Kdo by neznal známou pověst o Bludném Holanďanovi, kterou asi poprvé sepsal Frederick Marryat roku 1839 v knize The Phantom Ship. Literárně se pověst objevuje i v díle Heinricha Heineho Paměti pana Schnabelewopského. Pokud by ale někdo zkoumal odkud Heine čerpal předlohu pro své dílo, pak by zjistil, že tímto mýtem se překrývá hned několik příběhů.

V 17.století žil v Holandsku kapitán, který se jmenoval Barent Fokke a o kterém se traduje, že byl velmi ošklivý, sprostý, ale jako námořník byl obzvláště schopný v oblasti navigace, znalosti proudů a využívání větru, neboť například z Amsterdamu do Batávie byl schopný urazit svou lodí za výrazně kratší dobu než jeho součastníci. Tradovalo se proto, že má uzavřenou smlouvu s ďáblem. A není divu, že mnoho lidí tomu uvěřilo, když se z jedné plavby už nikdy nevrátil.

Další kapitán se jmenoval van der Dekkem. Ten byl prý posedlý touhou obeplout mys Dobré naděje navzdory všem nepříznivým větrům, které v té oblasti od pradávna vanou. Podepsal proto i úmluvu s ďáblem, aby mu pomohl na plavbě kolem Afriky.

Jiný kapitán, který byl považován za Bludného Holanďana prý vyplul na moře o Velkém pátku, což v té době bylo pro námořníky naprosto nemyslitelné.
O dalším se traduje, že musel plout po moři, protože ho v žádném přístavu nechtěli přijmout pro nemoc beri-beri, která vypukla na palubě jeho lodi.
No a když to dáte všechno dohromady, opepříte to nezbytným příběhem lásky a zklamání, pak rázem dostanete romantický příběh kapitána, kterého od věčného bloudění po moři může zachránit jen láska věrné ženy.

Na příběh o Bludném Holanďanovi můžeme ještě navázat historkou o Ahasverovi.
Tento švec, který odmítnul v Jeruzalémě pomoc Kristovi na jeho cestě na Golgotu, byl postižen kletbou a musel stále bloudit světem aniž by někdy zemřel.
Ahasver. Vyčerpávající přehled o mýtu Věčného Žida

A teď se podívejme co má společného s Bludným Holanďanem Richard Wagner.
Někdy na počátku čtyřicátých let 19. století četl Wagner knihu Heinricha Heineho Paměti pana Schnabelewopského (1831). Tato novela je o úplně něčem jiném než o létajícím Holanďanovi – tak bychom totiž měli překládat romantickou operu Der Fliegende Holländer – ale v její sedmé kapitole je pomyslná divadelní hra, kdy se s touto legendou souvisí.
A tady je prvopočátek legendy o Bludném Holanďanovi na kterém je tak trochu postaven příběh opery. Wagner totiž nezhudebňuje žádnou výše jmenovanou legendu, ale jen do své opery zasouvá některé prvky z těchto pověstí. Například v Sentině baladě ve druhém dějství, prohlašuje norská dívka v extatickém rozpoložení, že ona sama je odhodlána věčně prokletého muže zachránit. Wagner tak zhudebňuje úplně nový romantický příběh ve kterém vše, co působilo zpočátku nepravděpodobně a vymyšleně, se v závěru díla splní.

Světová premiéra Bludného Holanďana se konala 2. ledna 1843 v Královském saském dvorním divadle v Drážďanech, dirigoval sám skladatel. Sentu ztvárnila slavná primadona Wilhelmine Schröder-Devrient. První uvedení v Praze se uskutečnilo ve Stavovském divadle v roce 1856 pod Škroupovou taktovkou. Není bez zajímavosti, že v Bayreuthu, Wagnerově operní svatyni, bylo toto dílo uvedeno až v roce 1901. Tehdy Sentu zpívala Ema Destinová a dirigoval Felix Mottl.
V českém jazyce mohli diváci dílo poprvé slyšet v roce 1902 v pražském Národním divadle v překladu Václava Judy Novotného, za dirigentský pult vystoupil Karel Kovařovic.
{youtube}Ezqen5-UxlQ{/youtube}

The post Mýtus Bludný Holanďan Heinricha Heineho a opera Richarda Wágnera first appeared on Čítárny.

Fernando Báez napsal nejlepší knihu o ničení a pálení knih v lidské historii. To počalo už v třetím století před Kristem v Číně. Křesťanské ničení knih registrujeme už v roce 367 po Kristu Athanasious, alexandrijský biskup nařídil, aby egyptští mniši zničili nepřijatelné knihy a spisy, kromě těch, které výslovně schválil. Ty prý jsou základem Nového Zákona.
Uděsné ale je, že například soudobá New York Society for the surpression of Vice, založená roku 1873, má zcela hrdě, ve svém emblému pálení knih. Dokonce umělecká díla oslavují pálení knih, na příklad relief na dveřích slavného kostela Santa Maria Maggiore v Římě.

Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud žádná se nezabývala zánikem knih.
O to významnější je kniha Fernanda Báeze, na niž autor dvanáct let sbíral materiál po celém světě. Dílo je rozděleno do tří rozsáhlých částí a je doplněno daty různých případů pálení a ničení knih jak na západní, tak na východní polokouli, ať už na jejich zániku nese vinu přírodní katastrofa nebo člověk. Obecné dějiny ničení knih se dočkaly už více než třiceti vydání v sedmnácti jazycích.

Od chvíle, kdy člověk získal schopnost myšlení, snaží se své myšlenky zaznamenat nejrůznějšími způsoby na nejrozmanitější materiály. Avšak po stejně dlouhou dobu jsou písemné záznamy nuceny svádět tvrdý boj o přežití, potýkat se s plynutím času, přírodními živly i ničivou silou samotného člověka.

Jak vzdělanost a humanitní myšlenky vzrůstaly, obliba veřejného pálení knih klesala. Německý básník Heinrich Heine napsal:
”Dort, wo man Bűcher verbrennt, verbrennt man auch am Ende Menschen.” … Tam, kde se knihy pálí, se nakonec upalují i lidé.
Je ironické, že jeho předpověď se splnila na jeho vlastním díle, jeho knihy nacisté veřejně pálili a nakonec pálili i lidi ve vyhlazovacích táborech.Veřejné pálení knih je výrazem nesnášenlivosti, ať už náboženské či politické. Je také nástrojem útlaku a pokoření. Zakážeme číst, co se nám nelíbí.

Komunisté měli méně dramatickou, ale za to mnohem účinnější metodu, odstranili po tichu systematicky `závadné` knihy z veřejných knihoven.
A v naší době politické korektnosti existuje neméně účinná metoda, závadné knihy prostě nekoupíme. Universitní knihovna má sice Klausovu knihu: Blue planet, ale městská knihovna ji nemá. Navíc knihy recensované v News Weekly (například The Manchurian President) skoro nikdy nejsou ani v universitní ani v městské knihovně.
Velkou pozornost vzbudilo nedávno veřejné pálení koránu americkým pastorem na Floridě. Element náboženské nesnášenlivosti v tom byl, ale mocenský útlak, ani při největší představivosti, v tom být nemohl.

Tato kniha je fascinující a velice podrobnou exkurzí do světové historie ničení knih, kde se knihy stávají obětí hmyzu, záplav, plamenů, válek a především lidské posedlosti — fanatických politiků, církevních hodnostářů a rovněž dogmatické ostražitosti cenzury. Kniha jakožto pramen vědění musela ve všech civilizacích a ve všech dobách bojovat proti lidské neústupnosti a barbarství.

Obecné dějiny ničení knih / Fernando Báez / vydal Host, 2014

Napsali o knize…

Kniha plná dat, informací a otazníků. Obecné dějiny ničení knih jsou obdivuhodnou knihou, po jejímž přečtení v nás zůstane touha, aby ještě pokračovala. A také děs ze zjištění, nakolik dokážou být lidé barbarští.
Luis Antonio de Villena

Při čtení této knihy vás mrazí.
Umberto Eco

Fernando Báez napsal nejlepší dílo o ničení knih.
Noam Chomsky

The post Obecné dějiny ničení knih. Fernando Báez o nenávisti vůči nepřijatelným knihám first appeared on Čítárny.