Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku ve výběru a překladu Antonína Límana představuje právě takovou knížku, kterou si čas od čas vezmete z knihovny, přečtete si několik haiku, prohlédnete několik maleb haiga, na chvíli se přenesete někam úplně jinam, potěšíte se a knížku zas opatrně dáte do knihovny. A určitě zas přijde chvilka, kdy si celý rituál zopakujete.

Antonín Líman sám v předmluvě píše:

„Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“…
„Předkládám českému čtenáři výběr z toho nejlepšího, co v Japonsku za více než tři sta let mistři haiku vytvořili…“

Antonín Líman

A Robin Heřman dodává k ilustrační části:

„Je-li haiku verbalizovanou formou vrcholně vybroušeného specificky japonského vnímání světa, pak haiga je jemu analogickou formou grafickou.“

Chrám plný květů je v češtině dosud největší výbor z japonských haiku představuje třistaletý vývoj jedinečného žánru.
V knize najdeme osm set vybraných básnických skvostů od sedmdesáti osmi autorů, počínaje zakladatelem žánru Bašóem(17. století) a konče modernisty (20. století).

Vyd. nakladatelství DharmaGaia a Česko-japonská společnost, 2011

Ukázka z knihy:

Macua Bašó: Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval.

Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře.

Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).

Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“

Můj letní plášť –
ještě jsem nevychytal
všechny vši

Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy

Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem

V bílém svítání
blýskla se bílá rybka
cípkem závoje

První ledová sprška –
i opička touží
po slaměném kabátku

Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr –
horský vánek z Fudži

Na lodi v zálivu Akaši:
V hliněném džbánu
sní chobotnice
svůj krátký letní sen

Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce

Pán z Luny
nemá kde bydlet –
měsíc mu zmizel v dešti

Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny

Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky

Jarní vánek
čechrá květy sakur –
usmívají se jako já?

Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí

Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz

Nesnaž se být jako já
jak meloun rozťatý
na dvě stejné půlky

Jak vzácný člověk –
i bez toho šlehnutí blesku
je osvícen

Obsah knihy Chrám plný květů:

Předmluva (Antonín Líman)
Haiga neboli obrazové haiku (Robin Heřman)

I. Deset starých mistrů
Macuo Bašó (1644 – 1694), Josa (Taniguči) Buson (1716 – 1783), Kobajaši Issa (1763 – 1827), paní Kawai Čigecu (1634?–1718), paní Den (Kaibara) Sutedžo (1633–1698), Ihara Saikaku (1642–1693), paní Kaga no Čijo (1703 – 1775), Koniši Raizan (1654–1716), Óšima Rjóta (1718–1787), Uedžima (Kamidžima) Onicura (1660 – 1738).
II. Bašóovi žáci
Hattori Ransecu (1654 – 1707), Kagami Šikó (1665 – 1731), Kawai Sora (1649–1701), Morikawa Kjoroku (1656 – 1715), Mukai Kjorai (1651 – 1704), Naitó Džósó (1662 – 1704), Nozawa Bončó (1640?–1714), Oči Ecudžin (1656 – 1736?), Sugijama Sanpú (1647 – 1732), Šida Jaba (1662 – 1740). Tačibana Hokuši (? – 1718), Takarai (Enomoto) Kikaku (1661 – 1707).

III. Zenoví mniši a mistři
Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) .

IV. Busonovi žáci a současníci
Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771),

V.  Pětatřicet moderních mistrů haiku (19. – 20. století)
Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935–   ).

VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)
Bibliografické poznámky
Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman)

Doporučujeme další knihy Antonína Límana:
Krajina japonské duše
Mezi nebem a zemí
Věčný polštář z trávy
Kouzlo šerosvitu
Paměť století Ibuse Masudži

The post Chrám plný květů, tichá knížka haiku pro občasné začtení v bravurním překladu Antonína Límana first appeared on Čítárny.

Pro všechny milovníky haiku vyšlo už několik překrásných knih, do kterých jsou vepsána nahlédnutí do japonské krajiny i lidské duše, které napsal mistr Bašó. Ať už to jsou samotné haiku nebo putovní cestovní deníky, vždy vás překvapí nesmírně trefným a poetickým tónem své poezie nebo vyprávění, které okouzlí stejně, jako tóny japonské flétny shakuhachi.

Haiku je sedmnáct slabik ve třech verších. Nic víc a přesto je v nich všechno, co bylo třeba říct.

Řazené básně (Haikai no renga) sloužily původně japonské městské populaci hlavně pro pobavení. Bašó ve své tvorbě užíval slangové výrazy, výpůjčky z čínštiny, a psal také hokku.
Hokku je úvodní verš řazené básně renga o osmnácti, devatenácti i více slabikách. Bašóova hokku reflektují lidské zkušenosti, to co viděl, co si myslel a co cítil.
Ve své tvorbě neodmítal hravost haikai a prokázal, že hokku může zachytit i přes střídmou formu různé sentimenty a nálady provázející lidský život.

Vytvořil vážnou poezii tam, kde šlo původně jen o zábavnou hru.
Bašó je pokládán za objevitele poetického potenciálu této sedmnácti slabičné formy později pojmenované haiku.

Macuo Bašó, vlastním jménem Džinšičiró, (1644 – 1694)
Narodil se jako Matsuo Kinsaku (později přijal jméno Macuo Munefusa) v rodině chudého samuraje v Uenu, třicet kilometrů jihovýchodně od Kjóta. Jeho otec byl samurajem nižší hodnosti ve službě knížecí rodiny.
Ve věku devíti let vstoupil do knížecích služeb i Bašó ve funkci pážete, ale ve skutečnosti se stal studijním druhem mladého dědice Jošitady, který byl o dva roky starší než on. Chlapci byli dobrými přáteli a studovali spolu umění řazených veršů pod vedením básníka Kigina.
V roce 1666 přítel Sengin zemřel a Bašó byl tak otřesen, že požádal starého knížete , aby ho zprostil služby. Ten odmítl, a tak Bašó uprchl bez dovolení do Kjóta.

Kdo nezná vztahy Japonců mezi sloužícími a jejich pány, nezná oddanost a poslušnost, odevzdání se cele do něčích služeb, nepochopí, jak mohla mladíka smrt jeho pána zronit natolik, aby se uchýlil do buddhistického chrámu a zřekl se veřejného života. Tam trávil dlouhé hodiny v meditacích, až nakonec Buddhův mír vyléčil jeho poraněnou duši a Bašó našel nový důvod k životu.

O jeho kjótském pětiletém pobytu není skoro nic známo, s určitostí se ví, že Bašó studoval klasickou japonskou poezii, čínské básnictví a kaligrafii a později také Zen.
V roce 1672 se vydává do sídelního rychle se rozvíjejícího města tokugawských šógunů Eda, kde posléze strávil osm let, o kterých také není mnoho známo. Pravděpodobně zde prožil milostný vztah s dívkou Džutei a možná měl i dítě.

“Nejdůležitější je udržet mysl vysoko ve světě pravého poznání a přitom se vracet do světa každodenní zkušenosti, kde musíme hledat pravdu krásy. Ať v daném okamžiku děláme cokoli, nesmíme zapomenout, že každý náš čin má vliv na naše věčné já, jež je poezií”.
Macuo Bašó

Nad květy třešní,
co krásných upomínek
v duši se vrací.

Rovného sobě
miluje člověk. Ptáci
milují květy.

Později získává první žáky, začíná publikovat pod pseudonymem Sóbó. První roky psaní byly dost složité a dokonce Bašó uvažoval i o tom, že zanechá psaní veršů. Na druhou stranu ale toužil po úspěchu a tak první neúspěchy nevzdával. Později, kolem roku 1675, si na počest setkání s básníkem Sóinem změnil jméno na Tósei.

Vznik jména Bašó
Roku 1860 mu  postavil v klidném místě nedaleko řeky Sumidy malý domek kupec Sanpú, jeden z jeho obdivovatelů. V zimě téhož roku mu jeden žák daroval malý stromek bašó (druh banánovníku) a básník si ho zasadil v zahrádce. Strom mu od samého počátku přirostl k srdci takovým způsobem, že pod jeho názvem vstoupil  jednou provždy do dějin poezie. Bašó byl jeho poslední pseudonym.

Po smrti svého synovce Tóina v roce 1693, propadl těžké depresi, které vedla ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V roce 1694 se vydal na svou poslední cestu, během níž 28. listopadu 1694 zemřel v Ósace. Dnes je jeden z nejznámějších japonských básníků, je zakladatel básnické formy později nazvané haiku.

Pokračovatelé Bašóa
Po Bašóvě smrti vzniklo mnoho básnických škol, ale jedna po druhé mizí.
Zajímavá je však básnířka Kaga no Čijo-ni. Její osud je stejný, jako Bašóův – po prožité tragédii se uchyluje do chrámu a v tichu meditací a modliteb nachází svou další životní cestu. Když po patnácti letech opustila chrám, aby učila jiné, tkví její přesvědčení v tom, že k dosažení vnitřního míru se nutné oprostit se zcela od svého vlastního “já”.
Později se objevil další známý básník haiku Josa Buson. Posledním velkým básníkem 18. století je Kobajaši Issa. Těžké dětství ho formovalo k poezii, díky které je považován za největšího básníka soucitu.

Bašóovy knihy známé u nás:
Pár much a já. Malý výbor z japonských haiku, Dharmagaia, Praha 1996
Měsíce květy, SNKLU, Praha 1962; (výbor, spolu s J. Vladislavem)
Měsíce květy, Mladá fronta, Praha 1996
Pouť do vnitrozemí, ČSAV, Praha 1959
Úzká stezka do vnitrozemí, Dharmagaia, Praha 1999

Více o haiku: http://www.nash.cz/haiku/haiku.html

Ukázky haiku – Macuo Bašó

Ticho –
zpěv cikád
proniká do skály

Tou cestou nikdo
se neubírá, sám jdu
v podzimní večer.

Úplněk stoupá
nad krajem. Jako čerstvě
přeříznutý kmen.

Jediné krásné
neuzříš tváře v davu
hledícím k luně.

Ve větru jarním
svíraje v ústech lulku
převozník čeká.

Mogami mocná
do moře ponořila
hořící slunce.

Jdu znaven cestou,
pátraje po hospodě,
v tom vistárie!

Nevšímán chodci
u vaší chýše stojí
kvetoucí kaštan.

Že bůh tu není,
sad jeho zpustl, zavát
spadaným listím.

Na vrbě motýl
vždy, zavane-li vítr,
své místo mění.

Zimní den
na koni přimrzlý
můj stín

Výspy mraků
se třepí a trhají –
Hora a Měsíc.

Slov nemám,
jen rukáv prosáklý slzami –
hora Judono.

Žhavé slunce
odplouvá do moře
po řece Mogami.

Tys, letní trávo,
snů mrtvých bojovníků
jedinou stopou.

Na horské stezce
pojednou slunce vyšlo
z broskvových květů.    

Umlkly zvony.
Večerním šerem náhle
sakury voní!

Když dojde rýže,
jen růži si už můžeš
dát do moždíře.

Mraky a mlhy.
Co krajin za tu chvíli
už vykouzlily.

Nahoře měsíc nad mlhou.
A dole zas v polích
mraky jdou.

Na stéblo trávy
vážka sedá a stéblo
jí sednout nedá.

Přes měsíce kotouč,
studené slzy prší,
Blíží se podzim.

Bez milosti
pálí rudé slunce –
Vítr už patří podzimu.

Mete zahradu
a zapomíná na sníh
to je ale koště

Jak kruté –
pod zlatou přilbou
zpívá cvrček.

Chladnoucí nocí
slyším fičet vítr
od pobřežních hor.

Popsaný vějíř
chtěl jsem roztrhnout,
ale loučení bolí.

Neví o čem mluví,
kdo prohlašuje,
že má dětí plné zuby

Jaro odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz.

Jedné noci
poctil mě návštěvou zloděj
a vzal sebou rok

Vánek z hory Fudži
jsem nabral na vějíř –
můj dárek z Eda.

Bělice v řece,
na okamžik zatřpytí se.
Úsvit je tu.

Za trnkou v květu
jdu po vůni – však za rohem,
vrazím do kůlny.

Pěnkava.
Hned ji vrba skrývá
a hned z bambusů zpívá.

Plavci na chvilku
přestanou veslovat.
Broskvoňový sad.

Lidé světem protřelí
nikdy nespatří
květy kaštanu v podstřeší.

Sněm samurajů
slova ostrá
jako čerstvá ředkev

Kukačka s křikem
na tichý ostrov letí,
tratíc se očím.

Nad květy třešní
co krásných vzpomínek
v duši se vrací.

Pozorně hledě,
spatřil jsem skryté býlí
poblíže plotu.

Opřeni o hůl
u hrobů předků stojí,
už bělovlasí.

Já onemocněl
na cestě své, sny moje
jdou zprahlou stepí.

Jaký zázrak –
svěží zelení prosvítá
sluneční záře.

Od novoluní
mé srdce nemlčelo.
Dnes mlčí – štěstím.

Sníh první napad!
Dost právě, aby ohnul
narcisu listy.

Ve vůni trnek
slunce nad obzor stoupá.
Horská cesta.

The post Haiku. Jak Macuo Bašó prosadil poetický styl této sedmnácti slabičné poezie first appeared on Čítárny.