Když měl Jan Vrba třicet devět let, čítala jeho bibliografie jednadvacet titulů převážně krásné literatury. Na jeho účet Šalda už připsal „velepsavec“ a „literární velkoprůmyslník“, Emil Felix že „lehká tvořivost zavádí jej k nadprodukci“ a Vladimír Ryba že „neobyčejný úspěch u čtenářstva podněcuje jej k zvýšenému tempu výrobnímu“.

Ovšem on ví svoje. On chce svoje. Od rozpadu monarchie píše tři knihy ročně a u Ottů už mu po tři roky vydávají sebrané spisy.
Byl poctěn Státní cenou za literaturu (1922) a Česká akademie mu dvakráte udělila cenu výroční. Zvláštních cen České akademie, cen Moravského zemského výboru či hlavních cen města Prahy z Turkovy nadace – těch se popaměti nedopočítá. Zkrátka mimořádně, vzácně mimořádně úspěšný mladý básník a spisovatel. Osobnost výrazná a výrazně sebejistá.

Ovšem vzdor tomu všemu ani Jan Vrba nepatřil ve svých devětatřiceti letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora.
Již jako dvaadvacetiletému začátečníkovi mu zkusil poradit Otokar Březina, a Vrba si dal říci. (Srovnej: Celoživotní žeň básníka par excellence Otokara Březiny čítá pět básnických sbírek a dvě eseje. Nedopsané torzo šesté sbírky mu vydali posmrtně.) Březina literárního benjamínka Vrbu přesvědčil, že je epik, nikoli poeta. A tak s „kompromisní“ tvorbou básní v próze došel Vrba nejen na meziválečný literární Olymp, ale také do literární historie.

Na konci dvacátých let pak oslovila expanzivního tvůrce Vrbu sociální tematika balad Wolkerových a Bezručových. Dokonce tak intenzivně, že v roce 1928 se sám o baladu pokusil. Ne docela informovaný čtenář se jen stěží rozhodne: zapůsobil více Jiří Wolker, nebo naopak Petr Bezruč?

Jiří Wolker (1900 – 1924) napsal “Baladu o očích topičových”. “V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, – nevidím! / … Neslyší slepec, – do tmy se propadá / a tma jej objímá a tma jej opřádá, / raněné srdce už z hrudi mu odchází …”

Devětatřicetiletý Jan Vrba (1889 – 1961) přidal do meziválečné sociální poezie patnáctistránkovou “Baladu o srdci”. I odtud ukázka:

“Když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily — snad prasklo cosi v nich, / snad povolily tlaku niter ohnivých … / Dělová rána — a žhoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí … // Teď chvíle nadešla! // Měl věru štěstí … // Směšný skok Klvaňův — srazil ho pěstí … // Však běda! Sám, on sám — Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivý tyč …”

Sotva zapochybujeme o tom, že Jan Vrba musil Wolkerovu tvorbu znát. Byl básníkovým čtenářem. Jenže musil znát i buřičské dílo slezského “ještěra”. Bezruč (1867 — 1958):

“Já kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu, / široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu.”(Kovkop; dops. 1899)

Věru. Koho byl chodský objevitel žánru obrázků z přírody epigonem, a on v osmadvacátém do epigonství upadl v každém případě! – byl to snad Jiří Wolker, nebo spíše Petr Bezruč? A … nemohli to být oba dva? Jako se nelze nedomýšlet, nelze ani nehledat. Ovšem v publicistickém díle kulturního regionalisty a trpělivého badatele Podčerchoví Jana Prokopa Holého zaujme informace, že rozsáhlejší korespondenci s básníkem Petrem Bezručem “vedl zejména Jan Vrba, který jej i dvakrát navštívil v Kostelci na Hané”.

Záhada objasněna? Zdá se tím spíš, že buď jak buď epigonská “Balada o srdci” vyšla v Polské Ostravě – a bez pompy: z iniciativy Antonína Vojtěcha, výtisků jedno sto. Bylo to v roce 1932; a vícekrát už ne! (Fakt historický: Polská Ostrava byla už v roce 1919 úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, ale obyvatelstvo změnu hned nepřijalo. Proto v tiráži Vrbova dílka stojí Polská Ostrava, ačkoli fakticky již neexistovala.)

A tak zbývá konstatovat, že Vrbův “statný a dobrý hoch” Jindřich Klvaňa, kterého každý den “volala továrna, milenka neživá, / kde žhnuly výhně a duněla kladiva” a kde on nebyl spokojen, “protože oči měl – / často je obracel do pece plamenné, / často je přivíral, jen aby neviděl / postavy druhů svých sešlé a shrbené”, je tím typem literárního hrdiny, který nuzuje, v huti otročinou ničen, po úrazech zohaven, nebouří se, smysl svého údělu vidí a realizuje v sebeobětování pro druhého. Vrbu pak poznáváme jako člověka s nesmiřitelným postojem k zlořádu devastujícímu lidství.

K poezii veršového členění se umělec dal zlákat ještě jednou:
v letech čtyřicátých (1942-43, 1946). Už naposledy, a bylo to tentokrát neokoukané. V tomto druhém případě inspirativního ovlivnění Jana Vrby sehrála hlavní úlohu na prvním místě věda, astronomie, a po ní … po ní kniha. Ta kniha byla sbírka básní a byla to kniha solitérní bezmála už tři čtvrti století. Byly to Nerudovy “Písně kosmické”.

Vrba pojmenoval svůj cyklus, vymezený (a právem!) přívlastkem “darebné verše”, na “Kosmické”. Jde o básně a říkanky, na kterých nezaujme nijak zvláštní umělecká hodnota. Ale způsob, jakým se sedmdesát let po Nerudově excelentní poetice vypořádal s tematikou kosmu Vrba, ten zaujme.

Ostatně čím to, že “Písní kosmických” a jejich nenapodobitelného tvůrce si považují už ve třetím století? Třetím století! V čem tkví ona nezapomenutelnost? Je to značná myšlenková šíře a je to do hloubky sahající pronikavost vizí. (Povšimněme si jen častých “až” — “jak” — “jako”.) Vrchu ve sbírce nabyly tužba (jako “chtěl bych za cenu života / procítit slunečnou píseň!”) a také víra (jako “až na světě tom zas vypučí / tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: / pak snad zase drobounký atom můj / tam zazvoní kosmickou písní!”)

Tedy Jan Neruda — Jan Vrba. “Písně kosmické” — “Kosmické”.

Nerudův umělecko-filozofický potenciál výstižně pojmenoval Jiří Šotola, když o básníkovi napsal, že “stáhne na zem a obleče do lidské podoby celý vesmír — a vzápětí krutě zironizuje žabí rub takového snažení. Dovede neúprosně do konce depresivní motiv marnosti — a hned ho zas přebíjí vzpurnou a jistotnou myšlenkou, že člověk dobude i hvězd”.

Nicméně Jan Vrba s Nerudou v uměleckém kumštu nesoupeří. Ani mu to nelze.
(“Tatíčku Nerudo není to konkurence.”) I on je kontemplativní a s Nerudou nejprve polemizuje (“Tatíčku Nerudo, tohle přec / nesedí jaksi Tobě.”), využívá nových poznatků astronomie, o nichž je dobře spraven (“Víra se ve mně zřítila, / duší mi proudem šly ledy — / a tu v přetěžké úzkosti / chtěl jsem se zachytit vědy.”), ty poznatky vrství, eskaluje střízlivost v pesimismus, pesimismus v bezvýchodnost, tu do marnosti a nihilismu. To vše podle partitury Ironie. Vrba je ironikem na všechny strany. Ironizuje Nerudův emocionální optimismus. Ironizuje vědění i domněnky astronomů a astrofyziků. Také vesmír. Societu a historii. Jedince lidského rodu. (Přičemž s vervou mentoruje.)

Ale tu – !! – , jako když s jarem taje ledový krunýř země. Do básníkových strof vnikají iluze a zbožná přání, protože láska (“Ach, ne! To slunce zářící, / ať žluté nebo rudé, / předobré je a ze všech sil / nám věčně svítit bude!”) a s láskou ještě něha (“I naše Země je předobrá / jak každá lidská matka, / je požehnaný její klín / a její náruč sladká.”). Toť. Jinak ani není možno: Což snad pro člověkův způsob najdeš jinou … předurčenost?

V tomto je Jan Vrba zajedno s “tatíčkem” Nerudou — oba polidšťují kosmos. Nato kosmos činí jich sebedůvěru expanzivnější.

Není známkou cynismu místní parodie na existenciální nejistoty. Ani satira na světobol ne. Vrba zkrátka nezapřel, že je z kmene Buláků. Proto i žertéřství na bulácký způsob, proto i nikoli ojedinělá klopýtnutí, když snaha o nadhled za každou cenu nadiktuje příliš prostinký, neduchaplný rým.

Avšak chybil by každý, kdo by po epigonské “Baladě o srdci” viděl za “Kosmickými” lacinou snahu parazitovat na Nerudově historické popularitě. To Vrbův filozoficko-etický potenciál nekončí celoživotním naturae convenienter vive. Jeho duchovní svět není nijakým manstvím. V kosmu přec nenajdeš konce Existence, a konce nemá ani Vědění. Básníkovo na Zemi tím spíš ne.

“Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul.”

Po drahných desetiletích zbylo jen v málokterých knihovnách svědectví o netuctovém činu Jana Vrby: implantoval dobově nejmodernější vědecké poznatky do poezie a samé poezii jako filozoficko-estetické informaci snesl nepřeberně námětů a možností .
Knihu především polemizujících básní a žertovážných říkanek vytiskla autorovi Česká grafická Unie, a.s. na jeho vlastní náklady. 1947. V počtu pěti set výtisků a jako neprodejný soukromý tisk pro autorovy přátele.

Jan Vrba, milenec přírody objevitelského zaujetí, samorostlý básník a hloubavý přírodní filozof (Marie Vodičková) z těch nejpovolanějších, jaké kdy česká literatura měla, spatřil světlo světa v Klenčí pod Čerchovem. Letos tomu sto dvacet pět let.

(Postscriptum. V naší rešerši, u příležitosti Vrbova jubilea napsané, jsme usilovali vyhnout se okleštěnostem slovníkových hesel, časové účelovosti medailonů a opiskům ze studií a statí. Neb v lidském životě není jednoznačností. Jako v umění není vždycky dokonalosti.)

Všechny ilustrace v článku: Mirko Hanák
Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace

Autor článku: Miroslav Vejlupek

The post Jan Vrba. Zapomenutý básník a pozorovatel přírody. Veleúspěšný spisovatel své doby first appeared on Čítárny.

Stanislav Vodička psal vždy útlé malé knížky. I tato knížka básnické prózy knihaře a básníka, přítele Demlova, je stejně křehká jako jeho život. U takových knih jsou slova zbytečná. Čtení Vodičkovy prózy je podobno meditaci, je to příliš osobní věc. Čte se v tichu a v pokoře ke všemu živému neboť autor zde ticho velebí a předává nám ji na dlani jak křehkého, zranitelného motýla, jak táhlý tón zvonu.

„Vždyť náš život je také takovým odléváním zvonu. Slitina všech našich okamžiků, dní, od zrození až do smrti, teče žhavým potůčkem do skryté formy a až tam odteče poslední kapka posledního skutku, teprve potom bude zvon ulitý.“
Napsal Stanislav Vodička v povídce Na zdraví zvonu.

Ilustrace Mirko Hanák

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Stanislav Vodička | Planina ticha | Vyšehrad, 1983
Kniha získala cenu Vyšehradu za nejlepší prózu. Ilustrace na obálce Mirko Hanák.

Ukázka z knihy: Stanislav Vodička / Planina ticha.

Byl takový podivný den. Nic se nedělo. Na Městečku byl klid, ani povozy nejezdily, před okny mé dílny seděly u obecní pumpy ve stínu javorů husy, zobáky zasunuté za křídlem. Spaly. Několik much bzučelo na okenní tabuli. Chtěly proletět sklem do prosluněného červencového odpoledne. Co chvíli se s bzukotem doklepaly až k hornímu rámu okna a potom spadly dolů. Rozebíral jsem knihy. To je první knihařská práce na každé knížce. Odtrhávají se jednotlivé archy, očistí se z nich starý klih a pak se knížka přehlédne, jestli je celá.

Tohle odtrhávání archů popraskává podobně jako klepání much na skle. A neustále se opakuje. Aby byl klid odpoledne dovršen, seděl za mými zády student práv. Učil se latinská slovíčka. Pobroukával si je stejně úporně jako ty mouchy, které chtěly proletět sklem.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.
Tahle stará židle zabloudila do knihařské dílny z nějaké restaurace. Pozvednutím za sedadlo se dala složit a zastrčit někam do kouta, a potom zase vytáhnout, klepnutím o zem rozložit a nabídnout hostu. A nebyl to lecjaký host, byl to básník, a ta židle nebyla také lecjaká, byla jenom jeho. Měl na ní vysezené právo ze svých každodenních návštěv.

Někdo by se ostýchal nabídnout básníkovi rozvrzanou židli, ale v knihařské dílně, ostych neostych, to byla jediná židle s opěradlem, a proto, i když rozvrzaná, byla nejparádnější.
U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.

Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.
Básník přišel, posadil se a vytáhl z kapsy dvě bělavě nazelenalá jablka. Pomologové jim myslím říkají letní průsvitná. Jedno dal studentovi a jedno knihaři. Byla to první spadlá jablka z jeho zahrady.

„Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk.“
Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.
Student už nepobroukává latinská slovíčka, protože před básníkem, který zná latinu stejně dobře jako češtinu, by mu bylo trochu úzko. Jenom knihař dál oškrabuje archy, protože se živí knihařinou. Jeho práce nikoho neruší, i když sedí zády obrácený k hostům. Dnes oškrabuje, zítra bude lepit a zase bude k hostům zády. Je to tak jako s tou židlí. Při první básníkově návštěvě ji utřel hadrem a rozpačitě postával, jako kdyby neměl co dělat. Dnes už jsou všichni součástí letního odpoledne. Nikdo nikoho neruší, mouchy bzučí a husy spí. Básník si nacpe faječku, nosí tabák ve skládacím pytlíčku – kočičáku, zapálí si a sirku hodí na zem, ke kamnům.
A hovor jako by vypadl z oka červencovému odpoledni. Nic básnického ani kněžského, ani studentského, ani knihařského.
„Když to bude takhle pár dní trvat, obilí na těch škrkách podeschne.“

Tak se pomalu odvíjí rozhovor.
Vidím, že naproti, v domě u Palasů, nejsou pootevřená vrata, a proto jen tak, abych přispěl do rozmluvy, říkám: „Dneska je takové horko, že ani Anotka se nerozhlíží po Městečku, aby mu něco neuteklo.“
Tohle banální přispění do hovoru vyprovokovalo událost.
„Anotka že se nerozhlíží po Městečku?“ říká student. „Ten se rozhlíží pořád, i když má zavřená vrata!“
Najednou se řeč obrací k Anotkovi. Básník i knihař pochybují o tak veliké zvědavosti, ale student řekne: „Já ho dobře znám, tomu na Městečku neunikne ani slepičí krok.“

Najednou je červencové odpoledne veselejší. Je tu zvědavost Anotkova a pochybovačná zvědavost v knihařské dílně.
„Víte co?“ navrhuje student, „zkusíme to!“ Básník se směje mezi zuby. Byl by ochoten k nějaké recesi, ale nesměla by utrpět jeho kněžská důstojnost.
„Tak jak to chceš zkusit? Přece vidíš, že vrata jsou zavřená a v okně nikdo není.“
„Víš co?“ říká student po krátkém váhání, „Já vyběhnu z dílny, zdvihnu ruce nad hlavu a poběžím k našemu domu. Potom vyběhneš ty za mnou, také s rukama nad hlavou, a důstojný pán tady počká.“
Tento návrh je přijatelný pro kněze i pro básníka.
A už z knihařské dílny vybíhá student s rukama nad hlavou a za chvilku vybíhá s rukama nad hlavou knihař. Vběhli do studentova domu, tam chviličku počkali, a potom zas běží knihař s rukama nad hlavou a za ním student.

Husy u pumpy se probudily, ale když se nic nestalo, zastrčily zobáky za křídlo a spaly dál. Básník, knihař i student si stoupli k oknu a zvědavě se dívali na vrata protějšího domu. Čekali jenom chviličku. Najednou se vrata otevřela a vyšel Anotka. Byl bez čepice, jen v košili a v kalhotách. Rozhlédl se po městečku a poklusem se rozběhl ke knihařské dílně, pádil středem hejna hus, které se s kejháním rozlétly.
Básník si sedl na rozvrzanou židli, s mírným úsměvem pokuřoval, ale obláčky kouře mu vybuchovaly ze rtů jaksi humorně rychleji, knihař oškrabával archy a student jen tak ledabyle seděl.

Anotka vešel do dílny, v pravé ruce nesl papírovou desetikorunu. Pozdravil křesťansky „Pozdrav pámbu“ a překvapeně se rozhlížel. Nic se nedělo. Všichni seděli v jakési červencové pohodě.
„Zkrátka a rozhodně,“ začal hovor svým obvyklým úslovím, „přetrhla se mi desetikoruna, a tak jdu, abyste mi ji slepil.“
Vzal jsem desetikorunu. Byla čerstvě přetržená. Bylo vidět, že ji přetrhl schválně, jen aby měl důvod k návštěvě.
Ustřihl jsem proužek průsvitného papíru, natřel jej škrobem a slepenou bankovku jsem mu vrátil. Ve stařecké tváři, pod rozcuchanými vlasy, se rozhostila zklamaná zvědavost. Nakonec to Anotka přece jen nevydržel.

„Zkrátka a rozhodně, co se děje? Vidím, Véna utíká, za ním knihař utíká, pak zase knihař běží a za ním Véna utíká. Co je?“
Oči mu těkaly z jednoho na druhého a nikde nenašly příčinu překotného pobíhání.
„Ále, to nic, Václav si zapomněl doma latinská slovíčka, tak si pro ně běžel, a já jsem mu zas šel říci, že si tady zapomněl slovník,“ říkám Anotkovi přemáhaje smích.
„To je mi nějakýho kvaltu pro slovíčka,“ zabručel Anotka a odešel, bez pozdravu, se slepenou desetikorunou v ruce.

A teprve když pochodoval mezi rozehnanými husami, začal se básník tak hlasitě smát, až se plácal přes kolena, a židle vrzala a faječka zhasla. A už nebylo nic ze studia latinských slovíček. Ani červencové odpoledne nebylo bez události. Anotka přece jen o všem věděl. Jeho zvědavost nikdy nezastrčila zobák za křídlo, aby spal. Jistě věděl také o tom, že básník odešel k Liškovům na pivo a celou cestu se smál.

The post Planina ticha. Jedinečná meditativní próza knihaře a básníka Stanislava Vodičky first appeared on Čítárny.

Ilustrace vynikajícího světového ilustrátora, o kterého v Česku není skoro zájem, se objevily v nové a krásné knize Jacka Londona / Volání divočiny.
Navíc v libozvučné francouzštině.
Knihu vydalo nakladatelství Editions Callidor, které se zaměřuje na klasickou literaturu s ilustracemi předních světových ilustrátorů.

Více o nakladatelství Editions Callidor:
https://www.editions-callidor.com
Mirko Hanák:
Mirko Hanák. Jeden ze světových velikánů české ilustrace

The post Skvostné ilustrace světového Mirko Hanáka v knize Jacka Londona Volání divočiny first appeared on Čítárny.

Už na titulní stránce této knižky pro děti poznáte skvostné ilustrace Mirko Hanáka (*26. 6. 1921 – †4. 11. 1971). Jeho rukopis je snadno rozpoznatelný a kdybyste to náhodou nepoznali, hlavní název knížky Mirko Hanák dětem, malovaná říše veršů a pohádek vás nenechá na pochybách.
Knížku pro děti vydal Knižní klub u příležitosti malířových nedožitých pětaosmdesátin.

Je moc dobře, že se naskytla možnost připomenout ilustrátora, kterého ve svých vzpomínkových knížkách zmiňují například Jaroslav Seifert nebo Adolf Branald. A o kterém výtvarník Miloslav Jágr řekl:

“Pachtila se před těmi papíry celá řada výtvarníků, pak přišel Hanák, udělal pár čar, a bylo to ono! Měl talent od Pánaboha.”

O čem je knížka aneb v dobré společnosti
V řadě rozsáhlejších i komorních ukázek jsou v knížce připomenuty mnohé literární práce autorů pro děti jako jsou: Michal Černík, Hana Doskočilová, Karel Jaromír Erben, Milena Lukešová, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, Bohumil Říha, Jaroslav Seifert, Karel Šiktanc, Ljuba Štíplová, Jana Štroblová a Jan Vladislav. Hanákovy ilustrace ale nejsou převzaty jen z předchozích vydání děl těchto autorů, nově jsou představeny i z pozůstalosti vybrané alternativy dříve publikovaných maleb.

Tato půvabná knížka pro děti je rozdělena na dvě části, a to na příběhy, pohádky a verše především o zvířátkách a v druhé části jsou pak klasické pohádky.
Základem první části jsou krátké texty Hany Doskočilové, které dosud nebyly knižně vydány. Ty jsou doplněny dalšími podobně laděnými texty.
Určitě není na škodu, že ve výboru nejsou zastoupeny texty Tomečkovy a Nového, protože ti byli vydávání s ilustracemi Mirko Hanáka velmi často. Hanák si s Tomečkem byli blízko nejen zájmem a oblibou přírody, ale především svým “lovením beze zbraní”.

Jemnost a lehkost předurčovala Hanákovy malby i k doprovodu poezie.
V této publikaci je mimo jiné připomenuta básnická kniha Mileny Lukešové Bačkůrky z mechu i práce Malovaný dvůr a Co si povídají zvířátka v noci Ljuby Štíplové. Prostor dostaly i pohádkové texty a ilustrace k nim: Princ Bajaja Boženy Němcové, Erbenův Pták Ohnivák a liška Ryška a zařazena je také Nezvalova Romance o králi Ječmínkovi.

Knížka je určena již malým čtenářům, ale určitě potěší i dospělé, kteří si dovedou “hrát na dívání”, tak jak v úvodu knihy nabízejí verše Mileny Lukešové. Pohádky, verše i příběhy v knížce obsažené navzájem s ilustracemi souzní a tvoří tak krásnou knihu, která jistě potěší malé i velké.

Knížku doplňuje bibliografie Hanákova ilustračního díla a doslov Blanky Stehlíkové.
A na závěr jen hluboce smekněme před paní Stanislavou Zábrodskou z Knižního klubu, která celý výbor naprosto dokonale připravila

Mirko Hanák Dětem / Malovaná říše veršů a pohádek / Vydal Knižní klub, 2006 / Sestavila Stanislava Zábrodská / Graficky upravila Eliška Konopiská

KNIHA BYLA OCENĚNA ZLATOU STUHOU ZA ROK 2006 – ediční počin
{youtube}EI56LWbNM4c{/youtube}

The post Mirko Hanák dětem. Skvostné ilustrace našeho předního ilustrátora first appeared on Čítárny.

Mirko Hanák (26.06. 1921 – 4.11. 1971) patřil mezi naše nejúspěšnější ilustrátory knih o přírodě. Snad to zapříčinily sudičky, že při svém prvním prohlédnutí spatřil líbeznou krajinu, rozprostřenou kolem tehdejšího Turčianského Svatého Martina. Také další místa jeho pobytů v Kroměříži, v Olomouci či prázdniny u babičky ve Skaličce u Zábřehu mu nabízela v lukách, na březích potoků a říček nebo v hlubokých lesích nejeden zážitek a nejedno citové dobrodružství.

Pak do jeho života zasáhla válka. Jako příslušník „ročníku 21“ byl po dvouletém studiu na Škole umění ve Zlíně povolán na práci v Německu. Pracoval v továrně u Kapfenbergu, odkud o Vánocích 1944 uprchl se svým kamarádem, malířem Čestmírem Kafkou.

Po osvobození Československa se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Domů se teď vracel do Jeseníků, kam se jeho rodiče přestěhovali. Tam měl svůj ateliér a také vlastní revír. Sám se kdysi vyznal: „Je mnoho lidí, kteří milují přírodu a neběhají s flintou po lese, ale tvrdošíjně lpím na zjištění, že jsou chvíle a místa, na kterých se potkávají jen lovci. Vím zcela bezpečně, že nebýt pušky, celá moje práce by se jistě ubírala jinými cestami. Prožili jsme spolu věci, které mi připadají krásné a důležité, že o nich musím vypovídat.“ Jeho lovy se totiž stále více měnily v lovy beze zbraní, jeho výpovědí se stala kresba a malba.

O Hanákových návratech na lovecké stezky se mezi jeho kamarády vědělo, takže téměř od začátku dostával ilustrační úkoly, ve kterých mohl uplatit nejen svůj vztah k přírodě, ale také její znalost a neselhávající optickou paměť.
Když pak ještě pro sebe objevil tajemství soudobého čínského akvarelu, zcela se oprostil od tehdy preferované popisné hmoty. Po raných ilustracích loveckých povídek od ruských autorů Skrebického, Prišvina, Aramileva či Biankiho nalezl svůj osobitý výtvarný výraz.
{youtube}EI56LWbNM4c{/youtube}
Tuto proměnu můžeme názorně sledovat na dvou ilustračních cyklech pro knihu Karla Nového Rybaříci na Modré zátoce z let 1953 a 1963. V tom druhém už uplatnil vedle znalostí a optické paměti svůj zážitek, umocněný poezií a docenil čaromoc barvy.
Vedle knih Karla Nového, které vycházely rovněž v cizojazyčných vydáních, rád doprovázel svými kresbami a akvarely knihy pro mládež od Jaromíra Tomečka. Vyžádal si jej také ředitel Státního nakladatelství dětské knihy Bohumil Říha a Rudo Moric, který tehdy vedl nakladatelství Mladé letá.
Již osvědčenému ilustrátorovi byly zadávány knížky světových autorů E. T. Setona, Felixe Saltena, Jacka Londona, Henryho Williamsona, s nimiž do ilustrací vstupoval i dramatický akcent. Ale Mirko Hanák nezapomínal ani na nejmenší děti, kterým v obrazově koncipovaných leporelech bez textu přibližoval domácí zvířátka, obyvatele lesů i zvířátka z celého světa. Také ona se dočkala zahraničních reedic a nejednou podnítila naše i cizí autory ke slovesnému doprovodu.

Ačkoliv Mirko Hanák říkal, že může kreslit jen to, co viděl a co zná a někdy si dokonce posteskl, že je v kontextu současných výtvarných snah jeho tvorba poněkud konzervativní, měl o ní zbytečné pochyby.
S hlavním proudem své generace souzněl především poetickým viděním světa. Díky této schopnosti se stal také vynikajícím ilustrátorem veršů pro děti – ať už v knížce Kristy Bendové, v překladu Zdeňka Kriebla Trnky brnky na ty hrnky nebo v Bačkůrkách z mechu od Mileny Lukešové. Mimo jiné tu v propojení textu s obrazem osvědčil svou schopnost vnímat knihu jako svébytný estetický celek.

Značnou představivost prokázal umělec i v ilustracích pohádek. K nejkrásnějším patřil Modrý pták od Marie d´Aulnoy, který se také dostal k mnoha zahraničním čtenářům. Ještě se moc těšil na nové ztvárnění pohádek Boženy Němcové.

Mirko Hanák (26.06. 1921 – 4.11. 1971) se brzy stal známým a oblíbeným ilustrátorem. Jeho knížky rychle mizely z knihkupeckých pultů. Získal ocenění v soutěžích Nejkrásnější knihy roku, výroční cenu nakladatelství Albatros, diplom na Mezinárodní výstavě knižního umění v Moskvě, cenu v Citta di Caorle i na Mezinárodním knižním veletrhu v Boloni. Chystal se na výstavu svých prací do Bagdadu, výstavy k jeho padesátinám připravovala Galerie Díla v Olomouci i nakladatelství Albatros.

The post Mirko Hanák. Jeden ze světových velikánů české ilustrace first appeared on Čítárny.

Nejen lidská osobnost – a půjde nám v tomto medailónku o spisovatele -, i knihy i předěly bibliografické mají svá výročí. Že už čtenář cosi podobného druhdy četl? Popojděme tedy. Narodil se před sto dvaceti pěti lety. Knižní debut mu vyšel před jedním stoletím. Sérii pěti sbírek básní veršového členění završil před lety devadesáti. Veršového členění nezdůraznit nemůžeme, protože psal také básně v próze.

Narodil se v Klenčí pod Čerchovem v rodině učitele, debut pojmenoval Radostným zaslíbením a patero knih poezie uzavřel Svítáním a světem. Mezi ty dvě se vešly sbírky Jitřní lov (1917), Zahrada Getsemanská (1918) a V polední stráni (1921).

Jan Vrba (10. 12. 1889 – 28.5. 1961) proslul na dvojí způsob.
Ve světě lidí jako neústupný, sebekontrolou neoplývající umanutec a v krásné literatuře zas jako spontánní tvůrce v žánru básně-přírodní prózy.
Aniž by si na tom zvlášť zakládal, k nohám Mnémosyné snesl žánr obrázků z přírody … Uměl je psát znamenitě, určitě lépe než poezii a romány.

Pisatel medailónku pamatuje o Vrbovi celé (ironické) legendy, už v dětství a jinošství slýchané. Malodušnost, ať jediná, ať do plurálu zhojnělá, dehonestuje každého nad ni vyčnívajícího s urputnou vášní. Až do krutosti. Ovšem na svéráz má netuctová tvůrčí osobnost přirozené právo: jinakost ji charakterizuje, zdroj to fluida. I takový čtenář, který má o Vrbově životě jen povrchní informace, nejspíš neodmítne tvrzení, že životní styl malého Jana pranic nevypovídá o šťastném dětství. Chlapec po vyučování nezamířil s partou ke hrám, ani k domovu se neubíral. Polní cesty, luka, remízky, a když se přestal bát, tak i hluboký les – to bylo v y h n a n s t v í , z kterého niterně do konce života nevyšel. (Třebas v dospělosti autorita.) Značnou kreativností a originalitou disponovaní lidé estetické orientace – a právě takovým typem Jan Vrba byl – , jsou nadobyčej empatičtí, nicméně nepatří k těm sociabilním.) A že nám nejde o biografické pikantnosti, otevřeme si Vrbův debut Radostné zaslíbení.

Knihu o šestadvaceti básních a třech hymnech napsal mladý muž bezmezně milující – „celý rok na zemi štěstí“ – „zamlžené večery“ – „širou kosmu prostoru“ – „démona, jemuž se koří zdraví a mladí“ – „bílou a chladnou milenky dlaň“ …
Sbírku kypivých emocí vydali roku 1914 Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, a to nákladem Fondu Julia Zeyera. Bylo to v době nových ideálů – a Jan Vrba sbírku uvedl charakteristicky, básní Rozbijte číše!:

„Rozbijte číše, z kterých jste pili,
rozbijte číše po otcích –
všechna ta hesla, pro něž jste žili,
všechno to malé, zač jste se bili,
vymyťte z hrudi dětí svých.“

Už v debutu, jako pak ještě vícekrát, neskrýval empatický Vrba pravdu o svém sociálním cítění:

„Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří …
Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří,
ret zvuku nevydá …“
(„Miluji sluneční západy …“).

Naopak hymnická „Modlitba k životu“ obrazí tvůrcův stav duchovní, ten pak v intencích vznešenosti.

„Živote, veliký, silný a vítězící, modlím se k Tobě
– otrok i milenec tvůj.
Nad naší láskou
dobrotiv stůj,
milostiv v ochranu přijmi Ji, mne – a jednou
i moje robě,
jako pán nejvyšší nad námi ruku drž, živote 
– Můj! – “

Nicméně – třebas debutem – Vrbovou prvotinou rukopisnou Radostné zaslíbení není. Ta nese název Les a benjamínek ve světě umělecké literatury ji psal již v letech 1911 – 1912, tedy dvaadvacetiletý. (Geneze a „curriculum vitae“ díla si ovšem říkají o samostatný text.)

Ačkoli Vrbův prolog k přebohaté bibliografii – viděno po stu letech – v kontextu dobové poezie zvlášť zásadním počinem nebyl, vyšel celkem pětkrát (1914, 1926, 1927, 1941). Což vypovídá o Vrbově pozici mezi nakladateli. Což vypovídá o autorově popularitě u čtenářstva, venkovského zejména. Krom toho dalo Radostné zaslíbení vytušit, že v knihovních fondech veřejných knihoven přibude originálně uhlédnutá tematika přírody.

Ilustrace Mirko Hanák

Jan Vrba tedy uveřejnil v rozpětí jednoho desetiletí básnických sbírek pět (a k tomu devatenáct, ano, devatenáct – !! – titulů prozaických).
Vrbovu pátou básnickou sbírku vydal vyškovský František Obzina: právě před devadesáti lety, 1924. Tři oddíly (Svítání, Vigilie Letnic, Svět) knihy básní Svítání a svět jsou – bez výjimky explicitním a nemetaforickým – svědectvím těch deseti let životních zkušeností a posunu náhledů. Sbírka (vyšla ještě 1929 a 1931) filozofuje, uplývá po vlnách předexistenciálních, samozřejmě jako už debut i ona neustále vydechuje omamnou vznešeností, v pisatelově osobnosti zakódovanou. Velmi se ptá a tápe, nachází i pozbývá.

Těch deset let porovnáme modlitbami.

V „Modlitbě k životu“, již čteme v Radostném zaslíbení, van emocí básníkovi nadiktoval:

„Zdráv buď, můj živote, veliký, silný a vítězící,
slzami radosti splácím ti povinnou daň,“
ale v „Modlitbě“ v páté, s odstupem deseti let vydané knize básní už promlouvá přece jen jiný Vrba:
„Jsem z dětí Tvých, jsem štípí Tvého díla,
uprostřed věčna pouhou vlnou z vln –
v mém srdci láska spí a v ramenou spí síla,
a přece jsem bolesti a nejistoty pln.“

Tento Vrba se zmohl do svých pětatřiceti let na celých čtyřiadvacet knih, mnohému spisovateli požehnaných až za zenitem literární produkce. Tento Vrba už napsal i báseň „Vím, že jsem sám“ a v ní: „Vím, že jsem sám – a nikdo nerozumí / mým drsným vzkřekům, ani modlitbám …“

Tomuto Vrbovi udělil ministr kultury Státní cenu za literaturu (1922 za knihu obrázků z přírody Bažantnice). A což dvě Výroční ceny České akademie (1915, 1918)?!

Ilustrace Mirko Hanák

Literární vzkazy Vrby lačnému venkovskému čtenářstvu už v té době netlumočili žádní nakladatelští outsideři, ba naopak – vedle již zmíněného Františka Obziny z Vyškova především J. Otto, J. R. Vilímek, L. Mazáč, plzeňský Karel Beníško, Česká grafická Unie.
Nadšený čtenář próz Karla Klostermana, bratranec katolického spisovatele Jindřicha Šimona Baara a vzdálený příbuzný spisovatelky Růženy Svobodové napsal svých bezmála osmdesát knih stylem nezadržitelného finišmana. Byl nespoutaným živlem a nic nedbal nepřízně kritiků vyčítajících jeho historickým a venkovským románům pravopisné chyby, ba kýčovitost příběhů, nedotaženost stylistickou.

(Pouze na Vrbovy knihy o přírodě si žádný kritik ostrým perem netroufl.) Pro Vrbu žít znamenalo psát. A to vervně. Na novátorský díl jeho tvorby nezanevřely ani moderní dějiny literatury české.

Tím politováníhodnější a ostudnější je dnešní zacházení s Janem Vrbou v elektronickém médiu.
Wikipedie, Česká bibliografická databáze i stránky Spisovatelé.cz uveřejnily navzájem opsaný životopis s jednostejnými faktografickými chybami. Stejně tak bibliografii, v níž – tři básnické sbírky zařadily mezi romány a povídky. Rutina tak často klopýtne.

Ilustrace Mirko Hanák
Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace

Autor článku: Miroslav Vejlupek

The post Jan Vrba. Básník přírody, jeden z nejznámějších tvůrců básní v próze first appeared on Čítárny.