Žebříčky spisovatelů jako třeba atletů nebo plavců se nevedou. Ale kdybychom měli sestavit třeba žebříček spisovatelů dvacátého století, tak u leckoho by Henry Graham Greene (2. 10. 1904 v Berkhamstedu – 3. 4. 1991 ve Vevey) stál na bedně.

U tohoto literárního giganta lze obdivovat samozřejmě mnohé. Ale zmiňme aspoň nezaměnitelnou osobitost věty, naprosto dokonalou techniku, a vždy vynalézavý příběh, přičemž zápletkami bývají zpravidla morální volby hlavních postav.

GRAHAM GREENE A JEHO HRDINOVÉ

Zkusme aspoň pár větami (pokud to vůbec lze pár větami?!) vzpomenout jeho dílo.

Greene zobrazoval prohnilou západní civilizaci a mocné tohoto prohnilého světa.
Nejvýraznější místo mezi padouchy u něho mají zbrojařští magnáti, milionáři a diplomaté a politici. Novináře v pořadí škůdců lidstva řadil hned za ně. Hlásal, že společenské postavení a peníze jsou vykoupeny zpravidla nečestnými činy, že úspěch je určitou mírou sebeklamu a neúspěch určitým stupněm poznání. A úspěch že vede ke zhoubnému pocitu moci nad druhými a měli bychom se za něj vlastně stydět.

Jeho hrdiny jsou zpravidla postavy štvanců, které nemají v sobě pokoj a nedospějí k němu ani v závěru života.
To je Páter Chlast z Moci a slávy, major Scobie z Jádra věci, Pinkie v Brightonském špalku, tajemný kapitán v Kapitánu a nepříteli, staromódní revolucionář dr. Czinner z Vlaku do Istanbulu, Bendrix v Konci dobrodružství, Querry ve Vyhaslém případě, profesor z Tajného kurýra, Chavel z Desátého muže atd., atd.
Všechno to jsou štvanci – z různých pohnutek a různého typu, ale štvanci.

Velká většina, téměř všechny Greenovy hlavní postavy mají přesah z tohoto světa do duchovního světa, na jehož pozadí se naše skutky odehrávají.
V jednom eseji konstatuje Greene, že ze světa mizí náboženský cit, a tím zaniká i význam lidských činů. Utkvělo mi v paměti, že někde, nevím už kde, zmiňoval příklad kněze, nepůvabného a zcela nezajímavého v očích ženy. Ale jaký význam má tento muž v očích božích!

Pěkný esej o něm napsal britský spisovatel David Lodge (1935) s názvem Životy Grahama Greena.
Popisuje ho jako geniálního náladového spisovatele, který píše s maniakální vervou. Podle Lodge byl také jedním z nejlepších esejistů, kritiků a recenzentů dvacátého století. Ale toto jeho dílo my neznáme, protože zůstalo z valné části do češtiny nepřeloženo. Na rozdíl od románů, které byly přeloženy všechny až na úplné juvenilie.

GRAHAM GREENE A JEHO NÁZORY

Graham Greene dobře viděl, kam kráčí liberální společnost a viděl určitou naději ve spojení křesťanství se socialismem. A to je kámen úrazu pro řadu obdivovatelů jeho díla. Povšimněme si, že i ti, kteří Greena obdivují, kteří mu zasvětili velký kus profesní kariéry, když dojde na toto téma, tak žádají oddělení díla od jeho života.

Třeba Josef Škvorecký mu zazlíval, že stával na jiné straně, než by podle něho měl. Jeho karatelé si všímají hlavně toho, jak je protiamerický, jak je údajně levicový. Ale on už od padesátých let viděl, na rozdíl od Škvoreckého, jak chapadla Ameriky pronikají postupně všude a zachvacují svět. Ameriku vskutku rád neměl a bylo to oboustranné. Byl z ní deportován a měl tam několik let zakázán vstup.

Ale pro Greena nebyla žádná ideologicky správná strana.
Nebyl loajální s žádnou mocí. Vytrvale odmítal i zjednodušující dělení podle ideologických a politických preferencí a svobodně podporoval, koho chtěl. A podporoval toho, koho shledával hodného obdivu. A tak obdivoval třeba Fidela Castra, stejně jako panamského diktátora Omara Torrijose a oba za to, že se dokázali vzepřít Americe. A podporoval východoevropské disidenty, zejména v Československu za to, že se vzepřeli normalizačnímu režimu. Ale stejně tak Gorbačova, který se snažil sovětský režim reformovat.

Vynikající práci o něm sepsal pod názvem Básník trapnosti Jan Čulík starší (1925–1995). Ovšem i on ho mistruje. Píše třeba, jak nekriticky podléhal propagandě Ho Či Mina. Kvůli tomu si k němu udržuje zdrženlivý odstup přes všechen obdiv k jeho tvorbě. Greene ale prostě nebyl takový, jakého jej chtěli mít. O jeho posledním románu Kapitán a nepřítel, kdy hrdina zahyne při náletu na bunkr diktátora Somozy, Čulík napsal, že přináší spoustu otázek, ale snad už zbytečných, protože se dějiny hnuly jinam. Důležité je si povšimnout, že svá slova napsal roku 1992. Možná by je dnes vzal rád zpátky.

GRAHAM GREENE A JEHO STOPY

Režisér Thomas P. O’Connor a kameraman Allen Moore natáčejí v roce 2009 scénu pro dokument A Life of Graham Greene. (Wikimedia Commons)

Za zmínku také určitě stojí, že Greene velice ctil a obdivoval kardinála Johna Henry Newmana (1801–1890). A mnohokrát ho na různých místech i citoval. Například jeho slova o situaci celého lidského rodu: o velikosti i malosti člověka, jeho odvážných podnicích i nesmyslnosti jeho shonu, úspěších zla, fyzické bolesti i duševním trápení, nadvládě a intenzitě hříchu, zkaženosti, příšerné bohaprázdnosti, že to vše vyvolává pocit hlubokého tajemství, které se absolutně vymyká lidskému řešení.

Zdá se, že tohle bylo téma, které i Greena velmi zajímalo a znepokojovalo. A v této souvislosti by bylo dobré rovněž zmínit, že ve své tvorbě se také opakovaně snažil přiblížit záhadě Boží milosti.

Graham Greene má hned čtyři životopisce (Anthony Mocklera, Normana Sherryho, Michaela Sheldena, Leopoldo Durána).
Ti velice pečlivě sledovali jeho životní stopy od narození až do smrti.
Zabývají se hodně i tématem Greenovy špionáže a také jeho vztahy se ženami, tedy věcmi, které tajil nebo přinejmenším o nich nechtěl mluvit. A prozrazují také, že zůstalo po něm nečekaně málo peněz. Ukázalo se, že skoro všechno rozdal a také až po jeho smrti se vyjevilo, jak rozmanité bylo spektrum příjemců jeho finanční podpory – od nikaragujských sandinistů po kláštery trapistů ve Francii. Sám žil skromně ve dvoupokojovém bytě v Antibes. Zemřel na leukémii, přičemž poslední půl rok strávil už na lůžku ve švýcarské nemocnici.

A nakonec dvě citace z jeho knih, které jako by zaštiťují jeho pohledy na svět, které i vystihují, o čem často psal, a které mohou stát samy o sobě bez kontextu, v jakém byli románovými postavami proneseny:

Víra v Boha je jako nit v kabátě. Vytáhne-li se, páře se celý kabát.

A na úplný závěr:

Živí lidé nejsou černí a bílí. Jsou černí a šedí.

Zdroj: Disput Blog

Antonín Hošťálek (*1950)
Od roku 1973 redaktor-grafik a sportovní redaktor deníku Mladá fronta v Brně, po deseti letech přešel do brněnské redakce Svobodného slova. Koncem roku 1989 začal publikovat zpravodajské články a komentáře týkající se vnitropolitického dění a stal se členem redakce ROKu.

V letech 1990 až 1994 působil v brněnské redakci deníku Lidová demokracie. Po jeho zániku byl redaktorem deníku Rovnost a Katolického týdeníku a vedl časopisy Bariéry a Konec konců. S Evou Kantůrkovou a Květou Jechovou napsal knihu o Nadaci Charty 77 (1978). Je autorem drobných memoárových próz Husovická romance (2011) životopisného eseje Gorkij (2014), dvou výborů z publicistiky Výprodej a Totální výprodej. Od roku 2006 je s Blankou Švábovou též iniciátorem projektu Pečuj doma pod Moravskoslezským kruhem (zakladatelé Antonín Hošťálek, Ladislav Vencálek a Blanka Švábová počátkem, 2003). Vydává noviny Pečujeme doma a provozuje poradenské a vzdělávací aktivity pro pečující.

The post Talentovaný Graham Greene. Jeden z nejlepších esejistů, kritiků a recenzentů dvacátého století first appeared on Čítárny.

Katolíci mají s Grahamem Greenem (1904 – 1991) trochu problém. Sami ho zařazují mezi tzv. katolické autory a přitom jeho život byl ukázkovým příkladem prostopášníka, sexuálního loudila, který svedl kdejakou ženu, jen na maželku zapomínal. Nakonec dává vale morálce zcela veřejně tím, že vyvolal pořádný skandál. Bylo to v roce 1967, když vyšla jeho kniha Smíme si půjčit vašeho manžela? May We Borrow Your Husband?

V čem byl hlavní problém knihy…
Vraťme se trochu zpátky do historie. Homosexualita byla staletí považována za trestní čin. Dříve se za ní zaživa upalovalo a později se posílalo na galeje. Oskar Wilde by mohl povídat. Na anglosaskowelšskoskotskoirskych ostrovech se tento trest zrušil až v roce 1967 (Anglie, Wales) v roce 1980 (Skotsko) a Irové se k tomu odhodlali až v roce 1982. A právě v počátku společenské vlny rušící tento trest zavedený náboženských viděním světa jak katolíků, tak luteránů se na trhu objevuje kniha Grahama Greena.

Bezesporu to byl záměr, který vyšel a kniha byla brzo rozebrána.
Dvanáct povídek v knize spojuje jedno téma – všeliké podoby lásky, ve kterých Greene zcela otevřeně popisuje až komediálně laděné příběhy našeho sexuálního života. Sbírce povídek navíc dominuje povídka úvodní, ve které čtete jedním dechem příběh podváděné manželky, jejíž muž je nakonec sveden ne dvěma vdovami z Bagdádu, jak zpívá Milan Lasica ve svém populárním songu, ale homosexuální dvojicí. Pokud si uvědomíme v jaké době kniha vyšla, pak je jasné, že skandál v médiích otevřel nečekaně (očekávaně) cestu ke statisícům čtenářů.

Graham Greene (2. října 1904 – 3. dubna 1991)
napsal za svůj život 26 románů, kolem 15 povídkových souborů. Většina jeho knih byla také zfilmována. Tematicky se pohybuje od vrcholných děl, na základě kterých ho řadíme mezi spisovatele svědomí, až po díla detektivní, humoristické, dobrodružné, eseje, scénáře, cestopisy, divadelní hry. Podle mne ho nejvíc proslavily knihy he End of the Affair (Konec dobrodružství, 1951), The Quiet American (Tichý Američan, 1955), Burnt-Out Case (Vyhaslý případ, 1961)

O Greenovi byla napsána celá řada knih. Nejznámější je třísvazková biografie profesora Sherryho The Life of Graham Greene, volume I–III. U nás je jedinou obsáhlejší prací kniha Jana Čulíka Básník trapnosti, 2002 pod nakladatelovým názvem Graham Greene: Dílo a život.

„Spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinérii.“ Spisovatel má podle Greena dvě povinnosti: říkat pravdu, jak ji vidí, a nepřijímat od státu žádné zvláštní výsady. „Jediná výsada, na kterou si může umělec dělat nárok, je neloajálnost. Patřím ke katolické církvi, z čehož by mi jako spisovateli mohly vznikat velké problémy, kdyby mě nezachraňovala neloajálnost. Někteří představitelé považují literaturu za určitý prostředek k cíli – má povznášet. Tento cíl je možná daleko významnější než literatura, ale patří do jiného světa. Literatura nemá s povznášením nic společného.“

Smíme si půjčit vašeho manžela? / May We Borrow Your Husband? (and Other Comedies of the Sexual Life) / Graham Greene / Vydal Odeon, 1970

Photocredit: 1978 Karsh, LATimes

The post Skandálni kniha sexuálního loudila Grahama Greena first appeared on Čítárny.