Sociolog Petr Hampl (*1969) známý už díly Moc krásy (2017), ale především Prolomení hradeb (2018) navázal na vlastní vize v nedávné knize třiceti úvah Poctivost a kreativita.

V ekonomickém a sociální „pouti do nikam“ dnešního Západu bohužel úspěšně detekuje až virově zničující míru byrokratizace.
Vnímá ji imaginativníma očima – málokým dosud následovaného – teoretika Charlese Wrighta Millse (1916-1962) a zaostřuje sociologický triedr na možné příčiny současné slabosti západních zemí.

Naši prekérní vysílenost cítí především na třecí ploše s migranty a tak importovaným islámem. Současně otevřeně koketuje i se snahou nahradit „kapitalismus korporací“ čímsi dalším, co by už nepotřebovalo tolik předpisů.
Kde by už nebyl zákaz práce o svátcích a ani ne EET.
Ale efekt nenachází ani v „nemocenské od prvního dne“ či minimální mzdě.

V knize Poctivost a kreativita předkládá vizi, v které trh není pražádná „vyšší hodnota“ a neměl by v žádném případě jakkoli potírat lidskou důstojnost. Jak vysledoval, právě pod tržní záminkou však je dnes mnoha lidem předestírána už dopředu koncepce jejich životů, v níž mají vážně brát povinnost vzdát se slušné životní úrovně.
Tu má odepsat každý, kdo si tržní principy sám dostatečně nepodřídí. Je snad jiná cesta?
Petr Hampl ji nehledá ani úplně napravo, ani úplně nalevo. Legitimně prosazuje prastarý návrh, podle něhož má každý, kdo „poctivě a tvrdě pracuje“, šanci zaopatřit rodinu. A že tomu dnes podobně není u mnoha lidí, sice Hampl příliš detailně nedokazuje, ale zdá se, že tady důkazů netřeba.

Jak brzy pochopíme, autor by navíc oponoval každému, kdo by ho vinil, že hovoří o socialistickém právu na práci. Sám proklamuje, že jde jen o vzájemnou „slušnost“, a proti socialismu či znárodňování vystupuje. Ale upozorní, že už zákaz kouření v hospodách byl „znárodněním bez náhrady“. Nato vše pokračovalo.
Podle Hamplova názoru by měli občané získat ne už jen imaginární, ale skutečnější kontrolu nad činností velkých korporací a nad vyváděním peněz do zahraničí. A jak na to? Hampl přesně neví, nicméně daňový systém by měl dle jeho názoru být nastaven tak, aby skrz vlastní bohatství nikdo nemohl získat „moc“ nad spoluobčanem.

Je-li to vůbec reálné, se neřeší, všichni bohatí by ovšem měli být „omezeni“ jednorázovými daněmi z majetku. Milionářskou daní, jinak řečeno. Svoboda je totiž „neslučitelná s vysokou mírou majetkové nerovnosti,“ pokračuje autor.
A korporátní kapitalismus, ale i státní socialismus patří nyní, dodává, do koše.
Zde už mnohý čtenář vycítí, že autor – navzdory proklamacím – od počátku přešlapuje blíž modelu socialistického, což zastírá hrou s pojmy.
A jak? Sám by se nazval „ekonomickým populistou“ neboli vyznavačem téhož směru, víc jehož zářných prvků se uplatňovalo už během devatenáctého století, který však nonšalantně prosadili teprve Theodore Roosevelt, když nastartoval „zlatá léta dvacátá“, a dnes i Donald Trump, když „ignoroval názory všech ekonomů a dostal chřadnoucí americkou ekonomiku do nejlepšího stavu za posledních padesát let“.
(Nakolik ovšem dojde k americkému a světovému ekonomickému otřesu následkem války se současnou pandemií, ještě Petr Hampl neřeší.)

Západní společnosti se koncem druhé dekády třetího tisíciletí, stručně řečeno, dostaly do situace, kdy stálý růst ještě nepřestal být možný, ale přestal už být výhodný.
Sociologický dopad? Situace podporuje určité negativní povahové rysy v člověku a má stejný vliv na vzájemné mezilidské a mocenské VZTAHY. Jako ideál byla degradována POCTIVOST a na piedestalu stanula ÚSPĚŠNOST. Ne, nic proti úspěchu! Ale…
„Ekonomii čeká buď vědecká revoluce anebo zánik.“

Petr Hampl se v publikaci Poctivost a kreativita vztahuje i k řadě konkrétních událostí posledních let včetně „vypálení“ Chrámu Matky Boží v Paříži 16.dubna 2019 (přestože on sám nepovažuje extremismus v obecné rovině za hrozbu) a bez výhrad napadá jak „klimatické spolčení hlupců“, tak kampaň MeToo. Klíčovou kapitolu nazval slovy výzvy Přestaňme skrývat, že došlo ke změně politického režimu a odsuzuje zde (i za Institut Václava Klause) aktivisty „Člověka v tísni“ a politické neziskovky obecně.

Každá vláda (je přesvědčen) by měla mít možnost upravovat pravidla, stane-li se některá „skupina“ v zemi příliš zvýhodněnou, a regulovat přeshraniční pohyb kapitálu, aniž by podléhala vyšší autoritě (Unii). V optimálním případě by pak uvnitř státu nikdo nic nereguloval. A proč taky, že?
Už Ronald Reagan řekl:
„Nejhorší věta, jakou jsem kdy slyšel? Jsem z vlády a přicházím pomoct.“

Kreativita a poctivost / Petr Hampl – https://petrhampl.com / Předmluvu napsal Ladik Větvička, doslov další významná ostravská postava Radek Velička, a slavnostního uvedení knihy se ujal Jarek Nohavica / Vydaly Naštvané matky, 2019 / https://www.nastvanematky.cz/

The post Jsem z vlády, přišel jsem pomoct aneb Petr Hampl a jeho kniha Kreativita a poctivost first appeared on Čítárny.

Kniha Petra Hampla Cesta z nevolnictví je pokračováním a prohloubením analýzy, které se věnoval v práci Prolomení hradeb. Název jeho nové knihy je příznačný. Narážkou na Hayekovu práci o cestě do nevolnictví autor upozorňuje, že existují nikoliv jeden, ale hned dva způsoby, jak ohrozit trh coby garanta lidské svobody.
Nejen nadměrné zásahy státní moci, ale také panství nadnárodních firemních kolosů nad státní mocí může být pro svobodu osudné.

Autor popisuje situaci, kdy vítězové v podobě globalizované mocenské elity vytvářejí celosvětově vysoce byrokratizované prostředí, zatímco poraženým, tedy většinovým populacím v zemích našeho civilizačního okruhu hrozí, že budou vyvlastněni od své národní kultury. Alternativou ke kulturně konzervativnímu postoji je totiž jen rozpuštění všech v jakémsi obřím tyglíku, z něhož bude vytékat poddajná masa.

V tomto rámci popisuje Petr Hampl to, co nazývá přelomovým generačním konfliktem.
Nejedná se o obyčejné spory mezi příslušníky různých generací, ty zde byly odnepaměti. Jde o to, zda nové generace neopustí právě ty hodnoty a principy, které si přes všechny dílčí spory dokázaly mezi sebou generace předchozí až dosud předávat.

Zlomovým se tento okamžik stává proto, že mentalita mladších generací je poprvé v dějinách masově formována tlaky nejmocnějších byrokracií všech dob. Jedná se o mechanismy, které tvoří organizační kostru velkých nadnárodních společností. Mezi principy jejich fungování nepatří nic, co by jakkoliv souviselo s hodnotami, jako je pocit náležení a uchování vlastní kultury, co by nějak souviselo s právem mít svůj vlastní domov.

Globální korporace samy žádný domov nemají a ani jim nechybí. Představují na první pohled krajně podivné propojení obrovského majetku a ekonomického i politického vlivu s ideologií neomarxismu.

Toto propojení je jen zdánlivě tak absurdní.
Velké korporace, které jsou ekonomicky silnější než jednotlivé státy a které nerespektují kulturní odlišnosti národů, přijaly zcela přirozeně za svou takovou ideologii, jež státy opovrhuje a národní prvek dehonestuje. I ty nejvýstřednější teze neomarxismu dnes zcela spolehlivě dokáží posloužit vítězům globalizace k tomu, aby poražené v procesu globalizace navíc ještě stigmatizovali jakožto nepřátele pokroku.

Praktiky globálních korporací a jejich ideologie tak ve skutečnosti kompromitují jak pravici, tak levici.
Globální korporace dokázaly zdeformovat princip trhu, který patří k hlavním hodnotám pravicového myšlení, a ideologie neomarxismu, která jim bezezbytku slouží, provádí karikaturu solidarity a emancipace, jež bývaly hlavní hodnotou myšlení levicového.

Do této historické konstelace, tedy do světa, kde korporativní elity kážou pravdy neomarxismu, se narodili mileniálové.
S oporou ve statistických údajích autor dokládá, že patrně nikdy v minulosti nežila generace, u které by byl tak obrovský rozdíl mezi vysněnými ambicemi a reálnými možnostmi. Oproti svým rodičům a prarodičům mají mladí lidé v zemích označovaných jako ekonomicky vyspělé v průměru nižší šanci získat srovnatelně kvalitní bydlení, zato jsou ve vyšší míře ohroženi nezaměstnaností, musejí počítat s rostoucí křehkostí rodiny a jsou vystaveni mnohem větší nejistotě profesní kariéry.

Tytéž statistiky přitom potvrzují zvláštní povahový rys mladších generací. Jsou zároveň méně kritičtí, a přitom snadněji podléhají iluzím než ti starší. Ve svých stanoviscích a názorech jsou zvyklí předjímat ty postoje, které patří k předpokladům kariérního postupu ve vysoce byrokratizovaném prostředí, tedy v prostředí, ve kterém image hraje neskonale větší roli než podaný výkon. Zároveň s touto tvárností rezonuje v mentalitě velké části příslušníků mladších generací jeden z charakteristických prvků neomarxismu – odpor k předávání dědictví stupňovaný mnohdy až do nenávisti k vlastnímu národu a jeho dějinám. To vše se stává přímo jedním z kvalifikačních předpokladů úspěchu v nadnárodních organizacích, ať již vyvíjejí aktivitu ve světě finančnictví, masové velkovýroby anebo čistě neziskového poskytování charity.

Nejen ti, kteří najdou ve velkých organizacích iluzorní náhražku domova, ale také ti, jejichž globalizovaná touha nebude vyslyšena a zbude na ně jen hůře odměňovaná práce v pobočkách poboček, si nacvičují postoje, které je mají povznést do vyšších pater korporátní aristokracie. Jsou to postoje často až nápadně vnitřně rozporné. Jsou však přesto (či spíše právě kvůli tomu) velice dobře slučitelné s procesy, které hrozí vyústit v civilizační obměnu Evropy a v její ovládnutí jinou kulturou.

Petr Hampl nad situací nelamentuje. Hledá mezi mladými lidmi ostrůvky nesouhlasu, projevy vlastního myšlení, které by se mohly, pokud je ještě čas, postavit podivné alianci obří ekonomické moci a obludného ideologického blouznění.

Jan Keller

Knihu lze koupit ve všech dobrých knihkupectvích nebo na e-shopu našeho distributora: https://www.knihcentrum.cz/cesta-z-nevolnictvi

Pokud chcete podpořit přímo autora, objednávejte na e-shopu Petra Hampla: http://www.pi-shop.cz/knihy/petr-hampl–cesta-z-nevolnictvi/

The post Cesta z nevolnictví. Jan Keller o knize Petra Hampla first appeared on Čítárny.

Knihovna Jiřího Mahena v Brně zrušila v květnu 2019, pár hodin před konáním, besedu Petra Hampla ve své žabovřesské pobočce. Učinila tak na nátlak skupiny udavačů. Efekt je však opačný. Lidé jsou na udavače naštvaní a nechápou, co tím vedení knihovny sleduje. Návrat do bolševicko-totalitních časů?

Opravdu má svoboda slova platit jen pro schválené postoje, které neodporují postojům určité skupiny obyvatel? Kdo bude určovat, které postoje jsou sympatické a které ne? Kdo bude určovat, co se smí a co nesmí? Opravdu je možné, že zpovykaní fanatici, kteří odmítají jakoukoliv racionální debatu o palčivých problémech dneška, mají v rukou takovou moc? Jak je možné, že média k tomu mlčí? Bojí se snad, že se taktéž stanou terčem organizovaných a nikým nevolených cenzorů?

Zrušenou besedu si naplánovala pobočka brněnské knihovny a nikdo s ní neměl žádný problém.
Teprve až jsme akci začali propagovat, všimli si jí udavači, kteří ze svých nesmyslných pozic začali na vedení knihovny tlačit. Ta ve snaze nepřidělávat si problémy, akci zrušila. Nepřipomíná Vám to něco?

Kniha Petra Hampla si lepší reklamu ani nemůže přát. ))
Sociolog Petr Hampl a jeho zakazovaný bestseller Prolomení hradeb

Petr Hampl bývá terčem útoků často, stejně tak aktivity našeho spolku a nakladatelství Naštvané matky.
Naposledy Facebook zrušil naši odlehčenou a vtipnou stránku Antifeministická úderka. V minulých dnech zrušil také mou osobní stránku (už podruhé). Mnozí ani toto za cenzuru nepovažují a hájí právo soukromé společnosti ignorovat zákony. Podle nich se cenzurou dá nazývat jen zásah státu. Není snad knihovna takovou státní institucí? Pak tedy zrušení akce pár hodin před konáním (takže není možné v tak krátké době najít náhradní prostor) je nepochybně cenzurou.

Mé oficiální vyjádření jako předsedkyně spolku Naštvané matky a jako vydavatelky knihy Petra Hampla najdete zde: http://www.nastvanematky.cz/cenzura-potvrzena

Dovolím si z něho ocitovat:

1. Cenzura v České republice je tímto činem potvrzena nezpochybnitelně. Je na místě diskutovat o tom, jestli takové cenzurní zásahy státu neporušují ústavu a jestli si občané přejí návrat starých pořádků, kdy nebylo možné veřejně a svobodně kritizovat minulý režim. Současné cenzurní zásahy totiž primárně likvidují kritiku společenského směrování. Je zcela druhotné, jestli ke zrušení besedy byla knihovna donucena aktivními udavači.

2. Vládnoucí moc – stát – už zcela nepokrytě ignoruje své vlastní občany. Nezohledňuje jejich aktivity, svými činy znehodnocuje finanční investice konkrétních občanů a to zcela bez mrknutí oka. Stát neslouží občanům, ale svými činy dokazuje, že občané mají sloužit státu. Má takto fungovat demokratický stát? Opravdu občané schvalují uzurpátorské chování státu, který nemá problém znehodnotit práci a energii svých obyvatel bez jakéhokoliv studu a omluvy?

Vyjádření Petra Hampla k udavčům/studentům sociálních věd z Brna

The post Knihovna Jiřího Mahena zakázala přednášku Petra Hampla pár hodin před konáním ze strachu z udavačů first appeared on Čítárny.