Celkem plodný spisovatel (a jinak také lékař) Václav Gruber (*1953) nazval svou nejnovější knihu Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Jde o sbírku osmnácti povídek, ve kterých vám autor napráská překvapivosti o zbudování amerického Sillicon Valley (v próze Vítejte v klubu) či o konzervování času (O Anežce a krabici).
Přesto nejde o typické science fiction, ale spíš jakési hrátky se sci-fi. Zásadně se vychází z co nejběžnějších situací a „normálních“ absurdit denního provozu.

Konkrétně příběh Fuck the TV, podle kterého měl knihu autor rovnou pojmenovat (už to ale neudělal), vychází z relativně věrohodné představy: nebyli sice ještě vymýceni televizní opraváři, ale bez televize se koneckonců už obejdeme.

Manželům Korousovým vypínala magická bedýnka mozky patnáctým rokem, když odumřela přímo před jejich zírajícíma očima základní deska.
To sice sami nepochopili, ale prodejce a opravář Babka jim to brzy sdělí. Deska se už pochopitelně (patnáct let je lidská generace a nekonečný věk) neprodává, nicméně na internetu lze přesto objevit servis, kde ji mají. V Jokohamě.

Problém je, že tam požadují celý televizor, a to fyzicky. I následkem toho dojde ke zvratu a novému rodinnému rozhodnutí. Korous najde na webu Evidenční list poplatníka a vyplní „žádost o zrušení“. Trvá to jen pár dní a přijde – spolu s vyúčtováním poplatků – potvrzení, že byla tato pokorná prosba akceptována.

Následující měsíc manželé Korousovi už jen rutinně kontrolovali platby přes SIPO a našli na papíře jen rozhlas. „Pětatřicet za rádio, ale i patnáct korun poště,“ konstatoval pedanticky Korous. Přeptá se ženy: „Poště? Zač?“
„Za provedení platby. Posíláš sice rovnou z účtu, ale ona přeposílá rozhlasu.“
Přímo by to nebylo možné? Jistěže! Koncesionářský poplatek lze zaslat i rovnou do rádia, bez pošty a jejích služeb. Číslo účtu pro přímé platby vám přijde obratem, asi jako manželům Korousovým.

V polovině příštího měsíce však následoval tiskopis, vyžadující 15 Kč alias poplatek za zaslání jinak prázdného přehledu povinných plateb. Rozhlas, ten měli zaplacen do konce roku, a televizor, ano, čekal dávno ve sběrném dvoře.
„Takže po mě chcete, abych vám platil za to, že mi pošlete pouhý upozornění, že nemám nic platit?“ povídá Korous na poště, kde dostane – po jistém slečnině zdržování – dotazník.
Ten vyplní a přeskočím zbytek byrokratické anabáze, abych se dostal k pointě, která je trochu vědeckofantastická a snad lehce banální, bohužel ale smysluplně, i když nadsázkou, reaguje na poměr státu ke koncesionářům.

„Vážený bývalý koncesionáři,“ dopíší Korousovým. „Gratulujeme vám k vašemu rozhodnutí. Život bez televize je určitě pohodlnější a zábavnější. Poplatek za nevlastnění přijímače vám tak zajistí klidné a spokojené večery bez České televize.“

Tento poplatek není z nejnižších a po rozčílení dopisem a částkou způsobeném, inu, nelze nedopsat přímo na Kavčí Hory, ale Česká pošta naši rodinu už natolik znechutila, že se Korous rozhodne využít služeb holuba z holubníku svého kamaráda Dubského. Jistěže holuba poštovního. Anebo… Co kdyby neletěl sám?
„Na začátku musí být už dost velké hejno holubů,“ rozumuje Dubský alias držitel mnoha pohárů a medailí. „K němu se přidávají jednotlivci a skupiny. Než doletí do Prahy, bude jich tolik, že by se mohli připojit i holubi ze Staromáku. V každém případě to bude zajímavý experiment.“
Výsledek?

Kavčí Hory nejsou přímo horami, ale na kopci leží. Je odsud výhled a vedoucí sekretariátu generálního ředitele se tedy může, jak píše Václav Gruber, kochat pohledem z nejvyššího patra správní budovy; když se nebe zatáhne černým mrakem: gigantickým hejnem.

„Pane generální,“ obrátí se vedoucí sekretariátu k nadřízenému. „Kavky se vrací domů.“
Ale nejsou to kavky. Jde o spojená hejna holubů, která počnou kroužit nad areálem televizní společnosti.
Holub je mírumilovný tvor. Neútočí, jako to dovedou někteří ptáci, a to nikoli jen ve stejnojmenném filmu. Holub je dobrák a jako příslušník řádu měkkozobých si holub uvědomuje, že jeho síly tkví jinde.

„Nahoře bylo černo,“ uzavírá Gruber příběh knihy Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. „Dole postupně čím dál víc bílo.“
Ale jinak: nic proti televizi jako takové.

Seznam povídek:
Já ti ty ženský z hlavy vyženu, Dveře do léta, Pane šéf, kupte tu botu, Anežka a krabice na odchyt času, Ztráty a nálezy, Malý nemocniční příběh, Miláčku, pořídíme si pejska, Konečně v důchodu, Živnostňák pro Stvořitele, Neuvěřitelné věci, Lavička, Zlatá rybka, Vítejte v klubu, Fuck the TV, Výlet do Benátek, Bojovník Pepé, Popeláři, Schody.

Václav Gruber: Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Fotografie Eva Hubatová. Vydal Miloslav Krist – ArtKrist. Plzeň 2023. 136 stran

The post Fuck the TV. Jak se zbavit televize. Černá a bílá jsou dva odstíny šedi first appeared on Čítárny.