Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) a Plechový bubínek. Pitoreskní životní příběh malého Oskara Matzeratha, zapsaná v posteli psychiatrické léčebny. Ten se v den svých tříletých narozenin rozhodne dále nerůst. V ten den také dostává svůj první plechový bubínek, který ho provází celé jeho dětství a je jakýmsi symbolem jeho rozhodnutí nevstoupit do světa dospělých.

Grassova kniha je geniálně sepsaný deník dětství, jinošství i částečné dospělosti zmrzačeného trpaslíka Oskara, který ho znovuprožívá v psychiatrické léčebně, teď už v blahobytném Düsseldorfu 50. let. A to všechno napsané famózním Grassovským stylem, který mu vynesl Nobelovou cenu.
Oskar popisuje okolní svět svým nezúčastněným pozorovaním malého dítěte a prostupuje mnohými pitoreskními příhodami jak svých blízkých, rodičů, tak celé společnosti. Jeho vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětsví, kdy všichni jeho blízcí a milovaní umírají, jen on sám smrti uniká.

Je to příběh vědomého útěku ze světa dospělých, příběh dospívajícho člověka zakletého do podoby dítěte na pozadí německého běsnéní 30ých let, 2 světové války a poválečné doby.
Proto se silně emotívní příběh  dostává často z pokraje jednoho pitoreskního extrému do druhého. Úplně stejně, jako lidé hekticky prožívají extrémní dobu německé nacistické Evropy a poválečné doby. Na jedné straně soucit a lidskost, na straně druhé krutost a zvířeckost ve společnostech Poláků, Němců a Židů. A to všechno jen proto, že německý národ se přiklonil k idei vyvolených nadlidí.

Příběh malého lidského outsidera Oskara je silným příběhem člověka, který si umí vybubnovat pravdu i rozezpívat sklo a projevuje se při tom jako jediný zdravý ve světě klamu a lží.
A to i v době, kdy končí válka a odchází s Mariií do Duseldorfu, kde roztáčí další sérii neuvěřitelnýchých příběhů, z nichž každý by dnes stačil na jednu dobrou knihu.
Nakonec končí Oskar v psychiatrické léčebně, protože je nevinně obviněn z vraždy dívky, kterou sice miloval, ale nikdy neviděl. Závěr knihy je proto opět symbolický, jako celý tento brilantní příběh, který patří bezesporu k pokladnici evropského písmenictví.

Plechový bubínek / Günter Grass / Přel. Vladimír Kafka / Mladá fronta, 1969 – první vydání
Za tuto knihu, první část. tzv. Gdaňské trilogie, obdržel v roce 1999 Günter Grass Nobelovu cenu za literaturu.

Günter Grass,
jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal svůj nejznámější román Die Blechtrommel – Plechový bubínek – v roce 1959. Po vydání se stal naprostou senzací a román je vydáván dodnes.

Film Plechový bubínek
Sehr deutsche Freske, tak tento film pojmenoval sám režisér Volker Schlöndorff. Je to jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné části knihy. Sám autor pracoval na scénaři k filmu s Jean-Claude Carrièrem Hlavní roli zahrál velkolepě třináctiletý David Bennent. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes ex aequo a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Film obdržel v letech 1979 a 1980 řadu ocenění včetně Oscara, přesto ho v roce 1997 fundamentalistická náboženská skupina v USA, Oklahomě označila za údajnou ,,dětskou pornografii”.
Celá kauza se nakonec vyřešila v roce 1998, kdy Federální soud rozhodl, že Plechový bubínek dětská pornografie rozhodně není.

Režie: Volker Schlöndorff
Scénář: Jean-Claude Carrièr, Günter Grass
Hrají: Mario Adorf, Angela Winkler, David Bennent, Katharina Thalbach, Daniel Olbrychski, Andréa Ferréol, Heinz Bennent, Ilse Pagé, Otto Sander, Charles Aznavour, Stanislaw Michalski, Beata Pozniak, Raphaël Vogt, Wojciech Pszoniak

Photos copyright © New World Pictures

Každý příběh lze započít od prostředka a natropit zmatky smělým vykročením kupředu nebo nazpátek. Je možno tvářit se moderně, škrtnout všechny časy, vzdálenosti a později pak zvěstovat anebo nechat zvěstovat, že jsme konečně v hodině dvanácté vyřešili problém času a prostoru. Také by se dalo hned na počátku tvrdit, že je dnes vůbec nemožné psát román, potom však, takříkajíc sám sobě za zády, se vytasit s vydatným trhákem a stanout tu posléze jako poslední možný romanopisec.

Servírce v bufetu ani lišáckému děvčeti s trafikou na břiše nedaroval Oskar žádnou fotografii, protože ženám se nikdy nemají dávat fotografie, dovedou je jen zneužívat.

Schopnost vybubnovat si na bubínku potřebnou distanci mezi sebou a dospělými vyjevila se krátce po pádu do sklepa takřka v téže chvíli, kdy se rozezněl hlas, který dokázal v tak vysoké poloze s výdrží a chvěním zpívat, křičet či křiklavě zpívat, že se nikdo neodvážil odebrat mi můj bubínek, při jehož zvuku uši uvadaly, neboť kdykoli mi brali bubínek, rozkřičel jsem se, a když jsem křičel, pukaly drahocenné věci: byl jsem v stavu k puknutí rozezpívat sklo, můj křik zabíjel květinové vázy, okenní tabulky srážel můj zpěv na kolena a dával vládu průvanu, můj hlas jako cudný, a tedy neúprosný diamant rozřezával vitríny a uvnitř vitrín, nepozbývaje přitom své nevinnosti, prohřešoval se na harmonických, ušlechtile rostlých, milou rukou věnovaných, lehce zaprášených likérových sklenkách.

Podařilo se mi tedy, jak jste už asi vyrozuměli postupem doby, během tří čtyř let tak dlouho, ba ještě déle mě vyučovala Grétka Schefflerová oddělit víc jak polovinu všech stránek z Rasputina, za předstírané rozpustilosti je opatrně zmuchlat, abych je pak později doma v svém bubenickém koutě vytáhl zpod svetru, uhladil a srovnal k tajnému, ženami nerušenému počtení. Podobně jsem naložil s Goethem, jehož jsem se každou čtvrtou vyučovací hodinu dožadoval voláním „Góte“. Nechtěl jsem se spolehnout výhradně na Rasputina, neboť mi velice brzy bylo jasno, že v tomto světě proti každému Rasputinovi stojí nějaký Goethe, že Rasputin za sebou táhne Goetha, případně Goethe Rasputina, ba dokonce si jeden druhého vytváří, aby ho poté mohl zavrhnout.

Při Credu jsem zpozoroval, jak ve mne chlapci věří, při offertoriu jsem plech trochu ztlumil, nechal jsem Mistera obětovat chléb, smísit vodu s vínem, nechal jsem okuřovat sebe a kalich, sledoval jsem Mistera, jak si počíná při mytí rukou. Orate, fratres, bubnoval jsem v červeném světle baterek, naznačil jsem přechod k proměňování: Toto jest tělo mé. Oremus, zpíval Mister podle svatého příkazu kluci v lavicích mi poskytli dvě různé verze otčenáše, avšak Mister dokázal sjednotit katolíky a protestanty v přijímání.
Zatímco ještě přijímali, předbubnovával jsem jim Confiteor. Svatá Panna ukazovala prstem na Oskara bubeníka. Nastoupil jsem následovnictví Kristovo. Mše běžela jako na drátkách. Misterův hlas mohutněl a utichal. Jak krásně přednesl požehnání: úleva, prominutí, požehnání, a když pak svěřil chrámovému prostoru závěrečná slova „ite, missa est“ jděte, propouštím vás, nastalo skutečné duchovní propuštění a světské zatýkání zastihlo jen válečskou bandu pevnější ve víře a posílenou ve jménu Oskara a Ježíše.

Ve věku tří let zřítil se Oskar Matzerath ze sklepních schodů na betonovou podlahu. Tím pádem byl přerušen jeho růst, a tak dále, a tak dále… V těchto výkladech je možno vidět pochopitelnou lidskou mánii opatřit každý zázrak nějakým důkazem.

Tak došlo k nejchmurnější ze všech konfrontací: Hitler a génius Beethoven viseli proti sobě, hleděli na sebe, prohledali jeden druhého, a přece se nemohli jeden z druhého těšit.

Pozorně si prohlédl náš sklad, postrádal upotřebitelné zbraně, pronesl váhavá, přesto však pochvalná slova, a když se zeptal po šéfovi bandy a byl Stórtebekerem okamžitě, Moorkáhnem trochu otálivě odkázán na Oskara, propukl v tak vytrvalý a nadutý smích, že nechybělo mnoho a Oskar ho předal válečům k zaválení.
„Co je to za trpajzlíka?“ zeptal se Moorkáhna a palcem na mne ukázal přes rameno. Než mohl poněkud rozpačitě se usmívající Moorkáhne odpovědět, pronesl Stortebeker s hrozivým klidem: To je náš Ježíš.“ Montér, který se jmenoval Walter, nesnesl to slůvko, troufl si na naší půdě na hněvivá slova: „Poslouchejte, jste vy politicky normální, anebo jste ministranti a trénujete na betlem?“

Listoval ve fotoalbu, pokoušel se, jako já to dnes činím, oživit si mamku na malých, líp či hůř osvětlených čtverečcích, k půlnoci se pak vyplakal do nálady, s důvěrným tykáním promlouval k Hitlerovi a Beethovenovi, kteří pořád ještě podmračeně viseli na zdi jeden proti druhému, přičemž se zdálo, že hluchý génius mu odpovídá, kdežto abstinentní Vůdce mlčel, neboť Matzerath, nepatrný opilý velitel buňky, nebyl hoden Prozřetelnosti.

Pan Matzerath mě nyní žádá, abych ho popsal. Rád vyhovím tomuto přání a přeskočím část historek, které protože jednají o nemocničních sestrách, maluje velice podrobně a ověšuje je závažnými slovy.
Můj pacient měří jeden metr a jedenadvacet centimetrů. Hlavu, která by i na normálně rostlou osobu byla příliš veliká, má posazenou mezi ramena na takřka zakrnělém krku. Hrudní koš a záda, jež je třeba označovat jako hrb, vystupují. Dívá se lesknoucíma se, chytře čilýma, někdy až blouznitelsky rozšířenýma modrýma očima. Jeho mírně zvlněný tmavohnědý vlas roste hustě. Rád ukazuje své vzhledem k ostatnímu tělu poměrně silné paže a své jak sám říká krásné ruce. Zejména když pan Oskar bubnuje a vedení ústavu mu to povoluje na tři, nanejvýš čtyři hodiny denně, zdá se, jako by jeho prsty se osamostatnily a patřily k jinému podařenějšímu tělu. Pan Matzerath velice zbohatl na gramofonových deskách a dodnes na nich ještě vydělává. Zajímaví lidé jej vyhledávají o návštěvních dnech.

Jen tak mimochodem: absolvuji dnes své třicáté narozeniny. Jako třicetiletý má člověk povinnost hovořit o tématu útěk jako muž, a ne jako mladík. Maria, která mi přinesla dort s třiceti svíčkami, řekla: „Tak teď je ti třicet, Oskare. To už by pomalu bylo na čase, abys měl rozum.“

Později čtyři kocouři, z nichž jeden měl jméno Bismarck, zeď, kterou museli čerstvě nabílit vápnem. Poláci posedlí umíráním, též zvláštní hlášení, když někdo něco potopil, brambory s rachotem padající z váhy, to, co se zužuje k nohám, hřbitovy, na nichž jsem stál, dlaždice, na nichž jsem klečel, kokosová vlákna, na nichž jsem ležel… vše, co se zadusalo do betonu, šťáva z cibule vytahující slzy, prsten na prstě a kráva, která mě lízala… Neptejte se Oskara, kdo ona vlastně je! Nemá už slov. Neboť co mi dříve sedělo za krkem, pak líbalo můj hrb, to mi nyní a nadále kráčí vstříct.

The post Günter Grass. Plechový bubínek o pokřivené německé společnosti očima Oskara, který přestal růst first appeared on Čítárny.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu, německý spisovatel Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015), v německém deníku Süddeutsche Zeitung, italské La Repubblice, španělském El País a amerických The New York Times svou báseň, upozorňující na to, že německý stát se chystá zapojit do izraelských plánů na válku s Íránem. V Německu, ale i jinde ve světě, si za to vysloužil zdrcující kritiku. Někteří komentátoři nazvali Grasse „velikonočním pogromistou“, jeden český server zas svou zprávu o Grassově básni nazval „Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš“.

Čtyřiaosmdesátiletý Grass (jehož spisovatelskou hřivnou je především vypjatá otevřenost při zpovídání se z vlastních „hříchů“) se ve svém posledním románu Při loupání cibule (2006) přiznal, že v roce 1944, tedy ve svých sedmnácti letech, jako příslušník pomocných sborů válečného námořnictva (v nichž byl od svých patnácti) vstoupil dobrovolně do jednotek SS, za což tohoto pozdějšího předního antifašistu jedni obvinili z pokrytectví a druzí ze snahy vzbudit na konci své literární kariéry senzaci.

Reakce Güntera Grasse na mediální běsnění

Počítal jsem s prudkými reakcemi, ale nepočítal jsem, že se proti mně vytáhne se zraňujícím a paušalizujícím obviněním z antisemitismu. V tom jsem zklamán.Doufal jsem v objasňující debatu nad jistými oblastmi politiky současné izraelské vlády. O tom by se mohlo mnoho mluvit – například o osidlovací politice na západním břehu Jordánu. Úmyslně jsem toto téma ve své básni nechal stranou a koncentroval se na doposud zalhávanou skutečnost, že Izrael je atomovou mocností. Stále ještě doufám, že se po jistém odstupu debata opět zvěcní,” řekl Guenter Grass v rozhovoru se Sueddeutsche Zeitung a pokračoval:

“Samozřejmě nejsem první, kdo varuje. Je celá řada izraelských autorů, kteří vidí válečné nebezpečí – jestli to je Amoz Oz, nebo David Grossman; ve Francii je to Alfred Grosser, který je kvůli toho izolován. Nechci se stylizovat do pozice osamělého bojovníka. Protože se ale válečné nebezpečí stupňuje, shledávám, že je na čase říct to, co se říci musí. Navrhl jsem postavit obě země, Izrael i Írán pod kontrolu jejich atomových zařízení;o tom se však vůbec nediskutuje. Myslím, že by to byla jedna z možností, jak zmírnit nebezpečí válečného konfliktu. Nepaušalizoval jsem, nýbrž poukázal a zvýraznil tento aspekt. Narušitelé míru se jmenují jinak: předseda vlády Benjamin Netanjahu, jeho ministr obrany a ministr zahraničí patří k nim taky. Proč? Vytvářejí strašáka Íránem a domněnkou, že vyrábí atomovou bombu.

Často jsem upozorňoval na to, že Írán je devět let trvající válkou s Irákem ještě stále oslabený – a to byla válka, která byla podporovaná západními dodávkami zbraní. Je přece strašné, s jakou necitlivostí a pokrytectvím Západu se stále znovu a znovu podporují diktatury, tak jak to zrovna pasuje do krámu. To se dělo za časů perského šáha, stejně jako v čase Saddama Husseina, dnes je to se Saudskou Arábií stejné. Ale přece, když se jaderná zařízení a elektrárny napadnou bombami a raketami,bude to mít jako následek atomové zamoření. Fukušima se přihodila teprve před rokem!Když se zničí vojenským útokem jaderná elektrárna nechce se zřetelně vidět nebezpečí atomového zamoření – je pro mne nepochopitelné, že toto v diskusích nehraje žádnou roli. Jsem zděšen, když třiceti, pětatřiceti, čtyřicetiletí novináři, mající štěstí, že vyrůstali v dlouhé mírové periodě, soudí člověka, který jako sedmnáctiletý byl odveden ke zbrani SS, který se tam nehlásil dobrovolně.To dělá právě ta generace, která svá svobodná práva, která dnes má, dle mého mínění využívá příliš málo.

Jsem realista, běží mi na pětaosmdesát. V tom věku člověk cítí, že je smrtelný. Tato báseň je vypořádání s mlčením a výzva k diskusi nad tématy, které doposud byly tabuisovány, kupříkladu skutečností, že Izrael je atomovou mocností.

Co řečeno být musí / Günter Grass

Proč vlastně mlčím, zamlčuji příliš dlouho,
co zjevné jest a cvičilo se
v plánovacích hrách,
na jejichž konci jako přeživší
zbýváme nanejvýš jako poznámky v zápatí.

To hlavní je hájené právo na první úder,
který by mohl vyhladit íránský lid,
ujařmený a směrovaný
k organizovanému nadšení tlučhubou,
protože v dosahu jeho moci
předpokládají konstrukci atomové zbraně.

Proč však si zapovídám
uvádět jménem onu druhou zemi,
v níž už po léta — třebaže utajován —
rostoucí jaderný potenciál
je nekontrolovatelně k dispozici,
protože jakémukoli přezkoumání
nepřístupný?

Všeobecné zamlčování této skutkové podstaty,
jemuž se podřídilo mé mlčení,
pociťuji jako přitěžující lež
a nátlak připomínající trest,
nebude-li respektován;
verdikt “antisemitismus” je dobře znám.

Teď ovšem, kdy z mé vlasti,
kterou ráz na ráz
dohánějí a k doznání nutí
zločiny první a vlastní,
jež bez příkladu jsou,
znovu a zhola rutinně-obchodně, třebaže
deklarováno jazykem hbitým jako vyrovnání,
má být do Izraele dodána další ponorka,
jejíž zvláštnost spočívá v tom,
že dokáže nasměrovat absolutně ničivé bojové hlavice tam,
kde existence jedné jediné atomové zbraně
nedokázána jest,
leč jako obava tvrdí, že důkazní sílu má,
říkám, co řečeno být musí.

Proč však jsem mlčel doposud?
Protože myslel jsem,
že můj původ, na němž lpí
nezahladitelná vada,
zakazuje očekávat,
že tento fakt země Izrael,
jíž jsem a chci zůstat zavázán,
snese jako vyslovenou pravdu.

Proč říkám teprv teď,
k stáru a docházejícím inkoustem:
atomová mocnost Izrael
ohrožuje už beztak křehký světový mír?
Protože řečeno být musí,
nač zítra by už mohlo být pozdě;
také proto, že my — Němci již tak dost usvědčeni —
dodavateli nového, předvídatelného zločinu bychom se mohli stát,
pročež naši spoluvinu žádnou z obvyklých výmluv
by nebylo lze zahladit.

A připouštím: nebudu už mlčet,
protože už mám dost pokrytectví Západu;
navíc se dá doufat, že snad mnozí
od mlčení se osvobodí
a vyzvou původce rozpoznatelného nebezpečí,
aby se zřekl síly,
a zároveň budou trvat na tom,
aby vlády obou zemí připustily
nerušenou a stálou kontrolu
izraelského atomového potenciálu a íránských atomových zařízení
mezinárodní instancí.

Jen tak se dá všem, Izraelcům i Palestincům,
ba víc, všem lidem, kdo žijí
v tomto regionu okupovaném bludem a šílenstvím,
znepřáteleni hlava na hlavě,
a koneckonců i nám, pomoci.

Süddeutsche Zeitung 4. 4. 2012
Přeložil Roman Kopřiva

The post Günter Grass obvinil Německo z podpory války ve své básni first appeared on Čítárny.

Po první “básní”, kterou Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) zveřejnil v roce 2012, se objevila další kritika Evropské Unie ze strany populárního spisovatele. Přichází v čase, kdy se velká část skutečných odborníků shoduje na posledních třech měsících existence eurozóny v podobě, jakou ji známe.

Grassova “báseň” byla zveřejněna v Süddeutsche Zeitung a zdvihla neobyčejně silnou mediální vlnu, kritizující jeho názor.  Má to svou logiku. Jakmile začne být populární osoba – spisovatel angažován v neprospěch vládnoucích garnitur a veřejně, se silnou sledovaností, kritizuje neschopnost EU řešit stávající ekonomickou situaci, má to vliv na veřejné mínění.

Navíc řecká otázka, kterou se Grass ve svém díle zabývá má řadu pikantností.
Například v básni uvádí Kroisose (560–547 př. n. l.) prvního řeckého monarchu, kterému Řekové byli povinni platit daně a který nakonec svou říši zničil. Není těžké si domyslet, koho tím Grass myslel. Christine Lagarde, šéfka MMF je zrovna tou, která Řeky peskovala za daňovou neukázněnost, přičemž sama zůstává daní ušetřena. A to při čistém ročním příjmu kolem jedenácti milionů korun.

Jeho srovnání úsporných opatření pro Řecko s pohárem jedu, podanému na smrt odsouzenému filozofovi Sokratovi, nedá dodnes spát mnohým politikům. Zdá se, že Grass nahání strach, proto mediální odezva PR agentur byla tak silná, ař to vypadá, jakoby by byli všichni proti němu. Opak je však pravdou.

Podobně to vypadá i v Česku, kde mainstreamová media denně vytvářejí jedině správný obraz společnosti, kterému snad věří jen samotní “skleníkoví” politici, ale ne normální lidé. Ti už mají  jasno, na rozdíl od politických stran. Jediného čeho se zřejmě lidé nedočkají je angažovaný český spisovatel. Ti už totiž vymřeli nebo byli koupeni.

Není na škodu si připomenout slova Marka Twaina:
Občas vážně nevím, jestli svět řídí moudří lidé, kteří si z nás utahují nebo hlupáci, kteří to myslí vážně.

Zajimavé na básni je i literární stránka.
Günter Grass po mnoha letech zpopularizoval angažovanou poezii, která, jak vidno, má mnohem větší sílu, jak nekonečné dlouhé rozbory a komplikované projevy.

Hanba Evropy
Báseň Güntera Grasse ke krizi v Řecku

Chaosu blízko, protože nezvládaje vlastní trh,
vzdaluješ se zemi, jež byla ti kdysi kolébkou.

Co tvou duší hledáno a za nalezené se ti jevilo,
odkládáš teď mezi nejnižší hodnotu šrotu.

Jako svlečený dlužník na pranýři trpí země,
kterou díky jejím dluhům odbavuješ už jen frázemi.

Odsuzuješ ji k chudobě, ačkoli její bohatství
zdobí tvá muzea: tu tebou opatrovanou kořist.

Zemi mnoha ostrovů, dobývanou zbraněmi
těch, co k uniformám vláčeli torny s Hölderlinem.

Země dnes sotva trpěná. Ač její vrchnost
bývala tebou brána za partnerskou.

Země práv zbavená; pro niž tvá dogmatická moc
znamená čím dál ukrutnější stahování opasků.

Vždyť tobě natruc je Antigona oděna v černém
a smutek obléká i lid, jehož jsi bývala hostem.

Ti tvoji, podobní králi Kroisovi, všude kolem hrabou
ode všeho, co se jen třpytne, a plní si své trezory.

Pij, chlastej! Řvou tví komisařští roztleskávači,
ale Sokrates zlostně vrací ti nedotčený pohár zpět.

Proklínat v chóru, jak zvyklostí, budou tě bohové,
jimž z tvého popudu má být vyvlastněn Olymp.

Duchovně zakrníš, pamatuj. Uškodíš-li té zemi,
jejíž duch tě, Evropo, vymyslel.

(Z němčiny přeložil Daniel Strož)
Zdroj:

The post Hanba Evropy. Kritická báseň spisovatele Güntera Grasse, kterou nám zanechal, než odešel first appeared on Čítárny.