen dočasných konkrétních držitelů. To umožnilo středověkému myšlení, opět s vydatnou pomocí římského práva, dopracovat se pojetí neosobní státní moci i pojetí práva jako univerzálního zákona, nikoliv jako pouhé pravomoci konkrétní osoby. Město jako abstraktní subjekt moci je nezávislé na složení svých příslušníků a v tomto smyslu poprvé realizuje ideu, která byla zevšeobecněna v pojetí moderního státu. Ve městě získává moc veřejný charakter, odděluje se právo soukromé a veřejné, což rovněž navazuje na prvky přítomné v antickém Římě. Veřejné prostředky v městské pokladně jsou odlišeny od soukromých financí měšťanů, v městském úřadu mohou být osobní výhody získány jen zneužitím moci, zatímco dříve plynuly z držby úřadu zcela automaticky. Městský úředník se tak stává první osobu v dějinách středověké a novověké Evropy, která má fakticky dvojí existenci – soukromou a veřejnou. Svobody, které město poskytuje, jsou vyváženy věrností, službou a odvodem daní městu jako společenství, které tyto svobody zaručuje. Na jedné straně má každý obyvatel obce nárok na ochranu svých práv, na straně druhé i privilegovaní členové města jsou zatíženi daňovou povinností a výkonem různých služeb.

Na panstvích knížat byly od přelomu 15. a 16. století realizovány ve velkém teritoriálním rozsahu městské inovace v podobě rozlišení veřejných úřadů a soukromých záležitostí. Z městských statut se touto cestou později stane státní ústava, z městské pokladny státní kasa, analogicky jsou z orgánů měst vytvářeny státní orgány lišící se od svých předchůdců širší teritoriální i kompetenční působností. Nejvyšším cílem moci zůstává sice v knížecím panství tak jako ve městě veřejné blaho, vrchnostenský stát se však liší od městského společenství v tom, že nikoliv sami členové svazku, nýbrž panovník rozhoduje o tom, co je a co není oním veřejným blahem. Proti vrchnostenskému hájení veřejného zájmu nemá sama veřejnost žádnou ochranu. Má-li vrchnostenský stát uplatňovat přímo a důsledně dohled nad blahem občanů, nesmí mezi ním a jimi stát žádné mezičlánky. Stavovské zvláštnosti musejí ustoupit státní jednotě. I samotné stavy, které až dosud vytvářely hranice suverenity panovníka, považují knížata od 17. století pouze za své privilegované poddané.

Zase jednou se projevila ironie dějin: Vrchnost, která přejala řadu principů městského zřízení, potlačila s jejich pomocí nejen moc stavů, ale také autonomii měst. Gierke toho nijak neželí. Bylo zapotřebí zrušit útvary, které usilovaly pouze o monopol pro svá práva, uzavíraly se do své exkluzivity a diskriminovaly všechny, kdo stáli vně. Stavovské svobody musely být rozbity, aby mohla vzniknout myšlenka svobody občanské. Zrušením hranic své suverenity v podobě privilegovaných stavů a svobodných měst zaručila vrchnost všem subjektům na svém území rovnost. Byla to ovšem rovnost v poddanství, konstatuje Gierke.

Dalším paradoxním důsledkem vrchnostenského panství je podle Gierkeho zrod moderního individualismu. Jedná se o způsob myšlení a jednání lidí, kteří byli zbaveni i zdání možnosti zasahovat do veřejných záležitostí a soustřeďují se výhradně na své věci soukromé. V tomto smyslu se stává absolutní individuum doplňkem a doprovodem absolutního státu. Moderní stát je absolutní v tom, jak dokonale pohlcuje celou oblast veřejného, individuum je absolutní v tom, jak dokonale je pohlceno svým soukromím. Nízká míra zasahování státu do oblasti soukromí je srovnatelná jen s nízkou možností zasahování individuí do oblasti veřejné. Samotný Gierke se domníval, že tento stav lze vylepšit jedině rozvojem samosprávných asociací a většími pravomocemi územních společenství, což umožní vzkřísit ducha pospolitosti zbaveného privilegií, do nichž postupně zdegenerovaly stavovské i městské instituce středověku.

Jen o několik dekád dříve než Otto von Gierke uvažuje o moderním individualismu Alexis de Tocqueville. Vidí dvě jeho protikladné stránky. Na jednu stranu je individualismus spojen s ideou emancipace a svobody, na straně druhé se projevuje tendencí izolovat se od druhých, nezájmem o věci veřejné, vírou v naprostou nezávislost jedince na celku. Tocqueville důrazně varoval před hrozbou, že právě druhá stránka individualismu převládne a stane se zdrojem nových forem útlaku. Za podmínku rozvoje demokracie považoval schopnost vyvažovat obě stránky individualismu, tedy svobodné prosazování svých osobních zájmů a starost o osud obce, k níž jedinec náleží. Konkrétně ve Francii tomu bylo tak, že republikánský model propojoval ideál svobodného individua se začleněním do francouzského národa sobě rovných občanů. Z hlediska souvislostí, jež zde sledujeme, je zřejmé, že druhý z těchto předpokladů vyžaduje existenci nadindividuální skupinové suverenity a existenci hranic, v jejichž rámci je nárok na takovou suverenitu uplatňován. Bez suverenity a bez hranic neexistuje možnost začlenění jako protiváha bezbřehého individualismu.

Jak známo, Alexis de Tocqueville reagoval na možnosti a hrozby, jež přinesla velká francouzská revoluce. Pro další rozvoj svobodných jednotlivců zbavených vrchnostenského poručnictví měla zásadní význam Deklarace práv člověka o občana, kterou revoluce uzákonila hned v roce 1789. Jak upozorňuje Hannah Arendtová, z hlediska vztahu individuální svobody a náležení působí tato deklarace nejednoznačně a skrývá v sobě zásadní rozpor. Arendtová konstatuje:
„francouzská revoluce spojila deklaraci lidských práv s požadavkem národní suverenity. Tatáž základní práva byla současně vyhlašována za nezcizitelné dědictví všech lidských bytostí a zároveň za zvláštní dědictví specifických národů. Tentýž národ byl zároveň prohlášen za podřízeného zákonům, které vyplývají z lidských práv, a zároveň za suveréna, tedy za někoho, kdo není vázán žádným univerzálním zákonem a neuznává nic vyššího, než je on sám.“

Lze jen dodat, že tento rozpor stojí u kořene mnoha zásadních sporů, jimiž prochází dnešní společnost.

The post Svrchovanost Glosy významných osobností nejen o progresivní ideologii first appeared on Čítárny.

Zdá se, že sousloví “vážná hudba” jakoby předem v hudbě vymezovalo prostor bez odlehčení, bez humoru, prostor, do kterého musíme vstupovat vážní a zadumaní. Jenže zdaleka to není pravda. Jak se sami přesvědčíte humoru je totiž v tak zvané vážné hudbě víc než dost.

Zapněme si přehrávač a podívejme se do historie.
Už v renesanci narazíme na trefnou definici hudby od Guillama de Machauta. Ten popsal hudbu jako vědu, která vybízí ke smíchu, zpěvu a tanci. Na svou dobu to byla odvážná myšlenka.

Ale i Mozart byl znám svými komickými hudebními skladbami. Určitě s velkou chutí psal sextet “Vesničtí muzikanti”, kde dokumentárním přepisem serenády kopíruje umění amatérských muzikantů i se všemi chybami, které u nich odposlouchal.

Možná je vám známé humorné klavírní rondo Ludwika van Beethovena nazvané “Zlost nad ztraceným grošem”.

A s čím přišel slavný Gioacchino Rossini? Kromě mnoha humorně laděných partů ze svých oper napsal například “Duet dvou koček”.

Anebo si poslechneme originální skladby plné ironie a modernějších rytmů od Erika Satieho, který už svým prohlášením, že není skladatel, ale kavárenský povaleč, na sebe hodně prozradil. Rozhodně nejen zábavné jsou jeho skladbičky Rag-time Parade, Le tango, Balet réaliste, Le feu d´artifice.

Nesmíme zapomenout ani na F. Loeweho a jeho “Plácek”

A co teprve Jaroslav Ježek: “Tři strážníci”.

Humor nebyl cizí skladatelům ani v hluboké minulosti a nevím, jestli si někdo dal tu práci, aby zmapoval všechny skladby s označením scherzo (žert), burleska (fraška), capriccio (rozmar), divertimentoi (potěšení), humoreska. Byli bychom překvapeni jejich množstvím.

Profesor Janáčkové konzervatoře Edvard Schiffauer v jakémsi rozmaru napsal “Chytrosti pro dámské trio na slova Archiméda, Einsteina, Lenina a kolektivu České akademie věd”, což jak sami uznáte je název, který vážnost rozhodně nenavozuje, stejně jako jeho další dílko “Čardáš pro sólovou tubu”.

A když už jsme v Brně, vzpomeňme skladatele a pianistu Vlastimila Lejska, který v ten den uvedl světovou premiéru skladby “Quattuor lidibria pro klavír čyřručně a fajku”.
Tato skladba má čtyři věty.
V první se hraje pouze na bílé klávesy, v druhé na černé a na pedály, třetí část je kombinací předchozích vět a čvrtá věta má charakter jazzového lelkování s občasným obletováním klavíristy sekundistou, který sem tam zabrnká něco na klávesy již zmíněnou fajkou.

I další vážený brněnský profesor Miloš Štědroň složil pětivětou “Suita Silesiaca”, která je vzpomínkou na barokního skladatele Claudia Monteverdiho. Skladba se sice rodí v barokních rytmech, ale pomalu se mění za občasného mňoukání koček v rockový koncert.

Fran Směja je dnes neznámý slezský spisovatel, který psal v místním nářečí. To využil Ladislav Matějka ve svém hudebním cyklu Pletky, jehož název byl převzat se stejnojmenné básnické sbírky Smějovy. Například skladba “Neštěstí” popisuje hledání vajec, které slepice někam zanášejí a začíná slovy:
“Kdo chce chovať v place kury,
nesmí nechať v ploťe ďury,
bo potom kura šeda,
misto doma u šušeda…”
Více: Fran Směja. Slezský spisovatel a bard jenž v jeho nářečí i psal

A co soudobá opera?
Proč ne, přečtěte si libreto snad nejkratší opery na světě, kterou napsal Leona Juřica na téma antické bajky o Léthé.
Jmenuje se “Žáby”:
Léthé: Žízním, žízním, žízní hynu, putuji již tolik dní, vodu nikde nevidím. Hle, rybníček s křišťálovou vodičkou, hned se napiji.
Sedláci: Z té vody pít nebudeš. To tak, aby nějaká poběhlice přicházela k našemu rybníčku. Běda, jestli hned neodejdeš, odkud jsi přišla!
Léthé: Když se nemůžete té vody nabažit, budete žít v tom rybníce na věčné časy jako žáby!
Sedláci: Kvak, kvak, kvak…

Pár ukázek skladeb, ve kterých vážná hudba není vůbec vážná.
Michael Torke: Nastavitelný šroubovák (11 min).
Ilja Hurník: Jak se kontrabas zamiloval
Yan Maresz: Zatmění pro klarinet a 14 nástrojů (11 min).
Yan Maresz: Z ouška jehly pro trombón a soubor (23 min).
Fredrik Zeller: Boleroattraktor pro velký soubor (12
Vít Zouhar: Co všechno se může tangu také stát (7 min).
A. K. Ljadov: Baba Jaga. Symfonická báseň op. 56
Yan Maresz: Rozpínání kovu pro trubku a soubor (11 min).
Wolfgang Rihm: Hluky a tvary pro velký soubor (51 min).
Dmitrij Šostakovič: Šroub op. 27a. Výběr ze suity.
Alexander Pe_i (c s nožičkou): Poetická chvíle (4 min).
Miroslav Klega: Výpověď osamělého pěšáka. Symfonické vyprávění pro velký orchestr a speakra (11 min).
František Chaun: Příběh zeměměřiče K. Hudba pro orchestr (podle F. Kafky) (11 min]

The post Vážná hudba. Malé zastavení nad humorem v hudbě first appeared on Čítárny.

Tento rozhovor s Viktorem Orbánem přinášíme proto, že je v něm logicky a v kostce shrnutý celý problém Evropské Unie a mezi řádky nastíněna možná budoucnost nás všech. Jsou to informace, které si můžete ověřovat v každodenním životě, při každodenním čtení médií, při každodenní diskusi s přáteli.

Je dná se překlad rozhovoru Viktora Orbána pro známý německý liberální deník DIE ZEIT. Rozhovor vedl v Budapešti Giovanni Di Lorenzo, vznikl těsně poté, co Maďarsko oficiálně oznámilo rozhodnutí zablokovat rozpočet EU. Otázky označujeme hvězdičkou. Za pomoc s překladem děkujeme našim spolupracovníkům.

Viktor Orbán
se narodil v roce 1963 v maďarském Székesfeherváru. Po absolvování anglické třídy gymnázia studoval práva na univerzitě ELTE v Budapešti a dějiny klasického liberalismu na univerzitě v Oxfordu. V roce 1988 založil se spolužáky antikomunistickou mládežnickou organizaci Fidesz, která se později transformovala v politickou stranu. Od roku 1990 byl poslancem, v letech 1998 až 2002 a znovu od roku 2010 premiérem Maďarska. Je ženatý od roku 1986, má pět dětí a pět vnoučat.

Když se Viktor Orbán 16. listopadu objeví ve své rezidenci v zámeckém paláci v Budapešti, aby nám poskytl rozhovor, položí na stůl dopis s oficiální pečetí. Je určen »Její Excelenci Madam Angele Merkelové».
Ve dvou krátkých větách se uvádí, že maďarská vláda nebude souhlasit s budoucím rozpočtem EU. Maďarský premiér tím uvrhl Evropskou unii do její další velké krize.

* Už jste to odeslal?

Ano, před dvěma hodinami.

* Varoval jste předtím kancléřku?

Před několika dny jsme k tomu měli videokonferenci. Nechci prozradit, co kancléřka říkala, to by bylo nefér. Ale mohu vám prozradit, že jsem jí řekl: „To, o co ode mě žádáte, Angelo, je sebevražda“.

* Touto písemností bylo dosaženo nejvyšší úrovně eskalace. Nyní jedou dva vlaky proti sobě. Lze je ještě stopnout?

Žádné vlaky nejedou proti sobě. Náš vlak stojí, protože my bráníme status quo, a vy jste nás dosud nedokázali přesvědčit, proč je třeba něco měnit. Maďarský pohled tedy je, že stojíme a německý vlak se přibližuje a snaží se nás vytlačit z trati.

* Proč německý vlak? Angela Merkelová má sice od července na půl roku předsednictví rady, ale je to vlak většiny evropských států.

Ano, ale Německo má nyní rotující předsednictví. Tak to je, je-li člověk předsedou, je to nesmírně nevděčný úkol.

* Rozdělení je následující: na jedné straně chce většina evropských států zavést takzvaný mechanismus právního státu; bude penalizovat porušování základních hodnot Unie snížením dotací ze strany Bruselu. Na druhé straně Viktor Orbán, maďarský předseda vlády, říká, že pokud má existovat mechanismus právního státu, neschválíme sedmiletý rozpočet unie, nemluvě o postcovidovém záchranném balíku. Shodili jste politický ekvivalent atomové bomby.

Kdyby s vetováním rozpočtu přišli Němci, byly by to atomové bomby. Když odpalujeme my, jsou to jen ruční granáty. Protože o co jde? Jen jen o politickou vůli poskytnout potřebné peníze zemím, kde veřejný dluh přesahuje sto procent HDP, jako je Itálie nebo Španělsko. V našem případě je to výrazně pod sto procent. Těm, kteří mají problémy, bychom měli pomoci co nejdříve. A pak, bez ohledu na to, můžeme pokračovat v debatě o právním státě, nemusí to být právě teď.

* Mechanismus právního státu však nemá nic společného se schválením rozpočtu! Debata trvá roky. Teprve v červenci souhlasilo všech 27 členských států, včetně Maďarska.

Červencové rozhodnutí se týkalo vytvoření pravidel na ochranu finančních zájmů Unie. Tečka. Otázku mechanismu právního státu je třeba vyjasnit na nejvyšší úrovni v Radě a měli bychom ji urgentně projednat. Pro mě jsou to dvě věci, které spolu nesouvisejí. Evropský parlament se je však následně pokusil spojit a pohrozil zablokováním rozpočtu i fondu obnovy, pokud nedojde k dohodě o novém, dosud nedefinovaném, objektivním, vědeckém, univerzálním a neverifikovatelném mechanismu právního státu. Rada může přijmout rozhodnutí později. Z našeho pohledu se proto německé předsednictví rozhodlo odchýlit se od červencového konsenzu Evropské rady ve světle následných přání Evropského parlamentu.

* Jistě vás nepřekvapí, že v Německu vidí vše jinak.

Ano, máme disputace o intepretaci. Aby mohl být vytvořen nový mechanismus [na ochranu právního státu], muselo by dojít k doplnění Smluv (což vyžaduje souhlas všech členských států, pozn. překl.). To, co se děje nyní, nazýváme plíživou změnou Smluv, renegociací, kdy se zúčastněných stran nikdo neptá. Je to ošklivá věc a je v rozporu s myšlenkou právního státu. Ale pokud to Němci budou chtít, budou to mít. Můj malý ruční granát na to nestačí, ale Němci by dokázali oddělit pomoc postiženým od debaty o právním státě.

* Situaci znáte. Jak se lze dobrat kompromisu? Existuje vůbec?

Existuje řešení.

* Jaký je rozdíl mezi řešením a kompromisem?

Když je situace komplikovaná, musíte se vrátit k původním záměrům. Objasnit si, co kdo chce. Země v nouzi chtějí rychle peníze –⁠ dejte jim je. Ostatní země chtějí nová pravidla právního státu –⁠ dobře, promluvme si o tom. První věc musíme udělat okamžitě, druhá je méně naléhavá. Právní stát děkuje, má se dobře. Nová úprava může několik měsíců počkat.

* Skutečně považujete za pravděpodobné, že bude takovéto řešení?

Stát musí zachovat status quo čili zákony, které se mají uplatnit. Status quo zdůrazňuji jen z důvodu morální odpovědnosti. Morální odpovědnost mají ti, kteří chtějí něco měnit, ne ti, kteří, jako my, brání status quo.

* Druhá strana by okamžitě řekla: vláda zákona ještě nebyla napadena tak, jak je tomu nyní v Maďarsku a Polsku.

Smlouvy již obsahují ustanovení podle článku 7 (stanoví, jak postupovat, pokud země porušuje základní hodnoty EU, proti Maďarsku bylo řízení dle čl. 7 zahájeno v roce 2018 a dosud neukončeno, pozn. překl.). Chceme, aby řízení proti nám bylo ukončeno co nejdříve, a žádáme Radu, aby o tom diskutovala. Na zasedání Rady mohu všechny přesvědčit, že maďarský právní stát je v pořádku, musí tomu dát jen šanci. Místo toho však pracují na novém právním nástroji. Proč?

* Protože článek 7 je považován za neproveditelný a žádná země nikdy nebyla zbavena hlasovacího práva v Radě. A protože finanční sankce stanovené novým mechanismem právního státu by zasáhly potrestané země efektivněji. Co se stane, když se vaše řešení nesetká s otevřenou náručí?

Německo musí problém vyřešit. To je občas něco jako „mission impossible“, ale Němci mají rotující předsednictví, jsou za to zodpovědní.

* Znovu a znovu mají zodpovědnost nést Němci. Například tón užívaný vůči Maďarsku a Polsku se stal v Evropské komisi za paní von der Leyenové mnohem tolerantnějším.

Nepochybně. Překvapuje mě ale, že v německé pozici cítím intelektuální lhostejnost, je dobře známo, že Němci jsou silní, chytří a taktičtí. My zde v Maďarsku ale věříme, že Němci musí také cítit, co přesahuje denní zprávy.

* Co myslíte?

V evropské politice se stalo zcela běžným činit politická rozhodnutí na základě ukazatelů popularity a výsledků průzkumů veřejného mínění.

* … kromě Maďarska.

(smích) Je to profesní problém. Víme však, že kromě denních ukazatelů popularity existuje také historická dimenze: jaký dopad bude mít to, co uděláme teď, za rok, dva roky, pět let? Němci měli pro ten historický přesah cit, a myslím, že ho nyní ztratili. Chtějí nás donutit k pravidlu, které postihuje problematiku právního státu takovým způsobem, že neexistují žádná objektivní, pouze subjektivní kritéria. Proto říkám, že pokud to přijmeme, uděláme z Evropské unie Sovětský svaz. Němci by tomu měli rozumět, ale nezajímá je to. Právní stát by měl být založen na objektivních kritériích a posuzován exaktně. Před 31 lety Maďaři udělali hodně pro to, aby zajistili dodržování zásad práva na východ od železné opony, ale na základě objektivních kritérií.

* To je věc debaty a Vy to víte.

Ano, ale musíte být schopni v konverzaci vyjádřit svůj úhel pohledu. V maďarské debatní kultuře je to, co je příliš uhlazené, ale nikoliv jednoznačné, považováno za neuctivé, a je projevem úcty, pokud to člověk formuluje jasně a rozhodně.

* Nejsou však Maďaři v nevýhodě, pokud to skončí střetem?

Vím, že v Německu je rozšířený názor, že Němci dávají peníze Maďarům. A že Maďaři dostávají peníze z Unie, a proto jsou na nich závislí.

* Mohu to objasnit? Jen v loňském roce dostalo Maďarsko od EU o 5,1 miliardy více, než zaplatilo.

To je jedna strana mince, v našich statistikách je to 4,1 miliardy. Firmy z členských států EU však každý rok ze země vyváží dividendy a zisky ve výši 6 miliard eur. Rovnocenná konkurence neexistuje, protože my jsme vzešli z komunismu a diktatury, zatímco země jako Německo z kapitalismu, ze svobody. Nepřijímáme peníze od Unie; vnímáme to jako náhradu za zisky dosahované jinými členskými státy [v Maďarsku]. Proto se nás vyhrožování penězi nedotýká.

* Myslíte, že Maďarsko ekonomicky nepotřebuje EU?

Ne, chci jen říci, že ani Němci, ani Brusel nemohou nazírat kohezní fondy pro Maďarsko jako dary. Jedná se o částečnou kompenzaci jejich výhody v nekalé soutěži.

* Začátkem tohoto roku jste se zúčastnil konference v Itálii, kde nejušlechtilejšími věcmi, které může evropská pravice nabídnout, byly neteř Le Penové, Marion Maréchal z Francie, Giorgia Meloni z Itálie, Beatrix von Storch z AfD, Německo. Vždy říkáte, že jste konzervativní –⁠ proč se objevujete s takovými lidmi?

(hluboký povzdech) Lidé jsou různorodí, to je řád světa, jsme jiní. Meloni je dobrá politička, je snadné s ní najít společnou řeč o důležitých věcech.

* S předsedkyní postfašistické strany?

Můj obrázek je nuancovanější, ale akceptuji rozhodnutí pořadatelů, koho pozvou.

* Na této konferenci jste neohlásil nic menšího než kontrarevoluci.

V EU probíhá souboj mezi dvěma úhly pohledu. Jeden říká, že základní jednotka EU spočívá v institucích. Druhý, jehož jsem také zastáncem, pokládá za základní jednotku EU členské státy. Jsem přesvědčen, že lze vycházet pouze ze zájmů a individuálních kulturních svobod členských států, jejichž úhrn tvoří evropský zájem. Evropa však musí růst zdola a být budována svými národy s jejich úžasně odlišnými kulturními a historickými tradicemi. Síla EU spočívá v rozmanitosti. To je vlastně myšlenka Uda Lindenberga, který v roce 1988 koncertoval v Budapešti. Pestré Německo. Každý jsme jiný.

* Se vší úctou k Udu Lindenbergovi, ale nedochází u některých východoevropských zemí k základnímu nedorozumění? EU již dávno přestala být hospodářským společenstvím, je také institucionálním společenstvím, v němž se národní státy vzdávají části své suverenity. A teď přijdete a řeknete, že se nechcete vzdát své svrchovanosti. Jak to jde dohromady?

Obhajuji status quo. Doposud jsme postoupili část své svrchovanosti. Vaše kritika zní, jako kdybych chtěl ustoupit z již dosaženého. Nechci jít zpět.

* V jedné části EU je považováno za pokrok, že jsme se odklonili od konceptu národního státu.

Pro nás je hlavním cílem Unie zajistit budoucnost jejích členských států a přežití národů, pokud jde o bezpečnost, prosperující ekonomiku a tvorbu politiky.

* Protože byste nebyli ekonomicky životaschopní bez EU?

V oblastech bezpečnosti, ekonomiky a zastupování společných politických zájmů ve světě se neobejdeme bez EU, k tomu byla vytvořena. My Maďaři ale nechceme měnit ostatní země EU, protože evropská hodnota je právě respekt k odlišnostem a rozdílům, to je naše síla. Evropa je atraktivnější díky kulturní rozmanitosti.

* A vy si chcete ve své zemi dělat cokoli, bez jakýchkoli zásahů. Jste vůči Evropě tak kritický, že vyvstává otázka, proč jste stále v EU? Už jste někdy přemýšlel o odchodu?

Ne, nikdy. Před třiceti lety tu byla diktatura a Maďarsko bylo součástí vlivové sféry Sovětského svazu. S mými společníky jsme obětovali roky našich životů, abychom to změnili. Svrhli jsme komunisty. Svévole, kterou je komunismus, byla nahrazena vládou zákona. Jsme pouliční bitkaři, revolucionáři právního státu. A mysleli jsme si, že pokud svrhneme komunisty, vytvoříme spojenectví se západními zeměmi sjednocenými v EU. Toto není politický program, to je náš život. Jak bych mohl opustit svůj vlastní život?

* Když jste byl rebelem a bouřil se proti sovětské vládě, představoval jste si liberální demokracii západního stylu?

(povzdechne) Ano, tak se tomu tehdy říkalo.

* Také to jste chtěl?

Přirozeně. Mým mentorem v západoevropské politice byl Otto Graf Lambsdorff. A pak jsem se stal kolegou a přítelem Helmuta Kohla. Učil jsem se demokracii od obou. Politická soutěž, tržní ekonomika.

* Kdy u vás nastalo velké zklamání?

Nemluvil bych o zklamání. V případě Kohla nebo Lambsdorffa existovala rovnováha mezi národní suverenitou, vlastní kulturou a Spojenými státy evropskými. Nebyla to statická, ale dynamická věc. V té době jsme si mysleli, že západní Evropa je dobrá, a absolutně by nás nenapadlo, že by se to mohlo pokazit. A teď jsme poučeni: Evropa může být dobrá nebo špatná; může to být sociálně tržní ekonomika s ekologickou odpovědností, které my Maďaři dáváme přednost; nebo by to mohl být drzý, chamtivý kasinový kapitalismus. Kdy se boj v EU tak vyostřil? To je klíčový problém.

* Jaká je odpověď?

2015.

* Uprchlická politika.

Migrace. Najednou jsme viděli, že někdo chce rozhodovat, kdo smí zůstat v Maďarsku –⁠ a nejsme to my. Navíc to došlo do bodu, kdy bylo řečeno, že ti, kteří migranty vpouštějí, jsou právními státy, ti, kteří nevpouštějí, nejsou. Tak daleko jsme se dostali. V roce 2015 bylo řečeno, že ti, kteří nevpustí migranty, by neměli dostávat žádné peníze. Je to myšlenka rovnosti?

* O migrantech mluvíte vždy jako o okupantech. Opravdu jste přesvědčený, že by téměř desetimilionové Maďarsko zahltili?

Tady, kde teď sedíte, byl pět set let klášter. Pak 130 let mešita a dnes tu sedím já. Je pro mě těžké vidět svět jinak. V oblasti Středomoří je možná soužití Arabů, muslimů, a křesťanského světa dobré. Ale my Maďaři patříme k severní periferii tohoto regionu a bolestivá historická zkušenost s osmanskou okupací je stále ještě v naší kolektivní paměti. Věříme, že to, co se dnes děje v západní Evropě, je to, čeho se v minulosti nepodařilo dosáhnout, konkrétně toho, že rozhodujícím faktorem se stávají muslimové.

* Dnes ale není žádný imperialistický arabský panovník, který by své poddané vysílal na cestu. Opravdu si myslíte, že je řeč o sebelegitimizující muslimské okupaci?

Přesně tak. Já mluvím o dějinné filozofii, která patří k sebevnímání Maďarů. Pro nás, pro Maďary, znamená multikulturní společnost obětování nás samých. Ochrana židokřesťanské kultury je přežití.

* Mohu se zeptat, kde v multikulturním Německu vidíte projevy tohoto sebeobětování národa? Německo během padesáti let přijalo tolik migrantů, že dnes má každý čtvrtý člověk migrační původ. Tito lidé v Německu jsou, a země sebe samu vůbec neobětovala: jde o prosperující, liberální, demokratickou, mírumilovnou zemi, kde je akorát jedna AfD, ale je výrazně menší, než většina pravicových stran na Západě.

Němci již budou vědět, co chtějí udělat se svou vlastní zemí. Nežádám vás, abyste sdíleli můj pohled na historii. Ani vás nežádám, abyste přijali náš postoj, že multikulturalismus je nebezpečná věc. Jen vás žádám, abyste přijali, že mám právo vidět budoucnost své vlastní země tak, jak ji vidím já.

* Ještě dokážu porozumět tomu, že vás maďarská zkušenost udělala nedůvěřivým. Pokud ale má navěky platit, že muslimové jsou nebezpeční, v čem se takový postoj liší od rasismu?

Maďarsko udržuje ty nejlepší vztahy s muslimskými zeměmi. Poskytuje největší pomoc muslimským státům, které se nacházejí v těžkostech. Nenosíme v sobě žádné antimuslimství. Máme jen určitou představu o vlastních životech.

* Ale zároveň říkate: Když muslimů přijde příliš mnoho, ztratíme tím naši křesťanskou maďarskou identitu.

Ano, ale proč by sem měli chodit? Mají přece vlastní zemi.

* Ze stejných důvodů, z jakých například v době komunismu miliony Maďarů opustily svoji zemi. Přáli si žít lepší život někde jinde – s větší svobodou, bezpečím a blahobytem.

To je v pořádku. Uprchlictví před komunismem mělo svá vlastní pravidla. Dnes pokud někdo – jako vy – je občanem jedné z unijních zemí, může jít, kam chce – i k nám, není problém. Ale jiná věc je, koho přijmeme ze zemí mimo Unii. Udržujeme například vynikající vztahy s Číňany, ale moc by nás nepotěšilo, kdyby se tu najednou objevilo pět milionů Číňanů. Můj postoj je takový, v severní Africe je třeba pomáhat, nikoli si tamní problémy přinášet sem, do Evropy.

* Zmínil jste již Erdogana a Turecko, opakovaně jste také vyzdvihoval úspěchy Číny a Ruska. Berete si za vzor vůdce těchto tří států?

Nikoho si nemůžeme brát za vzor. Protože k čínskému režimu jsou potřeba čínští lidé, k tureckému Turci, k ruskému pak Rusové. My jsme ale Maďarsko.

* Všechno jsou to ale iliberální státy, když použiju vámi oblíbený termín.

Když mluvím o Maďarsku, nemluvím o iliberálních státech, ale o iliberálních demokraciích.

* Tím pádem podle vás nejde o demokracie?

Základem každého společenského režimu je kultura. V Maďarsku není demokracie jen proto, že je to dobrá věc, ale protože Maďaři mají rádi demokracii a cítí se v demokracii dobře. Pokud se podíváme, komu se Maďaři nejvíce podobají, pak jsou to určitě další křesťanské státy, jako Německo, Polsko a Rakousko. Křesťané jsou podle mě nezbytně zrozeni jako demokraté, protože křesťanství říká, že každý člověk je stvořen k Božímu obrazu. Není proto podstatné, zda je někdo bohatý a někdo jiný chudý – protože když se rozhodujeme, každý má jeden hlas, génius i blázen.

* Znamená to také, že jsou národy, které se pro demokracii nezrodily?

Řekl bych, že jiné národy si musí definovat svou demokracii, svůj politický režim samostatně. I oni musí poznat, jakým způsobem je jejich vlastní kultura slučitelná s demokracií. Jinak to bude jen primitivní americký export demokracie.

* Na začátku roku jste byl v Berlíně, kde jste na akci DPA řekl, že Angela Merkelová vytvořila svou uprchlickou politikou politické vakuum, které umožnilo vzestup pravicově populistické strany. Pokud to tak je, jak si vysvětlujete, u vás, kteří jste zavřeli hranice, je také krajně pravicová strana, která je radikálnější a výrazně silnější než AfD?

Jobbik ztratil význam. V rozkladu vytvořil spojenectví s levicí. Dnes už patří k promigračním stranám a podporují i genderovou ideologii. Když v zemi existuje vyhraněná, demokratická, křesťanská, národní zájmy hájící lidová strana, která si zachovává tento profil, pak pro radikální pravici nezbývá v politice prostor. To je můj názor, říkal to už Strauss a později se podobně vyjadřoval i Stoiber. A myslím si, že mají pravdu.

* Vidíte se v tradici CSU?

Naše křesťansko-národní vláda v Maďarsku je víceméně v té ideové pozici, v jaké byla CDU za dob Helmuta Kohla či CSU v éře Edmunda Stoibera. Od té doby se ale Německo hodně změnilo, takže konzervativní strana Německa musí vést velký boj, aby neztratila moc. V Německu existuje velká koalice. Angela Merkelová musí bojovat, aby se vyhnula levicové většině. CDU v zásadě nemá žádný program. Jediným programem CDU je nějak udržet levici na uzdě. To je jejich strategie, jedna ze dvou možností. Říkají: Dobře, pokud se společnost vyvíjí tímto způsobem a my nechceme ztratit většinu, musíme udělat kompromis s levicí a přijmout její tématiku. Důsledek je zřejmý: konzervativci se stále více přibližují hlavnímu proudu na levici, nemohou si udržet své určující vlastnosti.

* Jaká je druhá možnost?

Druhá možnost je –⁠ a to je i moje strategie –⁠ řeknete, ne, lidi! Je možné, že duch doby je už takový, my si ale myslíme, že musíme bránit určité konzervativní hodnoty. A to je to, co dělám: připomínám lidem, aby zůstali konzistentní.

* Jste počtvrté premiérem, vládnete s dvoutřetinovou většinou, to je pro jiné demokracie nepředstavitelně mnoho. Proč i z pozice takové síly musíte stále útočit na slabší? Abych připomněl pár aktuálních příkladů: na umělecké univerzitě SZFE jste vyměnil vedení, odebral jste licenci kritickému Klubrádiu. Vedle toho neumožňujete homosexuálním párům mít děti. Také jste provedl reformu učebnic, která má zajistit posílení maďarského národního cítění. Demokracie ale znamená také to, že většina bere ohled i na menšinu.

Tomu se říká tolerance. Je třeba brát na vědomí, že existují rozličné názory a že každý z nich má raison d’etre. O tom není sporu. Nejsem vůdce národa, vedu vládu.

* Ale dáváte čím dál méně prostoru opozičním, k vládě kritickým hlasům, ačkoliv jste takto silný.

Opoziční platformy nejsou nijak omezovány, jsou v plném rozsahu svobodné. Nemůžu rozhodovat o tom, kdo bude mít rádiovou frekvenci a kdo ne. Kdyby mi k tomu dal parlament pravomoc, pak bych o tom mohl rozhodovat, ale o tom určitě vůbec nepřemýšlí. Je to věc Mediální a komunikační rady.

* … kterou jste naplnili lidmi, tedy již patří vaší straně.

To není pravda. Členy Rady volí parlament, a kvalitu jejich rozhodnutí dosud nikdo nezpochybňoval.

* Ale máte dvoutřetinovou většinu – to se projeví i na složení rady.

Ano, ale dosud jejich rozhodování nikdo nenapadal. A to, že v Maďarsku je demokracie, dokazuje i fakt, že tu v posledních deseti letech fungovaly otevřeně opoziční pořady. Pokud dobře rozumím, tomu rádiu vypršela frekvence, která se bude znovu vypisovat. Budou se o ni zjevně znovu ucházet, mediální rada pak rozhodne, komu frekvenci udělí – do toho já nemohu a ani nechci zasahovat. Ale řeknu vám, proč nefunguje západní kritika ve vztahu k maďarské svobodě médií. Protože se tomu tady každý směje, co víc, vysmívá: každý ví, že média v Maďarsku jsou ke mně i k vládě velmi kritická.

* Mimo Maďarsko to nikdo neříká. Veřejnoprávní televize je například plně na vaší straně.

Kdo mluví maďarsky, ví, že mám pravdu. Řeknu jeden příklad. Když si večer zapnete televizi, nejsledovanější kanál, který je prakticky v německém vlastnictví…

* … teď určitě zmíníte televizi RTL. …

Oni jsou zcela opoziční!

* Dělají ale převážně zábavní pořady a jen málo zpravodajských.

To je jejich věc. Ale jejich zpravodajství patří mezi nejsledovanější. A nejpopulárnější webové portály v zemi jsou také ve většině protivládní

* Jeden z nich ale přestal být, Origo. A je tu také Index, nezávislý a kritický, ale potýká se s velkými problémy.

Ano, ale fungují, a nejčtenější politické týdeníku – HVG, Magyar Narancs nebo velký online portál 24.hu – ty všechny patří k silné opozici. Samozřejmě funguje i Index.hu

* Ale ne příliš dobře, například stěží získávají inzerci, protože velké maďarské firmy – které obchodují i se státem – u nich nechtějí inzerovat.

Ale nejčtenější noviny Népszava jsou levicové a neustále dostávají státní inzerci. Podobně i RTL. Jestli ale máte čas dnes odpoledne, zajděte do parlamentu na interpelace. Uvidíte, že to, co poslanci říkají, by bylo v německém parlamentu nepředstavitelné.

* Každopádně jsem slyšel, že tam bývá řeč o korupci. A o tom, že vaše vlastní rodina…

Je tam všechno. Diktatura, korupce, vše co si umíte představit. Každý říká, co chce, premiér tam musí stát a jednoduše musí to bahno ustát. Znám jednací řád německého parlamentu, to je pro premiéra přímo ráj.

* Myslíte tím, že když někdo nedodržuje jednací řád, tak ho vypnou?

Ano. Pravděpodobně v německém parlamentu nejsou hospodské rvačky běžné.

* U vás ano?

V Maďarsku ano.

* To vše se ale lehce říká, když má člověk dvoutřetinovou většinu. Franz Josef Strauss říkal: nějakou tu malou opozici si vytvoříme i my sami.

V Německu nejsou politické debaty tak živelné, jako tady. Z naší perspektivy se německé politické debaty podobají kultivovanému odpolednímu popíjení čaje. U nás se do parlamentu chodí pomalu s nožem.

* Kromě strachu z muslimů máte ještě jednu posedlost, George Sorose. Říkáte, že lze sotva najít zemi podobně přátelskou k Židům, jako je Maďarsko, nikdo se nemusí obávat, že před synagogou či židovskou školou budou na někoho útočit. Proč jste tedy měli před volbami plakáty, na kterých jste ukázali Junckera a Sorose jako manipulátory, kteří chtějí škodit maďarskému lidu? S použitím všech existujících antisemitských klišé.

Ano, ale pouze antisemitům vadí, když je někdo viní z antisemitismu. Věřím, že každého kritizuji jen pro jeho politické názory, a to i ty, kdo jsou Židé. Koho zajímá, že několik lidí řekne, že jsme antisemiti? Nejsme. Nezajímá nás, zda je George Soros Žid nebo ne. George Soros chce něco, co je špatné pro Maďarsko. On jako první řekl, že země, které nepřijímají migranty, je třeba trestat a je třeba jim odebrat evropské peníze. Toto je výsostně politická debata s Georgem Sorosem.

* Židovským institucím ale váš plakát také vadil, a to i těm v Maďarsku.

Můžete si všimnout, že v Budapešti je spousta židovských institucí a synagog a nepotřebují, aby je střežili policisté. Židovská kultura a její nedotknutelnost je součástí maďarské identity, máme nejpřísnější zákony proti antisemitismu v Evropě. Budapešťská židovská komunita je autentická, dokázali zde přežít druhou světovou válku. Ve vlastních životech nesou všechnu tu bolest a tragédii. A jejich společenství je pod ochranou maďarské vlády, to osobně garantuji.

* Vyvěsili byste v Maďarsku podobné plakáty znovu?

Samozřejmě! A ještě takové budou. George Soros je nepřítel Maďarska.

* A také velký podporovatel Viktora Orbána.

(smích)

* Na začátku kariéry jste dostal stipendium. Byl jste zaměstnancem Sorosovy nadace, Soros podpořil vaši stranu.

Soros má výrazné zásluhy na pádu komunismu v Maďarsku. Podporoval v osmdesátých let antikomunistické opoziční skupiny. Politické rozdíly v názorech vždy byly, ale přišla chvíle, kdy se stav věcí změnil. To bylo během migrační krize. Chtěl nám říkat, co máme dělat.

* Nepůsobíte dojmem unaveného člověka – máte se dobře, dohromady už 15 let vedete zemi, čímž se s Angelou Merkelovou řadíte k nejdéle sloužícím evropským politikům. Éra Angely Merkelové se blíží ke konci. Co myslíte, bude to pro vás lehčí, nebo složitější, až Merkelová skončí?

Angele Merkelové jsem dal jednu nevyžádanou radu, řekl jsem jí: Zůstaň, protože pokud nezůstaneš, Evropu čekají velké problémy. Ale nedokázal jsem ji přesvědčit. Je rozhodnutá, že odejde z politiky.

* Jaký je váš plán? Chcete dál vládnout své zemi?

Dokud mě lidé budou volit poslancem, budu poslancem. 16 let jsem strávil v opozici, na konci tohoto cyklu budu 16 let premiérem. Zatím je to nerozhodné, ale já chci tento zápas vyhrát. Takže budu znovu kandidovat ve volbách. A až mi bude přes osmdesát, ale podle lidí budu dál schopný být poslancem, pak každý den přijdu do parlamentu a budu se účastnit debat.

* Takže si vás EU bude užívat ještě dlouho, i bez německého předsednictví?

Pokud je to na mě, tak určitě.

***

Giovanni Di Lorenzo
Spolupráce Hanna Gieffers, Matthias Krupa, Simone Steinmetz
Zdroj: https://www.otevrisvoumysl.cz/

The post Hlas rozumu. Orbán o problémech Evropské Unie jasně a věcně, bez cenzury a demagogie first appeared on Čítárny.

Zuřila tu jednu chvíli diskuse o tom, co by se mělo či nemělo zakazovat. Jestli je správné, aby určité filmy a jejich scény plné sexu a násilí byly tak snadno přístupné dětem. Zastánci absolutní svobody hrozili peklem následných nesvobod, ubozí rodiče se báli, že jim televize, ta vymývačka mozků, vycvičí z potomků lhostejné a otrlé spratky. Čistota mravů a mysli na jedné straně, právo na vlastní rozum a nebezpečí plynoucí z autorit na straně druhé.

Můj dobrý moudrý tatínek. Sotva jsem se naučil rozeznávat písmenka, dal mi najevo, že celá jeho velká knihovna je mi bez výjimky k disposici, že si v ní mohu hrabat a listovat podle libosti, číst si i o věcech, kterým nebudu rozumět. Nebyla tu pro mne cenzura, nebyly tu knihy nedosažitelné pro malého kluka ani později pro pubescenta, který pomalu začínal chápat to, čemu neměl rozumět.

Samozřejmě, že jsem poměrně brzy našel v tatínkově knihovně mezi Čapky a Dostojevským taky publikaci se slibným názvem „Krása ženského těla“ a ta se stala předmětem mého usilovného studia. Samozřejmě, že jsem pak objevil, v zadní řadách za sebranými spisy Jaroslava Vrchlického, mezi jiným i takové poklady jako jsou paměti Franka Harrise, onoho novodobého Casanovy.
Tato půvabná knížka s názvem „Můj život a mé lásky“ svědčí taky o cenzurních poměrech první republiky. Byla vydána ve třech dílech. V prvních dvou jsou popisovány Harrisovy osudy, jeho cesty a setkání s cizokrajnými krasavicemi, ale ty nejzajímavější epizody jsou ve vrcholných okamžicích vytečkovány s odkazem na díl třetí. Ten byl vydán pouze jako soukromý číslovaný výtisk a teprve tam si pak každý mohl dočíst jak která avantýra dopadla a její podrobný průběh. Pro čtrnáctiletého kluka neocenitelná věc. Nemusel jsem se prokousávat páně Harrisovým životem. Ty nejlepší kousky mi servírovala prvorepubliková cenzura.

Nebyl mi tedy vydán žádný zákaz.
V naší rodině panovala tolerance demokracie a důvěra. Nicméně jsem tyto výpravy do zadních řad tatínkovy knihovny podnikal výhradně v době, kdy jsem byl bezpečně sám doma. Nebyl bych patrně trestán, ale musel jsem vědět, co se má a co se nemá. To nebylo pokrytectví, bylo to tak zavedeno, že některé věci mají zůstat nesnadno přístupné, protože jakmile jsou snadno dostupné, ztratí své kouzlo.

Tolik o přístupnosti sexu. Násilí se v tatínkově knihovně nevyskytovalo, televize tehdy nebyla a k tomu, abych byl šokován stačilo, aby některému z mých kamarádů tekla po klukovské rvačce z nosu červená.

Tak nevím…
V lidské historii po celou dobu co existuje homo sapiens vždy a všude existovala taky nějaká tabu. S odstupem času či z jiného geografického prostoru tabu třeba směšná a zbytečná, ale vždy měla, alespoň po určitou dobu svůj účel. Nemyslím si, že jsme natolik sapiens, natolik dospělí, abychom se bez některých tabu obešli.

Děkujeme panu Menzlovi za svolení k publikování.

The post Jiří Menzl o cenzuře knih, vzdělávání a sexu kolem roku 2010 first appeared on Čítárny.

Když holky řvou, mrazí mě. Zkrabatí se jim tvář, vypadají zle a všechna něha je fuč.
Myslím si docela potichu, že olympijské hry bez diváků (Člověka nikdo tu nevidí, sportují daleko od lidí) jsou hovadina a nesmysl, ale majitelé kamer a televizí myslí, že kamery a televize jim mohou nahradit skutečnost, tak ať si to myslí.

I já jsem se občas na kousek olympijského klání díval, a zdálo se mi, že bez těch diváků se řve nějak víc.
No jo, za starých časů bylo největší ozdobou muže – ovládat své emoce. Muži nepláčou! a Vinnetou a Sedm statečných…A ženy se tenkrát snažily být hezké. Milé, čisté, líbezné – prostě dívčí a krásné.
A teď, 2021, je na Olympijských hrách všechno jinak. Obě pohlaví řvou, jako kdyby to bylo snad přímo předepsáno a při tom křiku obličeje dívek a žen jsou… no zkrátka nevypadají hezky. Opravdu. Viděl jsem kus volejbalu Brazílie – Rusko, třeba. Tam, to je pravda, všechny dívky neřvaly. Některé si jen tak do počtu jako štěkly, snad aby je ty ostatní neukousaly. Pamatujete přece – Kdo neřve s námi, řve proti nám!

Byl ten křik tak nápadný proto, že tu nebyli diváci? Že jinak by řvali oni? Že kamera je všudypřítomná a ženy ji nevnímají? Ptá se vůbec dnes někdo těch žen, jestli je smí natáčet? Ale vůbec ne. „Imagolog“ jde za trenérem, ohledně křiku s ním pohovoří a trenér si potom tu tichou slečnu Tichou pozve na kobereček…nejdřív k ní hovoří hezky, – podívejte slečno Tichá, vy hrajete dobře, ale prospělo by vám, kdybyste se hlasitěji uvolňovala, když se vám povede podání, zařvěte si! Ale běda, jestli se křik nezlepší! Zase jde slečna na kobereček k trenérovi a ten už teď hezky nemluví – víte slečno Tichá, neuvolněné emoce vás brzdí, když se jich nedovedete zbavovat, nebudeme vás moci tak často stavět…Media potřebují vzrušení!

Mávám nad sebou rukou. Potichu. Copak já, o mě koneckonců nejde. Při hluku vypnu zvuk a při těch šklebech přepnu na koťátka, na přírodu a nebo si budu víc číst.
Ale – kolik kluků přestane milovat, když uvidí (a uslyší!) svou vyvolenou řvát? A kolik se jich vůbec nezamiluje!

Třeba by pomohlo dávat si při „uvolňování“ ruku před pusu, například tak, jako to učíme děti při kašli či při zívání. Nevím. Co na to bohové Olympu?
Co říkáte? Ne, já taky nic neslyším. Všichni se najednou nějak uvolňují…

The post Řvaní na olympiádě, aneb – když bohové mlčí a dívkám se krabatí tvář first appeared on Čítárny.

Je sice neděle, ale ve vzduchu je už jaro, a jelikož na práci kolem domu to ještě není, sbalil jsem nádobíčko a vyrazil do práce. K zákazníkům to mám často i přes sto kilometrů, a tak projezdím světa kraj. Příroda se zatím nesměle probouzí a já se kochal při jízdě jak pan doktor z Vesničky střediskové.

Míjel jsem kupu upoutávek (to jako bilboardů) kolem silnic, viděl jsem nápisy na domech, obchodech, pouličním osvětlení. Na autech i na oblecích lidí procházejících se ulicemi měst i vesnic.

A tu jsem si uvědomil jednu věc. To by se jeden skoro dřív uchlastal k smrti, než by našel jeden český název!
Dříve měl zámečník nade dveřmi nápis ZÁMEČNICTVÍ. Dnes tam visí METALSYSTEM či LOCK.Když jsem před čtvrt stoletím zajel pro naftu na pumpu, jel jsem na BENZÍNKU. Dnes je to samý EUROIL, OMW, SHELL apod.
Pro chleba jsme chodili do Koloniálu nebo jednoduše do Potravin či Jednoty. Dnes nade dveřmi velkým neonovým písmem i do noci svítí COOP, KAUFLAND.
Prodejna s koly se honosí  názvy typu BIKE WORLD, SHOP-BIKE, EURO-BIKE, PMBIKE  aj.
Papír a tužku dětem do školy dnes koupíte v McPen, v ARUNDO TRADING, PAPERDREAM a oblečení v mrakodrapu s logem ve stylu Fashion company, Hi-Tec, Highland nebo něco na ten způsob.
Zboží již nepřeváží Pepa Soukal – autodoprava, ale to je samý Euro transport, Transport & Spedition, World Transport apod.
Dnes se už dokonce ani demonstrace v Čechách neobejde bez anglicky psaných hesel!!!

Kdyby se jeden po letech probral z kómatu, bez anglického slovníku by si nebyl schopný koupit ani rohlík.To je, do paďous, anglický název firmy záruka kvality a prosperity? Nebo je čeština něco podřadného, za což je ve světě obchodu, pardón byznysu, třeba se stydět?
Nemám nic proti cizím jazykům ani proti sbližování národů, ale nemyslím si, že by platilo – čím více cizácký názvů (pokud možno velkým písmem se stroboskopovým efektem), tím lepší jsi podnikatel/firma.

Zdroj: http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/

The post Čeština začíná být i pro Čechy podřadný koloniální jazyk first appeared on Čítárny.