Jaroslav Hašek a jeho vtipná přednáška o falšovaných a zkažených potravinách.

Milí voličové!
O svých protikandidátech nemohu říct nic dobrého. Jest mi to velice trapné, tím trapnější, poněvadž bych tak rád řekl vše nejlepší, abych dokumentoval, jak nejkrásnější pomstou může býti, neohlížeje se napravo ani nalevo, podvrátit činnost svých protikandidátů, abych jim jaksi tímto skutkem vyrazil z ruky zbraně proti sobě. Bohužel však není mi to možné, chci-li promluviti k voličstvu úplnou pravdu.

Ctění přátelé!
Zajisté že dovolíte, abych v této pohnuté politické době, kdy jest třeba vyslati do parlamentu lidi, bojující za nejsvětější statky lidstva, promluvil k vám několik slov o tom, co jest nám světější než všechno ostatní, o tom, co plní nitro všech voličů i kandidátů poslanectví a což tak krásně bylo již vyjádřeno ve starém Římě nápisem nade dveřmi městských krčem slovy: „Nacpi se.“

Podíváte-li se však kolem sebe, tu spatříte kormutlivý zjev, že se dnes vše, co patří k životním potřebám, falšuje. Bohužel však jakýkoliv předmět, který patří k poživatinám, málokdy vyskytne se v pravé jakosti, spíše bývá nahražen různými surogáty méně cennými.

Obchodníci mají ďábelskou rozkoš, když mohou do potravin něco namíchat.
Tento neblahý zvyk přenesl se tedy i na voliče. Touha po falšování potravin způsobila onen smutný zjev, že jsou falešní voličové a falešné voličské seznamy.
Znám jednoho kupce, který, když zfalšoval všechny potraviny ve svém krámě a už nevěděl, co má ještě falšovat, šel falešně odvolit.
Z těchto důvodů jest, velectěné shromáždění, nutností, aby budoucí parlament chránil žaludky voličů, a běda tomu národu, který do parlamentu vyšle hokynáře…

Z knihy: Jaroslav Hašek / Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. (napsáno 1911, knižně vydáno 1963)

The post Jaroslav Hašek: Falšování potravin falešnými obchodníky vytváří falešné voliče i cinknuté volby first appeared on Čítárny.

Pokud jste zděšeni tím, co se děje ve společnosti a myslíte si, že to tady nikdy nebylo, pak se mýlíte.
Jaroslav Hašek popisuje totalitu Rakouska Uherska, jako by popisoval Evropsko Unijsko. Stačí vyměnit pár slov a budete překvapeni, kde všude se liberální poskoci inspirovali.

V rakouském parlamentě si všechno pěkně zrekapitulovali, aby celému světu byly jasny nesmyslnosti a zvrhlosti válečného absolutismu rakouského, a celý svět je dnes přesvědčen, že se rakouský stát zbláznil.

Rakousko však ve svém šílenství spáchalo sebevraždu, jak napsaly nedávno brněnské “Lidové noviny”, které se nebojí ani státního návladního, ani dra Šmerala.
S tou sebevraždou Rakouska každý upřímný Čech, bývalý poddaný, nejen souhlasí, ale jeho loyalita k roztrhané chalupě jde tak daleko, že je tomu k smrti rád, jen to je při tom mrzuté, že při sebevraždě Cis a Translajtanie teče krev občanů.
S tou sebevraždou Rakouska stal se doopravdy malý omyl. Rakousko se spletlo a místo sebe pověsilo doposud asi 6000 občanů. Doufejme však, že přece jednou strčí hlavu do kličky a my jako pořádní bývalí poddaní podkopneme pod ním stoličku.

Pravil jsem, že je to velké slovo, říci, že se stát zbláznil, ale všechny doklady o šílenství rakouského státu byly předloženy slavnou sněmovnou.
I Němcům se to přestalo líbit a němečtí synové vydatně řežou do matičky Austrie.

To, co provozoval rakouský válečný dozorčí úřad, bylo velikolepé křižácké tažení proti zdravému lidskému rozumu.
Censurní soustava rakouská tvoří opravdu ojedinělou kapitolu v dějinách tisku na celém světě a snad ani censura bolševiků petrohradských ji nemůže předčit. Vyšlo na jevo, že byly konfiskovány zprávy c. k. meteorologické stanice o východních větrech.
Ježíš Kristus byl mezi zabavenými autory, censura zabavila i projev samotného rakouského císaře Karla polskému klubu.
Na Moravě zavřeli redaktora, který se opovážil tvrdit, že Čechové jsou Slované.

Zabaveno bylo každé slovo, které se tomu či onomu policajtovi nelíbilo, pražské policejní ředitelství spálilo na 1200 exemplářů zabavené knihy “Dějiny české hudby”, a když bylo podniknuto tažení proti československé obchodní akademii v Praze pro její velezrádný titul, málem, že se nedostal před válečný soud prof. Zykán, v jehož bytě našli a zabavili rukopis přednášek nauky o zboží díl II.: “Něco o skořici, vanilce, pepři a jiném koření”.

Noviny byly plny úředních zpráv, takže se nedalo již nic mimoúředního zabavit, a tu přišli na dobrý nápad, jak odpomoci tomu nedostatku.
Jeden úřad konfiskoval, co dával do novin úřad druhý, a “Lidové Noviny” donutila policie tisknout každého dne na úvodním místě slohová cvičení policejního zřízence, takže čtenáři nevěděli, mají-li se smát, či plakat.

Ministr odpověděl na to kulatě. Jeho odpověď připomíná staroindické přísloví:
“Kdo mluví s hlupákem, jako by mluvil se spáčem. Když je po rozmluvě, tu se optá: Co pak se vlastně stalo?”

V rakouském parlamentě se dnes často s vládních křesel ozývá zmínka o Bismarckovi.
Pánové zapomínají, že týž Bismarck řekl:
“Hloupost je též dar boží, ale nemá se jí příliš zneužívat.”

Kdybychom se drželi přísloví knihy Sirach: “Plačte nad zemřelými sedm dní a nad hlupáky celý život,” tu bychom si jistě nad Rakouskem musili oči vyplakat, proto se raději zasmějeme tomuto:

V Rakousku je nedostatek bramborů a proto se objevily ve vídeňských novinách zprávy, které pomalu snažily se připravit ubohé brambory o popularitu a vyličovaly je jako nejjedovatější rostlinu na zeměkouli.
Nápad není špatný. Když stojí dnes metrák ve Vídni 120 K, je to prozatím pokus znechutit rakouskému občanu jídlo, aby týž děkoval bohu, že nejsou brambory a že tak byl zachráněn z náručí smrti. Vídeňský prof. Feicherle totiž dokázal, že stříkne-li se morčeti do krve dva litry odvaru bramborů, že to nevydrží.
V nejbližší době přijde na řadu mouka a profesor Feicherle dokáže, že mouka je nejnebezpečnější jed na světě a zejména ve formě chleba, že působí zhoubněji, než kyanovodík.

Za pokus to stojí a nebude osamocen v reformě výživy.
Alespoň nedávno přinesl berlínský “Lokal Anzeiger” zprávu, že požívání tuků je velmi nebezpečné a může mít v zápětí onemocnění neštovicemi, a kdo se nají vepřového masa, že je ztracen, poněvadž dostane zkornatění tepen, zánět středního ucha a padoucnici.

Kde jsou proti nim ti staří lháři z dob Mikuláše Dačického, zapisující do kroniky zprávy, že v zemi švejcarské se narodilo židovce medvídě, které, zaškrábavši se za uchem, umřelo.

Německý žurnalista dnešní doby jde ještě dál, což ukázalo se v nedávném sporu o platnosti slov “czechisch” a “böhmisch”.
V “Hamburger Nachrichten” dokázal zcela nevyvratitelně redaktor Walstein, že vůbec žádní Čechové nejsou, nýbrž jen česky hovořící Rakušané (böhmisch sprechende Oesterreicher).

Hradčany že jsou původu německého, totiž, že se správně jmenovaly “Hartlein”, z čehož vzniklo “Hratšan” a konečně “Hradčany”.

Pokud se týká nebožky kněžny Libuše, připravil nás redaktor Walstein o tu sympatickou mythologickou postavu.
Libuše byla Němkyně, německá princezna, která se musela před násilnostmi bémátského obyvatelstva ukrývat ve křovinách pohraničních hvozdů, takže o ní Němci říkali: “Die liebte Busch” a od toho později “Böhmisches Wort”: “Libuše”.

Nijak se nedivím, že Heine napsal: “Každý má právo být hloupým”.
To musel napsat jen německý básník, aby to bylo německy a pro Němce.

The post Jaroslav Hašek o rakousko-uherském parlamentu a falšování dějin. Jako by to psal o EU first appeared on Čítárny.

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno. Tuto legendární větu řekl Zdeněk Mahler. A je tomu skutečně tak. Kniha knih, to je Haškův Švejk. Kniha, kterou můžete číst celý život a neustále v ní budete objevovat nové souvislosti. A to i přesto, že první díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921.

Přesný začátek cesty dobrého vojáka Švejka ale nelze určit.
Příběh začíná u jeho posluhovačky paní Müllerové neznámo kde, ale určitě nedaleko pražské hospody U kalicha, v okruhu tak maximálně 0,5 km. Dál by přece na pivo nešel. Kdo by si myslel, že jeho bydliště leželo někde jinde a měl pro to pádný důvod, rád to napravím.

Švejk pravděpodobně žil přímo vedle pražské hospody U kalicha, v ulici  Na Bojišti č. 12.
Bohužel není uveden zdroj této informace. Další možnost, kde Švejk žil, nabízí přímo román: „U nás na rohu Bojiště a Kateřinský ulice, poslušně hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden degenerovanej člověk.

Jeho otec byl jeden polskej hrabě a matka byla porodní bábou.
Von met ulice a jinak si po kořalnách nenechal říkat než pane hrabě.“ Ulice Kateřinská a Na Bojišti se nikdy nesetkávaly. Kateřinská ústila do Ječné na dnes již neexistujícím naměstí Komenského a Na Bojišti ústí i dnes do Sokolské.

Jediná možnost je, že se jednalo o domy, které stávaly na tomto místě v ulici Sokolské, mezi ulicemi Ječnou, Kateřinskou a Na Bojišti. Na mapě z roku 1913  ve žlutém kruhu. Vzdálenost jeho bytu k hospodě U Kalicha je ale v každém případě, s ohledem na celou anabázi, zanedbatelná.

Pokud si dáte práci s vyhledáním všech Švejků na policejních přihláškách, pak jedni Švejkovi skutečně žili v těsné blízkosti hospody U Kalicha, v domě hned vedle. Další Švejkovi, jejich příbuzní, bydleli v dnešní ulici Ke Karlovu (na mapě U Karlova).

Naposledy se v místě svého bydliště  objevuje, když byl buršem u Feldkuráta Katze:.. V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové.: “V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Müllerová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek…”

Víte, že Palivec byl skutečným hostinským U Kalicha?
To, že Josef Švejk bydlel v ulici Na Bojišti a jeho domovskou hospodou byla ta U Kalicha ví skoro každý.
Ale málokdo ví, že cca 30 let po Haškově smrti, tedy v dobách socialistického RaJe, tam byl hostinským jistý Palivec. Skutečně!

Mnoho dalšího: http://svejkmuseum.cz/

Ukázka:

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě.
Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

The post Haškův Švejk už měl 100 let. Kde se v Praze narodil a v kterých ulicích skutečně žil? first appeared on Čítárny.

Dovoluji si objasnit všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní Otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla.

Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzebubovi.
Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje.

V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfucia, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejít bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filosof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval.

A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sókratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe být zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sókrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován. Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: „Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou.“

Ve staré Persii považováno bylo za nečestné někoho zpolíčkovat holou rukou. A v perské Zendavéstě jest pátým přikázáním: „Chceš-li koho zpolíčkovat, zpolíčkuj ho opánkem.“

Staří Egypťané políčkovali cizoložníky kamennou deskou.

Ve starém Římě platil políček za něco velmi neslušného, a kdo někoho zpolíčkoval, byl zpolíčkován sám na veřejném náměstí. Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů.
Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje.

Tak minula léta, tak minula celá staletí, a políček pomalu se rozšiřoval celou střední Evropou, až vyvrcholil v onom dějinném okamžiku české historie, kdy někde v Německu nějaký český pán na říšském sněmu nebo na jiné mírové konferenci zpolíčkoval nějakého kurfirsta, poněvadž chtěli vzít českému králi titul vrchního číšníka. Kdo se interesuje, o jakou hospodu se vlastně jednalo, dočte se to v Palackého Dějinách národu českého.

A zase přešla staletí, až konečně políček stal se vlivem vzrůstající vzdělanosti pedagogickým prostředkem při vychovávání mládeže. Ale tu bylo shledáno, že se učitel nemá rozčilovat, a nastal ten obrat, že ministr vyučování zakázal všechny tělesné tresty ve školách v celém Rakousku, a políček stal se jedině výchovným prostředkem v parlamentě a dospěl význačného postavení zejména v rakouské říšské radě a v uherském sněmu. Facka stala se proto politickým dokumentem, politickou zbraní, a jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů.

Pokud se pak týče toho, jak dalece pojem políčku vnikl do nejširších vrstev lidových, o tom svědčí některá zajímavá folkloristická rčení jako: „facka jako trám“, na Moravě „facka jako Brno“ a podobně. Políčky obírá se psychologie i kriminalistika.
A obě tyto vědy došly k vskutku překvapujícím výsledkům. Jest dokázáno největšími vědeckými autoritami, že někoho zpolíčkovat jsou schopni jen lidé velice nízké duševní úrovně, pseudointeligenti, lidé nemravní, zlotřilí, padouši a sprostí.

Ukázka  z knihy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.
Génius Jaroslav Hašek s humorem o sobě a Straně mírného pokroku v mezích zákona

The post Stručné dějiny facky dle Jaroslava Haška aneb jak se fackovalo v různých kulturách first appeared on Čítárny.

Nejznamenitější kriminologové a sociologové, na příklad Alfredo Niceforo, připisují zločiny nedospělých trestanců dílem jich chorobnému duševnímu stavu, dílem nedostatečné mravní výchově. A v čem záleží mezi jiným též mravní výchova mládeže?
Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923)

Zajisté v tom, že má být mládež vedena k tomu, aby naučila se: „Že člověk, kterému jsou lhostejny bolesti jiných tvorů, nemůže nikdy pocítiti soucit ku svým bližním.“
Zdá se to být trochu staromódním (jak řekl jeden francouzský filosof, když dnes pravíme, že základem každé morálky jest, abychom pociťovali bolest cizí jako bolest vlastní. Tím staromódnější, poněvadž nikde jinde to tak není vyjádřeno jako v starých indických knihách, psaných sanskrtem. Tenkrát ovšem nehledali důsledků. Byla to morálka náboženská, v tomto ohledu vyspělá nad různé pozdější. Morálka, proti níž dnešní zákony na ochranu zvířat nejsou než slabým odleskem z toho důvodu, poněvadž byla v té zemi s tolika miliony lidí všeobecnou, neboť co jest dnes platna nejlepší snaha jednotlivců, když celek zůstane nevšímavým proti nejlepším snahám.

V našem životě den co den odehrávají se události, které člověka, alespoň trochu citově založeného, rozladí.
Není tomu dávno, kdy noviny přinesly zprávu, jak jedna hokynářka dala dvěma školákům starou kočku s přáním, aby ji utopili. Školáci však kočku neutopili, nýbrž na veřejné ulici chtěli ji umučit pozvolna. Nářek kočky přivábil zvědavce a strážníka, který kočku zabil šavlí.

Tak zní tato zpráva, která jistě působí na každého upřímného přítele zvířat bolným dojmem. Ještě schází jen to, aby byl v tom případě dav zvědavců, „který dlouho sledoval surovost obou školáků“, strážníkovi natloukl proto, že jim rychlým zakročením zkazil vzácné divadlo.
„Zástup obecenstva dlouho sledoval tuto surovost.“ Jest to jistě dost smutné, že teprve strážník musil zakročit proti surovým školákům, že z toho četného obecenstva nevystoupil nikdo, aby zahnal dva dvanáctileté hochy.

Trapně působí zajisté přitom slovo „surový školák“. O školních dítkách mělo by se totiž předpokládat, že něžnost, jemnost a citlivost provází je na každém kroku, že právě doba dětství jest dobou, ve které pro celý budoucí život má se dětem vštípit jen samé dobro, a celé okolí má působit na dětskou duši svým příkladem. Jak mnohdy působí, toho jest důkazem výše zmíněný případ.

Co jest platno učiteli ve škole, že žákům vypravuje, jak i ten nejmenší tvor cítí bolest, jak je pravým přikázáním lidskosti, abychom nikoho netýrali, co jsou platna tato krásná slova, když vyskytne se taková hokynářka ve Vršovicích, která zavolá si ze školy vycházející děti a řekne: „Františku a Toníku, tady máte dva krejcary a utopte mně někde tuhle starou kočku!“

A František a Toníček jdou s předmětem své surové zábavy. Zapomněli úplně na slova učitele a snaží se svědomitě, aby mučená kočka naříkala co nejvíce.

Kdo přečte takový případ, ten jistě si pomyslí: „A co bude o prázdninách, kdy děti budou odkázány samy na sebe?“

Jest to jistě smutná kapitola. Františkové a Toníčkové po celé dny budou na ulicích, mnozí z nich budou prázdniny trávit venku. „Dítě jest slabé,“ řeknou rodiče, „ať tedy běhá po lesích.“ A slabé dítě v lese, na mezích má vždy tolik síly, aby tu tomu brouku utrhalo nohy, tu zas motýlu utrhalo křídla. To slabé dítě, které jde do přírody pookřát, má vždy tolik síly, aby přírodu pustošilo.

Blíže Budějovic viděl jsem kdysi takové churavé dítě na letním bytě. Vybíralo hnízda ptáků, šlapalo po mravencích a slabou ručkou vráželo kapesní nožík do břicha ubohým žabám. Rodiče jeho se chlubili, že má jejich Karlíček smysl pro přírodu. „Celý den je v boží přírodě, sbírá brouky, chytá žáby, napichuje na špendlíky motýly.“

Zde vidíte typ takových Karlíčků a typ rodičů takového dokonalého dítěte.

Smysl pro přírodu u těchto lidí záleží v tom, že se obdivují, když Karlíčkové pronásledují vše, co se hýbe, co leze, co zpívá. Děti zabíjejí ubohé tvory, nechají je mučit s utrhanými krovkami, křídly a nohami v parném letním slunci a nejinak barbarsky počínají si i proti rostlinstvu. Vše, co kvete, jest stejně jejich obětí. Otloukají stromy, šlapou obilí, trhají květiny i s kořeny. A rodiče jejich také tomu říkají smysl pro přírodu. Po prázdninách vracejí se do školních lavic osvěženi na těle, ale s duší, z níž prchl i ten nejmenší smysl pro etiku.

Proto jest jistě nyní těsně před školními prázdninami třeba, aby ve školách bylo přednášeno o ochraně zvířat a o ochraně přírody.
A současně s tou přednáškou aby i rodičům bylo vštípeno, že každý i ten sebemenší tvor má právo na život. Aby rodičům bylo vysvětleno, že nesmějí nechat děti řádit v přírodě barbarsky, že není to zájmem o přírodu, když dítě dělá si sbírku brouků a motýlů a přitom ubohé tvory zaživa napichuje na špendlíky, aby se tam trápili po celé hodiny.

Než se děti rozejdou, jest nyní nejvyšší čas. Každé opoždění může mít vážné následky.Třeba jen zapamatovat si slova již výše zmíněného kriminologa a sociologa Alfreda Nicefory, že většina mladistvých trestanců mučila v útlém mládí zvířata!

Svět zvířat – 1. 7. 1910

The post Jaroslav Hašek. Proč se ve školách musí učit o ochraně zvířat a o ochraně přírody first appeared on Čítárny.

Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata. Byla to jasná mravouka starých Helénů, která zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými slovy: “Odstraňte bolest!” A právě v době Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A od té doby přestávalo také trýznění otroků.

Časem ovšem pro velké převraty, kterými stíhán byl dějinný vývoj Peloponésu, zapomnělo se na Aristofanovo heslo, a sloučením římské kultury s řeckou vnikly do Řecka prvky ukrutnosti, kterými vyznamenávaly se starořímské arény. A stejně jako ve starém Římě, tak i zde konány štvanice na zvěř, oblíbené zápasy mezi býky, medvědy a lvy. Lid žádal si viděti krev. A tak vidíme, že postupně přenášeno bylo ono trýznění i na lidi. Zajisté že byla to nejpříhodnější doba, aby tisíce lidí podstupovalo před zraky svých spoluobčanů v arénách dobře promyšlené způsoby smrti. Zajisté že právě to stalo se obvyklým, když na zvrácenost vášní nedostačily již bolestné zápasy umírajících zvířat.

Jaký to rozdíl před dobou Aristofana, který svým citlivým zrakem sledoval dole u ústí Nilu, jak Egypťané činí zvířata sobě blízkými. Pravda, že to byl jakýsi druh kultu, fetišismu, pověry a podobně, který Egypťany nutil vzdávat božskou úctu kočkám, ibisům, býkům a jiným zvířatům. Přece však původ toho ležel jistě v mírumilovné povaze starých Koptů, kteří byli národem rolnickým a dovedli zvířata ocenit jako své pomocníky. Čím dále na východ, tím více bije nám nápadně do očí mírné zacházení se zvířaty v těch dobách, kdy kultury národů nebyly ještě ujasněny a vytříbeny.

Mírné zacházení se zvířaty vidíme na příklad u starých Indů: Když filosofové hlásali, že pravou ctností člověka jest nikomu neubližovati, tu ve všech těch případech vidíme, že u dotyčných národů neprojevovalo se tolik zhovadilosti jako ve starém Římě před pádem hrdé říše. Každý tedy jistě chápe onu souvislost mezi trýzněním lidí a trýzněním zvířat. Slavný psychiatr a kriminalista Lombroso dokazuje, že mezi osmdesáti zločinci přes padesát jich bylo v mládí dokázanými trýzniteli a mučiteli zvířat.
Lombroso taktéž mluví o oněch ukrutných scénách z cirků a arén římských před úpadkem říše a praví, že již sám dějinný vývoj lidské kultury markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest patologickým zjevem, který později vyvinuje se, ať u jednotlivců, či celých národů, ve zločinnost. Profesor Lombroso pak viděl sám kolem sebe ony truchlivé scény, které každý cestovatel po Itálii sleduje s odporem. Sedlák z Campagny, který dovede ubičovat a ukopat svého mezka, vrazí vám také klidně při sebemenší hádce svou dýku do těla.

S podobným zjevem setkáváme se ve všech jižních zemích románských, až konečně vyvrcholuje to ve Španělsku, v zemi býčích zápasů a v zemi, která vykazuje největší procento zákeřných vražd. Podobné poměry panují v jižní Francii. Čím dále na sever, tím ubývá zločinců a trýznitelů zvířat. Ovšem jest si přáti, aby úplně zmizely podobné zjevy z denního života. Obecné školy mají být i v tomto ohledu prvním průkopníkem myšlenky, že kdo dovede trýznit zvířata, že stejně může se zachovat vůči člověku. V této výchově děje se však pravý opak.

V obecných, měšťanských i nižších středních školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek hmyzu, aniž ve většině případů bylo by poukazováno na ono trápení ubohých brouků a motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze. Od hmyzu přechází se pak k menším zvířatům a mládež dělá si, nikým nevyzvána, pravou sbírku zkomolených myší, žab a ptáků. Po sklizni viděti lze na polích v okolí Prahy sta hochů, kteří vymýšlejí si všemožné zábavy s chycenými myškami. Točí jimi, uvázanými za ocásek na niti, po celou dobu, dokavad osudný los na jinou nepadne. Nechci ani mluviti o anatomických pokusech, ať s myškami, či se žabami; vše to budí jistě v každém myslícím člověku odpor.

A což ona pouliční shromáždění obecenstva, které s různě smíšenými pocity dívá se, jak vozkové mlátí obráceným bičem přes hlavu vychrtlé koně, nemohoucí vytáhnouti přetížený vůz. Jistě že všichni ti, kteří byli potrestáni pro týrání zvířat, i v mládí trápili a mučili zvířata nižšího druhu.

I na venkově setkáváme se s lidmi, kteří nemají pochopení ani pro své věrné pomocníky při práci, a právě venkov mohl by v tomto ohledu vykonati velice mnoho. Venkovští lidé přece velmi dobře vědí, jak důležitými jsou pro ně skot, koně, psi a podobně a jak bez těchto činitelů nemohli by mnohdy ani existovat, a tu v zájmu jich vlastním i v zájmu celé morálky bylo by žádoucno, aby venkovští rodiče již od mládí vštěpovali svým dětem lásku ke zvířatům.

Někdo snad namítne, že v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou inteligencí.
Co ale máme říci o těch, kteří s pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě horší než tento, poněvadž činí tak s plným požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport, kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu hněvu.

Nějaké protesty nepomohou, pokud do lidské duše nevnikne opět ono jemné a prastaré cítění národů východních ze starých tisíciletí. A to vítězné heslo nad surovostí zazáří slovy Aristofana:
“Odstraňte bolest!”

Svět zvířat – 15. 10. 1910

The post Jaroslav Hašek připomíná Aristofanovo: Odstraňte bolest! first appeared on Čítárny.

Ve starověku, tak vypravuje se v řeckém bájesloví, žil netvor, půl člověka – půl býka, který ničil ve své zuřivosti vše, co žilo. Tomuto netvoru obětovalo vždy město Athény ročně sedm panen a sedm jinochů, aby si ho usmířilo. Tak se stala tato postava Minotaurova symbolem ukrutnosti. Minotaurus našel však dle pověsti svého Thesea, byl zničen, zahuben, ale Minotaurus jako symbol násilí žije doposud mezi námi svůj hnusný život. Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923)

Půl člověka – půl zvířete, toť pravý obraz brutálního trýznitele zvířat. Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti. Řekl etik Harald Höffding: „Soucit se zvířaty má nejen ten účel, že jest přípravnou školou pro povzbuzování soucitu k lidem, ale má bezprostřední cenu tím, že zabraňuje, aby jistá část bolesti nevnikla do světa.“

Odstranění bolesti jest tedy nejkrásnějším úkolem lidského života. Ve skutečnosti však vyžadují si továrny, doly, železnice a lodi tisíce obětí ročně. Tisíce lidí hyne ve válkách, tisíce sténajících zmrzačených lidí leží na bojištích.

Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé Commody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedenácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Byla by to odporná kapitola, vypisovat, jak posledně zmíněný car Ivan Hrozný bavil se v útlém mládí mučením zvířat, která nechal pozvolna umírat v nejkrutějších bolestech, což mu působilo rozkoš. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav. Každé století má svého Minotaura a zajímavo je, že vždy tito ukrutníci svou zločinnou dráhu nastoupili trýzněním zvířat.

V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká vývozní firma žabích stehýnek, náležející jistému Legranovi. Tam přicházejí do obchodních místností lidé, kteří se zájmem dívají se na úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů. V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele tohoto hnusného obchodu, François Legran, který od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně svými zhovadilostmi v Africe jako seržant belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.

Mnoho se jistě nedbá toho, jak velký psychologický vliv má trýznění zvířat na duševní stav člověka a jak tím vzněcují se zvířecí pudy při dané příležitosti.

Při výchově dětí velmi se zapomíná na tuto okolnost.
Necháváme svěřené dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry, mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy. Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: „Jdi, Františku, a utop je v potoce!“ František radostně běží. Řekneme mu jindy, když pes nechce ho poslouchat, poněvadž mu malý František nedá pokoj: „Musíš mu hodně nabít,“ a František ochotně bije psa. Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do sítí, jak chytají ptáky, vybírají hnízda, chytají žáby a provádějí s nimi odporné kousky (vzít žábu na paškál), jak trhají ještěrkám ocasy. Ano! Staří se smějí, když na ocas kočky nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo uváže na tlapky skořápky ořechů. Jsou rodiče, kteří dovolí dětem, aby chytaly krtky, zabíjely ježky.
Rozhodně musí též dítě rozumět chytání ryb na udici, musí umět podřezávat holoubata, slepice a husy. Matka se štítí zabít drůbež, statečný hoch milerád zastoupí matinku. Pak se zálibou dívá se na zabíjení vepře o vepřových hodech. V jeho dětské duši tkví přání jen alespoň jednou moci také zapíchnout vepře. Pojem síly v něm roste. Dítě sesuroví, stane se rváčem. Jest pravda, že z tak vychovaných dětí nemusí se právě státi vrahové, ale jisto je, že mohou se u nich probudit krvežíznivé choutky. Dějiny kriminalistiky mluví jistě o četných podobných případech, kdy trapiči a trýznitelé zvířat v útlém věku vynikli později smutně jako vrahové. Většina ovšem z těchto trýznitelů zvířat zůstane jen na onom prvotním stupni brutality, že totiž neznají žádného slitování se zvířaty.

Osud zvířat jest vskutku hrozný. Vzpomeňme si jen na miliony much, kterým jsou utrhána křídla a nohy chlapci a děvčaty v dobách vývinu dětské duše.
Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým utrhají nohy, aby se pokochali pohledem na sebou cukající údy. Věnujme též vzpomínku mukám motýlů zaživa napíchaných na špendlíky. Což miliony červů a dešťovek, které do roka jsou umučeny na udici. Vzpomeňme si jen na ryby, které zbavují ruce kuchařek jich šupin zaživa, na úhoře, z něhož dobromyslné hospodyně zaživa stahují kůži. Vzpomeňme si na raky, kterým zaživa vytahují „střívko“ a pomalu živé vaří pěkně do červena. Což k smrti uštvaná zvěř v lese, holubi střílení pro zábavu! Člověk, labužník, dopravuje ústřice na onen svět tím, že je zaživa polyká.

A což nekonečná muka našich tahounů, koní a tažného skotu, tažných psů! Vzpomeňme si jen na ubohé ptáky, kterým vypalují oči, aby docílili tesklivých tónů v jich zpěvu. Jakmile zvíře dostalo se pod moc člověka, trpí nesmírnými mukami.

Většina lidí necítí žádných povinností vůči zvířatům. Tak se zdá, že člověk ve své podstatě jest bytostí doopravdy zlou. Vliv dnešní společnosti na mladý dorost jest prapodivný. Společnost užívá krásných slov a nadšených rad, podává však špatný příklad sama o sobě. Káže lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita nevymizela.

Národové, jako Číňané, kteří se svou kulturou zůstali tisíce let pozadu, a divocí národové, ti vůči zvířatům chovají se lépe než my, lidé vyspělé kultury.
Barbaři nepořádají zápasů s býky jako Španělové. Tento rozdíl mezi divochy a národy kulturními nezměnil se ani po tisíciletích.

Když vzdělanost dosáhla ve starém Římě vrcholu, holdovali Římané zápasům gladiátorů s dravými šelmami v římské aréně a přezdívali barbary Galy, kteří sice neměli své Ovidie a Vergily, zato však netrýznili zvířat, jako to činili vzdělaní Římané.

A což triumf vzdělanosti, jak nazval ironicky dr. Peabody vivisekci. Jistě by vzbudilo úděs vyličování onoho hrozného trýznění živých tvorů, pomalu rozřezávaných za úplného vědomí.

Což doopravdy dříme v lidské duši touha po způsobování bolestí?
Což nenadejde nikdy změna a budou muset zvířata stále trpět a duše lidská se nezušlechtí?

Svět zvířat – 1. 6. 1910

The post Utrpení zvířat aneb co Jaroslav Hašek věděl už před sto lety first appeared on Čítárny.

Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Každý člověk chce být mentorován a veden. Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923) o němž se skoro neví, že psal i básně.

Jako básník se v různých seznamech autorů ani neuvádí. Jen občas je citován jako spoluautor básnické sbírky s názvem „Májové výkřiky“ a známých je i několik veršů z románu o dobrém vojáku Švejkovi. Ostatní básnické práce vycházely sporadicky v různých sebraných spisech spolu s prózou, podle toho, jak byly znovu objevovány ve starých časopisech a archivních sbírkách badateli.

Kniha: Opilec s buclatýma rukama.
Sebrané básně Jaroslava Haška / Jaroslav Šerák a Jomar Hønsi, editoři / vydal Siberian House, 2016

Zde malé, ale velmi aktuální ukázky…

Svět špatný je i lidi na něm,
dnes neváží si vrchnosti víc,
dnes vrchnost světská a též kněžská,
ta za terč vtipům slouží mnohým,
jež slzu v oči vloudí jistě,
kdo není dosud zkažen zcela.

Neb lotr taký zapomíná,
že od Boha jest vrchnost dána
nám lidem, bychom nezbujněli
a navzájem se nepobili.

A jaký život bez daní je?

Tu každý by hned zpyšněl, věru,
stal by se z něho fláma také,
bez daně žil by, a též v Boha
by přestal věřit, neboť jistě
pro radovánky čas by neměl
na Boha myslet, hojnost maje
těch peněz, které dneska dává
ne státu, by stát mohl klidně
zřít do budoucna, nemusel se
tu dlužit tam, tu dlužit tady.

Daně jsou tedy požehnáním,
a božím k tomu, věřte, lidé,
neb pracovat tu člověk musí,
by zaplatit moh svoje daně,
kdo pracuje však, nemá času
na radovánky, požitkářství,
jež ničí lidi v mladém věku
a nevěrce, jež tvoří z lidí.

Ta kola letí v továrně…
Zní píseň smutným obsahem:
“Jsou otroci zde doby,
jich úděl, pot a strádání,
a cílem jsou jen hroby.”

The post Jaroslav Hašek jako neznámý básník. List poctivého občana first appeared on Čítárny.

Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923) píše: Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Každý člověk chce být mentorován a veden. Dovoluji si podat též několik rad pro život a uvidíte, že se vám bude, jestliže se jim podřídíte, jistě líbit na světě.

1. Těš a raduj se!
Jestliže se nám samým nedostalo nic radostného a nemáme-li sami ani malou, ani velkou radost, nalezneme pěknou náhradu v radosti jiných, abychom se nezapomněli těšit.
Odtáhnou-li nás do průjezdu a dají svěrací kazajku, musíme se tvářit co nejpřívětivěji, abychom jim tu radost nezkazili.

2. Nesmějme se cizímu neštěstí!
Velice často se stává, že jsme svědky cizího neštěstí. Musíme být v takovém případě cituplnými. Vidíme-li například, že někomu elektrika uřízla obě nohy, nesmíme se mu vysmívat a ptát se ho, čím teď bude hrát fotbal! Vystříhejme se dělat posměšné poznámky. Uřízne-li nákladní automobil někomu hlavu, nesmíme ji brát do ruky a potěžkávat. Je pravdou, že jemnocitnému člověku taková uříznutá hlava ukládá často neobyčejnou zkoušku.
Pokuste se však obstát a vystříhejte se surových poznámek. Utrpení vašeho spoluobčana nesmí vám být nikdy směšným. Vidíte-li, že se někdo topí a dělá při tom různé grimasy, nesmíte se chechtat na celé kolo. Nemůžete-li se udržet, raději odejděte od takového případu. Nesmějte se postiženému! Hoří-li divadlo, nechte si všechny poznámky pro sebe. Pravý vzdělanec nesměje se nad oteklou hubou člověka, kterého bolí zuby, nedělá si legraci z pohřbu či železniční katastrofy.

3. Nenadávejte!
Sprostá nadávka velice často raní. Musíme být pamětlivi toho, že člověka nadávkou můžete urazit. Taková slova jako „vole“ nebo „krávo“ neměla by být v rozhovoru používána. Názor o účincích nadávek není správně rozšířen. Nemyslete si, že když někomu hrozíte do očí, že je pitomec, že dotyčný to vždycky přeslechne a nemůže na to reagovat. Jest sice pravdou, že jsou lidé, kteří dostali v životě tolikrát vynadáno, že mají opravdu už hroší kůži, ale to jsou výjimky, to se týká jedině poslanců, politiků a lidí veřejně činných. Většina z nich je na nadávky zvyklá z parlamentu.

Musíme si však být toho vědomi, že život není žádné Národní shromáždění, kde nadávka patří k politické debatě. Zabočit vně parlamentu na dráhu sprostoty svědčí o malé inteligenci. Kromě toho musíme si přiznat, že v nadávkách, kterých používáme, bývá mnoho nevkusu. Obyčejně spokojíme se nějakou prasprostou nadávkou, plácneme, co nám slina přinese na jazyk, neuvažujíce o tom, že i v nadávání může být jistá elegance a že se může leccos říci vybranými slovy.

Proč musíme použít právě fráze: „Vy jste hloupý jako poleno,“ když se to dá obejít slovy: „Tak se mně zdá, že vy také učíte ovci aportovat.“ Doporučuji vystříhat se sprostých nadávek a mluvit více v aforismech, kterými se dá velice mnoho říct. Aforismus tolik nebolí a je těžko na něj odpovědět a vítězství v hádce je vaše. Říci někomu: „Koukejte, kde tesař nechal díru,“ není tak elegantním jako slova myslitele Tom. Carlyla: „Nejvýhodnějším pro vás jest neukazovat se v dosahu naší sluneční soustavy, nýbrž poohlédnouti se, zda není pro vás někde jinde nějaká shnilá oběžnice.“

4. Nechoďte světem s obličejem zasmušilým a nevlídným!
Máme si být toho vědomi, že není nic ošklivějšího jako kabonit se, když nás pronásleduje neštěstí. Díváš-li se na věci z jejich veselé stránky, budeš šťasten a nebudeš mrzut. Ztratíš-li své jmění, máš se smát na celé kolo. Vedou-li tě k šibenici, vypravuj knězi anekdoty, směj se a tvař se klidně.

5. Nekupujte zajíce v pytli!
Kromě toho strkání zajíců do pytle jest týráním zvířat.

6. Čím více se do tebe mluví, tím méně mluv!
Jestliže tě chce například otec dospělé dcery, za kterou chodíš, přimět záplavou slov k zasnoubení, musíš si ihned pomyslit, že obchodník mnoho nemluví. Musíš si připamatovat, jak veliká by byla škoda, kterou bych si způsobil ukvapeným rozhodnutím, jedině na základě žvanění toho mluvky. Vezmi klobouk a beze slova odejdi a nevracej se nikdy víc. Pozoruj takového žvanila, který ti vnucuje dceru, s naprostým klidem. Čím více mluví otec, tím méně mluv ty. Podobně se chovej i vůči své manželce. Nech ji mluvit, ať se unaví a vybije svou energii. Choď při tom po pokoji a hvízdej si z nějaké operety. Nedej se strhnout přívalem slov své manželky. Nech ji útočit, ona se unaví. Nemluv nic. Až tě to omrzí, učiň jako v prvém případě. Seber klobouk a odejdi. U soudu mnoho nemluv. Pamatuj si, že mnoho lidí bylo právě proto zavřeno, že mnoho mluvili.

7. Odlož rozhodnutí učiněné ve zlosti!
Pamatuj si, že není slušné si myslit: „Já ho musím zabít,“ a že je ještě neslušnějším konat dalekosáhlé přípravy k uskutečnění svého úmyslu.

8. Nepomáhej, pokud pomoci žádající sám si může pomoci!

The post Jaroslav Hašek. Osm vychytaných rad pro šťastný rodinný život first appeared on Čítárny.

První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921. To bylo Jaroslavu Haškovi 38 let (*30. 4. 1883). Pokud se zamyslíme nad geniální figurou českého Švejka, pak si uvědomíme, jak je mimořádně nadčasová a to i přesto, že hrdinu knihy zná každý, ale jen promile knihu skutečně četlo.

Zajímavými otázkami je, zdalipak jsme opravdu národem, jehož typickou vlastností je švejkování nebo proč se z postavy Haškova románu stal tak populární národní symbol?

Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech zbytečné první světové války.
A s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu a udělal ho nesmrtelným.
Z literární postavy se stal symbol rádoby českého národního charakteru.
A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.
Nejdříve Rakouska-Uherska, pak komunistické moci a dnes tzv. demokratické anarchii.

Nejvýstižněji ohodnotil Švejka Zdeněk Mahler dnes už legendární větou:

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.

V českých zemích se vžil pojem „švejkovina“ pro všechno, co se původně tváří vážně, avšak nakonec vyzní jako karikatura.
Jenže život přináší spoustu podobných situací po celém světě, stačí si jich všimnout a zjistíme že švejkovina je celosvětový fenomén. Neboť jak pravil sám Hašek:

“Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.”

{youtube}pzbTYhOvbpA{/youtube}

Citáty z knihy i z filmu:

Poslušně hlásím, že ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl… – No dovolte? – Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.

Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.

Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!

Paní Müllerová: Milostpane, milostpane. Tak nám zabili Ferdinanda!
Josef Švejk: Kerýho paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, ten je sluhou drogisty Průši a vypil mu tam omylem nějaký mazání na vlasy!
Paní Müllerová: Ale milostpane, pana arcivévodu z Konopiště! Toho tlustýho, nábožnýho!

Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo… Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

Je to tam bezpečný? – Choděj tam pouliční holky a různá dobrá společnost.

Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císaře pána… – Jo, visel, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti… Copak to potřebuju?

Předseda baráčníků: „Měli jsme zahradní slavnost – dva metráky řízků! Bohatá tombola! A v tom přišel jeden pán, ať toho necháme, že má Rakousko smutek… Řekl jsem jen – počkejte, až dohrají Hej Slované… a už jsem tady…”
Karbaník: „No to si posedíte… mě zašili jen proto, že jsem při kartách vykřikl – sedm kulí jako v Sarajevu!”

Švejk: „Paní Müllerová! Paní Müllerová – sundejte mně z almary tu vojenskou čepici… Paní Müllerová, já jdu na vojnu.”
Müllerová: „A co tam budou dělat?”
Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
Müllerová: „Dyť se nemůžou hejbat!”
Švejk: „Vy mě na tu vojnu vodtáhnete na vozíčku. Cukrář z protějšího vchodu jeden takovej vozík vlastní, vozili v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch…”

Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.’ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Vona celá politika je pro malý děti. – No jó, nebo pro takový pitomce, jako je Franc Josef!

Jestli vede někoho strážník, tak je to těžkej moment v životě lidským…

Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!

Řekněte rychle: Je rádium těžší než olovo? – Já ho prosím nevážil…

Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných…

Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy byty vychytralé a blázince byly přitom plny. Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal být hezkým vládě…

Byly tam nejrůznější druhy politických šílenců… Když se Švejk octl v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: “Vy si vezmete tento pluk a obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu.” Přitom ukázal na uschlou třešni u zdi…

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit…

Co blázníte, vždyť jsou tady lidi! (slavný závěr filmu Poslušně hlásím)

Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ponětí.

The post Haškův Švejk. Nejvtipnější citáty z nejznámější české knihy z roku 1921 first appeared on Čítárny.