Neznáte ho. A přece se vás jeho dílo dotklo. F. Anstey neboli Thomas Anstey Guthrie (8. 8. 1856 – 10. 3. 1934) je otcem žánru fantasy. Jak si vzpomínám, roku 1997 vyšla naposled česky jeho klasická povídka Dobrodružství se skleněným těžítkem (1906), a hle, také díky překladu Leonida Křížka tudíž lze jednu Ansteyho metodu psaní představit v kostce.
Napsal tu příběh ctihodného advokáta, který potká svou stejně ctihodnou klientku poté, co se zmenšil do skleněné koule v jednom londýnském hračkářství, a styl příběhu brilantně paroduje právní mluvu, přičemž hrdina navíc urputně zachovává britský understatement, ztlumený postoj. Hle:

Lituji své neschopnosti – způsobené částečně nedbalým způsobem, jakým byl ten byt osvětlen – popsat princeznu nějak přesněji. Byla docela mladá – přikláněl bych se dokonce k názoru, že jí nebylo o mnoho víc než osmnáct – a bohatě, byť poněkud výstředně oblečena v nějaké blýskavé róbě. Dlouhé vlasy volně splývající po ramenou působily na tak dospělou osobu, alespoň podle mého názoru, značně neupraveně (ačkoli jsem v pokušení prohlásit, že to v jejím případě nebylo zas až tak nepůvabné), i byl jsem na okamžik na pochybách, zda je zcela při smyslech. Přestože byla očividně ve stavu převelikého rozrušení, nezpozoroval jsem však ve způsobu, jakým promluvila, jakýkoli náznak mentální nezpůsobilosti, a také její vzhled byl očividně příznivý. Naprosto si nemohu vzpomenout, že by mě někdy nějaká klientka na první pohled více upoutala.
„Řekněte mi,“ zvolala, „je to opravdu pravda? Skutečně jste mně přišel vysvobodit?“
„Moje milá mladá dámo,“ řekl jsem s vědomím, že jakákoliv omluva za to, co jsem považoval za zcela nevhodný vpád, je zbytečná.
„Bylo mi dáno na srozuměnou, že byste snad potřebovala mých služeb, a pokud tomu tak vskutku je, pak prohlašuji, že jsem vám zcela k dispozici. Jen se snažte trochu uklidnit a řekněte mi tak jasně a souvisle, jak dokážete, skutečná fakta svého případu.“
„Běda, pane!“ zvolala a zalomila rukama, jejichž nanejvýš pozoruhodné krásy jsem si tehdy, jak si teď vzpomínám, povšiml.
„Jsem ta nejnešťastnější princezna na světě!“
Soudím, že jsem prost snobismu stejně jako většina ostatních lidí, ale připouštím, že jsem pociťoval jisté uspokojení nad skutečností, že jsem poctěn důvěrou dámy tak vysoce postavené.
Atd.

Následuje lítý boj s hrůzným drakem a setkání s děsivým černokněžníkem a nejmagičtější je nakonec má vlastní vzpomínka na zvláštní moment dětství, kdy jsem v kruhu děcek v křoví prvně vyslechl právě tuto (domněle lidovou) legendu. Svědčí to o její moci a síle? Určitě. Ale nezůstaneme u této profláknuté báchorky.

Roku 1882 vydal Anstey i román Vice Versa aneb Naučení otcům (česky 1908). O čem je?
Nadutý obchodník si dík jistému kamennému talismanu prohodí tělo s vlastním synem a je notně rozčarován. Internátní školu si totiž k stáru maloval tak nějak vlídněji. A syn?
V nové kůži naopak pochopí, co je odpovědnost. Guthrie tedy sepsal prostou moralitu, nicméně roku 1931 ji zdařile napodobil americký humorista Thorne Smith (1893-1934) dílem Výměna, kde si těla pro změnu prohodí manželský pár, a román byl opakovaně filmován (1940, 1979, seriál…).

Už roku 1947 však sepsal známý herec Peter Ustinov podle původní Vice Versa i puntičkářsky věrný scénář, který i zrežíroval, a v letech 1953 a 1961 vznikly další filmy.
Roku 1976 pak také snímek Podivný pátek, jímž scenáristka transformovala případ na matku a dceru. 1981 následoval i seriál Vice Versa, roku 1988 opět film, v letech 1995 a 2006 další verze Podivného pátku atd. A raději k Ansteymu.

Debutem dosáhl v Anglii takového úspěchu, že se vzdal v šestadvaceti letech právnické kariéry a zaměřil buňky svého mozku výhradně na vymýšlení dalšího fantastična. Šlo mu to. A byl svůj.

Roku 1883 vydal román Obrovo roucho a dva roky nato Barevnou Venuši (česky 1928 jako Venuše a kadeřník). Oč jde zde?
Socha starořecké Afrodity ožije, ale hrdinovi není její permanentní náklonnost po chuti. Roku 1931 inspiroval tento příběh opět Thorna Smithe, a to k románu Noční život bohů, který je o vědci měnícím lidi v sochy (a naopak).
Banální? Jak se to vezme. My si právě na to hráli ve školce.
U Guthrieho badatel oživí taky sochy řeckých bohů a ty Amerika natolik otráví, až se odporoučejí zpátky na podstavce muzea. Román byl zfilmován (1935) a roku 1948 totéž potkalo – pod názvem Dotek Venuše – i Barevnou Venuši. A zatímco podobné recyklace pokračovaly, my se můžeme vrátit do roku 1885, kdy Anstey vydal Turmalínovy časové šeky,
Byla to jeho první sci-fi, o tom není pochyb, a vysnil tu tzv. banku času, kam odložíte právě jen ty hodiny života, jež vám vadí, ale jindy ještě přijdou vhod. Běda ale.
Jsou zpřeházené! Anstey navíc nevymyslil pointu, a tak se hrdina probudí.

Další knihy…
Následoval román Padlý idol (1886) o malíři, jehož už neobtěžuje jen socha ženy, ale zlolajná indiánská modla. Po další Ansteyho knize Pária (1889) přišel parodický spis Ibsen do kapsy (1892) a sbírka Mluvící kůň a jiné novely (česky 1894), jejíž titulní próza líčí vztah kopytníka s vojákem. Zfilmována byla pod názvem Francis (1950) a scenárista David Stern sepsal pak dokonce ještě šest pokračování Francis na dostizích (1951), Francis na vojenské akademii (1952), Francis ve velkoměstě (1953), Francis v Ženském armádním sboru (1954), Francis u námořnictva (1955) a Francis ve strašidelném domě (1956), než se příběh stal seriálem o panu Edovi. A opět zpět.

Roku 1892 vydal Anstey také značně realistickou knihu Hlasy lidu a zužitkoval znalosti londýnského slangu cockney. Ale pak přišel s Loutkami ve velkém (1897) a roku 1900 se vzchopil k poslednímu svému ještě únosnému románu Mosazná láhev (česky 1904).
Titulní nádoba tu vězní džina a toho hrdina dle očekávání pustí a duch se mu zavděčuje. To ale kontraproduktivně. Anstey román převedl v úspěšnou hru a týž námět stanul za filmy let 1914, 1923 i 1964.
Už roku 1952 se ale odštěpila variace Sním o Jeannie a v letech 1965-1970 následoval stejnojmenný seriál, který má 139 dílů. Opět ovšem vychází i z předlohy Thorne Smithe.

Přišla i animovaná série Jeannie (1973-1975) a hraná Jen to naše štěstí (1983-1984), jež je původnímu Guthriemu asi nejblíž. A přece vznikly v letech 1985, 1991 a 2000 ještě filmy Sním o Jeannie: Po patnácti letech, Pořád sním o Jeannie a Sním o Jannie. Pravdivý hollywoodský příběh.

A původní tvůrce mýtů? Roku 1906 vydal ještě knížku Slané mandle (česky 1913) a také podstatnou povídku Bohemian Bag. Nicméně s vypuknutím války s fantazírováním skoncoval a až do smrti už jen překládal Moliéra.

Ne, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, říká se, a mladický úspěch Vice Versa se mu prostě zopakovat nepodařilo. Ale co? I tak inspiroval celou přehršli imitátorů – s Wellsem na čele a pisálkem W. A. Darlingtonem na chvostě.
Darlingtonovo dílo se, pravda, prodávalo nejsnáz. Za války vymyslil hrdinu Alfa a povídky s ním nepochybně povznášely anglického ducha. Sotva nastal mír, Darlington je sestavil do knihy, která se stala obrovským bestsellerem, a uspěl i film Alfův knoflík (1920). Abyste ale byli v obraze: nejde o nic víc, než o to, že se hrdina ocitá v obležení a odhalí, že jeden z jeho mosazných knoflíků pochází z Aladinovy lampy.
I zvuková verze filmu pak vznikla (1930) a roku 1938 pokračování Alfův knoflík na moři. Tak by šlo opět pokračovat a Ansteyho koneckonců vykradla i sama Edith Nesbitová (1858-1924) v trilogii Pět dětí a To (1902, česky 1999 jako Pět dětí a skřítek), Fénix a koberec (1904) a Příběh amuletu (1906), přičemž ty její knížky zase ovlivnily C. S. Lewise, když psal Letopisy Narnie.

Ne. Silný příběh nezemře a zapomenutý zůstal pro 21. století jen sám rozmarný Anstey Guthrie, který se narodil 8. srpna 1856, a tedy právě před sto šedesáti lety.

The post Anstey Guthrie. Čím otec fantasy inspiroval řadu světových imitátorů first appeared on Čítárny.